Ahojky, je tu další vícedílka. Je to oddechová povídka s dobrým koncem 😊 Tak vám přeji příjemné počteníčko. Vaše Lauinka
Osamělé srdce v davu
„Pospěš si.“ Bill si odfrkl, poskakoval na jedné noze a snažil se natáhnout si ty úzké džíny.
„Když jsem je kupoval, tak takhle těsné nebyly,“ zamumlal naříkavým hlasem.
„Bille, dělej, koncert začíná za deset minut a ještě musíme jet dvě stanice metrem.“
Černovlásek vrazil ramenem do zavřených dveří kabinky a zasténal bolestí. „Sakra!“
Becki se zachichotala a vyklonila se ke kabince nádražního záchodu. „Měl bys přitvrdit se sprostými slovy.“ Bill si spěšně zapnul džíny a stáhl svetr své školní uniformy. „Jednu věc po druhé, Becki.“
Dívka pokrčila rameny. „Chci jen říct, že oblečení nestačí k tomu, aby z tebe udělalo… „bad boy“ nebo čím se snažíš být.“
Bill vyšel z kabinky a rozpřáhl ruce. „Jak vypadám?“
Becki si ho prohlédla od obyčejného trička s logem nějaké kapely k přiléhavým džínům, které byly na několika místech roztržené, až po tenisky, jež měl černovlásek na nohou.
Bill na ni nervózně hleděl a kousal se do rtu. Jeho školní uniforma – košile, svetr, kalhoty a lesklé boty – byla nacpaná do malého batůžku opuštěného na zemi vedle záchodu.
Nakonec se brunetka usmála. „Nevypadáš špatně.“
Černovlásek jí úsměv opětoval, přešel k zrcadlu a vytáhl černou tužku a řasenku, které ukradl své matce. Rychle se upravil, protože si uvědomoval, že má málo času. Jeho černě nalíčené oči na něj stále působily zvláštně, přestože se tak už několikrát líčil.
„Pohni,“ pobídla ho jeho kamarádka, otevřela dveře od toalet a mávnutím ruky mu pokynula, aby vyšel ven.
Bill si oblékl bundu, popadl z podlahy batoh a spěchal ze záchodů následován Becki.
„A mimochodem, abych odpověděl na tvou otázku, nechci vypadat jako „bad boy“ … Chci být jen trochu víc sám sebou a trochu méně tím, co chtějí ostatní,“ prohlásil, jakmile dorazili na nástupiště.
Becki se pobaveně usmála. „Přestaň parafrázovat Linkin Park a vypadni odtamtud, metro tu bude za chvíli.“
Bill si odfrkl, ale udělal, co mu bylo řečeno.
Metro přijelo o dvě minuty později.
***
Sotva se stihli dostat do klubu a odložit si bundy a tašky, když zhasla světla. Klub byl malý a půlkruhové podium zabíralo asi čtvrtinu místnosti. Bill byl přehnaně vzrušený. Bylo to poprvé, co uvidí živý koncert. Kdyby jeho rodiče věděli, kde je, dostali by infarkt, a to ho ještě víc vzrušilo. Dělal něco zakázaného, něco, co ho opravdu bavilo a co chtěl dělat, něco, co nebyla jen povinnost. Jeho život byl totiž plný povinností.
Becki mu přinesla leták toho vánočního koncertu a zeptala se ho, jestli chce jít. Bill si ho se zbožňujícím pohledem prohlédl. Už několik týdnů se toulali po městě sami, aniž by jejich rodiče věděli, kde jsou. Řekli, že jsou v domě toho druhého a že tam přespí. Místo toho si do školních batohů nacpali oblečení na převlečení a strávili noc ve velkém pulzujícím centru Berlína. Byl to dokonalý plán, protože oba měli rodiče, kteří byli příliš zaneprázdněni svými vlastními záležitostmi, než aby je vůbec napadlo zavolat svým dětem a zjistit, jestli jsou tam, kde říkají, že jsou.
Becki původně navrhla, aby šli na nějaký velký koncert, do velké arény s tisíci diváky, ale Bill se rozhodl, že to je moc. Nikdy předtím nic takového nedělal a nezdálo se mu správné začínat něčím tak „náročným“. Chtěl jít krok za krokem.
Ten večer hrálo několik malých kapel z města. Bill nikoho z nich neznal, ale bylo mu to jedno. Už to, že tam byl, bylo dost vzrušující.
„Dáme si nějaký drink, než to začne?“ Křičela na něj Becki přes hudbu z reproduktorů, která měla zabavit publikum, než nastoupí účinkující.
Bill nadšeně přikývl. Od oběda před několika hodinami nic nepil a měl docela sucho v krku. „Okey.“
Přešli k baru. Becki nasadila svůj „dospělý výraz“ – Bill jí záviděl její nestydatou drzost – a posadila se na stoličku. „Prosila bych broskvovou vodku,“ řekla barmanovi tichým hlasem.
„Já to samý,“ zopakoval Bill trochu nejistě.
Barman se na ně dlouho nechápavě mračil. „Ukažte mi občanky.“
Bill zbledl. V jeho tváři bylo vždycky hned všechno vidět. Becki si místo toho odfrkla: „Ale no tak, co tě bude stát, když nám naliješ? Je nám skoro osmnáct!“ Lhala, protože jí bylo sedmnáct teprve před měsícem a Billovi před třemi měsíci.
Nedalo se nic dělat. Barman jim nabídl dva džusy a odmítl jim dát cokoli jiného. Bill, který se už styděl za to, že byl tak snadno přistižen, si vzal svůj drink a odešel zpátky k pódiu, kde se shromáždilo asi třicet lidí. Becki se chtěla dál hádat s barmanem, ale když viděla, že Bill odchází, nechala toho a následovala ho.
„Právě mi bylo sedmnáct a už to nenávidím,“ poznamenala kysele a napila se džusu.
Bill poslouchal jen napůl. Koncert začínal a on měl oči jen pro pódium. Zdálo se, že od tohoto malého koncertu místní kapely očekává zázraky.
„Vítejte na vánočním koncertu klubu Stern!“
„Fantastické!“
Becki protočila očima. Bill za poslední hodinu zopakoval „fantastické“ nejméně třicetkrát. Zdálo se, že miluje každou kapelu, která na pódiu vystoupila, nebo možná jen miloval to, že tu byl. Pro kluka z dobré rodiny, jako byl on, bylo vzácné se bavit tímto způsobem. Šílel, poskakoval, tančil, zpíval, i když neznal slova. Postupně se mu podařilo proniknout do davu a dostat se pod pódium. Klub byl plný, muselo se tam tlačit nejméně sto lidí.
„Lidi, mrzí mě to, ale dostali jsme se k poslední kapele večera,“ oznámil majitel hospody a sborový protest všech se okamžitě zvedl, což ho přimělo k úsměvu. „Velký potlesk pro Horizon Blue!“
Bill bez zvláštního důvodu poskočil na místě a hlasitě zatleskal. Byl úplně bez sebe. Becki se na něj nechápavě podívala, a pak se zadívala do sklenice s džusem, aby zjistila, zda do něj barman přeci jen nedal nějaký alkohol, nebo jestli se Bill jen prostě zbláznil.
Na jeviště vstoupilo pět kluků. Hlavní zpěvák měl platinově blond číro tak vysoké, že ho musel udržet nějaký božský zázrak. Okamžitě přistoupil k mikrofonu, trochu se zapotácel a podíval se na publikum.
„Páni,“ řekl jen hlasem úplně sjetého člověka, což vyvolalo v publiku trochu chichotání.
Bill se také zasmál, fascinován tímto zvláštním klukem. Rozhodně na sebe poutal větší pozornost než ostatní: baskytarista byl klasický metalista se zlým úsměvem a v tričku nějaké metalové kapely, kterou Bill neznal; klávesista vypadal jako DJ, který právě přišel z diskotéky; bubeník byl nejanonymnější chlapík, jakého kdy Bill viděl, nebýt jeho ohnivě rudých vlasů; a konečně kytarista měl přes hlavu staženou kapuci mikiny a připomínal mu skoro postavičku ze South Parku, jejíž jméno zapomněl.
Byli velmi zvláštní, a proto si rychle získali Billovy sympatie. Byli tou nejbláznivější kapelou, která na tomto pódiu zatím hrála, a Bilovi se to líbilo. Měl rád lidi, kteří vyčnívali z davu, protože tajně snil o tom, že bude mít odvahu to jednou taky udělat.
Zpěvák se stále rozhlížel, pak sáhl do kapes a vytáhl napůl vykouřenou cigaretu a zapalovač. Zapálil si ji a potáhl si, pak si položil ruku na mikrofon a vydechl kouř, bezostyšně ignoruje zákaz kouření.
„Okey,“ řekl a mírně se otočil přes mikrofon k bubeníkovi. „Udělej tu věc s paličkama… raz dva tři… tuhle myslím.“
„Vypadněte!“ Vykřikl někdo z publika a následovalo další chichotání.
„Žlutý číro“ – jak mu říkal Bill – souhlasně přikývl směrem k tomu, kdo promluvil, ale ne tak moc, aby vyvolal další chichotání. Trochu mu připomínal věčně opilého piráta, kterého viděl v nějakém filmu.
„Tak tihle jsou úplně sjetý,“ poznamenala Becki a zavrtěla hlavou, ale Bill si všiml, že jí to taky pobavilo.
Bill shledával, že všechno na nich je fantastické. K smrti jim záviděl; dělali to, co je bavilo, dělali hudbu a byli tak cool, tak drzí… byli vším, čím chtěl být on.
Bubeník se přidal a Bill se naivně divil, jak může kytarista hrát, aniž by viděl, co hraje.
Když Žlutý číro začal zpívat, kluk s kytarou si jedním plynulým pohybem stáhl kapuci z hlavy a odhalil tak kaskádu černých dredů.
Bill ztuhl s jednou rukou ve vzduchu a vnímal rytmus písně. Ten kluk byl…
„Wooow,“ zmohl se jen na zamručení, jako by byl zhypnotizovaný. Jeho pozornost se zcela přesunula na něj. Zapamatoval si každý detail: Měl na sobě mimořádně velkou vojenskou zelenou mikinu, která maskovala všechny tvary jeho postavy, a také džíny, které jako zázrakem držely v pase; po jedné straně džínů se táhl dlouhý kovový řetěz, připevněný kdoví k jaké přezce na zadní straně kalhot. V levém koutku měl piercing ve rtu a zdálo se mu, že na pravém uchu vidí tunel; jeho obličej byl ten nejkrásnější, jaký kdy Bill viděl, a jeho soustředěný výraz ho dělal ještě víc sexy; barvu jeho očí neviděl, ale měl dlouhé řasy a téměř vždy upíral pohled na kytaru. Zřídkakdy zvedl hlavu, aby se rozhlédl kolem sebe, a na plných rtech měl úsměv jako padouch. Pokaždé, když vzhlédl, Bill zemřel.
A v tu chvíli, toho chladného prosincového večera v jeho sedmnácti letech, si Bill uvědomil, že se poprvé zamiloval. Byla to láska na první pohled. Cítil, že by zemřel, kdyby toho chlapce nepotkal. Musel s ním mluvit, musel mu říct, jak skvěle hraje, musel…
„Jsi v pořádku?“ Zeptala se ho Becki, když viděla, jak tam dobrých pět minut zmraženě stojí.
Bill přikývl, ztěžka polkl a nedokázal od toho kluka odtrhnout oči. Bezdůvodně se mu chtělo brečet, stačilo ho jen vidět na tom podiu. Zdálo se, že je tak daleko, a přitom byl jen dva metry od nich. Musel se s ním setkat, prostě musel.
„Bille, ty brečíš?“ Zeptala se ho znovu ustaraně Becki.
Bill zavrtěl hlavou a zkřivil rty, aby se ovládl.
„Žlutý číro“ kývl na kytaristu a vyzval ho, aby přistoupil k mikrofonu pro tuhle část písně. Chlapec k mikrofonu přistoupil, táhl za sebou příliš pytlovité džíny a zpíval druhý hlas v asi nejemotivnější části písně.
Inside a love like the sea of Chaos,
Where waves always rise at any time,
We´ll dive into it
And then, we´ll come up
Not by a simple beat, but by a spiral track
I´ll také your hand
Though many years would pass
Uvnitř lásky jako moře Chaosu,
Kde se vlny vždy zvednou v jakémkoli okamžiku,
Ponoříme se do něj
A pak přijdeme
Ne podle jednoduchého rytmu, ale podle spirálové stopy.
Chytím tě za ruku
Ačkoli uplyne mnoho let
Billův mejkap se rozmazal slzami. Ta píseň otevřela propast v srdci jako málokterá jiná, kterou předtím slyšel. Bylo to krásné a hlas toho kluka byl ještě krásnější.
Ani neznal jeho jméno, ale nedokázal uvěřit tomu, že nemají nic společného. Musel být nějaký důvod, proč tam ten večer byl a viděl ten koncert.
Bill věřil v osud.
Becki si nejspíš myslela, že se najednou zbláznil, ale nedokázala pochopit, co v tu chvíli cítí. Jsou věci, které se postupně naučíte milovat, a jsou věci, které vás vtáhnou na první pohled a od té chvíle je budete milovat navždy. Bill cítil, že tu píseň bude milovat navždy, a pravděpodobně i toho neznámého chlapce. Byla to prázdná a naivní láska mladého kluka, možná nic víc, ale v tu chvíli to pro Billa byl svět a celý vesmír se všemi jeho galaxiemi a hvězdami.
Černovlásek se snažil stáhnout, schovat se ve druhé řadě, aby se neukázal v tom žalostném stavu, kdy se mu mejkap úplně rozmazal a zanechal na tvářích dlouhé černé stopy. Byl rozpolcený mezi touhou stáhnout se a touhou dostat se na pódium a políbit toho kluka s černými dredy.
Zatímco přemýšlel o těchto myšlenkách, zdálo se mu, že se dotyčný rasta otočil a podíval se přímo na něj. Bill si spěšně utřel obličej. Viděl snad jeho slzy? Kdo ví, co si myslel, určitě něco na způsob, že je hloupé a emocionální dítě.
Kapela zahrála tři nádherné písně, které přešly z rockového zvuku do romantičtějšího popu.
Zanechali velmi dobrý dojem v publiku, které jim poděkovalo dlouhým potleskem. Bill se přidal, i když na jeho vkus byl koncert příliš krátký. Když viděl, jak chlapec s dredy mizí vzadu, srdce se mu rozbušilo. Co mohl udělat, aby ho znovu mohl vidět?
***
„Ten bubeník nebyl špatný,“ poznamenala Becki, jakmile se znovu rozsvítila světla.
Bill posmrkával a snažil se skrýt svůj ubrečený obličej. „Potřebuju na záchod,“ zamumlal, než odešel hledat toaletu. Někdo mu to ukázal a Becki ho následovala, i když to byl pánský.
Bill se postavil před zrcadlo a opláchl si obličej, zbytky mejkapu se snažil násilím odstranit ubrouskem na ruce, čímž si podráždil pokožku.
„Udělám to, přestaň,“ nařídila mu Becki, přiblížila se k němu a zastavila jeho zběsilé pohyby. Vzala papír, navlhčila ho vodou a opatrně z něj odstranila zbytky mejkapu. „Takhle si ničíš obličej,“ vysvětlila s úsměvem.
Bill úsměv neopětoval, cítil se zaseknutý. Na jednu stranu byl rád, že byl tady, na druhou stranu ho pomyšlení, že už toho kluka nikdy neuvidí, mrzelo a přál si, aby tu nikdy nebyl. Jakou měl šanci, že by na něj mohl narazit v tak obrovském městě, jako je Berlín.
„Mám malý nápad, jak se dostat do backstage.“
Bill se překvapeně podíval na Becki. Dívka se na něj podívala s úsměvem člověka, který má všechno dokonale promyšlené.
„Co…“
„Říkala jsem ti, že se mi ten bubeník líbí.“ Pokrčila Becki rameny a stále se usmívala. „Chci se s ním setkat. A myslím, že i ty chceš někoho vidět.“
Billovo srdce začalo bít rychleji. „Ale jak… jak to uděláme? To nepůjde.“
„Ty se nalíčíš, já se postarám o zbytek.“ Odpověděla mu jeho kamarádka a otřela si obličej dalšími kapesníky. Na toalety vstoupil muž, ale když uviděl Becki, pomyslel si, že se spletl, a s rozpačitým „oh“ se otočil. Oba se zasmáli.
Bill vytáhl řasenku a tužku a začal se znovu líčit. Netrvalo mu to dlouho, byl zvědavý, co Becki vymyslela, aby je tam dostala.
O pět minut později si vzali bundy a tašky a vyšli z klubu. Becki ho vzala za ruku a vedla ho kolem budovy do uličky za klubem. Byly tam dveře. Zavřené.
Bill si otráveně povzdechl. „Co budeme dělat?“ Becki přistoupila ke dveřím a stiskla kliku. Dveře se otevřely. Bill se na ni podíval s otevřenou pusou. „Jak jsi věděla, že není zamčeno?“
Becki pokrčila rameny. „Nevěděla, ale to nepoznáš, dokud to nezkusíš,“ zasmála se a pokynula mu, aby ji následoval dovnitř. Odtud se vcházelo přímo do backstage.
Bill začínal být opravdu vzrušený. Do backstage vstoupil se srdcem až v krku. S každým krokem si myslel, že je určitě chytí a vyhodí. Vždycky ho udivovalo, jak Becki dokáže zůstat tak klidná. Oběma bylo sedmnáct, ale ona se zdála být mnohem zkušenější než on a tyto zkušenosti jí dodávaly sebedůvěru ve všem, co dělala.
Zahnuli za roh a uslyšeli hlasy. O kousek dál byly otevřené dveře a vypadalo to, že někdo slaví. Z místnosti vyšel mladý muž s kytarovým pouzdrem na rameni, prošel kolem nich a věnoval jim jen krátký pohled, než zmizel. Ten k Horizon Blue nepatřil.
„Jsme tady,“ zašeptala mu Becki vzrušeně do ucha.
Došli ke dveřím, ale sotva stačili nahlédnout dovnitř, postavil se před ně velký muž a zastoupil jim cestu. Poznali v něm bodyguarda, který kontroloval vchod do klubu.
„Co tady děláte?“
Hukot hlasů v místnosti v tu chvíli utichl. Všichni zírali na záda velkého muže a přemýšleli, kdo to tam před ním asi stojí.
Bill už se skoro podělal. Myslel si, že půjde do vězení, že ho rodiče zabijí, že si to nemůže dovolit. „Pojď pryč,“ zašeptal jí do ucha.
Becki povytáhla obočí a věnovala mu odhodlaný pohled. „Jsme groupies Horizon Blue,“ řekla, jako by to byla ta nejjasnější věc na světě.
Bill zbledl a podíval se na muže, jestli jí na tu lež skočí. Bill se mohl vydávat za dívku, ale to, že se oba vydávali za groupies, to bylo trochu něco jiného. A soudě podle jeho výrazu ho to nepřesvědčilo.
„Groupies?“ Ozval se zvědavý hlas zpoza bodyguardova ramene. Bill poznal, že je to hlas „žlutýho číra“.
Ten kluk odsunul bodyguarda a prohlédl si je od hlavy až k patě. Becki se snažila nasadit co nejvíc sexy výraz, pohodila havraními vlasy a mrkla na bubeníka, který seděl o kousek dál.
Bubeník najednou zpozorněl. „Za mě ať klidně zůstanou,“ řekl přesvědčeně.
„Žlutý číro“ se otočil ke svým společníkům. Prohlížel si je jednoho po druhém, dokud se nezastavil… „Tome?“
Rasta se opíral o toaletní stolek zády k zrcadlu se všemi těmi podivnými žárovkami připevněnými po stranách. V náručí držel kytaru, brnkal na ni, oči sklopené a přes hlavu měl opět kapuci. Zdálo se, že je ve svém vlastním světě, ale na jeho názoru zjevně zpěvákovi dost záleželo.
Billovi zběsile bušilo srdce. Jmenoval se Tom. Tom. Tom. Tom.
Na to jméno už nikdy nezapomene.
Tom vzhlédl, náhle se vrátil do reálného světa a namířil pohled na dva vetřelce.
Bill cítil, jak se začervenal. Tom se na něj díval, tentokrát o tom nebylo pochyb. Měl dvě charismatické oříškové oči a mířil jimi přímo na něj.
Rasta pokrčil rameny. „Okey.“
„Takže je znáš?“ Zeptal se bodyguard jako potvrzení.
„Žlutý číro“ mávl rukou. „Ale jo, jo, pusť je dovnitř, člověče,“ rychle přikývl a vpustil oba dovnitř.
Ten velký chlap se na ně naposledy zadíval, stále nepřesvědčený. „Nezapomeň, že klub zavírá ve tři,“ upozornil ho před odchodem.
Žlutý číro zavřel dveře, hodil sebou na opotřebovanou pohovku v rohu a opřel si lýtko o opěrku. „Oh, to jsou Benjamin, Aaron, Freddy a Tom,“ řekl a představil všechny ostatní, jako by to pro něj byli naprosto bezvýznamní lidi. Evidentně takhle dělal všechno. „A já jsem Leo, samozřejmě,“ dodal, jako by to bylo samozřejmé.
Becki se zasmála. „Já jsem Becki a tohle je Bill,“ vysvětlila a ukázala na oba.
Bill zůstal stát uprostřed místnosti. Stále nemohl uvěřit, že může s Tomem mluvit, že Tom je od něj vzdálený jen pět metrů.
Leo se posadil a povytáhl obočí. „Bill?“ Zopakoval překvapeně. „Tak jdi za Tomem, ten jediný má tyhle věci rád,“ rozhodil rukama. „Těmihle věcmi“ nejspíše myslel homosexuály.
Bylo to, jako by se Billovi na čele rozsvítil jackpot.
„Tak to mám štěstí!“ Zvolal vesele a zatleskal rukama. Přišlo mu to přirozené. Najednou se na něj všichni podivně podívali a Bill si odkašlal. „Chtěl jsem říct… nechtěl jsem říct… raději nic.“ Rozhodl se mlčet, aby se vyhnul dalšímu trapasu.
Kapela si prakticky vybírala mezi groupies, ale protože oni byli jen dva, Becki si sedla na malou pohovku mezi Benjamina a Lea, zatímco Bill se opatrně přiblížil k Tomovi.
„Ahoj,“ zašeptal nesměle.
Tom znovu vzhlédl od kytary. „Ahoj.“
Chvíli se na sebe dívali. Bill by dal cokoli za to, aby se mohl dostat rastovi do hlavy a vědět, co si myslí. Připadal mu roztomilý? Nebo mu to bylo úplně jedno?
Tom byl první, kdo přerušil oční kontakt a sklopil pohled. Bill byl trochu zklamaný, ale prostě se uvelebil vedle něj a také se opřel o toaletní stolek. Pozoroval ho, jak se zavřenýma očima brnká na struny kytary, jako by to byla jediná věc, která ho zajímá. A možná to tak skutečně bylo.
Během pěti minut byla atmosféra uvolněnější. Všichni popíjeli, vtipkovali a pro radost zabrnkali pár not. Kapela byla v euforii z úspěchu toho malého koncertu, takže všichni byli trochu nadšení.
V tomto kontextu se zdálo, že Bill a Tom jsou ve vlastním světě. Pokud byl rasta s koncertem spokojen, rozhodně to nedal najevo. Vzal si pivo a mezi jednotlivými tóny si vždy lokl, ale s Billem neprohodili jediné slovo. Bill ho zbožně pozoroval a snažil se zapamatovat si všechny detaily jeho tváře. Byl tak vysoký… Bill vůbec nebyl malý, ale Tom byl nejméně ještě o pět centimetrů vyšší. Přemýšlel, kolik mu může být let: odhadoval mu tak dvacet a možná o něco víc. Už měl šarm dospělého muže a černovlásek z toho šílel.
„Ty jsi ten, který na koncertě brečel, že?“ Zeptal se ho náhle Tom a přerušil ticho mezi nimi.
Billovy oči se rozšířily. Opravdu si ho všiml!
„J-jo, byla to opravdu krásná písnička, gratuluju.“ Tohle byla jeho šance říct všechno, co si o kapele a Tomovi myslí, ale dostal ze sebe jen těchhle pár koktavých slov. V duchu si vynadal, že je opravdový idiot.
Tom zastavil ruce na kytaře a chvíli se na něj díval. Pak se odpíchl od stolu a odložil kytaru.
O minutu později zamířil přímo ke dveřím. „No nic, já jdu, dobrou noc.“
Ze skupiny se ozvalo sborové „čau“ a několik rukou se zvedlo k pozdravu. Bill jen zíral na rastova záda a přemýšlel, proč najednou odchází, aniž by cokoli řekl.
Tom došel ke dveřím, otočil se, podíval se na Billa, který stále postával ve vzdáleném rohu místnosti, a povytáhl obočí. „Jdeš?“ Zeptal se tónem, který jako by říkal: „Jdeš, nebo ne?“
Billovy oči se rozšířily. Nechápal, co se děje. Proč Tom chtěl, aby šel s ním? Kam měli jít?
Podíval se na Becki, aby mu to vysvětlila. Dívka na něj mrkla a výmluvným gestem ruky ho pobídla k odchodu.
Černovlásek stále ještě plně nechápal celou situaci, ale přesto došel k Tomovi. „J-jo… ahoj všichni,“ rozloučil se smutně a podíval se hlavně na Becki. Brunetka k němu zvedla palec a Bill se usmál. Konečně dostal, co chtěl, tak proč se bát?
Následoval Toma z klubu do uličky a pak na ulici. Rasta měl na rameni kytaru a v ruce zesilovač. Došel ke starému rozvrzanému Volkswagenu zaparkovanému vepředu a naložil kytaru a zesilovač na zadní sedadlo.
„Nasedej,“ řekl Billovi a ukázal na dveře spolujezdce. Jeho tón hlasu byl klidný, nikoliv důrazný.
Bill se odvážil říct jen: „Pěkné.“ Podíval se na auto. Bylo úplně jiné než auta, ve kterých jezdil, ta byla elegantní a drahá. Byl to velmi starý model, karoserie byla trochu promáčklá, ale celkově byla dobře udržovaná. Líbilo se mu to, bylo to tak obyčejné. Bill si z celého srdce přál obyčejnost.
Nastoupil vedle Toma, který už zasunul klíčky do zapalování a nastartoval. Auto se z nějakého rozmaru rozjelo a oni se ocitli na ulici.
Tom se na něj úkosem podíval. „Připoutej se,“ připomněl mu.
Bill se usmál a pomyslel si, že se o něj možná trochu bojí. Otočil se k matnému oknu a zadíval se na světla města, která se míhala před jeho očima.
Nevěděl, kam jedou, ale nikdy v životě se necítil lépe.
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
