autor: Nephilim
„Tome, tvůj bratr umírá…“
„Dostane, co si zaslouží.“
„Nemluv tak o Billovi a nemluv se mnou tímhle tónem!“ Ječí ta mrcha a málem mi kvůli tomu praskne bubínek. Svině.
„Co, kurva, chceš? Myslíš, že tam půjdu a budu brečet, protože jsem ho ztratil?“
„Ne, volám, protože tě Bill chce vidět.“
… cože?
„Ať jde do prdele.“
Zavěsím.
Věděl jsem, že Bill je kretén, ale nemyslel jsem si, že až takový. Opravdu očekává, že tam půjdu kvůli němu? Je úplně šílený! Nemá dost? Protože to já jsem byl zavřený kvůli němu jako nějaký nejhorší psychopat.
~*~
flashback
„Tomi, prosím… přestaň… ubližuješ mi…“ vzlykal malý Bill a choulil se do klubíčka, až se z něj stal třesoucí se plačící uzlíček.
„Drž hubu, ty bastarde!“ Odvětil Tom a uštědřil bratrovi další kopanec do břicha.
„Já nejsem bastard… neříkej to slovo, táta říkal, že ho nemáme používat…“ odvětil smutně mladší bratr a marně se snažil bránit bratrovým urážkám.
„Řekl jsem, abys mlčel!“ Malý Tom se sehnul a chytil své dvojče za vlasy, tahal ho za ně a nutil ho křičet.
„Proč mi to děláš?“
„To si zasloužíš, kreténe! Je to tvoje vina, že táta odešel, pořád jen fňukáš!“ Držel ho za vlasy tím ho nutil, aby se znovu a znovu bouchal hlavou o nohu postele.
„Brečím, protože mi ubližuješ… Přestaň, Tomi!“ Jeho tvář byla bledá a nyní úplně zalitá slzami, rty měl natržené a krvácely, protože ho Tom také kopl do obličeje.
Tom přestal zuřit a pustil mu vlasy. Vstal a zamířil ke stolu.
Bill se schoulil vedle postele a pomyslel si, že Tomi možná skončil a už mu nebude ubližovat, alespoň na chvíli. Nechápal, proč se na něj Tom tolik zlobí. Když se Tom rozzlobil, i když to s ním nemělo nic společného, Bill se bál, protože mu vždycky nakonec ublížil.
Chlapec se chvěl, díval se na podlahu, snažil se nemyslet na bolest v břiše a doufal, že tím to pro dnešek končí.
Tom měl jiný nápad. Otočil se k Billovi, ruku držel za zády a na tváři měl ďábelský úsměv.
Bill se opět bál.
„Pojď, Billi, budeme si hrát,“ navrhl vesele, vzal Billa za ruku a přinutil ho vstát.
„Co chceš dělat, Tomi?“ Zeptal se mladší z nich a třásl se jako osika, když ho ten starší strčil na postel a donutil ho, aby se k němu otočil zády.
Bill zalapal po dechu, když mu Tom stáhl spodní díl pyžama a když otočil hlavu, aby viděl, jak si zpoza zad vytahuje fixy.
„Nová hra. Říká se tomu „uvidíme, kolik barev se vejde do té malé dírky.“
Dítěti se rozšířily oči hrůzou a snažilo se vzpírat, ale Tom mu položil ruku na hlavu a přitlačil ho k posteli, až ho téměř udusil v polštáři.
„N-ne, Tomi, prosím, přestaň…“ zašeptal a znovu se rozplakal.
Tom neposlechl a strčil do něj první fixu. „Zlobivé děti dostanou, co si zaslouží, to říká i maminka, Billi,“ ušklíbl se, když Bill začal křičet a zmítat se v nesnesitelných bolestech.
Nevšímal si jeho výkřiků a zasunul další vedle první, čímž rozšířil malou dírku. Škodolibě se zasmál.
„Víš, Bille, červená a modrá ti sluší.“
„Bille, miláčku, co sis to udělal s nosem?“
„Billi spadl ze schodů, že ano, Bille? Měl být opatrnější. Snažil jsem se tomu zabránit…“
„Jo, je to… Je to, jak říká Tomi. Budu opatrnější.“
konec flashbacku
~*~
Můj bratr měl vždy slabé srdce. Z tohoto pohledu mohu říci, že jsem měl štěstí, protože vzhledem k problémům našeho otce mi hrozilo, že se sám narodím se srdeční vadou.
Nemyslím si, že tresty, které jsem mu uštědřil, příliš přispěly k jeho zdraví. Alespoň ne v pozitivním smyslu.
Jen za poslední rok podstoupil dvě transplantace a ani jedna z nich mu nedokázala zajistit trvalý život, takže to nakonec toho hajzla Billa přestalo bavit a rozhodl se umřít.
Tohle všechno vím, protože moje máma vážila cestu až sem, aby mi to natřela.
Od svých šestnácti let jsem s nimi nežil. Poslali mě k nevím kolika cvokařům, a nakonec mě zavřeli do blázince v domnění, že mě „vyléčí“. Po roce jsem vyšel ven a všichni lékaři mi zaručili, že jsem v pořádku.
Netřeba dodávat, že jsem se vůbec nezměnil. Jakmile jsem znovu spatřil svého sladkého bratříčka, bavil jsem se tím, že jsem ho trápil, alespoň do té doby, než se do toho vložila moje matka a zkazila mi oslavu. Odstěhoval jsem se, abych mohl žít sám, a tak všem přeji hodně štěstí.
Za všechno může Bill. Vždycky to byla jeho chyba.
Nikdo mi nikdy nerozuměl, ale od svého dvojčete jsem čekal víc. Nevděčný hajzl.
~*~
flashback
„Jsi tak hloupý! Jak to, že jsi dostal tak špatnou známku?“
Bill sevřel popruh batohu a kousl se do rtu. „Neučil jsem se.“
„… jsi hloupější, než jsem si myslel,“ řekl Tom a byl upřímně ohromen.
„… to proto, že jsem včera strávil většinu dne v koupelně… abych zvracel,“ odvážil se a hned toho litoval.
Byla to pravda. Tom ho odvedl na zahradu a nutil ho jíst hlínu, přičemž mu držel hlavu u země. Bill byl nucen v slzách spolknout pořádnou dávku, a pak jakmile ho vysvobodil, utekl do koupelny a byl tam zavřený celý den ve strachu.
Tom se zastavil uprostřed chodby a nenávistně na něj hleděl. „Chceš říct, že je to moje chyba, že jsi dostal špatnou známku?!“ Zavrčel a strčil do něj, až narazil do zdi chodby.
„To-Tomi… prosím…“ zašeptal černovlásek a držel ho za rameno. To poslední, co chtěl, byla další dávka mučení, navíc ve škole.
Zdálo se však, že Tom je jiného názoru. Plivl mu do tváře a vrátil se do třídy.
Bill si chtěl s úlevou povzdechnout, když ho za vlasy popadla ruka mnohem větší než Tomova, a přitlačila ho ke zdi.
„Kaulitzi, opravdu máš tu drzost jít takhle kolem?“
Bill se zachvěl. Jestli něco nenáviděl skoro stejně jako Tomovy tresty, pak to byla šikana ve škole. Dávali mu zabrat, zvlášť teď, když se začal líčit.
„Do toho ti nic není…“ zamumlal a odvrátil pohled. Chytil ho za čelist a přinutil ho se k němu otočit.
„Takhle se mnou mluvit nebudeš, slyšíš? Jsi méněcenný, a navíc jsi teplouš,“ praštil mu hlavou do zdi a Bill zasténal bolestí. Proč musel snášet urážky svého bratra a také těch kreténů? Proč vždycky on? Po bledé tváři mu sklouzla první slza a o několik vteřin později zmizela ruka, která ho držela přitisknutého ke zdi. Bill otevřel oči, které předtím opatrně zavřel, a zjistil, že se dívá na svého mučitele ležícího na zemi, kterému Tom tiskne nohu na krk.
„T-Tomi…“ zašeptal a opatrně se dotkl své bolavé čelisti. Rasta ho neposlouchal a dál zlomyslně tiskl špičku boty na krk chlapce, který začal křečovitě kašlat. Jen on měl právo se Billa dotknout. Jen on měl právo ho trestat, ubližovat mu a dělat si s ním, co chtěl. Nikdo jiný se ho nesměl dotknout.
Bill byl jeho.
„Tomi, ne! Zabiješ ho!“ Černovlásek sebral odvahu a chytil Toma za paži, ten ho však ošklivě odstrčil loktem.
„Drž hubu!“
Díky rastově chvilkové nepozornosti se chlapci podařilo vyprostit ze smrtícího sevření, vrhl se na blonďáka a shodil ho na zem. Létaly údery a kopance před vyděšenýma očima Billa, který nevěděl, co má dělat, a ani to nechápal.
„Co se to tu děje?!“
Zástupce ředitele k nim přistoupil, chytil Toma a druhého chlapce za krk a rozdělil je. „Vy dva, do ředitelny. Hned!“ Pak se obrátil k Billovi. „A ty, Kaulitz, do třídy!“
Bill si pospíšil, aby ho poslechl, a teprve pak si všiml vražedného pohledu, který na něj Tom upíral.
„Tomi!“ Bill se k němu rozběhl, jakmile ho uviděl vracet se do domu s očima upřenýma k zemi. V ředitelně ho drželi dlouho po skončení vyučování.
Tom se na něj ani nepodíval, vyšoural se na chodbu a hodil batoh tam, kam patřil.
Černovlásek se kousl do rtu. Trochu se bál příliš tlačit na pilu; kdyby se Tom rozzlobil, byl by to jeho konec. Koutkem oka si všiml krvavé rány na rastově čele zpola zakryté dredy, které měl ten den rozpuštěné.
„… jsi zraněný!“ Nedbaje možných následků, vzal ho za ruku a odtáhl do koupelny. Tom nic nenamítal. Posadil ho na záchod a spěchal k lékárničce.
„Tomi, nemusel ses prát… kvůli mně…“ zašeptal a lehce se začervenal, když vytáhl dezinfekci, vatu a náplasti.
Tom místo odpovědi zavrčel, ale nevzhlédl. Bill si povzdechl, otočil se k němu a sklonil se, aby byl v úrovni čela. Opatrně začal čistit ránu. „Ta rána je ošklivá, Tomi… byla to hloupost…“ odmlčel se a všiml si, jak se Tomovi na tváři objevil ďábelský úsměv.
Měl strach.
Dredař vyskočil a chytil ho za vlasy, takže okamžitě pustil vatu a náplasti. Bill začal křičet a modlil se, aby Simone přišla z práce dřív než obvykle, což se samozřejmě nestalo.
„Tomi, ne! Pusť mě, přestaň!“
Rasta se zasmál a odtáhl ho k umyvadlu, kde ucpal odtok a pustil vodu.
Bill přimhouřil uslzené oči a uviděl proud vody, který tekl a plnil umyvadlo. „Co… co…“
Tom počkal, až bude napůl plné, a pak chytil Billa za hlavu a strčil mu obličej pod vodu. Černovlásek se začal zmítat a jeho výkřiky okamžitě přehlušila voda.
„Copak si neuvědomuješ, že ti takhle rychleji dojde vzduch? Idiote!“ Posmíval se Tom a zatlačil tak silně, že Billův obličej prakticky narazil do mramorového umyvadla.
Vytáhl mu hlavu a Bill vyplivl všechnu vodu a ztěžka dýchal. „P-p-prosím,“ ale Tom ho znovu strčil pod vodu a pobaveně se zasmál. Příliš rád se díval, jak trpí.
„Víš, co jsi, Billi? Hmm? Jsi prostě kus hovna. Nevděčný hajzl. Jen se tě snažím chránit, víš? A co děláš ty? Pošleš mě k řediteli a necháš mě vyloučit! Děvko!“
Bill se přestal vrtět.
Tom chvíli počkal, a pak ho vytáhl, protože si myslel, že je v bezvědomí.
Černovlásek zaváhal jen okamžik, než se vymanil z Tomova sevření a silně ho od sebe odstrčil. Rasta ztratil rovnováhu a spadl na zem, ale rychle se vzpamatoval.
„Ty…! Ty…!“ Vstal, vrhl se na něj a obtočil mu ruce kolem krku.
„… n-ne! Pusť mě, přestaň! NEDĚLEJ TO!!“
Rasta okamžitě zastavil, ale ruce mu držel pod krkem. „Nebavíš se?“ Zeptal se naivně, jako by to byla hra.
„… Ne! Ne, nebavím se, Tome! Pusť mě, ubližuješ mi! To už stačí!“ Vymanil se ze slabého sevření svého dvojčete a s pláčem utekl.
Tom byl chvíli v šoku. Když mu Bill neřekl „Tomi“, byl opravdu naštvaný.
O dvě vteřiny později už sbíral z podlahy náplast a lhostejně ji přikládal na ránu. „Mohl jsi mi říct, Billi, že máme před sebou ještě tolik her…“
konec flashbacku
~*~
Zazvoní telefon. Zvláštní, protože jsem si myslel, že jsem nezaplatil účet. Nedivil bych se, kdyby to ta mrcha zaplatila jen proto, aby mě svými telefonáty nasrala.
„Co chceš?“ Vím, že je to ona. Kromě Billa, který je upoutaný na nemocniční lůžko, je to jediná osoba, která má moje číslo.
„Tome, prosím… Bill tě chce vidět… Naposledy…“ Z jejího hlasu jsem poznal, že plakala až do chvíle, než jsem zvedl telefon
Vůbec mi to nevadí.
„Nepřijdu, stačí?“ Chystám se zavěsit, ale ona mě prosí, abych to nedělal. Zavrčím. „Je snad Bill kromě té svojí srdeční vady taky hluchej? Řekl jsem, že tam nepůjdu.“
„Chce jen… naposledy vidět… svého Tomiho…“
…
Svého Tomiho…
„… A odkdy jsem jeho Tomi? Co to má být, vina?“ Hraju tak chladně, jak jen to jde, a sotva si všimnu, že máma zase začala plakat.
„Tome, to, co jsi Billovi udělal, je hrozné… a on tě přesto chce vidět. Prosím, jdi za ním.“
Zavrčím a zavěsím.
To, co jsem mu udělal, je hrozné?! A co udělal on mně?! V té stoce jsem ztratil rok života, který už nikdy nedostanu zpátky!
Seru na tebe, Bille, prostě chcípni!
Nikdy za tebou nepřijdu!
~*~
flashback
„Ty nevděčná děvko, ty…“ Už po několikáté ho chytil za vlasy a mlátil mu hlavou o všechny dostupné povrchy, dokud se nedostali do Tomova pokoje.
„To-Tomi, přísahám… Nevěděl jsem, jak jsem to mohl vědět…?“
„Ty zasraná děvko! Přebral jsi mi přítelkyni! Je mi z tebe špatně!“ Plivl mu do tváře.
„Nechtěl jsem to udělat, přísahám…!“
Tom právě dostal kopačky. Bylo mu skoro šestnáct a jediné, po čem toužil, bylo přijít o panictví. S jeho šarmem nebylo těžké získat jakoukoliv holku. Několik týdnů se choval jako hodný přítelíček a pak, když už si myslel, že ji má pod kontrolou, když už si myslel, že se to stane, mu řekla, že ji vlastně víc zajímá jeho bratr.
„Nechtěl jsi?! Musel jsi něco udělat, aby se do tebe zamilovala, ty kreténe!“ Zatahal ho za vlasy a narazil mu hlavou do zdi. Bill zasténal bolestí a pomalu se sesunul ke zdi, ale Tom ho nenechal. Silně zatáhl a zvedl ho.
Ve skutečnosti Tomovi na té dívce nezáleželo. Vlastně pro něj jako osoba ani neexistovala, alespoň dokud nechtěla Billa.
Tom na Billa nežárlil, protože se mu podařilo získat jeho dívku.
Tom žárlil na ni, protože nikdo si nesměl dovolit takhle smýšlet o jeho bratrovi. Bill mu vždycky patřil, Bill byl vždycky jeho.
Samozřejmě si to nemohl vylít na té malé děvce, a tak se vrátil ke své oblíbené zábavě: mučení Billa.
Tvrdě ho zatlačil na postel, zatímco černovlásek sténal bolestí.
„T-Tomi…“
„Drž hubu,“ Tom vylezl nahoru, chytil Billa za boky a přinutil ho, aby se k němu otočil zády.
Billovy velké hnědé oči se rozšířily. „Ne, Tomi, NE! Prosím ne, už ne!!!“
Tom měl ale v plánu něco jiného.
„Víš, proč jsem se zapletl s tou courou, že jo, Bille? Víš?!“ Zavrčel, rozepl si pásek a odhodil ho.
Bill sebou cuknul a vyděšeně zavrtěl hlavou.
Tom si stáhl kalhoty a boxerky, pak se sklonil nad Billa a přiblížil se rty k jeho uchu, zatímco mladšímu dvojčeti sundal džíny a boxerky.
„Protože jsem chtěl šukat. A ty jsi to zkazil,“ zasyčel chladně, ale v jeho hlase bylo cosi smyslného. „Myslím, že bych měl dostat něco na oplátku, nemyslíš? Nemyslíš, že mi něco dlužíš, Bille?“
Klekl si za něj a přitiskl špičku své mokré erekce na černovláskův červený otvor.
Bill otevřel oči ještě víc a pokusil se hlasitě zakřičet, ale Tom mu okamžitě překryl ústa rukou.
„Máma je doma a my ji nechceme vzbudit, že ne, Billi? Buď hodný chlapec a já ti neublížím…“ a s těmito slovy do něj náhle vnikl a okamžitě se do něj celý ponořil.
Billův výkřik okamžitě ztlumila Tomova ruka. Černovlásek přivřel oči, když mu po tvářích stékaly slzy a Tomovy prsty se mu tiskly ke rtům.
Rasta si to užíval, jak kvůli bolesti, kterou působil svému dvojčeti, tak z rozkoše, kterou mu přinášelo bušení do těsného tepla, jež bylo Billovým útočištěm.
Vždycky po tom toužil, to nemohl popřít.
Po několika minutách Billovy výkřiky utichly a Tom zřetelně slyšel, jak mu dýchá na ruku. Spokojeně se ušklíbl a znovu se sklonil těsně k jeho uchu a přitiskl se hrudí k zádům černovláska.
„Věděl jsem, že jsi zlobivý kluk jako tvůj starší bratr…“ řekl.
Toto mučení se opakovalo stále dokola. K obvyklým trestům přidal Tom ještě tento a Bill si uvědomil, že je to jeho oblíbený trest.
Nakonec se stalo normální, že byl zneužíván. Už se ani necítil špinavý. Často si říkal, že se nikdy necítil špinavý, protože ho Tomi miloval, a proto bylo správné, co říkal a dělal.
Tomovi se podařilo zničit Billovu osobnost.
Vše skončilo, když Simone, znepokojená Billovým zhoršujícím se stavem a podivnými stopami, které našla na jeho těle, vzala mladší z dvojčat na lékařskou prohlídku.
Simone byla ohromená: kdo mohl udělat něco tak zvráceného? Chytila Billa za ramena, když se oblékal na lehátku v ordinaci, a zeptala se ho, kdo mu to udělal a proč jí to nikdy předtím neřekl.
Černovláskova odpověď ji i lékaře ohromila.
Bill se mile usmál, ukázal rty rozpraskané od různých kousanců a řezných ran a řekl:
„Tomi mě miluje, mami.“
Po této epizodě se vše seběhlo poměrně rychle. Simone poslala Toma nejméně k deseti různým psychologům a všichni ho poslali domů se stejnou odpovědí: neřešitelný případ.
Simone byla zoufalá a rozhodla se pro rozhodnutí, které nikdy nechtěla udělat: poslat Toma do domova pro „problémové“ chlapce, jako byl on.
„Psychiatrie,“ napadlo Toma okamžitě, ale nemohl už nic dělat.
Dva velcí muži v bílém popadli Toma v podpaží a začali ho táhnout po příjezdové cestě, zatímco on kopal, křičel a nadával na všechno a na všechny.
Simone a Bill stáli ve dveřích a dívali se, jak odchází; černovlásek se držel matčiny blůzy jako pětileté dítě. Tom si uvědomil, že nemá smysl se bránit, přestal se vrtět a podíval se na své dvojče. Oči se mu rozšířily.
„Bille! Bille, Billi, odvádějí mě pryč! Nedovol jim to, nedovol jim to!“ Začala křičet a hleděl Billovi do očí, zatímco jeho vlastní se plnily slzami. Samozřejmě falešnými. Vždycky se uměl rozplakat na povel.
Bill zalapal po dechu, jeho velké oříškové oči se rozšířily a pevně sevřel matku, protože nevěděl, co má dělat. Navzdory všemu… Tomiho nedokázal nenávidět, nemohl! Bill věděl, že ho Tomi miluje!
Tom vypadal v očích svého mladšího bratra, který ho ještě nikdy neviděl takhle plakat, opravdu zoufale.
„Chtějí nás rozdělit, Bille, chtějí nás rozdělit! Už se nikdy neuvidíme. Nedovol jim to! Pomoz mi!“ Lhal Tom a dokonale předvedl další scénu ze svého perverzního scénáře.
Černovláskovi se zalily oči slzami, když pustil Simoninu blůzu a rozběhl se po příjezdové cestě.
„Tomi! Tomi, neodcházej!“
Bylo zapotřebí dalších dvou mužů a Simone, aby Billovi zabránili v útěku za bratrem.
„Bille!“
„Tomi, neplač. Nerozdělí nás. Najdu způsob, jak tě dostat zpátky. Tomi!!“ Křičel za ním černovlásek před Simone, která byla stále více zmatená a znepokojená chováním svého malého Billa.
Když se za Tomem zavřely dveře dodávky, Bill přestal s matkou bojovat, klekl si uprostřed příjezdové cesty a zoufale se rozplakal.
konec flashbacku
~*~
Tom vstoupil do nemocničního pokoje v doprovodu dvou chlapů a následován vyděšenou Simone.
Bill ležel na lůžku a k jeho nyní již křehkému tělu byly připojeny jeden nebo dva přístroje, které byly stejně zbytečné. Bill se rozhodl přestat bojovat.
„Tomi…“ zamumlal nedůvěřivě a vytřeštil oči. Pak si všiml, kdo je s ním. „Mami, proč ta ostraha? Co se děje?“ Zeptal se suše.
Simone přistoupila blíž a pohladila ho po čele. „Bille, miláčku, to jen pro jistotu, víš lépe než já, co ti udělal,“ zašeptala a smutně se usmála.
Bill si povzdechl a kývl na oba muže. „Jděte pryč, nejste potřeba,“ pak se obrátil k matce. „Ty taky, mami. Chci si s Tomim promluvit o samotě. A neboj se o mě, uvidíme se později,“ dodal s úsměvem, když viděl, že se Simone chystá odporovat.
Jakmile všichni odešli, Tom se cítil uvolněnější a zároveň nervóznější. Kurva, deset tisíckrát si říkal, že to neudělá, a nakonec byl stejně v tomhle zasraným pokoji! Trochu důslednosti!
„Pojď sem, Tomi? Prosím,“ Pozval ho zdvořile a poklepal rukou na okraj lůžka.
Tom otráveně zavrčel a posadil se na židli vedle postele.
„Co chceš? Ještě nemáš dost? Cítíš se bezpečně? Myslíš si, že ti neublížím, protože jsi v tomhle podělaném stavu? Nelituju tě…“ okamžitě mu to vyjasnil.
Bill se mile usmál a natáhl ruku k jeho obličeji. Tom instinktivně ucukl, ale stejně instinktivně se uvolnil, když se Billovy prsty propletly v jeho dredech.
„… dlouhé tak moc…“ trochu omluvně zamručel. Tomovy změny mu chyběly. „Vyrostl jsi, Tomi.“
„Objev století,“ vyhrkl Tom sarkasticky.
„Už je to tak dlouho… dva roky… Chtěl jsem tě naposledy vidět, copak ty jsi mě vidět nechtěl, Tomi?“
„Ne.“
Bill si posměšně odfrkl. „Jsi tak nudný.“
Tomovi se rozšířily oči úžasem. Jak se opovažuje? Opravdu si byl tak jistý? Jistě, umíral, neměl co ztratit…
„Kde je Tomi z doby před třemi lety? Ten, který mě mučil, aby mi ukázal svou náklonnost?“
Rasta zůstal beze slova.
„Náklonnost? Co to děláš za mentální onanii, idiote? Mučil jsem tě, protože mě to bavilo,“ spustil svůj ďábelský úsměv.
Bill se zasmál, a pak ho praštil do hlavy. „Ty jsi idiot. Miluješ mě, vždycky jsi mě miloval, jen sis vybral špatný způsob, jak mi to dát najevo. Možná je to proto, že s tebou opravdu není něco v pořádku,“ ukázal prstem na froté pásku, která mu zakrývala čelo. „Ale vím, že mě chceš, Tomi. Nepopírej to, chci tě taky a vždycky jsem tě chtěl.“
„… nemluv kraviny,“ vyskočil na postel, rozkročil se na černovláskovi a chytl mu zápěstí nad hlavou. „Hraješ si s ohněm, Billi, vůbec jsem se nezměnil, pamatuješ?“ Zasyčel několik milimetrů od jeho rtů. Chtěl mu nahnat strach, chtěl, aby ho do konce nenáviděl a odešel s představou kreténa, kterým byl. Kdyby se Billovi podařilo vytáhnout z něj všechny jeho pocity, nebo ještě hůř, kdyby mu je prozradil, Tom by se zhroutil.
Bill zmateně a uraženě povytáhl obočí, pak se naklonil, aby zrušil i těch pár milimetrů, které je dělily, ale dredař vytřeštil oči, ustoupil a skončil vsedě na kraji postele.
„… nikdy jsi mě nepolíbil, když…“ Bill zamručel a tiskl okraje prostěradla.
„Když někoho znásilníš, obvykle nemyslíš na to, že se s ním budeš mazlit,“ odpověděl Tom chladně.
Bill k němu otočil hlavu a v jeho očích se objevil hněv.
„Pro mě to nebylo znásilnění, nikdy nebylo. No, možná jsi mě napoprvé zaskočil, to uznávám,“ odfrkl si. „Tomi, jsi tak slepý? Copak jsi nikdy nepochopil, že chci přesně to, co ty?!“
Bylo to jako závan studeného vzduchu, který zasáhl Toma. Takže Bill po něm celou tu dobu toužil, stejně jako Tom po tom černovláskovi? Viděl ho jinak než jako bratra stejně jako Tom? Chtěl snad od svého dvojčete pochopení, když už ho měl? Kdyby si na něm vybil svůj hněv, frustraci a… ano, šílenství, aniž by to bylo nutné!
Snažil se nedat na sobě znát šok.
„Chtěl jsi mě mučit a trestat jen proto, aby ses pobavil?“ Zeptal se sarkasticky.
„… ne. Tomi…“ natáhl se po rastově ruce a potřásl mu jí. Tom neprotestoval. „Umírám a ty to víš. A… OK, je ti jedno, jestli umřu, to chápu a přijímám. Asi také víš, že všechno, co jsi mi způsobil, můj stav jen zhoršilo, a já ti to nemám za zlé, protože jsem vždycky věděl, že stejně nebudu žít dlouho. Zavolal jsem ti, chtěl jsem, abys tu byl se mnou, abychom si všechno vyjasnili. Nedělej ze sebe obyčejného drsňáka nebo mučitele, jako jsi to dělal vždycky, vím, že tohle nejsi ty. Nebo spíš jsi, ale je v tobě víc než jen zlo. Mohl bys, prosím, kvůli svému bezcennému umírajícímu bratříčkovi, kterého lituješ, vyjádřit své skutečné pocity slovy namísto biče nebo zvrácených her?“
Tom o tom chvíli přemýšlel.
„Nenávidím tě.“
V místnosti zavládlo ticho.
Po několika vteřinách si Bill unaveně a rezignovaně povzdechl. „OK… Chápu to. Už se tě nebudu ptát, už tě nebudu obtěžovat. Vzdávám se. Žádám tě o poslední laskavost: polib mě. Nikdy jsi to nechtěl udělat, ale teď už mi to nemůžeš odepřít. Prosím, Tomi,“ stiskl mu ruku a hlasitě si odkašlal.
Tom protočil očima, otráveně si odfrkl, něco zamumlal, ale stejně se k němu naklonil, až se jejich rty opět přiblížily na pár milimetrů.
Bill se spokojeně usmál a štípl ho do tváře.
„Je tak hezký, můj Tomi…“ zašeptal, zasmál se a zavřel oči. „Víš co, Tomi? Miluji tě,“ a přitiskl své suché rty na rastovy měkké v cudném, neokázalém polibku.
Zůstali tak několik vteřin – nebo minut? – dokud se Tom nerozhodl, že už toho bylo dost.
„OK, dostal jsi, co jsi chtěl…“ odfrkl si. „… A dobře, možná, že to není tak, že bych tě nenáviděl. Možná je to právě naopak, šťastný?“
Stálo ho obrovské úsilí ta slova vyslovit, ale teď se cítil svobodný.
Zadíval se na Billovu tvář, který se stále ještě se zavřenýma očima šťastně usmíval.
Začal být netrpělivý. „Odpověď by byla hezká. Ještě před pěti vteřinami se zdálo, že na to čekáš!“
Uplynulo několik dalších nekonečných vteřin a do Tomovy mysli se vkradla strašlivá pochybnost.
„Bille?“
Pak to uslyšel. Tupý, pronikavý, neodbytný zvuk. Před tím si toho nevšiml. Otočil se vlevo od postele a uviděl, že to vychází z toho přístroje. Byla tam černá obrazovka, na které se pohybovala zcela plochá zelená čára. Pípání bylo nepřetržité a otravné.
Trvalo mu několik vteřin, než si uvědomil, že Bill je mrtvý.
Trvalo mu ještě několik dalších vteřin, než si uvědomil, že poslední slova, která bratrovi řekl, byla: „Nenávidím tě.“
Vyskočil ze židle a chytil Billovo bezvládné tělo za ramena.
„Bille?! Billi?!“ Začal s ním silně třást, ale nezaznamenal žádné známky života.
Takhle odešel. Rychle. V tichosti.
Dotkl se rtů.
… se rty jediné osoby, kterou kdy miloval, přitisknutými k jeho vlastním.
Stále cítil chuť Billových suchých, lehce slaných rtů.
Pustil jeho mrtvé tělo a s vytřeštěnýma očima se zapotácel, narazil do lékařského stolku a většinu věcí na něm převrátil, poprvé v životě se ho zmocnila hrůza.
Bill byl pryč a už se nikdy nevrátí. Tom už za ním nikdy nebude moct jít a Bill mu už nikdy nezavolá, že ho chce vidět.
Vzpomínky na jejich bolestný minulý společný život se mu promítaly před očima jako černobílý film, o jehož konci nevíte, zda ho vůbec chcete znát.
Byl opravdu sám.
… Jen chce naposledy vidět Tomiho.
Svého Tomiho.
Tomovi trvalo ještě několik vteřin, než si uvědomil, že poprvé v životě pláče.
KONEC
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
