Na křídlech Albatrosa 26.

autor: Lauinka

Bill se od rána nezastavil. Všechno bylo jako by vzhůru nohama. Běhal sem a tam, a když už měl chviličku pro sebe, otevřely se dveře Andreasovy kanceláře a on uslyšel svoje jméno.
„Bille,“ otočil hlavu tím směrem, ale to se otevřely dveře i Tomovy kanceláře a znovu uslyšel svoje jméno.
„Bille, mohl bys…“ už chtěl za ním zamířit, když se otevřely dveře i kanceláře Jane a opět uslyšel svoje jméno.
„Bille, mohl bys na moment?“ Stál jako opařený a díval se na všechny tři. Přemýšlel, jakým směrem se tedy má vydat, když to celé rozlouskl Tom. Zvedl ruce a podíval se na Jane a Andrease, „promiňte,“ pak se otočil k Billovi. „Mohl bys mi, prosím, udělat čaj a přinést mi ho?“ Zeptal se Tom, a když Bill přikývl, Tom opět zmizel ve své kanceláři. Pak se otočil k ostatním dvěma.
„Já… mám něco akutního,“ řekla Jane směrem k Andreasovi a ten zvedl ruce a zasmál se.
„Je tvůj,“ a s tím taky raději zamířil zpět do kanceláře. Problém vyřešen. A tak Bill zamířil k Jane. Ta ho zavedla do svojí kanceláře.

„Jak se vede?“ Zeptala se ho kupodivu mile, až to Billa překvapilo.
„Ehm… dobře,“ odpověděl jí nejistě. Ona přikývla a potom začala.
„Měla bych na tebe malou prosbu. Potřebuju, abys skočil něco zařídit.“ Usmála se na něj a dívala se do jeho překvapené tváře.
„Paní Jane, proč prosbu, to je samozřejmost… udělám, co je potřeba,“ ihned poslušně přikývl.
„Co já vím… třeba máš dneska práce až nad hlavu. V podstatě ses stal tajným hrdinou naší firmy. Moc by mě zajímalo, jak se ti podařilo se tak v krátké době stát Tomovou pravou rukou.“ Ucítil z jejího hlasu příchuť žárlivosti a jen pokrčil rameny.
„Pan Tom trochu přehání, proto…“ odpověděl tiše a dál se o tom už nechtěl moc bavit.
„Já samozřejmě moc dobře vím, že Tom rád přehání,“ mávla nad tím rukou. Pak mu podala nějaké složky a kývla k nim. „tohle si vezmi a udělej z toho šest kopií, máš na to čtvrt hodiny.“
„Ale v tom případě se to nestihne na poradu,“ namítl rychle Bill.
„Až to všechno zkopíruješ, rozděl to na složky, a potom to pošli na poradu kreativní skupiny a ty se tam s tím taky dostav, rozumíš?“ Přikázala mu hned a Bill jen přikývl na souhlas.
„Výborně, to je ode mě všechno, můžeš jít.“ Ukázala na dveře a Bill hned vyšel ven. Na chodbě potkal Jay Jaye a rovnou k němu zamířil.
„Jay Jayi, prosím tě, dones panu Tomovi jeho čaj.“ Povzdechl si a ukázal na složky ve svých rukách.
„Jasně, co se děje, Bille?“ Sledoval jeho trochu smutnou tvář.
„Ale nic… zase typická paní Jane,“ protočil jen očima.
„Hele… ber tu ženskou s nadhledem, nebo tě vyrazí.“ Stiskl mu přátelsky rameno a Bill si hned povzdechl.
„Kéž by…“

***

„Pane Tome, tady je váš čaj.“ Usmál se hned Jay Jay, když vešel do jeho kanceláře s hrnečkem v ruce.
„Proč jsi mi ho přinesl ty? Chtěl jsem to po Billovi,“ díval se na něj nechápavě.
„Je tedy úplně stejný, ale… jestli chcete čaj, který připravil Bill, potom ho zase odnesu,“ pokrčil rameny a Tom přikývl.
„Ano, ať mi ho přinese on. Ať každý dělá to, co po něm chci.“ Rozhodil trochu rukama a Jay Jay vycouval z jeho kanceláře. Pak rovnou zamířil k Billovi, který stál u kopírky a pracoval. V ruce držel stále hrneček a rychle se k němu přiblížil.
„Bille! Ten čaj máš panu Tomovi donést ty,“ řekl mu rychle a Bill si povzdechl.
„Já ale nemůžu, musím udělat ty kopie, navíc… nejsem tu jen pro něho, jsem tu poskok pro všechny. Běž a vyřiď mu to!“ Zamračil se Bill a vyměnil další stránku v kopírce.
„Bille, co mi to tady říkáš? On na tom trvá. Víš, jak dokáže být nervózní, takže… vezmi ten čaj a dones mu ho!“ Vyhrkl na něj rychle. Bill protočil očima a hned sáhl po hrnečku.
„Fajn, tak to tady zatím zkopíruj.“ Rychle s hrnečkem zamířil k Tomově kanceláři. Nechtěl s ním mluvit, ani ho vidět, ale nezbývalo mu nic jiného. Nejistě nakoukl dovnitř. Nikde Toma ale neviděl. Usmál se a využil téhle situace. Rychle proběhl kanceláří ke stolu a položil mu tam šálek, a pak rychle zmizel.

***

Když se Tom vrátil do svojí kanceláře, uviděl na stole hrnek s čajem. Chvilku se na něj díval, než na něj sáhl.
„Úplně studený, no jasně,“ a s tím vyrazil do ruchu, aby Billa našel. Hledal ho snad všude, ale nikde ho neviděl. Rozhlížel se po celém prostoru, ale nic, jako by se Bill vypařil. A Bill by si přesně tohle přál. Chtěl se vypařit. Celý den se úspěšně Tomovi vyhýbal. Schovával se za rohy a pod stoly kreativců, jen aby ho Tom nenašel. Nechtěl s ním mluvit. Rychle kopíroval soubory a měl doslova oči na stopkách, aby se tu nezjevil Tom. Všechno šlo podle plánu.
Když nakopíroval všechny ty věci, zamířil zase zpátky mezi lidi, ale uviděl Toma, jak se rozhlíží, a tak rychle padl na kolena u jednoho z kluků z týmu, který na něj naprosto nechápavě koukal. Dal si prst na rty, a tím ho prosil, aby mlčel. Ten muž se vrátil k práci a pozoroval ho. Chvilku přemýšlel, a nakonec mu dal pár typů, které ho napadly a přišly mu lepší. Pak se rychle přesunul, a když Toma nikde neviděl, zamířil do kuchyňky. Už byl skoro uvnitř, když ho zastavil Tom.
„Bille? Můžeš na chvíli ke mně?“ Zeptal se ho a přiblížil se k němu. Bill si chystal výmluvu, ale vyrušila je Jane.
„Tome? Tome, kde jsi? Čekáme na tebe na poradě, tak pojď,“ kývla na něj a Tom zavrčel. Pak se otočil znovu k černovláskovi a podíval se na něj.
„Promluvíme si…“ řekl mu a Bill přemýšlel, jestli je to slib, nebo spíš vyhrůžka.

***

Billovi se nechtělo vstoupit do těch dveří, ale dostal příkaz od Jane, aby ty složky donesl, takže musel. Nejistě zaklepal a rychle vpadl dovnitř. Hlavy všech se k němu otočily a on znejistěl. Hlavně když ucítil Tomův pohled.
„Já… donesl jsem ty složky,“ vydechl rychle a zavřel dveře.
„Tak je rozdej,“ řekla mu hned Jane. „A ty… pokračuj,“ kývla směrem k muži, který byl jeho příchodem přerušen. Ten kluk začal znovu mluvit a něco v rychlosti vysvětloval. Bill tomu nevěnoval moc pozornosti.
„No… to nebylo špatné, a slogan?“ Zeptala se ho znovu Jane.
„Slogan…“ zamyslel se a podíval se na Billa. „Bille, jak to bylo? Mluvili jsme o tom.“ Zeptal se černovláska a ten zmrzl na místě.
„Proč se ptáš Billa, proboha?“ Zeptala se nechápavě Jane a Bill se kousl do rtu.
„No… byl to nápad Billa a já ho jen upravil,“ přiznal ten muž a usmál se na černovláska. To zaujalo Toma.

„Ano? Bille… nic neřekneš?“ Vyzval ho Tom a Bill hned sklopil oči
„Ne… neřeknu,“ zašeptal tiše a chtěl odejít, ale Tom ho zastavil.
„Klasika,“ zasmál se trochu a ukázal na volnou židli. „Sedni si, když je to tvůj nápad a zůstaň tu s námi.“ Usmál se a Bill ho nejistě poslechl. To ale rozčílilo Jane, která hned začala protestovat.
„Tome, proč by měl Bill být na poradě kreativních pracovníků? Když kecali s Mikem, tak měl nějaký nápad, ale ten nápad nakonec dotvořil Mike, mám pravdu? Je to tak?“ Kývla honem k tomu brunetovi. „Tomu se říká inspirace, ne něco vymyslet. Prostě se nechal trochu inspirovat, to je všechno.“ Rychle mluvila a snažila se Toma přesvědčit.
„Byl to jen takový nápad, nic jsem nevytvořil.“ Přiznal rychle černovlásek a sklopil hlavu.
„Jen hezky zůstaň, alespoň uvidíš, jak vypadá porada kreativní skupiny, alespoň se to naučíš.“ Podíval se na Billa a Jane si raději vzala zase slovo.

„No a teď přichází bohužel nepříjemná část porady. Před sebou máte složky, kde jsou informace o firmě Eat Just. Je tam roční produkce vajec a masa v jejich továrnách a další informace. Jsou tam taky tabulky, sociální projekty i reklamní kampaně. Těch 246 stránek zredukujeme na pět a budeme o tom informovat zákazníka, hlásí se někdo?“
„Ale paní Jane, jen to přečíst bude trvat tři dny,“ namítl okamžitě Mike. „A už takhle máme práce až nad hlavu.“ Zabručel trochu a nakrčil čelo.
„Tak se o to podělte,“ navrhl hned Tom.
„No… mohl bych to udělat. Při kopírování jsem se to naučil nazpaměť,“ pokrčil ledabyle rameny Bill a nejistě zvedl hlavu.
„Je to přesně 246 stránek. Já vím, že tu teď hraješ divadýlko, ale prosím tě… nepřeháněj, ano?“ Zpražila ho hned pohledem Jane a povzdechla si.
„Tak se Billa na něco zeptej,“ navrhl Tom a zadíval se na černovláska. Jane se podívala na Toma a začala listovat v papírech.

„Fajn… tak já se náhodně na něco zeptám. Jaká byla produkce továrny v Milfordu v roce 2019?“ Zeptala se ho a všichni se podívali na Billa. Ten se na krátkou chvíli zamyslel.
„V lednu 128 400 slepic, 952 236 vajec, v únoru to bylo 123 387 slepic a 933 239 vajec… pak v březnu,“ chtěl pokračovat, když ho Jane hned zastavila.
„Zadrž! To stačí… Měl by ses umět zastavit! Pořád jenom mluvíš. No dobře, když jsi tak ambiciózní, udělej to a uvidíme. Pro dnešek to ukončíme, všechno jsme to probrali. Večer tu zůstáváme déle, vylepšíme své nápady a v případě potřeby se svoláme.“ S tím rychle všechno ukončila. Bill rychle vyskočil na nohy a zamířil rovnou k Tomovi.
„Ehm… pane Tome, můžu odejít dřív?“ Zeptal se hned se složkama v rukách.
„Takže zase utíkáš?“ Zeptal se ho hned a věnoval mu krásný úsměv.
„Můžu odejít?“ Zeptal se znovu Bill, ještě více nejistě.
„Nemůžeš,“ zasmál se Tom a dál se na Billa díval.
„Proč mi tohle děláte?“ Vydechl tiše a díval se mu do očí. Tom mu ten pohled opětoval a sladce se usmíval.
„Tak přátelé… večer se všichni sejdeme u mě a společně probereme tu kampaň, ano? A ty,“ ukázal na Billa a zasmál se. „Přijdeš taky.“ Jane šokovaně zalapala po dechu a Bill zavřel oči. Tohle bylo přesně to, co nechtěl. Nechtěl být v jeho blízkosti, nechtěl být u něj doma a už vůbec ne večer.

***

Tom si četl knihu a snažil se uklidnit. Chtěl trochu relaxovat, když se ozval zvonek. Vstal a přešel ke dveřím, které otevřel. Byli tam všichni. Samozřejmě v čele s Jane. Usmál se a hned všechny zval dovnitř.
„Ahoj, vítejte, pojďte dál,“ uhnul ode dveří a Jane sebevědomě vyrazila rovnou do útrob domu.
„Jdu rovnou na zahradu,“ oznámila mu a všichni jí pomalu následovali. Pak do domu vstoupil i Bill, jako poslední
„Vítej,“ usmál se Tom na Billa a ten nejistě vešel dovnitř.
„Děkuju,“ zašeptal tiše a šel rovnou na zahradu. Na malém stolku uviděl knihu a usmál se. Otočil se na Toma, který se postavil za něj a sledoval, s jakým nadšení se na knihu podíval.
„Četl jsi to? Je to moje nejoblíbenější knížka,“ usmál se Tom a Bill k němu zvedl oči.
„Umím ji celou nazpaměť,“ věnoval Tomovi pohled.
Tom se usmíval a sledoval ho, ale Bill v panice knihu znovu položil a rychle zamířil na zahradu, Tom se chvíli díval, jak odchází a zakroutil hlavou. „To snad ne,“ zašeptal si pro sebe. Pak vyběhl na zahradu za ostatními a ukázal jim velký zahradní stůl, který byl plný jídla a pití.

„Přátelé, nevěděl jsem, co kdo máte rádi, tak jsem vzal od každého trochu. Támhle je sushi, takže pokud chcete, můžeme se přesunout rovnou tam.“ Usmál se a zamířil k  velkému stolu, následován ostatními.
„To snad není pravda, ty jsi objednal sushi,“ vyhrkla nadšená Jane a sedla si jako vždy po jeho pravici. Bill si sedl naproti ní, po Tomově levici, a zadíval se na jídlo před sebou. Nikdy to nejedl a nikdy ani nejedl hůlkami. Nejistě sledoval všechny okolo, jak to dělají. Po menším boji se mu podařilo hůlky od sebe oddělit. Nepasovaly mu do ruky a naprosto nechápal, jak to má správně držet. Doslova s tím bojoval. Pokoušel se jednotlivé kousky i napichovat, ale stejně nebyl schopný si do úst dát jediné sousto. Netušil však, že Tom ho celou dobu pozoruje.

Usmíval se a pozoroval černovláskův boj. Byl tak sladký a roztomilý, ale po chvíli usoudil, že je čas mu to usnadnit. Vzal jeden z kousků do ruky a kývl na Billa, aby ho následoval. Ten se zasmál a spokojeně konečně ochutnal. Vlastně to nebylo vůbec špatné. Jane mu věnovala nechápavý a znechucený výraz, ale on to ignoroval. Užíval si Tomovo vyprávění a povídání různých příběhů z cest. Všichni se zapojovali a Bill se smál, vypadal najednou tak uvolněně, až ho Tom nepoznával. Viděl jeho jinou stránku a nemohl se jí nabažit.
Když dojedli, přesunuli se více do zahrady. Byla tu proutěná křesla a taky deka, kde byly polštářky, aby si každý mohl udělat pohodlí podle sebe. Bill si sedl do jednoho z křesel a nejistě se podíval po ostatních. Vlastně ani nechápal, co tady dělá. Byl rád, že se Jane ujala slova.

„První část máme za sebou a teď přejdeme k té druhé. Takže… slepice se oblékla, uvázala si kravatu a jde za šéfem. Co mu řekne?“ Pozvedla obočí a hodila ručník do ringu. Všichni se na ni podívali a přemýšleli.
„Námitka, pane… no jako nějaký obhájce u soudu,“ zkusil to Mike. „Nebo letím.“
„Miku, lítáš úplně mimo,“ zasmál se Tom a zakroutil hlavou.
„Dobře, letí pryč… nech ho, Tome,“ zasmála se hned Jane.
„Nic jsem neřekl… ať pokračuje,“ přikývl hned Tom a odložil na stolek svoje kameny. Opřel se znovu do křesla a sledoval chvíli Billa.
„Tome, to byl výborný nápad sejít se tady pod širým nebem. Je to opravdu skvělé.“ Hned se snažila získat jeho pozornost. Pak se podívala na stolek, na Tomovy kameny a usmála se. „To jsou ty kameny… můžu si sáhnout?“ Natáhl k nim ruku, ale Tom byl rychlejší, a hned si je vzal do svojí ruky a podíval se na Jane.
„Ne… víš, že nechci, aby se jich dotýkal někdo jiný.“ Odpověděl poněkud chladně.
„Máš pravdu… nesmí na ně přejít žádná jiná energie. Omlouvám se.“ Odpověděla rychle a Bill se lehce pod nos usmál. Ale humor ho vzápětí přešel, když se Tom otočil k Billovi a zadíval se na něj.

„A… ty k tomu nic neřekneš? První část reklamy byl tvůj nápad, takže bys měl komentovat i další části, ne?“ Zadíval se do jeho očí. „Co má říct slepice šéfovi?“
„Myslím, že by mu neměla říkat už nic, netlačme na ni. Řekla mu už všechno, co chtěla. Měla by být zticha,“ odpověděl rychle a díval se přitom Tomovi do očí.
„V tom případě neříkej nic! Tvoje chování mně fakt rozčiluje, šíříš negativní energii a na všechny to už padlo. Tak mlč!“ Pustila se do něj Jane okamžitě.
„Pardon,“ odpověděl Bill naštvaně. Rychle se zvedl na nohy a zamířil pryč. Tom se za ním podíval, a pak se podíval na ostatní.
„Dáme si přestávku a každý ať si dělá, co chce. Za hodinu se tu sejdeme,“ kývl na souhlas Tom a pomalu se zvedl. „Přátelé, berte si podle chuti a chovejte se jako doma.“ Usmál se na všechny.

Bill zamířil k bazénu, co byl kousek, a sedl si na okraj. Sledoval hladinu vody a snažil se uklidnit. Tom rovnou zamířil za ním.
„Proč se zase schováváš takhle bokem?“ Zeptal se ho a Bill jen vyděšeně zíral. Pomalu se začal posunovat dál od něj a Tom se tedy raději zastavil. „Neutíkej, sednu si tady, kousek dál, dobře? Nepřiblížím se k tobě, slibuju,“ snažil se ho uklidnit, když si sedal kousek od něj.
„Ale já… proč bych měl utíkat? Jak to souvisí?“ Sedl si zase kousek blíž, aby potvrdil svoje slova.
„Já nevím, proč bys měl utíkat a taky kam?“ Pokrčil Tom rameny a sledoval ho. „Včera jsi byl u mě a řekl jsi: Musím se ti k něčemu přiznat, tak to udělej,“ vyzval ho Tom a díval se na Billa dál.
„Já jsem neřekl ti… řekl jsem vám, já vám přeci vykám.“ Začal rychle Bill a podíval se do jeho tváře. Tom se zasmál a kývl na souhlas.
„Dobře… řekl jsi musím se vám k něčemu přiznat. Co je Bille? Já… nechápu tvoje chování,“ pokrčil Tom rameny a lehce se k němu naklonil. „Nevím, co se děje.“ Bill nevěděl co říct, a tak zvolil první výmluvu a sáhl po telefonu.

„Ááá, volal mi přítel, měl jsem to vypnuté,“ omluvně se usmál.
„Jo, jistě, zavolej mu,“ mávl rukou Tom. Byl pobavený jeho chováním. Po tom, co slyšel pravdu, mu tohle přišlo neskutečně zábavné.
„Halo? Co je, Olivere? Dělal sis starosti? Já… za chvíli vyrazím. Taky se mi moc stýskalo, ale…“ Nestihl svoje divadlo dohrát, jelikož jeho telefon začal zvonit doopravdy. Tom na něj zíral s úsměvem na tváři a Bill celý zrudl.
„S dovolením,“ se smíchem sáhl po jeho telefonu a podíval se na displej. „Jasně, Jay Jay. Je to Jay Jay, myslím, že s ním teď nemusíš mluvit.“ Zakroutil hlavou pobavený Tom a hovor ukončil. „Jak to jde s Oliverem?“ Zeptal jen tak, ač zvědavost z jeho hlasu byla lehce cítit.
„S Oliverem to jde moc dobře,“ přikývl Bill a lhal, jako když tiskne. „A jak vám to jde s paní Sofií?“ Vrátil mu Bill a pokrčil lehce rameny.
„Jo tak ty víš o Sofii,“ zasmál se Tom a naklonil se ještě blíže. „Výborně, paráda,“ kývl na souhlas. „Nejde to dobře, včera jsme se rozešli,“ přiznal rychle a dál Billa sledoval.

„Co ode mě chcete? Proč mi nedáte pokoj? Proč mi neustále ubližujete?“ Díval se zpříma do jeho očí a chtěl slyšet odpověď. Tom na něj stále tlačil a on nevěděl, jak s tím vším naložit, co dělat. Ne potom všem, co se stalo. Tom se mu stále díval zpříma do očí a snažil se v nich číst.
„Chci, abys se mnou mluvil. Chci konečně vědět, k čemu ses chtěl přiznat.“ Znovu to zkusil Tom, ale Billovi se leskly oči. Nemohl to Tomovi říct, ne teď.
„Ale s vámi nemám o čem mluvit. Všechno, co jsem vám chtěl říct, jsem vám už řekl. Proč na mě pořád tlačíte? Proč mi ubližujete? Nechtě mě!“ Vyhrkl rychle a vyskočil na nohy, aby se mohl dostat pryč.
„Bille,“ chtěl ho zastavit, ale Bill mu hned skočil do řeči.
„Pane Tome, prosím…“ podíval se mu do očí a zamířil pryč. Rychle přeběhl k místu, kde pracovali, vzal si svoje věci a doslova vyběhl z jeho domu. Ten tlak byl až moc veliký a on to nedokázal déle vydržet. Okamžitě na tvářích ucítil slzy.
Tom se vrátil ke skupině. Byl trochu smutný, překvapený a rozhodně už neměl chuť na ničem pracovat ani nic poslouchat.
„Přátelé, necháme toho… je pozdě, všichni jsme unavení. Budeme pokračovat jindy. Dobrou noc.“ Pak už zamířil do domu. Potřeboval být sám. Počkal, až všichni odejdou a znovu si sedl do křesla a sáhl po té knížce.

Někdy mi přijde, jako bychom byli v pokoji, který má dvoje dveře.
Každý z nás držíme jedny dveře za kliku, a když se jeden nedívá,
druhý svými dveřmi uteče pryč.
A než se jeden naděje, aby cokoliv řekl,
Ten druhý už je dávno za zamčenými dveřmi a mizí z dohledu.

Bill v ten stejný okamžik četl tu samou knihu. Seděl v pokoji a přemýšlel nad tím večerem, nad tím, jak na Tomově stole našel tu knížku, a donutilo ho to ji znovu otevřít. Začetl se do těch řádků a po tváři nechal stékat slzy.

Dnes večer se mi o vás zdálo.
Byla jsem nešťastná, protože jsem neslyšela váš hlas, kterým jste ke mně promlouval.
Možná jsem ho slyšela, ale nebyla schopna odpovědět.
Je těžké říkat pravdu.
Jste tady, stejně jako já, možná mnohem víc než já.
Nacházíme se oba na stejném místě
a přesto je vaše přítomnost mnohem větší než ta moje.

***

Přemýšlel o tom celou noc. Dokonce ani nemohl usnout, jak moc přemýšlel. A nakonec to vyhodnotil jako nejlepší řešení. Andreasovi přece řekl, že chce dát výpověď, takže o nic nešlo. Začne dělat to, co ho baví a co ho naplňuje. Proto ráno místo práce zamířil do krámku. Tedy před tím stihl ještě říct otci, že si vzal v práci volno a půjde tam, aby si mohl on odpočinout. S úsměvem otevřel krámek a přejel po něm pohledem. Tohle byla nejlepší volba.
Když mu začal zvonit telefon, rovnou hovor přijal.
„Ano, Jay Jayi?“ Zeptal se hned do telefonu a zatím upravoval nějaké věci, které nebyly na svém místě.
„Jaký ano, Jay Jayi?? Kde proboha jsi??? Je 10:22, máš být dávno v práci. Paní Jane je tady, pan Tom taky… tak kde jsi, sakra, ty?“ Vyjel po něm rovnou.
„Dal jsem výpověď,“ oznámil mu suše.
„Co to má znamenat?? Jaká výpověď? Komu jsi ji dal??“ Vyjel znovu poněkud překvapeně.
„Sám sobě,“ zašeptal tiše. Najednou v telefonu uslyšel i Nancy jak jinak… určitě taky byla zvědavá, co se stalo.

„Dal výpověď?? Proč, proboha?“ Slyšel, jak se ptá Jay Jaye. To už se znovu slova chopil Jay Jay.
„Nemůžeš sám sobě dát výpověď, musíš ji dát firmě. Takhle to chodí. Stejně tě paní Jane vyhodí, protože jsi nepřišel do práce!“ Zaprskal trochu do telefonu.
„A mám se zbláznit?“ Zeptal se trochu otráveně a protočil očima.
„Co to říkáš, Bille? Za chvíli tu bude pan Tom, tak co mu mám jako říct?“ Zeptal se trochu hystericky a uslyšel opět hlas Nancy.
„Jay Jayi, pan Tom už tu je.“ Jen si pro sebe zakroutil hlavou a dál přerovnával věci, když uslyšel další hlas.
„Kde je Bill?“ Vykulil oči a zpanikařil.
„Jay Jayi, nic mu neříkej!“ Vykřikl hned do telefonu Bill.
„Mám ho na telefonu, je doma, prý dal výpověď.“ Bill jen zakroutil hlavou a čekal, co přijde. Pak bylo slyšet jen nějaký šum a Bill si jen představoval, co se tam asi děje, než uslyšel ten krásný hlas přímo v telefonu.
„Halo? Bille?“ Černovlásek naprosto zpanikařil, rychle odtáhl telefon od ucha a prostě ho típl. Ne, teď s ním nemohl mluvit. Co by mu řekl? Jaký by mu řekl důvod k odchodu? Ne… nemohl s ním mluvit.

autor: Lauinka
betaread: J. :o)