autor: Nephilim
Takže je tu další překlad s názvem „Slíbil jsi, že mě nikdy nenecháš samotného“, a já nenacházím slov. Přísahám, že tuhle jednodílnou povídku už nikdy v životě nebudu číst. Každý člověk má nějaké limity a můj byl překročen. Většinou moc u povídek nebrečím, a sama jsem docela morbidní a tak… Ale to, co je v téhle povídce, je mimo můj práh únosnosti. Povídka se odehrává za 2. světové války v koncentračním táboře Auschwitz Birkenau (Osvětim). Což už asi většina z vás pochopí, je samo o sobě dost silné téma. To, co se v koncentračních táborech odehrávalo, si neumí nikdo z nás ani představit. A po návštěvě koncentráku Auschwitz samozřejmě člověk nějakou představu dostane. No, nebudu se tu vypisovat o hrůzách té doby, protože si myslím, že každý víme, o čem je řeč. Každopádně tahle povídka je silná, krásně napsaná a kdo najde odvahu se do ní vrhnout, přeju „příjemné“ čtení. Vaše Lauinka
2. září 1944 – Berlín – Bill a Tom Kaulitzovi (6 let)
Když přijely ty obrovské náklaďáky, všechny děti si myslely, že je to nějaká hra. Dospělí se usmívali a pobízeli je, aby se co nejrychleji dostali nahoru, že jedou na pěkné místo. A dospělí vždycky říkají pravdu, to se přece učili ve škole, že?
„Tomi, máma?“ Zeptal se Bill, až když ho bratříček vzal za ruku a podle pokynů ho odtáhl k jednomu z náklaďáků.
„Říkali, že přijede později,“ pokrčil Tom rameny, posadil se do rohu a naznačil Billovi, aby udělal totéž. Bill si sedl vedle něj a chytil ho za rukáv trika.
„Kdy později?“ Zeptal se znovu naříkavým hlasem. Ti muži v uniformách ho vůbec nenadchli, zvlášť když viděl, jak někteří z nich násilím strkají jiné děti do těch náklaďáků.
„Já nevím, Bille!“ Vykřiklo unaveně dvojče a přetáhlo si přes hlavu béžovou čepici. Sluneční světlo ho obtěžovalo.
Bill mlčel a díval se tu na Toma, tu na jejich vrstevníky, kteří dál plnili velké náklaďáky. Po chvíli neodolal a musel položit další otázku: „Proč jedeme na pěkné místo jen my?“
Tom se na něj tázavě podíval. „Jak myslíš jen my? Copak nevidíš, kolik je tu lidí?“
Bill zavrtěl hlavou. „Ne! Myslím tím… proč se třeba dnes ráno nedostavili lidé, kteří bydlí nedaleko našeho domu?“ Bill si vzpomněl, že ty nafoukané děti potkal na ulici několikrát, vždycky si na něj ukazovaly, že je „jiný“, a on ani nevěděl proč. Měl stejné blond vlasy, stejný obličej, stejné nohy… byl dítě jako oni, proč ho považovali za „jiného“?
Tom si povzdechl a ještě víc si stáhl čepici. „To musí být proto, že táta je Žid nebo tak něco.“
Billovy oči se rozšířily. „Co to s tím má společného?“
„No, slyšel jsem, že lidé, kteří jsou Židé, jsou posíláni na pěkné místo, protože jsou výjimeční a měli by za to dostat odměnu. Strážný mi to vysvětlil, když nás sem vezl.“ Tom pokrčil rameny a vyhlédl z auta. Stále ještě stáli na místě a několik desítek metrů od nákladních aut viděl spoustu lidí, kteří se pohybovali v blízkosti továren. Jeho matka tam pracovala také. Kdo ví, zda byla také uprostřed všech těch lidí.
„Ale my nejsme Židé, jen táta je,“ opáčil Bill tvrdohlavě, protože se mu to nelíbilo. Jakou odměnu mohli dostat? Třeba ji měli dostat proto, že nebyli tak domýšliví jako jejich sousedé? Tiše zakašlal a přiložil si ruku k ústům.
Tom ho poplácal po tváři. „Samozřejmě, že jsi hloupý: když je táta Žid, jsme automaticky považováni za Židy i my, protože táta je ženatý s mámou.“
Bill přikývl, přitáhl si kolena k hrudi a zadíval se na své nohy. „Takže… je to dobrá věc?“ Zeptal se nejistě a spodní ret se mu mírně zachvěl. Vždycky byl na mamince velmi závislý a nelíbilo se mu, že se jejich cesty rozdělí na neurčitě dlouho.
Tom se na něj upřeně zadíval, vycítil jeho neklid a lehce se usmál. Bill byl prostě Bill.
Přisunul se k němu blíž, objal ho kolem ramen a nevinně ho políbil na rty: „Dokud jsi tady ty, bude mi dobře.“ Přitiskl se nosem k Billovu, a pak si opřel čelo o jeho.
Bill se začervenal a přitiskl se k Tomovým zádům, jako by to bylo to poslední, co mu zbylo. „Pro mě… taky, Tomi!“
Slyšeli řev motoru, a pak se náklaďák rozjel. Vstali, aby se podívali, jestli nezahlédnou svou matku, která tam v té době určitě pracovala. Uviděli skupinu lidí se smutnými tvářemi, kteří šli k podobnému náklaďáku jako oni, zatímco jiná skupina – tvořená téměř výhradně ženami – vypadala, že se radostně veselí; všichni se navzájem objímali.
Tom zaostřil oči na poslední skupinu a zahlédl svou matku.
„Bille! Bille!“ Vykřikl nadšeně Tom, zatahal Billa za paži a naléhavě ukázal na ženu uprostřed skupiny. Bill zúžil oči, snažil se v nezřetelné postavě rozpoznat matku, a nakonec se mu to podařilo.
„Ano, to je ona, to je ona! Tomi, pojďme se s ní rozloučit.“ Vlastně nebyli jediní: všechny děti vesele zdravily své rodiče a některé dokonce křičely v naději, že si jich všimnou.
„Mamíííí! Mááámíííí!“ Křičela dvojčata a mávala rukama ve vzduchu.
„Jestli si nepospíší a nepodívá se na nás, ztratíme ji z dohledu!“ Postěžoval si Bill a vyklonil se z auta.
„Bille, ty idiote!“ Vynadal mu Tom a jednou rukou ho stáhl zpátky, aby nespadl.
Konečně si někdo z lidí ve skupince všiml velkého náklaďáku plného dětí. Lidé se začali otáčet a ukazovat na ně, a pak to předali ostatním. Zanedlouho zapomněli na své předchozí štěstí a všichni nevěřícně zírali na tu podívanou a okamžitě pochopili, co to znamená.
Děti jim dál nevědomky mávaly a nadšeně se usmívaly při hře, které se účastnili i dospělí.
Dospělí po počátečním šoku nedbali na to, že je hlídají strážní, a s rukama nataženýma k dětem se rozběhli k nákladním autům.
Bill a Tom viděli, jak k nim Simone zoufale běží.
„Ne! Ne, prosím, nechte je jít! Nic neudělali!“ Křičela zoufale. „Bille, Tome, utečte! Rychle!“
Obě děti dál mávaly a v tom zmatku neslyšely ani slovo. „Ahoj, mami, ať nepřijdeš pozdě, nebo bude Bill brečet!“ Křičel Tom s úsměvem. Bill jen mávl rukou a vykřikl na matku, jak moc ji miluje. Téměř okamžitě přestal křičet, zachvácen hlasitým kašlem.
O chvíli později projeli branou a opustili pole, kde se nacházely továrny. Simone spolu s neurčitým počtem dalších lidí padla na kolena a zoufale plakala. Jaký smysl měl ten ranní útěk ze seřaďovacího nádraží do Osvětimi, když tam nyní mířily její dvě děti? Kdyby byla měla jen o trochu pevnější vůli, určitě by ji poslali pracovat do toho tábora a mohla být s nimi… Otřela si slzy, když na sobě ucítila přísný pohled strážného. Pokusila se vstát, ale nohy se jí třásly. Podívala se doprava: muž v uniformě tahal za paži ženu, která zoufale křičela, tvář zkřivenou bolestí a slzami. Simone několikrát zamrkala a zbělela. Jak to, že jí to nedošlo dřív? Děti jim byly k ničemu, budou zabity, jakmile dorazí do tábora!
Udělalo se jí mdlo a ztěžka padla na zem.
***
25. ledna 1945 – Auschwitz Birkenau – Bill a Tom Kaulitzovi (6 let)
Tom se rychle vrátil do kasáren se špinavým hadrem v ruce. Nikdo tam nebyl, všichni pracovali. Ve skutečnosti v těch dnech panoval v táboře zmatek: stále častěji se mluvilo o bezdůvodném vypalování baráků a někteří lidé říkali, že „nacistům se nedaří“. Ne že by plně chápal, co to znamená.
Přešel k lůžku, kde spal s bratrem a dalšími třemi lidmi, a našel Billa přesně tak, jak ho nechal: ležel na zádech, těžce dýchal a křečovitě svíral hadr, který se jim podařilo najít jako přikrývku. Při pohledu na jejich stav si Tom často říkal, jestli by nebylo lepší zemřít s ostatními dětmi, které přišly do tábora s nimi.
Ano.
Všichni byli mrtví.
Po vyčerpávající cestě špinavým vlakem, která trvala kdoví kolik dní, dorazili na úplně šedivé nádraží, kde na ně čekala spousta stráží. Všechny děti byly odvedeny do obrovského domu, kromě nich. Lékař, o kterém se později dozvěděli, že se jmenuje Mengele*, zastavil strážného, který je „doprovázel“, a řekl mu, že je nemůže zabít, protože je „potřebuje“. Později zjistil, že jejich spásou bylo to, že jsou dvojčata. Ve skutečnosti to bylo spíše odsouzení než spasení. Pan Mengele ve skutečnosti prováděl pokusy na lidech. Zřejmě se mu rozsvítily žárovky, když uviděl dvojčata, a to jednovaječná dvojčata.
Nutil je dělat ty nejhorší věci, ty nejodpornější experimenty, neustále je nutil riskovat své životy. Kdyby odmítli, stačilo jim připomenout, že je ještě čas dohonit všechny jejich malé kamarády do „sprch“, které, jak jim vysvětlil, jsou smrtící.
Tom se zachvěl, když si vzpomněl, jak se na něm ten šílenec chystal provést **“vivisekci“. Ne že by věděl, co to znamená, ale když viděl ten podivný nůž, který se chystal použít na jeho břicho, nekřičel jen proto, že měl zalepená ústa. Samozřejmě se nemohl ani bránit, protože byl svázaný řemeny.
V tomto případě mu to prošlo, protože Bill křičel tak hlasitě, že se všichni lekli a zakryli si uši. Mengele by možná skutečně pokračoval, ale možná už dosáhl toho, co se snažil zjistit: jak moc by trpělo dvojče od jedné do deseti, když by se dívalo, jak to druhé bolestně umírá před jeho očima?
Tom se naučil takovým lidem říkat „sadisté“. Od té doby, co tam byl, se toho hodně naučil.
Vůbec to nebyla hra.
A ještě jednu podstatnou věc: když jsi mlčel a byl potichu, žil jsi. S několika škrábanci, ale přežil jsi. Pokud sis stěžoval, byl jsi odsouzen k zániku.
Tom byl malý, příliš malý na to, aby takovým věcem rozuměl, ale už chápal všechno, co se týkalo tohoto místa. Někdy byl na svůj věk příliš vyspělý, ale jejich podmínky to nedovolovaly.
Tohle už nebylo jejich dětství.
Možná to ani nebyl život.
Billovo zasténání ho vrátilo do reality. Na chlapcově čele se objevily krůpěje potu a v jeho tváři se zračila čirá bolest. Tom popotáhl, posadil se vedle něj a položil mu na čelo mokrý, špinavý hadr. Začal ho kolébat a snažil se, aby se cítil lépe. „Promiň, Bille, víc jsem nenašel…“ zašeptal, když se mu po tvářích skutálela slza. Nezasloužili si to, Bill si to nezasloužil. Maminku už nikdy neviděli; nic ze slíbeného jim nebylo splněno. Tom sevřel rty a políbil Billa na mokrý spánek.
Bill se v jeho náručí lehce pohnul a otevřel oči. „Tomi…“ zakašlal.
„Sssh… nenamáhej se.“
„Tomi…“ opakoval Bill, aniž by se nechal odradit. „Omlouvám se.“
Tom s ním na okamžik přestal houpat, překvapený. „Za co?“
„Nejsem dobrý bratr… nic jsem pro tebe neudělal, zatímco ty se tolik snažíš…“ vzlykal do Tomovy špinavé košile.
„Neříkej hlouposti, Bille… Dělám to, protože tě miluju a chci, abys byl v pořádku.“
Tom si otřel slzu a znovu ho přitiskl k sobě. Byl zdrcený, protože přes veškerou svou snahu nedokázal zabránit Billově nemoci. Možná byl nemocný už předtím, než tam přišli, jelikož si pamatoval, že stále kašlal. Podmínky, v nichž posledních pět měsíců žili, mu jistě jen přitížily. Přitáhl si ho blíž a kousl se do spodního rtu.
„Ale já tě taky miluju, a přesto nic nedělám…“ další zakašlání. Tom si jednou rukou zakryl ústa, aby mu neunikl vzlyk.
„Na tom nezáleží, opravdu,“ prohlásil a ustaraně se na něj podíval. „Bille, neopouštěj mě,“ řekl náhle a vyděšeně na něj hleděl. Bill zvedl hlavu a slabě se usmál. „Děláš si legraci, Tomi? Nikdy tě neopustím… musíme se odsud dostat spolu, slíbil jsi mi to, když jsme přijeli, pamatuješ?“
„Ano…“ Tom nepřesvědčivě přikývl. Byl si téměř jistý, že tohle mučení nikdy neskončí. A strach, že by ho Bill mohl opustit, mu svíral srdce od chvíle, kdy jeho bratr onemocněl.
Neustále tam viděl umírat lidi, ať už na následky těžké práce, hladu nebo nemoci. Zejména to druhé, protože vězně, které všichni chtěli vidět mrtvé, se nikdo neobtěžoval ošetřit. To pochopil.
Bill mu znovu zakašlal na hruď a Tom vrhl roztržitý pohled na svoji košili: byla potřísněná krví.
„BILLE!“ Vykřikl v panice. Kašlal krev, to se nikdy předtím nestalo! Bylo mu snad hůř? Samozřejmě, že to, co udělal, mu moc nepomohlo, to věděl, ale v hloubi duše doufal, že se Billovi alespoň trochu uleví!
Zdálo se, že Bill si v tu chvíli uvědomil, co se stalo, a otevřel své hnědé oči doširoka a zalapal po dechu. „Oh… oh, já… to je v pořádku Tomi, promiň, že jsem tě ušpinil…“ pak ho přerušil další záchvat kašle, v jehož důsledku vykašlal ještě více krve.
Tom vstal a zaťal pěsti. „Jdu najít něco, co tě vyléčí.“ Nemohl Billa ztratit, to nemohl dovolit. Zemřel by taky.
„Ne, Tomi, nenechávej mě samotného,“ zakňučel Bill. Jednou rukou se držel za krk a snažil se nekašlat, zatímco si rukávem stíral z úst stopy krve. Tom byl rozpolcený: mohl jít ven a marně hledat nějaký lék na Billovu nemoc a nechat ho samotného, nebo zůstat s ním a modlit se, aby mu ho nějaký bastard Bůh nevzal.
Když viděl, že k němu Bill natahuje ruku, rozhodl se zůstat po jeho boku. Doufal, že to nebude to poslední, co udělá.
Bill, kterému po tváři stékaly slzy, ho pevně objal. „Neodcházej, neodcházej…“ zamumlal nesouvisle.
„Nikam nejdu, slibuji…ale ty slib, že mě neopustíš, bez tebe to nezvládnu, nezvládnu to…“
„Tomi, nechci tě opustit… taky to bez tebe nezvládnu… nechci tě opustit, nechci…“ protřel si oči. „Ale jsem unavený, Tomi… když usnu, slibuješ, že mě neopustíš? Nechci, abys mě nechal samotného…“ řekl a přitulil se lépe k jeho hrudi.
Tom se na něj znepokojeně podíval: proč se mu najednou tak moc chce spát? Přesto by mu to mohlo prospět, pomyslel si a opřel se tváří o jeho temeno hlavy. „Dobře, Bille, odpočineme si.“
„Mám tě rád…“ Bill pomalu zavřel oči.
„Já tebe taky… tak moc…“ usmál se Tom.
***
27. ledna 1945 – Auschwitz Birkenau (Osvětim)
Moc toho nezbylo. Nacisté spálili, co mohli.
Sovětští vojáci postupovali mezi mrtvolami a zbytky kasáren a hledali přeživší masakru.
Někteří už byli v bezpečí, ale těm, kteří nebyli nalezeni okamžitě, zbývala jen malá naděje. Ruští vojáci však pátrali pod každou sutinou, zejména po ženách a dětech. Děti se mohly schovávat ve strachu, byly tak malé…
Pokud vůbec nějaké děti byly. Bylo známo, že je nacisté okamžitě zabíjeli. Naděje však umírala jako poslední.
Voják prohledával trosky domu, který kupodivu neshořel, ale zřítil se. Dalo se říct, že z něj zbyla jen podlaha. Jeho společníci mu říkali, aby tam neztrácel moc času, že tam určitě nikdo živý nezůstal. On však přesto pokračoval v pátrání.
Slyšel, že lidé byli často zachráněni díky tajným místům, která vězni speciálně vybudovali uvnitř kasáren, a jež nebyla na první pohled patrná.
Posunul několik dřevěných prken a poslouchal, jestli neuslyší nějaké zvuky, které by ho upozornily, že tam ještě někdo je. Odstranil zbytky staré dřevěné postele, a konečně něco zaslechl. Znělo to jako sténání nebo úpění zraněného zvířete. Stál v naprostém tichu a snažil se najít zdroj zvuku.
Měl ho pod nohama.
Rychle se zbavil prken, která byla poměrně lehká a křehká, a na světlo se dostal nějaký úkryt nebo chodba. Seskočil dolů a zjistil, že tam není příliš velká tma. Několikrát zamžoural, aby si zvykl na šero.
„Je tu někdo?“ Zeptal se a snažil se mluvit německy, jak nejlépe uměl. Chvíli nic neslyšel, pak zaslechl další sténání a vydal se k němu. Dole to podivně páchlo.
Konečně v koutě rozeznal malou siluetu, kterou otřásaly vzlyky: určitě to bylo dítě. Přistoupil k němu a uvědomil si, že něco nebo někoho drží v náručí.
„Buď klidný, jsem tady, abych ti pomohl,“ vysvětlil a dal ruce před sebe, aby ukázal, že nemá špatné úmysly. Dítě sevřelo to něco v náručí pevněji a voják si uvědomil, že je to jiné dítě.
Když přišel blíž, s hrůzou si uvědomil, že dítě drží mrtvolu: bylo to jiné dítě, to ano, ale nejspíš už dávno mrtvé, ostatně kůže na rukou už byla ve stavu rozkladu, a zbytek nejspíš také, jenže si nemohl být jistý, protože blonďaté dítě ho drželo, jako by to byla ta nejcennější věc na světě.
„Jak se jmenuješ, dítě?“ Zeptal se jemně a snažil se dotknout druhého mrtvého dítěte. Ale nemohl, protože dítě s ním hýbalo a snažilo se ho od něj držet co nejdál.
„T-Tom…“ zašeptal a tvář se mu zaleskla slzami.
„Dobře, Tome…“ pokračoval voják s úsměvem. Tom si všiml, že má na čepici červenou hvězdu, takže to nebyl Němec. Možná mu opravdu chtěl pomoci, koneckonců se tvářil velmi mile. „… Když teď půjdeš se mnou, budeš v pořádku, ano?“ Musel ho přimět, aby tu to malé tělíčko nechal, protože to druhé dítě bylo mrtvé.
Tom mu zřejmě četl myšlenky, protože vykřikl: „Nenechám ho tady, nenechám ho tu samotného!“
„Jak se jmenuje?“
Tom se podíval na chlapce v náručí, popotáhl a odpověděl. „Bill… můj… můj bratr.“
Proto ho nechtěl pustit, říkal si voják. „Jak dlouho už jsi tady, Tome?“
„Dv-dva dny… myslím…“ zamumlal a podíval se dolů.
Vojákovy oči se rozšířily. Byl tam dole dva dny s mrtvolou?! Zavrtěl hlavou a proklínal tu hloupou válku, která zničila tolik životů. Podíval se na chlapce před sebou: byl vyděšený, zoufalý, a jemně pohladil bratříčka po vlasech, jako by se mu tím mělo ulevit. Jak mu měl říct, že je jeho bratr mrtvý? Nejspíš to věděl, ale nechtěl to pochopit.
„Tome, už bychom měli jít,“ řekl a vzal blonďáka za ruku.
„Bill jde s námi. Nenechám ho tady.“ Řekl Tom jasně a vypustil tak z úst jednu z mála jistot, které mu ještě zbyly.
Voják se usmál. Nikdy by ho od Billa nedokázal oddělit. „Dobře, Billa odsud dostaneme taky… pokusíme se o něj postarat, ano?“ Řekl, vytáhl ho nahoru a vzal Billovo tělo do náruče. Tom držel v jedné ruce cíp vojenské uniformy a v druhé ruce držel Billovu malou ruku. Voják se podíval na dětskou tvář: ještě nebyla rozpadlá a viděl, že je identická s Tomovou. Byla to dvojčata. Proto byli ušetřeni; kdo ví, co všechno museli vytrpět!
Rus znovu zavrtěl hlavou a spěchal, aby dítě dostal pryč odsud.
***
27. ledna 2008 – Tom Kaulitz (69 let)
„To je velmi smutný příběh, pane Kaulitzi… takže jste strávil dva dny s mrtvým bratrem v náručí?“
Tom přikývl a lehce si promnul ruce. Ten tazatel ho příliš obtěžoval. S rozhovorem souhlasil jen proto, že byl jedním z mála přeživších svědků masakru a musel své poselství předat co největšímu počtu lidí, než nezůstane nikdo, kdo by byl svědkem té hrůzy.
„Ano, to je. Slíbil jsem to přece bratrovi,“ smutně se usmál. „I on slíbil, že to stihne a nenechá mě samotného, ale bohužel to neudělal. Samozřejmě mu to nevyčítám, moc dobře vím, jak moc chtěl zůstat po mém boku.“
„Měl jste někdy pocit, že žijete i za svého bratra?“
„Lhal bych, kdybych řekl, že ne. Často jsem přemýšlel, jestli moje existence není vlastně odrazem té, kterou měl Bill právo žít. Ale pak jsem tu myšlenku zahnal, protože můj bratr by to nikdy nechtěl.“
Reportér přikývl a něco si zapisoval do zápisníku.
„Viděl jste ještě někdy svou matku?“
„Ne. Několik měsíců po skončení války jsem se dozvěděl, že byla deportována do vyhlazovacího tábora, a tak jsem ztratil veškerou naději.“
Bylo bolestné na to všechno vzpomínat. Bylo to jako deset tisíc ostrých nožů zabodnutých přímo do srdce.
„Co vám zbylo po vašem bratrovi?“
Tom si povzdechl a podíval se do stropu. „Co mi zbylo? Nic, všechno. Stále ho cítím, nosím ho s sebou. Cítím ho v láskyplných gestech, v objetí. Cítím ho, když to nejméně čekám. Cítím ho, když poslouchám písně, které měl rád. Měl zvláštní vkus už jako dítě, víte?“ Lehce se usmál. „Každopádně cítím, že ho v sobě nosím,“ sklopil pohled. „Pak je tu bolest. Hodně bolesti, možná až příliš. Nesmazatelná bolest, která nikdy nezmizí… a skoro se bojím, že by vlastně mohla. Protože bolest vás může také povzbudit, něco vás naučit. Naučilo mě to jít dál, nevzdávat se, i když bylo těžké dát dohromady kousky mého života bez Billa. Velkou roli v tom hrál smutek, který každý prožívá po svém.“
Pamatoval si každý okamžik, který v táboře strávil. Vzpomínal na každý okamžik, zejména na poslední chvíle s Billem. Stále ještě nevěděl, že ho navždy ztratí, že ztratí jediného člověka, kterého kdy miloval víc než svůj vlastní život. Když mu nevinně řekl, že chce spát, opravdu si myslel, že až se probudí, uvidí ho takového, jaký vždycky byl. Ano, nemocný, ano, smutný, ale živý.
Ale jeho Bill se už nikdy neprobudil.
Často se mu chtělo brečet, jen když na to pomyslel, a jen stěží se ovládal, pokud nebyl sám.
„… Jste velmi silný člověk, víte to?“
Tom překvapeně vzhlédl. Zdálo se, že tazatel je dojatý, stejně jako kameramani a většina diváků ve studiu. Možná by to mohl i přehodnotit, možná nebyl až takový idiot.
„Musím za to poděkovat svému andělu strážnému, nevěřil jsem tomu, dokud jsem nezjistil, že jsem ho celou dobu měl.“
Muž se na něj tázavě podíval.
Tom se usmál.
„Billovi.“
KONEC
*Mengele – kdyby opravdu náhodou někdo nevěděl, kdo to byl… byl to lékař, který krutě experimentoval na lidech, zvláště na dvojčatech, v koncentračních táborech.
**Vivisekce – je původně pojem odkazující na pitvu nebo chirurgický zákrok na živém zvířeti nebo člověku. Hlavní rozdíl mezi chirurgickým a vivisekčním zákrokem je ten, že zatímco chirurgický zákrok je primárně zaměřen k zlepšení zdravotního stavu nemocného zvířete nebo člověka, primárním účelem vivisekčního zákroku je výzkum, prováděný za účelem získání informací.
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
