Horizon Blue 6.

autor: Nephilim

Synchronizujme svůj srdeční tep

Bill se od srdce zasmál dalšímu Christopherovu vtipu a opřel se dlaněmi a zadkem o okraj kulečníkového stolu. Chlapec stál po jeho boku, čelem k němu, a byl o dobré čtyři centimetry vyšší než on. Byl stejně starý jako on, ale při pohledu zvenčí se zdálo, že Bill je starší. Ne ve fyzickém slova smyslu, ale v chování.
Becki ho pozorovala od jednoho ze stolů na konci místnosti a nemohla si nevšimnout, jak moc se její nejlepší přítel změnil. Ano, stále byli nejlepšími přáteli. Od jejich hádky uplynuly téměř dva měsíce a pomalu se jim dařilo obnovovat vztah, i když ta epizoda v Becki zanechala obrovskou dávku nejistoty: přemýšlela, jestli jí Bill opravdu věří tolik jako dřív, a sama si nedokázala odpovědět.

Bill se naučil všechno skrývat za svým širokým úsměvem zářícím jako slunce. Měl jinou auru, auru člověka, který už něco zažil a protrpěl. Takříkajíc další krok k dospělosti. Jak velký to byl krok, byla subjektivní otázka.
Pro Becki to byla maličkost, ale když se na to brunetka podívala z Billova pohledu, pochopila, kolik úsilí se skrývá za každým kamarádovým úsměvem. První měsíc byl nejtemnějším obdobím: ať už to Bill bral z jakéhokoli filozofického hlediska, stále to byla jeho první láska, která vyhořela, a s tím se nikdy nedá snadno vyrovnat. Otázka už nebyla „Opravdu jsem přišel o panictví s někým, kdo ode mě nikdy nic jiného nechtěl?“, ne – to nebylo to, co Billa bolelo. Bolela ho prostá skutečnost, že ztratil Toma, a i když mu Becki říkala, že si zaslouží něco lepšího – co jiného v takových případech říct? – věděla, že její slova nestačí k tomu, aby vrátila černovláskovi klid do duše. Klid, který se postupně dostavoval s přibývajícím časem. Nyní, o dva měsíce později, se Bill zdál být opravdu klidnější a ochotný na to všechno zapomenout.

A ten Christopher… Becki ho neznala moc dobře, aby si byla jistá, ale vypadal jako milý kluk. Seznámili se s ním asi před týdnem na oslavě narozenin kamarádky ze školy a Becki mu okamžitě dala tisíc bodů za to, že dokázal Billa rozesmát už po dvou minutách, co se znali.
Bylo to už potřetí, co si spolu vyšli, i když vždy jako parta a vždy jako přátelé, ale brunetka opravdu doufala, že mezi Chrisem a Billem přeskočí jiskra, protože její přítel opravdu potřeboval někoho tak spontánního a zábavného, jako je Chris, po svém boku.
A v tu chvíli se Bill znovu rozesmál. Becki se usmála, když si Christopher černovláska prohlížel a na rtech mu hrál spokojený, obdivný úsměv. Byl do Billa zamilovaný, Becki to cítila v kostech.

Poklepala nalakovaným nehtem o sklenici s kolou před sebou a znovu zklamaně pohlédla na mobil, který položila na stůl. Benjamin stále neodpověděl na její poslední zprávu. Ne že by si mohla stěžovat, byli v kontaktu skoro každý den, jak si slíbili, a Ben jí všechno vyprávěl, takže Becki věděla skoro o každém detailu tour, ale s Billem o tom nemluvila. Černovlásek dal jasně najevo, že o Tomovi nechce ani slyšet, a stačilo mu, že poslouchal, jak jeho kamarádka mluví o Benjaminovi, nebo dokonce poslouchala písničky kapely. Možná to zní dětinsky a nedospěle, ale Bill nevěděl, jak jinak se před vzpomínkami chránit, dokud nebudou tak bezvýznamné a bezbolestné, aby o tom všem dokázal poslouchat.

Nakonec to už nevydržela, popadla telefon a poslala svému příteli další zprávu. Nechtěla vypadat příliš vlezle, ale to, že ho neviděla, nesla dost těžce. Nehledě na to, že když pár metrů od ní flirtovali Chris a Bill, Becki si připadala jako páté kolo u vozu a psaní s Benjaminem jí pomohlo zbavit se nepřekonatelné touhy vypadnout a nechat ty dva o samotě. Jenže Bill by jí to nikdy neodpustil.
O chvíli později jí zavibroval telefon. Becki málem vyskočila na místě, podívala se na odesílatele a na rtech se jí vyloudit úsměv.

***

Aaron řídil s vražednou opatrností, aniž by Volkswagenu Transporter dostal smyk, který v šedesátých letech, kdy vozil rodiče na srazy hippies, zažil lepší časy. Možná to bylo těmi čtyřmi velkými kávami ze Starbucks, které měl v sobě, ale od té noci jel bez přestávky a nechal své společníky relaxovat na zadním sedadle dodávky.
Slovo „relax“ však bylo ve skupině dlouho zakázáno, zejména od doby, kdy zahájili turné. Všichni byli nadšení a trávili čas vybrnkáváním akordů a vzpomínáním na právě proběhlé koncerty, jako by uplynulo deset let.
Jediní, kdo dokázali potlačit své nadšení, byli Benjamin a Tom. Ten první žil spíše v symbióze se svým mobilním telefonem než s baterií a v reálném čase informoval svou přítelkyni o všem, co se dělo. Bral ten vztah tak vážně, že ho jeho přátelé sotva poznali.

Tom… no, Tom byl Tom. Uzavřený a málomluvný, rád se izoloval v rohu dodávky a prsty přejížděl po strunách své věrné kytary. Někteří se možná divili, jak s ním jeho přátelé dokázali vydržet, ale rasta nebyl vždycky chladný a odtažitý, a když měl náladu, dokázal se smát a žertovat. Už ani nespočítal, kolikrát na tomto turné po koncertě nadšeně slavil. S lidmi, kterým věřil, byl dobrý společník, ale měl duši prokletého básníka a jeho přátelé to věděli.
Tom skládal kytarovou linku pro novou píseň, stejnou, jejíž hrubý náčrt Billovi zahrál už před mnoha lety – nebo mu to tak alespoň připadalo. A černovlásek byl středem jeho vesmíru už od začátku turné. Tak ničivý účinek nečekal, bouře ho přemohla. Nechápal, proč se jeho myšlenky neustále vracejí k Billovi a jeho úsměvu každou minutu od chvíle, kdy ho nemohl vidět. Bylo to frustrující, ponižující a zcela mimo něj. Nebyl takový, nebo si to alespoň vždycky říkal, ale byl o tom čím dál méně přesvědčený. Vždycky mu vyhovovalo, že zůstal bez určitých vazeb, alespoň do té doby.

Podíval se na Benjamina, který se chystal napsat další textovou zprávu, a koutek rtů mu zkřivil náznak úsměvu. Byl si jistý, že Benjamin polovinu výdělku z turné utratí za dobíjení telefonu, ale nemohl si nevšimnout, že od té doby, co byl s Becki, vypadá zatraceně šťastně. A i Benjamin kdysi patřil k lidem, kteří si mysleli, že čím méně cítí k druhým lidem, tím lépe. Tom si nemohl pomoct, ale napadlo ho, jestli se to neděje i jemu: opravdu se Bill vplížil tak hluboko, že narušil všechno, co si myslel, že o sobě ví? A jak to udělal? Plachými úsměvy a růžovými tvářemi?
Při vzpomínce na ty chvíle se Tomovi zvedl žaludek tak, jak to cítil jen před koncertem. Bylo to příjemné i bolestivé a rasta se to snažil svést na hlad. Vzal si z batohu svačinu a na zmuchlaný kus papíru si zapsal několik dalších akordů, když se zakousl. Ať už cítil cokoli, věděl jistě, že během skládání té písně nepřestal na Billa myslet ani na okamžik.

***

Od chvíle, kdy opustili klub, Christopher máchal rukou vedle té Billovy a zjevně doufal, že černovlásek převezme iniciativu a podá mu ji. Bill moc dobře chápal, co se chlapci honí hlavou, ale prostě ho nehodlal vzít za ruku, jako by byli zamilovaný pár. K tomuto bodu jejich vztahu se ještě ani nepřiblížili. Vlastně mezi nimi ani nebyl žádný vztah.
Bill si strčil ruce do kapes kožené bundy a Chris to pochopil a udělal totéž. Byli už blízko černovláskova sídla a Bill nedokázal myslet na nic jiného než horkou koupel a spánek.
Chris mu laskavě nabídl, že ho odveze domů, a tak nechali Becki a několik dalších přátel v klubu a sami se procházeli spoře osvětlenými ulicemi této téměř předměstské části města.
Kouzlo Berlína spočívalo v tom, že bez ohledu na to, jak velká metropole se to na první pohled zdála být, se každý kout dal snadno spojit s druhým malou procházkou. A právě proto se oba chlapci už po půl hodině ocitli ve Steglitz-Zehlendorfu.

Jakmile se Bill ocitl před branou své vily, obrátil se na Chrise, aby se s ním rozloučil. Nechtěl, aby Chris udělal nějaký odvážný krok, který by byl nucen odmítnout, což by je oba přivedlo do rozpaků.
„Děkuji, že jsi mě doprovodil, ale nemusel jsi,“ začal černovlásek s malým úsměvem, posunul si pramen vlasů za ucho a podíval se na své boty. Okamžik loučení pro něj byl vždycky nepříjemný, zvlášť když věděl, co k němu Chris cítí. Ne že by mu chlapec už něco řekl, ale bylo to prostě příliš zjevné.
Blonďák pokrčil rameny a stydlivě se usmál. „Vůbec není za co, měli jsme stejnou cestu.“
Billův úsměv mírně povadl. Skutečnost, že Chris chodil do stejné školy jako on a bydlel ve stejné čtvrti jako on, mu najednou připomněla někoho, kdo tam vůbec nepatřil, ale zároveň byl jedinou osobou, kterou tam Bill chtěl.

Rychle se probral z těchto zbytečných a kontraproduktivních myšlenek a usmál se s novou silou. „Jo… děkuju za příjemný večer. Dobrou noc,“ vytáhl z jedné kapsy klíče, pohrával si s nimi a čekal, až se Chris rozloučí, aby mohl vystoupit.
Chlapec byl však jiného názoru a pokusil se udělat přesně to, čeho se Bill obával: přiblížil se k němu a překročil bezpečnou vzdálenost, kterou mezi nimi Bill stanovil.
„Dobrou noc, Bille…“ zašeptal v odpověď a naklonil se k němu ve snaze ho políbit.
Bill zrudl, otočil hlavu a upřel pohled na bránu. Chris okamžitě vycítil pohyb a okamžitě se vrátil zpátky. Odkašlal si, rozhlédl se kolem sebe a doufal, že mu chladný noční vzduch pomůže, aby se nečervenal.
Bill mu věnoval krátký pohled. „Omlouvám se… nejsem připravený na…“ Nedokončil větu, protože nevěděl, jak ji ukončit. Nebyl připraven na polibek? Být s Chrisem víc než přátelé? Chodit s někým jiným než s Tomem celkově?

Poslední myšlenka ho přiměla sevřít rty a odvrátit pohled. Vždycky tam byl. Bez ohledu na to, jak moc se tyhle myšlenky snažil zahnat, vzpomínky na Toma byly v jeho mysli a srdci stále přítomné.
Christopher pomalu přikývl a snažil se to brát filozoficky. „Nedělej si starosti… Dobrou noc, Bille,“ zvedl ruku na pozdrav a pomalu odjel směrem domů.
Černovlásek počkal, až zmizí za rohem, a pak obešel zeď kolem sídla, došel dozadu a hledal malou rezavou branku ukrytou v břečťanu, kterou vždycky vcházel a vycházel, když nechtěl, aby ho rodiče viděli – což bylo téměř vždycky.
Když mezi pár klíči vylovil malý rezavý klíč od branky, Bill přemýšlel o tom, jací jsou jeho matka a otec pokrytci: ani si nevšimli, že není doma, protože se vytratil, ale kdyby ho přistihli, jak se vrací domů pozdě v noci, udělali by mu kilometr dlouhou přednášku o tom, jak by jim měl říct o každém svém kroku a jak by měl být víc s rodinou. Jako by v té „rodině“ oni byli stále přítomní.

Vklouzl do zahrady a vylezl na strom před svým pokojem. Vklouzl dovnitř oknem, které nechal klidně otevřené, když před několika hodinami slezl dolů, a s úlevou za sebou zavřel. Znovu se mu to podařilo.
Ještě si ani nesundal bundu, když mu zazvonil telefon: Becki chtěla znát pikantní detaily.
Bill se usmál a bezstarostně hodil telefon na postel, odkud se odrazil. Začal se svlékat a na podlaze zanechával kousky svého oblečení, které vedly až do koupelny. Než své kamarádce odpoví, bude se chvilku věnovat sám sobě.

***

Tom pomalu vyfoukl kouř do chladného nočního vzduchu. Na noc se zastavili v hostelu, už byli trochu unavení ze spaní stočení v dodávce. Rasta však nemohl usnout: v hlavě se mu honilo příliš mnoho myšlenek. Bylo těžké si přiznat, že ve skutečnosti je to jen jedna myšlenka, a to ta samá, která ho pronásledovala od začátku turné: Bill.
Tom si začínal uvědomovat, že udělal velkou chybu, když tomu chlapci o turné neřekl. Celé to plánoval s úmyslem, že už ho nikdy neuvidí; nepočítal s možností, že by to mohl být on, kdo ho bude chtít znovu vidět. Možnost, která se každým dnem stávala konkrétnější.
Pro rastu bylo těžké dát své pocity do pořádku, když ještě nechápal jejich pravou podstatu. Věděl však, že chlapec zanechal stopy mnohem hlouběji, než čekal, a že on to všechno zahodil.

„Nespavost?“ Ozval se hlas z ním.
Tom se otočil, vyfoukl ze rtů další obláček kouře a cvrnknutím odhodil nedopalek z balkonu. Benjamin si stoupl k němu, opřel se rukama o zábradlí a zhluboka vdechoval nepříliš chladný vzduch městečka, v němž tu noc byli.
„Ty?“ Rasta odsekl a napodobil svého přítele, opřel se o zábradlí vedle něj.
Benjamin s úsměvem pokrčil rameny. „Láska ti nedá spát,“ odpověděl na vysvětlenou.
Tom sklopil zrak k oprýskanému kameni balkonu. Jestli si o tom mohl s někým promluvit, byl to rozhodně Benjamin.
„Ta písnička, kterou píšeš… pro koho je?“ Zeptal se bubeník dřív, než Tom stačil cokoli říct.
Dredař mírně rozšířil oči, a pak posunul pohled dopředu, aby zakryl překvapení, které s touto otázkou přišlo. „Proč myslíš, že je pro někoho?“ Zeptal se nenuceně.
Benjamin chvíli studoval kamarádův výraz. „Když na tý písničce pracuješ, máš takový výraz, jaký jsem nikdy předtím u tebe neviděl. Vypadáš ustaraně a zároveň nadšeně.“

Tom musel opět potlačit svůj údiv. Benjamin uhodil hřebíček na hlavičku, ani on sám si neuvědomoval, že by při psaní měl ve tváři zvláštní výraz. Nevěděl přesně, jak na tuto otázku odpovědět, a tak se jen poškrábal na čele nad šátkem, který měl kolem hlavy, aniž by bubeníkovi věnoval pohled.
Benjamin upustil od tématu a přesunul pohled na noční oblohu. Nechal uplynout několik okamžiků absolutního ticha, než přešel k dalšímu tématu, které ho zaujalo: „Ten Bill, se kterým jsi chodil… ozývá se ti ještě?“
„Nechodili jsme spolu,“ opáčil rasta až příliš rychle. A ten malý balvan, který se mu právě vytvořil v hrudi, ho omámil. „Každopádně…“ odkašlal si a roztržitě se poškrábal na tváři. „Každopádně ne, už nejsme v kontaktu.“
Benjaminovi bylo jasné, že Bill a píseň, kterou Tom píše, spolu souvisejí. Všechno v rastově řeči těla svědčilo o tom, že se trápí nebo má potíže o tom mluvit, a přestože Tomovi vždycky chyběla slova, ještě nikdy nevypadal takhle nesvůj.

Rozhodl se, že se mu pokusí pomoci, ale zároveň bude velmi opatrný, aby ho nevyděsil.
„Pamatuješ si, jak jsem se cítil, než jsem poznal Becki?“ Tom se zvědavě otočil ke svému příteli a Benjamin s úsměvem pokračoval, protože věděl, že má jeho plnou pozornost. „Nikdy jsem nečekal, že se k někomu takhle připoutám. Víš, že jsem měl vždycky rád jen sex na jednu noc stejně jako ty a vyhovovalo mi to. I u Becki jsem si zezačátku myslel, že to s ní bude jen rychlej proces.“ Pokrčil rameny a oddal se svým nejupřímnějším myšlenkám.
Rasta sklopil zrak, ale pozorně poslouchal, co bubeník řekne.
Benjamin zabubnoval prsty o zábradlí. „Hned jsem ale cítil, že tam něco je. Nechci říkat, že není jako ostatní nebo obvyklé romantické kecy, protože jsem si jistý, že na světě jsou tisíce dalších dívek jako ona… Ale je mi to jedno, protože bych je mohl mít jednu po druhé, ale ta jiskra mezi námi by stejně nezhasla. Víš,“ podíval se na Toma, „vždycky jsem věřil, že věci mají svůj důvod a místo, kde se musí stát. Začal jsem tomu věřit, když jsme se potkali. Ten večer jsme na koncertě byli z nějakého důvodu, a to proto, že jsme museli založit kapelu. Becki jsem potkal hned po jednom z našich koncertů z nějakého důvodu. Musíš se řídit svými instinkty… Myslím, že existuje nějaká síla, která nám staví do cesty určité lidi nebo určité situace, a pak je na nás, abychom se té situace chopili. Je to krok do prázdna, ale je třeba ho udělat.“

Benjamin se zadíval na Tomův zamyšlený výraz a věděl, že mu vnukl do hlavy jistou myšlenku. „Myslel jsem si, že nikdy nebudu schopný být někomu věrný nebo pochopit, co je to láska, ale myslím, že se mi to teď daří… A ujišťuju tě, Tome, že tohle je tisíckrát lepší než to, co jsem měl předtím,“ uzavřel s lehkým úsměvem.
Rasta mlčel. Věděl, kam Benjamin míří, a to, že se mu sevřel žaludek, bylo znamením, že bubeník uhodil hřebíček na hlavičku. To znamenalo, že možná udělal jednu z nejhloupějších chyb svého života.

Benjamin ho chvíli mlčky pozoroval, aby měl čas vstřebat všechno, co mu řekl. Když se na obzoru začalo objevovat první paprsky úsvitu, bubeník přátelsky poplácal kytaristu po rameni a vydal se zpět do svého pokoje, aby se ve dveřích balkonu zastavil a otočil se. Tom stál zády k němu a stále měl ten ztracený pohled a mysl kdo ví kde. Benjamin se rozhodl, že mu ještě trochu pomůže. „Příští týden nás čeká poslední koncert turné,“ začal, i když to Tom moc dobře věděl. „V Berlíně,“ dodal po chvíli a nechal svá slova chvíli viset ve vzduchu. Rasta nic neřekl, ale bubeník viděl, jak se mu mírně napínají ramena. Lehce se usmál, tuhle stránku Toma ještě nikdy neviděl. „Zavolám Becki a zkusím ji poprosit, aby zkusila přesvědčit Billa, aby přišel na koncert,“ uzavřel, než vážně odešel a nechal Toma se všemi odpověďmi na otázky, které ani nepotřeboval pokládat.

***

„Tomu nevěřím,“ zasmál se Bill a nedbal podivných pohledů, které na něj v přeplněné jídelně padaly.
Christopher se usmál a natáhl ruku. „Můžu ti to dokázat.“
Černovlásek se znovu lehce uchechtl, natáhl ruku a položil ji dlaní vzhůru doprostřed malého stolku, který je dělil.
Christopher ji vzal jemně do svých rukou, možná až příliš jemně. Bill se okamžitě začal cítit nesvůj a přemýšlel, jestli to byl dobrý nápad. Chris černovláskovi navrhl, že mu bude číst z ruky, částečně z legrace a částečně proto, aby se pochlubil, že to umí. Nejspíš to byla jen záminka, aby ho mohl za ruku držet, jak se nyní ukázalo.
Bill se nehýbal a nedokázal se rozhodnout: ucuknout, nebo neucuknout. Neměl nic proti Christopherovi, vlastně ho měl velmi rád, ale nechtěl mu dávat falešné naděje. Dospěl do bodu, kdy už sám nechápal, co chce. A když o tom tak přemýšlel, bylo absurdní, že dělal tolik povyku kvůli obyčejnému podání ruky.

Zatímco Bill přemýšlel, Christopher už začal předvádět své falešné znalosti chiromantie a něžně prstem obkresloval linie na Billově hebké dlani. Černovlásek sledoval scénu, jako by se neděla jemu, protože jeho mysl byla tak přeplněná myšlenkami, že byl vlastně úplně jinde. Myslel na Toma a na to, jak se poprvé políbili. Ani on nevěděl proč, ale nejčastěji se mu před očima vynořovala vzpomínka na Toma. Ne, že by ho Bill nenáviděl, protože ho nedokázal nenávidět.

Nit jeho hořkosladkých myšlenek přerušil hlasitý a známý hlas.
„Bille!“
Becki k nim přiběhla a udýchaně se zastavila před jejich malým stolkem.
„Co se, sakra, stalo?“ Zeptal se Bill nevěřícně.
Dívka zalapala po dechu, podívala se na oba chlapce a teprve po chvíli se zaměřila na Billa. „Bille, tomu nebudeš věřit,“ zvedla ruku a s veškerým vzrušením mu zamávala před obličejem kusem papíru. Rozčilený Bill vzal papír a podíval se na něj. Byl to leták koncertu.
Koncertu skupiny Horizon Blue.
„Ne,“ řekl, vrátil jí leták a odvrátil pohled. Alespoň přerušila trapnou atmosféru mezi ním a Chrisem, který se na ně ztraceně díval.
Becki se nevzdala tak snadno. Rozložila leták na stůl a ukázala na jedno místo. „Bille, tohle je poslední koncert turné. Tady v Berlíně! Musíme jít…“
Černovlásek se na ni podíval. „Jestli chceš, můžeš jít, ale já s tebou nepůjdu.“ Odpověděl kyseleji, než měl v úmyslu. Pak ji chvíli pozoroval s jedním obočím nebezpečně vysoko povytaženým. „Co je s tebou? Tři měsíce jsi mi o nich nic neřekla, a přitom jsi věděla, co k nim cítím, a najednou je ti to jedno? Víš, že…“ kousl se do rtu a upustil od tématu. Nemělo smysl dodávat, jak moc ho to stále bolí, v Christopherových očích musel vypadat naprosto uboze. Becki tohle moc dobře věděla.

Dívka, která tam celou dobu stála, se kousla do spodního rtu, přesunula pohled z Billa na Christophera a nepříjemně sebou trhla. „Bille… tohle je jiné. Je tu ještě něco, co jsem ti neřekla…“ zaváhala a vrhla další pohled na Christophera, který se začal cítit naprosto nepatřičně. „… Můžeme si o tom promluvit venku?“ Zeptala se s nadějí.
Bill ztuhl. Vůbec se mu ten rozhovor nelíbil a toužil jít si s Becki někam bokem promluvit z očí do očí, ale zároveň chtěl jí i sobě dokázat, že Tom a jeho kapela jsou pro něj uzavřená záležitost a že už ho to nezajímá.
„Cokoli mi chceš říct, můžeš říct i před Christopherem,“ řekl a projevil sebejistotu, kterou neměl. Uvnitř něj křičelo srdce a hlava už mu říkala, že je idiot.

Christopher stále ničemu nerozuměl, ale Billova slova ho přivedla na myšlenku, že si ho černovlásek velmi váží, a odkašlal si, aby řekl svůj názor. „Nevím, o co jde… ale když je to kapela, která se ti tak moc líbí, proč nejdeš na jejich koncert?“ Zeptal se naivně.
Bill sevřel rty a sklopil pohled, když si Becki povzdechla. „Řekni, co máš na srdci,“ procedil skrz zaťaté zuby a na chvíli ignoroval Christophera, který sice stále nic nechápal, ale teď si byl alespoň jistý, že řekl nějakou hloupost.
Dívka nervózně mačkala okraje letáku. „Tom se na tebe ptal,“ přiznala tiše a její slova byla jako ozvěna, která se nad nimi drží a odráží se.

Bill se snažil ignorovat bolestný záchvěv v srdci, když uslyšel to jméno. „… O čem to mluvíš?“ Zeptal se a sklopil oči.
Brunetka si povzdechla: „Volal mi Benjamin… Moc toho neřekl, ale řekl, že by tě Tom rád viděl na koncertě. Sám dobře víš, jak moc ho nesnáším, ale myslím, že by bylo dobré zjistit, co chce…“ Vyhnula se tomu, aby dodala, že jí Benjamin podrobně popsal, v jakou lidskou trosku se Tom proměnil, a že ho to určitým způsobem změnilo. Ne dost na to, aby na Toma změnila názor, ale alespoň mu mohla dát šanci.
Bill nevěřícně zamrkal, byl šokován. Nevěděl, jaký pocit v jeho hrudi převládá: naivní radost z toho, že ho Tom chce vidět, nebo vztek z toho, že si rasta nejspíše myslí, že s ním může libovolně manipulovat.
Ve vlastním fyzickém i psychickém zájmu se rozhodl nechat převládnout tu druhou možnost: vyskočil od stolu, popadl tašku a za půl minuty už odcházel, aniž by se ohlédl.
„Bille…!“ Zavolal na něj Christopher naprosto zbytečně a chtěl vstát a jít za ním.
Becki ho rychle zastavila. „Zapomeň na to… Teď potřebuje být sám,“ řekla sebevědomě a očima sledovala černovláska, jak odchází. „Oh, Bille…“ zašeptala s povzdechem.

***

„Chápu… jo… jo, promluvíme si večer. Taky tě miluju.“
Tom se kousl do piercingu, pohled upřený na kytaru, ale uši nastražené. Zahrál pár akordů, něco přeškrtal na papíře, který si muchlal na noze, a místo toho na něj napsal něco jiného. Napsání téhle písničky trvalo mnohem déle než napsání jakékoliv jiné předtím, ale už byl blízko k dokončení.
Benjamin odložil mobil a podíval se na Toma. Rasta dělal, že ho to nezajímá, a dál brnkal na struny.
„Neřekl ani ano, ani ne,“ povzdechl si bubeník, protože věděl, jak moc Tom touží znát výsledek.
Rasta zastavil prsty na strunách a vzhlédl, mezi obočím se mu udělala mírná vráska. „Co to znamená?“
Benjamin pokrčil rameny. „Nevím, Becki mu všechno vysvětlila, jak jsem jí řekl, ale nic jí na to neřekl. Víc se asi dozvíme až na koncertě,“ vstal, poplácal kamaráda po rameni a šel si promluvit s Aaronem.
Tom se kousl do rtu, zatímco jeho mozek horečně pracoval. Vůbec se mu nelíbilo, že je vydán na milost a nemilost těmto pocitům, a přesto si nemohl nevšimnout úzkosti, která neúprosně ovládala jeho tělo. Dával dohromady plán, ale jestli se Bill neukáže, všechno bude zbytečné. Nejistota ho pomalu začala sžírat zaživa.
Sklopil pohled, skryl všechny své emoce za kaskádou dredů a tiše pokračoval v hraní.

***

Zdálo se, že Berlín je připraven přivítat Horizon Blue s mnohem větší vřelostí, než když odjížděli. Tento klub uzpůsobený na živé koncerty měl kapacitu asi dvě stě lidí, ale byl to docela velký pokrok oproti těm skromným davům, které je vítaly v klubech.
Becki dorazila o několik hodin dříve, než bylo nutné, aby měla jistotu, že bude v první řadě. Byla sama a stále se rozhlížela kolem, protože klub se plnil lidmi. Poslala Billovi několik zpráv, na které černovlásek nereagoval. Ani se nepokusila napsat Benjaminovi, protože si byla jistá, že je tak rozrušený, že ani neudrží telefon v ruce. Před několika hodinami se krátce viděli, když kapela vykládala nástroje z dodávky, a byli bledí jako mrtvoly. Včetně Toma, ačkoli Becki tušila, že to není zrovna kvůli vystoupení. Vyměnili si několik pohledů, rasta se rozhlédl, jako by hledal někoho jiného, kdo by tam měl být s Becki, a pak na ni lehce kývl. Neřekli si ani slovo.

V klubu už bylo plno a Becki se právě smířila s tím, že Bill nepřijde, když ucítila, jak jí někdo poklepává na rameno. Otočila se a uviděla Christopherovu usměvavou tvář a Billovu méně nadšenou, která ji pozdravila.
„Přišel jsi…“ zamumlala překvapeně.
Bill pokrčil rameny a odvrátil pohled. „Neměl jsem co dělat a měl jsem chuť poslechnout si nějakou hudbu,“ odůvodnil, jako by cítil potřebu to udělat jen proto, že se rozhodl přijít.
Becki přikývla, ale už nic neřekla, i když věděla, že je to naprostá lež. Pak přesunula pohled na Christophera a přemýšlela, proč ho vzal s sebou. Zřejmě se stále snažil všechny přesvědčit, že se už posunul dál.
„Určitě chceš být v první řadě?“ Zeptala se brunetka, a vzápětí toho litovala.
Billova tvář jako by se proměnila v ledovou masku. „Nemám s tím problém, Bek.“
Jeho kamarádka zvedla ruce na omluvu a vrátila se k pohledu na podium. O chvíli později zhasla světla a nad pódiem se rozsvítily barevné reflektory.

Leo vstoupil svou obvyklou opileckou chůzí, následován ostatními členy kapely. Zaujali svá místa, frontman se chopil mikrofonu a prakticky do něj zakřičel.
„Dobrej večeeeeer!“
To stačilo k tomu, aby ženské publikum spustilo sérii hysterických výkřiků. Bill nakrčil nos – kdy se stali tak slavnými, že rozpoutali masovou ženskou hysterii?
Tom si upravil popruh kytary přes rameno, jako obvykle zakrytý jednou ze svých vybledlých mikin, a zdálo se, že zaváhal, než se podíval do davu. V první řadě uviděl Becki a jeho překvapení se téměř vyrovnalo úlevě, když po jejím boku spatřil Billa. Černovlásek se vyhýbal jeho pohledu, ale Tomovi to bylo jedno. Bill ještě uslyší, co má na srdci.
Teprve po chvíli si všiml, že ten kluk vedle Billa, se dotýká jeho paže způsobem, který mu bolestivě sevřel žaludek. Blonďák něco pošeptal černovláskovi do ucha a ten se usmál.

Tom automaticky obrátil pohled zpět k Becki, jako by hledal vysvětlení. Brunetka na něj vážně pohlédla a lehce zavrtěla hlavou. Rasta nevěděl, co si má myslet. Musel prostě jen pokračovat v tom, co měl v plánu udělat, a zjistit, co z toho vzejde.
Kapela bez dalších okolků zahájila koncert. Navzdory všemu jejich písně vyvolávaly v Billově srdci stále stejné emoce a brzy se nechal unést atmosférou. Vlastně mohl říct, že dokud držel oči dál od Toma, užíval si to. Stále to byl koncert jeho oblíbené kapely. Než se nadál, zvedl ruce do vzduchu a nechal se unášet davem, zpíval z plných plic a vyměňoval si pobavené pohledy s Christopherem a Becki.

V polovině koncertu byla krátká pauza, během níž kapela zmizela v backstage. Po několika minutách se ve zbytku sálu rozsvítila světla a Leo se vrátil na pódium s lahví vody v ruce. Napil se a přistoupil k mikrofonu.
„Okey, gringos,“ začal čistě vojenským pozdravem, přiložil si ruku k čelu a rozesmál tím více než polovinu dívek. „Další písnička není vydaná. A když říkám není vydaná, myslím tím…“ odmlčel se, a pak se zamračil se. „Co já, kurva, vím, co to znamená, tuhle řeč mi navrhl tady ten debil vzadu,“ ukázal na Benjamina sedícího za bicími, aniž by se otočil, což vyvolalo další hihňání. Bubeník s pobaveným úsměvem zavrtěl hlavou. „To je fuk,“ pokračoval zpěvák. „Na tomhle turné jsme ji ještě nehráli, protože náš drahý kytarista strávil celé turné tím, aby ji dopsal, protože je to pomalý parchant,“ ušklíbl se a pohlédl na Toma, který sklopil oči.
Bill si nemohl pomoci, ale sledoval Leův pohled a všiml si, že rasta vypadá obzvlášť nervózně. Rychle odvrátil pohled a přinutil se, aby mu to bylo jedno.

„Tak tohle je speciálně pro tebe, Berlíne! Užijte si to.“ Leo ukázal na neurčité místo mezi davem a stropem, pak ustoupil a počkal, až Benjamin odklepe začátek paličkami. Tom přešel ke zpěvákovi a všichni o pár chvil později pochopili proč, když začal zpívat místo Lea. Jeho hlas byl drsný a temný, fascinující a všem přítomným z něj běhal mráz po zádech.
I Billovi přeběhl mráz po zádech, ale ne z Tomova hlasu. Ta píseň… byla to ta, kterou mu Tom hrál tehdy v autě.

I’ll look for you anywhere,
and perhaps I’m looking for you now

Budu tě hledat kdekoli,
a možná tě hledám i teď

Tom hledal jeho pohled, přikoval ho k Billovu a modlil se, aby neodvrátil zrak, zatímco zpíval něco, co se dalo označit za slova lásky.
Černovlásek zkřivil rty a začal mírně vrtět hlavou, aniž by si to uvědomoval, s očima upřenýma na kytaristu. Ne, tohle nebylo fér. Tom to nemohl spravit nějakou písní. Rána, kterou mu zanechal v srdci, byla příliš hluboká na to, aby se dala zahojit tímto způsobem.
Přesto dál poslouchal pomalé, sladké tóny písně, kterou pro něj Tom složil.

I know I left you, but
I’m happy to meet you again

Vím, že jsem tě opustil, ale
rád tě znovu vidím

Bill se při těch slovech lehce usmál. Ale byl to ironický úsměv. Jak si mohl myslet, že tohle bude stačit, aby mu odpustil? A proč vůbec chtěl, aby mu odpustil? Tom, pokud věděl, se o něj nezajímal.
Než si to stačil uvědomit, dav se změnil v pouhý šum v pozadí; ani neslyšel, co mu Christopher šeptá do ucha nebo jak se na něj Becki dívá. I když si to nechtěl připustit, místnost se zmenšila na něj a Toma. Jen na ně dva. Protože navzdory všemu Tom stále věděl, jak se dostat přímo do jeho srdce, a Bill ho za to nenáviděl.

What can I do to relieve your sadness?

Co můžu udělat, abych zmírnil tvůj smutek?

Tom z něj ani na okamžik nespustil oči a o mikrofon se sotva dělil s Leem, který ho měl doprovázet v refrénu a doprovodných vokálech. Ta písnička byla jeho, poprvé v životě cítil, že je jen a jen jeho, a chtěl být tím, kdo ji zazpívá osobě, pro kterou ji napsal.
Bill už to nevydržel.
Ne. Dost. Řekl si a cítil, jak mu srdce každou chvíli exploduje, jak silně mu bušilo v hrudi. Tohle nebylo dobré, tohle nebylo vůbec dobré. Nemělo to na něj mít takový vliv, byla to uzavřená věc. Proč měl tedy pocit, že jeho srdce přetéká láskou a zároveň bolestí?
Když ucítil, jak se mu v koutcích očí zaleskly slzy, věděl, že musí odtamtud zmizet. Otočil se zády k pódiu, a než mu kdokoli stačil cokoli říct nebo ho zastavit, prodíral se davem, aby co nejrychleji opustil klub.

Tomovi se zastavilo srdce, když viděl, jak Bill mizí z jeho života. Takhle to být nemělo. Ne, ne, ne…
Slova mu odumřela na rtech a během okamžiku přestal zpívat a hrát, aniž by si to uvědomil. Leo ho pobídl loktem, aby pokračoval ve hře, a začal zpívat místo něj.
Tom se už o koncert nezajímal. Viděl, jak se za Billem zabouchly dveře klubu, a než se nadál, nechal kytaru na podlaze a seskočil z pódia, aby se vydal za černovláskem.
„Tome!“ Někdo za ním vykřikl. Ani ten hlas nepoznal a bylo mu to jedno.
O chvíli později se dveře klubu zabouchly i za ním.

***

Bill šel rychle po chodníku a pevně objímal svůj trup, jak se snažil potlačit vzlyky. Nebylo to fér, tolik se snažil na něj zapomenout a jedna píseň jím dokázala otřást až do morku kostí. Neměl na ten koncert chodit, věděl to už od začátku. Byl hloupý, když si myslel, že si to může užít. Chtěl jít domů a nadobro na to zapomenout. Přešel ke krajnici a jednou rukou se snažil odstranit rozmazaný mejkap, zatímco očima hledal taxík. Černá kožená bunda byla pro berlínskou noc příliš lehká. Pořád se jí držel a bál se, že kdyby ji pustil, rozpadl by se přímo na chodníku.

„Bille!“
Temný, chraplavý hlas jím otřásl až do morku kostí. Neotočil se, i když se začal viditelně třást. Přimhouřil oči a modlil se, aby se mu to jen zdálo. Nějaká ruka ho chytila za rameno a přinutila ho otočit se, ale bez násilí. Bill znovu otevřel oči a spatřil Tomovu ztrhanou tvář jen pár centimetrů od něj. Zadržel dech a do očí se mu draly další slzy. Dredař horečně přejížděl očima po jeho tváři a s obavami sledoval černé stopy rozmazaného mejkapu. „Bille…“
Černovlásek se vykroutil z jeho sevření. „Prosím, odejdi,“ zašeptal.
Tom zavrtěl hlavou. „Musím s tebou mluvit… musím…“ kousl se do rtu a Bill ho poprvé viděl skutečně zranitelného. Bylo úžasné, jak rychle se jeho mramorový štít zhroutil. „… Neměl jsem odjíždět, aniž bych ti to řekl,“ přiznal nakonec kytarista.

Bill si odfrkl, což měl být sarkastický smích, a odvrátil pohled. „Je to uzavřená věc…“
„Ne, ne.“ Tom udělal krok dopředu a zoufale hledal jeho pohled. Bez masky lhostejnosti se cítil naprosto odhalený, ale věděl, že to musí udělat. „Utekl jsem. Od všeho, od tebe. A po těch měsících jsem si uvědomil, že…“ zhluboka se nadechl, zastavil se a zadíval se Billovi do tváře.
Černovlásek se na něj ani nepodíval, ale oba věděli, že pozorně poslouchá a hltá každé Tomovo slovo jako vodu v poušti. „Tu noc,“ začal Tom znovu a nebyl schopný zformulovat slova, jak se snažil srovnat si myšlenky. Věděl, že má jen jednu šanci. „Když jsem tě poprvé viděl na jednom z našich koncertů… Nebudu ti říkat, že jsem pocítil lásku na první pohled nebo jiné filmové kecy, protože by to nebyla pravda a já ne… Nechci ti říkat věci jen proto, abych tě potěšil a přesvědčil. Ale ten večer… viděl jsem tě plakat, přímo v první řadě. A já nikdy… ještě nikdy jsem neviděl člověka, který by plakal kvůli písničce, kterou jsme složili.“ Polkl, slova se mu těžko drala ven, měl zamlženou mysl, a skutečnost, že si Bill stále stál za svým, že se bude vyhýbat jeho pohledu, mu vůbec nepomáhala.

Černovlásek se snažil zastavit chvění spodního rtu, vytrvale zíral na nějaké místo a ani nevěděl, na co se dívá, protože měl oči plné slz a navzdory sobě se soustředil na to, co Tom říká.
Tom si horečně olízl spodní ret, sklopil pohled ke svým botám, a pak ho zase zvedl k černovláskovi. „Tohle mě zasáhlo. Bylo to jako… vědět, že někdo dostal naše poselství, víš? Mým snem bylo… Nešlo jen o to být hudebníkem, ale také o to, abychom svou hudbou předávali určité emoce. A tu noc, když jsem tě viděl plakat… poprvé jsem věděl, že jsem uspěl, a cítil jsem…“ nechal větu viset ve vzduchu.

Bill se zachvěl a nedokázal se rozhodnout, zda to přičíst berlínskému chladu, nebo Tomovu přiznání; sklopil zrak a lehce si povzdechl. „Tome, jestli se mi tu snažíš říct, že jsem pro tebe jen fanoušek a nic víc, tak na to už jsem přišel sám…“ zamumlal unaveně a cítil se prázdný.
Tom znovu zavrtěl hlavou. „To bylo jen na začátku… Bylo to něco, co mě přimělo zeptat se tě, jestli chceš jít tu noc se mnou. Měl jsem o tebe zájem, ale nedokázal jsem ho vysvětlit… a když jsem tě viděl v backstage, pomyslel jsem si…“
„… Myslel sis, že mě chceš jenom ošukat, já vím.“ Tentokrát to byl Bill, kdo smutně zavrtěl hlavou. „Dal jsem ti šanci, abys mi to vysvětlil, ale ty mi jen říkáš to, co už vím. Chtěl sis jen nezávazně užít, a že jsem pro tebe jen další fanoušek. Nechci tu sedět a nechat si znovu vmést pravdu do tváře. Bolí to a už jsem to zažil, děkuji.“ Bill se chtěl otočit a odejít, ale Tom byl rychlejší: chytil ho za paži a zadržel ho. Tentokrát ho nechtěl pustit.

„Počkej…“ zašeptal, nebo si to možná Bill jen představoval. Otočil se a pohlédl do jeho hnědých očí. Tom ho pomalu pustil, jako by se bál, že se Bill náhle rozplynul ve větru. „Zpočátku to tak bylo…“ přiznal vážně a oči mu potemněly. „Ale Bille, po té noci jsem nedokázal přestat myslet na to, co se stalo na koncertě… a na tebe.“ Zdálo se, že ho přiznání tohoto posledního detailu stálo hodně sil, protože neměl odvahu udržet černovláskův pohled, když to říkal. „Napsal jsem tu písničku… a než jsem se nadál, potřeboval jsem, abys ji slyšel, i když to byl jen takový pokus. Nikdy jsem ti neřekl… že od samého začátku se ta píseň zrodila díky tobě. Neměl jsem odvahu přiznat to ani sám sobě, protože jsem si nechtěl připustit, co cítím.“

Bill zkřivil rty a snažil se zadržet slzy, protože usoudil, že tu noc plakal až příliš. Poprvé se Tomovi podíval do očí a hledal v nich stopu, stín, cokoli, co by mu ukázalo, že lže. Rastovy oči však byly té noci jasné jako obloha nad nimi.
„Tome, já…“
„Neměl jsem odvahu napsat text, dokud jsme neodjeli na turné,“ pokračoval Tom, aniž by mu dal šanci cokoliv říct. „Věděl jsem, že to, co jsem udělal, je špatné. Nic ti neříct, jen tak zmizet. A nedokázal jsem zahrát ani akord té písničky, dokud jsem nevěděl, že si vyčítám, co jsem udělal, protože jsem to nikdy udělat nechtěl…“
Bill zadržel dech a dlouho se na něj díval a Tom si myslel, že se mu to podařilo. Znovu pronikl do jeho srdce.
Pak černovlásek o krok ustoupil, odvrátil se a zavrtěl hlavou. „Snažíš se mi říct, že mě opravdu miluješ?“ Řekl bez obalu a jeho hlas byl stejně strnulý jako zbytek těla.

Tom byl překvapený tím chladem. „Já… nevím, jestli jsou to ta správná slova. Ale vím, že k tobě něco cítím…“ přiznal a tvářil se rozpačitě.
Bill znovu zavrtěl hlavou. „Myslím si, Tome, že prožíváš odraz mých pocitů,“ zformuloval jasně a tváří v tvář zmatku na tváři dredaře se pustil do vysvětlování. „Viděl jsi mě ten večer v klubu, překvapil jsem tě, protože jsem se opravdu nadchl pro vaše písničky, pak jsi mě potkal, viděl jsi, že tě mám čím dál více rád, dělali jsme… co jsme dělali.“ Na chvíli se odmlčel a lehce se při té vzpomínce začervenal. Tom si pomyslel, že by se do těch červených tváří nejraději zakousl. „… a ty ses přesvědčil, že mě miluješ, protože víš, že ses choval špatně, a protože jsi nikdy předtím neměl takového fanouška, jako jsem já,“ smutně se usmál a podíval se do jeho očí. „Ale ty ke mně nic necítíš, aspoň ne v tomhle smyslu. Lžeš sám sobě a snažíš se lhát i mně.“

Tom udělal rychlý krok vpřed. „To není pravda, já…“
Bill ho od sebe držel na délku své paže. „Tvoje činy mluví jasně. Kdybys opravdu cítil jen desetinu toho, co k tobě cítím já, nikdy bys takhle neodešel. Nevyužil bys mě… Je jedno, kolik písniček mi napíšeš, ale nemůžu věřit tvým slovům, pokud tvé činy říkají něco jiného. Žiješ jako odraz lásky, kterou k tobě cítím.“ Vysvětlil mu chladně a upřel na něj pohled.
Tom chvíli mlčel. Možná by Billovým slovům uvěřil, kdyby mu je řekl před třemi měsíci, ale teď si byl jistý svými pocity a všechno, co černovlásek řekl, prostě nebyla pravda.
Sklopil zrak, aby ho znovu upřel na druhého a náhle mu něco došlo. „Lásku, kterou cítíš…?“ Zopakoval a udivilo ho, že Bill použil přítomný čas, aniž by o tom přemýšlel.
Bill se začervenal, odvrátil pohled od jeho a proklínal se. „Na tom nezáleží. Je to jednosměrná láska, jako vždycky byla…“ jeho hlas slábl, když ta slova vyslovil, až mu úplně zanikla na rtech, když se setkaly s Tomovými.

Černovlásek rozšířil oči a byl překvapen. Dredař se přiblížil, využil Billovy nepozornosti a jemně přitiskl své rty na jeho. Bill zvedl ruku ve snaze odstrčit ho, ale Tom ho chytil za hubené zápěstí a zablokoval ho. Nepokoušel se polibek prohloubit, jen se dál tiskl svými rty k černovláskovým. Bill se nemohl ubránit pocitu, jak teplé a hebké jsou na jeho vlastních. Cítil se slabý: opravdu stačil jeden polibek, aby prolomil všechny jeho obranné mechanismy, které si za ty tři měsíce pracně vybudoval?
„Tome…“ zamumlal na protest proti jeho ústům a uvědomil si, že se mu třese hlas tak, že ani nedokáže pořádně vyslovit slova. Chybělo mu to, chyběly mu ty polibky, a nedokázal se jím bránit.
Tom se okamžitě odtáhl, ale ne moc. Jeho dech se Billovi hřejivě otřel o tváře a on se odvážil zvednout oči, aby se setkal s tmavými duhovkami druhého muže.
„Nedělej mi to…prosím…“ zašeptal Bill znovu na pokraji slz. „Nehraj si se mnou…“ Nemohl s tím bojovat, na to už přišel. Mohl jen prosit.

Tomovi při těch prosbách puklo srdce. Nikdy mu nechtěl ublížit, ale místo toho se zdálo, že mu to způsobilo víc bolesti, než chtěl a než bylo vidět v jeho tváři. Udělal krok zpět a rozepnul si mikinu, zatímco Bill na něj zmateně hleděl. Rasta vzal jednu jeho ruku a přiložil si ji k srdci, které mu silně, až příliš silně tlouklo do hrudního koše. Zhluboka se nadechl a jen na několik okamžiků zavřel oči.
Když je znovu otevřel, Bill na něj zíral se slzami v očích a zmatkem ve tváři.
Tom se usmál. „Když nevěříš mým slovům, věř aspoň tomuhle,“ přitiskl si černovláskovu ruku pevněji k hrudi a nechal ho mlčky naslouchat.
Bill byl v pokušení stáhnout ruku a zapomenout na všechno, co se dnes večer stalo, ale jedna jeho část, ta, které velelo srdce, chtěla věřit tomu tlukotu, který se tolik podobal tomu, jenž rozechvíval jeho hruď.

Několikrát zamrkal a snažil se pročistit mysl. Pak se znovu zadíval na rastu.
„Takže ty jsi opravdu v klu-…“
„Pšššt,“ přerušil ho Tom a přistoupil k němu blíž. Vzal jeho tvář do dlaní a palci setřel stopy slz na Billových tvářích.
Černovlásek se na něj díval velkýma, uslzenýma očima jako dítě, které čeká na nějaký zázrak. Bylo úžasné, jak malý a bezmocný v tu chvíli vypadal, pomyslel si Tom s pobavením. Připomněl mu Billa, který před několika měsíci vstoupil do jeho bytu, nevinný a ztracený.
„Stále nemám odpovědi, které hledáš,“ vysvětlil šeptem na Billových rtech. „Ale jestli mi to dovolíš, rád bych, abychom je hledali společně.“ Upřel svůj pohled do Billových očí a čekal na odpověď s tváří plnou očekávání. Černovlásek se na něj dlouho díval a snažil se nepodlehnout vůli svého srdce hned. Nakonec objal Toma kolem krku, stoupl si na špičky a přiložil své rty na Tomovy a zavřel oči. Tom ho objal kolem pasu a lehce ho zvedl ze země. S úlevou roztáhl rty, prohloubil polibek a přitlačil Billa k nejbližší zdi.

Černovlásek se ocitl přitisknutý zády k něčemu a byl zahalen Tomovou vůní. Líbali se dlouhé minuty, jako by chtěli dohnat ztracený čas, a Bill se ani nepokoušel bojovat, nechal rastu, aby ovládl jeho ústa dle libosti. Později se možná zastaví a budou přemýšlet o tom, jak absurdní ta situace byla. Od první chvíle se přitahovali jako magnety, ale museli riskovat, že o sebe přijdou, aby pochopili, co je důležité.
Tom se odtáhl jen na okamžik, aby popadl dech, aniž by znovu otevřel oči, a zatímco jeho ruce už bloudily pod Billovou bundou, jeho ústa se znovu pokusila zaútočit na černovláskovy oteklé, rudé rty, ale neuspěl, protože mu Bill přitiskl ukazováček na rty. Rasta znovu zmateně otevřel oči.

Bill se na něj přísně zadíval. „Jestli něco takového ještě někdy uděláš, můžeš mi napsat celá dvě alba písniček, ale já se na tebe ani nepodívám,“ řekl s upřímnou vážností.
Tom se jen usmál, okusoval jeho prst a sledoval, jak se červená rozkoší.
Bill mu ho s posměšným rozčilením vytáhl z úst. „Přestaň,“ vykoktal s neuvěřitelnými rozpaky. Pak ho napadlo: „Měl by ses vrátit dovnitř! Zmizel jsi v polovině koncertu,“ řekl šokovaně a uvědomil si, co Tom udělal, až když to řekl.
Tom předstíral, že o tom přemýšlí. „Nevím, jestli dokážu hrát bez svého fanouška číslo jedna v první řadě,“ ušklíbl se.
Bill se usmál a v iracionálním záchvatu štěstí mu skočil kolem krku. „Co by sis beze mě počal,“ zašeptal mu do rtů, když ho znovu začal líbat a nedokázal se zastavit.
„Nic,“ odpověděl Tom okamžitě a tvářil se tak vážně, že Bill cítil, jak se mu při pohledu do jeho tmavých očí chvěje srdce. To, co v nich četl teď, se diametrálně lišilo od toho, co v nich četl při jejich prvním setkání, ale Bill v jeho očích rozpoznal záři, která tam byla od začátku, kdykoli se na něj Tom podíval.
„No tak…“ zamumlal a rozhodl se vrátit dovnitř, než začne zase brečet jako malá holka. Přitiskl se k Tomovu boku, když mu rasta dal ruku za záda. Bill se cítil zabalený do jeho obrovské mikiny a už mu nebyla zima.
„Málem bych zapomněl,“ vzpomněl si náhle. „Jak se jmenuje ta písnička?“ Zeptal se zvědavě.
Tom se na něj podíval a usmál se. „Thank you.“

autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)