autor: Haylzee
Ahojky, je tu další překlad 😊 Kluci jsou tady dvojčata a i slavní, pro ty, které by to zajímalo 😊 Vaše Lauinka
Od chvíle, kdy Bill Tomovi řekl, že ho miluje, uplynulo šedesát dní.
Nebylo to nic zvláštního, vždycky byli propojení. Až na to, že nemluvil o své bratrské lásce k Tomovi, ne, tohle bylo něco jiného. Něco, o čem se nemluví, něco, o čem se mluví jen šeptem, jako by zašeptání těch slov z nich dělalo něco ne zcela skutečného; dost chatrného na to, aby je odvál vítr a zapomnělo se na ně.
Ale Tom na ně nemohl zapomenout, nikdy na ně nezapomene. Nemohl to zamést pod koberec a předstírat, že se to nikdy nestalo – i když se o to snažil.
Byl to začátek jejich druhého velkého turné, právě skončil jejich první koncert a všichni byli nadšení. Nejvíce je bavilo být na pódiu, hrát svou hudbu pro tisíce lidí, kteří mohli jen křičet a chtít víc. Nic na světě se tomuhle nevyrovnalo.
Tom si během afterparty v zákulisí všiml bratrova pohledu, Bill se na něj zářivě usmál a Tom mu úsměv oplatil. Oběma se honila hlavou stejná myšlenka, byli tak nadšení, že jsou opět na turné, a byli na sebe pyšní za všechno, co dokázali. V tu chvíli se Tom cítil přesně tam, kde chtěl být, všechno bylo dokonalé.
O něco později, asi za tři hodiny, se Tomovi obrátil celý svět vzhůru nohama. Slyšel Billovo opilecké blábolení, když mu šeptal do ucha. Šeptal, protože slova, která řekl, byla právě taková. Tom je sotva stačil zaslechnout, než popadl za ruku Gustava, který procházel nedaleko, a přitáhl ho k nim.
„Vezmi Billa zpátky do autobusu, je mimo,“ zamumlal Tom, nevěnoval bratrovi ani pohled a odešel.
Tom si z té noci moc nepamatoval, jen to, že Georg byl skvělý kamarád na pití a že druhý den oba velmi trpěli.
Jediný, komu druhý den nebylo špatně, byl Bill. Vstal jako druhý po Gustavovi a byl ještě v koupelně, když se Georg s Tomem vyvalili z lůžek a potáceli se směrem k malé kuchyňce.
„Dobré ráno!“ Billův pozdrav při vstupu působil na Tomovu hlavu jako rána kladivem a podle jeho reakce na tom byl Georg podobně. „Ššššš…“
Georg vrhl pohled na Billa, který se zubil.
Gustav se zasmál. „Vypadáš dobře.“
Tom si opřel hlavu o stůl, nechtěl se v tu chvíli ocitnout tváří v tvář bratrovi, a zvedl prostředníček směrem ke Gustavovi, který se jen znovu zasmál. Byl zmatený; proč se Bill netvářil mrzutě a nevrhal na něj zachmuřené pohledy typu „Opravdu se na mě zlobíš?“ Byl snad tak opilý, že na to zapomněl? Byl snad tak opilý, že plácal jen nesmysly? Nebo ještě lépe, byl Tom tak opilý, že si to celé vymyslel?
„A vůbec, jak to, že jsi vzhůru už takhle brzo?“ Zeptal se Georg mladšího dvojčete a přerušil Tomovy myšlenky. „A proč jsi včera odešel tak brzo? To jsi byl tak v prdeli?“
Tom zvedl hlavu a zjistil, že Bill hledí přímo na něj.
„Ne, nebyl.“
Oh, takže nebyl. Pamatoval si to.
Bill už nic neřekl; k Tomovu překvapení se jeho bratr choval, jako by se nikdy nic nestalo, jako by mu na záda nehodil ten obrovský balvan z obrovské výšky.
Perfektní; Tom na to stejně nechtěl myslet. Jediný problém byl, že se k tomu nemohl přestat vracet; byla to jediná věc, na kterou dokázal myslet.
Každou chvíli se zdálo, že mu to Bill chce připomenout, jako by možnost, že na to Tom zapomene, nebyla součástí jeho plánů. Když se Tom podíval na svou snídani, něco upoutalo jeho pozornost, vlastně spíš jeho oči, které se nedokázaly odtrhnout od té růžové špičky jazyka, která lehce klouzala po křivce spodního rtu.
Tom byl tak naštvaný, že by nejraději přeskočil stolek a vrhl se na Billa; chtěl pěstí zničit ten spokojený výraz v bratrově tváři, a rozbít mu ten ret, dokud by už nezbyla žádná krev, kterou by mohl prolít. Tom se rozzlobil ještě víc, když ho napadlo, že by mu nejraději po tom rtu přejel jazykem, a v tu chvíli odstrčil snídani a spěchal pryč.
Od chvíle, kdy Tom během jejich písně málem odešel z pódia, uplynulo 53 dní.
Cítil na sobě Billův pohled jako vždycky. Tom zatnul zuby a snažil se z výrazu tváře vytěsnit hněv, kdyby náhodou někoho zajímalo, co se to sakra děje. Krátký pohled na Billův bolestný výraz při zpěvu v něm vyvolal chuť vzít bratrovi mikrofon a nacpat mu ho do krku. Žaludek se mu sevřel při představě, že by Billovi do krku strčil raději něco jiného. Tom obtočil nohu kolem stoličky a odolal nutkání vstát a odejít z pódia. Sklopil zrak a bránil se hořkým slzám, když slyšel, jak jeho bratr zpívá. Najednou mu všechna ta slova už nepřipadala tak zvláštní; Tomovi připadala jako pozadí téměř jasné lásky a cítil, jak se propast mezi nimi prohlubuje. Zoufalý Tom dál pohyboval prsty po kytaře a jeho hrdost tlumila tlukot srdce, kterému nedokázal porozumět.
Od chvíle, kdy se o tom Bill znovu zmínil, uplynulo padesát jedna dní.
Tom to očekával; věděl, že jeho bratr něco takového nenechá jen tak, bez ohledu na to, jak moc si Tom přál, aby se věci vrátily do normálu. Udělal všechno kromě toho, aby udělal další krok; byl naštvaný, že mu Bill něco takového řekl, a pak několik dní mlčel. Slova mezi dvojčaty byla vzácná a Tomovi se stýskalo po dnech, kdy mohl bratrovi všechno vyprávět a poslouchat Billovo tlachání a předstírat, že se nudí. Bill nikdy nebyl nudný.
V autobuse bylo vždycky málo místa, ale tento týden se Tom cítil jako klaustrofobik. Nikdy si neuvědomil, jak úzké chodby jsou, dokud se neocitl rozdrcen, aby prošel kolem bratra; cítil, ale neviděl, jak se jeho upřený pohled mění z neurčitého na temnější a k jeho nelibosti intenzivnější.
Jak dny ubíhaly, Bill byl stále odvážnější a Tomovi bylo nepříjemné cítit to o něco vyšší tělo, které mu klouzalo po zádech, a lehký, promyšlený tlak Billových slabin na Tomův zadek. Naposledy Bill dokonce vydal tiché zasténání. Toma to urazilo natolik, že se prudce otočil k bratrovi a musel se hodně ovládat, aby Billa nechytit za vlasy a nemrštil s ním o protější stěnu. Zavrčel, když se mu do už tak křehkého vědomí vloudila představa toho, co by mohl proti zdi Billovi udělat, a udělal krok dopředu k bratrovi, až se jejich nosy dotkly. Zdálo se, že Billa zaskočilo, když se ho Tom snažil zmást svým pohledem; před Tomovým vražedným pohledem ustoupil jako první. Rozhodně si v něm přečetl jasný vzkaz: buď řekni, co máš na srdci, nebo jdi do prdele.
Tak to řekl. Přišel k Tomově lůžku s rozpuštěnými vlasy a odzbrojujícím úsměvem. Nenuceně se vrhl na matraci vedle Toma, který se ho marně snažil ignorovat a raději se soustředil na hloupou hru, kterou hrál. Netrvalo dlouho a dlouhé prsty, které nebyly jeho vlastní, se mu sevřely kolem palců, jež zběsile mačkaly tlačítka na joysticku, a vytrhly mu ho z ruky.
„Zrovna jsem hrál,“ zamumlal Tom, odtáhl ruku od Billovy a zkřížil ruce na prsou. Odmítl se na bratra podívat.
Bill si povzdechl; Tom cítil jeho výdech na krku.
„Dlouho jsme spolu nemluvili,“ řekl Bill tiše.
Tom jen zabručel; co Bill čekal? Odvrátil hlavu, když ucítil bratrovy prsty, které se mu dotkly křivky ucha. „Nech toho,“ zamručel otráveně.
„Když jsme byli malí, měl jsi rád, když jsem si hrál s tvýma ušima,“ zakňučel Bill, ignoroval bratrův příkaz a chytil ho za ucho ještě silněji.
Tom se na Billa otočil s planoucím pohledem. „Co chceš?“ Vyhrkl.
Bill povytáhl obočí a mrkl na něj. „Řekl jsem ti, co chci; chceš, abych ti to zopakoval?“
Tomův žaludek se prudce otočil a silně do Billa strčil. „Nejsem gay!“ Zařval hlasitěji, než by si přál, když se jeho bratr svalil z palandy.
„Jo, Tom ti to říká pořád!“ Vyhrkl Georg ironicky ze zadní části autobusu. Po něm se ozval Gustavův zdrženlivý smích.
Tom se naklonil k bratrovi, který se choulil na zemi. „A i kdybych byl,“ zavrčel tichým hlasem, „jsi můj bratr – nebo jsi zapomněl?“
Když před svým dvojčetem znovu zatáhl závěs, trochu ho znepokojil úsměv, který se Billovi objevil na tváři. Pro Toma to znamenalo potíže.
Od chvíle, kdy Tom vyjel na Georga, protože se ho zeptal, co se děje, uplynulo čtyřicet sedm dní.
Bylo překvapující, jak dlouho trvalo ostatním dvěma, než vycítili napětí mezi dvojčaty. Bill na tom byl lépe než Tom, kterému dělalo potíže konverzovat s bratrem, když mu kladl cílené otázky. Tom si byl jistý, že ho Bill trápí schválně; Bill vtipkoval a smál se jako vždycky a překvapoval Toma svou schopností předstírat, že se jejich drahocenný vztah nerozpadá. Když se nad tím zamyslel, bolelo ho to vlastně ještě víc.
Tom byl ten, kdo se prozradil, a Georg byl ten, kdo se zeptal. Tom ho poslal do háje a Georg se už neptal.
Od chvíle, kdy Bill vlezl do Tomovy postele, uplynulo pětačtyřicet dní.
„Co to sakra je?“ Tom rozespale zamrkal a ucítil, jak se mu někdo pevně tiskne k zádům. Zavrtěl se ve snaze otočit se v malém prostoru a znovu si postěžoval. „Děláš si srandu?“ Zjistil, že se na něj bratr dívá velkýma očima, a rychle se probral. „Co tady děláš?“ Zasyčel a přitáhl si přikrývku těsněji k sobě.
„Noční můra,“ odpověděl Bill trochu vyděšeně. Tahal za přikrývku, dokud ji Tom nepustil a nepřitulil se k bratrovým zádům.
Tom protočil očima. Už odmalička Bill nikdy nedokázal po noční můře usnout, pokud se k Tomovi nepřitulil. Naštěstí se to dělo jen zřídka.
„Musíš zůstávat tady?“ Vyhrkl Tom a snažil se odsunout ke zdi, aby mezi nimi byl co největší odstup.
„Bože, chci jen spát,“ zamumlal Bill a zněl zraněně. Zívl Tomovi na rameno a objal ho kolem pasu, jako to dělal vždycky, když se k němu přišel po noční můře pomazlit.
Tom ho chtěl odstrčit, ale nemohl, jeho přirozený instinkt pomoci bratrovi, aby se cítil dobře, ho přemohl.
„Co byla ta můra?“
„O mně.“
„Co?“
„Topil jsem se,“ vysvětlil Bill.
„Oh, to zní ošklivě.“
Bill neodpovídal a Tom přemýšlel, jestli jeho bratr už usnul.
„To, že jsi měl noční můru, ještě neznamená, že na mně musíš ležet,“ zašeptal Tom a zrudl, když ucítil Billovu kůži přitisknutou na svých holých zádech. Opět se nedočkal žádné odpovědi a Tom si povzdechl. Perfektní. Znovu zívl a snažil se usnout, i když to bylo těžké, když ho bratr tak důvěrně objímal. O měsíc dřív, když se odehrála podobná scéna, to Tomovi nevadilo, ale to bylo předtím.
Několik minut bylo naprosté ticho, než se Bill rozhodl znovu promluvit.
„Nechápu, proč se mě snažíš odstrčit.“
Tom ztuhl. Bill tedy jen předstíral, že spí. Tuhle hru mohli hrát oba. Rychle zavřel oči a po zbytek noci mlčel.
Od chvíle, kdy se Tom dostal do potíží, protože nemluvil s Billem, uplynulo třiačtyřicet dní.
„Co se to mezi vámi dvěma, kurva, děje?“
Tom se zmateně podíval na jejich manažera. „Co?“
„Co? Co myslíš tím, co?“ Davidův hlas s každým slovem stoupal o oktávu výš. „Co se děje mezi tebou a tvým bratrem?“
Tomovi se sevřel žaludek a i pěsti, jak se pevně držel plotu. „Nic se neděje!“ Ctil se uražený. „My nic neděláme!“
„Přesně tak!“ Vyhrkl David. „Vy dva spolu ani nemluvíte a to musí skončit. Všichni si toho všimli, Tome, a jak vidím, ty ho ignoruješ.“
Tom vydechl, ani si neuvědomil, že zadržuje dech, a naplnila ho úleva. Okamžitě se však ocitl před problémem, jak vysvětlit, proč se svým bratrem vlastně nemluví. Bylo od něj hloupé myslet si, že si nikdo jiný nevšiml jasného problému mezi ním a Billem. Až do té doby si Tom myslel, že se mu vede dobře; na koncertech se snažil vypadat normálně a při rozhovorech odpovídal na otázky, i když jeho odpovědi byly jenom kecy. A teď se ocitl na jedné straně silnice s Davidem, ze kterého se vzteky kouřilo, zatímco on zíral na plot plný znuděných krav.
Na pár minut zastavili, protože řidič si potřeboval odskočit, a David přede všemi vytáhl Toma ven, aby si promluvili mezi čtyřma očima. Tom si povzdechl; nevěděl, co má manažerovi říct. Skutečnost, že o svých problémech nemohl s nikým mluvit, ho ničila. Předtím vždycky o všem mohl mluvit s Billem, dokud mu neřekl ta zasraná slova. Tom otráveně kopl do zábradlí, Bill mu zatraceně chyběl, bolelo ho, že jeho bratr nebyl tam, kde byl vždycky, než se změnil v něco jiného. Tom měl pocit, že prochází nějakým bolestivým procesem.
Nakonec ho napadlo, jestli by si o tom s Davidem neměl promluvit. Bylo by to kurevsky ponižující, ale kurva, David by si potom nevyléval vztek na něm, kdyby to věděl. Představil si Billovu reakci, kdyby to udělal, a i když by v tu chvíli nejraději bratra zmlátil, Tom si nebyl jistý, jestli mu tohle vlastně chce udělat. Uvědomil si také, že by to mohlo být riskantní, dokonce až do té míry, že by je to mohlo rozdělit, a při té myšlence se mu srdce v hrudi bolestivě sevřelo. Ne, tohle by nikdy nedovolil.
Tom se pohoršoval nad tím, že na to vůbec pomyslel, a rychle odešel od plotu. Ukázal manažerovi záda a šel k autobusu. Slyšel, jak David vzdychl. „Tome, vyřeš to.“
Tom se na něj otočil, přikývl a vrátil se do autobusu. Šel přímo dozadu, kde seděli ostatní. Bill se na něj znepokojeně podíval, když Tom vstoupil do malé místnosti.
„O čem s tebou chtěl mluvit?“ Zeptal se s vytřeštěnýma očima.
Tom se zarazil při pohledu na bratrovu upřímnou starostlivost a na okamžik se mu zdálo, že se všechno vrátilo do normálu.
„O ničem,“ odpověděl Tom a posadil se vedle bratra. „O nic nešlo.“
Cítil, jak Bill lehce ztuhl, protože už nebyl zvyklý mít Toma tak blízko, a to ho mrzelo. Ale pak se na něj Bill zářivě usmál a Tom si nemohl pomoct, ale úsměv mu opětoval. Bylo to naposledy, co se ten den podíval bratrovi do očí, ale už to bylo něco.
Od chvíle, kdy to Tom skoro někomu vyzradil, uběhlo čtyřicet dní.
Tom se stále díval na mobil, který mu vibroval v ruce, a rozhodoval se, jestli ho má zvednout. Po čtvrtém zazvonění rychle stiskl tlačítko a přiložil telefon k uchu.
„Ahoj Andy, jak je?“ Snažil se znít vesele.
„Ahoj, v pohodě, jen jsem chtěl vědět, jak se daří.“
Tom přikývl, i když ho nemohl vidět. „Jsme v pohodě, turné je OK, všechno je OK,“ řekl jedním dechem.
Andreas se zasmál. „Něco v tom je. Co se děje?“
Tom si povzdechl: „Je to jen, víš, stres a tak.“
„Stres z turné? Zase tě to děsí?“
„Jo, víš, jak to je,“ odpověděl Tom. „Víš, jaký jsem, koncerty mě děsí a všechno ostatní mě rychle vyčerpává.“ Posadil se na okraj palandy a kopl patami do zdi.
„Pomáhá ti Bill?“ Zeptal se Andreas.
Tomovi se sevřel žaludek. „Cože? Proč by měl? Co tím myslíš?“
Na druhé straně se na chvíli rozhostilo ticho a Tom zatajil dech.
„Ehm, možná proto, že je to Bill, tvůj bratr, takže by ti měl pomoct se uklidnit?“ Andreasova odpověď zněla spíš jako otázka než odpověď. „Vážně, je všechno v pořádku?“
Tom vydechl a snažil se vzpamatovat. „Řekl ti Bill někdy něco… divného?“
Andreas se zasmál a Tomovi to znělo tak zvláštně, protože si nepamatoval, kdy naposledy se mu někdo smál, nahlas smál.
„Je to Bill, všechno, co říká, je divný,“ vyhrkl Andreas.
„Myslím tím o mně,“ řekl Tom okamžitě.
Andreas se znovu odmlčel.
„O tobě? Ne? Proč, udělal jsi něco? Pohádali jste se?“ Zeptal se ho.
„Ne tak docela,“ zamumlal Tom a sevřel v ruce lem trička. Toužil to Andreasovi říct, aby to ze sebe dostal. „Chová se divně i na Billa.“
„No, jak jsi říkal, je to stres z turné, z toho, že jsi zavřený v autobuse. Je normální, že trochu blázníte. Vždyť kdyby to tak nebylo, bylo by to dost divný.“
Tom se zamračil. „O to nejde, jen…“ odmlčel se, když ho něco zaujalo. Vzhlédl a uviděl svého bratra, jak se opírá o rám dveří malé místnosti, s očima zúženýma rozčilením. „To je jedno. Hej, už musím jít.“
„Jedno? Počkej, mně nepřijde, že je to jedno,“ řekl Andreas ustaraně. „Hele, chlape, prostě mi to řekni.“
„Nemůžu,“ odpověděl Tom a podíval se dolů, kde se mu nohy kývaly sem a tam. „Teď není úplně vhodná chvíle, promluvíme si o tom později, OK?“
Andreas neochotně souhlasil a Tom ukončil hovor, aniž by se na Billa podíval. Přemýšlel, jak dlouho tam jeho dvojče stojí, pozoruje ho a poslouchá.
„Jsi ve stresu, Tome?“
Dost dlouho.
„Vsadím se, že bych ti mohl nějak pomoct se uklidnit.“
Tom zavřel oči a vstal, cítil se roztřesený a dezorientovaný. Z Billa se mu točila hlava jako z té nejhorší drogy. Opatrně se přiblížil.
„Vsadím se, že bys mohl.“ Slova vyšla z jeho úst dřív, než je stačil zastavit, a Bill se na něj podíval stejně překvapeně, jako se Tom cítil.
Tom potřásl hlavou a cítil, jak se mu na tvářích rozlévá teplo, protlačil se kolem Billa a běžel na druhou stranu autobusu hledat ostatní.
Od chvíle, kdy Bill poprvé Toma políbil na rty, uplynulo třicet devět dní.
autor: Haylzee
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
