Horizon Blue 5.

autor: Nephilim

Uvnitř lásky jako moře Chaosu

Bill si spokojeně broukal se zavřenými ústy a bubnoval prsty na kliku dveří, když ho Tom i toho rána vezl ke škole, protože to bylo jediné místo, které Tom znal, a aby mu to usnadnil, Bill mu řekl, že ho tam může vysadit a on dojde domů sám.
Nechápal, jak může být po sotva čtyřech hodinách spánku tak veselý a čilý, ale předpokládal, že za to může poděkovat dospívání a nekonečné energii teenagerů.
Dredař zastavil pár metrů od brány a sledoval, jak si Bill upravuje tričko a vystupuje z auta s batohem, v němž měl schované oblečení na převlečení.
Zdálo se mu, že vypadá méně bolavě než předešlý večer, i když se ho ve skutečnosti nezeptal, jak se cítí. Zavrtěl hlavou a přemýšlel, proč si dělá takové starosti. Okey, bylo to jeho poprvé, ale co? Bill souhlasil, neměl žádnou odpovědnost.

Černovlásek udělal několik kroků od auta, pak se prudce zastavil, vrátil se, sehnul se a zaklepal na okno.
Tom se chystal znovu nastartovat, když uviděl, že se vedle auta objevil Billův obličej. Překvapeně stáhl okénko a přemýšlel, jestli v autě nenechal kromě svého panictví ještě něco jiného.
Rychle se označil za idiota, za tak hloupý vtip, který vymyslel.
Bill se plaše usmál a podíval se dredařovi přímo do očí. „Poslouchej, Tome…“ odmlčel se.
Tom změnil postoj, protože ho to najednou zaujalo. Opřel se rukou o volant a plně se k němu otočil.
Bill se kousl do rtu. Nebyl si úplně jistý, jak to má říct, ale nejspíš to potřeboval co nejvíc zjednodušit.
„Jsme teď spolu?“ Vyhrkl rychle jedním dechem.

Tom zamrkal, zíral na něj a nevěděl, co říct. Ani v nejmenším o tom nepřemýšlel, ani to neměl v úmyslu, když si ho večer předtím… A na druhou stranu bylo téměř zřejmé, že Bill očekával, že po tom všem, co se stalo předchozího dne, že v něm najde přítele. Dokonce mu to i řekl a Tom ho neodmítl, i když neodpověděl. „Nemusíš odpovídat hned,“ dodal Bill, když viděl, jak se Tom zmateně nebo otráveně mračí – to nedokázal s jistotou říct. Odstoupil od auta, zamával Tomovi na rozloučenou a vydal se po cestě domů.
Tom se díval, dokud ho neviděl zmizet za rohem té luxusní cesty. Někdy zapomínal, že Bill je na úplně jiné úrovni než on.
Zavrtěl hlavou, znovu nastartoval svůj Volkswagen, který se pomalu rozjel. Otočil se a spěchal pryč z téhle čtvrti.

***

Když se Tom vrátil do Leova bytu, našel ho ve stejném chaosu, v jakém ho opustil, až na to, že tam nebyl nikdo kromě Aarona, který se rozvaloval na podlaze a stále držel láhev piva.
Rasta prošel kolem něj a trochu ho kopl do zadku, až sebou trhl.
„Co to kurva…?“
Tom s úsměvem sledoval baskytaristův nechápavý výraz, pak se vrátil, sedl si na svoji deku v rohu místnosti a zapálil si cigaretu. „Kde je Leo?“
Aaron se s lehkou grácií poškrábal v rozkroku a rozhlédl se kolem sebe s jedním okem zavřeným a druhým napůl otevřeným. „Asi je v koupelně, já kurva nemám ani páru,“ zamumlal nepříjemně a zamířil do kuchyně. Slyšeli, jak splachuje záchod, a o chvíli později vstoupil do místnosti Leo, který vypadal, jako by měl obrovskou kocovinu. S chrčením se vrhl na jednu z matrací, které dosud ležely na podlaze, a vrhl pohled na Toma. „Vítej zpátky, princi z pohádky,“ ušklíbl se.

Tom povytáhl obočí a podivně se na něj podíval. „Hmm?“
„Zřejmě sis našel pěkně vyděšené koťátko,“ vysvětlil Leo, aniž by mu zmizel úsměv ze rtů. „Díval se na tebe, jako bys byl jeho hrdina.“
Rasta přesunul pohled k oknu a beze slova vydechl kouř.
Leo znovu vstal a posadil se do lepší polohy. „Dělali jste to?“ Zeptal se a přešel rovnou k věci.
Tom se na něj chladně podíval, pak sklopil zrak ke své cigaretě, znovu si potáhl a mlčel.
Leo se spokojeně usmál a luskl prsty. „Já to věděl! Jaký to bylo?“
Tom protočil očima. „Nebyl jsi dřív heterák?“ Zeptal se unaveným hlasem.
Zpěvák pokrčil rameny. „Poznám dobrý zadek, když ho vidím, a tvůj malý přítel byl dobře vybavený. No tak, kreténe, vyklop to, jsem zvědavý.“

Tom se ohlédl k oknu a při této větě se mu mezi obočím udělala mírná vráska, přestože jeho výraz zůstal téměř nezměněný. Nebyl si jistý, jestli se mu líbí způsob, jakým Leo o Billovi mluví. Na druhou stranu, možná měl o čem mluvit. Ne že by byl Leo pro takový rozhovor nejvhodnější, ale Benjamin nebyl nablízku a on neměl moc na výběr.
„Řekl mi, že mě miluje,“ pronesl téměř neochotně. Nechtělo se mu o tom mluvit, ale musel, aby si vyčistil hlavu.
Leo nevypadal překvapeně. „No, to bylo zřejmý na první pohled. No a co?“
Tom si pohrával s cigaretou mezi prsty a volnou ruku si strčil do kapsy.
„Dokonce se mě zeptal, jestli jsme spolu.“
Leo vydal syčivý zvuk, jako by si spálil jazyk. „Minové pole, musíš spálit mosty.“ Pak zklamaně zavrtěl hlavou. „Už to není tak úplně groupie jako dřív,“ ušklíbl se.
Tom vzal cigaretu mezi ukazováček a palec, dlouze potáhl, a pak vydechl kouř a zavrtěl hlavou. „Není to grupie, ani Benjaminova přítelkyně není. Lhali, jen se s námi chtěli setkat.“
Leo ohromeně zapískal. „To mnohé vysvětluje, ale na situaci to nic nemění: musíš to utnout, než se ocitneš v pasti. Pokud to není to, co chceš,“ povytáhl obočí a podíval se na svého kytaristu. Obvykle poznal Tomovu náladu na první pohled, ale dnes ráno se jeho výraz zdál neproniknutelný. Nepřipadalo mu, že by ho jeho řeč přesvědčila.

Dredař ležérně zvedl jedno rameno. „Žije ve Steglitz-Zehlendorfu.“
Leo okamžitě pochopil, co tím jeho přítel myslel. Steglitz-Zehlendorf byla nejbohatší čtvrť města, kde žily ty nejbohatší rodiny. Bill byl tatínkův mazánek. Takže světelné roky od Toma nebo kohokoli z nich.
„Do prdelé,“ vykřikl blonďák překvapeně a protáhl „e“, aby dodal slovu větší důraz. „Tak proto měl všechen ten…“
„Bonton?“ Dopověděl za něj Tom s tichým smíchem, který zněl až příliš smutně i jeho vlastním uším.
„Co tady, kurva, dělal? Nebo v těch klubech, kde hrajeme?“ Pokračoval Leo překvapeně. Věděl, že lidem z téhle čtvrti smrdí taková místa a nikdy by se ani nepřiblížili ke klubům, jako byl ten, kde hráli.
„Je to zvláštní kluk,“ souhlasil Tom. Chvíli mlčel, přemýšlel, a pak pokračoval: „Stejně na tom nezáleží. Příští týden odjíždíme, a tím to všechno skončí.“
Leo přikývl, zvedl pěst do vzduchu a vykřikl: „Horizon Blue National Tour!“
Tom se usmál jeho nadšení a podrážděně přemýšlel, proč to, co právě řekl, znělo jeho vlastním uším tak moc jako výmluva.

***

Bill šel s Becki pomalu domů. Do Silvestra zbýval jeden den a oni se rozhodli, že si udělají první letošní výlet, malý rituál, který měl zpečetit jejich přátelství na dalších tři sta šedesát pět dní. Oba se vykašlali na své řidiče a raději se pro jednou chovali jako normální děti.
Černovlásek poskakoval každých pár kroků a vyprávěl Becki každý detail večera s Tomem, ale vynechala celou věc se sexem. O něčem se zmínil, ale nezabíhal do podrobností a Becki cítila, že není správné se ptát. Po chvíli přemýšlení si uvědomila, že Bill se prostě rozhodl sám a je s tím spokojený, takže nebylo o čem diskutovat.

„A co ty s Benjaminem?“ Zeptal se Bill zvědavě a chtěl odvést pozornost od sebe.
Becki se usmála. „Řeknu ti, že celá ta věc s ‚udržováním tajemství‘ není tak těžká, jak jsem si myslela… Je to téměř vzrušující!“ Vykřikla vzrušeně.
Bill se zasmál. „Raději to nepřeháněj, aby to nebyla poslední slavná slova…“ odvrátil se a jeho smích náhle utichl. Zastavil se uprostřed chodníku a nechal ruce v bok.
Becki si toho nevšímala, pokračovala v chůzi a odfrkla si: „Samozřejmě to nechci zakřiknout, jen říkám, že se necítím…“ odmlčela se a uvědomila si, že mluví sama se sebou. Otočila se a uviděla svého kamaráda, jak stojí pár metrů za ní uprostřed ulice. „Bille?“ Otočila se k němu.
Černovlásek se zadíval na barevný list papíru visící na nízké zídce. Becki sledovala jeho pohled a poznala, že jde o propagační leták na turné Horizon Blue. Bylo zvláštní, že se nacházel v takové části, ale ve skutečnosti byl jen jeden, a to ještě malý.

Otevřel oči dokořán. Soudě podle toho, jak se na něj Bill díval, musela pro něj být tahle informace úplně nová.
„Bille…“
„Nechápu to,“ přerušil ji se zmateným a nejasně dotčeným výrazem ve tváři. „Proč mi to Tom neřekl?“
Becki mlčela, nevěděla, co říct.
Bill se snažil tu zprávu zpracovat. Strávil s Tomem poměrně dost času, rasta měl mnoho příležitostí si s ním o tom popovídat … Naposledy to bylo ráno, kdy ho vysadil a Bill se ho zeptal, jestli jsou spolu…
Něco ho napadlo. Co když to byl ten problém?
Černovlásek si náhle uvědomil, že to byl celou dobu Tomův plán. Rasta neměl v úmyslu se vázat, jen ho ošukat a zmizet. A jaká je lepší příležitost než nadcházející turné? Tři měsíce mimo Berlín a po návratu se potom mohl vrátit do nového života.
Všechno do sebe příliš bolestivě zapadalo.
A nejvíc ho bolelo vědomí, že to vždycky tušil a až do konce to popíral, příliš zaujatý svou první láskou a nadějí, že mu Tom se svým plachým a záhadným chováním vlastně chtěl říct, že ano, že i on něco cítí.

Bill si byl jistý, že něco cítil, když mu tu noc v autě zpíval tu písničku. Něco cítil. V tu chvíli mezi nimi něco bylo. A i když to udělali… nebylo to mechanické a chladné. Opravdu to pro Toma nic neznamenalo?
Podle toho křiklavého letáku zřejmě ne. „Horizon Blue National Tour.“
Kdykoli jindy by Bill jásal jako každý jiný fanoušek.
Becki k němu přešla a položila mu ruku na rameno. „Bille…“ zašeptala lítostivě, protože nevěděla, co přesně říct. Zdálo se, že Bill nechce odtrhnout oči od letáku, ale když mu to došlo, střelil pohledem po své kamarádce.
„Ty… věděla jsi to,“ zamumlal nevěřícně. Samozřejmě to věděla, chodila s Benjaminem.
V tu chvíli se cítil naprosto zrazen. To, že mu to Becki zatajila, bylo skoro horší než to, že mu to zatajil Tom.
Becky vykulila oči a sundala ruku z jeho ramene. „Bille, myslela jsem, že…“
„Domluvili jste se? Byla to zábava dělat si ze mě legraci?“ Ovládl ho vztek a Bill nehodlal poslouchat ani slovo. „Řekl jsem ti všechno o Tomovi, protože jsem si myslel, že jsi moje nejlepší kamarádka A celou tu dobu jsi věděla, že to takhle dopadne!“ Otočil se k ní zády dřív, než by mohla vidět jeho slzy.

Udělal krok vpřed, pak další, a nakonec se od své bývalé kamarádky rychle vydal pryč.
Becki se vydala za ním a její sukně se třepotala v ledovém lednovém větru. „Myslela jsem, že ti to Tom řekl! Nemohla jsem vědět, že ne, Bille!“
Vtom se černovlásek rozběhl. Utíkal, dokud si nebyl jistý, že ji setřásl. Nechtěl nic slyšet. Chtěl si vyříznout srdce z hrudi a vypnout mozek. Chtěl nějaký prášek na odmilování, aby umlčel své bušící srdce. Ale na nic z toho teď nechtěl myslet a utíkal dál.
Když se zastavil, byl sto metrů od domova a nejméně tři bloky od Becki.
Opřel se o nízkou zeď a cítil, jak ho pálí plíce. Také ho pálila hruď, ale z úplně jiného důvodu. Bolelo to jako čert.
Schoulil se u nízké zdi v koutě skrytém před ulicí. Přitiskl si dlaně na oči a vzlykl, zatímco se mu linie rtů zkřivila do plačící grimasy.

***

Benjamin se nervózně rozhlédl a poklepal nohou o zem. Do deseti minut měl být v backstage, ale slíbil Becki, že na ni počká. Nechápal, proč jeho přítelkyně najednou potřebuje takové přijetí, obvykle přišla s Billem a vklouzli rovnou do klubu.
Kapela byla v dobré náladě: dneska se konal poslední koncert v Berlíně před odjezdem. Zítra mělo začít jejich miniturné a do Berlína se měli vrátit až na své poslední vystoupení za tři měsíce. Plánovali objet všechna malá města v Německu a některá i větší. Všichni už byli vzrušení a atmosféra v zákulisí byla na Benjaminův vkus příliš přehnaná, takže byl nakonec rád, že z toho mohl na chvíli vypadnout.

„Bene!“ Slyšel, jak na něj někdo volá, a když se otočil, uviděl Becki, jak k němu s úsměvem běží. Teprve když se k němu přiblížila, uvědomil si, že je sama. Objal ji a políbil na rty.
„Jak to, že jsi sama? Kde je Bill?“ Zeptal se a rozhlédl se kolem sebe v očekávání, že se někde objeví.
Brunetčin pohled potemněl. „Nepřišel.“
Benjamin překvapeně zvedl obočí. Zdálo se mu, že ten malý chlapec má o Toma zájem, ale možná se mýlil. Kdyby měl zájem, nenechal by si ujít poslední koncert před tříměsíční pauzou, co se neuvidí.
Becki ho objala kolem krku a našpulila rty. „Mhmm, už teď mi chybíš,“ zakňourala mu do úst.
Benjamin ji pohladil po dlouhých vlnitých vlasech. „Vrátím se dřív, než si myslíš… A stále budeme v kontaktu.“
Becki mu prostě zabořila obličej do hrudi a otírala se o jeho bundu jako zamilovaná kočka. „Mhmm.“
Chlapec se usmál. „Musím se vrátit dovnitř. Uvidíme se potom.“ Políbil ji na čelo a neochotně ji pustil.
Becki mu zamávala na rozloučenou, a když ho viděla mizet v backstage, zamířila ke vchodu. Zastavila se přede dveřmi, znovu se otočila a rozhlédla se v naději, že uvidí přicházet známé havraní vlasy.
Naděje umírá vždycky poslední, ale Beckiina naděje zanikla v jediném okamžiku. Bill nepřijde a ona to věděla moc dobře.
S povzdechem se otočila a vešla do klubu.

***

Na Billově tváři bylo patrné nepohodlí, když pomalu krájel svůj prvotřídní steak.
Jeho rodiče seděli každý na jednom konci dlouhého stolu, několik metrů od něj. Černovlásek upíral pohled do talíře a cítil, jak se dusí.
Byla to jedna z jejich vzácných „rodinných večeří“, předstíraný záblesk normality v domácnosti Kaulitzových. Jeho rodiče si našli čas, aby se posadili ke stolu se svým jediným synem, ale Billa to ještě víc znervózňovalo.
Bylo smutné, že na takové situace nebyl zvyklý. Obvykle se s rodiči vídal jen tehdy, když to chtěli, a ti to většinou chtěli jen tehdy, když mu museli za něco vynadat: Bille, proč máš tak špatné známky, Bille, jak to myslíš, že jsi byl drzý na učitele, Bille, proč pro nás ředitel poslal, že jsi zameškal hodiny, Bille, proč si stále kupuješ to hrozné oblečení, Bille, proč stále ničíš tapety v pokoji těmi příšernými plakáty, Bille, Bille, Bille a tak dále…

Věděl, že by měl být rád, že si jeho otec a matka našli čas věnovat se rodině, ale tlak, který cítil na svých bedrech, mu nedovolil ocenit tento okamžik. V neposlední řadě také proto, že s ním rodiče od začátku večeře nepromluvili.
Bill se nervózně podíval na hodinky. V té době už měl být v klubu. Koncert měl brzy začít.
Mírně zavrtěl hlavou a znovu se podíval na své maso. Neměl hlad, ale přinutil se sníst ještě jeden kousek, aby nedostal vynadáno.
Na ten koncert stejně nechtěl jít, ani na ty další. Jeho dobrodružství groupie Horizon Blue skončilo. Krátké, ale intenzivní.

Dlouho o tom přemýšlel, a teď se na to snažil dívat z té lepší stránky: i přesto všechno to byl zážitek. Žil okamžikem a ničeho nelitoval. Chyby pomáhají člověku dospět.
Možná ještě nebyl ten správný čas najít pravou lásku, to bylo vše. Alespoň teď byl v tomto ohledu o něco zkušenější a příště se už nespálí.
Mrzelo ho, že Toma naprosto nepochopil. Zdálo se, že k němu rasta něco cítí, ale byl to jen kouř a zrcadla. Muselo to tak být, protože jinak by si nedokázal vysvětlit, proč mu Tom o turné neřekl.
Jako by mu bylo jedno, že Billa neuvidí dlouhé tři měsíce.
A nejspíše to tak i bylo.

„Už ses rozhodl, co budeš dělat příští rok?“ Začal náhle jeho otec a vytrhl ho z myšlenek.
Bill se otočil a zjistil, že se na něj dívá přes své malé brýle, zatímco pokračuje v krájení masa. Otcův pohled ho vždycky trochu děsil, ale už dávno se naučil předstírat při rozhovoru s ním sebedůvěru.
„No… přemýšlel jsem, že se přihlásím na fakultu, která se týká umění… jako je divadlo, hudba, kreslení…“
„Proč nejdeš na právnickou fakultu? Pak bys mohl otci pomáhat s vedením podniku,“ navrhla mu matka, aniž by ho nechala domluvit, a v jejím hlase zazněla nezvyklá veselost.
Bill nakrčil nos. „Na práva se nehodím… Nudí mě to,“ odpověděl pravdivě.
„Tak medicína?“ Vyzval ho otec, aniž by vzhlédl od talíře.
Bill protočil oči. Stále stejný příběh. „Vyberu si vlastní cestu. Ještě mám čas o tom přemýšlet…“ to už vstal a nečekal, až rodiče zareagují. Nebyl si jistý, jestli by to zvládl.

Odešel do svého pokoje a zamkl dveře. Vzal iPod ze stolu, padl na postel, lehl si na záda a nasadil si sluchátka do uší. Zapnul iPod a přejížděl palcem po tlačítkách, dokud se nedostal na Horizon Blue. Nakonec jim vždycky propadl. A přestože je z pochopitelných důvodů už nikdy neuvidí naživo, jejich hudba pro něj byla lékem na duši.
Zavřel oči, bubnoval si prsty do rytmu na břicho a mumlal si slova písně.
„Inside a love like the sea of Chaos, where waves always rise at any time…“
„Uvnitř lásky jako moře Chaosu, kde se vlny vždy zvedají v každém okamžiku…“

***

Tom nastoupil na pódium nabitý jako nikdy předtím. Byl to jejich poslední koncert a on chtěl Berlíňanům, kteří jejich hudbu milovali, zanechat pěknou vzpomínku, alespoň do doby, než se do města zase vrátí.
Leo byl stejně napumpovaný jako on, dokonce natolik, že si vzpomněl, že tomu, co Benjamin dělal s paličkami, než začal, se říká „break“, a pro jednou se ho dokázal slušně zeptat.
Jejich první písní toho večera byla nová, společně napsaná skladba. Tom hrál na kytaru, jako by na tom závisel jeho život, i když myslel na píseň, kterou začal skládat po setkání s Billem. Ještě ji nedokončil, ale plánoval to udělat během turné.
S touto myšlenkou se podíval do davu a hledal černovláska mezi tvářemi v první řadě. Bill tam byl vždycky, skákal, tančil, zpíval a usmíval se na Toma.
Všiml si Becki, která se usmívala a dívala se směrem k Benjaminovi, ale když si všimla jeho pohledu, otočila se zpátky k Tomovi.

Tom od ní téměř okamžitě odvrátil pohled, soustředil se na něco jiného.
Bill musel být někde vedle ní.
Někde musel být…
Tom ještě dlouho očima zkoumal první řadu, než se jeho mozek smířil s tím, že tam Bill není.
Ruka, kterou hrál na struny, mu překvapením bezmocně klesla k boku. Nic z toho nečekal.
Proč Bill nepřišel?
Podíval se zpátky na kytaru, oči upřené na jedno místo na podlaze, jak mu to v hlavě šrotovalo. Nedokázal to pochopit a v žaludku mu explodoval zvláštní pocit prázdnoty. Byl to více než nepříjemný pocit, jaký Tom moc často nezažíval. Začal spekulovat: možná je nemocný, možná má něco jiného na práci, možná se stala nějaká nečekaná událost…
Když vzhlédl a znovu se setkal s Beckiinýma očima a pochopil, že o nic takového nejde.
Dívala se na něj pohledem někde mezi opuštěností a rezignací a Tom pocítil podivnou touhu seskočit z pódia a promluvit si s ní a pochopit. Bill řekl, že miluje Horizon Blue, a on řekl, že miluje Toma, takže…
Oh.

Tom se snažil nevycházet z údivu, když ho toto odhalení zasáhlo.
Je to možné? Nepřišel snad Bill kvůli němu? Protože mu neodpověděl na jeho přiznání?
Ale ne, to nemohlo být ono. Černovlásek jasně řekl, že počká, a pak ani neměl jeho číslo, tak jak mu mohl odpovědět před dnešním večerem, i kdyby odpověď znal.
A tu stále neměl, a teď se chystali na turné, takže…
Otevřel oči dokořán, zahrál falešný tón a od Lea si kvůli tomu vysloužil zamračený pohled, který jasně říkal: „Co to kurva děláš?“
Tom zhluboka dýchal a znovu se soustředil na koncert, i když touha hrát úplně zmizela, vysála ji prázdnota v jeho hrudi.
Možná chápal, v čem je problém, i když to znělo šíleně, ale potřeboval mluvit s Becki.

***

Bill roztáhl závěsy, až bylo velké okno v jeho pokoji zcela odkryté. Měsíční světlo pronikalo skrz sklo a vrhalo stíny stromů na světlý koberec v místnosti. Černovlásek se na chvíli zastavil, aby se na něj podíval, na tu kulatou a jasnou věc na obloze, ztracený v myšlenkách.
Pak se pomalým krokem vrátil k posteli, posadil se na její okraj a popadl mobil. V posledních hodinách tohle gesto opakoval snad stokrát, chtěl zavolat Becki nebo jí jen napsat, aby zjistil, jak koncert probíhá.
Pokaždé ho brzdila myšlenka na to, jak moc by toho později litoval. Pokud to s Tomem chtěl skončit, skutečně skončit, rozhodně se té touze zavolat jí nemohl poddat. Protože, kdyby zavolal Becki a požádal ji, aby mu dala Toma k telefonu, znal ji dost dobře na to, aby věděl, že to určitě udělá. A kdyby znovu uslyšel Tomův hlas, zapomněl by na všechno ostatní a znovu by mu propadl, a to si nemohl dovolit.

Položil tedy telefon zpátky na noční stolek, ale tentokrát ho vypnul.
Svlékl se a zalezl pod peřinu. S největší pravděpodobností neusne, ale za pokus to stálo.
Neobtěžoval se zatahovat závěsy, v zimě slunce vycházelo dost pozdě a on měl většinou hluboký spánek. Propletl si prsty rukou pod hlavou a díval se na stíny stromů na stropě a snažil se představit si nějaký příběh. To dělal často – vytvářel příběhy z bezvýznamných událostí. Někdo mu řekl, že to pomáhá rozvíjet představivost. Pro Billa to byl také dobrý způsob, jak usnout.
Sledoval tmavými duhovkami vibrující čáry, až měl pocit, že má problém udržet oči otevřené. Zavřel víčka a dobrovolně se oddal hlubokému bezesnému spánku.

***

„Becki.“ Brunetka se otočila a úsměv, který věnovala Benjaminovi, jí zmizel ze rtů, když uviděla blížícího se Toma. Dredař neměl ve tváři žádný zvláštní výraz, přesto si dívka nemohla pomoci, ale zdálo se jí, že vypadá, jako by ho něco bolelo. „Můžu s tebou mluvit?“ Zeptal se jí rasta, a i kdyby to neřekl, Becki to z jeho očí mohla snadno vyčíst. Mluvit určitě o Billovi. Přikývla, nechala Benjamina s výmluvným pohledem a pohlazením, než následovala rastu z backstage.
Tom se opřel zády o zeď a strčil si ruce do kapes. Přesouval pohled sem a tam, ale vždy ho měl přilepený k silnici. Becki vycítila, že to byl způsob, jakým vyjadřoval svůj nepříjemný pocit, a tak se rozhodla vzít si slovo.

„Stal se průšvih,“ řekla, a pak si povzdechla, což v Tomově těle vyvolalo zvláštní reakci: rasta cítil, jak se mu napínají všechny svaly a v hlavě se mu rozezněl podivný poplašný zvonek.
Než měl čas analyzovat svou vlastní absurdní reakci, Becki pokračovala: „Myslela jsem, že jsi Billovi o tom turné řekl, tak jsem mu o tom nic neřekla… Místo toho se to dozvěděl z letáku a vzal to velmi špatně. Je na nás dva naštvaný a myslím, že mě nějakou dobu nebude chtít vidět. A ty jsi… No, a ty zítra odjíždíš, a když jsi mu to neřekl, tak to nejspíš znamená, že jsi to s ním chtěl ukončit,“ podívala se na něj přísně, jako by ho chtěla pokárat za jeho povrchní chování, „… což ho asi přimělo myslet si, že už tě nechce vidět, ale když to chceš i ty, tak ani nechápu, proč vedeme tenhle rozho-…“
„Ne,“ odpověděl Tom, než se dokázal ovládnout. Kousl se do jazyka a znovu se podíval dolů. Ne co? Přesně takový byl plán. Jet na turné a zmizet. Co to bylo za svíravý pocit na hrudi? Neexistoval, ne.

Becki povytáhla obočí a začala být zmatená a zvědavá. „Podívej, Tome, nikdy jsem tě neměla nijak zvlášť ráda, a dokonce jsem před tebou varovala i Billa, ale on pro tebe vzplál a spálil se, jak jsem se bála,“ další dlouhé zamračení, „takže jestli čekáš, že ti pomůžu získat ho zpátky nebo tak něco, tak se šeredně pleteš, protože jsi dokázal, že je mu bez někoho, jako jsi ty, líp.“
Tom se otočil. Nezarazila ho ani tak Beckiina otevřenost, ale slova, která použila.
Získat Billa zpět? V žádném případě, to opravdu neměl v plánu. … Stále nevěděl, důvod všeho toho vzrušení, když si všiml, že Bill na koncertě není, ale začínal být přesvědčený, že je to zklamání ze ztráty dobrého fanouška. Protože Bill byl koneckonců velmi nadšený fanoušek a bylo příjemné mít ho nablízku právě kvůli tomu.
Jen kvůli tomu.

„Myslel jsem, že jsi mu to řekla ty. Tedy o tom turné,“ řekl, jako by se chtěl ospravedlnit, a pokrčil rameny. Za okamžik se mu vrátila jeho bezstarostná fasáda. „Každopádně máš pravdu, takhle je to lepší.“ Kývl hlavou, jako by jí chtěl poděkovat za rozhovor, vzal si na rameno pouzdro s kytarou a beze slova odešel.
Becki ho sledovala, jak odchází se zkříženýma rukama a s nevídaně naštvanou tváří. Impulzivně zvedla telefon, otevřela novou zprávu a jako příjemce nastavila Billa.
„Omlouvám se, že jsem ti o tom turné neřekla, ale Bille, věř mi, že Tom je sráč a že to takhle bude nejlepší. Už ho nemusíš vidět.“
Několikrát si zprávu přečetla, palec už měla na tlačítku odeslat. Nakonec ji s povzdechem smazala. Bála se, že by tím mohla dráždit otevřenou ránu. Na tyhle rozhovory bude čas, až se usmíří, protože Becki si byla jistá, že oni se usmíří. Byli přeci nejlepší přátelé.
Když se podívala na ulici, Tom jí zmizel z dohledu.

Dedař se vrátil k autu, jeho krok byl šouravý a hruď rozbouřená, i když se snažil potlačit tu vzpouru v srdci. Otevřel zadní dveře a položil pouzdro s kytarou na zem. Jakmile strčil hlavu do auta, obklopila ho sladká, známá vůně.
Byl to Billův parfém.
Podíval se dolů na sedadlo a vzpomněl si, co se v tom autě stalo. Pocit prázdnoty v žaludku a svírání v hrudi se vrátily a udeřily ho jako hurikán. Omráčeně zavřel dveře, obešel je a sedl si na místo řidiče. Motor ale nenastartoval, jen dobrých deset minut sledoval silnici, aniž by vydal jediný zvuk, přestože mu v hlavě všechno křičelo a ječelo, až ho to omračovalo.
Jeho pozornost upoutalo něco barevného. Zmateně se natáhl na sedadlo spolujezdce a zvedl z rohu barevnou šálu s norským vzorem. Poznal, že je to ta, kterou měl Bill na sobě, když ho viděl naposledy.
Ještě než spojil své tělo s mozkem, přitáhl si ji k obličeji a z plných plic vdechoval nasládlou vůni černovláska. Srdce dorazilo během okamžiku tam, kde by to rozumu trvalo nejméně další hodinu, ne-li déle.
Nechal tu vůni a vzpomínku na Billa proniknout do svého těla jako jed spolu s něčím dalším. Svědomím. Vinou.
Možná to jen špatně pochopil.

autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)