autor: °Ginevra°
Tady je poslední dílek. Kdo to čekal jinak, upřímně já taky… ☹ Každopádně poslední část je něco naprosto dokonale napsaného a vystiženého. Nemám k tomu více slov. Laui
Odeznít
Bill klidně vystoupal po šedých mramorových schodech a na posledním, který byl vyšší než ostatní, si pomohl o zábradlí.
Žádné pivo, žádné cigarety. Všechno bylo úplně jiné, než když tam byl naposledy.
Jednoduché džíny dokonale obepínaly jeho štíhlé nohy, na sobě černý rolák, šedá šála chránící jeho jemný krk, a čepice, která zakrývala jeho dlouhé, dokonale vyžehlené černé vlasy…
Lehký make-up umocňoval lesk jeho obličeje, čistého a uvolněného, který se zdál být téměř ještě jemnější.
Modřiny byly už jen vzdálenou vzpomínkou… ale vpichy a jizvy, ty zůstanou navždy a svým způsobem vám pomohou pochopit, čím jste byli a čím jste se stali, vstát a bojovat.
Bill to viděl každý den.
Trochu zaváhal, když otevřel staré bílé dveře, povzdechl si a ocitl se na terase, kde ho hladil stejný chladný vzduch.
Podíval se na nádherně hvězdnou oblohu a kývl hlavou, jako by ji chtěl pozdravit, pak se posadil na malou zídku a stále se díval na oblohu.
„Ahoj Tome,“ začal. „Vidíš, co jsem dělal?“ Ukázal jednou rukou na celé své tělo a spokojeně řekl: „Jsem oblečený… jsem teď „čistý“ člověk… taky přestávám kouřit,“ řekl hrdě… Tom by na něj byl pyšný…
„Myslel sis, že jsi pryč? Vidím tě, víš… jsi přímo támhle,“ řekl, hořce se usmál a ukázal na jednu z hvězd, které tu noc zářily. Nejjasnější z nich.
„Rozzařuješ celou oblohu, aby lidé viděli, jak vzácný jsi,“ slova se změnila v šepot přerušovaný vzlykem, ale nestačilo to, aby znovu ztratil ten nevinný úsměv, i když plný smutku.
„Mimochodem… podívej se na tohle,“ trochu si nadzvedl okraj svetru, jen tolik, aby odhalil pravý podbřišek, na kterém měl vytetované tři hvězdy.
„Líbí se ti to? Udělal jsem to pro tebe…“
Po té dokonalé tváři začalo tiše stékat několik slz, které ji potřísnily černou barvou, aniž by mohl udělat cokoli, aby tomu tak nebylo.
„Tolik mi chybíš… Každý den, každou noc… Omlouvám se… protože je to moje vina! Měl jsem to být já, ne ty!“ Jeho hlas znervózněl, byl plný napětí, které v něm vyvolávalo pocit viny, jenž ho trápil od chvíle, kdy jeho bratr přestal žít… místo něj.
„Jsem stále tady, stále chodím po ulici, poslouchám hudbu, mluvím… dívám se na oblohu… Ty tu nejsi… Jsi tam, stojíš někde na místě… a já už tě nevidím, neslyším… už tu nejsi!“ Uzavřel téměř zlostně a zamrkal hořké slzy, které mu teď už nemohly být lhostejné tváří v tvář tomu hněvu…
Hněv z vědomí, že všechna slova, která mu neřekl, všechny věci, které spolu nesdíleli, všechny pohledy, které si nevyměnili, zůstanou jen vzdálené… že už nebude mít žádnou šanci věci napravit, že už nebude mít žádnou šanci milovat ho tak, jak by chtěl…
„Bill nikdy neplakal ze žalu… plakal, aby upustil páru…“
Když jste nejslabší, musíte najít sílu pokračovat.
Když napíšeš konec, už se nikdy nevrátíš. Není to jako film, scénu nemůžete přetočit.
Není to jako v pohádce, čas nelze zastavit a žít navždy šťastně až do smrti…
Je to život a v životě se umírá. A nemůžete se vrátit zpět.
Navzdory všemu Tom stále žil v jeho očích, v jeho upřímných úsměvech a v jeho lásce, která nikdy neskončí…
Někdy si prohlížel staré fotografie, ležel na posteli zaplněné jen jeho tělem nebo sledoval televizi v prázdném pokoji a ptal se sám sebe: „Co tady ještě dělám?“
Pak se rozhlédl kolem sebe, stále ho viděl, jak se přehrabuje ve skříni a hledá nějakou čepici, která by mu ladila k oblečení, kdykoli vstoupil do jeho pokoje, slyšel ho ve smíchu lidí, které denně potkával, vzpomínal na jeho vtipy, kterým někdy rozuměl jen on… a o to byly vtipnější…
Viděl ho v televizním programu, který rád sledoval, v láhvi piva, jehož chuť miloval…
Někdy zůstával v domě, zíral na hodiny, čekal, až Tom vejde do dveří, a zakřičí: „Jsem doma!“ Ale Tom nikdy nepřišel…
Budil se uprostřed noci celý zpocený, svíral ho nesnesitelný absťák a doufal, že ho Tom pohladí po čele a uklidní… ale postel byla vždycky prázdná.
Podíval se tedy z okna, otočil se k jednomu z tisíců světel na temné obloze a zašeptal: „Vidíš? Dělám to…“ a když viděl ten světlý bod, zdálo se, že se na něj Tom usmívá, že je na něj pro jednou pyšný…
V těch chvílích věděl, že Tom je stále s ním…
A když si myslíš, že je všechno ztracené, prázdné a bezcenné,
vzhlédni k obloze, podívej se skrze tmu,
vždy se tam objeví záblesk vzpomínek z minulosti…
Vzpomínka na první polibek, den strávený sněním nebo klidný rozhovor s přáteli…
Vzpomínka na někoho nebo něco opravdu výjimečného, co ti připomene, že nakonec
život opravdu stojí za to žít…
Žádná noc není tak dlouhá, aby zabránila východu slunce…
KONEC
autor: °Ginevra°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
