autor: °Ginevra°
Zatmění
Tom se právě dostal do fáze polospánku, bylo to uprostřed noci a on se marně snažil čekat na bratrův návrat do pozdních hodin, ale spánek nakonec zvítězil.
Pomalu ho probudily nějaké zvuky a několik podivných vzdechů, které pravděpodobně vycházely z koupelny. Nevěděl, jestli si má dělat starosti, nebo ne; ležel v posteli a snažil se zaslechnout něco víc. Ani neslyšel Billa vejít, možná kvůli únavě.
Ale pak uslyšel nějaké velmi jasné vzlyky, byl si jistý, že plakal, ale stále ležel a čekal.
Krátce nato se po vzlycích přidal kašel a dusivé bolestivé zvuky.
Zvracel.
Přestože koupelna nebyla blízko jeho pokoje a dveře byly zavřené, v domě panovalo absolutní ticho, které zesilovalo jakýkoli hluk.
Rozhodl se, že už toho bylo dost, ustaraně a ještě rozespalý vstal, aby se ujistil, zda je Bill v pořádku.
Dveře do koupelny byly pootevřené, na konci chodby naproti rastovi.
Pomalu se k ní přiblížil a snažil se malou škvírou něco zahlédnout.
Uviděl Billa, jak se sklání nad umyvadlem zády k němu, aby ze sebe spláchl pachuť zkažené noci.
V odrazu v zrcadle ho viděl, jak si mokrýma rukama přejíždí přes oči a tiše vzlyká.
Tom mírně pootevřel dveře s úmyslem vejít a promluvit si s ním, ale jakmile vstoupil do místnosti, Bill ho spatřil v zrcadle.
Akorát stihl říct jen „Bille,“ když se černovlásek prudce otočil a vyděšeně si povzdechl. Přitom udeřil rukama do otevřené skříňky za sebou, převrhl několik lahviček a vyděsil tak Toma.
Scéna byla tragikomická, Bill vyděšený a Tom se na něj ustaraně díval, jako by byli dva cizí lidé, jako by Bill byl zloděj přistižený při krádeži v jeho domě.
„Co-co tady děláš? Nespíš?“ Zeptal se roztřeseně černovlásek a snažil se upravit si lehce mokré vlasy a trochu uhladit oblečení.
Vypadal zničeně, make-up měl rozmazaný od slz a snažil se ho smýt.
„Slyšel jsem zvuky… a…“ odpověděl Tom trochu zmateně a pak dodal: „Jsi v pořádku?“ přistoupil k němu blíž.
Bill ucukl, jako by ho pouhý dotek mohl rozbít, ale nevyhnutelně se ocitl opřený zády o nábytek a tvářil se děsivě nepřítomně a zmateně.
„Bille??“ Tom se znovu pokusil podívat na svého bratra, který najednou začal znovu vzlykat.
Dredař se podíval na jeho lesklé rudé oči, na příliš rozšířené zorničky… nemohl ten pohled vystát… už tolikrát viděl ty oči plakat, i když šlo jen o rozbitou vázu… teď mu ty oči připadaly tak jiné, že se Tom občas bál na ně podívat…
„Já… já nechtěl jsem… opravdu ne.“ Bill náhle vyhrkl a rozplakal se tak, jak to uměl jen on.
Bill téměř nikdy neplakal kvůli bolesti, tu v sobě držel a nesl ji tak dlouho, jak jen mohl.
Bill se rozplakal, aby upustil páru.
Tom se k němu znovu natáhl, aby ho objal, otřesen touto reakcí, a Bill se konečně nechal obejmout.
„Ok, teď se uklidni…“ řekl, hladil ho po zádech a snažil se zachovat klid.
Když ho hladil, cítil pod rukama jeho páteř. „Co? Co jsi nechtěl?“
Bill se po několika dalších vzlycích na holém rameni svého dvojčete trochu uklidnil. „Já, já jsem nechtěl, oni byli… oni mě dostali,“ vykoktal.
„Oni?!“ Tom najednou ztuhl. „Kdo Oni?!“
Bill ho pevně objal. „Chci spát,“ řekl náhle, stále zmatený.
„Dobře, ale odpověz mi,“ Tom nesnášel, když nedostal odpověď, zvlášť když se týkala bratrova zdraví.
Bill se náhle vymanil z objetí a odstrčil dredaře od sebe. „Chci spát!“ Vykřikl podrážděně, než pod Tomovým udiveným pohledem rychle opustil koupelnu.
Rasta si přejel rukama přes oči až ke krku a těžce si povzdechl, částečně rozespalostí, částečně proto, že byl opravdu unavený. Ze všeho.
Udeřil pěstí do dveří ze vzteku, který v něm rostl, a z frustrace, že se tváří v tvář tomu pomalému zatmění cítí bezmocný…
Vyšel z koupelny a okamžitě se šel ujistit, že je Bill ve svém pokoji, ale nenašel ho tam.
Otevřel dveře svého pokoje, byla tam tma, ale slyšel tiché vzlyky.
Rozsvítil světlo a uviděl Billa ležet na posteli na zádech s polštářem přes hlavu.
Tom se k němu opatrně přiblížil, aby ho nevylekal. V takových případech nemohl vědět, co se mu honí hlavou.
„Hej… Bille…“ zašeptal, když ho pohladil po boku a nakláněl se na druhou stranu postele. Bill při tom doteku zalapal po dechu.
„Točí se mi hlava… chci spát…“ zasténal tiše černovlásek a jeho hlas tlumil polštář, který Tom sundal, když si sedl na postel.
„Poslouchej, Bille,“ začal ho hladit po vlasech. „Teď se svlékni a budeš spát se mnou, ano?“
Černovlásek se otočil k Tomovi a zadíval se do prázdna.
„Ty… ty mě chceš svléknout? Chceš to udělat znovu! Přestaň! Přestaň! Nech mě na pokoji!“ Křičel nejprve tiše, pak stále více zvyšoval hlas, vyskočil na kolena a vrhl se na rastu, jako by ho chtěl udeřit.
Tom se ho snažil zadržet tím, že mu blokoval ruce, a přemýšlel, proč byl tak hloupý, když zrovna v téhle situaci použil tuhle větu.
Po několika frustrovaných sténáních se zdálo, že se Bill uklidnil a lehl si s rukama přitisknutýma k Tomovi. Přece jen musel vypustit páru a to, co si vzal, zkreslovalo veškerou realitu a nutilo ho to k takovým náhlým reakcím.
Hrudník mu rychle klesal a stoupal a jeho oblečení bylo cítit alkoholem a kouřem. Tom se to snažil nevnímat.
„Mmh… nech mě na pokoji…“ zašeptal Bill tiše a stále nespouštěl pohled z dvojčete, které ho pustilo.
Černovlásek se k němu otočil a podíval se na něj pohledem, který měl v těch, kdo mu ublížili, vyvolat pocit viny.
Ty oči, ten malý nos, ta ústa… záměrně vytvořené, aby klamaly…
„Chci spát,“ zašeptal unaveně.
Tomovi se doslova sevřelo srdce. Viděl ho, když mu bylo osm, jak leží se zapletenými vlasy a zavřenýma očima…
Natáhl ruku, aby ho pohladil po tváři, ale Bill se odtáhl.
Ne proto, že by nechtěl, ale protože i to nejjemnější pohlazení Billa bolelo jako pěst…
„Dobře, teď budeme spát…“ řekl Tom, když vstal, aby zhasl světlo. „Teď už nic neucítíš,“ zašeptal, když si lehl vedle bratra, ale stále si udržoval odstup.
Tom nevěděl, jestli spí, nebo ještě blouzní, ale byl si jistý, že tu noc mezi jedním a druhým povzdechem slyšel, jak šeptá: „… Miluji tě…“
autor: °Ginevra°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
