Na křídlech Albatrosa 7.

autor: Lauinka

Andreas ještě chvíli pozoroval Billa, jak pobíhá po agentuře a snaží se dělat práci, kterou mu Jane nařídila. Ani toho kluka neznal, neměl k němu žádný vztah. Proč ho nepoužít? Navíc, Tom mu věřil, i když nechápal, kde tu důvěru v něj sebral. To však nebylo důležité. Spokojeně se usmál, když se mu v hlavě pomalinku rýsoval plán. On, Bill, mohl být řešením. Vzpomněl si na konverzaci, kterou nechtě vyslechl a jeho úsměv se rozšířil. Přál si Tom, aby spolupracoval s Billem?
„Ať je po jeho.“ Pokrčil rameny sám pro sebe a zvedl se od stolu. „Bille?“ Zavolal ode dveří svojí kanceláře, a když černovlásek zvedl hlavu a věnoval mu pozornost, kývl na něj, aby přišel blíž.
„Pane Andreasi?“ Překvapeně k němu přešel a blonďák otevřel dveře svojí kanceláře, aby mohl Bill vstoupit. Bill se kousl do rtu a sedl si na židli naproti Andreasovu stolu.

„Já… chápu, že mě pan Tom vyhodil a je to oprávněně. Vím, že je to správné rozhodnutí, já se v tomhle prostředí vůbec nevyznám a taky nevím, co bych měl říkat. Sice tuhle práci potřebuju, ale… rozumím tomu. Řekl jsem spoustu špatných věcí a…“ nadechl se, aby pokračoval, ale Andreas ho zastavil.
„O čem to mluvíš? Tom tě nevyhodil.“ Zakroutil hlavou a zasmál se. „Řekl jsem mu, aby to nedělal.“ Usmál se na černovláska. Bill překvapeně pootevřel rty a přemýšlel, co na to odpovědět.
„To jste vážně udělal? Děkuji, víte, já… tu práci opravdu hodně potřebuju.“
„Ano víš, nechtěl jsem poslouchat, ale stalo se a vím, že tvůj otec potřebuje peníze, že?“ Peníze, vždycky jde jen o ně a kdo říká, že ne, lže. Usmál se nad svým mistrovským plánem. Nebude nic snazšího, než si tohohle naivního kluka koupit, a až bude správný čas, vše to na něj shodit.

Bill si vzpomněl na rozhovor, který vedl před pár hodinami a zahanbeně přikývl. „Nechtěl jsem, abyste to slyšel, ale ano. Ale já to vyřeším, to není problém,“ mávl nad tím rukou a snad na okamžik tomu i sám uvěřil.
„Tisíc dolarů? To těžko.“ Zakroutil lehce hlavou a složil si lokty na stole. Bill trochu znejistěl a nevěděl, co na to odpovědět. Nakonec jen lehce kývl na souhlas a sklopil hlavu. „Můžu ti pomoc. Já ti ty peníze dám.“ Nadhodil zničehonic a Bill znovu žasl. Párkrát zamrkal a otevřel pusu, pak ji zase zavřel. Co se v takových chvílích vlastně říká?
„Pane Andreasi, tohle já nemůžu přijmout. Je to spousta peněz. Nevím, jak bych vám je mohl splatit. Vždyť… to je skoro roční plat.“ Rozhodil rukama, ale Andreas zůstával stále klidný.
„Dobře, tak… tu budeš pracovat rok,“ zasmál se. Věděl, že toho chlapce má dokonale v pasti a i přesto, že se snaží ještě bránit, podlehne. Byl se sebou spokojený.
„Nezlobte se, ale to nejde. Nemůžu.“ Zakroutil hlavou a smutně se na Andrease podíval.
„Podívej, tvůj otec je nemocný a je to spousta peněz, které neseženeš. Já ti můžu pomoct, tak ber.“ Věděl, že má pravdu.

Bill si povzdechl a chvilku přemýšlel. Prohrábl si vlasy a nakonec kývl na souhlas. „Tak dobře, dobře… ale já si to tady odpracuju a vždycky budu stát při vás, toho se nebojte.“ Usmál se a vzal si šek, co mu Andreas vypsal.
„Výborně, jen… tady mi podepiš, že jsem ti dal zálohu.“ Podal mu nějaký papír a Bill bez váhání podepsal.
„Jste strašně moc hodný člověk, strašně moc vám děkuji.“ Usmál se na něj upřímně a ze srdce mu spadl veliký kus závaží.
„To je v pořádku. Hele, můj bratr jen teď trochu šílí. Já osobně si myslím, že ta věc se špehem je jen taková báchorka. Ale když teď o tom tak přemýšlím, je tu něco, co bys pro mě mohl udělat.“ Zkusil Andy nenápadně a Bill se hned chytil. Zadíval se na blonďáka před sebou a kývl na souhlas.
„O co by mělo jít?“ Zeptal se, byl Andreasovi až moc zavázaný, v tuhle chvíli musel ukázat i svoji ochotu.
„Nejde o nic extra, jen… budeš moje oči a uši. Nic jiného od tebe nechci. Ale s nikým o tom nemluv, rozumíš?“ Nahnul se blonďák trochu více přes stůl směrem k černovláskovi a ten rychle kývl na souhlas.
„Dobře, to udělat můžu.“ Usmál se a podal si s Andreasem ruku. „Ještě jednou vám moc děkuji. Teď… musím dodělat práci, kterou mi dala paní Jane.“ Omluvil se a rychle vyběhl z kanceláře. Andreas mu ani nebránil. Byl sám se sebou spokojený, hodně spokojený. Ten kluk mu bude ještě hodně užitečný.

Billova nálada se během chvilky zlepšila. Začal se usmívat, a najednou mu svět přišel zase o něco barevnější. Šek od Andrease si pečlivě schoval a byl rád, že alespoň tohle má z krku. Vytáhl telefon a naťukal rychlou zprávu panu Langovi, aby se sešli večer v kavárně, že má pro něj ty peníze. Během vteřinky mu přišla zpráva v podobě „OK“. Takže to mohl brát jako vyřízenou věc. Zrovna viděl kolem probíhat Nancy, když ho něco napadlo.
„Hej, Nancy, máš chviličku?“ Usmál se na ni a pomalu přešel až k ní.
„Co se děje?“ Pobídla ho trochu, protože v Billových očích byla patrná nejistota. A jelikož byla opravdu zvědavá, rozhodně to z něj chtěla vytáhnout za každou cenu.
„Nic, nic, jen… chci se tě na něco zeptat.“ Kousl se do rtu a rozhlédl se kolem, zda je někdo neposlouchá. Nechtěl, aby o tomhle někdo další věděl, stačilo, že se na tuhle otázku chtěl zeptat Nancy.

„Tak se ptej…“ zasmála se a lehce se k němu více naklonila, aby jí neušlo ani jedno, jediné slovíčko. Bill se kousl do rtu. Nechtělo se mu o tom zrovna dvakrát mluvit, ale věděl, že pokud mu někdo může pomoci, je to právě Nancy.
„No víš… včera v opeře…“ začal nejistě a sledoval dívku před sebou. „Byl tam nějaký muž s vousy a byl vysoký a…“ chtěl pokračovat, ale rozezněl se mu v kapse telefon. „Promiň, tohle musím vzít.“
„A???“ Snažila se ještě rychle, než Bill přijal hovor. Ale nedozvěděla se nic.
„Ano, Viv?“ Bill se ještě omluvně na Nancy podíval a pokrčil rameny. Promluví si s ní o tom později.
„Ahoj, zlato. Tak co Albatros?“ Zasmála se jeho nejlepší kamarádka a Bill protočil očima, ale musel se zasmát.
„Zatím nic,“ povzdechl si a rozhlédl se kolem sebe. „Zato v práci se dějí věci. Bože… byl jsem vtažen do nějaké konspirace, nebo nevím.“ Pokrčil rameny a zadíval se na muže, který kolem něj procházel. Zakroutil hlavou, ne, tohle nebyl Albatros. Byl až příliš malý.
„Cože? Jaká konspirace? Bože, co je tohle za agenturu?“ Zeptala se nechápavě Viv.„Všechno je to hrozně zamotané. Je tady jeden muž, který je opravdu hrozný, ale má bratra, a ten mě zase pro změnu zachránil. Dal mi tajný úkol, víš? Ale je to pro dobro věci. On mě zachránil a já na oplátku musím všechno kolem pozorně sledovat a fuuu co si jen proboha počnu? Vážně nevím, co mám dělat.“

„Upřímně jsem z toho nic nepochopila. Budeš mi to muset potom vysvětlit.“ S tím se rozloučili a Bill se dal znovu do práce. Kupodivu mu dnešní den docela utekl a než se nadál, byl konec. I nohy ho bolely o něco méně než včera.
„Už si zvykám.“ Zasmál se sám pro sebe, než došel před malou kavárnu, kde měl sraz s panem Langem. Po cestě si nechal proplatit šek, a peníze schoval do obálky. Pan Lang už tu seděl a vesele popíjel kafe. Bill k němu nejistým krokem zamířil a sedl si naproti němu.
„Rád tě vidím, Bille, jak se máš?“ Začal starší muž. Bill z něj měl vždy husí kůži, ale nikdy nedokázal říct, proč vlastně. Nechtěl se tu zdržovat déle, než bude nezbytně nutné. Sáhl si do svého malého batůžku a podal tomu muži obálku.

„Tady je vše, co dlužíme.“
„Podívejme se, kde jsi ty peníze vzal, hm?“ Lang nahlédl do obálky a v rychlosti si peníze přepočítal. „V pořádku.“ Schoval obálku do vnitřní kapsy saka.
„Od jednoho muže. Teď uděláme dohodu, ano? Můj otec se nesmí dozvědět, že jsem to celé zaplatil, ano?“
„Chápu.“ Přikývl muž na souhlas a dopil zbytek kávy ve svém šálku.
„Dejte mi tu směnku, prosím.“ Podíval se muži pod ruku a natáhl svoji, aby dostal ten zpropadený kousek papíru.
„Jen klid, tady je.“ Usmál se ten muž a uhnul svojí rukou. Bill po ní rychle sáhl a vzal si ji. Spěšně se s tím mužem rozloučil a rychle zamířil k domovu. Potřeboval si jen lehnout a trochu si odpočinout. Stalo se takových věcí, že si potřeboval utřídit myšlenky. Ihned si ukradl koupelnu pro sebe a užil si příjemnou sprchu. Potom se vydal pozdravit rodiče, kteří sledovali něco v televizi.
„Ahoj, omlouvám se, ale jsem úplně hotový, půjdu spát, dobře?“
„Ahoj zlato, jen jdi.“ Pobídla ho matka a sledovala svého syna, jak se usmál jejím směrem. Bill se už déle nezdržoval a rovnou se zahrabal do přikrývek. Spokojeně vydechl a zavřel oči. Usnul snad ve vteřině.

***

„Bille, nemíchej tyhle složky s těmihle složkami, bude v tom chaos, dobře?“ Upozornil ho Jay Jay. Zvedl hlavu od šanonů a přikývl na souhlas.
„Jasně, promiň.“ Usmál se a snažil se vše správně seřadit, když ho vyrušil nějaký hlas.
„Dobrý den, kde je kancelář pana Andrease?“ Zvedl k tomu muži oči a usmál se. Byl to nějaký chlapík z kurýrní služby.
„Co mu chcete?“ Zeptal se bez obalu a dál si hrál se složkami ve svých rukách.
„Poslala mě sekretářka.“ Upřesnil trochu a nejistě přešlápl. Bill ho chvíli sledoval, a potom natáhl ruku k červeným deskám, které poslíček držel.
„Já mu to předám.“ Ujistil ho Bill a muž se usmál.
„Dobře, jen mi tohle podepište.“ Podal Billovi desky a prstem mu ukázal, kam má umístit podpis.
„Tady, jasně,“ přikývl Bill a rychle tam načmáral svůj autogram. Pak si poslíček desky vzal a znovu se usmál.
„Přeji hezký den a děkuji.“ S těmito slovy rovnou zamířil k odchodu.

Bill mu jen zamával a prohlédl si ty desky. Pokrčil rameny a položil je na pult. Vtom se k němu přiřítila Nancy a usmála se. Chtěla Billovi něco říct, ale slova jí došla ve chvíli, kdy zvedla hlavu a spatřila, jak Tom vchází do firmy. Kousla se do rtu a Bill se podíval směrem, kterým se dívala i ona. Usmál se, když i on spatřil Toma. Vlasy měl dokonale svázané vzadu na hlavě v culíku. Uplejší tmavé džíny a bílé triko, které mu dokonale rýsovalo postavu. Samozřejmě nechyběly sluneční brýle, aby doladily celkový outfit.

„Proč jde pan Tom tak ztěžka?“ Vydechl Bill, aniž by dokázal odtrhnout oči od toho krasavce.
„On takhle prostě chodí.“ Odvětila Nancy, aniž by i ona odtrhávala oči od Toma.
„Proč jsou hezcí kluci vždycky tak špatní?“ Vydechl zasněně Bill a naklonil hlavu ještě více na stranu, aby měl lepší výhled.
„O tom si povíme někdy jindy.“ Zasmála se Nancy a trochu si potáhla halenku níž, aby ukázala něco víc ze svého dekoltu.
„On míří k nám?“ Zeptal se trochu v panice Bill a odlepil se od pultu, aby nebyl přistižen při zírání.
„Doufám, že jo.“ Odpověděla zasněně Nancy a usmála se ještě víc.
„Dobré ráno, Bille, mohl bys mi do kanceláře donést všechny složky rozpracované kampaně?“
„Dobré ráno, samozřejmě. Jen… kde je, prosím, vaše kancelář?“ Zeptal se trochu zmateně. Ještě nebyl úplně zběhlý v tom, kde vlastně Tom sídlí.
Tom se pobaveně opřel o pult, kde se ještě před chvíli opíral sám Bill a trochu se k němu naklonil. „Přímo támhle, kancelář mého otce,“ odpověděl mu hlubokým hlasem, až z toho Billovi naskočila husí kůže.
„Dobře, hned… to odnesu.“ Kývl rychle na souhlas a pomalu se odtáhl, aby mohl splnit jeho přání. Tom se usmál a pomalu se narovnal.
„Jo, udělej to, prosím.“ Věnoval těma těm dvěma ještě úsměv, než se svojí typickou chůzí vydal do svojí kanceláře.

Bill začínal zmatkovat. Ten pohled, ten hlas. Cítil, jak se mu z toho Toma klepají ruce, ale snažil se vše před Nancy zamaskovat a očima přejížděl po všech složkách, které byly v regálech. Zvedl oči k Nancy, která ještě stále obdivně hleděla Tomovým směrem, i když už  mohla vidět jen jeho záda.
„Kde jsou složky těch kampaní?“ Lehce do ní šťouchl, aby upoutal její pozornost. Jen lehce zatřepala hlavou, a aniž by Billovi věnovala jakýkoliv pohled, ukázala na jednu polici.
„Vezmi všechny tyhle v černých deskách. Nebo víš co? Udělám to a klidně mu je tam vezmu sama.“ Zasmála se a podívala se na černovláska, který rovnou začal desky skládat do svých rukou.
„Ne, řekl, abych to udělal já, tak to udělám já.“ Okomentoval to a snažil se pracovat, jak nejrychleji mohl, aby na něj Tom nečekal příliš dlouho.

Po jejich prvním seznámení nechtěl moc riskovat. Koukl se na Nancy, která jen s úsměvem pokrčila rameny a ještě rychle popadl i ty červené s úmyslem zastavit se za Andreasem a předat mu je. Pak se rychle rozešel ke kanceláři pana Toma. Nahlédl dovnitř, ale nikde ho neviděl. Jelikož měl plné ruce, nezvládl zaklepat, ale Tom ho čekal, takže v tom neviděl žádný problém, a tak vešel. Nejistě šel pomalu ke stolu, když se za ním ozval hlas.
„To jsou ony?“ Bill leknutím vykřikl a vyhodil složky do vzduchu. Samozřejmě se ihned rozsypaly po zemi. Byl rád, že papíry v nich pečlivě drží, neuměl si představit, že by teď měl ještě ty složky správně založit.
„Oooo, hrozně jste mě vyděsil.“ Šokovaně se otočil a podíval se do jeho pobavených očí.
„Bože,“ zakroutil hlavou Tom, když uviděl tu spoušť na zemi.
„Obvykle, když člověk vejde do dveří, nějak na sebe upozorní.“ Snažil se uklidnit svůj splašený dech z leknutí a ihned se vrhl na všechny čtyři, aby složky posbíral.

Tom se zasmál a dřepl si, aby mu pomohl. Ten kluk byl docela zvláštní, ale vlastně i docela milý a zábavný. Člověk se s ním rozhodně nenudil. A rozhodně měl svůj názor, čeho si hodně cenil. Sice ho řekl, aniž by věděl, že Tom poslouchá, ale i tak. Zkrátka se rozhodně nedržel při zemi.
Tom položil složky ve své ruce na stůl, a když si přebíral i ty z Billovy náruče, všiml si, že má na ruce napsané jméno. Chytl ho za zápěstí a přečetl si jméno napsané v jeho dlani.
„Co to je?“ Zeptal se pobaveně a pustil jeho ruku. Bill na chvíli ztuhl a hned ji schoval za záda.
„Koníček,“ zašeptal tiše a jen rychle střelil po Tomovi pohledem. Ten pozvedl obočí a chvíli ho sledoval.
„Koníček? Peter je tvůj koníček?“ Zeptal se vážně pobaveně a užíval si Billovy rozpaky. Sledoval jeho tvář a snažil se zachytit jeho pohled, ale to se mu nepodařilo. Bill nejistě těkal pohledem po celé místnosti, jen aby se nemusel podívat do jeho očí. Proč se mu musely vždycky s Tomem stávat tyhle věci?
„Já… můžu už jít, prosím?“ Zeptal se raději rychle a poodstoupil od stolu. Potřeboval zmizet.
„Jo, jen běž, to bude pro nás asi nejbezpečnější.“ Zasmál se Tom a sedl si do křesla, aby mohl projít ty složky. Nebylo jich zrovna málo a on chtěl práci udělat opravdu pečlivě.

***

Andreas se cítil dneska docela dobře. Byl se sebou spokojený. Jen pečlivě sledoval dění kolem sebe a nepouštěl se do žádných větších akcí. Nesměl budit pozornost, zvlášť teď, když našel obětního beránka. Z přemýšlení ho vytrhlo až zvonění telefonu. Koukl na displej, kde blikalo jméno jeho přítelkyně. Bez přemýšlení telefon zvedl.
„Miláčku, nechala jsem ti kurýrem poslat tu složku, přišlo ti to?“ Ozval se hlas z druhé strany telefonu. Rychle očima přelétl stůl, ale nic tu neměl.
„Složku? Jakou složku?“ Zeptal se Andy nechápavě.
„Červenou složku, jsou v ní firemní dokumenty, ty musíš jako můj partner podepsat. Podepiš to a pošli mi je zpátky, ano?“
„Dobře, dobře, až se mi to dostane do ruky, udělám to, ano?“ Pak rovnou hovor ukončil. Vytáhl ze šuplíku stolu malou podlouhlou krabičku a rovnou ji otevřel. Usmál se a prstem pohladil náramek. Byl to luxusní náramek z bílého zlata, celý posetý diamanty. Chtěl Mie dát nějakou malou pozornost, i když věděl, že ona spíše čeká na zásnubní prsten. Ale na to nebyl ještě připravený. Možná, až se zbaví Toma a zničí tuhle firmu, potom Miu o ruku požádá. Ale chtěl jí ukázat, že i tak ji má hodně rád, a tak jí pořídil tuhle maličkost. Krabičku zase zavřel a schoval ji do vnitřní kapsy saka.

Bill Andrease sledoval. Celý den ho kontroloval a snažil se být blízko, kdyby ho blonďák potřeboval. Samozřejmě viděl, že si něco strká do kapsy saka, i když takhle z dálky netušil, co to je. Ale usmál se a dál se věnoval svojí práci. Snažil se příliš nemyslet na to, jak se opět před Tomem shodil.

autor: Lauinka
betaread: J. :o)