autor: °GinevrA°
Ahoj všichni je tu velmi krátká povídka a vlastně nějak nevím, co k ní říct… Ještě jsem nečetla nic tohohle druhu a vyrazila mi neskutečně dech. Nebudu k tomuhle nic víc psát, snad jen… užijte si tenhle skvost.
Coraline, ne Caroline. A dokonce ani Bill.
Jmenuji se Coraline.
Coraline Yvonne Simon.
Opakuju si to víceméně každý den, jakmile si v odrazu zrcadla přečtu, že ne, já nemůžu být muž.
Coraline je velmi zvláštní jméno, nápad matky, ale mně se moc líbí. Navíc se mi líbí, když si to pletou s Caroline, protože to jméno nesnáším, a při té příležitosti zdůrazňuji, že ne, není to Caroline, ale Coraline.
Uvést, že se nejmenuji Bill, je však mnohem obtížnější.
Coraline je hezké jméno, i když zvláštní, jak mi spousta lidí řekla. Bill je obyčejné, suché jméno spíš pro psa než pro člověka, ale jen někdo jako Bill – ten skutečný, ten, který nejsem já – dokázal elegantně obléknout i jméno, které se nehodilo k jeho image. Coraline je už samo o sobě hezké ženské jméno, takže podle toho musíte i žít. Nemůžou si mě splést, ani náhodou, s chlapcem, který reflexivně zkrášloval to, čím vůbec nebyl.
Bohužel, život – nebo smrt? – je silnější než jméno nebo chlapec, který vypadá jako víla, a tak byla řada na skutečné víle, aby přivedla zpět chlapce, který měl jen ošklivé jméno.
Nemohla jsem si to uvědomit lépe, než když jsem dorazila na tuto prokletou pláž. Tom je příliš daleko na to, aby pochopil, co jsem pochopila já, ale stejně si to uvědomí. Nebo v to alespoň doufám.
Co všechno člověk neudělá pro lásku a jak tě tak silný cit dokáže připravit o všechno, dokonce i o zdravý rozum, který by ti měl říct, že ne, tahle blondýnka nemůže být tvůj bratr, to jsem se dozvěděla, když jsem si myslela, že můj život je dokonalý a že láska může stačit k tomu, aby to tak bylo.
Na druhou stranu mě Tom naučil, že slovo „láska“ může být něco, čeho se bát.
Pro mnohé jsem kdysi bývala Bill Kaulitz. Pro někoho jím stále jsem a okolnosti mě vedly k tomu, abych předstírala, že jím opravdu jsem.
Nakonec už sama nepoznávám, kdo vlastně jsem. Možná jsem zapomněla, stejně jako rozdíl v písmenech mého skutečného jména, na který se už ani neobtěžuji upozorňovat.
Shodou náhod jsem mu byla nejen podobná, ale paralelně s jeho životem jsem měla i úspěch a lásku tak tichou, že se zdála být odsouzením. Když se na to podívám blíž, zjistím, že to byla existence, kterou mu vůbec nezávidím.
Bylo mi sedmnáct a jako každá německá dívka, jejíž dospívání se časově shodovalo s explozí Tokio Hotel, jsem byla jeho velkou fanynkou.
Uvědomila jsem si, že jsem vypadala jako Bill, když jsem ještě měla blond vlasy, ale už jsem si začerňovala části obličeje silnými očními stíny a několika příliš mnoha piercingy. Pro začátek jeden na jazyku a jeden v obočí.
Všimlo si toho několik přátel – několik skutečných a mnoho virtuálních – a pak i já sama, když jsem si pomalu začala vytvářet jiný odraz, než s jakým jsem vždycky žila.
Coraline se ztrácela a ustupovala Billovi.
Měla jsem všechna jeho tetování, všechna na místech, kde si je nechal udělat. Vyhnula jsem se jen tomu, které měl na boku: bylo příliš drahé a hodně viditelné.
Ostatní fanoušci, a hlavně moje rodina, mě za tuto volbu stále velmi kritizovali; teď už vím, že bych udělala správnou věc, kdybych je poslechla, ale nikdy jsem si nedokázala ani představit, že bych to udělala.
Když jsem byla jejich fanouškem, mluvilo se o mé podobnosti s Billem – samozřejmě záměrné – a já na ni byla velmi hrdá. Na fórech o nich jsem byla populární a někteří fanoušci šli tak daleko, že se se mnou fotili, jako bych jim mohla poskytnout iluzi, že jsou vedle skutečného Billa, nebo možná přimět ty hloupé, aby tomu uvěřili.
Byla jsem blázen, ale který fanoušek Tokio Hotel nebyl?
Tak to bylo několik let, a pak temná pohádka, o které jsme si mysleli, že v ní žijeme, ustoupila kruté realitě, která byla mnohem temnější než naše představy.
Bill zemřel v roce dva tisíce devět za okolností, které nebyly nikdy objasněny. Ve skutečnosti je považován za mrtvého, protože dosud nikdo nedokázal dát lepší a přesnější odpověď na to, co se mu vlastně stalo.
Málokdo věděl, že Tom je slušný surfař; já jsem se to dozvěděla až později od něj. Když žili v Los Angeles, chodil v horkých dnech cvičit na malou odlehlou pláž nedaleko jejich domu, a když se Billovi chtělo brzy vstávat nebo nasednout na kolo, doprovázel ho, a když měl náladu, dokonce ho nechal pár věcí naučit.
Jednoho dne, když se Tomovi nechtělo jít, ho napadlo, že půjde sám, v obvyklou dobu, na obvyklou pláž, s jedním z Tomových prken. Nikdy se nevrátil.
Jeho prkno bylo o několik dní později nalezeno ve skalách a na pláži ležela jen taška, se kterou odešel z domu. Z těla se nikdy nic nenašlo, ale ti, kdo případ vyšetřovali, dlouho neváhali: bylo pravděpodobné, že ho už dávno sežrali žraloci.
Tom na něj čekal několik dní, seděl na pláži. Nejspíš věděl, že to k ničemu nebude, ale čekání tam mu nejspíš pomohlo cítit se v klidu, protože Bill prý měl rád pozornost, i když to nebylo nutné.
Nikdy jsem Billa neviděla zblízka, kromě několika koncertů, kde jsem získala místa v první řadě, což se neobešlo bez nepříjemných následků, ale myslím, že pozornost, kterou jsem mu věnovala tím absurdním způsobem, byla dostatečná, takže se cítím trochu smířená i sama se sebou.
Billova smrt se nejprve šířila v několika fámách, kterým nikdo nevěřil, dokonce se jim vysmívali, ale na konci pátrání ji všechny televizní stanice, noviny a časopisy oficiálně zveřejnily se zuřivostí, která je vyhrazena jen pro smrt nějaké světové hvězdy, jako by to bylo maso, které tam dali jen proto, aby kolem něj vystavěli co nejzajímavější život, smrt a hříchy. Bill nebyl obyčejný jen podle jména: byl to až příliš normální člověk. Tak normální, že měl tak přízemní pocity, že je nedokázal ukázat ani před kamerou.
Stránky a fóra o nich se zbláznily, aby po několika měsících, kdy už se o nich nešířily žádné zprávy, znepokojivě utichly. Kapela plánuje „dlouhou přestávku, aby si ujasnila svou budoucnost“, to byla poslední zpráva, kterou jsem si přečetla, než jsem to vzdala a stala se znovu sama sebou. Nebo se o to alespoň snažila.
S Billem jsme všichni trochu umřeli. I když ho nikdo z nás neznal, když zemřel, všichni jsme se ocitli sirotky nekonečné a možná trochu přehnané vášně, plakali jsme všechny slzy, jako by nám zemřel bratr, poslouchali jsme všechny jejich písničky, dokud jsme nevyčerpali desky, a pak jsme o nich prostě přestali mluvit, když jsme měsíce vzpomínali na všechno, co udělali a co jsme pro ně udělali my. Jak jsme se změnili, jak jsme se poznali, vyrostli, plakali a smáli se, a to všechno společně. Byly to hezké časy a někdy se mi po nich stále stýská.
Pak jsme se všichni pomalu vrátili ke svým životům, jaké jsme měli předtím, než jsme poznali Tokio Hotel. Bylo to velmi smutné, ale možná nevyhnutelné.
Vrátila jsem se ke Coraline. Vrátila jsem se ke svým přirozeným blond vlasům a modrým očím, které jsem si zakrývala hnědými čočkami, abych se jim více podobala, odložila jsem plakáty, desky, fotografie a všechny vzpomínky, aniž bych zapomněla na jediný okamžik toho, co jsem pro ně a s nimi prožila. Pak život pokračoval a vzal mě do náruče těch, kteří přede mnou, jako by to byl zvrat osudu, měli Billa.
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
