autor: loulou71
TOM
Zdálo se mi, že prožívám noční můru. Ten večer jsem šel hledat svou lásku, abych ji vzala do romantické restaurace, a místo toho…
Měl jsem na očích toho hajzla, jeho bratra, který se na Billa sápal svýma špinavýma rukama. Chtěl jsem ho zabít! Chtěl jsem mu stisknout krk mezi prsty a vyrazit mu dech. Vrhl jsem se na něj, když mi na mou otázku, co chce od Billa, odpověděl pohledem, který jasně říkal jeho prdelku a posměšně se usmál. Víc jsem nerozuměl. Oči se mi zaleskly vztekem, dech se mi zadrhl, krev mi vřela žárlivostí, tělo se mi napjalo při pohledu na jeho ústa u krku mého přítele. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že Bill není můj přítel, a jeho touha udržet si Andrease nablízku toho byla důkazem.
Sevřel se mi žaludek a snažil jsem se ovládnout žluč, která se mi chtěla vylít ze rtů. Bill se postavil před bratra a dlaní mi spočinul na hrudi, aby mě uklidnil, ale já ho ošklivě odhodil na zem. Shodil jsem Andrease na zem a silně ho udeřil do obličeje.
„Myslíš si, že tvůj hněv ti k něčemu bude? Copak jsi ještě nepochopil, že můj bratr ti nikdy patřit nebude?“ Andreas plivl na zem a z úst mu tekla krev, zatímco já dál zuřil, i když černovlásek křičel.
„Tome, prosím, dost!“ Bill si stoupl za mě a svýma malýma a jemnýma rukama se mě snažil od bratra odtáhnout.
„Pusť mě, Bille!“ Ještě jednou jsem do něj strčil, abych ho od sebe odehnal, a když jsem se otočil k Andreasovi, přišla rána do břicha, která mi vyrazila dech a donutila mě se prohnout.
„Andreasi!“ Křičel Bill, zatímco naše rány byly stále silnější.
S bolavými klouby a krvácejícím obličejem jsem se snažil vstát a popadnout dech. Můj soupeř stále ležel na zemi a já ho pobízel, aby vstal.
„Vstávej, ty hajzle. Jaké to je, když tě někdo mlátí?“
Ještě jsem s ním neskončil. Oči se mi rozšířily, když jsem viděl, jak se Bill blíží ke svému bratrovi. Měl strach a jednou rukou mu pomohl na nohy tím, že ho držel na rameni.
„Andreasi, prosím, pojďme domů.“ Hlas černovláska zněl prosebně a oči se mu leskly od slz, které na sebe nenechaly dlouho čekat.
„Pusť mě, ty kreténe! Za všechno můžeš ty!“ Andreas mu vlepil silnou facku a jeho hrubé prsty mu poznamenaly tvář. Blonďák se ke mně otočil plný nenávisti. Všiml jsem si, že se hrabe v kapse, a když jsem uviděl, že vytahuje vojenský nůž, otevřel jsem údivem ústa. Tak daleko by nezašel, že ne? Alespoň jsem v to doufal…
„Co? ANDREASI!“ Bill mu zastoupil cestu ke mně, ale jeho bratr mu pohrozil tím, že natáhl ruku s nožem k jeho krásné tváři. Můj milovaný zbledl, ale s odvahou mu dál odhodlaně čelil. „Andreasi, zbláznil ses?“ Blonďák ho neposlouchal a prudce ho odstrčil ke zdi, až se praštil do hlavy. Omdlel a sklouzl na podlahu, přičemž na zdi zanechal dlouhou červenou stopu.
„BILLE?“ Srdce mi vynechalo úder. Moje láska byla nehybná, zdálo se, že je bez života. Zoufale jsem se k němu rozběhl. „Bille, lásko…“
Andreas se postavil čelem ke mně a odtáhl mě od svého bratra, který ležel na podlaze.
„ZABIJU TĚ! Jak sis mohl myslet, že můžeš vstoupit do našeho života a vzít mi ho, aniž bys za to nesl následky? BILL JE MŮJ!!“ Blonďákovi se hrozivě stáhla čelist.
„Jak se můžeš takhle chovat ke svému bratrovi? Není to láska, kterou vůči němu chováš, je to jen vlastnictví. Nenechám tě ho zničit.“
Vrhl se na mě, poranil mi ruku. Pokusil jsem se ho odzbrojit, ale byl příliš rychlý a udeřil mě do tváře, kde mi zanechal hlubokou ránu… Snažil jsem se ho od sebe odtrhnout, chtěl jsem vidět, jak na tom Bill je, na mém bezpečí mi nezáleželo. Riskoval bych život, kdybych ho mohl vzít do náruče a postarat se o něj.
Kopl jsem Andrease do břicha a on narazil do zrcadla v hale, které se roztříštilo na tisíc kousků. Blonďák vykřikl, když se mu do těla zabodly kousky skla. Zvedl jsem černovláskovo křehké tělo a položil mu hlavu na ruce, které jsem měl potřísněné krví.
„Bille, Bille???“ Černovlásek pomalu otevřel oči, zašklebil se bolestí a snažil se přiložit si ruku k ráně. „Nehýbej se. Neboj, odvezu tě do nemocnice,“ řekl jsem mu s třesoucím se hlasem, který prozrazoval mé obavy.
„Andreas? Co jsi udělal s mým bratrem?“ Prohledával očima místnost.
„Bille, kurva! Málem tě zabil a ty se na něj pořád ptáš?“ Nechápal jsem, proč ho pořád hledá a chce ho mít u sebe.
„Tome!!!“ Podle Billových vytřeštěných očí a hlasitého výkřiku jsem poznal, že se mě Andreas chystá zezadu udeřit. Podrazil jsem mu nohu a už jsme se váleli na zemi, kdo bude mít navrch… Pak se to všechno seběhlo tak rychle, že jsem si to nestačil ani uvědomit…
Andreas padl vedle mě. Tělem mu otřásaly silné křeče, z úst mu tekla krev a zorničky měl rozšířené. Nůž mu uvízl v žaludku.
„Tome, co jsi to udělal?“ Černovlásek se na mě vrhl, aby mě odtáhl od svého bratra. „Andreasi, Andreasi, mluv se mnou… prosím.“ Ruce se mu třásly jako hadrové panence.
„Bille, ne… nebyla to moje chyba… omlouvám se… já, já… nechtěl jsem.“
„Nedotýkej se mě! Nejsi o nic lepší než on!“ Jeho oči byly dvě černé úzké štěrbiny.
„Bille to… to udělal, to on.“
„Vypadni, už tě nechci nikdy vidět!“ snažil se najít v bratrově kapse mobil. Zavolal záchranku. „Prosím, přijeďte rychle, je vážně zraněný.“ Bill jim sdělil adresu, a jakmile ukončil hovor, sklonil se zpátky k bratrovi. Otočil ho na bok, pokrčil mu jednu nohu a mírně pootevřel blonďákovy rty, přičemž mu vytáhl jazyk, aby se neudusil.
Přistoupil jsem k němu blíž, abych ho uklidnil. Byl tak rozrušený. Tvář měl staženou a bledou strachem, tělo se mu chvělo drobnými záchvěvy a ruce měl rudé od krve.
„Vypadni odsud! Nenávidím tě! Jak jsi mi to mohl udělat?“ Billovy ledové oči mi probodly srdce.
Ztrácel jsem ho? Bylo to možné? Konečně se mi podařilo prolomit jeho štít, který si za ta léta vybudoval… Nebylo to snadné, ale láska k němu mě přiměla dělat věci, o kterých jsem si myslel, že je nikdy nedokážu. Nemohlo to takhle skončit, ne?
„Bille, prosím… křič, bij mě, ale nech mě u sebe, nevyhazuj mě ze svého života… nechtěl jsem, aby se to stalo, prosím… nenech svého bratra, aby nás rozdělil, nenech ho vyhrát…“ prosil jsem ho s knedlíkem v krku.
„Vyhrát?… Vyhrát? Nejsem trofej, kterou by sis mohl odnést domů, Tome! Jak sis mohl myslet, že bych kvůli tobě opustil svého bratra? Jsme stejné krve, žijeme spolu už dlouho, navzdory různým problémům. Vždycky se o mě staral…“ černovlásek byl vzteklý a drsná slova, která se mu řinula z úst, vyprazdňovala mou duši.
„Kurva, Bille, je to násilník!“
„Vypadni,“ černovlásek se postavil čelem ke mně a začal mě tlačit ke dveřím. „Vypadni a už mě nehledej.“ Moje ruka se natáhla k jeho obličeji, ale on ji od sebe odstrčil. „Myslel jsem, že jsi jiný než Andreas. Byl jsi ke mně tak milý a starostlivý, že jsem si skoro, skoro, myslel, že cítím něco jiného, něco, co mě hřeje u srdce a rozlévá se mi po těle, kdykoli jsi v mé blízkosti. Pořád jsem nevěděl, jak to definovat, ale rozhodně jsem se cítil dobře… Ale ty jsi všechno zničil.“
„Bille, miluji tě. Tvůj bratr byl ozbrojený. Nemůžu za to, že se při rvačce bodl do břicha! Prosím, nevyhazuje mě. Vezmu tě do nemocnice. Budeš potřebovat podporu. Chci tam být pro tebe.“
„Copak to nechápeš? Nejsi o nic lepší než můj bratr. Nepotřebuji dalšího „Andrease“. Jeden, který nedokáže ovládat svůj hněv a chce řídit můj život, mi stačí. Chtěl jsem to bratrovi říct, že…“ tato slova přerušil lékař, který se přiblížil, aby Andrease ošetřil.
„Dobrý den, co se stalo?“ Bill vyprávěl o hádce a nehodě.
„Nebojte se, pane Kaulitzi, o vašeho bratra bude postaráno tím nejlepším možným způsobem. Pokud chcete jet do nemocnice, máme pro vás místo v sanitce.“ Doktor a sestra strčili blonďáka do auta, a když jsem se ve voze setkal s Billovým pohledem, řekl jedinou větu, při které mi ztuhla krev v žilách.
„Zapomeň na mě.“
Z taneční školy jsem odešel naprosto emocionálně zničený. Osud byl proti mně. Chtěl mě potrestat za něco, co jsem udělal v jiném životě? Zavrtěl jsem bolestí hlavou.
Vzpomněl jsem si na první den, kdy jsem ho viděl, a na ten zmatek, který jsem cítil. Přestože to byl muž a já jsem byl zarytý heterák, sukničkář prvního řádu, nikdy by mě nenapadlo, že se do takového kluka bláznivě zamiluju.
Choval se ke mně nevrle, útočně, posměšně, a i když jsem ho často chtěl uhodit, něco mi v tom bránilo, nechal jsem se přemoci jeho magnetismem, jeho osobou…
Byl to neustálý konflikt plný soupeření a provokací, dokud jsem nepochopil své city a nedoufal, že mu ukradnu srdce. Chtěl jsem ho, toužil jsem po něm a s velkou trpělivostí jsem se k němu snažil přiblížit, abych ho tím stále sílícím pocitem nezranil nebo nevyděsil.
Držet ho v náručí mi lichotilo, líbat ho mě opíjelo, dotýkat se ho a vdechovat jeho parfém byl pocit, který už nikdy nevymažu z hlavy.
Bezcílně jsem bloudil ulicemi. Nechtěl jsem se vrátit domů, vidět znovu otcovu tvář by nebylo nejlepší… Nemohl jsem jít ani do svého tajného úkrytu. Všechno mi tam připomínalo Billa a ložnice byla jistě celá provoněná jeho vůní a povlečení stále vyprávělo o naší lásce a sexu, který jsme měli před několika hodinami.
Nohy mě automaticky přivedly před Alyssiny domovní dveře. Položil jsem ruku k otevření branky zcela vyčerpaný, bez sil, a když mi bývalá přítelkyně otevřela dveře, zmohl jsem se jen na … „Můžeš u sebe nechat svého kamaráda?“
autor: loulou71
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
