autor: °GinevrA°
Nejsem blázen. Moje realita je prostě jiná než vaše.
… Myslím.
Anis je pro mě nejen milenec, ale také učitel a otec. Považovala jsem ho za takového, i když ke mně jeho hlas doléhal jen ze sluchátek. Má ten brutální způsob upřímnosti, který, pokud mu nerozumíte, zůstává pouhou drzostí, což je škoda, protože to, co nabízí, svědčí o moudrosti vypěstované na základě zkušeností a dokonce i excesů. Nikdy mě nepřestalo fascinovat jeho vyprávění o přehnaném životě, ale když jsem se ho zeptala na Billa, jeho hlas zvážněl, někdy v něm zazníval respekt, jindy výčitky. Někdy i náklonnost, nebo skoro něco víc.
Někdy lituji, že jsem Billa nikdy nepoznala a neměla možnost seznámit se s jeho osobností. Zdá se, že to ovlivnilo i někoho takového, jako byl Anis, a já si říkám, jakou měl ten chlapec moc, že se tak silně vryl do paměti těch, kteří ho znali.
Nevím, jestli chápal, co se s Tomem děje, jestli si vůbec všiml, jak se na mě dívá. Nikdy jsme o tom nemluvili, ani já jsem se o něm nezmínila; Tom mezi námi neexistoval, jak by měl, ale nejspíše to byla jen tichá dohoda mezi námi z rozumu.
Možná ta dohoda začala už od prvního setkání před Vánocemi. Možná, abychom byli velkorysí v představivosti, to začalo tam.
Muselo mu to dojít, když jsem mu řekla o pláži. Ale nemyslím si, že by ho to až tak překvapilo.
Nikdy jsem nepochopila, jestli si Tom myslí, že jsem opravdu Bill, nebo jestli ve mně viděl podobnost s ním, která mu dávala iluzi, že se mnou může stále cítit jeho blízkost. Trochu jako fanoušci, kteří mě žádali o fotku, aby si namlouvali, že mají dostatek důkazů, aby oklamali ostatní i sami sebe.
„Bylo by lepší to tady ukončit,“ řekla jsem jednou, což mělo být rozhodnutí, které pak vyprchalo v rozechvělém nádechu. Ta síla, která mi vždycky chyběla, když mě začal svlékat, se mi vrátila, když jsem si začala sbírat oblečení. „Miluju Anise.“
„Jo, to říkáš pokaždé,“ byla jeho odpověď, tichá; někdy se distancoval, jindy se ke mně otočil, jako by mluvil se samotným Billem, „vždycky jsi miloval někoho jiného, zatímco jsi miloval mě.“
Na okamžik, a byla jsem si opravdu jistá, že kdyby to byla ještě kratší myšlenka, určitě bych ji uskutečnila, jsem cítila, že jsem připravená mu říct, že ne „já nejsem on“, ale zastavila jsem se právě včas, aby se mé rty zavřely, aniž bych vyřkla jediné slovo. Od té chvíle mi tato myšlenka už nepřišla na mysl: prostě jsem se přizpůsobila situaci.
Došlo mi, že všichni kromě Toma vědí, co se Billovi stalo. Nebo alespoň jen jejich nejdůvěrnější přátelé. Anis také vždy zaujímal poněkud nejednoznačný postoj k tématu dvojčat, zejména k Billovi.
To mě napadlo tehdy, když se mi podařilo nadhodit toto téma s Andreasem, který jim byl vždy nejblíže. Přítel, jakého jsem nikdy předtím neměla.
Mluvil o Billovi zatíženým vztahem, který už nedokázal ovládat, o životě, který ho omezoval na nekonečnou šarádu, z níž nikdy neunikne. Nechtěl slézt z jeviště, kde vystupoval, a začal přemýšlet, jak by ho mohl zničit.
Opatrně mi řekl, jaký je vztah, o němž předtím mluvil, a vyhnul se podstatě tohoto tajemství s grácií a lstivostí, až když jsem mu řekla to své.
Řekla jsem mu, že se stýkám s Tomem, aniž by o tom Anis věděl, a on mi řekl, že Tom udělal totéž s Billem, aniž by o tom kdokoli věděl. Nebo skoro nikdo.
„Proto je to tak divné, když jsme spolu?“ Zeptala jsem se ho, když jsem si vzala čas na zpracování té zprávy. Nebylo to tak těžké, jak jsem si představovala: možná to, co se mi dělo, hodně snížilo práh mé vnímavosti. Nebo jsem na to možná přišla už dávno.
Zavrtěl hlavou a sevřel rty. „Dozvěděl jsem se o tom jen pár týdnů před Billovým zmizením,“ řekl. Zmizení: ti, kdo ho znali, vždycky takhle popisovali Billův konec, nikdy jsem od nich neslyšela slovo „mrtvý“, a už vůbec ne od Anise. „Řekl mi to sám, protože cítil potřebu si o tom s někým promluvit. Byl zničený.“
„A Tom si toho nikdy nevšiml?“ Zeptala jsem se nejchytřeji, jak jsem mohla. Andreas sklopil oči a marně hledal odpověď, kterou nejspíš ani sám neznal.
„Hádám, že takhle žili odjakživa.“
Chtěla jsem mu říct, že se mýlí, že život, který si nemůžeš užít, není život, a možná proto si někteří lidé volí smrt. Místo toho jsem jako obvykle neřekla nic.
Když se vidím s Tomem, snažím se ho naplnit veškerou láskou, kterou už nemá. Láskou, která se mi nikdy nevrátí, alespoň ne od něj, ale kterou mu ráda nabídnu.
Toho večera po rozhovoru s Andreasem jsme se s Tomem milovali tak, že by se i Bill zbláznil závistí.
Jak se Bill miloval? Jak se miloval s ním?
Vzpomněla jsem si na Anisovy příběhy o silném, arogantním, nafoukaném, statečném a kompletně roztomilém Billovi.
Čím byl Bill Anisovi? Řekl mi příliš mnoho podrobností. Vložila jsem do Toma všechny ty detaily, vzteklé polibky, nehty na jeho kůži a nakonec jemná pohlazení.
Když ho takhle vidím, nahého a krásného, zastavím se při pohledu na něj a přemýšlím o štěstí i smůle, které se mi v životě přihodily. Skoro jako by mě jeden musel donutit zaplatit za všechno, co mi ten druhý dal.
Když ho takhle vidím, horkého a vlhkého vedle sebe, taky si říkám, že bych si někdy přála, aby opravdu věřil, že jsem Bill… Taky bych si to přála. Přála bych si, abych byla opravdu Bill, abych dostala trochu té lásky, kterou Tom Coraline nikdy nemohl dát.
„Zaveď mě tam,“ řeknu mu a Tom pochopí, aniž bych řekla cokoli dalšího. Chvíli mu trvá, než vzhlédne a přikývne, pak už je jen tma a naše mlčení.
Myslím, že Anis na Toma nikdy tolik nežárlil, protože věděl, že ať se mnou udělá cokoli, jeho myšlenky budou vždycky patřit Billovi. Snad proto mi ustoupil, když jsem mu vyprávěla o své touze podívat se s Tomem na místo, kde Bill zemřel.
Ani jsem se ho neptala, prostě jsem mu to oznámila a on řekl, že mu to nevadí, pokud se brzy vrátím.
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
