Best „Friend“? 3.

autor: memories1

Tom otevřel oči kvůli slunečnímu paprsku, který se ze všech míst rozhodl dopadnout přímo na jeho tvář. Otráveně si přejel rukou po tváři, protřel si oči a na plná ústa zívl. Cítil se tak uvolněně, tak odpočatě, tak klidně.
Už dlouho se mu nestalo, že by se probudil sám od sebe, pokaždé potřeboval budík, který ho nemilosrdně probral, když to nejméně čekal, což ho otrávilo po velkou část rána.
Ale počkat. Něco bylo špatně.
Náhle rozšířil oči a posadil se tak rychle, až se mu zatočila hlava.
Proč bylo slunce v jeho pokoji? Tom v zimě nikdy neviděl brzy ráno v pokoji slunce. Ne, protože vždy vstával v půl osmé a slunce v tu dobu nevycházelo, ani kdyby ho podplatil.
V naprosté panice nahmatal na stole svůj telefon, popadl ho a zkontroloval čas.
Rozšířil oči.

Deset minut po jedenácté.
„Deset minut po jedenácté…“ zašeptal, podíval se na displej a doufal, že se spletl.
Věděl, že není nic špatného na tom, když jeden den vynechá, ale v takových věcech byl precizní. Hlavním důvodem, proč chtěl Tom chodit na hodiny, bylo kromě sbírání podpisů i to, že nesnášel učit se z knih. Dělal si poznámky, aby jich nashromáždil co nejvíc. Potom se mohl učit jen z nich a vyhnul by se tak těm tunu vážícím knihám.
Odfrkl si a rozhlédl se kolem. Nemělo smysl vstávat a jít na univerzitu; než by se připravil, dorazil by na konec vyučování. Chvíli si myslel, že Bill na vyučování je, ale když se zamyslel a na mobilu neměl žádné zprávy ani hovory, odpověď zněla ne. Rozhodl se to přesto zkusit a vytočil jeho číslo.

První zvonění…
Druhé zvonění…
Třetí zvonění…
Čtvrté zvonění…
Páté zvonění…

„Pronnnn…“
Tom odtáhl ucho od telefonu a zamračil se a nechápal, proč telefon vydává tak neobvyklé zvuky. Zkusil se znovu zaposlouchat a po několika vteřinách se zvuk ozval znovu.
„Pronnnn…“
„Bille?“ Odvážil se.
„Hmm…“
Takže to byl Bill, kdo dělal ten hluk.
„Bille, jsi tam?“
„Jo, ale kdo to je?“
Tom si přitiskl ruku na obličej. Bill zjevně spal.
„Bille, kde jsi? To jsem já, Tom.“ Zeptal se, ale odpověď už znal.
„Mhm…Tomi… proč mi voláš takhle brzo?“ Zamumlal.
„Je deset minut po jedenácté.“
„… Ale jak…“ vykřikl černovlásek z druhé strany, aniž by dokončil větu, a Tomovi se zdálo, že ho vidí před sebou, jak se šokovaně posadil na posteli.

„Jo, je to pravda. Ani jeden z nás se nevzbudil.“
„Jak je to možný?“ Zeptal se Bill z druhé strany.
„Včera v noci jsme byli vzhůru do tří a hráli si na webce, tím se to vysvětluje,“ řekl a zasmál se.
„Oh.“ Povzdechl si Tom. Přestože byli s Billem vždycky dost zodpovědní, měli jednu společnou neřest. A to tu, že když byli velmi unavení, ani jeden z nich neslyšel budík. Stávalo se jim to o prázdninách: vždy, když se rozhodli, že půjdou ráno na pláž, aby si užili den, vždycky se jim stalo, že se noc před tím zdrželi dlouho do noci. Bylo normální, že ani jeden z nich nevstal dříve než před jednou odpoledne. Totéž se stávalo, když uprostřed týdne pořádali narozeninové oslavy, nebo když dlouho do noci telefonovali. Ještě překvapivější však bylo, že mezi nimi zřejmě existovala jakási telepatie a vlastně pokaždé, když se jeden z nich neprobudil, neprobudil se ani ten druhý. A druhý den si volali a nadávali si do blbců.

„Co teď budeme dělat?“ Zeptal se Bill stále ještě rozespalým hlasem.
„Teď už neuděláme nic.“ Zněla Tomova výmluvná odpověď. „Měli bychom někomu říct, aby nám zítra dal opsat poznámky, protože teď už nemá smysl tam chodit.“
„Uhm… ok. Ale pak tedy můžeme zajít někam na oběd,“ zvolal černovlásek z druhé strany a nezdálo se, že by ho změna plánů příliš mrzela.
Tom o tom pár vteřin přemýšlel, ale pak souhlasil. „Myslím, že by to šlo, tak se sejdeme v jednu? Vyzvednu tě.“
„Skvělé, tak se zatím měj, ahoj…“
Bill zavěsil a Tom koukal jako blázen.
„Zatím…“ řekl spíš sám pro sebe než kdoví komu a vstal z postele s pocitem, že je senilnější než kdy dřív. Jeho babička měla pravdu, když říkala, že „postel je lákavá“. Jeho babička vždycky říkala, že čím víc člověk spí, tím je ospalejší, a proto Tom pokaždé, když ji na venkově navštívil, vstával dřív, než kohout zakokrhal.
Usmál se při té myšlence, odpotácel se do kuchyně a okamžitě zamířil k lednici. Vytáhl hruškový džus a celý ho vypil na jeden zátah. To mu k snídani stačilo, aspoň si nezacpe žaludek na oběd, který měl před sebou. Jediné, co teď potřeboval, byla pořádná sprcha, která ho probere a zbaví ospalosti.

„Dobré ráno, Tomi.“
„Dobré.“
Tom natočil tvář ke svému příteli, který se k němu naklonil a vlepil mu pusu přímo doprostřed.
„Vyspal ses dobře?“ Zeptal se Tom a ušklíbl se.
„No, asi jo, přece jen… potřeboval jsem se trochu prospat.“ Tom pokrčil rameny, když nastartoval auto.
„To je v pohodě, jsme tak dobří, že den absence nebude žádný problém,“ přikývl Bill přesvědčeně.
„Kam jdeme?“ Zeptal se a přejel si rukou po břiše. „Mám strašný hlad…“
Tom zastavil na semaforu a dal blinkr doprava. „McDonald’s?“ Navrhl.
„Fuj… ne, moc nezdravého jídla,“ stěžoval si černovlásek.
Tom přehodil blinkr doleva. „Čínská restaurace?“
„Děláš si srandu? Všechny ty omáčky,“ postěžoval si Bill.

Tom vypnul blinkr, a jakmile se rozsvítil semafor, vyrazil rovně. „Odkdy si děláš hlavu s nezdravým jídlem, když jsi to právě ty, kdo ho jí ve velkém?“
„Rozhodl jsem se, že chci být zdravý,“ překřížil Bill ruce na prsou.
„Kdo tě tímhle nakazil? Hm… nech mě hádat, že by Matt?“ Vysmíval se mu Tom.
„A když ano, tak co?“ Zeptal se Bill snobsky, přistižen při činu.
„Tak si vyjebáváš mozek, Bille,“ řekl druhý tiše a sledoval cestu před sebou. Černovlásek se k němu otočil a rozšířil oči, ale Tom zasáhl dřív, než stačil promluvit. „Podívej, tohle není kritika, OK? Ale stáváš se úplným opakem toho, čím jsi byl. Dřív jsi kouřil, a teď nekouříš, i když to je možná jediná rozumná věc, kterou jsi udělal, jelikož kouření škodí. Ale ty jsi byl ten, kdo když jsme se rozhodli jít na oběd nebo večeři, vždycky dal na první místo seznamu MC a čínu, a kam chceš jít teď? Do restaurace jíst ryby?“
Bill zmateně zamrkal a zaraženě se na něj podíval. „Matt mi pomáhá, abych se zlepšil. Závisí na tom mé zdraví.“

Tom si odfrkl a protočil očima. „Bille, přemýšlej, kruci. Dřív jsi takový život vedl a nikdy jsi nezemřel. Do McDonaldu chodíme jen občas, ne každý den. Pokud budeš dělat věci chytře, příliš ti neublíží.“
„Ale pokud nikdy nebudeš dělat věci, které ti až tolik neublíží, budeš zdravý jako řípa,“ uzavřel přesvědčeně Bill.
„Bože, Bille…“ Tom si nemohl pomoct a vyprskl smíchy. „Zrovna ty máš takové řeči?“
„Změnil jsem se, Tomi.“
„Nezměnil ses. Jde o to, že jsi prostě diva, ale děláš to špatně.“
„Cože?“ Zahřměl Bill a donutil Toma, aby se otočil a podíval se na něj. „Co tím chceš naznačit?“
„Že ty nejsi ten dokonalý chlapeček, že si jen hraješ na křehkého kluka, kterého chrání ten obrovský chlap, a rád děláš, co tě učí.“ Tom se dál věnoval řízení.

„Nejsem křehký chlapeček a Matt není žádný velký chlap.“
„Takhle mi to připadá, ale není to urážka, víš? Jste roztomilí.“
Bill se to pokusil shrnout, ale jako oddaného „idiota“ ho to „jste roztomilí“ trochu naštvalo.
„Roztomilí?“ Zeptal se a zvědavě se na svého přítele podíval.
„No jo… klasický šťastný pár, jako malovaný od Disneyho,“ přikývl Tom.
Bill se podíval před sebe a sepjal ruce. „To je od tebe hezké.“
Druhý se na něj zamračil a zavrtěl hlavou. „Jo, OK, ale mám hlad a už mě nebaví se tu potulovat.“ Rozhodl se změnit téma, než bude muset trpět tím velkým množstvím přeslazenosti.
„Pojďme do McDonaldu,“ navrhl tmavovlasý muž.
Tom se na něj spokojeně podíval a zabočil do malé uličky vpravo. „OK, jsem rád, že ses nechal přesvědčit.“
Bill přikývl. „Ale já si dám salát.“
A Tom musel jen znovu rezignovaně zavrtět hlavou.

Tom se mírně řečeno usmíval. Když viděl, jak se k němu Bill připojil ke stolu s depresivním salátem a lahví neperlivé vody, rozesmál se na celé kolo. Ale ještě víc se musel smát kvůli černovláskovu přesvědčenému obličeji, který si byl naprosto jistý, že pro sebe dělá něco správného. Ne že by zdravé stravování nebylo správné, ale tohle bylo šílenství. Nemůžete jít do McDonald’s, abyste si dali salát.
„Saláty u McDonald´s by nemusely být zas tak špatné, vždyť se na ně stojí fronta,“ postěžoval si Bill a posadil se.
Tom nepřesvědčeně přikývl a podíval se na Big Tasty Menu na svém tácku.
„No, konečně to zkusíš,“ popadl svůj burger a zakousl se do něj.
„Mám ten s grilovaným kuřetem, neměl by být špatný,“ řekl Bill a otevřel svůj salát.
Tom potlačil smích a předstíral kašel. Zdálo se, že se jeho kamarád snaží přesvědčit sám sebe. Nikdo se ho neptal, jaký ten salát je, ale on pořád říkal, že musí být dobrý. Podíval se na Billa, jak ho odhodlaně pokapává olejem a přidává trochu soli, a přísahal si, že si nikdy, nikdy nenechá ujít výraz v jeho tváři, až ochutná první sousto. Předstíral nechápavost, znovu se zakousl do burgeru a hned poté se napil coly.

Po nekonečných minutách to Bill dokončil, vzal si z talíře salát a nacpal si ho do úst. Pohled na jeho tvář málem způsobil Tomovu smrt z důvodu udušení jídlem. Černovláskovou největší chybou bylo, že byl velmi expresivní. Právě to z něj dělalo zrcadlo a vše, co cítil, se prostřednictvím jeho výrazů okamžitě dostávalo na povrch. A to, co právě připravil, bylo nechutný, ale ne proto, že by saláty z McDonaldu byly tak špatné, ale prostě proto, že někdo, kdo byl zvyklý jíst jiné věci, se nemohl spokojit s mdlým salátem.
„No tak, je to dobré,“ řekl Bill tiše a usmál se na svého přítele.
Ten se podíval jinam a projevil zájem o lidi uvnitř. „Vidíš? Našli jsme řešení: když pojedeme do McDonaldu, ty si dáš salát a já burger.“
Černovlásek přikývl. „OK,“ řekl a přidal si.
Tom se na něj znovu podíval a zdálo se mu, že se jeho přítel snaží ze všech sil skrýt odpor, který v něm salát vyvolává. Někdy tomu prostě nerozuměl. Kvůli Mattovi se vzdal tolika věcí. Ano, věděl, že se Billovi líbí a že ho velmi miluje, ale zdálo se mu to přehnané. Matt mu nepřipadal jako někdo, kdo by mu vnucoval své představy. Věděl, že všechno, co dělá, činí Bill z vlastní vůle. Ale když ho Matt bral takového, jaký je, proč dělal všechny tyhle věci, aby se mu ještě víc zalíbil?
Chtěl jít až do extrémů?
Chtěl se dostat do bodu, kdy před Mettem bude jeho dokonalý klon?
Zavrtěl hlavou a s pocitem, že je už dost plný, nechal většinu svých hranolek v krabičce.

„Klidně si vem, jestli chceš,“ řekl a obrátil krabičku k Billovi, který mezitím odděloval kousky kuřete od salátových listů.
„Ne, díky,“ řekl a jen trochu zvedl oči.
„Je to jen pár hranolek, jsi si jistý, že je mám vyhodit?“ Řekl Tom s úsměvem.
Bill se podíval na krabičku s hranolky uvnitř.
Tom viděl, jak mu v očích zasvítila žárovička, která říkala Tolik pěkných a chutných hranolků poletí do koše. Černovlásek si přejel jazykem po rtech a nerozhodně zamrkal, ale pak zavrtěl hlavou a podíval se kamarádovi do očí. „Nesnaž se mě provokovat. Přestaň.“
„Chudáčci malí přijdou nazmar,“ řekl Tom, předstíral sklíčenost a vstal s tácem v ruce. Bill se na něj roztřeseně díval a sledoval, jak jde dál a dál, dokud nevysypal obsah tácu do koše. Polkl a otočil se zpět ke svým kouskům kuřete. A jedl jen ty.

„Jsem plný,“ řekl Tom a zamaskoval krknutí, které zrovna v tu chvíli nebylo vhodné.
„Jo, já taky,“ odpověděl Bill a vysloužil si tím od svého přítele nechápavý pohled.
„Jak můžeš být plný? Snědl jsi jen kuře,“ řekl.
„No právě, snědl jsem jen kuře, protože už jsem nemohl salát,“ odpověděl mu druhý a hodil si tašku na rameno. Tom mu nevěřil ani půl slova, ale jen tiše kráčel, aby se vyhnul hádkám. „Jsem opravdu v krizi,“ odtušil Bill a prohrábl si vlasy. „Co si mám vzít na sebe na Mattův večírek?“
„Co to má být za večírek?“ Zeptal se druhý a nahlédl do okna po svém boku.
„Večeře, všichni jdeme na večeři do Luxoru.“
Tomovi se rozšířily oči a rychle otočil hlavu ke svému příteli. „Do Luxoru?!“ Vykřikl šokovaně.
Bill se usmál pod neexistujícím knírkem. „Jo, Mattův strýc je velký machr, organizuje akce v hotelech a zítra večer bude všechno organizovat pro Matta.“
„Takže je asi dost při penězích, co?“ Zeptal se Tom, v ústech měl stále sucho.
„Jo, daří se mu dobře… Ale no tak, Tomi, pojďme dovnitř,“ Černovlásek změnil téma, popadl svého přítele za bundu a táhl ho za sebou.

„Podívej se na ten pěkný oblek,“ sledoval okouzleně figurínu v modrém obleku.
Tom se na něj pochybovačně podíval. „Není to trochu moc elegantní? Vypadá jako na svatbu.“
„Vážně?“ Zeptal se Bill a prohlížel si ho. „Ale je tak krásný…“ zakňučel a probodával pohledem látku.
„Zapomeň na to,“ řekl ten druhý.
„Proč?“ Zeptal se černovlásek a rozšířil oči.
„Říkám ti, zapomeň na to.“
Bill zmateně zamrkal, když viděl, jak se jeho přítel dívá dolů. Rozšířil oči. „Pět set eur za celý komplet?“ Vykřikl a přiměl prodavače, aby se otočil. „Co je to za obchod?“ Zeptal se, rozhlédl se a všiml si obrázku modelky s nápisem „Louis Vuitton“ pod ním. „Tomi, jak nás vůbec napadlo přijít sem,“ řekl podrážděně, popadl Toma za bundu a táhl ho za sebou.
„To ty jsi sem zamířil a zastavil se tady,“ řekl, když už ničemu z toho nerozuměl.
„Spletli jsme si místo,“ řekl Bill a zavrtěl hlavou. „Podívej se, kde jsme.“

Tom se rozhlédl. Během rozhovoru se ocitli v jedné z nejdražších ulic v centru města. V okolí nebyl žádný obchod, kde by ceny byly nižší než dvě stě eur, a vzhledem k jeho a Billovu finančnímu stavu bylo zbytečné tam trávit víc času. Rozhodli se změnit cíl své cesty a vydali se po třídě, čímž opustili ulici pro bohaté lidi. Krátce nato Bill znovu zatáhl Toma za bundu a vtrhl do obchodu.
„Podívej, tyhle jsou pěkné,“ řekl a vzal z poličky džíny.
„Roztomilé, jo…“ přikývl Tom. „Ale vypadají jako deset tisíc těch, co už máš doma.“
Bill se podíval na džíny, odfrkl si a vrátil je na místo. „Máš pravdu…“
Pokračovali ještě několik metrů, ale Bill se opět zastavil. „A co tohle tričko?“
„Zase lebky? Kromě toho, nemá to být nóbl večírek?“ Zeptal se Tom a zamračil se.
Bill si znovu odfrkl. „To je taky pravda,“ a odložil i tričko.
„Myslím, že tohle je pěkný oblek,“ ukázal Tom na figurínu v bílém obleku. Bill si ho prohlédl: kalhoty byly bílé a na stehnech těsné, ale na konci mírně zvonové, košile byla také bílá s několika tmavými vzory, méně přehnanými než ty, které nosil, a konečně sako bylo také bílé a lehce přiléhavé. Byl to opravdu pěkný outfit.

„Tomi, víš, že se mi opravdu líbí?“ Řekl černovlásek šťastně.
„Woow, aspoň jednou jsem se trefil,“ zažertoval Tom.
„No tak, tak přehnaný nejsem, eh… pojď se mnou,“ řekl Bill, vzal ho pod paží a táhl ho za sebou, když přistoupil k prodavači. „Promiňte,“ řekl a obrátil se na prodavačku. „Mohl bych si vyzkoušet ten kompletní oblek?“
„Celý?“ Zeptala se a usmála se na něj.
„Samozřejmě! Myslíte, že chci jen polovinu? Když řeknu kompletní, znamená to kompletní,“ řekl podrážděně s rukama založenýma na prsou.
Tom ho udeřil loktem do boku. „Bille,“ řekl, když prodavačka mlčky přešla k regálům s požadovaným zbožím.
„Co je to za otázku?“ Zašeptal zmatený černovlásek. „Kdybych chtěl jen jednu věc, řekl bych jí to, ne?“
„Jo, ale nemusels jí to říkat takhle,“ řekl Tom, ačkoli Billova slova nebyla až tak nesmyslná. Bill si nedbale odfrkl a následoval prodavačku, která po dotazu na různé velikosti vzala celý oblek a podala mu ho.
„Pokud budete potřebovat pomoc, zavolejte na mě,“ řekla zdvořile a zamyšleně, vzhledem ke kyselému výrazu zákazníka.
„Jistě,“ odpověděl, vzal si potřebné věci a zamířil do jedné z kabinek.

Tom ho následoval, ale ještě místo svého přítele poděkoval té dívce; vzhledem k tomu, jak se k ní Bill choval, ji chtěl alespoň uklidnit. Někdy se prostě nedokázal ovládnout, a když bylo něco obzvlášť naléhavé, neviděl si do pusy, ale okamžitě požadoval maximum, aby toho dosáhl.
Tohle byla jedna z těch stránek, kdy se Tom vždycky musel snažit místo něj. Tohle byl jeden z těch případů, kdy tam, kde nebyl Bill, přišel Tom. Ačkoli byl Bill velmi zdvořilý člověk, jeho výkyvy nálad ho činily nevrlým a hrubým, a právě proto byl nesnesitelný. Tom se snažil nějak zasáhnout, aby zmírnil napětí nebo předešel hádkám. Ale takové věci se stávaly často, i když byli na střední škole; například, když Bill odmlouval učiteli, Tom ho praštil pod lavicí, aby ho uklidnil, a připomněl mu, že je to stále učitel a neměl by si dovolit takhle s ním mluvit.
Někdy se Bill s některým ze spolužáků hádal a Tom zasáhl, aby se hádka nezměnila v boxerský zápas. Když se na to člověk takhle podíval, mohlo se zdát, že příčinou zmatků byl vždy Bill, ale paradoxně to byl někdy právě on, kdo musel zasáhnout, aby pomohl Tomovi.
Jakkoli byl Bill snadno vznětlivý a nedůtklivý, když se rozzlobil Tom, bylo opravdu těžké ho uklidnit.

Kvůli své homosexualitě byl Bill na střední škole samozřejmě téměř okamžitě terčem posměchu, což Toma rozzuřilo na nejvyšší míru. Jednou zmlátil jednoho z jejich spolužáků, protože se Billovi přede všemi posmíval, ale byl to právě on, kdo zasáhl, aby Toma zastavil a vysvětlil mu, že to za to nestojí. Tom často dělal tragédie a rozčiloval se kvůli věcem, které měly jen minimální hodnotu, a pak tam stál jeho nejlepší kamarád a přivedl ho k rozumu.
To byly důvody, proč se našli, proč se od začátku měli rádi a proč si rozuměli.
To byl důvod, proč se kvůli rovnováze nemohli vzdát jeden druhého.
A to vše díky vzájemné náklonnosti a důvěře.

„Tomi, pojď sem, potřebuju poradit.“ Tom následoval svého nejlepšího přítele, který v mžiku zmizel v jedné z kabinek. „Bože, je v tom takové horko,“ odfrkl si Bill, když se převlékal.
„Ehm, kdo chce vypadat krásně,“ řekl Tom.
„Už tak vypadám krásně, nepotřebuju k tomu tohle,“ řekl ten druhý zpoza závěsu s přesvědčením.
„To je dobrý.“
Z šatny rychle vykoukla Billova hlava. „Co tím chceš říct? Já jsem D.I.V.A.,“ vyhrkl sebevědomě.
„Jo, jo, samozřejmě,“ Tom se na něj pobaveně ušklíbl. Bill se vrátil za závěs a Tom ho slyšel, jak zadržuje dech, a představoval si, jak se snaží, aby se do té supertěsné látky vůbec dostal. Ale po nekonečných minutách se konečně znovu vynořil zpoza závěsu, tentokrát celý.

Tom byl ohromen. Vypadalo to, jako by návrhář ušil tenhle oblek přesně na tělo jeho přítele: Bill vypadal skvěle a ta bílá mu slušela. Tom si uvědomil, že ho takhle oblečeného ještě nikdy neviděl, a začal nenávidět, že na sobě nosí jen černou a šedou.
„Vypadáš božsky,“ řekl, když na něj zíral a nedokázal skrýt svůj obdiv.
„Opravdu?“ Zeptal se znepokojeně Bill a otočil se, aby se na sebe podíval do zrcadla.
„Víš, že jsem k tobě vždycky upřímný,“ přistoupil k němu Tom. „Myslím, že budeš vypadat skvěle.“
„Není ta bílá už moc přehnaná?“ Strachoval se černovlásek a nepřestával se dívat na svůj odraz.
„Myslím, že ne. Vypadáš dokonale,“ řekl druhý čím dál více přesvědčivěji.
Bill o tom chvíli přemýšlel a několikrát se otočil, aby se na sebe lépe podíval.
„Víš co?“ Řekl s úsměvem. „Líbí se mi to a beru ho. Matt mě musí mít rád takového, jaký jsem.“
„Svatá pravda,“ zaradoval se Tom a byl rád, že nákupy skončily.

„Panebože, a jaké doplňky?“
Ani náhodou neskončily…
„Proboha, Tomi, jak jsem mohl zapomenout na to nejdůležitější?“ Bill se proklel a plácl se rukou do čela. „Moje matka vždycky říká, že můžeš být oblečený v hadrech, ale když máš pěkné doplňky, jsi pořád krásný.“
„Tvoje máma je chytrá,“ pokrčil Tom rameny.
„Takže potřebuju pásek, náramky a možná i něco na krk,“ řekl Bill a prsty odpočítával položky. Tom si protřel oči, a když je znovu otevřel, jeho přítel už stál u pokladny a platil za svůj nový oblek. Připojil se k němu a vzápětí byl vystrčen zpět na ulici, kde hledali obchod s doplňky.

Po dalších dvou hodinách nekonečného bloudění našli lesklý bílý pásek s cvočky po stranách, lesklý bílý náramek s cvočky a stejný obojek. Nakonec Bill vypadal spokojeně a přesvědčeně o svém nákupu.
„Nakupovat je tak náročné,“ blaženě si povzdechl.
„Chtěl jsi říct, že je opravdu těžké tě na nákupech doprovázet, ne?“ Zeptal se Tom a cítil se velmi unavený.
„Co to povídáš, Tomi? Jsi horší než tchyně, když takhle mluvíš,“ posmíval se mu černovlásek a štípl ho do boku.
„Opatrně,“ zamumlal Tom a vyhnul se svému příteli. „Mohl bys litovat, počkej, až budeš mít tchýni, která bude jako osina v zadku.“
„Nikdo není větší osina v zadku než ty.“ Zasmál se od srdce Bill.
„Za to zaplatíš,“ Tom předstíral uraženost a rozhořčeně se na něj podíval. „Ty jsi taky osina v zadku.“
„To už vím.“
„Tak proč mě tolik kritizuješ?“
„Protože já to alespoň přiznám.“
Tom se zamračil, otočil se a zadíval se na výlohy.

Bill se znovu zasmál a vzal ho pod paží. „Ach chudáček Tomi, nikdo ho nemá rád.“
„Jo, jo, uvidíš… až uteču na pustý ostrov daleko od všeho a všech, pak ale nebreč,“ řekl důrazně.
„Nedokázal bys mě opustit. A až budeš plánovat útěk, určitě mi řekneš, abych šel s tebou.“
„No samozřejmě. Nakupovat bys totiž mohl i na pustém ostrově.“
„Jak?“
Tom se na něj podíval. „Řekněme, že bys mohl vyrábět oblečení z palmového listí, doplňky z kokosových ořechů nebo tak něco.“
Bill vyprskl smíchy a pevněji ho objal kolem ramen. „Mám tě rád, protože mě tak dobře znáš,“ řekl, když konečně došli k autu.
Po zbytek cesty si oba z plných plic zazpívali několik písniček z rádia a Bill dokonce předvedl několik vymyšlených tanců, když ho k tomu písnička ponoukla.

Když konečně dorazili domů, bylo už osm večer a oba se cítili, jako by jeli pouští na koni.
„Tomi, děkuju ti, jako obvykle jsi mi velmi pomohl,“ Bill se k němu naklonil a objal ho.
Tom objetí opětoval a usmál se.
„Teď už jsem mnohem klidnější, na zítřek mám všechno dokonale vymyšlené,“ řekl černovlásek spokojeně. Druhý se usmál a otevřel okýnko, aby si zapálil cigaretu. „Mimochodem,“ Bill upoutal jeho pozornost. Otočil se na něj a čekal, až promluví. „Co si vezmeš na sebe ty?“
Tom zmateně zamrkal. „Cože? O čem to mluvíš?“
„O čem mluvím?“ Zeptal se ho Bill. „No ptám se, co si vezmeš zítra večer na sebe ty?“
„Kam jdu?“ Zeptal se nechápavě svého přítele.
Černovlásek si odfrkl a protočil očima. „Na Mattovu oslavu! Ty jsi taky zvaný.“
Tomovy oči se rozšířily. „Cože?“
Bill se na něj nevinně podíval.
„Jak je možné, že jsi to nepochopil?“

autor: memories1
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)