autor: loulou71
Rozzlobeně jsem došel k autu na parkovišti, ale když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že jedno z kol je propíchnuté nožem.
„Do prdele!“ Kopl jsem do pneumatiky, prudce si sundal mikinu a za nadávek jsem se šel podívat do kufru po rezervě.
Prvně jsem kolo nemohl sundat, pak se mi nedařilo ho nasadit, protože jsem byl příliš nervózní a nešikovným gestem jsem se pěkně pořezal na paži. KURVA! Tohle bylo všechno, co jsem potřeboval. Zkurvený den!
Posadil jsem se a pevně si ránu stiskl, aby se do ní nic nedostalo. Pak jsem v kapse hledal kapesník, abych si utřel krev. Byl jsem vzteky bez sebe. Přemožený příliš silným pocitem jsem se sám sebe ptal, co se to se mnou vlastně děje. To vše bylo přehnané.
Kolo? Říznutí? Co když moje nervozita souvisela s jedinou osobou? S Billem!
Uvědomil jsem si, že i když je to kretén, přitahuje mě a že po něm toužím víc než po čemkoli jiném, a že když jsem viděl, jak šuká s někým jiným, strašně jsem žárlil.
Chtěl jsem ho držet v náručí a ovládat ho. Byl jako zvíře.
Šukal s prázdnýma očima a doslova vlastnil svého partnera bez jakéhokoliv citu. Jeho „špinavé“ praktiky mě odpuzovaly, ale nemohl jsem ho dostat z myšlenek. Sveden jeho charismatem, jeho smyslností… zcela zhypnotizován jeho osobou, vydán na milost a nemilost jeho lhostejnosti a podlosti, ztratil jsem se v jeho očích, a to jistě znamenalo můj konec…
„Problémy?“ Ne, prosím! Kdokoliv, jen ne on.
„Žádný problém, díky.“ Můj tón byl sebevědomý, nechtěl jsem mu dopřát uspokojení, aby se mi už poněkolikáté vysmíval.
„Ukaž mi to.“ Učitel si klekl vedle mě a vzal mě za ruku, aby se na ránu podíval zblízka.
„Pěkná rána. Jsi opravdu šikovný chlap.“ Jestliže moje sebevědomí už několik dní pokulhávalo, tohle byl vrchol. Pýcha mě přiměla, abych se rychle zvedl ze země a vyzval ho pohledem.
„Co chceš říct tím šikovný?“ Kdybych tě hodil na postel, donutil bych tě všechna ta slova vzít zpátky!
„Co? Myslel sis snad, že ti řeknu, jaký jsi mužný a silný samec, když ses skácel k zemi kvůli tomuhle malému škrábnutí?“ Usmál se na mě, zatímco moje trpělivost dosahovala krajních mezí.
„Rád tě znervózňuju. Jsi tak naivní. Je příliš snadné, aby ses přestal ovládat.“ Pořád si mě dobíral? Ale potom opravdu toužil, abych mu dal ránu pěstí do obličeje.
Chtěl jsem odpovědět, když se k nám přiblížila nějaká postava.
„Konečně jsem tě zase našel!“ Vysoký blonďák se otočil přímo k černovláskovi.
„Andreasi?“ Billovi se zachvěl hlas, jeho tvář zbledla a jeho oči se rozšířily, zarazilo mě to.
Kdo to byl? Proč uvedl učitele do takového stavu?
„Nepředstavíš mě svému příteli?“ Blonďák se na mě podíval úkosem.
„On… není můj přítel! Je to žák,“ snažil se Bill zlomeným hlasem vysvětlit.
„NE? Tak proč ho takhle hltáš očima?“ Začal vyhrožovat.
„Já nikoho nehltám! Já…“ Bill se třásl jako osika. Můj instinkt mi říkal, abych se postavil mezi ně a oddělil je.
„Co chceš? Jdi mi, kurva, z cesty, musíme něco s mým milovaným bratříčkem probrat.“ Hrubě mě odstrčil, popadla Billa za ruku a táhl ho za sebou.
Několik minut jsem stál bez hnutí. Bratr? Jak zvláštní situace? Učitel Bill, naštvaný a nenávistný, schopný zastrašit a podřídit si všechny kolem sebe… a v najednou vypadal jako bezmocný človíček.
Druhý den jsem se vrátil do taneční školy na kurz. V hale stál Bill před stereem a pohrával si s různými cédéčky.
„Ahoj Bille,“ řekl jsem mu přátelským tónem.
Mlčky se otočil a šel ke mně. Toho odpoledne měl na sobě černou teplákovou soupravu, sluneční brýle a své obvyklé jehlové podpatky.
„Jsem tak oslňující, že v mé přítomnosti potřebuješ sluneční brýle?“ Snažil jsem se být vtipný, opravdu jsem chtěl, aby náš “vztah“ nabral nový směr. Cítil jsem potřebu být na něj obzvlášť milý.
„Nějak moc si věříš, ne?“ Jeho ledová slova mnou projela jako laser a zanechala ve mně palčivý pocit v žaludku. „Jsi tu, abys tančil, a ne abys kecal sračky. Musím ti připomínat, že nejsi typ, který by dokázal někoho oslnit? Jsi tak nudný, obyčejný a nezajímavý.“ Otevřel jsem pusu dokořán, příliš překvapený, než abych mu dokázal odpovědět.
Bill byl zase zpátky… cynický a arogantní.
Udělal krok vpřed a položil moje ruce na svůj pas.
„Zkusíme tango. Ukážu ti několik prvních kroků, takže dávej pozor.“ Sledoval jsem, jak se pohupuje. „Musíš dávat pozor na pohyb, který tvoje žena udělá.“ Otočil hlavu doleva a doprava, stoupl si za mě, pohladil mě po zádech, a pak mi vsunul nohu mezi moje a přisunul mi ji k rozkroku.
Zadržel jsem dech.
„Neboj se, nezničím ti je…“ Konečně se usmál a místnost jako by se okamžitě rozzářila.
„Bille?…“ Chtěl jsem vědět něco o jeho bratrovi. Neznal jsem ho… ale vůbec se mi nelíbil.
„Au!“ Zalapal jsem po dechu, ublížil jsem mu, ale přesto jsem mu na nohu nedupnul…
Rty se mu zkroutily do bolestné grimasy.
„Co se děje?“ Nakrčil jsem se, abych se podíval.
„Nedotýkej se mě!“ Náhle mi odtáhl ruce, až mu spadly brýle a odhalily monokl.
Odstoupil jsem, abych si ho lépe prohlédl.
„Bille?“
„Přestaň mi tykat! Pro tebe jsem pan Kaulitz a starej se sám o sebe!“ Byl jsem čím dál tím zmatenější. Neposlouchal jsem ho a rychle jsem mu lehce nadzvedl mikinu.
„To jsou modřiny? Kdo ti ublížil?“ Vědomí, že ho někdo zmlátil, ve mně vyvolávalo vlnu vzteku. To, že byl odporná bytost, nikoho neomlouvalo, aby ho takhle zbil. Věděl jsem to lépe než kdokoli jiný, když jsem viděl, kolikrát zkoušel mou schopnost sebeovládání…
„Ruce pryč, jak se opovažuješ?“ Jeho ruka mě udeřila do tváře a tvář mi vzplála.
Otočil se ke mně zády, aby odešel, ale já ho chytil za zápěstí… Chtěl jsem omluvu, koneckonců jsem se o něj jen bál.
Padl na zem a snažil se dostat z mého sevření plazením. Kalhoty mu lehce sklouzly a odhalily škrábance na stehnech, zneužil ho někdo? Tato otázka mi vrtala hlavou. Představa, že znásilnili to krásné, dokonalé tělo, mě děsila.
„Kdo ti ublížil?“ Naléhal jsem.
Při té představě jsem umíral.
„Nikdo mi neublížil. To tě nenapadlo, že mám rád drsný a tvrdý sex?“ S posměšným úsměvem pozvedl obočí a zlomyslně se usmál… „Jsi tak naivní, Tome…“ vyprskl smíchy a opustil místnost…
autor: loulou71
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
