autor: memories1
Bill lapá po dechu a zaklání hlavu dozadu. Dvě silné ruce ho uchopí za boky, pomáhají mu v jeho pohybech a tlačí ho stále blíže k sobě. Po tváři mu stékají kapky potu a černé vlasy se mu rozprostírají po holých zádech.
Najednou se polohy vymění a Bill padne zády mezi polštáře, zavře oči a olízne si rty, zatímco ho velká ruka hladí po zpoceném krku. Dvě pevné paže se ohnou a umožní blonďákovi dosáhnout na černovláskovy rty a smyslně je políbí. Rty si spolu hrají, na chvíli se spojí, potom se od sebe vzdálí a jejich dech se mísí.
Jedna Billova ruka přejíždí Mattovi po zádech a zanechává na nich pomyslné škrábance černě nalakovanými nehty, zatímco druhá ruka vklouzne do jeho světlých vlasů a chytí je u kořínků. Jejich rty se znovu spojí, koušou, hladí, sají, ale najednou už to nejsou ty samé rty. Stávají se o něco plnějšími a více nenasytnými.
Na těch rtech se něco leskne, něco jako stříbrná kulička, nejspíš Billův piercing. Ale ta malá kulička nepatří k tomuhle piercingu, ta kulička je pevně připevněná na spodním rtu chlapce nahoře, nad Billem, a hned pod ní je druhá. I zezadu vypadá jinak.
Ano, i tahle postava je svalnatá, ale méně než ta předchozí, a vlasy už nejsou blonďaté. Vlasy jsou černé, temně černé a spletené do copánků. Bill znovu zakloní hlavu, když se Tom otře rty o jeho ohryzek a políbí každý kousíček kůže. Černovlásek zalapá po dechu, pevněji ho stiskne a políbí ho na ušní lalůček.
„Bože, Tomi, tohle jsem vždycky chtěl…“ řekne, když pobere zbytek dechu, co mu zbyl, a přejíždí mu rukama po hlavě mezi copánky.
Tom zvedne hlavu od Billova krku a zadívá se mu do očí, které se v reakci na to rozšíří.
„Tomi,“ usmívá se černovlásek a pohladí ho po tváři.
„B-Bille.“
„Co se děje?“ Zeptá se Bill, který se na něj tiše podívá a nakloní se, aby ho mohl znovu políbit.
„Co to děláme?“ Pokračuje Tom, okamžitě od něj odtáhne obličej a nepřestává na něj zírat.
„Milujeme se, Tomi. Máme se rádi,“ odpoví Bill a mile se na něj usměje.
„Jsme přátelé,“ opraví ho druhý, šokovaný a zcela přesvědčený o tom, co právě řekl.
Černovlásek se hlasitě zasměje a zakloní hlavu. „Víš stejně dobře jako já, že se milujeme, vždycky jsme se milovali…“
Toma polije studený pot a zkřiví rty.
Milujeme se, vždycky jsme se milovali…
Milujeme se, vždycky jsme se milovali…
Milujeme se, vždycky jsme se milovali…
Ta slova mu zní v uších. Zní tak hlasitě, až se mu z toho zatočí hlava, protože obraz Billa před ním se rozmazává a stává se něčím neurčitým.
„Bille…“ vykřikne překvapeně, ale z úst mu nevyjde ani hláska.
„Bille…“ snaží se opakovat hlasitěji, ale žádný zvuk, nic.
A postava černovláska pomalu mizí a zanechává ho samotného.
Pod ním zůstává jen zpocené, pomačkané prostěradlo, které svědčí o přítomnosti těla, které už tam není.
Bill zmizel.
Rozplynul se v nicotě…
„Kurva, ne.“
Prudce se posadil na posteli a rozšířil oči. V místnosti bylo naprosté ticho, jediným slyšitelným zvukem ve vzduchu bylo jeho lapání po dechu. Okamžitě vstal a běžel do koupelny, kde padl na kolena před záchodovou mísu. Rozkašlal se, objal rukama ledový mramor mísy, ale ze žaludku mu nic nevycházelo, jen vzduch a spousta dávení.
V místnosti bylo chladno, ale jemu se na čele objevily čůrky potu, které mu stékaly po většině tváří. Zkurvená noční můra. Zdálo se mu o Billovi, jak má sex s Mattem, ale Matt se brzy proměnil a on se ocitl na jeho místě. Zkrátka se mu zdálo o tom, že bude mít s Billem sex.
Přejel si rukou přes oči a lehce je promnul. „Jak je tohle, kurva, možný?“ Zašeptal a zíral do prázdna.
Tu noc se mu špatně usínalo a nedokázal nic jiného než přemýšlet o Georgových slovech. Ten parchant mu nasadil pořádného brouka do hlavy, a přestože Tom považoval za nepravděpodobné, že by k černovláskovi něco cítil, nedokázal na to přestat myslet.
Opravdu v očích ostatních vypadali s Billem jako pár?
Opravdu si lidé na ulici mysleli, že jsou pár?
Tom vždycky tak nějak považoval své a Billovo přátelství za trochu jiné než je klasické kamarádství mezi klukama, ale myslel si, že je to jen proto, že černovlásek je trochu zženštilý a snadno se na něj přilepil. Většinou, když má člověk homosexuálního kamaráda, riskuje, že si ho automaticky spletou s jeho přítelem, a to platí i pro heterosexuální páry. Jediný rozdíl je v tom, že heterosexuální láska je vnímána jako normální věc, zatímco láska homosexuálů je většinou zdrojem předsudků.
Tom sám, když narazil na kluka a holku, kteří si byli obzvlášť blízcí, si myslel, že mezi nimi je něha, takže se nedivil lidem, kteří si mysleli, že je gay, když viděli jeho s Billem. Protože Bill nepatřil do kategorie gayů, u kterých byste si toho nevšimli a byli byste šokováni, když by vám o svých preferencích řekl.
Ne! Bill byl gay a bylo to na něm vidět.
Ještě stále se vzpamatovával ze snu, který se mu právě zdál, a s námahou se zvedl z podlahy. Cítil, jak se mu podlamují nohy. Podíval se na hodinky, byly teprve dvě ráno a on usnul kolem jedné. Když se mu mohlo tohle zdát během hodiny, co se mohlo odehrávat po zbytek noci?
Opláchl si obličej ledovou vodou a podíval se na sebe do zrcadla. Styděl se za sen, který se mu právě zdál, a zejména proto, že si dobře pamatoval obraz, jak Billovi olizuje krk a Bill potěšeně zaklání hlavu. „Kurva, kurva, kurva…“ řekl, zaťal zuby a udeřil hlavou do zrcadla. Už na to nechtěl myslet, jinak by se zbláznil.
Byl to jen zasraný brouk v jeho hlavě, který ho ničil.
Nebyl gay, a i kdyby ano, nikdy by se do Billa nezamiloval, protože ho měl až příliš rád na to, aby ho miloval. Ale nad čím to vlastně přemýšlel? Nebyl gay.
Tečka.
A nechtěl o tom ani přemýšlet. Líbily se mu ženy a on se líbil ženám, a to mu stačilo, aby si uvědomil, že je jasný heterák s velkým „H“.
Vrátil se zpátky do postele, přitáhl si peřinu až k bradě a vzdychl. To vše byla jen nějaká slabost. Musel si odpočinout a užít si zasloužený odpočinek.
Spal tři hodiny.
Tři zbytečné, neuspokojivé, vyčerpávající hodiny.
Po té noční můře zůstal vzhůru až do čtyř a zíral do stropu, hledal věci, o kterých by mohl přemýšlet, a které se hlavně netýkaly Billa. Ale už jen to, že se k tomuhle sám nutil, ho automaticky přimělo vrátit se k černovláskovi, a tak to bylo zase všechno v prdeli.
Pak z čistě přirozených důvodů usnul, ale budík zazvonil přesně o dvě hodiny později, v sedm hodin přesně, jak si ho nařídil. Zvláštní bylo, že když ho budík probudil, necítil se unavený, ale naopak vzhůru a čilý, i když nedokázal říct, jestli jeho vitalita závisí na skutečném fyzickém stavu, nebo na rozrušení, ve kterém se nacházel.
Po zralé úvaze byla druhá možnost tou pravděpodobnější. Úzkost byla tak silná, že se dokázal postavit jen silou vůle. Cítil se stejně, jako by měl zkoušku. Na začátku jste napjatí, máte žaludek jako na vodě, nedokážete být v klidu a jste tak rozrušení, že je vám špatně, jako byste se měli ve vteřině pozvracet. Pak přijde zkouška, kdy necháte všechno náhodě, pak se důstojně postavíte profesorovi čelem, ať už je výsledek jakýkoli. Koneckonců, kostky jsou vrženy, a pak už s tím nemůžete nic udělat. Nakonec vyletíte z univerzity lehce jako pírko, protože to nejhorší máte za sebou a únava se vás zmocní tak silně a rychle, že se chcete vrhnout na jakýkoli povrch, kde si můžete lehnout.
Tom se cítil přesně takhle. Problém byl ale v tom, že věděl, že tohle nepřejde za jeden den, jako to bylo u zkoušky, ale bude se ho to držet dlouho, minimálně dokud ho budou dál přepadat ty strašné pochybnosti.
Vypotácel se z postele, snažil se rozptýlit, a jakmile se ocitl na chodbě, objevila se Christina a spěchala ze své ložnice.
„Dobré ráno, zlato, jak se máš?“ Zeptala se s úsměvem a dala synovi pusu na tvář.
„Mhm…“ zabručel Tom a lehce pokýval hlavou.
„Bože, Tome, jsi si jistý, že se cítíš dobře?“ Zeptala se ho žena a položila mu ruku na čelo.
„Ano, mami, jsem v pořádku,“ odpověděl a zničeně pokrčil rameny. „Spal jsem jen chvíli.“
„Jsi hrozně bledý.“ Christina z něj nespouštěla oči. „Jak to, že jsi toho moc nenaspal?“
„Učil jsem se,“ lhal Tom, aby se jí zbavil.
„Tak dneska do školy nechoď, odpočiň si,“ radila mu matka trochu znepokojeně.
„Musím tam jít kvůli docházce. Neboj se, mami, dám si kafe a budu v pohodě, teď se potřebuju dostat do koupelny.“
Christina si povzdechla a oplatila mu úsměv. „Dobře, ale snaž se trochu odpočívat a v noci se pořádně vyspi.“
Tom přikývl a povzdechl si. To, že měl tak úzkostlivou matku, bylo důsledkem toho, že jeho rodiče byli rozvedení. Christina byla stále toho názoru, že Tom je ještě dítě a že si nedokáže poradit sám, i když mu je devatenáct. A Tom to nesnášel.
S povzdechem se vydal do koupelny a pustil na sebe proud horké vody. Potřeboval se uvolnit.
„Bože, vypadám příšerně.“ Tohle si musel říct, když se podíval do zpětného zrcátka svého auta. Měl tmavé kruhy pod očima, byl bledý jako stěna a tvář měl ztrhanou únavou. Takhle hrozně nevypadal ani na střední. Sebral trochu sil, vystoupil z auta a zachvěl se, když ho ovanul ranní chlad. Měl pocit, že je mu větší zima než obvykle, nebo to bylo spíše tím, že byl tolik unavený? Neobtěžoval se nad tím dál přemýšlet, ale faktem bylo, že byla příšerná zima.
Protože měl ještě trochu času, rozhodl se, že si zajde pro kávu, už druhou v průběhu hodiny, jelikož jednu stihl doma, ale bylo mu to jedno. Vešel do kavárny, zamířil k pultu a udělal si místo mezi studenty. Zatímco čekal, až se mu barman bude věnovat, zabloudil pohledem k nedalekému stolu. Skupinka přátel se živě smála a vtipkovala, házela po sobě kousky papíru a posmívali se jeden druhému.
Tom jim velmi záviděl. V tu chvíli se cítil osamělý jako pes a klidně by udělal cokoliv, jen aby mohl být mezi nimi a smát se a žertovat. Za takovou partičku by zaplatil zlatem.
Zaplatil by zlatem za to, aby byl úplně jiný, než jaký byl.
Náhle si však všiml něčeho zvláštního.
Dva kluci u stolu mluvili trochu stranou a usmívali se na sebe. Bylo jasné, že jsou součástí té partičky, ale jako by byli trochu jiní a sdíleli něco, co ostatní nechápou. Nejspíš se znali už z dřívějška. Možná to byli kamarádi ze střední, kteří šli na stejnou univerzitě. Možná byli nejlepší přátelé, tečka.
Jeden z nich natáhl ruku k druhému a pohladil ho po tváři, zatímco druhý se stydlivě usmál, přejel rukou po kamarádově a chytl ho za ni. Tomovy oči se rozšířily. Když je tak viděl, vůbec nevypadali jako přátelé, ale spíš jako pár. Hlavou mu proběhla řada záblesků: jak hladil Billa po vlasech, když se mu přiznal, že je do Matta zamilovaný, jak hladil Billa, když se mu vrhl do náruče, aby mu poděkoval za pomoc při přípravě večeře pro Matta, jak krmil Billa zmrzlinou, jak ho Bill objímal v posteli a opíral si hlavu o jeho záda, jak se mu Bill otíral nosem o tvář.
Toma polil studený pot a tělem mu projela řada záchvěvů. On a Bill byli takoví. Úplně stejní. Nedokázal odtrhnout pohled od těch dvou chlapců u stolu, kteří se na sebe usmívali, a jeho svědomí se začalo zabývat detaily.
Byl v šoku. V šoku!
Nohy se mu třásly, dlaně se mu potily a pálily ho oči.
„Co vám mohu nabídnout?“
Trhl sebou a obrátil pohled k barmanovi, který se na něj podíval s jistým znepokojením.
„Hej, jsi v pořádku?“
Tom se pokusil promluvit, ale z jeho úst nevyšlo ani slovo. S divoce bušícím srdcem udělal krok vzad. Otočil se na patě, a co nejrychleji z kavárny zmizel.
Aby toho nebylo málo, nemohl si vzpomenout, ve které učebně má mít hodinu. Obvykle měl dobrou paměť, ale ten den se jeho hlava rozhodla nespolupracovat. Zkusil se tedy řídit intuicí a otevřel několik učeben v naději, že uvidí profesora středověkých dějin, ale několikrát se ocitl tváří před profesory nebo studenty, kteří se na něj otočili s nechápavými výrazy. „Proč jsou proboha univerzity tak velké?“ Zeptal se sám sebe a snažil se o tom přemýšlet. Po chvíli si vzpomněl, že místnost historie je možná v učebně číslo patnáct.
Ne! To byla třída geografie.
Možná tedy dvacet jedna?
Ne! To je učebna dějin umění.
Vyřazovací metodou mu zbyla jen učebna dvacet osm.
Ano! To mohlo být ono.
Odhodlanější než kdy jindy prošel další chodbou a dorazil k učebně dvacet osm. Pomalu otevřel dveře. „Konečně,“ řekl si, když profesora poznal. Vstoupil tiše a snažil se udělat si místo mezi studenty. Někteří dokonce seděli na zemi, jiní stáli zády u zdi, v jedné ruce drželi sešit a druhou psali. Ještě stále byl udýchaný a snažil se udělat si místo, ale noha se mu zachytila o batoh chlapce a on málem spadl na zem, přičemž způsobil velký hluk. Naštěstí ho nějaký kluk poblíž chytil za ruku a zabránil tak, aby se obličejem rozmázl o zem.
„Hej, pozor.“
„D-Díky. Díky a omlouvám se,“ omluvil se stále šokován. Zmateně se na něj podíval a znovu si začal dělat poznámky, zatímco Tomovi se konečně podařilo sebrat rovnováhu a najít si volné místo. Vlastně věděl, že bude trochu trapné se na to místo dostat, jelikož bylo přesně uprostřed řady sedadel a musel tak požádat všechny okolo, aby ho pustili, ale byl opravdu unavený a nechtělo se mu celou hodinu stát.
„Promiň, můžeš mě pustit?“ Pošeptal dívce na začátku řady. Zdvořile přikývla a uhnula mu, aby mohl projít. „Promiň,“ opakoval tiše, když se blížil k prázdnému místu, ale dech se mu zadrhl v krku, když viděl, že poslední, kolem koho bylo nutné projít, je Bill. Černovlásek tam tiše seděl, rychle si dělal poznámky a stoprocentně se soustředil na výuku. Tom zjistil, že je nucen kolem něj projít, nemohl se teď vrátit a všechny je znovu obtěžovat, bylo by to příliš komplikované a téměř jistě by ho poslali do prdele.
Sebral odvahu a promluvil na Billa.
„Promiň, mohl bys mě pustit?“
Černovlásek vzhlédl od sešitu, a jakmile spatřil Toma, překvapením se mu rozšířily oči. Prvních pár vteřin nedokázal říct ani slovo, ale brzy na to se zvedl a pokusil se mu uhnout. „J-Jistě, běž.“ Tom kývl hlavou na znamení díků a vykročil vpřed, přičemž se vzhledem k omezenému prostoru musel plazit přes Billa.
„Díky,“ zašeptal velmi tiše.
„Nemáš zač,“ zazněl stejně neslyšný šepot jako odpověď. Snažil se nepropadnout rozrušení, spěšně vytáhl z batohu sešit a snažil se zjistit, o čem přesně profesor mluví. Černovláskova přítomnost na něj působila jako elektrický šok a srdce mu zběsile bušilo. Bylo pochopitelné, že se Tom na černovláska stále zlobí, ale cítit se tak nepříjemně jen proto, že je vedle něj, mu připadalo divné. Chtěl se už vyhnout tomu, aby se ho dotkl nebo se o něj otřel. Už jen z toho, jak se o něj musel otřít, aby se dostal na své místo, se mu udělalo špatně.
Ne že by se mu Bill hnusil. To nikdy! Ale po všech těch rozhovorech a přemýšlení se každé gesto nebo pohyb zdály být těžší, než ve skutečnosti byly. Podíval se ke stolu a prudce vydechl. Koutkem oka si všiml černovláska, jak na něj zírá. Z toho, co viděl, to byl ustaraný pohled. Možná viděl, jak moc je bledý, možná si všiml, že s ním něco není v pořádku, až samozřejmě na vztek, který je po hádce normální. Jak znal Billa, už přemýšlel, jakou nemocí Tom trpí. Pravděpodobně si představoval horečku, průjem, bolesti břicha nebo něco podobného. Tom si občas nebyl jistý, kdo je úzkostlivější. Bill, nebo jeho matka? Byla to otázka, na kterou nikdy nenašel odpověď, a ani ji vlastně znát nechtěl. Faktem bylo, že oba byli paranoidní a stačilo jedno kýchnutí, aby vám doporučili začít užívat antibiotika.
Přál si, aby na něj Bill přestal zírat. Připadal si malý jako žížala a ty dvě oči upřené na něj, by vás klidně donutily přiznat se k jakémukoliv hříchu, i kdybyste ho nespáchali.
Snažil se soustředit na profesora. Snažil se ze všech sil, aby mu středověká právní metoda připadala zajímavá.
Opravdu velmi zajímavá.
Začal si psát nějaké poznámky, ale na sešit mu přistál malý kousek papíru. Zmateně zamrkal a mírně se otočil k Billovi, který pokračoval v psaní si poznámek. Tom popadl ten lístek a několik vteřin si ho prohlížel, naplněn zvědavostí, ale vzápětí ucítil, jak v něm vzplál hněv a vybuchl v něm jako blesk z čistého nebe, který se ho zmocnil od hlavy až k patě.
Psaníčko.
Snažil se nasadit ten nejtvrdší výraz, zatnul zuby a hodil psaníčko na zem, přesvědčoval sám sebe, že je mu úplně jedno, co tam je vlastně napsané. Viděl, jak se černovlásek zavrtěl a sledoval, jak se papírek snáší na zem. Okamžitě se cítil provinile, ale nechtěl se vzdávat. Musel být lhostejný, protože lhostejnost je, jak známo, nejsilnější zbraní. Chtěl, aby se Bill cítil stejně jako on, když od něj utekl za Mattem. Chtěl, aby se cítil sám, jako by s ním nikdo nepočítal, opuštěný, protože dal přednost někomu jinému, osamělý, protože nikoho nechce poslouchat. Chtěl, aby ho to bolelo, třeba jen z poloviny tak, jako to bolelo Toma, a i když nebyl zlý člověk, pořád se musel držet svého názoru.
Když se nad tím zamyslel, vždycky černovláska rozmazloval, vždycky mu všechno odpustil a udělal, cokoliv si přál, vždy když na něj udělal ty svoje sladké oči. Ale teď musel dát najevo, že je naštvaný a zklamaný, a hloupé psaníčko jako na základce to opravdu nespraví. Odfrkl si, odložil pero na papír a soustředil se na učitele. V jeho mozku se ozval hlásek: „Bill není hned vedle tebe.“
Profesorova poslední slova „Tak jo, lidi, uvidíme se příští středu,“ stačila k tomu, aby vystřelil jako raketa a stejně rychle opustil třídu. Měl pocit, že se dusí, a z toho, že se nedokázal otočit a cokoliv Billovi říct, se mu udělalo špatně. Byli zvyklí během vyučování klábosit, dělat si legraci z profesorů nebo komentovat nějakou ne moc hezkou dívku a většinou dostali vynadáno za to, že nedávají pozor.
Dospěl k názoru, že to nedokáže vydržet.
Nemohl být s Billem v těsném kontaktu, ale touha znovu s ním mluvit, obejmout ho, byla příliš silná, příliš intenzivní, příliš naléhavá. Strašně moc mu chyběl a nikdy si nemyslel, že se bude cítit tak prázdný, hlavně proto, že by si nikdy nedokázal představit, že by se něco takového mohlo vůbec stát. Teprve teď si uvědomil, jak na hovno je být bez Billa, a byla to jen jeho chyba.
Ale jaká chyba?
Tom si ho vybral hned na začátku, a když si uvědomil, jak lepkavé je jeho a černovláskovo přátelství, neudělal nic, aby to změnil, protože mu to vyhovovalo. A teď se kvůli jednomu špinavému červovi ocitli v této situaci.
Rozdělení, naštvaní.
Nebyla to jeho chyba, ne.
Byla to Billova zasraná chyba.
Bill dal přednost Mattovi.
Bill se vrhl do vztahu.
Bill to nemusel dělat.
Ztuhl uprostřed chodby jako idiot a způsobil tak, že chlapec za ním do něj narazil.
Bylo mu to jedno.
Na co to právě myslel?
Bill by neměl být ve vztahu? Ale proč ne?
Bože!
Ne, rozhodně zešílel, jeho mozek se úplně zbláznil. Sbalil si kufry a odjel do Sharm-El-Sheiku na slunnou, odpočinkovou dovolenou. Potřeboval jít domů, dát si heřmánkový čaj, už druhý za poslední dva dny, a spát. Bylo to jen napětí, nic víc.
Znovu se vrátil na chodbu a cítil nutkání utéct. Stalo se však něco nečekaného. Chystal se překročit práh dveří, když ho nějaká ruka chytila za paži a upoutala jeho pozornost.
„Tome.“
Otočil se, cítil, jak mu běhá mráz po zádech, a zjistil, že stojí před smutným Billem, který na něj vyděšeně hledí. Polkl, aniž by cokoli řekl.
Co mohl říct?
Hrdlo měl jako z mramoru.
„Tome,“ zopakoval Bill a stále na něj zíral.
„Jo, tak se jmenuju, jsem rád, že to ještě víš,“ vyprskl, aniž by ovládl svůj nepříjemný tón.
Bill zalapal po dechu a překvapeně se na něj podíval. „Neodpovídej mi takhle, prosím.“
„Jak ti mám odpovědět?“ Zavrčel ten druhý a začal se pomalu rozpalovat do běla. „Nechápu, co po mně chceš, chceš mi znovu dát to psaníčko?“
„Ani sis nepřečetl, co v něm bylo,“ obvinil ho černovlásek, aniž by z jeho tváře zmizel ten sklíčený výraz.
„Jsi směšný, Bille. Myslíš si, že jsi na zakládce, abys mi napsal vzkaz typu „Usmíříme se? Ano, ne… zakroužkuj?“
„Tohle jsem tam nenapsal. Psal jsem, abys na mě po vyučování počkal. Chtěl jsem s tebou mluvit.“
„No, ale já nemám čas,“ řekl, setřásl ze sebe černovláskovu ruku a otočil se na patě.
„Tome!“ Zakřičel Bill hlasitěji, znovu ho popadl a zatahal ho za mikinu, div ho neshodil na zem.
Druhý se otočil, zakymácel se a zlostně se na něj podíval.
„Prosím,“ zakňučel černovlásek a útrpně se na něj podíval.
Jejich pohledy se setkaly a Tomův výraz se ani trochu nezměnil. Těch pár vteřin stačilo k tomu, aby se Bill cítil vyděšený a téměř mechanicky svého „přítele“ pustil.
„Přítel“ ustoupil.
Po několika vteřinách se k němu otočil zády a vyšel z budovy.
„Ahoj, zlato, jak to šlo na univ-“
Christina nestačila ani dokončit větu, když její syn zmizel ode dveří. Slyšela, jak vyběhl po schodech nahoru a pak zabouchl dveře pokoje. Překvapeně se podívala ke schodům a přemýšlela, co se stalo. Povzdechla si. Její syn se choval opravdu zvláštně. Možná by bylo dobré, kdyby se pro jednou starala sama o sebe.
„Do prdele.“ Zavrčel Tom a praštil hlavou do skříně. Stalo se to, Bill s ním mluvil a on se k němu choval tak… tak hnusně! Cítil se naštvaný jako nikdy předtím.
„Kurva,“ znovu zavrčel a kopl do postele. Kdo by to byl kdy řekl? Kdo by si dokázal představit, že ho taková situace přivede do tohohle stavu? Co se s ním dělo?
Vyčerpaně se posadil na postel a složil obličej do dlaní. Nikdy nebrečel. Nikdy! Ale proč najednou cítil knedlík v krku? Proč se cítil provinile? Bill se snažil si s ním promluvit, ale on ho odmítl. Kurva, byl cool, dokázal se mu vyhnout, nenechat se zlákat, nenechat se obměkčit, zkrátka si udržel svoji tvář.
Odvedl dobrou práci!
Hleděl přímo před sebe a kousal si kloub na ruce až do krve. Proč cítil, jak se mu slzy derou do očí, proč měl tak naléhavou potřebu plakat? Proč se chtěl vrátit zpátky, zpátky do toho odpoledne na univerzitě, a mít Billa znovu před sebou, aby alespoň vyslechl, co mu chce říct? Proč měl obrovskou potřebu ho držet a mít ho nablízku? Udělal svou část, ignoroval ho, ale teď byla bolest silnější než kdy pře tím.
Lehl si na postel a přitiskl obličej k polštáři.
Cítil se vyčerpaný.
Zívl na chladný povlak polštáře a zavřel oči, které ho strašně pálily. O několik vteřin později usnul, aniž by si uvědomil, že z pod zavřených víček se mu uvolnilo příliš mnoho slz, které mu nyní stékaly po tváři.
Probudil se, až když se jeho pokoj zcela ponořil do tmy.
Kolik bylo hodin?
Natáhl ruku ke stolu, popadl mobil a dal si ho před oči. „Půl osmé,“ řekl si chraplavým, ospalým hlasem. Spal krásných pět a půl hodiny. Bylo mu lépe a cítil, jak mu kručí v žaludku z hladu. Při tom všem zmatku se nestihl ani najíst. Měl pocit, že v domě je podivné ticho, a jelikož věděl, jak moc ráda jeho matka vaří, skutečnost, že neslyšel žádné hrnce ani pánve, v něm vzbudila podezření.
Vstal z postele a cítil se lehčí.
Cítil se zjevně lépe a méně naštvaně a nervózně, než se cítil celý den.
Poté, co navštívil koupelnu, sešel po schodech do chodby. V kuchyni byla tma a v obýváku se také nesvítilo, což ho znepokojilo. Vešel do kuchyně a rozhlédl se po něčem, co by mu mohlo dát nějakou odpověď, a právě tam, na ledničce, uviděl malý papírek.
„Zlatíčko, jsem na pracovní večeři, chtěla jsem ti to říct, ale ty jsi šel rovnou do svého pokoje a pak jsi usnul. Nechtěla jsem tě budit. Vrátím se pozdě, jestli máš hlad, něco k jídlu najdeš v ledničce.
Polibek,
Maminka.“
Tom si odfrkl. Cítil se vůči matce provinile, jelikož ji ani nepozdravil. Zítra jí to chtěl vynahradil, plánoval, že přinese nějaké pečivo a dají si společně čaj. Trochu rozrušeně si povzdechl a zamířil k lednici.
Trhl sebou, když oblohu za oknem rozzářil blesk, a vzápětí se ozval hrom, který otřásl zdmi. „Zasraná bouřka,“ poznamenal a odhrnul závěs malého okna před plynovým sporákem. Foukal silný vítr a větve stromů se kymácely do všech stran. Trochu se zachvěl, zatáhl závěs zpátky a postavil na plynový sporák hrnec s těstovinami, které mu matka nachystala.
K večeři to stačilo.
Jíst sám bylo pro Toma vždycky smutné. Při takových příležitostech pozval Billa k sobě a třeba si půjčili nějaký film, klidně i strašidelný, protože počasí venku pomáhalo navodit správnou atmosféru. Povzdechl si a promíchal těstoviny v hrnci.
Cítil se opravdu smutný, zlomený, zoufalý. Už to nemohl vydržet.
„Ok…“ zašeptal a pokračoval v míchání těstovin, ale náhle ho něco na zahradě upoutalo. Přivřel oči, odhrnul závěs malého okna a obezřetně se podíval do zahrady. Viděl stín, něco se pohybovalo, ale jak se někdo mohl dostat dovnitř, když neotevřel branku?
Jejich bytový dům byl totiž trochu zvláštní, protože měl společný vchod pro všechny malé domky, a tak jediné, co oddělovalo společný vchod od zahrad, byla malá branka, která se dala otevřít jen zevnitř.
Několik vteřin stál s nosem přilepeným ke sklu, ale nic se nepohnulo. „Zasraný vítr,“ řekl a ušklíbl se při pouhém pomyšlení, že málem omdlel kvůli nějakému neexistujícímu stínu. Pohybující se větve na chvíli zakryly pouliční osvětlení a vytvořily na jejich zahradě zvláštní světelný efekt. „Ty jsi ale kretén,“ řekl si, aniž by se přestal smát. Nechal se ovlivnit počasím.
Začal si pískat – kupodivu vzhledem k jeho náladě – písničku, kterou si právě vymyslel, vypnul sporák a vysypal těstoviny na talíř. Aniž by se obtěžoval s nějakým prostíráním, posadil se ke kuchyňskému stolu a začal jíst.
Vzal do ruky noviny, co tam ležely, a prolistoval je, aby zjistil, co se děje ve světě, protože v poslední době byl příliš zaneprázdněn svými vlastními věcmi. Chystal se sníst druhé sousto, ale kvůli náhlému zazvonění zvonku mu ztuhla krev v žilách. Kdo to může být? Pomyslel si a pochybovačně se podíval směrem ke dveřím. Christina to být nemohla, protože byla na večeři. Třeba se vrátila dřív kvůli počasí? Obvykle takhle pozdě návštěvy nemívali, a proto se nemohl ubránit pocitu, že je trochu znepokojený.
A pak tu byl ten stín, který viděl v zahradě.
Mohlo to spolu souviset?
Roztřeseně, aniž by se dokázal ovládnout, vstal ze židle a hlemýždím tempem se vydal ke vchodovým dveřím. Pokud by to byl někdo, koho nechtěl vidět, mohl přece předstírat, že nikdo není doma. Ne, nemohl, ať už to byl kdokoli, určitě viděl, že se svítí v kuchyni. Ocitl se přede dveřmi a byl v pokušení popadnout nůž a čekat na vhodný okamžik, aby na zloděje zaútočil. Naštěstí, než začal jednat zbrkle, přistoupil ke kukátku a podíval se, kdo za dveřmi stojí.
Překvapeně zamrkal.
„Do prdele,“ zavrčel a bez rozmýšlení otevřel dveře. Bill, úplně promočený od hlavy až k patě, stál naproti němu.
autor: memories1
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
