Na křídlech Albatrosa 29.

autor: Lauinka

Tom se cítil prázdně. Po tom, co ho viděl odejít tou brankou, se mu zhroutil svět. Přemýšlel, co má dělat. Rozhodně nechtěl jen tak sedět tady a být se svými myšlenkami. Napadlo ho si promluvit s Andreasem, ale došlo mu, že ten bude v práci, a navíc si nebyl jistý, jestli zrovna tohle chce s Andreasem řešit. Nakonec zvedl telefon a zavolal Nicolasovi, to mu přišlo jako nejrozumnější nápad. Nicolase znal spolu s Robertem spoustu let a věděl, že jim dvěma může bezmezně věřit. A na tenhle typ konverzace byl určitě Nicolas ten pravý. Vytočil jeho číslo a čekal.

„Halo?“ Ozvalo se z druhé strany. Tom nejistě pochodoval po zahradě.
„Ahoj Nicolasi, jak se máš?“ Zeptal se ze slušnosti a trochu se usmál.
„No dobře, co ty, Tome?“ Oplatil mu hned jeho kamarád.
„No… jsem úplně v háji a asi se z toho zblázním. Poslyš, něco jsem ti chtěl, tak co se sejít na pobřeží?“ Navrhl rychle Tom. Nemělo cenu mu něco nalhávat, Nicolas ho znal velice dobře a poznal by, že se něco děje.
„Dobře, sejdeme se tam,“ souhlasil hned. „Hele, řekni mi… je to kvůli Billovi?“ Zeptal se napřímo.
„Ano, kvůli Billovi,“ znovu se přiznal.
„A copak jsi mu zase udělal? Hele chlape, není ti toho kluka trochu líto? Proč ho pořád trápíš?“ Možná se mu trochu snažil sáhnout do svědomí, kdo ví. Každopádně Toma to trochu naštvalo.
„Nicolasi, o čem to tady povídáš? Proč bych ho trápil, co to je za hloupost?“ Zamračil se trochu a hned po kamarádovi vyjel.
„No dobře, pak mi to povíš,“ snažil se změnit trochu téma, aby se Tom uklidnil.
„Řeknu ti to na rovinu, nejdu si povídat, jasný?“ Odpověděl trochu nevrle.
„Jo, fajn… fajn…tak zatím,“ rychle ukončil hovor.

„Proč bych ho měl trápit? Co mi to tady pořád vykládá?“ Vztekal se Tom, i když už jen sám pro sebe. Ale tohle prohlášení ho prostě naštvalo. Rychle si vzal potřebné věci a zamířil na pobřeží.
Když Tom došel do malé hospůdky na pobřeží, Nicolas už tam byl. Seděl u jednoho stolku v rohu. Přisedl si k němu, a když se pozdravili, Tom se zadíval někam před sebe.
„Tak co? Nic mi neřekneš?“ Zeptal se Nicolas po chvíli ticha.
„Neřeknu,“ zakroutil hlavou Tom.
„Vždyť jsi mi volal, ať přijedu, že se zblázníš. Hrnu se za tebou až sem. Co jsi tedy chtěl, když ne mluvit?“ Nějak se ve svém kamarádovi teď nevyznal. Vypadal zničeně, zamyšleně a bylo hned na první pohled vidět, že ho něco neuvěřitelně sžírá.
„Chtěl jsem prostě posedět… jen tak posedět s dobrým kamarádem. Prostě jen tak posedět a mlčet. Nic víc od tebe nechci, chápeš?“ Podíval se na něj a vzdychl.
„Jasně, že to chápu… tak na zdraví,“ pozvedl sklenku s whisky, kterou nechal donést sobě i Tomovi, protože si myslel, že rozhodně přijde vhod.

***

„Poslyš, chlapče, vždyť jsi nic nesnědl. Není ti nic?“ Zeptal se ho otec, když se sešli u snídaně. Bill neměl hlad ani chuť. Nechtěl s nikým mluvit, ale věděl, že nemůže mlčet věčně.
„Ne, nic mi není… Jsem jen bez nálady, to přejde,“ usmál se na svého otce a povzdechl si.
„Přejde… já jen, že… nejsme moc zvyklí tě takhle vídat, a když to vidíme, je nám to líto. Moc líto. Stalo se něco v práci? Nebo je to kvůli někomu z práce?“ Zeptal se ho otec a Bill k němu zvedl oči.
„Je to kvůli někomu z práce,“ přiznal tiše.
„Tak tam nechoď, naštěstí nejsme na tvé praxi závislí, tak… si odpočiň nebo tam musíš chodit?“ Zeptal se ho znovu Gordon.
„Se všemi si rozumím a všechno je to v pořádku, jen… s jedním si nerozumím, ale já to zvládnu. Jsem přeci silný,“ usmál se na svého otce.
„Dobře,“ přikývl na souhlas, i když se mu to moc nelíbilo.
„Já… půjdu se na chvíli projít,“ řekl rychle Bill a raději se zvedl na nohy. Měl pocit, že všechno je špatně. Jako by se tady najednou dusil.

***

Tom si potřeboval vyčistit hlavu. S Nicolasem to nešlo moc dobře, vlastně mu nedokázal říct všechno, co měl na srdci. Po tom, co mu do telefonu řekl, aby Billa netrápil. Stále nad tím musel přemýšlet. Přeci to tak nebylo. Nikdy by Billovi neublížil. Celý den přemýšlel, co vlastně udělal špatně, a proč Bill reagoval tak, jak reagoval. Nakonec hrozilo, že se z toho zblázní. A tak si raději šel zaběhat. Doufal, že si tak vyčistí hlavu a únava mu potom pomůže usnout. Ani nevnímal, kam běží. Snažil se na nic nemyslet, jen běžet a užívat si večerního příjemného vánku. Když se zastavil, aby popadl dech a trochu se vydýchal, všiml si, že je jen kousek od útesů. Nejistě se na ně díval a chvíli přemýšlel. Nechtěl si tu díru v srdci ještě prohlubovat, ale nedokázal jen tak odejít. Zamířil na to místo. Pomalu prošel přes ty kameny a nakonec si sedl. Podíval se na moře před sebou a zavřel na vteřinu oči. Doufal, že by tu snad mohl ulpět alespoň kousek jeho vůně, jeho přítomnosti, ale necítil je.

Otevřel oči a jen tak tam seděl. Chvíli se díval do dálky, všude kolem svítila světla města a on je všechny toužil zhasnout. Chtěl být jinde, pryč, daleko od všeho. Znovu cítil ty myšlenky a uvědomil se, že tady už nemůže být. Chtěl se zvednout, ale když se naklonil, spatřil šátek. Byl uvízlý pod kamenem. Trochu nakrčil čelo a sáhl po něm. Vytáhl ho ven a pořádně si ho prohlédl. Ten šátek hrál všemi barvami a on si byl téměř jistý, že ví, komu patří. Vzpomněl si, že když mluvil s Billem, měl v ruce šátek, ale po tom, co se snažil rychle utéct, ho musel nejspíše ztratit. Znovu se mu vrátila ta bolestná vzpomínka na odmítnutí, kterého se dočkal. Ale přesto ten šátek nedokázal zahodit. Vzal ho pevněji do rukou a dotýkal se ho. Najednou, jako by cítil Billovy doteky na své kůži. A když k němu přivoněl, cítil i jeho omamnou vůni. Trochu se usmál.

***

Bill bloudil městem. Snažil se nemyslet na Toma, na agenturu, na nic z toho, co se v tak krátké době stalo a obrátilo mu svět vzhůru nohama. Nechtěl to tak. Měl rád jistotu, klid a stabilitu a tohle všechno, co se stalo, ho vyvádělo z rovnováhy. Lhal tolikrát v té krátké době jako nikdy za svůj život a uvědomoval si, že se z něj stal stejný pokrytecký člověk, jako byli ostatní. Nikdy je nechápal, a najedou byl stejný. Chtěl jen milovat, ale kvůli lásce se stal někým jiným. Říkal si, jestli každý, kdo miluje, je špatný člověk. A pak pochopil, že ne, že tohle není vina lásky. Tohle byla jeho vina.
Ani netušil jak, ale dostal se na pobřeží. Pomalu kráčel a vzpomínal na tu největší lež, kterou tady Tomovi řekl. Aby odešel. Řekl, aby odešel, ale jediné, co chtěl křičet, bylo zůstaň. Pomalu přivřel oči, aby zahnal slzy. Když už se blížil ke skalám, všiml si postavy sedící na nich. Naklonil lehce hlavu na stranu a prohlížel si ji. Byl to muž. A ne jen nějaký náhodný muž. Byl to Tom. Jeho srdce vynechalo úder a on cítil slzy tlačící se do jeho očí. Ztěžka se nadechl a chvíli Toma sledoval.

Je to jako scéna v pohádkách. Najednou je tu váš milovaný člověk.
Stýskalo se mi po jeho tváři. Stačí jen pár kroků…
Ale tenhle příběh neskončí šťastně jako v pohádkách.
On není špatný král, v té pohádce jsem za špatného já.
Protože člověku, který nesnáší lež, jsem nic jiného než lež neřekl.

A s těmihle myšlenkami se dal na ústup. Krůček po krůčku couval. Nemohl tam přijít a jen tak s ním mluvit. Sednou si k němu a obejmout ho. Ne, to nemohl. Ne po tom všem. Se slzami v očích se snažil dostat co nejdál. Ještě se naposledy otočil, aby ho viděl, než zmizel. Ale Tom ho viděl. V poslední vteřině ho zahlédl, než mu zmizel z dohledu. Chtěl se za ním rozběhnout, ale pak pochopil, že je to blbost. Odmítl ho a Tom ho nemohl nutit k něčemu, co necítil. Seděl tam a jen si v rukách hrál se šátkem. Bylo nejspíše už docela pozdě, když nakonec sebral odvahu vstát a odejít. Možná celou tu dobu čekal, zda se černovlásek neobjeví, nepřisedne si k němu. Ale nic z toho se nestalo.

Tom jel rovnou domů, byl unavený, i když věděl, že stejně neusne. Otevřel dveře a vešel na předzahradu. Když uslyšel nějaké kroky a nakrčil čelo.
„Kdo je tam?“ Zeptal se a zamířil tím směrem. Byl překvapený, když ze stínů vyšla ona.
„Tome,“ vydechla tiše.
„Mio? Co tady děláš“ Zeptal se a došel až k ní.
„No… čekám na Andrease. Potřebovala jsem s ním mluvit, ale… ještě nepřišel domů.“
„Mám mu zavolat?“ Nabídl se hned Tom.
„Nevolej mu,“ zakroutila hlavou. „Kdyby věděl, že jsem tu, nepřišel by. Nebere mi ani telefon.“ Zakroutila smutně hlavou a podívala se na Toma.
„No… tak pojď dál, co tady stojíš,“ kývl směrem k domu.
„Ne… já… nechtěla jsme tě rušit,“ usmála se lehce a couvla.
„Ne, nerušíš mě, pojď dál, Mio,“ znovu ji pobídl. Nakonec tedy souhlasila a následovala Toma do domu. Rozhlédla se kolem a usmála se.

„Ten dům je opět hezčí, tvůj táta opět změnil výzdobu. Dělával to tak jednou za pět let,“ snažila se nějak navodit konverzaci.
„No… mě tohle moc nezajímá,“ přiznal Tom a pokrčil rameny. Pak se na Miu podíval a trochu nakrčil čelo. „Mio… vypadáš, jako by tě něco trápilo. Děje se něco?“ Rychle v domě popadl dvě skleničky a láhev whisky a zamířil na zahradu. Sedli si tam venku a Tom rovnou oběma nalil trochu alkoholu.
„Jsem do Andrease pořád zamilovaná. Co mě táta vyhodil a Andreas opustil, ještě víc. Takže… tohle mě trápí.“ Pokrčila rameny a zadívala se na Toma.
„Říkáš pořád?“ Zeptal se Tom překvapeně.
„Pořád,“ potvrdila Mia a přikývla na souhlas.
„Po tak dlouhé době? A… Andreas o tom ví?“ Naklonil hlavu lehce na stranu.
„Jasně, že ví,“ přikývla rychle a sáhla po sklenici. „Nebere mi telefon a stále mě odmítá. Nevydržela jsem to a musela přijít. Když je člověk moc zamilovaný, dělá holt blbosti. Tome, tvůj táta mě vyhodil neprávem, za nic jsem nemohla, přísahám ti… Nic jsem neudělala, aby to nepoškodilo náš vztah s Andreasem, ale přišla jsem o práci i o lásku a tvůj táta mě nenávidí,“ zavřela rychle oči a snažila se neplakat.

„To bylo trochu kvůli tomu přebírání klientů a té historce o špiónovi,“ pokrčil rameny Tom a napil se ze svojí sklenice.
„Žádný špión není… Já jsem vám klienty nepřebrala, přišli sami. Vždyť víš, že v podnikání je to možné. Všechny agentury jdou vždy po všech klientech.“ Snažila se mu to vysvětlit, ale Tom se tvářil nedůvěřivě a nakonec zakroutil hlavou.
„Néé, tahle témata teď nechme být,“ napil se znovu ze sklenice. „Jsi si jistá, že nemám zavolat Andymu?“ Zeptal se znovu.
„Jsem… ani nevím, co bych mu řekla, prostě jsem jen přišla. Na jednu stranu si myslím, že je to nesmysl, že bych na něj neměla čekat takhle v noci. A říkám si, nedělej to. A pak… nejde to, abych na něj nemyslela, nejde to vydržet. Asi už z toho blázním, chápeš?“ Zeptala se ho. Tom se na ni díval a zakroutil hlavou.
„Hele ani to radši nechci pochopit,“ řekl tiše Tom a nějak nevěděl, zda spíše nemluví tak trochu o svojí situaci. Protože i on cítil, že začíná bláznit. Mia jen kývla a pomalu se zvedla.
„Už půjdu, je pozdě,“ usmála se lehce.
„Jak chceš,“ kývl Tom.
„Stejně teď Andreas asi nepřijde,“ pomalu se podívala na Toma a povzdechla si. „Tome… jsi vážně dobrý člověk, děkuju ti za to, že jsi mě vyslechl.“ Tom jen uhnul pohledem, asi neměl náladu na tyhle věci, zvlášť, co se týkalo Mii.
„Dobrou noc,“ odpověděl jí tiše a ona se dala na odchod. Naposledy se ve dveřích otočila a podívala se na Toma. Usmála se, ale ne mile… naopak. Věděla, že dosáhla přesně toho, čeho chtěla. Teď… už to všechno půjde snadněji a ledy brzy povolí. S tím odešla.

Tom zůstal na zahradě. Dopil skleničku a nalil si ještě jednu. Sotva v ní smočil rty. Jen tak tam seděl a přemýšlel. Nakonec usnul. Zdál se mu krásný sen. Ten nejkrásnější na světě. Seděli s Billem na zahradě, blízko, velmi blízko sebe. Bill se usmíval, žádné slzy nebo uhýbání očima. Žádný pokus o útěk. Tom ho něžně hladil po obličeji a snažil se zapamatovat každý ten kousíček nazpaměť.
„Jsi tak krásný, až se tě bojím dotknout,“ usmál se Tom a něžně mu dal padající pramen za ucho. Bill se stydlivě usmíval, ale v jeho očích cítil teplo a lásku. Hřbetem ruky mu přejel po tváři a Bill se do toho doteku opřel. Zavřel oči a jeho rty se pootevřely, aby mohl tiše vydechnout.
„Proč jsi mi řekl, ať jdu?“ Zašeptal Tom tiše a opřel se čelem o černovláskovo a zavřel oči. „Hm?“ Snažil se ho povzbudit. Ten ale mlčel. Tom pomalu naklonil hlavu a tváří se otřel o jeho, když mu nos zabořil do vlasů. Cítil, jak se černovlásek nadechl, přiblížil se k jeho uchu, kterého se skoro dotkl rty, a potom řekl: „To proto, že tě nechci.“ Zašeptal a Tom se pomalu odtáhl. Nosem se otřel o jeho a dál trpělivě čekal.

„A proč?“ Zeptal se Tom a zadíval se mu do očí. Dál si prsty hrál s jeho tváří. Hladil ji, dotýkal se jí, snažil se ji zapamatovat. Černovlásek byl tou otázkou překvapený a bylo vidět, že se snaží najít argument.
„Nemiluji tě,“ řekl najednou a podíval se mu do očí. „Pochopíš to?“ Zeptal se ho a lehce naklonil hlavu na stranu. Tom se usmál, stále tak blízko.
„Nevěřím ti to,“ zakroutil hlavou. „To… jak se na mě díváš, jak se mě dotýkáš,“ vydechl měkce a přejel prstem po jeho rtech. „Jak se směješ,“ přiblížil se blíže k jeho rtům. „Chceš mi ještě něco říct, co jsi mi neřekl?“
„Víš… ty mě neznáš,“ zašeptal tiše.
„Proč tohle říkáš? Co o tobě ještě nevím?“ Pohladil ho po tváři a snažil se číst v jeho očích, ale Bill je trochu sklopil.
„Nechci ti to říct, chci teď jenom odejít pryč,“ řekl, ale nebyl schopný se pohnout ani o milimetr. Dál sledovat Tomovu tvář, dál se opíral do každého pohlazení, které mu Tom věnoval. Tom nevěděl, co na tohle říct, místo toho lehce naklonil hlavu na stranu a přiblížil se ještě blíže k jeho ústům. Bill zadržel dech a zavřel oči, čekaje na ten polibek. Tom něžně a lehce pootevřel rty, když se náhle probudil.

Vlastně to nebylo úplně náhle, probudil ho Andreas, který ho lechtal nějakým kouskem trávy na uchu. Probudil se a Andreas se rozesmál.
„Nooo… tak jsem usnul,“ zabručel rychle.
„Tak ty jsi usnul, co? No… nic ti nechybí? Nepřišel jsi dneska vůbec do práce a všechno tam byl pak jeden velkej chaos. Jen se podívej, kolik je už hodin, já jsem až doteď makal, ale to je vlastně v pohodě. Ty jsi tady teď šéf.“ Pobaveně mu vyčítal Andreas a sedl si vedle něj do křesla. Tom jen ležel a proklínal Andyho, že sem takhle vpadl a vyrušil ho z tak dokonalého snu. „A měl jsi i návštěvu a pilo se tu,“ pokračoval se smíchem Andreas. Tom se na něj podíval a chvíli ho sledoval.
„A víš, kdo byla ta návštěva?“ Pozvedl obočí.
„Kdo?“ Zeptal se se zájmem, jelikož bratrův výraz byl nečitelný.
„Mia,“ usmál se a sledoval bratra, jak si nalévá do její skleničky trochu whisky. Ale tahle věta blonďáka zarazila a on zůstal na Toma zírat.
„Cože? Mia sem přišla? A co ti říkala?!“ Začínal se trochu bát, čeho ta ženská může být schopná.
„Ta holka je vyřízená… říkala, že je do tebe pořád zamilovaná. No… prostě si tu vylívala srdce,“ uzavřel to Tom.

Andreas se ironicky zasmál a podíval se na bratra „To je asi vtip… Mia se svěřovala? Co se děje, vůbec to nechápu?“ Rozhodil rukou Andreas a napil se ze skleničky.
„Prostě dělá to, co dělají jiný lidi, když jsou zblblí láskou. Nechodí do práce… jde sem a čeká na tebe u dveří. Přišla sem i přesto, že ví, že jí náš otec nenávidí. Nemůže na tebe zapomenout. Hele… zkus si s tou holkou promluvit.“ Navrhl mu Tom a podíval se na něj.
„No jo… náš otec ji nenávidí,“ pronesl hořce Andreas.
„Poslyš, brácho… kašli na to, co si myslí ostatní, jo? Kašli na to… Miluješ pořád tu holku?“ Zeptal se ho napřímo, ale Andreas uhnul pohledem.
„To probereme pak,“ mávl nad tím rukou.
„Hele ať už chceš, nebo nechceš… musíš za tou holkou jít a říct jí to do očí. A i když se rozhodneš jakkoliv, budu stát vždycky za tebou,“ usmál se na něj a stiskl mu rameno. Andreas přikývl.
„Dobře, já si s ní promluvím,“ napil se znovu ze sklenky.
„Jasně, běž a promluv si s ní,“ přikývl Tom a Andreas se zvedl na nohy a odešel. Tom se usmál, a když byl bratr pryč, znovu vytáhl Billův šátek a chvíli si ho prohlížel. Přivoněl k němu a na chvíli přemýšlel nad tím snem.
Mezitím Andreas dojel k Mie. Byla překvapená, velice překvapená. Nečekala, že Tomův vliv na bratra zabere tak rychle. Pozvala blonďáka dál. Chvíli váhal, avšak nakonec se za jeho zády dveře zavřely a on vstoupil.

***

„Halo, Jay Jayi, prosím, pojď ven, nesu ty složky,“ usmál se do telefonu, když čekal před firmou.
„Bille… ani dovnitř vůbec nechoď,“ hned zahalekal do telefonu a Bill překvapeně zvedl obočí. „Kdybys věděl, co se stalo, dají nás všechny do karantény. Polovina firmy se tady otrávila,“ rychle mluvil a povzdechl. Bill vykulil oči.
„Cože?? Jaká otrava? A jaká karanténa?“ Ptal se rychle, protože z toho naprosto nic nepochopil. Bill rychle telefon típl a vběhl dovnitř.
„Jay Jayi, volal jsi Tomovi?“ Zeptala se ho hned Jane, když muže potkala.
„Volal, ale nemluvil jsem s ním, pořád má vypnutý telefon,“ pokrčil rameny Jay Jay, když se díval na Jane.
„A co mám teď dělat?! Jay Jayi, co mám dělat?!“ Byla vcelku hysterická, všechno dneska bylo prostě špatně.
„Ale paní Jane, to já nevím,“ pokrčil rameny a vydechl. „Já jsem v téhle firmě ten poslední článek, to byste měla vědět spíše vy.“ Díval se na ni a její obličej rudl vzteky.
„Já to taky nevím!! Asi už fakt blázním!! A ten stav bláznovství nepřichází pomalu, ale rychle!! Všechno mi tady padá na hlavu!!“ Zakřičela hystericky a odešla.

Bill celou situaci sledoval ode dveří a nenašel odvahu se přiblížit. Až když odešla, rychle doběhl k Jay Jayovi. „Co se děje?“ Zeptal se ho hned a díval se do mužovy roztěkané tváře.
„Ani se neptej, jsem úplně v háji. Včera jedli lidi z reklamky kuře a všichni se otrávili. Grafici, obchodníci, textaři, prostě všichni jsou v nemocnici na kapačkách. Za chvíli máme jednání a tady není nikdo, kdo by na to jednání šel.“ Vysvětloval divoce Billovi a vedl ho nahoru k nim.
„A… pan Tom se taky otrávil?“ Zeptal se trochu zvědavě se strachem v hlasem.
„Co to má co společného s panem Tomem?“ Zadíval se na něj a Bill pokrčil rameny. „Že bych se taky otrávil? Je ta otrava nakažlivá? Můžu to chytnout ze vzduchu??? Protože je mi taky špatně,“ panikařil doslova Jay Jay. Bill protočil očima.
„Jay Jayi, prosím… zhluboka dýchej a uklidni se konečně, hlavně nepanikař.“ Podíval se na svého kamaráda, když se objevila znovu hysterická Jane.

„Jay Jayi, kde je moje káva?! Víš, že mi bez ní nefunguje hlava!“ Vykřikla hystericky.
„Paní Jane, jsem nervózní… co kdybychom tu schůzku zrušili?“ Navrhl rychle.
„Víš, co by nastalo, kdybychom to zrušili?! Konec… poklesl by roční obrat naší agentury, to je něco jako umřít. Dva roky vám neustále vtloukám do hlavy, abyste byli vegetariáni.“ Vykřikla a zajela si rukou do vlasů.
„Tak jim prostě řekneme pravdu… řekneme, že zaměstnanci snědli zkažené kuřecí maso a otrávili se,“ pokrčil jednoduše rameny.

„Mám říct klientovi z drůbežáren, že máme otravu z kuřat?“ Pozvedla obočí. Jay Jay přešlápl.
„Taaak… řekneme, že jedli jinou značku kuřat a otrávili se,“ usmál se, jak geniálně to vymyslel. Jane jen přikývla a ironicky se usmála.
„Takže jim řekneme, že našim lidem jejich značka kuřat nechutnala, a tak se otrávili z jiných kuřat?!!“
„To je pravda, to by se nehodilo… já… donesu vám tu kávu,“ odpověděl raději Jay Jay, aby se s ní dál nemusel hádat.
„Bille, co ty děláš?“ Přesunula pohled na černovláska.
„Nic,“ přiznal a usmál se.
„No to jsem si přesně myslela. To je přesně to, co ti jde. Vůbec mě to nepřekvapuje, to se u tebe děje pořád. Mohl bys pro mě něco udělat? Zavolej Andreasovi a řekni mu o té otravě, možná, že sem přijede,“ pak se otočila na patě a zmizela za svojí prací.
„Ale úkolovat jí jde,“ řekl si jen pro sebe.

***

„Dobrá ráno,“ zasmál se Andreas, když vešel do domu a našel bratra, který cvičil venku na zahradě.
„Hádám, že… setkání s Miou dopadlo dobře,“ uchechtl se trochu a udělal ještě pár sedů lehů.
„Dá se to tak říct,“ pokrčil rameny a přikývl na souhlas. Chtěl ještě něco dodat, ale rozezněl se mu telefon. Překvapeně ho zvedl.
„Ano, Bille? Jak jako? Co se stalo? Kolik lidí? Dobře… už jedu,“ s tím hovor ukončil. Tom okamžitě přestal a otřel si čelo ručníkem. Slyšel dobře?
„Jedu do firmy, kreativci se otrávili kuřetem,“ vysvětlil rychle Tomovi a chtěl odejít, ale ten ho hned zastavil.
„Počkej… fakt je to otrava? Kde jsou? V jaké nemocnici?“ Zajímal se rychle Tom a šel směrem k Andreasovi, který couval pomalu do domu.
„Není to nic vážného. Brzy je pošlou domů, ale do práce dnes nepřijdou, už musím jít.“ Rychle se zase otočil k odchodu a Tom za ním.
„A kdo ti to volal?“ Zeptal se ho, aby měl ujištění.
„Volal Bill,“ řekl rychle.
„Bill? Nedal výpověď? Co tam dělá?“ Zeptal se hned bratra. Andreas zvedl obočí a sledoval ho.
„Tak se ho zeptej… Proč sis na toho kluka zasedl? Třeba tam jen něco donesl… co já vím?“ Pokrčil rameny blonďák.
„Je v kanceláři, je to tak?“ Ujistil se rychle, aby měl jistotu.
„Ano v kanceláři,“ kývl. „Pojedeš se mnou?“ Zeptal se ho. Tom jen nejistě kýval hlavou a Andreas protočil očima.
„Tak si nechoď, dělej si sedy lehy, já to vyřeším, měj se,“ zvedl ruce nad hlavu a zmizel v domě, aby se převlékl.

***

Když se Andreas dostal do firmy, vládl tam naprostý chaos. Ihned uslyšel, a potom až uviděl Jane, jak se pokouší sestavit nějaký tým z toho, co jí zbylo.
„Co teď budu dělat, když nemám žádného obchoďáka? Jak povedu to jednání? Jak mám sehnat teď rychle nějakého obchoďáka?“ Hystericky vyváděla a přecházela sem tam. Andreas se usmál a zadíval se na Billa, který rychle něco tiskl. Andreas lehce strčil do Jane a ukázal prstem přímo na černovláska.
„To nejde,“ vyhrkla rychle a podívala se na blonďáka.
„Údaje klienta, jeho cíle a všechny kampaně tu zná jen jeden člověk,“ vysvětlil jí rychle.
„To nejde,“ zakňučela tiše a podívala se znovu na něj.
„Ale jde,“ kývl na souhlas. „Tak hodně štěstí.“ Usmál se Andreas a zmizel u sebe v kanceláři. Jane došlo, že má pravdu a nebyla z toho dvakrát nadšená, ale klient tu měl být každou chvíli a ona neměla moc času. Nejistě přešla k Billovi a co nejmileji se na něj usmála.

„Bille, mám pro tebe opravdu skvělou zprávu. Musíš se dnes zúčastnit jednání jako obchoďák místo Meta.“ Podívala se na něj a kousla se do rtu.
„Ne, to nejde,“ zakroutil hned hlavou. „Stejně jsem tu skončil a nezvládl bych to.“
„Ale zvládl… všechny informace si umíš zapamatovat, ty to zvládneš skvěle,“ znovu se na něj usmála.
„Já to neudělám, protože nechci… leda že by,“ šibalsky se na ni usmál a mrkl na ni. Všichni ostatní okolo se zasmáli a udělali kolem nich malý kroužek, aby lépe viděli a slyšeli.
„Leda že by?“ Zeptala se Jane a pak jí to došlo. „Ale vždyť už jsem to jednou udělala… Můj drahý Bille, naše agentura tě moc potřebuje. Prosím, zúčastníš se toho jednání?“ Vykoktala najednou, aby to měla z krku. Bill se usmál.
„Paní Jane, jistě, že zúčastním. Moc rád,“ vydechl Bill se smíchem.
„Sedneš si do rohu, a pokud se tě na nic nebudu vyptávat, nic neříkej… dohodnuto?“ Dala mu ještě rychle instrukce. V tom ale přiběhla Nancy, celá zadýchaná s vyděšeným výrazem ve tváři.

„Paní Jane, paní Jane,“ rychle doběhla až k nim. „Průšvih… Katastrofa!! Jsme v háji. Tohle je náš konec.!!“ Chrlila hystericky a máchala rukama kolem sebe.
„Pane Bože, co horšího by se nám ještě mohlo stát?!“ Zírala na ní Jane a nechápala, co se stalo. Když však zahlédla v dálce tu malou starší ženu, která v pravidelném tempu s každým svým krokem synchronizovala i úhoz vycházkovou holí, oči se jí rozšířily. Jako všem okolo. Všichni stáli jako zkamenělí a zírali na tu ženu, která si suverénně a sebejistě kráčela přímo k nim.
„Ajéééje,“ vydechl Jay Jay a zbledl.
„Parádní hůlka,“ zasmál se tiše Bill a naklonil se k Jay Jayovi. „Kdo je ta žena?“
„To je hlavní šéfka kuřat. Je to majitelka všech kuřat v této zemi. Je velmi stresující a hodně rázná žena. Ona neví, co znamená slovo krize, nebo když někam přijde, tak tam teprve krize začne.“ Vykoktal rychle Jay Jay a Bill se usmál. Prohlížel si ji a byl nějakým způsobem tou ženou fascinován. Působila jistým respektem, ale on přesto cítil, že přesně s někým takovým by si mohl rozumět.

autor: Lauinka
betaread: J. :o)