Na křídlech Albatrosa 4.

autor: Lauinka

Nedokázal se soustředit na to, co se dělo na podiu. Všechno jako by ztratilo náhle smysl. Snažil se přemýšlet a v hlavě si stále dokola přehrával ten polibek. Polibek a tu vůni. Ta vůně byla jedinečná, jako rozkvetlá louka v letních dnech. Jako by padal volným pádem mezi různobarevné kvítky, jako by se nořil znovu a znovu do té vůně. Přivřel oči a musel se trochu usmát, když se ztratil ve svých myšlenkách. Zpět ho přivedl až hlas Sofie, která se náhle zvedla. Když otevřel oči, světla byla již rozsvícená a on se cítil dokonale dezorientovaný.
„Nedáme si ještě nějaký drink, než pojedeme?“ Usmála se na něj. Konečně měl čas si ji pořádně prohlédnout. Měla krátké bílé šaty, které dokonale nabízely pohled do plného dekoltu. Hnědé dlouhé vlasy měla zvlněné a spadaly jí až do půli zad. Zvolila jen lehké líčení, nic výrazného, jako to měl vždycky rád. Usmál se na ni. Sofie byla velmi krásná žena a on to věděl. A nebyl sám, často slýchával, jak mu jeho kamarádi závidí, že zrovna on získal srdce někoho, jako byla ona. Jediné, co nefungovalo, byl tlukot jejich srdcí. Nebyl synchronní. Už dávno netloukla stejně.

„Můžeme, jen… dej mi pět minut, svlíknu si ten smoking, už v něm nevydržím ani chvíli.“ Postěžoval si Tom. Vlastně nelhal, i když nejvíce ze všeho chtěl teď být jen chvíli sám a přemýšlet. Ale nad čím přemýšlet? Neviděl nic, jen cítil vůni květin. Usmál se. Ta vůně mu připomínala divokost, kterou on miloval. Připomínala mu volnost, to, čeho si cenil na svém životě nejvíc. Zároveň ho dokázala připoutat jako nikdy nic v životě. Pevně a tvrdě sevřít všechno v něm.
„Ale… musím říct, že ti moc sluší.“ Usmála se brunetka a pohladila ho rukou po hrudi. „Počkám na tebe dole, ano?“ Mrkla na něj, než rovnou zamířila ke dveřím. Tom udělal dva rychlé kroky a dveře jí, jako správný gentleman, podržel.
„Dobře, sejdeme se dole.“ Kývl na ni a nechal Sofii odejít. Sám vyběhl ze dveří a vydal se opačným směrem. Znovu se zavřel v šatně a přejel si rukama po obličeji. Zadíval se na svůj odraz v zrcadle a usmál se. Lehce si prsty přejel po rtech a jeho úsměv se rozšířil. Těmi rty líbal už nespočetněkrát. Ale nikdy v něm polibek nevyvolal takový zmatek jako právě teď. Raději se rychle převlékl a opustil místnost.

***

Bill nedokázal sedět v klidu. Všechny jeho končetiny se neovladatelně třásly a on se musel kousat do rtu, aby nevykřikl nadšením. Stále se usmíval a přemýšlel nad tím, co se stalo. On, milovník romantických filmů, románů, které sám psal, a právě prožil něco takového? Nemožné. Zkoušel se vyklonit a rozhlédnout se kolem sebe, zda na některém z balkonů nezahlédne svého prince. Ani ze svého místa nevěděl, kde přesně je sektor D. Navíc, i kdyby ano, stejně žádný obličej skrze tmu vidět nemohl. Představoval si, jak asi ten princ mohl vypadat. Rozhodně byl vysoký, byl o něco málo vyšší než on sám. A on zrovna nepatřil k těm nejmenším. Měl pevný, majetnický styl. Jasně ukazoval, kdo je pán, kdo má otěže pevně v rukách. Zároveň však nebyl násilný. Ne… Bill si byl jistý, že kdyby utekl hned, tak by ho nechal. Věděl, že má pevnou hruď, když přitiskl jejich těla k sobě, cítil po dlaněmi svaly. Samozřejmě kvůli oblečení se mohlo ledasco zkreslovat, ale i tak cítil, jak se pod oblečením rýsují svaly.

Usmál se a lehce si prsty přejel po rtech. Cítil, jak ho brní, jak na nich ulpívá ještě zbytek chuti. Nedokázal se vůbec soustředit na dění před sebou. Z jeho hlubokých myšlenek ho vytrhlo rozsvícení se v sálu. Zmateně se podíval na Jay Jaye a usmál se. Rychle vstal a následoval svého kolegu ven ze sálu. Před hlavními dveřmi se to hemžilo lidmi. Většina z nich držela v ruce skleničky se šampaňským a vyměňovali si dojmy z projevu. Byl opravdu vděčný, že se nikdo na nic z toho neptal jeho. Nedokázal by odpovědět, jelikož z projevu nevnímal ani slovo. Samozřejmě se nezapomínal rozhlížet kolem sebe. Snažil se rty, které ho před chvílí líbaly, přiřadit k určité tváři. Hledal ji. Pak mu došlo, že z toho muže moc neviděl, věděl jen, že má vousy, což nebylo moc dobré poznávací znamení. Vousy tu měl snad každý druhý muž. Povzdechl si a rozhlédl se kolem sebe.

„Hledáš někoho?“ Zeptal se ho zvědavě Jay Jay, když sledoval Billa, jak je neklidný a neustále se rozhlíží kolem sebe. Jako by snad vážně na někoho čekal.
„Nee, jen se tak dívám, víš?“ Usmál se na něj Bill, jako by o nic nešlo. Nemohl mu říct, co se odehrálo před chvílí nahoře. Vlastně ani nevěděl, co se přesně odehrálo. „Ehm, Jay Jayi… všichni, co jsou tady, pracují u nás v agentuře?“ Svitla mu malá jiskřička naděje, že by to mohl být někdo, s kým se potká v práci, a potom kdo ví? Jay Jay si ho chvíli prohlížel, a pak se zasmál.
„No většina lidí tady je známá pana Jorga,“ pokrčil rameny a snažil se z Billova pohledu vyčíst víc. Ten mu ho ale neopětoval. Vzpomněl si, že další poznávací znak byly lesklé černé boty, které zahlédl. Usmál se a hned upíchl pohled k zemi. Ale po chvíli pochopil, že ani tohle mu nepomůže.
„Ach jo… tohle je jako hledat jehlu v kupce sena. Snad všichni mají černé boty.“ Povzdechl si a Jay Jay mu znovu věnoval nechápavý pohled.
„Co jsi říkal?“
„Aaaah nic, nic… říkal jsem, že… už půjdu a že ti přeju dobrou noc.“ Věnoval mu sladký pohled, úsměv a ještě mu krátce zamával. Jay Jay jen zakroutil hlavou.
„Tobě taky.“ Usmál se na něj a pak se vytratil z budovy opery.

***

„Tome, kamaráde. Hledal jsem tě, myslíš, že bych si tě na minutku mohl ukrást?“ Tom se otočil a zasmál se, když spatřil svého kamaráda, zároveň i právníka firmy jeho otce. Pomalu se k němu přiblížil a rovnou ho sevřel v objetí.
„Ahoj, jasně, jasně… co se děje?“ Poplácal toho vysokého bruneta po zádech a zadíval se na něj. Vypadal trochu ustaraně a nejistě. A to trochu znervóznilo i Toma.
„Upřímně… nevím, jestli bych ti to měl říkat nebo ne. Tedy… když ti to řeknu, bude to špatně, ale když ne, tak… taky.“ Povzdechl si trochu a nervózně se poškrábal vzadu na krku.
„Roberte, co se děje?“ Nakrčil trochu ustaraně čelo Tom a nejistě přešlápl z jedné nohy na druhou. Snažil se v jeho očích vyčíst odpovědi, ale Robert mu pohledem stále uhýbal.
„Jsem právník tvého otce, to víš a… však víš, znám nějaká tajemství a tak. Není to pro mě lehké.“ Tom pozvedl obočí a párkrát mu naznačil gestem ruky, aby pokračoval a přeskočil tyhle průpovídky.

„Víš, že táta odjíždí zítra na tu plavbu, že?“
„No… jo jo, říkal mi o tom, proč?“ Pozvedl poněkud nechápavě obočí.
„Nejde o žádnou plavbu.“ Povzdechl si Robert a zadíval se svému kamarádovi do očí. Ten se na vteřinu zamyslel a hlavou mu naznačil, aby pokračoval. Začínal být opravdu zvědavý. „Fajn a o co jde?“
„Jde o léčbu.“ Přiznal nakonec Robert, a konečně se podíval Tomovi hluboko do očí.
„Cože? O jakou léčbu? O čem to mluvíš?“ Tom vůbec nechápal, kam tím jeho přítel míří a začínal být opravdu nervózní. Ruku si přiložil na čelo a sledoval Roberta.
„Ne, neboj se… on zítra odjíždí a já si říkal, že… dlouho se neuvidíte a tak…“ Snažil se nějak celou situaci objasnit, ale sám se motal ve slovech.

„Roberte, můžeš, prosím, mluvit srozumitelně??? Nějak vůbec nerozumím tomu, o čem tady mluvíš, hm?“ Udělal jeden krok k němu a chytl ho za ramena.
„Já vím, že… má zánět plic a je to docela vážné. Ale dá se to léčit, víš? To je přeci to hlavní. Já… omlouvám se, nechtěl jsem to na tebe takhle vybalit, ale… musel jsem ti to říct.“ Pousmál se na něj omluvně Robert a poplácal ho po rameni. Věděl, že bylo fér, aby to Tom věděl.
„Víš, kam jede?“
„Ne to nevím, ale má domluvenou nějakou terapii. Nechtěl, abyste o tom ty a Andreas věděli, tak si s tím nelam hlavu. Začal se zadýchávat, a tak mu doktor doporučil mořský vzduch a on se rozhodl pro tuhle plavbu.“ Tom si povzdechl, tohle byl celý jeho otec. Nikdy nic neřekl, nikdy nikomu nechtěl přidělávat starosti.

„Půjdu se teď na něj podívat, dobře?“
„Tome, nikomu nic neříkej, prosím. Tvůj otec mi zakázal o tom mluvit. Nechce, abys o tom věděl. Hlavně nechce, aby to věděl Andreas. Nechci, aby to kdokoliv věděl, rozumíš mi?“ Znal Toma moc dobře. Snadno podléhal emocím, a co se týkalo rodiny, ještě více.
„Dobře, Roberte, dobře, dobře, pochopil jsem to. Já… musím teď zavolat svému asistentovi a něco zařídit, dobře? Uvidíme se později.“ Rychle se se svým kamarádem rozloučil a zamířil ke schodiště, kde se opřel o zábradlí. Nikdo se tu nezdržoval a on tak měl chvíli soukromí a klidu, aby mohl vyřídit ten hovor.

***

Bill se stále ještě procházel po chodbách opery a snažil se najít svého prince. Spousta lidí už odešla, ale i tak se tu zdržovalo ještě dost lidí. Stále se snažil vypátrat, kdo to mohl být. Ale přestával věřit, že by ho snad dnes večer mohl ještě najít. Zrovna když už mířil k východu, všiml si dalšího mladého, přitažlivého muže, který měl vousy a vypadal opravdu lákavě. Usmál se a ihned sklopil pohled k jeho botám. Byl snad jedním z milionu, který na sobě neměl černé boty hodící se k obleku. Vlastně vůbec nebyl v obleku. Byl opřený o zábradlí a držel ladně třemi prsty telefon u ucha a vyřizoval nejspíše nějaký pracovní hovor.
„Nějakou dobu budu pryč, ne… nevím, co bude. Staly se prostě nějaké neočekávané věci a já tady musím něco zařídit. Kanceláře se zavřou a zaměstnanci dostanou prostě jinou práci. Všechno vyřeším, dobře? Pokud by byl nějaký problém, prostě je odkaž na mě, okey?“

Ještě chvilku ho pozoroval. Vypadal zamyšleně a trochu ztraceně, když ho vyrušilo šťouchnutí do žeber. Vypískl a otočil hlavu. „Jay Jayi, co tu ještě děláš?“ Zasmál se Bill a lehce ho plácl po rameni. Jay Jay mu úsměv oplatil.
„Říkal jsem si, že pojedeme spolu, ne?“ Bill kývl a rovnou vyšel s Jay Jayem ven z budovy opery. Rovnou si stopli taxi a nasedli spolu do něj.
„Jay Jay, ty máš takový docela přehled a všude poletuješ, řekni mi… je ve firmě nějaký vousatý muž?“ Podíval se na svého nového kolegu a lehce se kousl do rtu. Jay Jay mu věnoval překvapený pohled a zamyslel se.
„Vousatý? Co se děje? Proč se mě na tohle ptáš?“ Zasmál se a lehce černovláska dloubl do boku. Ten se zasmál a pokrčil rameny.
„To je jedno, zapomeň na to.“ Vytáhl telefon a podíval se na displej, kde bylo snad sto zpráv od jeho nejlepší kamarádky Vivien. Úplně zapomněl. Předtím jí napsal zprávu, že se líbal, a ona byla teď jako u vytržení a chtěla znát podrobnosti. Rychle rozklikl poslední zprávu a přečetl si ji.

„S kým ses líbal? Kdy? Kde? Chci slyšet detaily, dělej!“

Musel se zasmát nad její netrpělivostí, ale když se vžil do její role, začal ji chápat. Kdyby to bylo naopak, zavařil by jí telefon hovory. Chtěl by znát podrobnosti a chtěl by je znát hned. Zrovna když jí chtěl volat, začal mu telefon v ruce vibrovat a na displeji se objevilo její jméno.
„Ano, Viv?“
„Bože, s kým ses líbal?!“ Vykřikla ihned do telefonu, až ho to překvapilo. Podíval se na Jay Jaye a trochu se skrčil na sedadle, opravdu nepotřeboval, aby výkřiky jeho kamarády slyšel někdo další.
„Nevím.“ Přiznal rychle Bill. Nechtěl to řešit po telefonu, ale věděl, že nějaké odpovědi jí dát musí.
„Jak to, že nevíš?“ Znovu vykřikla jeho kamarádka a on musel telefon trochu od ucha odtáhnout, aby neohluchl.
„Neviděl jsem ho. Až přijedu domů, zavolám ti, dobře?“ Rychle hovor ukončil, aniž by Viv stihla cokoliv dalšího říct. Usmál se na Jay Jaye, který ho pozoroval, ale nic neřekl.
„Vystoupím tady, bydlím kousek odsud.“ Usmál se na Jay Jaye a vtiskl mu bankovku do ruky. Mrkl na něj a se smíchem rovnou vystoupil. „Uvidíme se zítra, ahoj a dobrou noc.“ Bill zrychlil krok a stále nedokázal sundat úsměv ze své tváře.

Než se nadál, ocitl se před domem. Potichu otevřel dveře a velice tiše vklouzl do patra do svého pokoje. Zavřel dveře a sedl si na postel. Vzápětí ale vyděšeně vykřikl, a znovu vyskočil na nohy, když ucítil, že si sedl na někoho.
„Bože!“ Chytl se za srdce a rychle sáhl po vypínači. V jeho posteli seděla Viv a sledovala ho.
„Co tady děláš Viv?“ Ztišil se a sedl si k ní na postel.
„Nemohla jsem to vydržet, tak jsem… sem vlezla oknem a čekám na tebe.“ Zamračila se a zkřížila ruce na prsou.
„Dost o mně, ty mluv! Hořím zvědavostí. Kde jsi byl? Jeden den se nevidíme, ty nastoupíš do práce, a pak se tam najednou s někým líbáš. Co to je vůbec za práci, že se tam takhle s někým můžeš hned líbat? Málem jsem umřela zvědavostí a ty co? Vypneš telefon! Kdo to je? S kým ses líbal? Všechno mi to teď musíš říct.“ Naléhala rovnou. Bill se cítil velmi unavený, ale věděl, že dokud Viv všechno neřekne, tak se jí nezbaví.

„Neznám ho.“ Povzdechl si nakonec a rozpustil si vlasy. Lehce je prohrábl rukou a podíval se na svoji nejlepší kamarádku.
„Neznáš ho? Snad… to nikdo neudělal násilím nebo tak?“ Zamrkala párkrát a chytla svého přítele za ruce.
„Neee, to vůbec ne. Bylo to spíše omylem.“ Usmál se trochu a pokrčil rameny.
„Pokračuj, pokračuj.“ Pobízela ho dál a on si lehl a položil jí hlavu do klína.
„Dneska jsem nastoupil do reklamky, to víš. Ráno jsem ti o tom říkal, pamatuješ?“ Usmál se na ni a sledoval její výraz
„Bože ano… ano… přines, podej… dál, dál…“ Bože, nechápala, proč to musí tolik natahovat. Dělal to snad schválně nebo co.
„Pan Jorg, šéf… slavil čtyřicáté výročí založení firmy a já jsem omylem vlezl do lóže, kde jsem neměl být. Navzájem jsme se neviděli a on si mě s někým nejspíš spletl a políbil mě. Já potom utekl, ale cítil jsem se zvláštně. Nemohl jsem dýchat a podlaha se mi hýbala pod nohama, vlastně… trvalo to docela dlouho, než tohle přešlo.“ Usmál se a vypadal opravdu zamyšleně. Stále o tom musel přemýšlet.

„To zní jako z nějaké pohádky. A kdo to podle tebe byl? Někdo z práce?“ Vyzvídala dál. Ještě nikdy neviděla svého kamaráda v takovémhle rozpoložení a ze srdce mu přála, aby prožil takhle dokonalou romantickou lásku.
„Mohl to být kdokoliv, kdo pracuje pro pana Jorga. Neviděl jsem ho, byla tam strašná tma. Jediné, co vím, že měl černé luxusní boty.“ Pokrčil rameny a povzdechl si. Věděl, že tohle je hodně málo.
„Luxusní černé boty? No… tak jen podle bot ho asi nejspíše nenajdeme.“ Našpulila Vivien rty a přemýšlela. „Ale pokud nosí luxusní boty, určitě bude nosit i nějaký vhodný oblek k nim, ne? A vsadím se, že… určitě má i jméno.“ Zasmála se a cvrnkla Billa do nosu. Ten se zasmál taky.
„Vím, že je vysoký a má vousy.“ Usmál se a sledoval Viv. Měl pocit, že snad slyší kolečka v její hlavě, jak tam šrotují, a musel se znovu zasmát.
„Dobře, to už je lepší. Jen… se teď pořádně zamysli, vybav si tu chvíli a zkus si vzpomenout na nějaký další detail.“ Bill se na ni podíval a zavřel oči. Usmál se a znovu si přehrával ten dokonalý okamžik, ale na nic dalšího už nepřišel.

„Ne, tohle je všechno. Víc jsem neviděl. Já… myslíš, že jsem se mohl zamilovat? Nebo něco takovýho? A jestli tohle láska není, tak co teď prožívám?“ Vymrštil se do sedu a s povzdechem sledoval svoji kamarádku, aby mu vysvětlila ten zmatek, co má v sobě.
„Bille, já nevím, nedokážu ti na to odpovědět, víš? Ale… myslím, že bysme mu měli vymyslet nějakou přezdívku. Víš, skryté jméno nebo něco takového. Říkal jsi, že je vysoký, má vousy… napadá tě něco?“ Podívala se svému kamarádovi do očí. On jí pohled chvíli opětoval, než vyskočil na nohy a přešel k malému zrcadlu. Jeho pohled okamžitě spočinul na milovaném plakátě.
„Už vím… třeba Albatros.“ Zasmál se a točil se ke své kamarádce.
„Cože?“ Střelila po něm nechápavým pohledem a zasmála se.
„Říkám, abychom mu říkali Albatros.“ Zasněně se usmál na svůj plakát, než se vrátil k posteli a sedl si na její okraj.
„Kde jsi na tohle slovo přišel? Hm? Co to znamená?“ Rozhodila rukama. Bill se usmál a rozhodl se s ní podělit.
„Albatros je pták. Můžeš ho vidět na Galapágách. Je to pták, který se vznáší ve výškách nad oceánem a je moc krásný. Devadesát procent života stráví letem, protože má nádherná obrovská křídla. Proto může letět opravdu dlouhou dobu, aniž by mával křídly. Nelítá jen hodiny nebo dny, ale celé roky. Je to nádherný pták. Na Galapágy přilétá za potravou a v době hnízdění. Má jednu partnerku a té zůstává celý život věrný, spolu tak tvoří dlouholetý ideální pár. Přilétá, odlétá a prostě si krásně žije. Takže mu budeme říkat Albatros.“ Uzavřel svou řeč Bill a usmál se.

autor: Lauinka
betaread: J. :o)