Na křídlech Albatrosa 9.

autor: Lauinka

Bill rychle vnikl dovnitř. Bylo tu naprosté ticho, což ho uklidnilo. Rozhlédl se kolem sebe a povzdechl si. Ten dům byl obrovský. Když mu Andreas dával klíče, měl mu nakreslit i plánek, kde vlastně hledat. Pomalu postupoval domem a nahlédl do jedněch dveří. Kuchyň. Krásná, celá bílá a hodně moderní. Usmál se a prohlédl si obrovský stůl, desky neviděl. A tak přešel až na konec chodby, kde byl obrovský obývák. Celý obložený tmavým dřevem. Obrovská bílá kožená sedačka a v rohu stůl, z ebenového dřeva.
„No páni,“ vydechl pro sebe a čelist mu klesla ještě o kousek níž. Všechny stěny okolo byly celé skleněné a nabízely nádherný výhled na zahradu. Usmál se, když viděl bazén, a kousl se do rtu při představě, že se Tom noří do vody a užívá si to. Rychle zatřepal hlavou a pokračoval v pátrání. Nakoukl do dalších dveří, které byly asi jako ložnice. Obrovská krásná postel a na ní složky. Úlevně si vydechl a rychle složky vyměnil. Popadl je do rukou a přetiskl si je k hrudi.

„A teď honem ven.“ Prohrábl si vlasy a chtěl opustit pokoj. Neodolal a ještě po něm přelétl pohledem. Takže tohle byl Tomův pokoj, dokonale se hodil k jeho charismatu. Usmál se a přejel rukou přes přehoz na posteli. Zasněně vydechl, když ho vyrušil nějaký zvuk. Rozšířil oči a začal panikařit. Slyšel zavření dveří a kroky, které se přibližovaly. Nevěděl, co má dělat a jediné, co ho v tu chvíli napadlo, bylo schovat se pod postel. Rychle se tam zašoupl a bylo to zrovna tak tak, jelikož kroky se ozvaly hodně blízko. Tom. Tom byl doma. Billovo srdce splašeně tlouklo. Překvapeně vydechl, když na zem spadl nějaký kus oblečení. A zalitoval, že nic nevidí. Pak zahlédl Toma, jak se sklání dolů a sundává si kraťasy na běhání. Srdce mu vynechalo úder. Nasucho polkl a přemýšlel, jak se z téhle šlamastiky dostat ven. Úlevně vydechl, když Tomovy nohy zmizely z jeho zorného pole a ozval se zvuk puštěné vody. Tohle byla příležitost. Rychle vylezl a vyskočil na nohy. Chtěl honem zmizet, ale neodolal a přiblížil se k otevřeným dveřím, kde přímo naproti nim stál Tom, opřený rukama o kachličky. Úplně nahý pod proudem vody. Očima hltal každý kousek jeho nahé kůže. Vypracovaná ramena, záda, dokonalý zadek.

„Oh můj bože,“ vydechl sám pro sebe a zrudl. Doufal, že se otočí, aby si ho mohl prohlédnout i zepředu, ale pak mu došlo, že by ho Tom hned uviděl. A pak mu došlo, kde je a co tu dělá. Rychle zamrkal, věnoval ještě Tomovi jeden pohled a rychle se vyplížil z jeho pokoje. To už ale slyšel zvuk vypnutí vody a kroky. Rychle vběhl do obýváku a schoval se za sedačku. Zahlédl Toma, jak vchází do obýváku taky. Akorát si stahoval triko přes břicho a Bill musel uznat, že jeho postava je naprosto dokonalá. Tom zamířil ke stereu a pustil nějakou hudbu, než zase rychle odešel. Tohle byla Billova šance, rychle vyběhl a zamířil k proskleným dveřím terasy. Cítil, že je zachráněn. Ale nemohl je otevřít. Zkoušel s nimi cukat všemi směry, mačkat, tlačit, ale nic. Proč on byl takový smolař? Znovu zatáhl, když ho vyděsil stisk na ruce. Šokovaně rozšířil oči a otočil hlavu opačným směrem. Vyděšeně se podíval do tváře Tomovi, který jej chytil za ramena a lehce ho stiskl. Bill na něj koukal s rozšířenýma očima a snažil se vzpomenout si, jak se vlastně dýchá. Složky držel za zády a doufal, že si jich Tom nevšimne. Šokovaně se díval do těch nejkrásnějších očí, které kdy viděl.

„Co tady děláš?“ Zeptal se ho Tom a černovlásek nedokázal vnímat nic jiného než jeho rty, jak se lehce pohnuly. Znovu zvedl oči k těm jeho a přemýšlel, co má říct. Tom nezněl vůbec naštvaně nebo tak něco, jen nechápavě. Zmateně se na něj díval. V hlavě mu to šrotovalo a honilo se mu tam snad milion věcí. Ale mezi všemi těmihle věcmi mu v mysli vyvstal obraz z opery. Jak líbá ty cizí rty, jak cítí vůni divokých květin.
Ta vůně, stejná vůně.
To bylo to jediné, na co v tu chvíli dokázal myslet. Cítil se ještě zmateněji a nedokázal se od černovláska odtrhnout.

„Šíleně jste mě vyděsil, pane Toma.“ To bylo jediné, co dokázal v tu chvíli říct. Tom nakrčil čelo a zvedl ruku, aby Billa zastavil.
„Vydrž chvilku, jen… vypnu tu hudbu, dobře? Hned přijdu.“ Když se k němu Tom otočil zády, Bill rychle přelétl očima místnost a všiml si okrasné velké vázy kousek od něj. Rychle udělal krok do boku a desky za svými zády do ní strčil. Pak se narovnal a čekal na Toma. Ten jen vypnul hudbu a pomalým krokem zamířil zase zpátky k němu. „Popravdě, mě spíše děsí to, co, tady děláš ty?“ Přiblížil se k němu ještě víc a Bill začínal opravdu panikařit. Musel si něco vymyslet. Rychle.
„Támhle je východ, že?“ Ukázal Bill na chodbičku ke dveřím a rovnou se tím směrem vydal. Tom však držel krok s ním. „Nemohu vám to teď vysvětlit, něco jsem si tu zapomněl, omlouvám se.“ Snažil se dostat co nejrychleji ke dveřím. Znovu ho zastavil stisk na ruce.
„Moment, nikam nejdeš, ihned mi to vysvětli.“ Trval na svém Tom. Bill se k němu znovu otočil a topil se v jeho krásných očí. Co měl proboha říct?

„Pan Andreas, on… dal mi klíče.“ Řekl rychle první věc, co ho napadla. Vlastně první pravdivou věc. Kruci, zamotával se do toho ještě víc.
„Andreas?“ Zeptal se nechápavě Tom a naklonil hlavu více na stranu. „A proč?“
„Nevím, jak vám to teď mám vysvětlit, tedy pokusím se o to, jen… netlačte na mě, prosím, ano?“ Začínal panikařit a to, jak stál Tom tak blízko, tomu nepřidávalo. Nedokázal pak jasně myslet. Tom ale pomalu ztrácel nervy, nechtěl být zlý, ale chtěl odpovědi.
„Bille, můžeš mluvit trochu rozumně, prosím? Proč jsi tady? Proč jsi v noci, v tuhle hodinu, v mém domě? Proč?“ Zatlačil trochu a sledoval jeho laní oči, jak rychle kmitají po jeho tváři. Vypadal opravdu vyděšeně.

Co na tohle měl odpovědět? Cítil, že takhle pod tlakem snad řekne pravdu, když si vzpomněl na sled událostí, co se dneska staly. Polil panu Andreasovi sako, pak ho viděl, jak si do kapsy strká tu malou krabičku a nechal své sako odvézt do čistírny. Když se však rozhlédl, spatřil, že to sako je v obalu v předsíni. Nasucho polkl a řekl si, že tohle je jediná cesta ven.
„Já… polil jsem pana Andrease, tak mi řekl, abych jeho sako vzal do čistírny, ale… no omylem jsem mu do kapsy toho saka dal něco svého, protože jsem měl plné ruce, a bylo to omylem, víte? Jenže jsem na to potom zapomněl, takže jsem tu, abych si to vzal.“ Objasnil, aniž by vlastně věděl, co v té kapse je. Avšak byla to jediná věc, kterou dokázal v tu chvíli vymyslet.
„Takže říkáš, že v kapse jeho saka je něco, co patří tobě, chápu to správně?“ Ukázal směrem k věšáku, kde sako viselo.
„A… ano,“ souhlasil černovlásek a Tom ho vzal za ruku a zamířil na chodbičku.
„A je to tak strašně důležité, že sis sem proto šel sám v noci do mého domu?“ Ptal se znovu Tom a Bill nejistě přikývl na souhlas. „Tak se tam podíváme, pojď.“ Bill rychle klopýtal za ním a začal se modlit ke všem svatým, aby tam něco bylo. V duchu si nadával, jaký je idiot a přemýšlel, co bude dělat, pokud v kapse nic nebude. Tom rychle prohledal kapsy Andreasova saka a překvapeně vytáhl podlouhlé pouzdro.
„Tohle je ono?“ Ukázal mu krabičku a Bill rychle přikývl. Tom ji pomalu otevřel a překvapeně zamrkal, když viděl ten krásný šperk. A Bill koukal taky. Rychle se podíval po Tomovi a cítil se ještě více v prdeli.
„Jo, to je ono. Moc pro mě znamená, protože je od přítele, víte? Bál jsem se, že jsem ho ztratil. Přítel mi ho koupil, ale… byl mi moc velký, tak jsem ho chtěl nechat zkrátit, proto jsem si ho dal do kapsy pana Andrease, abych ho snad neztratil, a pak jsem ho tam zapomněl. Kdyby to přítel viděl, tedy… kdyby ho neviděl, asi by se vážně hodně zlobil. Tak… já… já už půjdu.“ Rychle vycouval a otevřel dveře domu.

Rozběhl se po malém chodníčku a zamířil ke dveřím, které ho měly dovést na ulici, daleko od toho šíleného sídla. Ale nemohl je otevřít. Lomcoval klikou sem a tam. Byl vyděšený, šokovaný sám sebou. Chtěl jen pryč, pryč odsud. Tom ho chvíli nechápavě sledoval a pomalu se znovu po chodníku přibližoval k němu. Bill ztěžka dýchal a přemýšlel, už nechtěl žádné další otázky, už nechtěl čelit tomu upřenému pohledu, a tak aniž by o tom více přemýšlel, rychle začal přelézat zídku. Tom nechápavě sledoval, jak rychle přehodil jednu nohu přes zídku, a než stihl cokoliv říct, uslyšel ránu, jak Bill nejspíše spadl. Otočením zapěstí doprava lehce otevřel dveře branky a sledoval Billa rozplesklého na zemi.
„Bille proboha, co to děláš? Proč utíkáš?“ Nechápal a chtěl mu pomoci, ale Bill se rychle zvedl a doslova se rozběhl pryč. Všiml si, že má zakrvácený loket, ale než stihl zareagovat, Bill zmizel za rohem. Jen si povzdechl a zakroutil si pro sebe hlavou. „Je šílený.“

Bill rychle utíkal pryč, když se mu znovu rozezněl telefon. Ani se nemusel dívat na displej, aby pochopil, že je to Andreas.
„Ano, pane Andreasi?“ Zanaříkal do telefonu.
„Tak co? Zvládl jsi to?“ Zeptal se přímo.
„Nezvládl,“ zaskučel znovu a snažil se dostat co nejrychleji domů. Tenhle den byl opravdu šílený.
„Jak to? Vždyť to bylo úplně jasné.“ Slyšel, jak se do telefonu vzteká a povzdechl si.
„Pane Andreasi, jako pardon, ale co bylo jasné? Pan Tom mě chytil a byl jsem v pasti.“ Vysvětlil mu rychle a snažil rukou moc nehýbat. Ten loket ho opravdu hodně bolel.
„A co jsi mu řekl? Jak tě vlastně vůbec mohl chytit, proboha?!“ Vybuchl znovu a snažil se dýchat, aby nezačal křičet úplně.
„Něco jsem si vymyslel, řekl jsem mu, že jsem nesl vaše sako do čistírny a něco jsem si omylem nechal ve vaší kapse a zapomněl na to. Byl tam nádherný náramek, tak jsem řekl, že je od přítele.“ Uzavřel a modlil se, aby ho Andreas za to nezabil.

„Proboha, co jsi to udělal? Hlavně ten náramek neztrať, má opravdu velkou hodnotu.“ Varoval ho a Bill jen vydechl: „Jistě.“
„A máš tu složku?“ Přešel k tomu nejhlavnějšímu.
„Ne, ale… nemusíte mít strach.“
„Nemusím mít strach?“ Zopakoval blonďák, ten kluk se mu snad jen zdál.
„Ne, jestli nemá pan Tom ve zvyku v noci uklízet obývák. Což by se vlastě klidně mohlo stát, protože je blázen.“ Dodal trochu hořce.
„Co to říkáš, Bille?!“ Vyjel trochu podrážděně Andreas.
„Říkám, že ta složka je ve váze v obývacím pokoji.“ Upřesnil mu a kousl se do rtu.
„Ve váze!?“ Zopakoval nevěřícně a zakroutil hlavou. Ne, tohle musel být jen sen.
„Ano!“ Přikývl Bill pro sebe. „Pane Andreasi, já se omlouvám, já už na tohle nemám. Podívejte se, co dělám, vždyť jsem se právě vloupal k vám domů.“ Začal znovu panikařit, když se nad tím vším zamyslel.
„Bille uklidni se a jdi domů. Odpočiň si a vyspi se.“ S tím ukončil hovor. Bill nakopl kamínek, který měl u boty a zavřel na chviličku oči. Tohle byla noční můra.

***

„Ahoj, brácho, jak je?“ Usmál se Andreas, když našel svého bratra venku na zahradě, jak sedí na dřevěné lavici se sklenkou svojí oblíbené whisky. Prostě tam jen seděl a sledoval noční oblohu. Tom, vyrušen ze svých myšlenek, překvapeně otočil hlavu k němu a zadíval se na bratra.
„Dneska je trochu divný večer, víš? Našel jsem Billa u nás v obýváku.“ Upřesnil a napil se ze sklenice.
„Bál ses?“ Zasmál se pobaveně při představě, že by Bill snad jeho bratra nějak ohrožoval.
„Jo, bál. Proč proboha dáváš klíče cizímu klukovi? A hlavně, proč jsi mi nic neřekl?“ Podíval se na blonďáka a trochu rozhodil rukama.
„Jak jsem měl vědět, že budeš zrovna doma? Sám jsi říkal, že můžeme věřit jen jemu.“ Vmetl mu jeho slova do tváře, přece o nic nešlo.
„To je něco jinýho.“ Mávl nad tím rukou.
„Jo, takže všechny firemní věci přes něj jít můžou, ale klíče jsou problém?“ Pozvedl obočí. Nějak nechápal, co jeho bratra tolik žere. Kde je vlastně ten problém.
„No to teda je.“ Zvedl se na nohy a párkrát přešel sem a tam.

„Ale no tak, ten kluk mi volal, brečel mi do telefonu, že si u mě v kapse něco zapomněl, tak jsem mu dal klíče. Mimochodem… co to bylo?“ Zeptal se zvědavě a sledoval výraz jeho bratra.
„Byl to krásný náramek s diamanty, prý od přítele. Myslím, že musel být hodně drahý, trochu mě to zaskočilo.“ Přiznal Tom a nevěděl, zda ho překvapil ten náramek jako takový, nebo to, že je Bill zadaný.
„No, je to hezkej kluk, asi prostě ulovil nějakýho boháče.“ Pokrčil rameny a přísahal by, že viděl Toma, jak tiše zavrčel. Trochu se usmál a svého bratra sledoval. „Přijde mi, že tě docela zaskočilo, že je zadaný, co?“ Rýpl si do něj trochu. Tom po něm střelil pohledem a protočil očima.
„Nech toho, dobře?“ A s těmi slovy raději zmizel v domě. Nějak ho přešla nálada na další konverzaci. Zamířil rovnou do kuchyně, aby si nalil sklenici vody. Zrovna když se chtěl napít, rozezněl se mu telefon. Rychle hovor přijal. Šlo o novou kampaň pro aerolinky. Problém byl v tom, že na to měli den.
„Zkusím udělat, co bude v mých silách, dobře?“ S tím ukončil hovor a rovnou volal Jane, aby všechno zařídila. Tuhle kampaň potřebovali a on svému týmu věřil, že to zvládne.

***

Andreas poslouchal celou dobu za dveřmi. Pak okamžitě vyběhl na zahradu a spojil se s Miou.
„Zlato?“ Zašvitořila ihned do telefonu, když hovor přijala.
„Slyšel jsem bratra mluvit o nové kampani pro aerolinky.“ Řekl jí rovnou bez obalu. Nechtěl vést dlouhý hovor, aby ho snad bratr nenachytal.
„To je velká akce, do toho rozhodně jdu taky.“ Oznámila mu a Andreas si sám pro sebe přikývl.
„Jo, ale… už jsme s nimi mluvili a nic nechtěli.“ Nakrčil Andreas čelo a Mia se zasmála.
„Tak budou chtít, znám marketingového ředitele.“
„Ty jsi prostě úžasná.“ Zasmál se i Andreas a zadíval se směrem do domu, kde viděl bratra, jak míří do svého pokoje.
„Jediný problém bude připravit kampaň za jediný den. Vy ji budete dělat, Andy, až bude hotová, chci ji vidět. Nemám na to čas ani lidi.“
„To nemůžeš, odnesu to já.“ Zavrčel trochu podrážděně a zajel si rukou do vlasů.
„Ale no tak… já vím, že tvůj bratr něco dobrého vymyslí, jen se na tu kampaň podívám. Slibuju, že to pak trochu poupravím, ano?“ Snažila se ho uklidnit svým medovým hlasem.
„Pořád mě taháš do průšvihů,“ procedil skrze zuby.
„Snad nás, ne? Jsme partneři.“ Připomněla mu se smíchem.
„Jo… jsme partneři.“ Potvrdil a pak hovor ukončil.

***

Bill rychle doběhl domů. Loket ho neskutečně bolel. Rychle proběhl domem, aby nepotkal nikoho z radičů, protože by si jistě dělali starosti. Zavřel se v koupelně a co nejšetrněji se snažil tu ránu omýt. Pálilo to jako čert. Nakonec si dal i sprchu, jen rychlou. Nechtěl tu ránu dlouho máčet. Poté se převlékl do pyžama a zaplul do pokoje. Nalepil na to kus náplasti a povzdechl si. Sedl si za svůj stůl a zasněně se zadíval před sebe. Musel se usmát. Přehrával si vzpomínky dnešního dne a i přes to, že to byl opravdu hodně šílený den, byl mu blízko. Tak strašně blízko. Pomalu otevřel šuplík svého stolu a vytáhl deník, do kterého si psal. Otevřel ho a popadl propisku.

Tak jak říká Orhan Pamuk,
Opravdu nejlepší láska je k člověku, kterého jsme nikdy neviděli.
Milovat, aniž ho znáte, přebije ostatní pocity.
Fyzický vzhled ztratí význam.
Vůně, zvuky, chutě, doteky ho připomenou.
Já se do tebe taky zamiloval, aniž bych tě viděl.
Sním o tvých rukou a tvé tváři,
věřím, že je jednou uvidím,
najdi mě, ať mě poznáš,
buď se mnou.

***

Bill spěchal do práce. Loket ho bolel, ani pořádně nespal. Byl rozhodnutý dnes ten náramek vrátit Andreasovi, už nechtěl dál hrát tyhle hry.
„Dobré ráno, Bille,“ Ozvalo se z auta, které zastavilo přímo vedle něj. Bill nejistě otočil hlavu a povzdechl si.
„Dobré ráno, pane Andreasi,“ zašeptal. Blonďák mu pokynul, aby nastoupil do auta a Bill to udělal. „Strašně se omlouvám, že jsem to celé opět zamotal, chcete mě vyhodit, že? Proto tady na mě čekáte?“ Spustil Bill rychle a snažil se nějak obhájit.
„Bille,“ odpověděl tiše Andreas, ale Bill byl znovu k nezastavení.
„Pane Andresi, vždyť víte, že si musím odpracovat ten dluh, dejte mi ještě šanci, prosím.“ Žadonil a snažil se ho přesvědčit.
„Nechci tě vyhodit, ale uděláš, co ti řeknu, ano?“ Ukončil to žadonění a otočil se více k němu
„Cokoliv řeknete,“ kývl Bill na souhlas.

„Bratr chystá jednu kampaň, hned jak bude hotová, doneseš mi ji.“ Upřesnil svůj požadavek a Bill vykulil oči.
„Jakou kampaň?“
„Pro leteckou firmu,“ zadíval se mu do očí.
„A proč si jí prostě potom nevezmete?“ Rozhodil rukama, tohle znovu zavánělo problémem. Nechtěl už více zamotávat tento příběh.
„Nemyslím, že jsi v situaci, kdy se můžeš na cokoliv ptát. Prostě to udělej. Chci vidět tu složku.“ Tvrdě se mu zadíval do očí a Bill si povzdechl. Jen nejistě přikývl, pak si vzpomněl na ten náramek. Rychle sáhl do batůžku a podal blonďákovi krabičku. „Já… tohle si vezměte. Já jsem kvůli tomu nespal, omlouvám se. Musel být velice drahý.“

„Zatím si ho nech, ano?“ Odmítl si to vzít a podíval se okolo, jestli je někdo nepozoruje.
„To nejde, pane Andreasi. To nepřichází v úvahu, ne.“ Zakroutil hned nesouhlasně hlavou. Jak jsem vám říkal, já jsem kvůli tomu ani nespal. I pan Tom se na to ptal a musel jsem mu říct, že mám přítele, i když žádného nemám.“ Zadíval se na blonďáka a přejel si rukama po tváři.
„Prostě si ho jen nasaď,“ nechápal, proč kvůli tomu dělá takový povyk.
„Já ho nechci, je moc drahý a… co když potom panu Tomovi řeknu pravdu?“ Znovu cítil, jak se mu slzy tlačí do očí.
„A co mu řekneš?? Zazvoníš u jeho domu a řekneš mu, že jsi mu lhal, že vlastně vůbec nemáš přítele, který by ti kupoval takhle drahé dárky? A jak mu potom vysvětlíš, že jsi byl u něj doma?“ Věděl, že ho má znovu v pasti.
„Vlastně bych měl nejspíše skončit sám, ale to nemůžu kvůli těm penězům. Takže byste mě měl nejspíše vyhodit, ale nemůžete ze stejného důvodu, protože vám dlužím peníze. Takže mi řekněte, co mám vlastně udělat?“ To už se mu po tvářích skoulelo pár slz, které nedokázal udržet.
„Prostě jdi do firmy a dělej, co jsem ti řekl.“ Bill jen rychle přikývl, protože věděl, že nic jiného mu nezbývá. „Budu ho tedy nosit, jen když budu kolem pana Toma.“ Odpověděl Bill a pak už raději opustil Andreasovo auto, který se rovnou rozjel směrem do firmy.

autor: Lauinka
betaread: J. :o)