autor: memories1
Když učitel vstoupil do třídy, Tom otevřel svůj sešit. Zmateně se rozhlédl kolem sebe a hledal nějakou známku Billovy přítomnosti, ale po jeho kamarádovi nebylo ani stopy. Zvláštní, pomyslel si, kdyby se Bill rozhodl nepřijít, určitě by mu to dal vědět, ale na mobilu neměl žádné zprávy ani zmeškaný hovor. Navíc měli jít do centra, aby mu pomohl vybrat dárek pro Mata, ne? Bill by na něco takového nikdy nezapomněl.
Možná se včera v noci zdržel s Mattem, ale to se zdálo být nemožné, protože Billovi rodiče se měli vrátit před půlnocí, a jak je znal, určitě by ho nepustili ven na několik dalších hodin.
Znovu se rozhlédl a doufal, že ho uvidí vyjít z některého koutu velké učebny, ale po Billovi nebylo ani stopy, jen spousta natěšených studentů, kteří čekali na začátek hodiny dějin umění.
Trochu smutně si odfrkl.
Tváří v tvář hodinám bez Billa to nemělo smysl. Tom se vždy cítil, řekněme, demoralizován, když byl jeho přítel nepřítomen. Možná to bylo přehnané, ale nemohli za to, že od té doby, co se poznali, nedělali nic jiného, než že žili v přítomnosti toho druhého a loučili se jen večer, když mířili domů na večeři.
Nemluvě o tom, že po večeři strávili nekonečné hodiny telefonováním a vyprávěli si kdovíco, přesto, že byli celý den spolu. I tak si vždy měli co říct. Tom připustil, že Bill je často přehnaný, že někdy mluví tak moc, až ho z toho bolí hlava, a že si každý den musí na něco stěžovat. Uvědomil si však, že se bez svého přítele neobejde a že i přes jeho věčné stěžování si má Bill tisíckrát větší cenu než lidé, kteří jsou milí a hodní, ale uvnitř jsou to nakonec parchanti.
„Dobře, lidi, ticho, začneme s výukou,“ řekl učitel do mikrofonu. „Teď, když už mám slovo, pošlu vám podpisový list,“ dodal. „Ujistěte se, že ho na konci hodiny dostanu zpátky, jinak to budeme muset dělat celé znovu.“
Ve třídě se ozval souhlasný šum. Hned poté se opět rozhostilo ticho, protože učitel začal přednášku o umění devatenáctého století. Tom si vyhrnul rukávy mikiny a naklonil se nad sešit, aby si začal dělat poznámky. Kdyby ho profesor neviděl, podepsal by se i za Billa. Protože pokud by neměl dostatečný počet podpisů, nemohl by být uvolněn na začátku prosince, což by znamenalo, že v zimním semestru by musel udělat zkoušku navíc.
Přednáška trvala půl hodiny a Tom už měl popsané dvě stránky sešitu vzhledem k tomu, kolik věcí dokázal učitel vysvětlit za tak krátkou dobu. V jednu chvíli se však v zadní části místnosti ozval zvuk otevírajících se dveří, které se pak zase pomalu zavřely.
Naklonil se dozadu, aby zahlédl, kdo vstoupil, a na tváři se mu objevil úsměv. Vymrzlý Bill s červenými tvářemi a modrou kožešinovou ušankou procházel bokem mezi řadami stolů a hledal místo, kam by se mohl nenápadně vplížit. Tom se instinktivně ještě víc naklonil a využil toho, že byl učitel otočený, a zvedl ruku nahoru, aby ho jeho kamarád viděl. Bill rozšířil oči, když ho spatřil, a začal se k němu přibližovat a zdvořile požádal lidi v první řadě, aby ho nechali projít. Vstali, počkali, až projde, a pak se znovu posadili.
Když se Bill objevil vedle něj, Tom ucítil, jak z jeho přítele sálá chlad, a nedokázal se ubránit tichému uchechtnutí, když viděl, jak se k němu otočil se zarudlou špičkou nosu a téměř bez dechu.
„Vypadáš, jako bys právě prodělala elektrošokovou terapii,“ zašeptal a ušklíbl se.
„Tomi, bože,“ zalapal Bill po dechu. „Venku je strašná zima, a to nemluvím o tom, jaký je provoz.“
Tom chápavě přikývl. I on se toho rána potýkal s dopravou, a i přesto, že z domu vyrazil docela brzo, stihl to jen tak tak.
„No… kdybys z domu vyrazil dřív, mohl jsi to stihnout,“ usoudil.
Bill blaženě zavrtěl hlavou a sehnul se, aby zvedl svůj sešit a penál.
„Už tu byl ten docházkovej list?“ Zašeptal a schoval se za záda studenta před sebou, aby ho učitel neviděl.
„Ještě se sem nedostal,“ Tom se opřel o židli. „Stejně bych se za tebe podepsal, kdybys nepřišel včas.“
„Oh, Tomi, jsi tak sladký.“ Bill se na něj usmál, až se Tom neuvěřitelně začervenal.
„No tak, Bille, víš, že se stydím, když mi říkáš takové věci,“ vynadal mu, i když jen tak naoko.
Černovlásek se zasmál, otevřel penál a vzal do ruky propisku, která v něm byla. Tom si však uvědomil, že tohle není obyčejná propiska. Především byla žlutá, zářivě žlutá, se žlutými vlasy nahoře, a z těch vlasů koukala. Ano, ona, Zvonilka, víla Petra Pana. Ještě absurdnější bylo, že pokaždé, když Bill přiložil hrot pera k papíru, Zvonilka se rozzářila jasně červenou barvou, a dokonce vytvořila na papíře a části stolu paprsek světla. Tom si nemohl pomoct, ale šokovaně na propisku zíral, zatímco Bill, který si toho všeho nevšímal, se už zdál být pohlcený hodinou.
Jako by mít zářivě žlutou propisku bylo v dnešní době normální.
Všiml si, že kluci sedící vedle si pero také nechápavě prohlížejí a že některé dívky si při pohledu na něj dokonce šeptají „Jak sladké“.
Tom si odkašlal a naklonil se ke svému příteli. „Kde jsi tu propisku vzal?“
Bill se k němu otočil s rozzářeným pohledem. „Líbí se ti, Tomi? Matt mi ji dal, sladké, že?“ Tom zmateně zamrkal, ale jeho kamarád pokračoval. „Hele, jestli se ti líbí, mají spoustu jiných postaviček, například s Pimpiem, Medvídkem Pú, Tygrem, nebo můžeš mít stejné, jako mám já,“ uzavřel a zářivě se usmál.
Tom se na něj podíval a zavrtěl hlavou, „Samozřejmě, že ne, Bille! Nechci propisku svítící ve tmě, spokojím se svojí BIC.“ Zdálo se, že o tom Bill přemýšlí.
„No, samozřejmě, protože se ke svým propiskám nechováš vůbec dobře.“
„Bille, kromě toho, že s propiskami nezacházím nejlíp, i kdyby to bylo naopak, tak bych si takovou nikdy nekoupil, takže tak,“ řekl Tom rozhodně.
„Chceš říct, že se ti nelíbí?“ Černovlásek se na něj smutně podíval.
Tom cítil, jak mu vyschlo v krku. „Ne, samozřejmě že ne! Jen mi všechny tyhle zářící věci připadají trochu…“ Odmlčel se právě včas, aby viděl, jak na něj jeho přítel upírá vražedný pohled.
„Pokračuj!“ Přikázal mu.
„…“
„No tak, odvahu Tomi!“ Pobídl ho Bill.
Tom se rozpačitě poškrábal na zátylku, ale nemohl dělat nic jiného než pokračovat.
„Holčičí?“ Pokrčil rameny.
Bill se zamračil, ale pak obrátil pohled k propisce a přikývl. „Jo, je to holčičí, to je pravda, a chápu, proč se ti to nelíbí,“ zářivě se usmál. „Ale já jsem z toho nadšený,“ zapištěl.
„Hej vy dva, míníte vnímat to, co tu povídám, nebo si všichni sedneme a budeme si povídat mezi sebou?“
Oba chlapci zvedli ruku, aby se omluvili a rozpačitě se podívali do svých sešitů.
„Pojď, Tomi, jdeme se věnovat učivu, nebo se naštve.“ Řekl Bill tichým hlasem.
Tom přikývl a znovu se soustředil na své poznámky, ačkoli v tu chvíli už přestal myslet.
„No a co?
„Zbytek večera jsme tedy strávili na gauči a dokazovali si svoji náklonnost,“ usmál se Bill, když se posadil ke stolu s tácem plným jídla.
Tom si nervózně odkašlal a strčil si do úst dvě sýrové rigatoni. „Náklonnost?“
„Jo…“ zamumlal Bill s ústy plnými lasagní. „Je tak sladký, Tomi, a tak dobře líbá, že bys tomu ani nevěřil.“
„No, řekněme, že si to nechci ani představovat, eh… stačí mi, že tě vidím šťastného,“ potvrdil druhý a v ruce držel plechovku s colou.
„Kelímek, Tomi, kelímek,“ vynadal mu černovlásek a podstrčil mu jeden z plastových kelímků, které vzal.
Tom zakoulel očima, jeden si vzal a položil ho vedle sebe. „Takže, kde jsme skončili?“
„Mluvil jsem o tom, že Matt umí skvěle líbat.“
„Oh, jo.“
Bill začal být podezřívavý a sledoval svého přítele, jak nervózně obrací rigatoni na talíři. „Tomi, vadí ti, když mluvím o těchhle věcech? Buď upřímný.“
„Ne, Bille!“ Pospíšil si s odpovědí druhý, protože se obával, že si jeho kamarád tyhle věci opravdu myslí. „Jen nezacházej do přílišných podrobností, mohlo by mě to přivést do rozpaků,“ přiznal a cítil, že v rozpacích už dávno je.
Černovlásek zrudl a cítil, že umírá. „N-Nejsou žádné detaily,“ upřesnil. „Zatím ne.“
Tom se mu podíval přímo do očí a cítil, jak mu explodovala hlava. Klasická představa, že ten velký chlap bojuje za zničení Billova tělíčka, zasáhla jeho hlavu jako blesk z čistého nebe a znovu se mu udělalo špatně. „Jen… buď opatrný,“ řekl a snažil se potlačit chvění v hlase.
„Jestli mluvíš o jistých opatřeních, neboj se, jsem zodpovědný,“ vysvětlil mu černovlásek a sklopil pohled ke svému talíři lasagní.
„O to nejde,“ vysvětlil rychle Tom. „Chci jen, abys byl šťastný. Chci, aby sis byl jistý, že to chceš udělat, abys toho později nelitoval. Chci…“ sklopil pohled. „Chci, aby byl pro tebe ten pravý, Bille, kdyby ti jakkoli ublížil, já… zabil bych ho, jo přesně tak.“
Oba chlapci zvedli oči od talířů a podívali se jeden druhému přímo do očí. Tom věděl, že Bill je přecitlivělý, ale nečekal, že až takhle, a proto ho překvapilo, když viděl, jak jeho příteli zvlhly oči.
„Bille…“
Bez rozmýšlení se okamžitě zvedl od stolu, obešel ho, a co nejpevněji ho objal. „Tomi…“ zamumlal. „Opravdu tě mám strašně moc rád,“ řekl a otřel se nosem o kamarádův krk.
Tom se cítil nesvůj. Bill často zažíval takové chvíle čiré sladkosti, ale když se mu náhodou jedna přihodila přímo uprostřed univerzitní jídelny, Tom si nemohl pomoct a cítil, jak se na ně všichni dívají. Ale když se nad tím zamyslel, bylo mu to v tu chvíli jedno. Když ho Bill objímal a otevřeně mu dával najevo, jak moc ho má rád, připadal si jako v nebi a nechtěl, aby mu pohledy ostatních bránily vychutnat si tyto dokonalé chvíle. Bez váhání ovinul ruce kolem toho štíhlého tělíčka, pevně ho sevřel a užíval si teplo, které mu toto objetí poskytovalo.
Čekal, až okamžik emocí pomine, a když se tak stalo, všiml si, že má na bílé mikině, kterou měl ten den na sobě, pěknou šmouhu. Bill se posadil zpátky na židli a otřel si oči kapesníkem, aby se konečně vzpamatoval.
„Omlouvám se Tomi! Víš, že se vždycky úplně zblázním, když jsi tak sladký,“ usmál se.
Tom povytáhl obočí, přemýšlel o „Billovském“ pojetí roztomilosti a znovu popadl vidličku s tím, že ať už je to cokoli, bude to v pořádku.
„Takže,“ změnil téma. „Přemýšlel jsi o tom, co dáš Mattovi?“
Černovláskovy oči se rozšířily a v jeho výrazu se objevila hrůza. „Ne.“
„Ne?“ Zamračil se Tom. „Vždyť je to tvůj přítel, o čem třeba mluví? Nebo… co se mu třeba líbí?“
„Je to těžké, Tomi. Má skoro všechno.“ Postěžoval si Bill a zakňoural.
„Počkej, eh…“ zasáhl Tom. „Zkusíme zrekapitulovat to, co by se mu mohlo líbit.“
Bill přikývl a podíval se na svého kamaráda v naději, že se s ním podělí o nějaký nápad.
„Má rád nějaký sport?“
„Jo, basketbal.“
Tom o tom přemýšlel. „Mohl bys mu udělat DVD o jeho oblíbeného týmu. Víš, takové to speciální, ve kterém bude celá historie.“
„To je špatný nápad, Tomi. Ten nápad se mi nelíbí,“ stěžoval si černovlásek.
„Proč? Mně by se to líbilo.“ Řekl Tom přesvědčeně.
„Ale ty nejsi Matt.“ Podotkl Bill, jako by to jeho přítel nevěděl.
Potřásl hlavou a znovu se zamyslel. „A co oblečení? Co obvykle nosí?“
Bill se na něj podíval a přemýšlel o tom. „Košile, džíny, saka, od všeho trochu.“
„To je ono! Pěkná košile,“ vykřikl Tom, šťastný, že přišel na dobrý nápad.
„TOMI,“ vykřikl přidušeně, „košile jsou klasickým vánočním dárkem, který dáš mužům v rodině. Moje mamka už roky kupuje košile mému dědečkovi a strýčkovi, jen tak pro jistotu.“
„Bille, asi nerozumím tomu tvému absurdnímu uvažování,“ řekl Tom zmateně. „Moje mamka nikdy nedává košile, vždycky vymyslí něco jiného.“
„Ale tvoje matka není jako ta moje,“ upozornil ho černovlásek znovu.
Tom zmateně zamrkal. Co to bylo? Teď se Bill rozhodl vysvětlit mu rozdíly mezi nimi? Zavrtěl hlavou a učinil další návrh. „Co nějaký šperk?“
„Šperk?“ Zopakoval černovlásek.
„Ano,“ přikývl Tom. „Je něco, co nosí? Nevím, náramek nebo řetízek nebo tak něco?“
„To dělám jen já, Tomi.“ Bill ukázal na velký náhrdelník na svém krku.
„Ne nutně. Řekněme, že jsi obzvlášť přehnaný a možná trochu výstřední, ale tyhle věci můžou nosit kluci, víš?“ Vysvětloval Tom, jako by se díval na dítě, které ještě musí pochopit všechno, co se týká života.
Bill se nad tím zamyslel. „Jo, všiml jsem si, že nosí nějaké náramky.“
„To je ono,“ vyhrkl druhý. „Myslím, že náramek není špatný nápad.“
„On už je ale má,“ postěžoval si černovlásek a nevypadal, že by ho to moc přesvědčilo.
Tom si poklepal rukou na obličej a podrážděně se na něj podíval. „Bille, samozřejmě že když má Matt rád určitý druh věcí, nemůžeš čekat, že mu je budeš dávat jen ty. I když už nějaké náramky má, můžeš mu vybrat jiný, třeba hezčí, který by mohl přidat do své sbírky.“
„Ale já jsem jeho přítel, nechci, aby můj dárek byl stejný jako dárek kohokoli jiného.“ Trval Bill na svém, na pokraji nervového zhroucení. Tom se nadechl a odvrátil pohled, protože mu už chyběly nápady, a hlavně ztratil chuť přijít s dalšími.
Otočil se zpět ke svému příteli, který se na něj díval, jako by očekával další odpovědi, a nemohl se ubránit pocitu něhy vůči němu.
„Jaký je rozpočet?“ Zeptal se a usrkl z plechovky coly.
„Třicet eur.“
Tomovi se rozšířily oči a přistihl se, že vyprskl všechnu colu. „Třicet eur?“
Bill se na něj otráveně podíval. „Tomi, to je všechno, co mám. Rodiče mi dávají jen padesát euro týdně, abych přežil.“
„Jen?“ Podivil se Tom, když si pomyslel, že mu rodiče dali sotva třicet.
„A co jsi udělal s těmi zbylými dvaceti, když je dnes teprve úterý?“ Zeptal se zvědavě.
Bill neurčitě pohlédl jinam a náhle změnil téma. „Kam zamíříme pro ten dárek?“
Tom už ničemu nerozuměl. Odkdy se na otázku odpovídá další otázkou? Jeho kamarád měl na svědomí nějakou lumpárnu. Kdo ví proč, byl o tom naprosto přesvědčen.
Podezřívavě se zamračil a rozhodl se naléhat. „Bille, nebuď nejasný. Co jsi udělal s těmi dvaceti eury?“
„To teď musím vysvětlovat, za co utrácím své peníze?“
„Jen jsem zvědavý, promiň,“ omlouval se trochu uraženě Tom.
Někdy uměl být opravdu „chudák hysterka“. V takových případech měl Tom chuť chytit ho za triko a fackovat ho, dokud nepřestane být takhle uražený.
„Víš co? Tak si dělej, co chceš,“ řekl náhle naštvaně. „Co tady vlastně dělám? Pokaždé, když ti něco poradím, jsi připravený to celé vyvrátit.“ Vstal od stolu, pod Billovým šokovaným pohledem popadl tác, otočil se k němu zády a zamířil do zadní části jídelny. Zbožňoval ho! Nesmírně ho zbožňoval a byl připraven mu to den ode dne víc a víc dokazovat, ale v tu chvíli ho příliš štval a už s ním nechtěl být.
Nemohl pokaždé takhle ztrácet čas. Bill ho požádal, aby mu pomohl, on ochotně přijal a věnoval se mu, jak jen mohl, jen aby mu to oplatil mizernými, kyselými a štiplavými odpověďmi. „K čertu s tím,“ zašeptal spíš pro sebe než pro kohokoli jiného a položil tác na další stůl. Ani se mu nechtělo dávat ho tam, kam patřil, o to se postará někdo jiný. Zapnul si bundu, přehodil si batoh přes rameno a obrátil pohled zpět k Billovi. Stále seděl na svém místě, ale přestal jíst a díval se z okna s rukama zkříženýma na prsou a uraženým výrazem ve tváři.
Tom zaťal pěsti a nazlobeně strčil do kluka, který měl tu smůlu, že byl ve špatnou chvíli na špatném místě. Aniž by se ohlédl, prošel jídelnou a pak ji opustil. „Může si ten dárek vymyslet sám.“
„Zlato, jestli v tom budeš pokračovat, tak vybouchneš.“
„Mami, copak nevidíš, že jsem kon-cen-tro-va-ný?“ Zavrčel Tom a předváděl stejné pohyby jako jeho postava, odhodlaná zmasakrovat nepřítele. Christina se podívala na svého naštvaného syna, který upíral oči na televizi a ruce pevně svíral kolem nebohého joysticku.
„Tome, rozbiješ ho,“ řekla, ne úplně klidně kvůli chlapcově staženému obličeji.
„Chci ho rozbít,“ potvrdil zabraně. „Chci ho zmasakrovat.“
Christina se nepřesvědčivě zamračila. „Ale když si rozbiješ joystick, pak už nebudeš moct hrát.“
Tom se na místě ošil a jeho obličej se ještě více stáhl, když se snažil vymanit ze smrtícího sevření svého protivníka, ale tomu se podařilo ho chytit, provést speciální chvat a omráčit ho.
„Do prdele,“ vykřikl a hodil joystickem po konzoli. „Chtěl jsem zabít Kena, ne joystick,“ řekl zadýchaně.
Hraní Street Fightera pro něj bylo skutečným odreagováním. Říkal si, že když z někoho vymlátí duši, třeba mu to pomůže uvolnit se, a tak ho napadlo, že by možná měl tuto techniku použít i ve skutečnosti.
„Kena?“ Zeptala se ho matka.
„Jo, mami, Kena. Ta odporná veš mě právě porazila,“ ukázal Tom směrem k televizi.
„Oh, chápu,“ vyhrkla žena chápavě.
Tom se podíval dolů na své nohy, ale nemohl se ubránit pocitu, že ho probodává pohled matky, která očividně stále stála ve dveřích jeho pokoje a překvapeně si ho prohlížela.
„Co se děje, mami, co?“ Zeptal se nervózně a poškrábal se na krku.
„Jsi si jistý, že jsi v pořádku?“ Zeptala se ho žena s obavami.
„Jsem v naprostém pořádku, copak to není vidět?“ Potvrdil Tom a snažil se vyhnout jejímu zkoumavému pohledu.
„Ne. To teda rozhodně není,“ odsekla Christine a přistoupila k němu.
„Především…“ začala, „můj syn není hysterický blázen, nikdy mi neodmlouvá, a hlavně se moc často nestává, že by strávil celé odpoledne doma, protože má pořád plno práce.“
„No, dnes mám volno a chci zůstat doma,“ zalhal chlapec, aniž by se jí podíval do tváře.
„Říkal jsi mi, že po obědě zůstaneš s Billem,“ naléhala žena.
Tom pokrčil rameny a tvářil se neurčitě. „Měl moc práce, takže z toho sešlo.“
Christina povytáhla obočí a položila si obě ruce v bok. „Už jsem na to přišla. Pohádali jste se.“
„O čem to mluvíš?“ Vykřikl náhle chlapec, aniž by si uvědomil, že svou reakcí jen potvrdil matčinu hypotézu.
„Nepohádali jsme se,“ dodal a ztišil tón.
Christina si povzdechla a pohladila ho po hlavě. „Obvykle jsi tak naštvaný, jen když se hádáš s Billem. Nemůžeš se na mě zlobit, když jsem tě viděla takhle, hned mi všechno došlo.“
Tom si sklesle povzdechl. Cítil se částečně provinile, že ho nechal v jídelně samotného. Možná neměl odcházet, možná se s ním měl hádat, místo aby ho nechal samotného. Málokdy se na Billa zlobil a většinou se hádali jen kvůli hloupostem nebo nedorozuměním. I tentokrát tomu tak bylo. Toma ani nenapadlo, že by takový nesmysl mohl zničit jejich přátelství.
Ani on, ani Bill nebyli tak dětinští, aby to dovolili. Při představě černovláska, jak se sám prochází centrem a hledá dárek pro svého přítele, se najednou cítil špatně. Na začátku jejich přátelství si slíbili, že tu budou vždy jeden pro druhého. I kvůli těm největším hloupostem tu byli pro sebe navždy. A i když ten dárek byl hloupost, Tom nechtěl, aby Bill zůstal sám, protože mu večer před tím slíbil, že ho doprovodí, ale hlavním důvodem bylo to, že Bill byl zamilovaný a bylo tedy normální, že měl snad tisíc nejistot.
„Zlato, nechceš se přidat k němu?“ Vyrušila ho Christine z jeho myšlenek.
Tom si povzdechl a vstal z postele. „Myslím, že jo.“
Žena se na syna usmála a vtiskla mu polibek na tvář. „Někdy, když je člověk naštvaný, má tendenci být sám. Potřeboval jsi chvilku na uklidnění.“
Tom se usmál a políbil ji nazpátek. „Uvidíme se u večeře.“
Christina přikývla a usmála se, když si její syn ve spěchu oblékal mikinu.
Za několik vteřin ho viděla vyletět jako blesk.
Zavrtěla hlavou. „Kluci.“
Tom se celou cestu v autě pokoušel dovolat Billovi a byl by v tom i pokračoval, jenže černovláskův telefon byl stále obsazený. „S kým to, sakra, telefonuješ?“ Zeptal se, jako by ho Bill v tu chvíli mohl slyšet. Nákupní centrum nebylo tak velké. Možná kdyby se trochu prošel, našel by ho v nějakém obchodě. Jak znal Billa, i když šel vybrat Mattovi dárek, určitě nakoukne do všech obchodů, aby si udělal obrázek o tom, co je v módě. To byla jeho slabost.
Ušel několik metrů a snažil se nakouknout do obchodů, které se zdály být stylem blízko jeho kamarádovi. Mezitím se mu stále pokoušel dovolat, ale bez výsledku. Pokaždé, když procházel malou uličkou, nahlédl dovnitř v naději, že ho zahlédne. Asi po půl hodině ho naštěstí našel. Naštěstí, protože alespoň nemusel procházet celým centrem.
Bill seděl na lavičce v postranní uličce a nevypadal vůbec dobře. Mluvil do mobilu a nepochybně pokračoval v konverzaci, kvůli které se mu nemohl dovolat. Stalo se snad něco? Možná se Bill hádal s Mattem. Kvůli komu jinému mohl vypadat takhle zdrceně, když kvůli klukovi, do kterého se Bill zamiloval? Tom cítil, jak v něm narůstá vztek, a zaťal pěsti.
Přistoupil o něco blíž. Stál za Billem, takže viděl jen jeho ramena, a když si všiml, že se třesou, věděl, že jeho nejlepší přítel pláče. Když ho viděl na lavičce, v chladu a obzvlášť samotného, žaludek se mu bolestivě stáhl.
Kdo se mu odvážil ublížit? Vykročil rozhodným krokem přímo k němu, připravený donutit ho, aby mu všechno podrobně řekl. Chtěl znát důvod, proč zamířit za tím velikým chlapem a rozbít mu hubu.
Pak se ale znovu zamyslel. Kdyby ho Bill viděl rozzlobeného, bál by se jakékoli jeho špatné reakce, a proto by mu nikdy neřekl pravdu. Černovlásek byl naprosto proti násilí, a proto nechtěl, aby se Tom pral nebo dělal něco podobného. Proto si byl jistý, že by mu lhal. Existuje jen jeden způsob, jak zjistit pravdu, pomyslel si Tom. Nesměl dopustit, aby ho Bill viděl, jak poslouchá jeho telefonát, aby mohl sám zjistit, kdo mu ubližuje. Přistoupil o něco blíž, slyšel černovláskovo vzlykání a cítil kvůli tomu bolest.
Uslyšel šepot, až se jeho hlas stal jasnějším, a konečně ho uslyšel mluvit.
„Co když se se mnou Tom už nebude chtít dál přátelit?“
BUM!
Pro Toma to byla nejtěžší rána, jakou kdy v životě dostal. Doufal, že slyšel špatně, a naklonil se k černovláskovi, který stále vzlykal.
„Možná už mě nemůže vystát…“ říkal mezi slzami. „Jsem sobec, tak je to. Protože čekám, že mě bude chápat, a já nikdy nedokážu pochopit, že už ho nebaví poslouchat moje neustále kecání.“ Tom pocítil bolest uprostřed srdce. Nechtěl, aby si tohle Bill myslel. „A pak…“ pokračoval: „Jsem zatraceně temperamentní. Pořád si stěžuju a nikdy mě ani nenapadlo, že by si možná potřeboval postěžovat i on mně,“ řekl mezi hlasitými vzlyky.
Nastala chvíle ticha, zřejmě proto, že osoba na druhém konci odpovídala.
„Ano, já vím, mami…“ pokračoval Bill. „Musím se změnit. Příliš se bojím, že se mu zhnusím a opustí mě. Bez Toma to nezvládnu.“ Bill mluvil se svou matkou? Proč si byl tak jistý, že je na druhé straně Matt? Navzdory tomu měl Tom pocit, že umírá.
Byl on důvodem, proč Bill plakal?
Opravdu si Bill myslel, že ho unavuje? Nebo ještě hůř, přiměl ho Tom, aby tomu sám uvěřil? Pocítil naléhavou potřebu postavit se před zrcadlo a plivnout na svůj obraz. Chtěl si ublížit, prorazit hlavou zeď, malíčkem na noze zakopnout o práh, udělat si něco nesmírně bolestivého, aby se zbavil pocitu viny. Jeho plány na sebepoškozování překazil Billův hlas.
„OK…“ říkal. „Dobře, kdyby něco, stavím se u něj doma. Ano, ano, děkuju ti, mami, a omlouvám se, že jsem tě dvě hodiny zdržel na telefonu, měl jsem raději přijít domů. Já tě mám taky rád. Ahoj.“
Ticho.
Tom zkameněl, nohy měl zcela přikované k zemi. Bill seděl před ním, lokty měl opřené o kolena a obličej v dlaních.
Tom se díval, jak si vzal kapesník, otřel si jím oči a snažil se z obličeje setřít stopy rozmazaného make-upu. Cítil nesmírnou lítost a strašlivou vinu za to, že to všechno zavinil. Nepředstavoval si, že v něm vyvolal takové pocity, věřil, že Bill to cítí stejně, že to byla jen hloupá hádka a že si to určitě vyříkají. Zhluboka se nadechl a udělal krok vpřed. Polkl, dodal si odvahy a položil obě ruce na ramena černovláska, který překvapeně zalapal po dechu a otočil se s vytřeštěnýma očima.
„Tomi,“ neznatelně zašeptal, stále ještě se vzpamatovával z toho, jak ho to zaskočilo.
„Bille,“ povzdechl si utrápeně Tom.
Cítil, jak mu vyschlo v krku, a na okamžik si myslel, že z něj nevyjdou žádná slova. Mlčky obešel lavičku a posadil se vedle svého přítele, který na něj zíral a stále ztěžka dýchal kvůli pláči.
Několik vteřin bylo ticho, po kterém Tom sebral odvahu. „Bille… omlouvám se,“ řekl a provinile se na něj podíval. „Nechtěl jsem, aby ses cítil špatně.“
„Slyšel jsi všechno?“ Zeptal se černovlásek a upřeně se na něj zadíval.
Tom zavrtěl hlavou. „Ne všechno, ne. Hledal jsem tě, chtěl jsem si to s tebou vyříkat, ale pak jsem tě tu uviděl, myslel jsem, že se hádáš s Mattem, a když jsem přišel blíž, slyšel jsem, že kvůli mně pláčeš.“
Bill se na něj mlčky podíval a v úzkosti sklopil zrak. „Tomi, začínáš mě mít plné zuby, že?“ Zeptal se a mnul si ruce.
„Ne, Bille,“ odpověděl Tom tiše a odhrnul si pramen vlasů za ucho. „Dnes jsem byl jen nervózní. Na chvíli jsem se rozzlobil a musel jsem odejít. Víš, že když jsem nervózní, potřebuju být sám,“ řekl omluvně. „Ale pak jsem se nad tím zamyslel a pochopil jsem, že jsem se spletl. Měl jsem si uvědomit, že jsi napjatý, protože jsi zamilovaný, a že pokaždé, když mluvíme o Mattovi, jsi rozrušený jen proto, že pro něj chceš být vždycky číslo jedna.“
Bill zavrtěl hlavou a přivřel oči. „Ne, Tomi. To já jsem udělal chybu. Pořád tě trápím, pořád jenom požaduju, abys tu pro mě byl, a abys se mnou ztrácel čas. Máš svůj život a já nemůžu chtít, aby sis ho kvůli mně zničil.“
Tom se na něj sladce usmál a rozpřáhl ruce. „Pojď sem, pojď.“ Černovlásek se na něj překvapeně podíval a zastrašeně se usmál. Podíval se na náruč svého nejlepšího přítele, která tam byla vždy připravená ho utěšit a zabalit v nejvhodnější chvíli. Bez odporu vzlykl a vrhl se na něj. Tom ho přitiskl k sobě, políbil ho do vlasů a utěšoval ho, když ronil další slzy. „Řekněme, že jsme se oba udělali chybu, i když každý jiným způsobem, ok?“ Řekl a lehce ho kolébal.
Bill přikývl, objal přítele kolem těla a pevně se ho držel. „Nechci se s tebou hádat,“ řekl a přitulil se k němu.
„Uvidíš, že se to už nestane,“ utěšoval ho Tom. „Kromě toho mysli pozitivně: na hádkách je vždycky dobré to usmiřování, ne?“
Černovlásek se napřímil a zářivě se na něj usmál. „Jo, je skvělé se s tebou usmiřovat, Tomi.“
Tom se usmál a pohladil ho po tváři. „No? Vybereme Mattovi ten dárek?“
Bill se na místě zavrtěl a něco hledal ve své mega tašce. Po několika vteřinách hledání vytáhl barevnou obálku a podal ji svému příteli.
„Rozhodl jsem se poslechnout tvou radu, Tomi a koupil jsem speciál o Mattově oblíbeném basketbalovém týmu NBA.“
Tom vzal obálku, otevřel ji a vytáhl DVD. Byl to speciál o New Jersey Nets, slavném americkém basketbalovém týmu, a Tom Mattovi na chvíli záviděl, protože ten tým měl také moc rád.
Překvapilo ho však, že Bill dal na jeho radu, a když mu DVD vracel, usmál se. „Myslím, že se mu to bude líbit,“ řekl přesvědčeně.
„Doufám, že jo,“ povzdechl si ustaraný černovlásek. „Jestli se mu to nebude líbit, otřískám mu to o hlavu.“
Oba vyprskli smíchy a vstali z lavičky.
„Pojďme se projít,“ navrhl Tom a přehodil příteli ruku kolem ramen. Ten objal Toma kolem pasu a přesvědčivě přikývl.
„Mimochodem, chtěl jsem se tě zeptat…“ najednou se zastavil a podíval se na Toma. Tom se otočil a tázavě se na něj podíval. Bill se usmál, odvrátil pohled, a hned zase upřel oči na svého přítele. Tom se zachvěl. Když se Bill zatvářil takhle, kdo ví proč, ale měl strach.
„Mluv,“ nařídil mu, aniž by byl přesvědčen, že to chce slyšet.
Černovlásek se usmál a odhrnul si vlasy za ramena. „Nemohl bys jít se mnou zítra na nákupy? Prosím, pojď, bude to Mattův večírek,“ požádal ho téměř prosebně a napodobil zbožné modlitební gesto.
Tom ztuhl.
To bylo opravdu to nejhorší, co po něm Bill mohl chtít.
autor: memories1
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
