autor: Nephilim
Napínám se, abych slyšel tlukot tvého srdce
„Přísahej!“ Bill na svoji kamarádku zíral s rozšířenýma očima. Becki se spokojeně usmála a pečlivě si uhladila záhyby sukně uniformy, než si na ni položila tašku s obědem. Vystoupali do nejvyššího patra školy, do toho s výhledem na terasu. Byla příliš velká zima, a tak se posadili na poslední schody před zavřenými dveřmi, které je oddělovaly od venku.
„Vzal mě k sobě do bytu, jedna věc vedla ke druhé a však víš…“ povzdechla si Becki, jak to umí jen milenci. „Bylo to úžasné.“
Bill nevěřícně zavrtěl hlavou. „No, ještě že jsi mi řekla, abych byl v klidu!“ Vykřikl a trochu své kamarádce záviděl. Nebála se využít příležitosti a jít do toho s klukem, který se jí líbil. „Jako opravdová groupie…“ zamumlal a kousl si do sendviče.
Becki zvedla obočí. „Billi, ty jsi ještě panic! To je něco jiného, já už mám zkušenosti.“
Bill pokrčil rameny. „V čem je rozdíl? Ať už jsi panna nebo ne, vždycky to musíš dělat s někým, koho máš ráda, ne? Pokud ne, jaký to má smysl? A pokud se ti ten člověk líbí, je jedno, jestli jsi panna nebo ne, prostě toho tak či tak nebudeš litovat.“
Becki pomalu žvýkala a s pohledem upřeným ke stropu přemýšlela o Billových slovech. „Poprvé jsem byla s klukem, se kterým jsem chodila šest měsíců. Chtěla jsem, aby to bylo něco výjimečného, romantického… Myslím tím skutečnou lásku, víš? Cítila jsem se na to připravená. O pár měsíců později jsme se prostě rozešli, ale nelituju toho, že jsem to s ním dělala, protože jsem ho v tu chvíli opravdu milovala. Myslela jsem, že jsi velký romantik.“
Bill našpulil rty. „Jsem! Ale já nevím… Cítím to stejně, ale ještě nikdy jsem se do nikoho nezamiloval.“ Ztěžka polkl a myšlenky mu zalétly k Tomovi. „Nemyslel jsem si, že tě láska… může tak náhle ovládnout. Myslel jsem, že je to proces… pomalého zamilovávání se do sebe. Ale bylo to jako výbuch, chápeš? Viděl jsem jeho oči a najednou moje srdce… už nebylo moje.“
Becki se na kamarádův intenzivní a bolestný výraz jemně usmála. „Jsi totálně zamilovaný, Bille, to se musí nechat. Ale dávej pozor na to, co říkáš… koneckonců, o tomhle Tomovi nic nevíš.“
„O to jde,“ odvětil Bill. „Nevím o něm skoro nic, a přesto mám pocit, jako bych ho znal celý život.“ Vzdychl, zdrcený vlastními nepochopitelnými pocity.
Becki nic neřekla a několik minut jedli mlčky a poslouchali šumění větru venku na nádvoří.
„A ty, ty beznadějný romantik, proč jsi tedy spala s Benjaminem?“ Začal Bill po chvíli ticha, skutečně zvědavý na celý příběh.
Becki pokrčila rameny. „Však víš… Strávili jsme noc v klubu a mně se líbil každou minutou víc a víc. Říkala jsem si buď, a nebo, prostě jsem si nechtěla nechat tuhle příležitost ujít, když už se možná nikdy neuvidíme… A když jsme šli k němu domů, dala jsem mu najevo, že ho chci… A když jsme to udělali, řekl mi, že mě má rád.“ Radostně se usmála. „Vůbec jsem to nečekala a v tu chvíli jsem si uvědomila, že i já jeho mám dost ráda. Takže se asi ještě uvidíme.“
Bill se náhle rozzářil, sáhl do kapsy a vytáhl zmačkaný papír. „Málem bych zapomněl!“ Vykřikl a snažil se zmačkaný papír narovnat. Ukázal Becki leták, který mu Tom v autě dal. Prohlížel si ho tolikrát, že ho nakonec celý pomačkal. „Tohle mi dal Tom. Je to leták na příští koncert Horizon Blue!“ Vysvětlil nadšeně.
Becki si vzala leták, přečetla si ho a usmála se. „Tohle je příležitost, na kterou jsme čekali, okomentovala to s radostí. „Ben se vlastně zmínil o jejich dalších koncertech, ale pak nás začalo zajímat… něco jiného,“ odkašlala si, čímž dala jasně najevo, co myslí.
Bill se na oplátku šibalsky usmál a podíval se své přítelkyni do očí. „Vypadá to, že jestli se to mezi vámi stane vážným, tak na tom budu mít svůj podíl.“
Becki se usmála, pak hlasitě vypískla radostí, vrhla se na svého přítele a pevně ho objala. Leták jí vyklouzl z ruky a odletěl až k poslednímu schodu, ale rozhodli se ho sebrat později.
***
O týden později byli jako obvykle v hlučném klubu, jak to bylo v plánu, který vymysleli Bill a Becki: Bill spal u Becki, Becki spala u Billa. Skutečnost, že jejich rodiče stále věřili takové trapné lži, ukazovala, jak málo na své děti myslí. V rodinách, kde jsou rodiče zcela pohlceni prací, to tak je vždycky.
Proto Bill miloval ty večery, kdy mohl uniknout z bídné reality osamělého bohatého dítěte. A opět se ocitl s ústy dokořán pod pódiem a nechal se unášet jen hudbou.
Horizon Blue si toho večera opět vedli dobře a byli závěrečnou kapelou. Zahráli dvě písně, které hráli i večer před tím, a tři nové.
Bill byl stále vzrušenější: křičel, skákal, tančil, nikdy nestál na místě. Oči měl upřené na Toma a nedokázal se dívat na nic jiného než na jeho soustředěný obličej a prsty na kytaře.
Nevěděl však, že Tom ho sleduje také a byl překvapený. Opravdu nečekal, že Bill ten večer přijde. Myslel si, že ho minule nějak vyděsil, buď tím, že chtěl mít sex, nebo svým zanedbaným životním stylem. Bill byl bohatý kluk a poslední místo, kde by ho Tom čekal, byl další z předměstských klubů.
Ale on tam byl, opět v první řadě, a zdálo se, že se opravdu baví. Byl tak veselý a bezstarostný, že mu to automaticky vykouzlilo úsměv na rtech.
Bill ho zachytil a jako zhypnotizovaný se zastavil a úsměv mu opětoval. Tom okamžitě změnil výraz a proklínal se za to, že se nechal přistihnout, jak se na něj beztrestně usmívá. Nechtěl, aby si ten kluk myslel, že k němu něco cítí nebo tak něco. Sklopil zrak a vrátil se k soustředění se na kytaru.
Poslední píseň skončila o několik vteřin později. Leo si černým potítkem otřel pot z čela, napil se vody z malé lahve vedle mikrofonu a promluvil.
„Pokud se vám tahle malá show líbila, určitě vám nebude vadit, když vám podstrčíme nějaké naše cédéčko.“ Sáhl do kapsy a vytáhl jedno z těch propagačních cédéček s kartonovým obalem a napsaným názvem kapely. Zapískal a hodil ho do davu.
Několik paží se zvedlo ve snaze ho chytit. Bill byl mezi nimi, ale nepovedlo se mu to.
Všichni členové Horizon Blue jeden po druhém vytáhli propagační CD a hodili je do malého davu lidí shromážděných před pódiem. Celkem čtyři CD.
Tom ale svoje nehodil. Dál sledoval Billa, jak se snaží nějaké chytit, ale stále se mu to nedařilo.
„Nech to být, házejí je příliš dozadu,“ řekla mu Becki do ucha. Bill smutně souhlasil a přestal se snažit.
Jakmile se rozsvítila světla, do klubu se začali hrnout lidé. Bill se podíval na pódium a sledoval, jak kapela rozebírá celou tuhle parádu. Tom sundal kytaru a podíval se na černovláska. Chvíli se na něj mlčky díval, pak kývl hlavou směrem k východu.
Než Bill pochopil, co tím myslí, vzala ho Becki za ruku. „Pojďme ven, Benjamin mi poslal zprávu,“ zašeptala mu do ucha a táhla ho za sebou.
Bill přikývl a s bušícím srdcem následoval svoji kamarádku ven z klubu.
***
Benjamin přišel asi o deset minut později s širokým úsměvem na tváři, přistoupil k Becki a políbil ji na rty.
Bill si přitáhl koženou bundu více k tělu a třásl se zimou, ale usmíval, když vidět ty dva.
„Tak co myslíte?“ Zeptal se bubeník a přesunul pohled z Becki na Billa, ačkoli bylo jasné, že čeká na odpověď hlavně Becki.
„Úžasné,“ poznamenala Becki, spokojeně přikývla a ukradla si další polibek.
„Jo, byli jste skvělí. Škoda, že nemám cédéčko, děláte skvělé písničky,“ vložil se do hovoru Bill, který chtěl říct svůj názor, i když cítil, že by je spíše měl nechat o samotě.
Benjamin se o celou situaci postaral. „Mimochodem, ty jsi Bill, že? Tom říkal, že na tebe čeká vzadu.“
Při těch slovech udělalo Billovo srdce v hrudi trojité salto. Řekl Tom výslovně, že ho chce vidět? Bylo to víc, než doufal. Spěšně se s nimi rozloučil a vběhl do uličky vedle klubu. Byla prázdná až na starý Volkswagen zaparkovaný před východem umělců, v němž Bill poznal Tomův. Ale nebyl v autě ani nikde jinde.
Bill opatrně mířil vpřed a třásl se zimou i chladem, který mu způsobovala ta temná ulice. Možná si z něj Benjamin vystřelil, nebo…
Najednou ucítil, jak ho někdo chytil za paži, a než stačil pochopit, co se děje, Tom přitiskl svoje rty na jeho a jeho tělo k zadnímu východu z klubu.
Byli ve stínu dveří a nikdo je nemohl vidět, ani kdyby do uliček vyšel. Proto Toma neviděl.
Bill přitiskl záda ke dveřím a otevřel oči dokořán, teprve později poznal Tomovu tvář tak blízko své vlastní a náležitě zrudl. Rastovy rty se horečně pohybovaly po černovláskových a snažily se ukojit chtíč, který v něm byl. Jazykem obkreslil úzkou linii, kterou tvořily, a ne zrovna jemně požádal o vstup.
Bill se zachvěl a zavřel oči, roztáhl rty a nechal ho, aby se zmocnil jeho úst. Nevěděl, proč ho Tom tak náhle „přepadl“, ale neptal se, protože na tom nakonec nezáleželo. Byl prostě šťastný, že o něj rasta stojí, a každé mlasknutí jejich rtů mu rozbušilo srdce.
Tom mu zvedl zápěstí a přitiskl je ke dveřím, jako by hrozilo, že mu Bill bude chtít utéct. Bill vzdychl a jeho dlouhé, chvějící se řasy se dotkly Tomových tváří, kdykoli se jejich obličeje ocitly tak blízko, že se zdály být jedním.
Polibek se stal vášnivějším, i když Bill jen sledoval Tomův jazyk a stále si nebyl jistý, jak takový polibek zvládnout. Tomovi to zřejmě nevadilo, ovládal jeho ústa, jako by celý večer nečekal na nic jiného. A Bill se ho toužil zeptat, jestli to tak opravdu bylo.
Černovláskovi se podařilo uvolnit si zápěstí a dát ruce za Tomův krk. Konečky prstů ho jemně hladil po zátylku, což byl opak polibku, který si vyměňovali.
Tom cítil, jak se mu v místě, kde se ho Bill právě dotkl, zježily chloupky na zátylku, a nechápal proč. Po zádech mu přeběhl mráz a představa, jak si bere Billa a mlátí s ním o kapotu svého Volkswagenu, mu na okamžik zatemnila mysl tak hluboko, že jen stěží odolal nutkání svou fantazii uskutečnit.
„Tome.“ Zamumlal ztěžka Bill a využil jedné z mála krátkých chvil, kdy se jejich ústa od sebe odtáhla. Byl udýchaný a srdce mu málem explodovalo. Měl pocit, že snad omdlí.
Tom se od něj neochotně odtáhl a olízl si propíchnutý ret. Zvedl k němu oči, podíval se do pološera na jeho bezchybnou tvář, na lehce rozmazaný černý mejkap kolem koutků hnědých očí, které na něj teď jasně hleděly a… co ještě? V Billových očích, jak na něj zíral, bylo ještě něco jiného, ale nedokázal říct co.
Černovlásek na něj hleděl s tíhou v hrudi a měl pocit, jako by mu v krku uvízl kámen. Umíral touhou říct mu, jak moc ho má rád, jak moc s ním chce trávit každou minutu každého dne.
Tom na něj dlouze zíral, a nakonec mu zastrčil pramen vlasů za ucho, jako to udělal včera večer před polibkem v jeho bytě. Jenže tentokrát to udělal až poté, co ho políbil. Bill cítil, jak mu hoří tváře při tom prostém gestu, které jako by v sobě skrývalo všechnu sladkost, kterou byl plachý člověk, jako byl Tom, schopen udělat.
Rasta prožíval vnitřní boj. Bylo tu něco, co chtěl Billovi ukázat, a zároveň to nechtěl udělat, protože by to znamenalo přijmout fakt, že se ta věc zrodila díky Billovi, a Tom to přijmout nemohl, protože by si nikdy nepřipustil, že se v něm něco pohnulo od chvíle, kdy černovláska potkal. Při pohledu do těch velkých očí jako by ztratil smysl pro realitu. Bill se na něj díval těma naivníma očima a s červenými tvářemi, těmi tvářemi, ze kterých mu šla hlava kolem. Jak se může sedmnáctiletý kluk v dnešní době ještě takhle červenat? Tom za svých zjevně mizerných dvaadvacet let života poznal spoustu lidí a viděl, jací jsou moderní teenageři. Drzí, bez jakéhokoli studu.
A teď stál před chlapcem, který měl ty nejjasnější oči, jaké kdy viděl, a který se červenal při každé hlouposti. Stejně jako Tomovi se mu v té chvíli delirického šílenství – a Tom to později přičítal euforii z právě skončeného koncertu – zdálo, že Bill vypadá jako bílá lilie. Bílá lilie uprostřed lesa plného ostružiní.
S těmito myšlenkami se od něj odtrhl a uvědomil si, že mu celou tu dobu držel dlaně přitisknuté na dveřích po obou stranách jeho obličeje a bránil mu v pohybu – přestože černovlásek by se za nic na světě nepohnul.
Udělal několik kroků zpět, otočil se k autu a přešel k předním dveřím.
„Pojď,“ řekl Billovi, který měl do té chvíle pocit, jako by ho ke dveřím někdo přikoval. Černovlásek ho následoval a nastoupil dopředu. „Pojď dozadu, tam je víc místa.“ Mávl na něj Tom, když obešel auto a přešel ke kufru.
Bill povytáhl obočí a nechápal, co tím Tom myslí. Ne že by ho to zajímalo. Ani na okamžik ho nenapadlo, že by rasta mohl chtít dělat takové ty věci na zadním sedadle svého auta a stejně by ho to nejspíše příliš netrápilo. Byl do Toma zamilovaný a byl si tím jistý, takže by udělal cokoli. Ale na to všechno Bill v tu chvíli nemyslel. Přišlo mu to trochu divné, ale otevřel zadní dveře a vlezl dovnitř, aniž by o tom dlouho přemýšlel.
Tom vytáhl z kufru svou kytaru a sedl si k němu. S obtížemi nastoupil a jednou rukou sklopil přední sedadlo, aby získal místo. Pak si přitáhl kytaru do náruče.
„Napsal jsem písničku,“ začal dredař a nespouštěl oči ze strun, po kterých už přejížděl prsty, aniž by cokoli zahrál. Na chvíli se odmlčel. V tu chvíli měl něco dodat, například: „Začal jsem ji psát po té noci“ nebo „Rád bych ti ji zahrál, protože vím, že se ti naše hudba líbí“. Takové věty však nedokázal formulovat. Bill byl zase nadšený. Jestli to správně pochopil, jednalo se o dosud nevydanou písničku a Tom mu ji chtěl zahrát v soukromí. Nedokázal si představit nic lepšího, ani ho nenapadl žádný důvod, proč to Tom dělá.
Tom začal pohybovat prsty po strunách a Bill se díval na jeho tvář, napůl zakrytou kapucí mikiny, zatímco první tóny nabíraly tvar dle Tomova přání. Melodie byla pomalá a sladká, odlišná od ostatních písní Horizon Blue, i když něco v těch tónech mu kapelu připomínalo. Tom měl napůl zavřené oči, lehce pohyboval hlavou do rytmu a po několika vteřinách si olízl popraskané rty a začal zpívat.
Although we don´t know what to hold on to,
at the end of the time we live in,
I want you to stay.
Our paths will cross
on a street someone else has already gone through
Will we be able to finally arrive
in a place no one knows?
I když nevíme, čeho se držet,
na konci doby, ve které žijeme,
Chci, abys zůstal.
Naše cesty se zkříží
na ulici, kterou už prošel někdo jiný
Budeme moci konečně dorazit
na místo, které nikdo nezná?
Billovy oči se rozšířily údivem nad jeho volbou slov. Uměl anglicky natolik, aby jim rozuměl – rodiče ho donutili udělat si dva certifikáty z angličtiny – a zněly mu podivně povědomě. Ne ten důvěrný pocit, který máte, když slyšíte něco, co už znáte, ale spíš jako když do sebe zapadají dílky skládačky. A když o tom znovu a znovu přemýšlel, zatímco Tom nezvedl oči od kytary, na kterou stále hrál s jemností, kterou by od něj nikdy nečekal, došel k závěru, že mu ta slova zněla povědomě, protože se zdálo, že nějak souvisejí s jejich „příběhem“. A lze tohle něco mezi nimi vůbec považovat za „příběh“? Viděli se jen dvakrát, i když Bill měl od prvního okamžiku pocit, že toho chlapce zná odjakživa.
Něco ho osvítilo. Ta slova… Možná Tom cítil totéž, když se poprvé setkali? Bylo to vůbec možné?
Tom pokračoval ve zpěvu, aniž by se na černovláska podíval. Zdálo se, že je zcela oddaný své kytaře a hudbě, ale Bill ho za to miloval. Tom představoval vše, o co Bill usiloval: svobodu, vášeň, oddanost věcem, které rád dělal.
Bill se pokusil své rodiče požádat o svolení navštěvovat kurz zpěvu, ale otec se mu vysmál do obličeje.
Zahnal tu myšlenku, nechtěl kazit intimní atmosféru, která se v tom malém prostoru postupně vytvořila.
Tomova slova se mu spolu s melodií nahrnula do hlavy a zůstala tam jako tištěná kniha.
Although we seem lonely,
In reality we are tied together,
No matter what
Thus, I want to feel properly the living miracle,
The miracle of our meeting,
And so I say? „Thank you“
I když se zdá, že jsme osamělí,
ve skutečnosti jsme svázáni dohromady,
Ať se děje cokoli
Tak chci správně cítit živý zázrak,
zázrak našeho setkání,
A co říct? „Děkuji“
„Tome,“ začal Bill, připravený říct mu všechno, co mu leželo na srdci, nebo se o to alespoň pokusit.
Rasta sklopil pohled a nechal si kapuci sjet až k nosu. Sáhl do obrovských kapes a vytáhl něco, co vypadalo jako čtvercový karton. Podal ho Billovi, který ho zvědavě vzal a zapomněl, co mu chtěl říct. Obrátil v rukou cédéčko Horizon Blue.
Vykřikl a přitiskl si cédéčko k hrudi jako něco extrémně vzácného. „Děkuji.“
Tom přikývl, což v jeho podivném jazyce několika slov muselo znamenat „nemáš zač“, nebo si to tak alespoň Bill vyložil.
„Tome, chtěl jsem…“
Zvuk Billova mobilu se rozlehl tichou kabinou jako blesk. Černovlásek vyskočil rychle se na telefon podíval. Byla to Becki.
„Becki? Ty nejsi s Benjaminem? … Jak odešel? … Cože?… Okey, okey… Hned tam budu…“
Tom ho pozoroval, jak se vrtí a dívá se z okna, zatímco telefonuje. Když Bill ukončil hovor, odvrátil pohled; černovlásek se k němu otočil. Tom si sundal kytarový popruh a položil ho kolmo k boku.
Bill si povzdechl. Přál si, aby mohl zůstat. „Musím jít…“ Zdálo se mu nevhodné říkat „uvidíme se“, i když v to doufal, ale vyhnul se tomu. „Uhm, ahoj…“
Otevřel dveře a chtěl vystoupit, než ucítil, že ho někdo drží za ruku. Udiveně se otočil a uviděl Toma, jak na něj zírá pohledem, který nikdy předtím neviděl. Byl temný, intenzivní a „malému“ Billovi z něj běhal mráz po zádech.
„Jestli tě uvidím na příštím koncertě, nebudu se držet zpátky,“ řekl mu hlubokým, lehce nakřáplým hlasem. Mluvil tak málo, že měl vždy hlas někoho, kdo se právě probudil.
Bill nechápal, alespoň ne zpočátku, a tak přikývl jako omámený a vystoupil z auta. Udělal několik kroků, náhle ztuhl, a otočil se k autu. Tom se na něj už nedíval, byl zaneprázdněn ukládáním kytary. Bill se srdcem na dlani vyšel z uličky a zjistil, že Becki na něj čeká u vchodu do klubu.
***
Bill psal na poslední stránku svého sešitu němčiny a nevěnoval pozornost výuce. V uších měl sluchátka od iPodu, ale jeho dlouhé černé vlasy je chytře zakrývaly. Byl to poslední den školy před vánočními prázdninami a on neměl chuť dělat cokoli, co souviselo se školou. Myslel na všechno, aby měl klid. Učitel byl příliš starý na to, aby ještě dobře viděl a všiml si, že si nedělá poznámky, ale čmárá si něco úplně jiného.
Jen Becki, která seděla vedle něj, viděla, jak je černovlásek zcela zaujatý něčím jiným než právě probíhající hodinou.
Bill lehce pohyboval hlavou do rytmu hudby a občas si zapsal pár slov. Pak vzal iPod, přehrál píseň a začal ji poslouchat znovu a znovu.
Becki se nemohla dočkat, až zjistí, co dělá, a protože i pro ni začínala být hodina nudná, naklonila se ke svému příteli, aby nahlédla do jeho sešitu.
Bill psal na prázdnou stránku, která se obvykle nachází na konci každého sešitu, zvláštní odstavec a obklopil ho srdíčky a notami nakreslenými ve vzduchu. Odstavec zněl přibližně takto:
„Myslím, že část mého já věděla, že se to stane, jakmile jsem ho uviděl. Nešlo o to, co říkal nebo co dělal, ale o pocit, který to provázel. A šílené je, že nevím, jestli se tak budu ještě někdy cítit. Nevím, jestli bych měl.
Věděl jsem, že jeho svět se pohybuje příliš rychle a hoří příliš jasně, ale říkal jsem si: „Jak tě může ďábel přitáhnout k někomu, kdo vypadá tak moc jako anděl, když se na tebe usměje.“ Možná to věděl, když mě viděl.
Myslím, že jsem ztratil rovnováhu.“
Becki poněkud zmateně zamrkala. Lehce ho loktem udeřila do paže. „Bille.“ Zdálo se, že Bill ránu necítí. „Bille,“ zopakovala dívka a vrhla pohled na učitele. Černovlásek pokračoval v čmárání srdíček kolem věty.
Becki si odfrkla a vytáhla mu sluchátko. „Kaulitzi, slyšíš?“ Zasyčela mu přímo do ucha tak, že Bill ucukl a přitiskl si na něj ruku.
„Co je, Becki?“ Zeptal se naštvaně.
Becki kývla k sešitu. „Odkdy jsi fanouškem Taylor Swift?“
Bill se podíval na odstavec, který napsal. „Nejsem fanoušek Swift, jen se mi ta píseň líbí a její text se hodí k tomu, co právě teď prožívám.“
Becki doširoka otevřela oči a byla zmatená. „Co prožíváš?“ Pak zachytila učitelův pohled, narovnala se v lavici a ztišila hlas. „Promluvíme si o tom o přestávce.“
Bill pokrčil rameny a nasadil si sluchátko zpátky do ucha.
***
„A řekl ti „Jestli tě uvidím na příštím koncertě, nebudu se držet zpátky?“ Opakovala Becki udiveně, zatímco Bill smutně jedl svůj sendvič po tak malých soustech, že se zdálo, že vůbec nejí.
Černovlásek přikývl.
Becki se na něj velmi dlouho dívala a přemýšlela, jestli si její přítel uvědomuje, do jakých problémů se dostává.
„Bille, Tom chce…“
„Já vím,“ přerušil jí rychle černovlásek a ukousl si další sousto. Koutkem oka viděl, že se Becki nepohnula ani o píď a zdálo se, že ani nedýchá. Pak se k ní otočil a usmál se.
Pochopení Becki zasáhlo jako cihla. „PANEBOŽE.“
Bill si povzdechl. „Becki, nezačínej zase.“
„Och. Můj. Bože,“ zopakovala Becki vyšším tónem hlasu, čímž překřičela kamarádův hlas. „Bille, na co to, kurva, myslíš?“
Bill pokrčil rameny. „Miluju ho, Bek. Miluji ho a chci nechat věcem volný průběh.“ Pomalu skenoval sendvič a upíral na něj oči.
Dívka se na něj dlouho dívala, aniž by řekla jediné slovo. Podívala se do tváře svého nejlepšího přítele a snažila se ho poznat.
Bill se vždycky lišil od ostatních, ne kvůli něčemu konkrétnímu, ne kvůli svému vzhledu nebo tomu, co dělal – koneckonců nedělal nic extra zvláštního nebo převratného. Becki to vycítila, i když to nebylo vidět. Zdálo se, že Bill dosáhl té úrovně bezstarostnosti, kterou člověk získá až ve stáří, když si myslí, že už příliš dlouho váhá a je čas vrhnout se do příležitostí, které jsou před ním. Nebyl žádný divoch, ale nikdy nic neodmítl. Řekl si: „Okey, zkusím to“ a nechal se unést. To bylo něco, co většina lidí nedělala. Většina lidí, dokonce i jejich energičtější vrstevníci, by si dlouho rozmýšlela, než by něco udělala, zejména než by se vrhla do situace, která je pro ně neznámá.
Proto když Becki poprvé navrhla Billovi, aby „utekli“ a strávili noc ve městě a zalhali svým rodinám, očekávala, že si to Bill bude dlouho rozmýšlet, a nakonec nejspíš řekne ne. Ale Bill se na ni chvíli díval, usmál se a nadšeně přikývl.
Becki tedy přesně věděla, co si Bill v tu chvíli myslí, a také věděla, že jeho názor nic nezmění.
Zavrtěla hlavou a odvrátila se od černovláska. „Jen doufám, že toho jednou nebudeš litovat.
Hořce litovat, Bille.“
Černovlásek se usmál a neodpověděl.
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
