Na křídlech Albatrosa 17.

autor: Lauinka

„Tak začneme u té svářečky, co říkáš?“ Pokynul mu rukou a Bill k ní přešel. Měl z tohohle smíšené pocity. Byl nervózní, jelikož tohle byla první zkušenost před objektivem a navíc ještě jako bonus s Tomem. To ho možná znepokojovalo ještě o mnoho víc. Bill prohlédl stůl, na kterém svářečka byla, a nejistě se podíval na Toma. „Prostě se jen uvolni, jo? Nádech, výdech.“ Ukazoval mu názorně Tom a Bill ho napodobil. „Klidně si tam vezmi něco do ruky.“ Kývl směrem na stůl, kde bylo i více druhů nářadí a Bill ho poslechl.
Ze začátku to bylo rozpačité. Bill nevěděl, jak se dívat a tvářit. Nechtěl se usmívat, aby si Tom snad nemyslel, že ten úsměv věnoval jemu, což by byla samozřejmě pravda, ale nepřiznal by to. Postupem času se uvolnil a zvykl si na neustálý zvuk spouště foťáku. Tom byl profesionál a věděl, co přesně chce, a taky to Billovi dával jasně najevo. A Bill ho poslouchal. Když si Tom myslel, že už mají docela dost materiálu, kývl na Billa a pověsil si foťák kolem krku.

Zamířili kousek od budovy, kde stál zaparkovaný bagr. „Nechceš si sednout do toho bagru, že bych udělal pár fotek?“ Navrhnul mu a Bill hned nejistě kývl na souhlas.
„Tak jo.“ V bagru nikdy neseděl, a navíc, Tom tady byl ten, kdo potřebuje ty fotky.
„Vyšplháš se tam? Nechceš… pomoct?“ Navrhl mu hned, když viděl, že je to docela vysoko a Bill není moc zvyklý na ty pracovní boty.
„Díky, ale… nechci.“ Rychle zakroutil hlavou a vyšplhal se dovnitř. Tom jen pokrčil rameny a znovu si připravil foťák. Bill zkoušel mačkat různé knoflíky uvnitř kabiny. Bylo to vcelku zábavné. Naučil se zvednout lžíci a nabrat do ní nějaký písek, jen aby ho vzápětí zase vysypal. Tom se usmíval a užíval si focení Billa. Nechtěl to říkat nahlas, ale už teď si byl více než jistý, že ty fotky budou perfektní. Občas mu Bill připomínal malé dítě, ale Tom miloval tuhle jeho stránku.

„Myslím, že tohle nám stačí. Přesuneme se jinam, dobře?“ Zavolal na něj a znovu si pověsil foťák na krk. Bill kývl a pomalu se posunul na sedačce blíže ke dveřím. Opatrně položil nohu na stupínek a díval se, kam šlape. Znal se až moc dobře, nechtěl zase nějaké fiasko před Tomem. „Rád bych ti pomohl, ale…ty zase řekneš ne.“ Povzdechl si trochu, ale přesto stál hodně blízko, aby Billovi opravdu mohl pomoct.
„Ne, nechci pomoct.“ Řekl rozhodně Bill a stoupl jednou nohou na stupínek. Ta mu ale podjela a on cítil, jak padá. Snažil se něčeho chytit, ale jediné, co pod rukama ucítil, byly svaly. Vyděšeně zvedl hlavu a díval se do očí Toma, který ho držel v náručí. Prohlížel si jeho tváři a díval se hluboko do jeho očí. Billovo srdce zrychlilo údery a on pootevřel rty, aby roztřeseně vydechl.
„Jdeme?“ Zeptal se Tom najednou hlubokým hlasem a Bill, aniž by odtrhl oči od jeho, rychle kývl na souhlas.
„Jdeme,“ zašeptal tiše a Tom se s ním v náručí dal do pohybu.
„Dobře,“ usmál se trochu a pokračoval ke svému autu.

„No… už mě můžete pustit na zem.“ Bill najednou trochu zpanikařil a Tom vyslyšel jeho přání. Černovlásek si hned trochu upravil montérky a nejistě přešlápl.
„Počkej… to pojedeš takhle v těch montérkách?“ Zeptal se pobaveně Tom a otevřel dveře auta, o které se opřel. Bill se zatvářil nechápavě a Tom se zasmál.
„Uděláme menší přejezd, hm?“ Usmál se a Bill nejistě kývl.
„Dobře, tak… já se převléknu a přijdu.“ Rychle znovu vběhl do šatny a převlékl se do původních šatů. Naskočil k Tomovi do auta a ten se rozjel.
Bill byl z focení nadšený. Musel uznat, že se mu to líbilo a byl vděčný Robertovi, že ho k tomu přemluvil. Sledoval Toma, jak řídí a věnuje se řízení.

„Pane Tome, to focení bylo vážně moc skvělý. Bavilo mě předvádět ty různé emoce, a tak. Hrát tyhle věci by mi asi šlo.“ Zatleskal vesele Bill a plně se otočil k Tomovi. „Co mám předvést teď? Mám se tvářit vystrašeně?“ Zasmál se Bill, a hned vzápětí nasadil vyděšený výraz. „Nebo… jako zlý kluk?“ Vzápětí se hned zamračil a zatvářil se opravdu zle. „Nebo se jen usmívat a tvářit se srandovně? Podívejte se na mě… nebo… více tajemně? Co je lepší?“ Visel pohledem na Tomovi, který se otevřeně smál.
„Bille, rád bych se díval na všechny tvé výrazy, opravdu, ale jak vidíš, řídím a musím se dívat dopředu.“ Zasmál se Tom a krátce se podíval na Billa. Vážně byl někdy tak sladký a roztomilý.
„Oh samozřejmě… musíte se koukat dopředu, ano, ale řekněte, co chcete a já si to připravím, zatímco vy budete řídit.“ Usmál se s nadějí a čekal na Tomovu odpověď.
„Nechci od tebe nic mimořádného. Prostě buď přirozený, to bohatě stačí. Chovej se prostě volně, jak chceš.“ Usmál se Tom a znovu mu věnoval krátký pohled.

Bill ho chvíli sledoval a rychle kývl na souhlas a přemýšlel, jak se vlastně má chovat. Co je pro něj přirozené? „Tak dobře.“ Zadíval se vesele z okýnka.
„Potřebuju jen jeden záběr, a pokud se nepodaří, tak se nedá nic dělat,“ pokrčil Tom rameny. Ale už teď si byl jistý, že se to povede. S Billem se prostě povede cokoliv, tím si byl jistý.
„Jak jste to teď řekl, jsem z toho opravdu nervózní.“ Postěžoval si trochu Bill a zamyslel se, jestli bude Tom naštvaný, když se to opravdu nepodaří. Jestli bude litovat, že nakonec souhlasil, že to nafotí s ním.
„Nemusíš být vůbec nervózní, věř mi.“ Usmál se Tom a zaparkoval na pobřeží. Bill se rozhlédl a pomalu vystoupil z auta. Byla tu zakotvená loď a Bill zaváhal. Nikdy na lodi nebyl.
„To… to budeme fotit tady?“ Zeptal se trochu překvapeně a Tom si stoupl po jeho boku. Opravdu honě blízko, až se skoro jejich ruce dotýkaly.
„Ne… vyplujeme na moře,“ položil Billovi ruku na záda a donutil ho tak dát se do pohybu.

***

Billovi se na moři líbilo, hodně líbilo. Užíval si houpání vln a příjemné teplé počasí. Tom ho donutil se převléknout do rybářského oblečení. Musel se usmát, měl pocit, že Billovi snad sluší úplně všechno. Vypadal tak křehce a sladce, ale zároveň silně a nezávisle, když mu dal úkol, aby do moře hodil rybářskou síť. Vlastně to bylo i zábavné a podařilo se vyfotit i nějaké krásné momentky. O těch Tom ale nemluvil. Ne, Bill by nechtěl, aby tyhle fotky měl, a Tomovi bylo líto je vymazat, protože byly nádherné. Trochu se na moři zdrželi, ale Tomovi to rozhodně nevadilo, užíval si dokonalou společnost toho chlapce.
„Mám pro tebe překvapení,“ usmál se Tom a odložil foťák. Bill si sundal kapuci žlutého rybářského kabátu a sledoval Toma. Ten se jen usmál a pokynul mu hlavou, aby šel za ním. Bill pomalu vyrazil, v těch gumákách se rozhodně blbě chodilo. Když uviděl toho starého muže, Jamese, který řídil jejich loď, jak opéká čerstvé ryby na malém grilu, oči se mu rozsvítily. Měl hlad, neskutečný hlad.

„Páni,“ vydechl a nechal si na talíř jednu rybu nandat. Také nějakou tu zeleninu a zamířil k malému provizornímu stolku. Sundal si žlutý kabát a nechal vítr, aby mu prohrábl vlasy. Spokojeně se usmál a rovnou kousek ryby ochutnal.
„To je úžasné, takovou rybu nedostanete ani v nejluxusnější restauraci, opravdu ne.“ Zakroutil hlavou a zasmál se. Pak se trochu zamyslel a podíval se na Toma. „Tedy ne, že bych v nich kdy byl, ale… myslím si to.“ Tom byl pobavený jeho přímočarostí.
„Takže ti osud zase hrál do karet?“ Zeptal se ho Tom a strčil si kousek ryby do úst.
Bill trochu ztuhl a úsměv z jeho tváře zmizel. „Prosím?“
„Jak jsi o tom mluvil… necháváš všechno osudu? Takový jsi? Jdeš tam, kam tě osud zavane nebo jdeš jenom za svým srdcem?“ Billa ta otázka překvapila, ale snažil se nedat nic najevo. Prohlížel si Tomovu tvář a jeho oči, které hořely zvědavostí po poznání.

„Pane Tome, proč jste na mě takový? Proč si se mnou hrajete? Cokoliv udělám, je špatně.“ Povzdechl si trochu a zakroutil hlavou. „Když mlčím, je to špatně, když mluvím, je to taky špatně. Když jsem nablízku nebo když nejsem…“ odmlčel se na chvíli a snažil se číst v jeho očích. „Proč to děláte?“ Zeptal se ho, ale Tom stále mlčel a jen ho sledoval. „Můžete mi odpovědět? Řekněte mi… co vlastně chcete?!“ Tom se zadíval na moře za jeho zády a uhnul pohledem, když se krátce podíval do Billových očí.
„Bille,“ vydechl tiše a přemýšlel nad tou otázkou. Ano, co vlastně chtěl? „Neodpověděl jsi mi. Takže to necháváš osudu?“ Zeptal se znovu se zájmem a podíval se na černovláska. Bill byl trochu naštvaný, ale přesto se nadechl a rychle odpověděl.
„Ano, nechávám to osudu, to jste chtěl slyšet?“ Zeptal se ho a sledoval Toma, který si v klidu znovu uloupl kousek ryby.

„Nejde o mě, ale o to, co chceš ty.“ Odpověděl mu klidně a Bill se rychle nadechl.
„Neubližujte mi… cítím se pak nejistý. Už si se mnou nehrajte, to je to, co chci.“ Odpověděl mu sebejistě a zadíval se do očí. Cítil, jak se do těch jeho tlačí slzy, ale chtěl zůstat silný. Naštěstí je vyrušil zvuk Tomova telefonu. Ten se na něj omluvně podíval a zvedl se od stolku.
„Ano, Jane?“ Přijel hned hovor a zadíval se z lodi.
„Kde jsi, Tome, já už jsem tady,“ odpověděla mu nejistě.
„Oh promiň, já na to úplně zapomněl.“ Usmál se trochu Tom a promnul si volnou rukou kořen nosu.
„Jak zapomněl? Kde teď jsi?“ Zeptala se ho s panikou v hlase.
„Jsem teď na moři,“ zasmál se trochu, protože si představil, že Jane bude z toho zjištění na omdlení.
„Tome, to snad není pravda! Já se z tebe zblázním. Děláš si ze mě legraci, že?! Vždyť… za chvíli tu všichni budou.“ Spustila hned hystericky do telefon.
„Dobře, dorazím tam.“ Zasmál se trochu a kývl na Jamese, aby otočil loď.
„Pospěš si… necítím se v téhle situaci vůbec dobře… Jo a Tome, nezapomeň na dresscode. Vezmi si černý oblek.“ Rychle ho ještě upozornila.
„Ano, vezmu.“ Oznámil jí, než hovor ukončil.

Bill viděl Toma, jak ještě jednou zvedá telefon, ale to už se odcházel převléknout do svých šatů. Pochopil, že focení je u konce a nechtěl se potom zdržovat.
Cesta zpátky na břeh netrvala moc dlouho. Rychle se rozloučili s Jamesem, kterému ještě vesele zamávali. Bill se rovnou otočil k Tomovi.
„Pane Tome, já teď půjdu domů. Dám si sprchu a převléknu se. Jsem cítit rybinou a bůhví čím ještě.“ Rychle se snažil dostat pryč, ale Tom se jen zasmál. Ve stejnou chvíli se na pobřeží přitíhly dva karavany. Bill lehce vykulil oči a krok couvnul. Otočil se k pobavenému Tomovi a sledoval ho.
„Vidíš ty dva karavany? Ten přední je tvůj. Je tam sprcha, ručníky, kartáček, šaty na večer. A když budeš chtít, postarají se ti i o líčení a vlasy. Prostě cokoliv budeš chtít.“ Usmál se Tom a Billova čelist poklesla.

„Kdy jste to všechno stihl zařídit?“ Zeptal se nechápavě a zakroutil hlavou.
„Před chvílí,“ přiznal Tom s úsměvem. „Potom na tebe počkám tady, ano?“ Bill však hned zakroutil hlavou.
„Ne… nečekejte na mě. Já se obléknu a potom přijedu.“ Oznámil Tomovi, než rychle zamířil ke karavanu. Tom jen kývl na souhlas a sledoval Billa, jak odchází. Vylovil z kapsy telefon a rychle vytočil Sofii. Netrvalo to moc dlouho, než mu to vzala.
„Ahoj Sofie, doufám, že se ti daří dobře. Musím s tebou něco důležitého probrat. Brzy za tebou přiletím do Londýna, bude lepší to probrat osobně. Ano, dobře. Měj se.“ Rychle ukončil hovor, než on sám zamířil do druhého karavanu, aby se připravil.

***

Tom se konečně dostal na místo konání té párty. Sebevědomě zamířil ze schodů a očima schovanýma za tmavými brýlemi hledal Jane a Andrease. Uviděl je kousek od něj u baru, kde stál i sám Bellini. Vlastník parfémové společnosti, a také pořadatel této párty. Tom k nim rovnou zamířil a pozdravil se s Andreasem a Jane. Oba dva byli trochu šokovaní, když si Toma lépe prohlédli. Rozhodně nesplnil podmínku dresscodu. Na sobě měl bílé přiléhavé tričko, přes něj měl volně přehozené tmavě zelené sako, které bylo samozřejmě rozepnuté. Na něm bylo připnuto spoustu různých kovových ozdob, které dokonale odrážely zářící sluneční paprsky. Jediné, co snad splňovalo požadavek, byly kalhoty, které byly opravdu černé. Celý outfit doplnil ještě tmavými vysokými botami. Vypadal dobře, ne že ne… i když nesplňoval požadavky, byl naprosto neodolatelný. Sundal si z očí brýle a rychle uhladil vlasy svázané do úhledného uzlu.

„Zdravím,“ usmál se Tom a natáhl ruku směrem k Bellinimu. Ten si ho prohlédl, a hned mu krátce stiskl ruku.
„Dobrý den, jak tak koukám, jste jediný, kdo nedbá na dresscode, pročpak?“ Zeptal se ho angličtinou s ostrým italským přízvukem. Sjel toho muže pohledem. Byl skoro o hlavu nižší než Tom. Samozřejmě oblečený v dokonalém černém obleku. Tomovi se ten muž nelíbil, ale tu zakázku prostě potřebovali.
„Já mám vlastní pravidla,“ odpověděl mu Tom sebevědomě a usmál se drzým úsměvem. Bellini se trochu rozpačitě zasmál a podíval se i na ostatní, co tam postávali.
„Dobře, v reklamě je to asi nutné. Jak se to říká,“ zamyslel se trochu, a pak pomalu řekl: „Pravidla jsou od toho, aby se porušovala, ne? Tak… napijeme se?“ Nabídl jim a Tom se usmál na Andrease, který na něj jen zakroutil hlavou. Bellini podal všem skleničky, a když si přiťukli, všichni se v rozpacích napili.

„Dnes chci mluvit s vámi, moje obchodní partnerka mluví s vašimi zaměstnanci. Je tady… ehm, jak se to řekne?“ Bellini nemohl najít to správné slovo, ale Tom ho hned pohotově doplnil.
„Tlačenice…“
„Ano, tlačenice,“ zasmál se trochu Bellini a chtěl něco dodat, než zahlédl na schodech tu nejkrásnější bytost na světě. Ohromeně sledoval toho kluka, který právě přicházel. Černé upnuté kalhoty, které byly opravdu hodně upnuté, a dokonale tvarovaly jeho hubené dlouhé nohy. Černé triko s dlouhým rukávem, ale na první pohled bylo vidět, že je tenké. Přes něj měl kšandy v podobě jen tenkých řetízků. Kalhoty měl zastrčené v černých vyšších botách, které se neobtěžoval ani zavazovat, ale měly vyšší platformu. Jeho andělská tvář byla dokonale orámovaná černými dlouhými vlasy, jež mu volně ležely na ramenou a lehce povlávaly ve vánku. Jeho líčení? Dokonalost. Měl tmavý make–up, který dokonale dolaďoval obraz. Jeho pohled byl doslova podmanivý, a když mrkl dlouhými řasami, Bellini na chvíli přestal dýchat.

Pomalu scházel ze schodů jako Popelka na ples, a když u jednoho stolku zahlédl své kolegy, lehce jim zamával a usmál se. Ten úsměv byl už pro Belliniho jen třešničkou na dortu, omámeně toho chlapce sledoval. A nebyl jediný. Tom ho doslova hltal pohledem a na chvíli se ztratil jen ve vlastním světě. Bill byl nádherný, perfektní.
„Kdo je ten mladý muž, který přišel pozdě na můj večírek?“ Zeptal se rychle Bellini a Jane se ujala slova.
„Nikdo důležitý. Pracuje u nás ve firmě.“ Upřesnila a při pohledu na Billa jen zakroutila hlavou.
„Pracuje u vás?“ Usmál se trochu pro sebe a dál ho hltal pohledem. *„Estremamente bello,“ vydechl tiše a usmál se, aniž by od něj dokázal odtrhnout pohled. To zaujalo Toma, který po něm ihned střelil pohledem. „Ehm… nemohl bych se s ním seznámit?“ Zeptal se rovnou a podíval se na všechny kolem sebe.

To už se ale trochu nelíbilo Tomovi. Pozvedl obočí a dal se do útoku. „Ho sentito che non vedi i tuoi dipendenti,“ odpověděl mu Tom nazpět a zadíval se na toho muže. Ten byl očividně hodně překvapen, že Tom mluví italsky.
„Parli italiano, hm?“ Usmál se na něj, ale dál sledoval Billa, který zamířil za svými přáteli a pozdravil se s nimi.
„Oh si, ovviamente,“ přikývl rychle Tom se stejným úsměvem na tváři, ale musel se ovládat, aby mu nedal pěstí.
„Molto impressionante,“ kývl uznale Bellini a podíval se po ostatních. „Uvidíme se později,“ dodal i směrem k ostatním, než se dal do pohybu. Tom se trochu zamračil a sledoval toho muže. Nelíbil se mu, teď už se mu vůbec nelíbil.
„Co je Tome? Proč jsi s ním mluvit takhle ostře?“ Hned se do něj pustila nechápavě Jane.
„Tome, o čem jste to mluvili?“ Zajímal se hned Andreas a snažil se v bratrově tváři něco vyčíst.
„O ničem… jen tak jsme klábosili. Nic důležitého.“ Smočil znovu rty ve sklence s alkoholem, co stále držel v ruce.
„Nic důležitého,“ zopakoval Andreas a díval se upřeně na Toma. Ten se na něj krátce usmál a kývl na souhlas.
„Ano, přesně tak…“

***

Zábava se celkem rozjela. Bill se hlavně držel svých kolegů, nikde nezůstával dlouho sám. Připadal si tak nějak moc na očích. Sledovaný všemi. Všechno se ještě zhoršilo, když u malého stolku blízko místa, které bylo vyhrazeno pro tančení, zůstal stát sám. Jay Jay šel tančit s Nancy. Sledoval dění kolem sebe a rozhlížel se po lidech kolem sebe. Dva stolky od něj stáli Tom s Jane. On držel sklenku s whisky, kterou pomalu popíjel, a ona do něj něco neustále lavírovala. Občas se jejich pohledy střetly a on si tajně přál, aby ho Tom vyzval tančit. Lehce se pohupoval sem a tam v bocích a usmíval se. Nechával se unášet tou krásnou hudbou. Vzájemně si s Tomem vyměňovali pohledy. Usmívali se na sebe, pak zase dělali, že nic. Nakonec Tom neodolal a rychle dopil sklenku, aby Billa vyzval k tanci, když se před ním náhle zjevil Bellini. Tom v půlce kroku ztuhl a opět se vrátil na svoje místo.

„Dobrý den, jsem Fabio, Fabio Bellini.“ Usmál se na Billa, který se taky lehce usmál, ale pohledem zůstal viset na Tomovi, který ho hltal pohledem. Nelíbilo se mu, že se ten muž k Billovi přiblížil.
„Bill, těší mě.“ Lehce mu stiskl ruku a nejistě se na muže před sebou podíval. Měl ostré rysy a jeho oči byly prázdné. Neměl z toho muže vůbec dobrý pocit. Cítil, jak ho hltá pohledem, a přemýšlel, jak z tohohle ven.
„Můžu vás požádat o tanec?“ Zeptal se Fabio a Bill začínal panikařit. Nechtěl to udělat, ale věděl, že by to bylo krajně neslušné, a tak nakonec kývl na souhlas. Nejistě položil ruku na jeho rameno a Fabio chytl jeho ruku do svojí a majetnicky si ho přitáhl k sobě za bok. Bill se necítil dobře, ale snažil se působit klidně. Když ho Fabio protočil, Bill vykulil oči a snažil se nedat znát svoje překvapení.

Tom je sledoval. Celou dobu ten výjev před sebou sledoval a měl sto chutí si nafackovat za to, že Billa nevyzval včas a nechal ho v rukách toho chlapa. Tom ho sledoval, jak očima bloudí po okolí a vypadá opravdu ztraceně. Přísahal by, že se modlí, aby písnička skončila co nejdříve. A když Bill vyslal jeden takový pohled přímo k Tomovi, nevydržel to, rychle odložil sklenku a zamířil k těm dvěma.
„Pane Bellini, dovolíte?“ Zeptal se rovnou a Bill na něj ohromeně hleděl. Chtělo se mu usmívat. Bellini jen kývl a pustil černovláska. Tom natáhl ruku, aby mohl Bill položit tu svou do jeho, a taky by to nejspíše udělal, kdyby v ten okamžik písnička neskončila.
„Škoda, hudba skončila. Mimochodem, měl jsem namířeno za vámi, chci si s vámi promluvit o práci.“ Podíval se na Toma, který věnoval pohled Billovi a stáhl ruku.
„Dobře, pojďme.“ Kývl na souhlas Tom.

***

Všichni zaměstnanci Tomovy firmy byli svoláni do malého kroužku, kde si hlavní slovo vzal pan Bellini.
„Taaak, je pro nás důležité podpořit úspěšnou ženu, která díky svým zkušenostem stojí za vznikem nové společnosti. Popravdě jsme uvažovali o spolupráci s paní Miou.“ Začal Fabio a podíval se po všech v kroužku.
„Rozumím,“ ozval se Tom po jeho pravici a kývl na souhlas.
„Ale dnes jsem se dozvěděl něco, co změnilo můj názor.“ Otočil se přímo k Tomovi a podíval se na něj. „Vy jste se podílel na kampani na podporu LGBT komunity?“ Zeptal se ho rovnou a Tom byl trochu překvapený.
„Ano, jak jste se o tom dozvěděl?“ Zeptal se překvapeně Tom.
„Váš právník to řekl mé obchodní partnerce a ona zase mně.“ Zasmál se trochu a pokrčil rameny.
„Pan Tom se účastní takových kampaní, ale dělá to tajně. Nechce, aby to kdokoliv věděl.“ Řekla Jane a podívala se na Toma. Cítila se trochu dotčeně, že neřekl nic ani jí.

„Nebudu to dál prodlužovat. Ta zakázka je vaše,“ zasmál se Bellini a zatleskal jim.
„Děkujeme,“ přikývl Tom s úsměvem a podíval se po ostatních. To už se ale chopila slova Belliniho obchodí partnerka paní Jasmine.
„Mnohokrát vám děkujeme, že jste nás v tom nenechali samotné. Jak víte, zastupujeme 340 značek ve třiceti osmi zemích.“ Bill ale nakrčil čelo a hned se ozval.
„Chtěla jste říct ve třiceti devíti, ne?“ Opravil ji rychle černovlásek a ta žena se na něj trochu zmateně podívala.
„Ano, samozřejmě. Minulý měsíc se k nám přidalo Japonsko, takže třicet devět. Ale už jsme si zvykli na třicet osm, ale bravo, pane Bille, bravo!“ Složil mu poklonu Bellini.
„To je prostě Bill, bravo,“ usmál se na něj i Tom a krátce se na něj podíval.

„Dobře, chtěl by pan Bill ještě něco dodat?“ Vyzval ho hned Bellini, aby mu dal prostor.
„Váš parfém se dobře prodává ve Francii, ale v Dánsku už ne. Podle mě to souvisí se změnou klimatu. Možná, že kdybyste tu vůni utlumili… méně levandule.“ Dodal rychle a nejistě se podíval na Toma, který si ho prohlížel. Bellini byl dokonale zaujatý tím, co právě řekl. Jeho úsměv se rozšířil a on fascinovaně hleděl na to stvoření před sebou.
„Vy se zabýváte parfémy?“ Zeptal se překvapeně a zaujatě najednou.
„No, prodávám,“ řekl, aniž by o tom přemýšlel.
„Prodáváte?“ Zeptal se ještě překvapeněji Bellini.
„Tedy už ne, ale… doma si vyrábím parfémy.“ Rychle to uvedl na pravou míru.
„Ahaaa,“ hned se zamyslel Bellini. „Při tanci jsem se chtěl zeptat na značku vašeho parfému.“ Usmál se na něj Bellini. Bill se zatvářil trochu  rozpačitě a Tom se po jeho boku zatvářil tak, že by mu ve vteřině chtěl zakroutit krkem. Tohle bylo až příliš troufalé od toho italského idiota. Začínal mít hodně velké problémy se sebeovládáním, a tak se raději odrazil od zábradlí, kde se opíral.
„Dovolíte?“ Řekl se zatnutou čelistí a rychle kolem těch dvou proběhl. Bill ho sledoval, jak odchází, a bylo mu to líto. Tohle rozhodně nechtěl způsobit. Chtělo se mu brečet, cítil se smutně, když viděl Tomova záda vzdalující se směrem k baru.

***

Věty v italštině…
Mimořádně krásný…
Prý se nestýkáte se zaměstnanci.
Mluvíte italsky, hm?
Oh ano, očividně.
Velmi působivé.

autor: Lauinka
betaread: J. :o)