autor: °Ginevra°
Vina
Dlouhé mužné prsty klouzaly po strunách staré klasické kytary plné nápisů a nálepek, tu a tam poškrábané, a tvořily melodii, která byla někdy neurčitá.
Tom se marně snažil složit něco chytlavého a seděl na rozestlané posteli.
Odvrátil pozornost od nástroje a soustředil se na cigaretu v popelníku na nočním stolku.
Další vynechaný akord… možná, že akustická nebyla v tu chvíli zrovna ten správný nástroj, mnohem raději by měl Stratocastera nebo pěkný Flyn V – jeho oblíbený – který by mučil, dokud by mu nekrvácely ušní bubínky a prsty.
Každý má své vlastní způsoby, jak vypustit páru…
Většinou to dělal s dívkami, jejichž jména ani neznal, dost jednoduché na to, aby si zasloužily jeho pozornost, ale možná až příliš jednoduché na to, aby si zasloužily jeho respekt.
Dokonalé oběti toho dredatého kluka, který neměl v úmyslu začít něco vážného… stačila jedna noc, a to bylo pro bezejmenné dívky příliš.
Tom byl typický „nikdy se nemusíš ptát“, vědom si toho, že je cool a sebevědomý, vždycky si byl jistý, že když prochází kolem, všechny dívky, které ho míjejí, doufají, že na ně mrkne.
Ve skutečnosti byl Tom slabý, velmi slabý, nedokázal se ani podívat člověku před sebou do očí. A utekl…
Jeho společenský život byl zřejmě také životem normálního osmnáctiletého mladíka, s večírky, pivem, dívkami a občasným vybočením z normálu.
Nikdo však netušil, že jakmile zavřel dveře, veškerý smích a vtipy mezi přáteli zmizely a změnily se v nepřetržité střídání vzteku, zklamání, únavy a mnoha a mnoha pocitů viny.
Rutina života s Billem.
Už jen z té myšlenky mu explodovala hlava. Pokaždé, když se ho někdo zeptal: „A co Bill? Jak se mu daří?“ Tuhla mu krev v žilách a odpovídal rozvitými větami, lhal skrz zuby a snažil se potlačit nutkání praštit každého v zorném poli.
Někdy chtěl dokonce odpovědět: „Zeptej se svého zkurveného fotra, jak se Billovi daří,“ ale neudělal to…
Právě v těchto chvílích byl vděčný za Billovu prchlivost, nebo spíš za jeho strach, aby ho lidé neviděli a nedali mu pověst „toho s feťáckým bratrem“… Protože navzdory všemu Bill chtěl, aby měl normální život teenagera.
Típnul cigaretu v popelníku, položil kytaru na postel a zkontroloval čas na budíku. 12:25.
Zajímalo ho, jestli Bill ještě spí.
Vyšel ze svého pokoje bosý a jen v teplácích, které mu sloužily jako pyžamo, a tiše otevřel nedovřené dveře do bratrova pokoje.
Bill ležel na podlaze na břiše, napůl přikrytý prostěradlem a stále oblečený. Vlasy mu částečně zakrývaly obličej, ale na lícní kosti měl stále načervenalou modřinu a jasně červenou rtěnku, která teď nebyla na svém místě.
Předchozího večera spolu povečeřeli, než mladík odešel ven. Málokdy se stalo, že by se ocitli u stejného stolu, ačkoli k výměně slov moc nedocházelo, jen pár kývnutí hlavou a pár slabik, které Bill pronesl, byť s podrážděním.
Tom se vždycky divil, proč Bill souhlasil, že se k němu nastěhuje, a někdy toho dokonce litoval.
Protože navzdory všemu mu Bill svou přítomnost neodepřel. Odepřel mu svou lásku.
Aby mu mohl být stále nablízku, ale nemohl ho mít úplně.
Tom to vždy bral jako trest, krutý trest. Myslel si, že Bill se mu tímto chováním snaží říct: „Podívej, můžu být kohokoli, jen ne tvůj!“ Se zlobou, která mu nepřísluší.
Pocit viny na něj proto prudce dopadal pokaždé, když viděl Billa odcházet z domu a vracet se pozdě v noci s novým znamením na těle.
Ani nerozsvítil, skoro jako by se bál vidět jeho tvář, bál se znovu spatřit ty červené oči obklopené tmavými kruhy pod nimi.
Strach, že nepozná svého Billa v té tváři, v níž už po něm nebylo ani stopy…
Potichu zavřel dveře a zamířil do koupelny, aby zkontroloval, zda po sobě Bill nezanechal nepořádek. Kupodivu ho předešlou noc neslyšel přijít; možná už spal, když se vrátil.
Dveře do koupelny byly otevřené a výjev, který se mu naskytl, byl už typický: nějaké předměty na podlaze, otevřená skříňka, jako by tam něco zoufale hledal, ručník na podlaze a špinavý od make-upu a nějaká malá, příšerná krvavá skvrna na umyvadle…
Možná to zní nesmírně sadisticky, ale Bill barvu krve miloval, zvlášť na hladkém bílém povrchu umyvadla. Tom by přísahal, že si Bill ty rány udělal sám, jen, aby viděl ty červené kapky na bílé…
Všiml si také, že na zrcadle je nápis, nejspíš napsaný rtěnkou.
Byl to verš z písně, kterou Bill v té době často poslouchal.
“I want to bleed like it’s over.” („Chci krvácet, jako by bylo po všem.“)
…flashback…
Bill seděl s koleny na prsou sevřený v Tomově náručí v rohu jejich pokoje.
Tom ho pohladil po krátkých černých vlasech, aby ho uklidnil.
„Neboj se, teď přestanou,“ zašeptal a snažil se sám sebe přesvědčit, že dříve nebo později jejich otec přestane jejich matku trápit.
Chlapec se zachvěl, když uslyšel, jak se z pokoje jejich rodičů něco rozbilo, nejspíš láhev, a vzápětí se ozval křik.
„Tomi! Udělej něco, ať přestanou!!!“ Vykřikl, zavřel oči a rukama si zacpal uši. „Chci, aby to všechno skončilo…“ zašeptal znovu.
…konec flashbacku…
Minulost se vždycky vrátí.
Je ukryta v každém z nás a čeká jen na to, až se bude moct v pravou chvíli objevit.
Naše současnost je důsledkem naší minulosti, která z nás dělá lidi, jakými jsme.
autor: °Ginevra°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
