Překlad 32. dílu podcastu Kaulitz Hills „Es ist geil ein Arschloch zu sein“ (Být kretén je v pohodě) 13. 4. 2022
Překlad: @Like_a_Color @RoyalCrysis @_Lara_ a @_torgasmus | FC_DE
T: Ahoj myško.
B: Tak co, Pippilotto? (Tom nebo Bill se směje)
T: To si přeješ. (Bill se zasměje a odkašle si)
B: Uf (Tom napodobuje Billův kašel) Jsem pořád tak nemocný. Ale já jsem zase nemocný. Opravdu jsem. Kamarád mi dneska řekl, že mám asi zánět průdušek.
T: Mhm.
B: Já nevím, co to je. Bronchitida.
T: Je to takový „chronický kašel“, řekl bych. Tím jsi vlastně odpověděl na mou otázku, protože jsem se tě chtěl zeptat hned na začátku: „Jak se máš? Co se děje?“ A „Jak se máš? Co se děje?“, není to legrační? Je to trochu jako…
B: „Co se děje?“
T: To je… to si říkají muži mezi sebou. Znamená to: „Co se zrovna děje“?
B: Myslíš? Tomu nevěřím.
T: Ano, samozřejmě. Odtud to asi pochází. „Jak to jde. Jak to jde?“
B: Je to ještě nahoře/stojí to? Stojí to?
T: Stojí to dobře? Je libido v pořádku?
B: Ano?
T: Myslím, že ano.
B: To by se mi líbilo.
T: Mhm.
B: Myslím, že je to skvělé.
T: A jak se máš ty? Co je „nahoře“? (Tom se směje)
B: Tak nějak. Oba: Tak nějak. (směje se).
T: Je to v pořádku…
B: Nestojí tolik.
T: Laxní… (Oba se smějí)
B: Nejde tolik. Ne, jen když takhle dýchám:… Mám pocit, že kvůli Ollimu a Janovi jsem se tak vyčerpal.
T: Mhm.
B: A pak jsem takhle pařil dál. Dokonce i potom. Protože mi to přišlo tak hezký a byl jsem tak šťastný. A byl jsem plný euforie, že jsem ten víkend nějak přehnal, myslím. A proto jsem… jak tomu říkáš? : „Protahovaný“.
T: Ano, ano.
B: Protahuješ to nachlazení.
T: Tak to si musíš dávat pozor. Díky bohu, že nesportuješ. Jinak bych ti řekl: Musíš být opatrný kvůli zánětu srdečního svalu.
B: Jde o to, že se tomu vždycky směju, ostatním, kvůli tomu. Protože si vždycky říkám: Bože můj, já nikdy nejsem dlouho nemocný. Víš?
T: Mhm.
B: Když lidi říkají: „Ach, myslím, že se mi to nachlazení protáhlo“. Vždycky si říkám: Ach, ty chudáčku, ty určitě umřeš. (Říká Bill s lítostí)
T: Mhm.
B: Víš? Vždyť to nemůžu brát vážně.
T: Přesně to si teď o tobě myslím.
B: Ano, přesně tak. (Oba se smějí)
B: Právě proto. Protože takhle teď mluvím já. ALE myslím, že je to mnohem horší, že: Zapomněl sis dneska mikrofon… Zapomněl sis pití.
T: Ano.
B: Tom má absolutní „úlet“.
T: „Úlet fantazie“ nebo …jsem prostě zapomnětlivý, člověče.
B: Ne, Tom má „úlet fantazie“. Všechno bylo tak super: Epizoda proběhla naprosto skvěle. Byli jsme tak vysoko v žebříčcích. Všichni lidi nás strašně chválili. Takže dneska přišel přímo na nahrávání bez mikrofonu.
T: Ano…
B: Bylo to takhle: No tak, někdo mi taky může nést mikrofon. (Bill se hlasitě směje).
T: Ano, ale nevyšlo to.
B: Nevyšlo to, kdepak. (Tom se směje) Na to můžeš absolutně zapomenout. Nikdo ti ten mikrofon nepřinesl.
T: Ano, to je škoda.
B: To mi vždycky připomene tu písničku – vzpomínáš si: (oba zpívají) „Je cool být blbec. Je cool být opravdu sprostý a zlý. Když jsi prase.“ (oba zamumlají zbytek).
To byla úžasná doba. Když hudební byznys ještě takhle fungoval. Že jste dělali reality show „Big Brother“…
T: A pak jste nahráli písničku.
B: Všichni nahráli písničku. Alida a všechna jejich jména. Ale moje úplně nejoblíbenější je od Vereny. Víš…
T: Verena, Verena…
B: Ano, Verena. „To je všechno?“ Tak se ta písnička jmenovala a byl to fakt super rap. „Bouří ve mně hurikán/Možná záleží jen na tobě/Zda zuří, nebo odpočívá/Ale frustrace ničí odvahu.“ (Tom se směje) „Byla to příliš krátká doba/Nejsem připravená na vztah/Jsem chytřejší/S mnohem větší silou/Cítím se prázdná a vyčerpaná/Zneužil jsi mé city/Moje srdce volalo po zradě/Když jsi znovu požádal o mou lásku/Zdvořilost, nejistota, strach z uspokojení.“ (Tom se směje) Samota/Nejsem na to připravená.“ Takže!
T: Mega flow.
B: Ne, ale napodobil jsem ji. Tak to bylo.
T: Aha, tak to byla její flow.
B: Ano, to byla její flow.
T: No páni.
B: Překládal jsem to jedna ku jedné a… nebyly to skvělé časy v hudební branži? Tam jsme měli být úspěšní.
T: To byla legrace. Bylo to trochu jako poslední fáze velkého hudebního byznysu, kdy jsi šel do „Domu“ a tak nějak jsi věděl: Když teď vystoupím, budu mít svůj hit číslo 1 „v kapse“. To jsme měli ještě taky.
B: Ano, to jsme ještě trochu měli. Ale TO bylo ještě šílenější. Byli to nýmandi. Přestěhovali se do jednoho z těch domů Velkého bratra. Což tehdy bylo docela vzrůšo. To bylo… No…
T: Jo, jasně.
B: Vzpomínám si, že jsme byli všichni úplně mimo.
T: Big Brother byl tehdy ještě skandál.
B: Byl to skandál: Proboha, oni se sem stěhují. Sledujeme je. Mají tam sex. Vzpomínám si, jak jsme s nejlepšími kamarády doma zpívali Slatkovi a Jürgenovi: „Ty jsi můj starší brácha (oba zpívají), ty jsi vždycky tady.“ A pak jsme se rozloučili. Tancovali jsme, a hned jsme si koupili maxisingl za levno. (Tom se směje) Každý, kdo odtamtud vyšel, okamžitě dostal hit, který napsal pochybný producent z Kolína nad Rýnem.
T: Mhm.
B: To se stalo okamžitě. Neuměli zazpívat ani notu čistě, víš? To byla úplně legrační doba. Přemýšlej o tom, jak je to super?
T: Bylo to úplně super.
B: A pak vydali maxi CD.
T: Ty… ale ten svět pořád existuje. To už se v mainstreamu neděje. Ale tenhle svět pořád existuje. Teď se přesunul na Mallorku.
B: Aha.
T: Na začátku tam pořád jsou. Myslím, že Slatko je tam pořád. Myslím, že je tam ještě Jürgen.
B: Já jsem tam nikdy nebyl.
T: Pořád tam vystupují. Nedivil bych se, kdyby tam ještě dostali zlato. Za prodaná fyzická cédéčka.
B: Odvážil by ses jet na Mallorku? Nevím, jestli bych se tam odvážil jet.
T: No, o plánech na dovolenou si můžeme promluvit za chvíli. Nejdřív zkus můj drink. Dnes jsem ti přinesl něco výborného: Mám strach o tvé zdraví.
B: To jsi neudělal…!
T: Poslouchej mě.
B: Nic jsi mi nepřinesl!
T: Ale přinesl! Vždycky se bojím o tvé zdraví. A „Kaulquappen“ možná neví, že trpíš refluxem pálení žáhy… jak se tomu říká německy?
B: Hm, (Sodbrennen) pálení žáhy.
T: Pálení žáhy. Trpíš pálením žáhy. Protože jsi malá Kiki…
B: Mhm.
T: … užíváš léky proti pálení žáhy.
B: Ano.
T: A to není dobré, když to děláš dlouhodobě. A Heidi byla včera na večeři se Sofií Vergarou. A Sofia Vergara mi řekla… a já si samozřejmě hned vzpomněl na tebe…
B: Mhm.
T: Řekla: „Taky to mám už mnoho, mnoho, mnoho let a vždycky beru léky. A pak jsem šla k doktorovi a oni mě zkontrolovali – které potraviny snáším a co ne.“ Ukázalo se, že nesnáší papáju. Ale ona papáju ráda jí každý den. Já vím, že u tebe to papája není.
B: Ne.
T: U tebe to může být něco jiného… třeba… já nevím… nějaký starý párek nebo tak něco. Ty jíš každý den párek (Bill se směje) v rohlíku nebo tak něco. Třeba nemůžeš vystát párky. Nebo… (oba se smějí) Nebo to, o čem mi říkala – a odtud pochází můj dnešní drink – že nesnese alkohol. Kromě ginu s tonikem. A teď mě napadlo: nepřinášej gin s tonikem, ale udělej dnes gin brusinkový se sodou. Smíchaný dohromady.
Právě jsem to vymyslel, dneska.
B: Gin Cranberry?
T: Gin smíchaný s brusinkami. Takže brusinková soda s ginem je vlastně tohle.
B: Mhm.
T: To je vlastně dnešní nápoj. Vymyslel jsem ho dneska, protože ho možná budeš dobře snášet při svém refluxu.
B: Představ si, že bych to mohl pít jen do konce života.
T: Tak to zkus a uvidíš, jestli ti to bude chutnat. Bohužel je to „light“, musím říct, protože jsi měl v lednici „Cranberry Light“.
B: Proč tedy stojí za to žít? Představme si to.
Ne, to bych nedokázal. To bych si raději vzal léky.
Na zdraví!
T: Na zdraví!
INTRO
B: Počkat, zapomněl jsem na přípitek. To už se nedělá?
T: Ano, pořád to děláme.
B: Uhm: „Na střed, na prsa…“
T: Ale Bille, no tak!
B: „… na kočičku! Ticho, ticho.“ (Oba se smějí) Totální překvapení na závěr, že?
T: Ano, na zdraví. To bylo překvapení. Myslel jsem si, že teď přijde zase to samé na konci. Pokaždé to přinášíš ty.
B: Ne, mám to od „kaulquappe“. Díky.
T: Nebo tvoje další motto: „Lepší je mít břicho z pití než hrb z práce“. Na zdraví
B: Na zdraví (oba se smějí). Mmch, ano. Chutná to dobře. Ale musím…
T: Vlastně to chutná docela dobře. To je Cranberry Light, co máš v lednici… Proč máš v lednici „Light“?
B: Špatně jsem si to objednal. Já si NIKDY neobjednávám…
T: Ty jsi taky člověk, který si objednává „Light“? Uhh.
B: Já si nikdy, nikdy, nikdy neobjednávám „Light“.
B: Takže „Light“ je pro mě ta největší blbost.
T: Takže když…
B: No… teď to nechci zkazit, protože po mně třeba někdo bude chtít dělat reklamu s dietním nápojem.
T: Jo, dobře. Jasně. Rozhodně za peníze. (Bill se směje)
B: Možná se tím nechám přesvědčit. Ale jinak doma žádné dietní nápoje nemám.
T: Ne. Nechápu, jaký to má smysl. Takže limonáda je pro tebe na nic.
B: Cukr.
T: Aha, takže? Proč teď piješ dietní limonádu?… Pořád je to na nic. Takže asi pro lidi, kteří nemohou mít moc cukru. Ale myslím, že ta náhražka cukru, která je tam… musí být stejně nezdravá. Vůbec si to nedokážu představit.
B: Já si prostě myslím, že to je omyl. Mnozí si myslí, že „light“ je zdravější. Což je úplná blbost.
T: Myslím, že všechny ty náhražky cukru, které tam jsou, jsou podle mě ještě horší.
B: Myslím, že spousta lidí si myslí: „Piju kolu, ale piju light“.
T: Ano.
B: Aha, takže? (Tom se směje) Je to přece „Light“. Není to úplně…
T: Ano.
B: Objedná si salát a dietní kolu: (Tom se směje): „Tak to je v pořádku. Hej, to je opravdu zdravý oběd.“
T: Ano, mhm. Tohle jsem nikdy nepochopil. Vůbec nejsem „lehký“ typ. Taky mi to nechutná.
B: A pak tolik lidí říká: „Aha, vždyť to vůbec není cítit, ten rozdíl“.
T: Určitě!
B: Promiň, ale to je jako úplně jiný nápoj.
T: Ve dne v noci.
B: Opravdu: Já se napiju… Jen si trochu loknu, a hned to vyplivnu a říkám si: Fuj, to je „Light“? – Můžu ti říct, že při každém pití. Dokonce je to tak, že když mají jenom „light“, tak si řeknu: Ne, tak se bez něj obejdu, úplně.
T: Ano.
B: Tak to ho radši nebudu pít vůbec.
T: Já to cítím stejně.
B: Ano.
T: Dobře, začneme týden.
SENF AUS HOLLYWOOD
T: Když už mluvíme o „light“ … zhubl jsem… Jak všichni vědí, udělal jsem si mistrovskou očistu a hodně jsem zhubl – uvědomil jsem si to až dnes, protože mám…
B: To vůbec nevidíš…
T: Já jsem… děkuji… nechal jsem si vyplnit papír… Nenechal jsem si vyplnit papír, vyplnil jsem papír…
B: Ano, jistě, nechal sis vyplnit papír, to je správně…
(oba se smějí)
T: Já jsem vyplňoval papír na… ehm … na lázně, které plánujeme na léto – jedeme do lázní, nevím přesně, co to je, ale myslím, že to funguje přes spánek, Heidi mě tím chce trochu překvapit, protože já hrozně špatně spím, a tam musíš vyplnit spoustu věcí… chtějí o tobě vědět všechno, kompletní zdravotní anamnézu, jestli jsi byl v minulosti na operaci, všechno… měl bys toho hodně vyplnit, protože by chtěli vědět o tvých kosmetických operacích…
B: Výplně, všechno…
T: Výplně, všechno, co máš v těle, abych tak řekl – v mém případě toho nebylo moc, ale musíš jim říct i svou váhu! Znáš svou váhu z hlavy?
B: Ani nevím, kdy jsem se naposledy vážil, řekl bych (pauza) 58?
T: A ty? 58? Nesmysl!
B: 63?
T: 53 kilo?
B: 63 kilo!
T: Ani ne!
B: Myslíš? Co myslíš, jak jsem těžký?
T: Ne! Byli jsme…
B: Myslím, že 63 jsem měl naposledy…
T: Před mistrovskou očistou jsem měl 78 kilo.
B: Myslím, že když jsem se naposledy vážil, měl jsem minimálně 63 kilo. Ale to bylo nejméně před deseti lety (směje se).
T: To bylo, když ti bylo 17, ano.
B: Ano, to nevím, já nevlastním váhu. Já takové věci nedělám.
T: Vím to, protože jsem měl 78 kilo, než jsem začal s master cleanse, a teď mám, věřte tomu nebo ne, jen 72 kilo.
B: Víš, čemu nerozumím? Nerozumím vážení… Proč se vážím? Nerozumím tomu.
T: Já tomu taky moc nerozumím.
B: Váhu považuji za tu nejzbytečnější věc, kterou může člověk doma mít.
T: Já to nedělám…
B: Většinou vypadají opravdu ošklivě – nevěděl bych, kam ji v koupelně dát, nevešla by se tam, protože vypadají ošklivě…
T: No, myslím, že k tobě domů by se hodila stylová váha s korkovým povrchem…
B: Iiiiih, ne!
T: Trochu korku nahoře a můžeš si na ni občas stoupnout a po nějaké době na ní uvidíš zpocený otisk nohy…
B: (směje se) Nevěděl bych, kam s ní. Pak se ti taková věc válí… Stejně nesnáším, když se kolem válí věci, které nemají žádné pořádné místo, a váhu?
T: Ošklivé, takové měřítko…
B: … a pak na ní každý den stojím a zjišťuju, jestli jsem přibral kilo nebo ne? Není důležitější, jak vypadám?
T: Jak se cítím, jak vypadám.
B: Ano, jak se cítím, to by byla lepší odpověď. (směje se)
T: Ano, ano. Já bych si myslel…
B: Ale já? Intuitivně první, co mě napadlo, bylo, jak vypadám (smích). Takže je důležité podívat se do zrcadla a říct si „dobře, všechno mi sedí, ladí a vypadá dobře“, nebo vypadám na hovno a cítím se na hovno.
T: Jo.
B: Ale kvůli tomu se nemusím vážit!
T: Ale dobře, má to smysl v kontextu třeba při přípravě do lázní, protože tam chtějí znát vaši váhu a výšku a podle toho se také určují třeba doplňky stravy, které dostáváš…
B: Mhm, ano.
T: … nebo speciální jídlo, které ti uvaří – to je samozřejmě přizpůsobené tvé tělesné velikosti a tak se… kolik ti toho dají… a proto to má smysl, a proto jsem si uvědomil, že jsem zhubl 5 až 6 kilo.
B: Jde o to, že nemám doktora – uvědomil jsem si to dneska, když moje kamarádka Sára…
T: Samozřejmě, že máš doktora!
B: Ne!
T: Ale ano!
B: Svého lékaře, nebo jak to myslíš?
T: Ano.
B: No, dobře…
T: Náš rodinný lékař!
B: No, dobře, ale já teda nemám… Teda viděl jsem ho jednou, když jsem byl nemocný s Covidem, a jinak mě nikdy na nic nevyšetřoval…
T: Mohl bys k němu jít na celkovou prohlídku, to dělá!
B: Protože… protože Sára navrhla „možná máš zánět průdušek“, to mi dneska řekla, protože pořád kašlu a v noci se budím se záchvatem kašle a ona řekla… a já si pak říkal „no jo, měl bych jít k doktorovi“ a já už jsem u doktora nebyl tak dlouho a nerad chodím k doktorovi…
T: Víš, že je to plicní specialista?
B: Jo…
T: On to všechno zná…
B: Já mám vždycky pocit.
T: … všechno, co souvisí s plícemi, těžkým dýcháním nebo kašlem…
B: Mám pocit, že mi na hrudi sedí slon…
T: mhm…
B: Víš? Ale já to nechci vědět, protože chci jít dneska večer ven…
T: Ano, to bych nedělal…
B: Ale… A taky bych si rád zapálil cigaretu (směje se).
T: Ne, to bych taky neudělal. Mohl bys kouřit doutník…
B: (zakašle)
T: (směje se)
B: (stále kašle) Štve mě, že se držím takových zdravých věcí! Uf.
T: Ano, ale možná je to přesně to, co potřebuješ. Možná tvé tělo potřebuje pěknou cigaretu a sklenku červeného vína, aby…
B: To je pravda.
T: … aby se s tím vyrovnalo, protože tvoje tělo je na to velmi zvyklé…
B: Této odpovědi dávám přednost.
T: Ano.
B: Tak dlouho jsem byl… Tolik se toho dělo, byli jsme tak šťastní, Jan a Olli tu byli, ten díl byl fantastický….
T: Byl to vzrušující týden, opravdu!
B: … jsme dostali tolik ohlasů od tolika lidí…
T: Tady na tom místě moc děkujeme!
B: Ano, děkujeme! Děkujeme všem, kteří nás poslouchali, a všem lidem, kteří nás teď poslouchají poprvé…
T: Ano, přesně tak!
B: … protože je s námi tolik nových „Kaulquappen“…
T: Alespoň od minulého dílu, uvidíme, jestli jsou tu ještě dnes, ale pokud jste stále s námi, vítejte v Kaulitz Hills!
B: S Janem a Ollim jsme si to užili, a až potom jsme si uvědomili, že jsme zapomněli na tolik otázek, které jsme měli připravené…
T: Ano.
B: Vlastně jsme se na nic neptali…
T: Vlastně na nic! Na nic! My jsme… My jsme se na ten pořad připravovali jako moderátoři, a když máte zajímavé hosty, tak si myslím, že to nikdy nefunguje podle plánu, neumím si představit, že by ten plán vždycky vyšel…
B: Ne, člověk se v tom nějak ztratí. My jsme se plně odvázali, plně jsme se zapojili, ale také jsme byli až příliš rychlí…
T: Ano.
B: Já jsem… já stejně mluvím strašně rychle…
T: Ano.
B: Náš baskytarista vždycky říká: „Jsem naštvaný, protože nemůžeme poslouchat váš podcast…“ Jak to poslouchá? Rychlostí 1,5?
T: Na dvojnásobnou rychlost to poslouchá.
B: Řekni mi, kdo něco takového dělá? Já tomu nerozumím…
T: Já taky ne… S naším podcastem to v žádném případě nefunguje…
B: Ne… nebo si myslíš, že když to nefunguje s naším podcastem, tak ho neposlouchá? Jako by měl tolik práce… Georgu, můžeš si to poslechnout hodně pomalu…
T: Jo.
B: Pak ten den taky rychleji uteče.
T: Na Georgově místě bych řekl, že to poslouchám 10-15krát pomaleji…
B: Lidi mi říkali, že… nebo ne lidi, ale jeden můj kamarád mi nedávno říkal, že si myslí, že jsi líný řečník – že mluvíš míň a taky pomaleji, protože si často navzájem dokončujeme věty. Nedávno jsme si to zase uvědomili, když jsme dělali rozhovor, vždycky je dokončujeme a často to děláme vzájemně, ale často se stává, že říkám věci za nás, a proto jsi líný, a on mi řekl…
T: To není pravda!
B: To je. A on mi řekl…
T: To není pravda, já stejně dokončuji tvoje věty.
B: Ano, ale on mi řekl, že ty obecně… že ty obecně jsi líný řečník…
T: Kdo to řekl… kdo to řekl?
B: Alex.
T: Ano, no, to on vůbec nemůže posoudit, on neumí německy.
B: On to myslel v angličtině. Řekl: „Tom mluví anglicky méně než ty a říká toho mnohem mnohem méně, proto si myslím, že je líný řečník, protože jste jednovaječná dvojčata.“ To je pravda.
T: Co to znamená „líný mluvčí“? Jako že „Bill se o to postará“, takhle?
B: Ano, jako „Bill to zformuluje“. Já něco říkám a formuluju celé věty a on říkal, že v angličtině je to pro něj obzvlášť nápadné, protože nás často pozoruje, když mluvíme německy, ale když mluvíme anglicky, tak si prý všimne, že jsi líný mluvčí, a následkem toho víc mumláš….
T: Já mumlám víc, ano, no, to by mohla být pravda, i když mě taky napadlo, jestli nemám polypy a jestli to není důvod, proč mumlám – někdo mi řekl, že když mají lidé polypy, tak často špatně mumlají, a já jsem si říkal: „Počkej, možná mám…“.
B: Aha, co jsou to polypy?
T: Když jsme byli malí, tak nám je vyndali, pamatuješ?
B: Možná to mám taky…
T: Oba jsme leželi v… a to způsobuje, že je to trochu jako (zakrývá si nos rukou, když mluví), že tam celou dobu nejsi nikdy jasně…
B: Tome, určitě to musíme nechat vyšetřit!
T: Protože to je to, co myslím, protože my máme…
B: Může to zkontrolovat doktor?
T: …ano, protože jsme měli odstraněné polypy, vzpomínáš si?
B: To se vsadím, že to máme!
T: Pamatuješ si to?
B: Možná je to něco jako, že když to jednou máš, tak to máš pořád…
T: Vracejí se…
B: Aha, dobře…
T: … jsem slyšel…
B: Tak to je jasný…
T: Ano, možná budeme muset ty polypy znovu odstranit…
B: Vsadím se, že je mám taky, často se mi špatně dýchá a mám nosní zvuk a tisíckrát používám nosní sprej a tak…
T: Jo…
B: Já mám mandle venku, myslím, že ty tvoje…
T: Dobré je, že už si nebudeš muset kupovat propofol nelegálně, stejně ho po operaci dostaneš.
B: Mhm, ano, to není špatné…
T: Jako příklad… nebo oxykodon – ten si taky rád bereš… (směje se).
B: Když už o tom mluvíme, musím ti pak říct ještě něco… ehm… ano, bylo to vzrušující, a tak to šlo dál, podcast vyšel, všichni byli nadšení, nahráli jsme ho, vyšla naše nová písnička… ehm…
T: Ano, to byl vzrušující týden…
Oba: HIM
B: Ehm… to… naše absolutně nejoblíbenější písnička – teď jsme vydali myslím šest singlů z alba, tohle je naše absolutně nejoblíbenější skladba, která teď vyšla, a…
T: Tak všechny byly velmi… ehm… tak dobré, v tuto chvíli vlastně můžu jen doporučit poslechnout si všechny poslední věci Tokio Hotel znovu, abyste si udělali vlastní názor.
B: A k tomu musím později taky něco říct… speciálně jsem si to napsal, protože chci vysvětlit, proč se ta písnička jmenuje HIM a jak jsme na to přišli…
T: Proč to nevysvětlíš hned?
B: Ne, ne, ne, ne, ne, ne, chci to vysvětlit později, protože… v… v… v Kaulitz Kolumna, protože tam o tom byly zase super vtipné titulky…
T: Aha!
B: Pak taky vyšla moje nová kolekce, moje poslední kolekce, kterou dělám pod svou módní značkou MDLA, jak je …ehm… a pak je tam strašně velký otřes a… ehm….
T: Jaký otřes?
B: Děláme to všechno nově. Já začínám… já… já předělávám celou značku, chci udělat něco úplně jiného a už mě to nebaví a teď chci udělat zase něco úplně nového a chci to úplně předělat… a teď jsem pro to udělal poslední práci, která je taky hodně emotivní, takže to bylo tak, že mi to přišlo smutný, celý tým znovu, měl jsem svoje oblíbený kousky a oblíbený střihy a oblíbený látky a všechny oblíbený věci a to, co se lidem na značce líbí, to všechno jsem udělal znovu v zásadní kolekci a znovu to interpretoval a …ehm… jo, a pak…
T: Zůstane název MDLA, nebo ho změníš na Belinda Bügelbrett?
B: Eh… Bärbel…
T: To by se mi líbilo!
B: Bärbel!
T: Bärbel!
B: Prostě Bärbel!
T: Prostě Bärbel!
B: Ano.
T: mhm…
B: Bärbel, ten… ten… ten Nejnovější (směje se) ne, ten zůstane takový, jaký je…
T: A co tedy děláš, šátky, nebo…?
B: Jo, přesně tak, dělám… ne… myslel jsem, že budu dělat akrylové šály, víš, s takovým….
T: Páni, super!
B: … akrylové obrazy…
T: Nádhera!
Oba: Ano!
T: … nebo batiku…
B: víš… ne, batika, batika je moc cool!
T: … je moc cool.
B: Děláme akryl… děláme akrylové obrazy na hedvábných šátcích jako matky v mateřských lázních na… na Rujáně…
T: oooh, ooooh, ano! Pamatuješ si, oni mají vždycky takový super, co to bylo, ty děti mají vždycky takový, co, ne nažehlovací figurky, ale mají figurky s takovýma strašně malýma korálkama, který pak vezmeš a takhle to stáhneš dohromady?
B: Jo, ty nažehlovací obrázky… jo.
T: To byly takové malé – jako taková klíčenka, jo, to nám dělala maminka, pamatuješ si to?
B: Ne, to byly korálky, které se dávaly do vzoru a pak se přes to musel dát mazací papír a zažehlit to a pak se to trochu spojilo a pak je to jako… taková figurka, teda…
T: Jo, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne!
B: Aha, ty myslíš…
T: Já myslím ty malé…
B: … myslíš ty skutečné figurky…
T: Ano, ano!
B: Pro ještěrku…
T: Ještěrku! Máma měla vždycky takového malého krokodýla…
B: Aha!
T: … udělala ho nebo tak něco…
B: Ano, byly krásné!
T: To bylo vlastně docela hezké! A tam… a ona je vždycky dělala v mateřských lázních…
B: To je pravda!
T: Tam byly… tam byly… matky, které byly všechny úplně vyčerpané z každodenního života se svými… se svými… se svými manžely a pak…
B: Ale mně se vždycky líbily, ty matky, ty byly vždycky… vždycky nechaly svá povislá ňadra plácat na pláži…
T: Přesně tak, mateřské lázně…
B: A pak tam byly vždycky… a pak tam byly vždycky šátky ve vlasech, ty matky byly mezi sebou, vždycky to mělo trochu lesbický nádech…
T: Jo, úplně!
B: Já jsem taky vždycky měl takový…
T: Úplně!
B: … pocit, že jsou do sebe všechny tak trochu zamilované…
T: Ano, přesně tak, bylo to jako volná láska, daleko od mužů, trochu svobody někde…
B: A děti se tam procházely po bahnitých pláních…
T: Přesně tak…
B: … a pak jsi je nějak nechal celý den si hrát…
T: Úplně. A pak byla máma tak zabraná do… do bahnitých plání…
B: A, ne, pak jsou taky tak…
T: Že nás máma vždycky vyzvedávala moc pozdě (smích).
B: Jo, to bylo vždycky smutný…
Oba: My jsme byli vždycky poslední!
T: Paní vychovatelka vždycky zavolala a řekla „paní Kaulitzová“!
B: Vždycky přijela vystresovaná na kole, protože někde zapomněla na čas.
T: Ano, ano, ano.
B: Ano.
T: Ano. Ale byla to hezká doba… A pak vždycky… jako útěchu, abych tak řekl, když jsme… když nás vyzvedávala pozdě, tak tam byly ještě ty postavičky. Ty si je taky pamatuješ, že jo?
B: Já si je pamatuju, vždycky byly přivázaný ke klíčům…
T: Jo, ale to byly rukodělné kurzy…
B: Ale to není jednoduché, já bych nevěděl, jak takovou figurku vyrobit.
T: Ne, ne, ne. Mají kurzy ručních prací, kde to vysvětlují…
B: Ano.
T: To je relaxace, háčkují, dělají takové figurky, ehm, pak si hodně povídají, jako, víš, jako v lázních.
B: To jsem si poznamenal do své nové kolekce. (směje se)
T: Jo, to by bylo super!
B: Jo.
T: Na… na… na zip.
B: Tome, víš, na co jsem se tenhle týden taky ptal? Čeho jsem si všiml, ne, jeden můj kamarád vždycky říká ano, jsi… je takový drzý, vždycky říká „no, budu tam za 45 minut“ a já si vždycky říkám: „ano… co? proč? nemůžeš přece stát za 45 minut před mými dveřmi.“ A já si vždycky říkám: „No, to je v pořádku, to je v pořádku, to je v pořádku. Já na to „a co když nebudu doma?“ a on na to „ty jsi pořád doma“ (smích).
T: No, ty přece JSI pořád doma. (směje se)
B: Ano, ALE…
T: (smích)
B: Ano, ale…
T: Když zrovna, řekněme, nepracuješ někde na place nebo někde v….
B: Ano, přesně tak. Ale mám ti něco říct? Já nechápu, proč bys nemohl pracovat z domova, já jsem si zase všiml, že lidi sedí ve Starbucksu, a pak se na ně dívám, když si dávají kafe…
T: Tomu jsem nikdy nerozuměl.
B: Co to má za smysl!
T: Ne.
B: Jaký to má smysl?
T: Já nevím.
B: Co… hm?
T: Já tomu taky nerozumím.
B: O co jde?
T: Nemám ponětí.
B: Co?
T: Já tomu taky nerozumím. Nikdy jsem nechápal lidi, kteří chodí do Starbucksu pracovat.
B: No, lidi říkali: „Jo, tady je WiFi zdarma.“ Pak si vždycky říkám: Všichni mají internet.
T: To, že nevíš, kolik internet stojí, neznamená, že je zadarmo, Bille. (Tom se směje)
B: Ale každý má doma internet. Tomu nevěřím. Jako by tu někdo seděl, protože doma internet nemá.
T: To si taky nedovedu představit.
B: To si taky neumím představit.
T: No, aspoň máš internet v mobilu. To má snad každý.
B: Neumím si představit, že by ho měl každý.
T: Ne.
B: … kdo nemá doma internet, a proto je ve Starbu… ale o co jde?
T: Já nevím.
B: Chtějí tedy vypadat zaneprázdněně?
T: Ano, myslím, že je to „být s lidmi“. Spousta lidí nerada sedí sama doma a chce si sednout do kavárny. V naději, že se třeba dají do řeči. Lidé se opravdu rádi dávají do řeči s jinými lidmi. – To je přesně to, před čím utíkáme.
B: Páni, to by byla moje noční můra.
T: Nesnáším mluvení s lidmi… nechci mluvit vůbec. Je to jedno: ani u kadeřníka, ani když jdu na kafe… Jsem šťastný, když se mnou nikdo nemluví. Ale ostatní lidé to tak necítí. Jiní lidé si rádi povídají. Přijdou do obchodu a otevřou si notebook. Vlastně nemají moc co na práci a přemýšlejí sami pro sebe: Když se tu se mnou někdo baví, proč ne?
B: Nevím, co by se muselo v mém životě stát, abych seděl doma a pak si říkal: Ale no tak. Vezmu si notebook, jdu po ulici, sednu si do přeplněné kavárny. U takového ulepeného stolu.
T: Ano.
B: Ano, u takového starého. A pak otevřu notebook, sedím tam a čekám…
T: Vůbec bych se nemohl soustředit.
B: Vůbec ne. Nic bych neudělal.
T: Ne.
B: Celou dobu bych se jen díval: Co to má na sobě? Co říká? Kdo přichází? Co si objednávají?
T: Měl bych pocit, že mě někdo sleduje.
B: Ano, celou dobu bych si myslel, že se někdo dívá na moji obrazovku. Vůbec se tam nedá pracovat.
T: Ano.
B: Opravdu by mě zajímalo, co to má znamenat.
T: Ano.
B: No, to jsou věci, které nedokážu vysvětlit. Nějak jsem si jich tento týden zase všiml.
T: Věci, které si taky nedokážu vysvětlit: Ten den se u nás zastavil kamarád. … a řekl:
„Věděl jsi, že v Los Angeles teď nejsou žádná auta na prodej? Nevím, jak je to v jiných zemích nebo jak je to v jiných městech, ale v LA není žádná nabídka aut. Výroba se zastavila. Kdybyste si chtěli objednat nový Range Rover, museli byste na něj čekat dva roky.“
B: To mi přijde strašně šílené.
T: „Není to tam. Přijdeš do obchodu a řekneš: „Chci si dnes koupit auto v hotovosti.“
Takže je to někdo, kdo vydělává docela slušné peníze. A řekl, že chce nové sportovní auto…
B: Ano.
T: … taky si ho koupí. Ne na leasing nebo něco takového. Ale řekl: „Tady je kufřík s penězi, já chci svoje auto hned.“
B: Ano.
T: A oni říkají: „Jo, ale my nemáme auto“. A on na to: „Jak to myslíte, že nemáte auto?“
B: To už jsem slyšel, tenkrát.
T: A pak řeknou: „Jo, my nemáme auto… vůbec. Nechte mě si zavolat.“
Obvolají je, ve všech okresech. Los Angeles je neuvěřitelně velké. V okrese LA je také mnoho různých okresů. Obvolají je a zeptají se na něj a pak řeknou: „Jo, našli jsme pro vás auto. Nálepka…“ – teď řeknu jakoukoli cenu – „je 100 000 eur. My bychom ho prodali za 300 000,“ říkají.
Věřil bys tomu?
B: Ne.
T: Taková blbost. Tak samozřejmě říká: „To v žádném případě!“. (Bill se směje) A oni: „Ale když to nevezmeš, tak to není tak špatné, protože mám deset lidí, kteří to chtějí.“
B: Eh?
T: A auta se nyní prodávají za třikrát tolik peněz. Protože zejména tady v Los Angeles… víte… chtějí mít nablýskaná auta. A když je nemají, platí třikrát tolik.
B: Možná bychom měli prodávat i naše auta.
T: Přesně to jsem si myslel.
B: Mhm.
T: Možná bychom měli příští týden prodat tvoje špinavé kalhoty V autě (Bill se směje). Co ty na to? Se špinavými kalhotami?
B: Jo, ne… všechny jsou zase relativní…
T: …vyskočily?
B: Ano. No, ne úplně konkrétně, ale upřímně řečeno, už jsem to moc nesledoval.
T: Ale proč? Vždyť to musíš sledovat. Byl to projekt pro podcast. Kdybys chtěl zase vytvořit skutečný humbuk, mohl bys říct: Hodíš tam další pár mých špinavých kalhot. Pak se ceny zvednou.
B: Mhm. Dobře, slyšeli jste mě. Takže si dám další pozor. Upřímně řečeno, opravdu se musím podívat. Už jsem se dlouho nepodíval. (Tom se směje)
T: To je taky hrozně fajn říct (smích).
B: Cože?
T: Špinavé kalhoty (směje se). OH! To mi připomíná něco jiného.
B: Co?
T: Velmi stručně. Budu ti to muset doporučit: Když už mluvíme o „špinavých kalhotách“ – včera večer jsem se díval na „Jackass“.
B: Ano. A dobrý?
T: No: vtipné.
B: Jo, viděl jsem to, protože jsi to koupil na můj účet.
T: No jo. Musíš se na to podívat. Přesně tak, koupil jsem to s tvým účtem. Musíš se na ten film podívat. Hej, Bille, oni se poserou.
B: Fuj! (směje se) Ale ne! (Tom se směje) To nesnáším.
T: Jo, ale musíš se na to dívat. Je to neuvěřitelně vtipné. To, co dělají… Chci říct, že jsou šílení. Je to tak nechutné. Musíš se na to dívat. Takže všichni, mimochodem. Takže sledování Jackass je… Řeknu to trochu jako „Výbuch z minulosti“.
T: Jo, ale musíš se na to dívat. Je to sranda. Je to opravdu zábavné. Podívej se na to.
B: Jo. Mimochodem, co pořád nechápu, je… nápis Hollywood. Tento týden jsem o něm hodně mluvil. Proč, Tome, není nápis Hollywood osvětlený? To mi přijde tak hloupé.
T: Myslím, že je prostě rozbitý.
B: Ne, nesvítí. A víš, čemu nerozumím? Ten den k nám do studia přišla moje kamarádka písničkářka. Dělali jsme spolu hudbu. Pak jsem si řekl.
T: Cože? Cože, dělat hudbu?
B: Dělali jsme spolu hudbu.
T: Ano.
B: Pak řekla: „Ale rychle! Ještě musím…“ – protože před mým domem je vidět nápis Hollywood – a ona na to: „Panebože, já se celou dobu snažím vidět nápis Hollywood a tak. A teď konečně… Můžu si ho vyfotit?“ A pak šla strašně rychle nahoru a říkala: „No to je super!“ A pak se na mě podívala. A já na to: „Jo, pospěš si, protože jinak bude slunce za chvíli pryč.“
T: To si nemyslím…
B: A pak řekla: „Jasně!“ Taky říkala, že se vždycky vrací ze studia večer a že byla v LA pět dní…
T: Tomu nevěřím…
B: …a ještě neviděla nápis Hollywood. Protože to…
T: Ten je obvykle osvětlený. Rád bych si to myslel.
B: Ne! Není osvětlený.
T: Rád bych si myslel, že to bylo vždycky osvětlené.
B: Ne! Ne, není osvětlený.
T: Pak je to nové.
B: Ne, a já o tom mluvím celý den… Mluvil jsem o tom s kamarádem celou věčnost a on pak řekl: „To je taková blbost. To je ten důvod, proč sem VŠICHNI chodí.“ A taky že jo.
T: Ano, samozřejmě. Večer to musíš rozsvítit.
B: Měl by být jako Eiffelova věž, takhle se třpytit. Muselo by to být opravdu třpytivé… opravdu barevné blikání.
T: Ne! Nevím, jestli by to muselo tak barevně blikat. Já nevím. Ale v každém případě:
B: Ne, ne barevně. Ale třeba jako Eiffelova věž. Ta má takovou světelnou show.
T: Že bys na ni zase dal kamínky, to je jasný! (směje se)
B: Hele, promiň, ale jak by to bylo super?
T: Já bych to nechal úplně klasicky.
B: Ne.
T: Pěkně bych to rozsvítil.
B: Ale jak by to bylo super, kdyby se to třpytilo kamínky. To by bylo tak „hollywoodské“.
T: Jo, možná na předávání Oscarů nebo Grammy… vždycky je to tak zvláštní. Ale jinak: Musí být osvětlený. Vždycky to bylo osvětlené.
B: NE. Ne.
T: To vůbec nedává smysl.
B: A možná bychom si měli udělat vlastní „Kaulitzovy kopce“ a rozsvítit je. Protože lidé se mají v noci na co dívat. Protože „Hollywood“ není osvětlený. A já si myslím, že je to strašná blbost. A myslím, že to bylo z nějakého hloupého důvodu. Říkali, že nějak… že okolí… nebo… aby ten provoz v noci nebyl… něco, kde si říkám: No a co?
T: Cože? Ale počkejte, můžeme proti tomu nějak protestovat? Abychom taky mohli…?
B: Takže myslíš, že se kvůli tomu rozčilovat?
T: … založit petici.
B: Ano.
T: Že jakoby řekneme: Někde v LA – třeba u starosty – že řekneme: „To není možné… že nápis Hollywood nesvítí“.
B: Jo.
T: Protože všichni, kdo bydlí poblíž nápisu Hollywood: Promiňte, vybrali jste si ho sami.
B: Přesně tak! Tak se odstěhujte někam jinam.
T: Takže: Promiňte!
B: Ano.
T: Budeš si teď stěžovat? …To by bylo jako: Člověče, Eiffelova věž je večer tak jasně osvětlená. Vůbec se nedá spát…
B: … nemůžu spát.
T: Promiň!
B: Proto říkám: Všechna ostatní města se svými pamětihodnostmi… vytvářejí scénu.
T: Samozřejmě.
B: Večer se přece nezhasíná.
T: Takže bychom si měli zapamatovat: Založím kvůli tomu petici.
B: Zahájit kvůli tomu petici, ano. Myslím, že je to taky dobré.
T: Komu to řekneme? (Bill se směje) Našim …
B: Já nevím.
T: … právníkovi. (směje se)
B: Ne, našemu právníkovi ne. Jo, no… možná.
T: Ano. Aby za tím byl „pepř“ (oba se smějí).
B: Přímo žalovat město.
T: Takže: drzost.
B: Když už jsme u těch památek. Taky jsem se ptal sám sebe: Kde je to vždycky… kde jsou všechny ty… Vždycky to vidím na Instagramu… protože to je taková instagramová fotka… kam všichni vždycky letí na dovolenou. Kde jsou všechny tyhle, bílé… to je Řecko. Ale který je to ostrov, kde jsou všechny ty bílé…
T: Santorini.
B: Je to Santorini, kde…
T: Ano.
B: … všechny ty bílé domy? Jsou všechny nad sebou.
T: To je Santorini. To není Mykonos. Musím ti říct: Mykonos lidé milují… Přesně tak, chtěli jsme mluvit o dovolené: Podívej se…
B: Ale já to jenom slyším!
T: Sezóna právě začíná. Musím říct, že loni jsem byl v Řecku mimo sezónu. Byl jsem tam v listopadu. To musíš říct. Ano… já vím… je tam extra větrno… ale v Řecku je vždycky větrno.
B: To se mi nelíbí.
T: VŽDY, VŽDY, vždycky… je tam extrémně větrno. Tím je známé. Je to na nic být tam s lodí. To musíš říct.
B: Já nemám vítr vůbec rád.
T: Proč?
B: Protože si myslím, že vlasy neleží, jak by měly. A pak jsi vždycky takový… tak se upravíš a pak je to všechno v háji.
T: Já si myslím, že lidi, co mají rádi Mykonos… no, já bych ti to popsal jako…
B: No, nesnaž se to říct hezky.
T: Ne, nesnažím se to říct hezky. (Bill se směje) Je to takový elegantnější Malle. (šikovnější Mallorca) Vlastně.
B: Mhm.
T: Takže když máš trochu větší úroveň než Malle (Mallorca).
B: Mhm.
T: Ale jenom trochu, opravdu. Takže (oba se smějí)… víš, je to takový… Párty, párty… to tam určitě můžeš dělat.
B: Jo, no… ale taky si představuju, že je to dobrý, takový trochu párty.
T: Ano.
B: Já jsem si říkal: Víš, jako …
T: Jestli se ti do toho opravdu chce, tak…
B: … Lindsay Lohan… jako úplně na mol… jako na pláži.
T: Jo. Jo…
B: Protože spousta lidí mi vždycky říká: „To je taková sranda! Mykonos. Rozhodně tam musíš jet.“
T: Ano, pokud se ti to líbí. S takovým dlouhým brčkem z velkého kbelíku na pití…
B: … sangrii…
T: … Ouzo…
B: Ano.
T: A pak se nějak při tanci dostat s nosem do mokrého podpaží nějakého chlupáče… nějak…
B: Ano, to zní docela dobře.
T: To ti zní docela dobře. Proto jsem chtěl říct: možná se ti to bude líbit, ale jenom 1-2 dny… Protože to jídlo…
B: Ano, jídlo je také… ne.
T: Jídlo je věc chuti.
B: Ano.
T: Mně to nechutná.
B: Ne, taky mi nechutná.
T: Takže když mám na výběr mezi Itálií a Řeckem. Myslím, že Řecko je super, jen když jsi nikdy nebyl v Itálii.
B: Já Itálii miluju. Ou!
T: Kdybych měl přemýšlet o Evropě… Myslím, že po Řecku by pro mě bylo nějak jen Baltské moře (oba se smějí).
B: Och, chlape. Ale nějak všichni říkají… musíš… třeba jak často mě zvou do Řecka… to ti neřeknu.
T: Jo, tak to zkus. Zkus to a pak můžeš říct, co sis myslel.
B: Ale moji kamarádi jsou taky všichni nóbl. Tak já nevím. Nedokážu si představit…
T: Ano, ale jestli znáš Dolce Vita, tak se ti to nelíbí. Vlastně to tam vypadá jako na pustém ostrově. Jasně, v létě tam probíhá nějaká párty. Pak jsou tam krásní muži, nahé ženy. Něco takového. Je to opravdový večírek. A pak jsou tam barevná brčka a světla na večírku. A všichni jsou opilí. Hej, samozřejmě, že se tam můžeš dobře bavit. Samozřejmě.
B: Mhm.
T: Víš? Když jsi opilý jako sku… tak se tam můžeš úplně zbláznit, ale…
B: Jo, a to je taky věc s Mallorkou… já jsem se Mallorkou teď hodně zabýval, protože právě vyšel nový podcast: „The real Bierkönig“. Já o tom nic nevím. Poslechl jsem si to. A pak se tam taky mluví o Mallorce a taky mám kámoše, který ji úplně miluje… tam na Mallorce a tak.
T: Hele, Mallorca… počkej chvilku: Mallorca je taky super. Na Mallorce jsou fakt pěkný místa. Ibiza taky.
B: Ale já nesnáším, když to lidi říkají.
T: Ne, ne…
B: Nesnáším, když to lidi říkají: „Hm, tam jsou pěkná zákoutí“.
T: Ne, ne… to je asi pravda.
B: Ano, ale pěkná zákoutí jsou všude.
T: Řeknu ti to stručně: na Mykonosu žádná pěkná zákoutí nejsou.
B: Myslíš si to?
T: Já jsem tam byl! Všude to vypadá stejně (směje se).
B: Ale Tome…
T: Nejsou tam žádné pěkné domy. To jsem neviděl.
B: Aha.
T: Natírají plíseň, mimo sezónu…
B: Ale promiň, Dan a Dean z Dsquared tam mají takový velký dům.
T: To jsem ještě neviděl. Nevím, kde…
B: No, já jsem ho viděl.
T: No, já nevím kde. Na Mykonosu ne.
B: Ano, na Mykonosu.
T: Ale možná to vypadá dobře jen na fotkách. Když tam pak jsi… není to moc hezké.
B: Každopádně jsem to slyšel… pak jsem si to myslel: Malle a chlastání tam a Bierkönig… chci říct, že to vlastně taky miluju… proto miluju Vegas. Malle je vlastně jako Vegas.
T: Hmm.
B: Ale jde o to, že mám asi míň rád německý burany… než americký burany.
T: Ale nakonec bychom se bavili i na Mallorce.
B: Ano.
T: Kdybychom byli někdy na Ballermanu, tak by to byla taky zábava.
B: Neměli bychom to někdy udělat?
T: Přemýšlel jsem o tom: Letos v létě pojedeme na Ibizu a Mallorku.
B: Mhm.
T: Obojí.
B: Na Ibize už jsem byl. Ano, tu taky miluju.
T: Já taky. Myslím, že Ibiza je lepší než Mykonos, Bille…
B: Ano, Ibiza je skvělá.
T: Jak jsem říkal, byl jsem na Mykonosu, mimo sezónu. To musíš opravdu říct. Protože se tam nic nedělo. Všechno bylo zavřené.
B: Mhm.
T: Ale zhruba si to umím představit a musím říct: Od pohledu se mi Ibiza líbí víc.
B: Mhm.
T: No, není to…
B: Každopádně když jsem poslouchal tenhle podcast, tak se tam bavili o skutečném Bierkönigu. Teď abych to stručně převyprávěl: Byl zavražděn. Ten člověk, který – bohužel jsem zapomněl jeho jméno – který tenkrát „otevřel Bierkönig“…
T: Ano… počkejte… „Bierkönig“ je jeden z největších barů…
B: Ano, je to jeden z největších, kam chodí všichni.
T: Každý večer je tam nějaká…
B: Kozy venku…
T: … Jürgen Drews vystupuje…
B: Jo, přesně tak. A pak…
T: Jmenuje se Jürgen Drews?
B: Ano, myslím, že ano. Jürgen Drews. Ano.
T: Nebo je to Jürgen…
B: Ten, co se plácl do prs…
T: Přesně tak, své ženy… nebo je to Jürgen Drews, který uváděl pořad „Zonk“: „Jdi do toho“?.
B: (smích) Ne, to je Jürgen Draeger (Jörg).
T: Aha, to je Jürgen Draeger (oba se smějí).
B: Já ho mám taky rád.
T: Já ho mám taky rád. Ano. (směje se)
B: Ale počkej – a vůbec: oni to takhle vyprávěli a on měl – slyšel jsem druhý díl – a pak měli obchod se zvířaty. Ta rodina. A já jsem si takhle myslel: Zverimex mi připadá tak nechutný. Kdo má…
T: Co to je? „Obchod se zvířaty“… Takže je to útulek pro zvířata, nebo?
B: Vždyť to znáš ze starých časů.
T: Kde se prodávají hadi… exotická zvířata…?
B: Ano. Je tam všechno. Křeček, morče, potkan…
T: Tygr?
B: Ne…
T: Něco takového? Ne.
B: Myslím, že had. Hadi…
T: Ve zverimexu?
B: … gekoni nebo tak něco.
T: Aha, něco takového. Mhm.
B: Nebo možná takový… já nevím… miniaturní mikrokodýli (směje se) nebo tak něco… já nevím (ušklíbne se). Ale znáš je z dřívějška. Kdysi jsme jednoho ukradli, ve zverimexu.
T: Ano, myši. Ale to byl obchod se zvířaty.
B: No, to je právě to, co myslím. To je přece to samé, ne?
T: Já nevím. Zoo zní tak nějak exoticky.
B: Jo, ale to je to, co myslím: zverimex a zooobchod, že ještě existují… To mi přijde takové nemoderní. Když jsem to slyšel v podcastu, tak jsem si říkal: Dobře, tenkrát – vzpomínám si, jak jsme tam jako děti rádi chodili. Všechno jsme si prohlíželi. A prosili mámu: „Můžu si vzít křečka? Nebo jestli můžu mít nějaké zvířátko?“… ale mně to přijde tak nechutné…
T: No, kdo to má, ten se dneska nedíval na žádné disneyovky. V disneyovkách tě už od útlého věku učí, že zvířata nejsou…?
B: Ale že to ještě nebylo zrušeno… nebo to už neexistuje?
T: Obchod se zvířaty?
B: Ano.
T: Ano, jsou tam.
B: Ještě tam nějaké jsou?
T: Jo, určitě.
B: Ale také tady v Americe, v Los Angeles?
T: No, například v New Yorku prodávají…
B: Psy, já vím…
T: Psy ještě… tam je opravdu špatný obchod se zvířaty…
B: Ano.
T: … v New Yorku… To je dost hrozný.
B: Ano.
T: To bys nevěřil. Zrovna jsem se tam vrátil: všude jsou obchody se zvířaty, na každém rohu.
B: Ano, ale myslím, že s těmi psy to není tak hrozné… protože je hned prodávají… každý si tam koupí psa, ne?
T: No, v takovém malém akváriu vidím jen dvacet malých jezevčíků. Tlačí se v koutě od sedmi ráno do sedmi večer. Všichni trapčí jeden přes druhého. Všichni se poserou a pochčijou. Myslím, že je to opravdu špatné.
B: No jo, ale já to řeknu takhle: když jsou u chovatelů… všichni ti malí pejsci… vždycky jsou v takovém malém. Všichni leží na sobě a přes sebe.
T: Ale taky se občas můžou projít po trávě. Já taky nejsem příznivcem množíren. Takže… víš… já jsem vždycky všechny své psy zachraňoval.
B: Já vím.
T: Já vůbec nejsem fanda množíren. Ale vystavovat je celý den v akváriu, a pak s nimi znovu a znovu… to je také požadavek, který vytváříte. Jistě. Lidé chodí kolem a říkají: „Panebože! Ti malí jezevčíci!“
B: Ano, tenhle byznys se zvířaty. Já vím.
T: Když přijdou turisté, tak si je koupí. A pak se chovají další a další a to vlastně není v pohodě.
B: Ne, to si myslím taky. Ano, taky si myslím, že to není v pohodě. Myslím si, že je to prostě těžké téma.
T: Já si myslím, že by to mělo být zakázané, takový zverimex…
B: Ale takový zverimex – jako had a pavouk a akvárium a vedle toho krysa a křeček… vždyť… k čemu to vlastně je?
T: Jo. Dobře, potkani… já bych ti taky koupil pěkného potkana…
B: Fuj, ne. (Tom se směje) No, myslím, že je to šílené, že to dělají. A že to můžou dělat.
T: Myslím, že to někdy udělám…
B: To je tak oldschool.
T: … pořídit si krysu a dát ji na noc někam do domu. A ty bys ji našel. Nějakou hodně tlustou a s hodně velkým, velkým ocasem.
B: Myslím, že bych umřel. Myslím, že bych opravdu umřel.
T: Myslím, že to někdy budu muset udělat. Tak nějak… až ti bude pětatřicet nebo tak něco.
B: Ne!
T: K tvému výročí, k tvým velkým narozeninám.
B: Panebože, na to nemůžu ani pomyslet. Hned mi naskočila husí kůže.
T: Ale chtěl bych ti dát nějakou agresivní (Bill se směje). Opravdu agresivní krysu. Která byla vychována s krví. S lidskou krví.
B: Víš, proč se krys tak bojím? Asi proto, že jsem se kdysi díval na film Krysy.
T: Mhm.
B: Kde krysy ovládnou město. To je opravdu špatný německý film. Díval jsem se na něj, když mi bylo, myslím, nevím, sedm let…
T: Ano.
B: Uáá!
KAULITZ KOLUMNA
B: Tak mě tenhle týden zase jednou šokoval tisk, ne kvůli nám, ale kvůli tomu, že jsem se konečně dočkal, že seberou Oscara Willu Smithovi, a on teď dostane desetiletý zákaz. To je vtip.
T: To je všechno?
B: Chci říct…
T: V žádném případě…
B: Chci říct, že to je jako největší vtip… A „nejlepší“ na tom je, že může být pořád nominovaný!
T: Dobře, ale co to znamená? To znamená, že musí nahrát videozprávu z domova nebo co?
B: Přesně tak.
T: Ale no tak.
B: Takže je to vlastně ještě lepší: Vždyť on tam ani nemusí chodit a účastnit se těch keců…
T: Jo, ale to vůbec nedává smysl. Buď ho vyloučí akademie-
B: (sarkasticky) Vyloučí ho z té úžasné akce.
T: Huh????
B: Hlavně, jako by… nejdůležitější je být nominovaný a vyhrát, o to přece jde. Když tam ten večer budeš, abys to viděl naživo, myslím tím…
T: Můžeš ušetřit peníze, které bys utratil za drahý oblek…
B: Jo… přesně tak. Myslím, že teď…
T: Co teď vůbec dělá? Víš o tom? Sledoval jsi to? Dělá vůbec něco? Dává nějaké výpovědi nebo tak něco? Já jsem s ním moc nejednal.
B: Četl jsem, že se zřejmě skrývá někde v Dubaji, ale…
T: V Dubaji?
B: To je mi ještě víc nesympatický. (Oba se smějí) Já bych si řekl něco jako: „Panebože, to je úplně špatné místo“.
T: Chladí se snad se všemi influencery v Dubaji, nebo jak? (směje se)
B: Jo, a taky na takovém… velmi obtížném území, víš?
T: Dneska jsem se zase googlil a víš, čeho jsem si všiml? Vlastně ne aktuální titulky, ale zjistil jsem, že je zajímavé, co lidi zajímá…
B: Mhm.
T: A lidi; když si mě vygooglujete, tak jenom „Tom Kaulitz“; první věc, která je doporučená, tak co lidi googlují, je:-
B: Bohatství.
T: První věc je: „Je Tom Kaulitz milionář?“.
B: Mhm.
T: Vlastně ta otázka je trochu divná, myslím, že bych si spíš myslel, že se lidé budou ptát: „Je miliardář?“.
B: Jo.
T: To je právě to zajímavé. A druhé doporučení zní: „Kolik má Bill Kaulitz hodnotu?“.
B: Mhm.
T: „Jak bohatí jsou bratři Kaulitzovi?“
B: Jenom to…
T: Jo, jen to!! To je to jediné, co lidi zajímá, jenom peníze.
B: Jo.
T: Proč je to tak?
B: Nevím.
T: Co si myslíš?
B: Možná bychom si měli přečíst zůstatek na účtu. (směje se)
T: Jo… ale pak… teda jasně.
B: Ale pak by to byla nuda.
T: Jo, pak by to byla nuda. (oba se smějí) A taky by se hodně zvýšila žárlivost… (oba se smějí)
B: VÍŠ, CO JSEM TENHLE TÝDEN ČETL!!! Takeshiho hrad se vrací. A vlastně už jsme o tom slyšeli, protože nám to lidi už říkali, a teď jsem to opravdu viděla v tisku: „Takešiho hrad se vrací.“ A mohlo by to být…
T: Kde???
B: Myslíš, že jsme s tím začali?
T: Jo?!
B: Jo, taky si to myslím.
T: Ale myslíš, že bychom mohli…
B: Ale proč bychom to tedy nemohli uspořádat????
T: Nemohli bychom se toho zúčastnit???? Haló? Kdo to produkuje?
B: Já nevím! Jen jsem o tom všude četl, zapomněl jsem, kdo to byl… Nějaká televizní stanice…
T: Tak jestli nás producenti Takeshiho hradu poslouchají, rádi bychom se toho zúčastnili!!!
B: Ano!
T: V jakékoli podobě.
B: Takže bychom je rádi zastřelili vodou nebo něčím takovým…
T: Ne, já bych chtěl být posledním nepřítelem!
B: Poslední nepřítel, jo.
T: Víš?
B: Chceme bránit hrad…
T: Přesně tak.
B: -a střílet lidi.
T: Protože kdysi tam vždycky byla taková divná autíčka, jako v Mario Kart, a ty jsi musel střílet po ostatních.
B: Ale já to teď říkám producentům: Udělejte VIP-verzi! Takeshiho hrad VIP, to funguje ještě líp.
T: Jo.
B: Protože to jsou vždycky moje nejoblíbenější pořady, když se vezme normální pořad a přidá se VIP.
T: A pak se toho budeme účastnit. Ale ne jako soutěžící-
B: Jo, ale ne jako soutěžící, to nechápejte špatně! (oba se smějí)
Pak jsem četl, hodně lidí o tom psalo, a pak jsem si říkal, co to je. Třeba „Stern“ píše: „Proč je Tokio Hotel-star singl“, tak tím jsem myšleno-.
T: To není možné.
B: Proč to nemůže být?
T: No, tím „Tokio Hotel-star“ jsem většinou myšlen já….
B: Jo, tentokrát jsem to byl já.
T: Dobře.
B: A… píšou „Proč je Tokio Hotel-star pořád singl“ a v tom článku se mluví o nové písni „HIM“. A já jsem zveřejnil prohlášení o HIM a mluvil jsem o tom, jak se ta píseň vyvíjela, naše nová píseň, jak jsme ji psali a jaký byl nápad, a že jsem si uvědomil, že mám trochu problém s intimitou a závazky, protože jsme… A proto jsme řekli, že ta píseň je tak trochu o… skoro imaginární lásce, o lásce, která existuje jenom v hlavě, a myslím, že to je taky důvod, proč se například někteří lidé zamilovávají do celebrit, protože je to snadné, je to příjemné, každý by to mohl mít, a existuje to jenom v hlavě.
T: Takže se to nikdy nestane skutečností.
B: Nikdy se to nestane skutečností. Takže je tam takový vztah, který je taky daleko víc rozvinutý ve vaší hlavě, a pak já nevím… Pak masturbujete kvůli té celebritě, nebo si prohlížíte fotky… Nebo když jste velký fanoušek, tak si vyvěsíte plakáty a máte všechny ty fantazie a myšlenky a tak… A tak to je trochu to, o čem zpíváme v HIM, nebo… Já nevím, když jsi dneska třeba nadrženej, tak prostě vlezeš do nějaký aplikace a swipuješ doleva a doprava, nebo prostě píšeš těm lidem a posíláš jim dic-fotky nebo akty, nebo si spolu honíš na netu, cokoliv… Ale to všechno je takový anonymní a pro krátkodobý uspokojení, a pak už s tím člověkem není žádnej vztah. Nebo třeba já: Já mám taky v telefonu pár čísel, o kterých vím, že když jsem zrovna nadržený, tak si pošlete pár fotek a víc už toho nikdy nebude!!!
T: Aha, dobře? Prostě si něco pošlete a „uděláte“ se spolu virtuálně?
B: Jo!
T: To jako vážně? To taky děláš takové věci?
B: Mhm! Jo, ale to si lidi jenom posílají ty věci a vzrušují toho druhého, ne víc! A nikdy to nebude víc! Nebo-
T: Ano, to zůstává nejasné. Je to prostě…
B: Jo, nebo prostě swipe… Existují i… „Grindr“ například…
T: Ale to je pak možná pro některé lidi taky zajímavé, že je to fantazie, která se nikdy nestane skutečností!
B: Přesně tak!
T: A právě to z toho dělá tak trochu „prasárnu“ nebo „ilegál“… Je to rychlé, neurčité… A hlavně to jde bez jakékoliv zodpovědnosti.
B: A přesně o tom jsme se bavili ve studiu, když jsme tu písničku psali. A pak jsi mi řekl: „Myslím, že jsi takový!“
T: Jo.
B: – „Že máš prostě vždycky rád lidi a zamiluješ se jen do těch, o kterých víš předem-„.
T: – „Tak to nepůjde!“
B: „To znamená, že v hlavě“-
T: A tak se ti líbí ten „boj“ v hlavě, líbí se ti ty vzestupy a pády, to sem a tam… Ty už předem víš, že to k ničemu nepovede, a proto to… To je tvůj pohon, zároveň je to taky tak trochu jako „ego“, ale taky si myslím, že už předem víš, že to k ničemu nepovede, a proto ti to přijde skvělé, vzrušující a napínavé. A pak si s tou divnou věcí pleteš lásku a štěstí, zatímco ve skutečnosti hluboko uvnitř víš, že to nikdy k ničemu nepovede. Víš?
B: Mhm. Ale to je vlastně smutný, ale myslím, že máš pravdu, protože jsem si to tehdy uvědomil a říkal jsem si, jako: Jo, možná mám problém se skutečnou intimitou, protože prostě vím, že s nimi nikdy nebudu mít vztah, je to prostě nereálné. A pak v tom rád „pokračuju“ ve svých představách a prostě trčím uvnitř toho „vztahu“, který vlastně žádným skutečným vztahem není. A pak jsme to všechno sepsali a udělali z toho písničku HIM, a tak to samozřejmě spousta lidí okopírovala a řekla: „Proto je Bill nezadaný, protože má problém s intimitou.“ A tak se to stalo.
T: Vážně?
B: To je taky trochu trapné, ne?
T: Tak jsem četl něco vtipného, totiž „Das neue Blatt“, mimochodem taky skvělý časopis, každý, kdo to ještě neudělal, by si ho měl předplatit: „Heidi Klum a Tom Kaulitz: To nás tento týden potěšilo! Hurá- Už zase spolu flirtují! Moderátor-„… to je taky vtipné, ne? Popisovat Heidi jako moderátorku!
B: Vtipné…
T: To by mě nenapadlo… Ale spousta lidí to vlastně píše… „|Moderátorka a hudebník byli vítanými hosty na okázalém večírku kolem nejvýznamnějšího filmového ocenění na světě“.
B: Tak to nevím, jestli jste byli vítanými hosty. Myslím, že někteří lidé také valí oči, když přijdete. (oba se smějí)
T: To je blbost. „Tam se představili důvěrně jako vždycky: Včetně veřejných polibků.“ Víš, jako by… Mimochodem, „Veřejné polibky“, to je skandál… „Hodně tíhy muselo padnout z různých fanoušků, po tom všem, co se kolem páru v poslední době dělo.“ Cože?
B: Cože?
T: Tehdy mě napadlo: „Co je to za nepořádek? “ Tom mluvil o dítěti a o návratu do Německa, Heidi to zřejmě moc nepobavilo. To všechno už jsou staré zprávy, láska zvítězila.“
B: Co je to za historku?
T: Bille, není to šílené???? O tom jsem NIKDY neslyšel, v podstatě o ničem z toho, a oni si prostě myslí, že jako: „Člověče, fanoušci budou mít radost, že spolu zase vycházejí, vždyť se nedávno hodně pohádali…“.
B: Prosím???
T: Není to šílené?
B: Šílený.
T: To je skvělý titulek.
B: To je opravdu úplně vymyšlené, vtipné. Hlavně… dítě a Německo??? Vždyť…
T: Jo… já mám něco jiného, Bille. (Směje se) Já mám něco jiného. A sice: Také z jednoho skvělého časopisu, „Woche heute“, jsme s Güntherem zapleteni do skandálu.
B: S kým?
T: My, s Güntherem.
B: Já a ty???
T: No, tak trochu. Konkrétně: „Nová facka…“ – vlastně ani nevím, jestli o tom chci mluvit… „Nová facka…“. (znovu se zastaví, oba se smějí)
B: Teď si to přečti!!!
T: „Nová facka pro jeho ženu: Jak dlouho to manželství vydrží?“ Takže mezi Güntherem a jeho ženou… a hele, my jsme tady taky, podívejte se na tu fotku: „Co kolegové-„, tak zřejmě jsme kolegové od Günthera-.
B: Aha, Günther Jauch!!! Celou dobu jsem si myslel: Jaký Günther??? A já jsem si říkal: „To je Günther?“
T: Ano, Günther Jauch! A teď je to o tom, co kolegové, my jsme kolegové, tady je taky fotka, kde jsme jako se slunečními brýlemi, to je taky legrační, „co kolegové prozradili“, a tak říkají, že dáváme výbušné informace-.
B: Neeee!!!
T: -že dáváme výbušné informace podle manželství Günthera, a taky se mluví o některých dalších, protože on flirtoval s blonďatou studentkou v pořadu „Wer wird Millionär“ (Kdo chce být milionářem, Jauch je moderátor), a teď dáváme taky informace o jejich vztahu, protože jsme říkali, že býval sukničkář-
B: NE!!
T: -a jak dlouho to manželství vydrží. Já jsem z toho byl trochu rozpačitý.
B: Oh, to je trapné!!! Doufejme, že Günthera Jaucha a jeho ženu potom nerozdělíme…
T: Můžu jen říct, milá… ehm… Theo! Protože to je jeho žena, to už nemůžeme říct, když jsi tam vlastně ani nebyla a on byl jenom sukničkář, protože jsi tam taky seděla.
Oba: Bylo tam hodně žen!!! (oba se smějí)
T: Ale třeba i Thea! To si nepamatujeme.
B: Ale ejhle, já si taky nepamatuju, s kým šel domů!
T: Ne.
B: Taky to mohl být muž. (oba se smějí)
T: Tak se teď kvůli nám nerozcházejte, prosím! My se toho nechceme účastnit.
B: Ne, prosím ne!!! Kvůli nám, to by byla blbost.
T: To už je taky hodně dávno!
B: Ten večer nebyl až tak výbušný.
T: Taky už je to zastaralý! (oba se smějí)
B: Ano, je to zastaralé. Je to příliš dávno, Theo. Thea? Tak se jmenovala?
T: Jo. Takže všechno je v pořádku, Theo, nedělej si s tím starosti.
B: Nedělej si s tím starosti, „Theachen“ (-chen = německá přípona pro zdrobnělinu). Zůstaň s Güntherem.
DURCHGEKAULITZT
B: Marleen nám napsala – počkat, nejdřív musíme říct, že jsme tento týden nedostali moc zpětné vazby – ne, to vlastně není pravda, dostali jsme hodně zpětné vazby, ale jen pár námětů, protože většina e-mailů byla vlastně krásná pochvala za podcast-
T: S Janem a Olli-
B: S Janem a Ollim, přesně tak. Proto…
T. Protože si myslím, že oblíbený podcast mnoha Kaulquappens je samozřejmě Kaulitzhills-.
B: Mhm.
T: A po něm následuje Fest und Flauschig. Myslím, že u nás je to stejné.
B: Ano, to je pro nás to samé.
T: Je tam Kaulitzhills, ten díl jsem si poslechl tak dvakrát, třikrát, čtyřikrát, nevím, a pak si poslechnu poslední díl od Jana a Olliho, Fest und Flauschig. A myslím, že tam jsme se opravdu trefili do černého. Hodně lidí z toho mělo radost, a tak vám chci opravdu poděkovat za úžasnou zpětnou vazbu! Bylo to velmi zábavné číst-
B: Ano.
T: Při natáčení toho dílu jsme si užili spoustu legrace, myslím, že jsme se s Janem a Ollim také spřátelili.
B: To si myslím taky. A taky jsme si nechali pár věcí, na které se můžeme Jana a Olliho zeptat jindy.
T: Jo, to jsem právě chtěl říct, protože nějak mám pocit, že to nebylo naposledy.
B: Ne.
T: To znamená, já bych si to přál, určitě.
B: Já taky.
T: I když s námi nebudou dlouhodobě, jsou příliš úspěšní se svým podcastem. Nechtěli by s námi dělat něco dlouhodobě, ale třeba občas.
B: Možná to uděláme jednou za rok nebo tak něco.
T: Jo…
B: Víš?
T: Nebo jednou za měsíc. (oba se smějí)
B: Jo, ale taky si myslím, že bychom to mohli dělat častěji. Myslím, že by se mohli zase přidat.
T: Chtěl bych, aby příště přijeli do LA, pak bychom mohli jít pařit.
B: Ano, to by mi taky přišlo skvělé! Chtěl bych s nimi zapařit hodně nóbl. Aby se cítili trapně-
T: Aby se taky nemuseli držet zpátky! Na to jsem přišel, Jan, chudák, si nemůže zapálit cigaretu v Kolíně, protože na něj blbě koukají-.
B: Já bych chtěl, aby letěli vrtulníkem s Bradem Pittem a Leonardem DiCapriem-.
T: Přesně tak, pořádně se bavit. Coachella by byla fajn.
B: -a letět na párty Kim Kardashian. To bych s nimi chtěl zažít. Víš?
T: Jo.
B: Na téhle úrovni.
T: Musíme něco vymyslet, myslím, že třeba i na jejich narozeniny. Olli říkal, že je ve stejném roce jako Heidi, ale narozeniny nemá ve stejném roce, protože jinak bych řekl… s Heidi k padesátinám-
B: Může přijít na oslavu…
T: – Bude se toho hodně dít.
B: To je pravda… to bude podobné tomu, co jsem právě popsal.
T: Ano. (oba se smějí)
B: Ummmm… pak, co se ke mně dostalo, od Marleen… což mi přišlo velmi vtipné, protože to bylo jako telepatie. Protože jsme se na to s Tomem už ptali, a já jsem se na to chtěl zeptat Toma, protože jsem si myslel, že by ho to mohlo přivést do rozpaků, a už jsem si to napsal, a teď ta otázka opravdu přišla tento týden. „TATsächlich“!
T: Aha, Tatsächlich, mhm.
B: Ano. Tatsächlich. Podle Marleen. A ona se ptá: „Jakou nejdražší a nejzbytečnější věc jste si kdy koupil?“ A ona už něco uhodla a řekla: „Myslím, že pro Billa jsou to šperky a pro Toma auto.“
T: Yeahh…
B: Obojí není správně. Já bych řekl. Ne?
T: Umm…
B: Nejdražší věc, kterou jsme kdy koupili…
T: Takže zbytečné…
B: Nejdražší věc, kterou jsme kdy koupili, byl dům.
T: Ano, nejdražší věci, které jsme si koupili, jsou nemovitosti, ano.
Oba: Ano.
T: To bych taky řekl. PRÁVĚ TEĎ…
B: Právě teď ano… v plánu je také jachta…
T: Teda, to jsem chtěl jenom říct, ještě je v plánu jachta, že… (Bill se směje).
B: Jo, ale, teda myslím, že to se asi nepočítá… Ona asi přemýšlela o něčem jako… Víš, něco fakt…
T: Teda, no…
B: Já myslím, že druhá věc, o které přemýšlím, je…
Oba: Dovolená.
T: Ano.
B: Myslím, že nejvíc peněz, co jsem utratil najednou, bylo za dovolenou.
T: Jo, určitě.
B: Takže taky dražší než nějaký šperky nebo tak, takže opravdu dovolená. Protože my taky jezdíme na dovolenou se spoustou lidí…
T: Jo, to si myslím taky. Dovolená a domy, to je to, za co jsme utratili nejvíc peněz. A samozřejmě dovolená… To je trošku extrémnější, protože člověk má třeba jenom ty dva týdny, a pak se vrátí domů a už mu nic nezbývá. U domu je to věc, za kterou jste utratili hodně peněz. Ale aspoň tam bydlíte nebo tam bydlí někdo jiný. Za ty peníze opravdu něco dostanete.
B: A nejzbytečnější…
T: Dovolená je prostě potom pryč.
B: A nejzbytečnější? Co myslíš, za co jsme nejvíc zbytečně utráceli? Já to vím.
T: Nejzbytečnější… Ano, to vím taky.
B: Dobře, řekni mi to.
T: Takže jsme zrenovovali celý pronajatý dům…
B: ANO! To jsem chtěl taky říct!!!
T: Ano, takže jsme zrenovovali celý pronajatý dům-
B: V Hamburku.
T: A jako… SKUTEČNĚ celý dům… a-
B: Takže skoro jako by nám patřil.
T: Jo, všechno jsme tam zrenovovali, koupelny, nové… a myslím, že jsme tam nakonec bydleli asi rok.
B: Jo. My jsme to celé zrenovovali.
T: Celý dům, postavili jsme nový plot…
B: My jsme vlastně postavili nový dům.
T: Uvnitř i zvenku dům, všechno… A pak jsme po roce odešli a ten chlap si v podstatě pořídil nový dům. A dokonce jsme za to platili nájem, představ si to!
B: Jo, přesně, to bylo tak hloupý. To bylo hloupý.
T: Jo. To bylo tak hloupý. Byl to tvůj nápad, ne?
B: Mhm.
T: Katharina nás taky oslovila, Bille, a Katharina nám poslala moc hezký e-mail a docela dobře tomu rozuměla… Jako, mluvili jsme o těch ztracených oblastech a domech… nebo ne úplně ztracených, ale o těch domech, které se nacházejí osamoceně někde uprostřed ničeho, a člověk si vždycky říká, co tam ti lidé dělají… a ona má stejný pocit, když tam jede, protože bydlí v Utahu, a říká, že je to opravdu divný kraj, žije tam hodně mormonů, a někdy ty rodiny mají hodně dětí, o kterých vlastně neví… U jedné rodiny například, to jsou její sousedi, to mi přišlo šílené, říkala, že v té rodině je tolik lidí, a taky tolik dětí, že u těch žen vlastně nevíte… to je tam manželka? Tak to je matka, nebo to jsou dcery? To v podstatě nevíte, tam je opravdu tolik dětí, že vůbec netuší (smích). A taky říkala…
B: To je šílený!!!
T: Jo, to je zajímavý kraj. A Katharina se nás taky zeptala na něco zajímavého, a sice: „Dovedete si představit, že byste byli členy sekty? Nebo dokonce vůdci? Co se týče LDS nebo mormonů.“
B: Tak já se o sekty hodně zajímám, proto jsem se tolikrát díval na dokument o scientologii s Leah Remini, protože mě fascinuje, jak se do toho lidi dají vtáhnout… Pak Svědkové Jehovovi… taky o tom něco sleduju, to je taky šílený… to je ještě šílenější.
T: Kdysi nám klepali na dveře, to si ještě pamatuju…
B: Jo.
T: Když jsme bydleli v Hannoveru. Svědkové Jehovovi přišli mnohokrát a snažili se…
B: Jo. A mně to přijde docela zajímavé, já jsem to sledoval, a myslím si, že ty sekty… Teď jsem se taky díval na dokument na Netflixu, který se taky zabýval „sektou“, která byla daleko neškodnější, ale myslím si, že samozřejmě všechny ty sekty jsou nebezpečné, protože můžou vyvinout neuvěřitelnou dynamiku a každý by neměl doslova žádné skrupule.
T: Mhm.
B: A proto jsem si samozřejmě NIKDY nedokázal představit, že…
T: Byl takový skvělý film…
B: Ano, myslíš ten s Danielem Brühlem?
T: Myslím, že ano.
B: Jo, přesně tak. Jmenuje se… Dignidad. Colonia Dignidad. Nebo tak nějak.
T: Ano, přesně tak.
B: Colonia Dignidad, nebo tak nějak…
T: To je dobrý film.
B: To bylo taky šílený, myslím, že to bylo v latinsko-amerických… A oni jsou odříznutí od všeho a nejhorší je, že ti lidé, kteří jsou v té sektě, si to opravdu myslí! Víš? Tak oni se nerozhodnou, že tomu věří, ale většinou se do toho opravdu narodí. Přenáší se to přes mnoho generací a třeba svědkové Jehovovi, ti opravdu věří, že přijde apokalypsa. Konec světa. A že ONI jsou jediní, kdo přežijí. A všichni ostatní ne. To znamená, že všichni ostatní, kteří nevstoupí, zemřou! Víte? A oni jsou o tom opravdu přesvědčeni! Nebo scientologové…
T: Jo, ale s tímhle předpokladem si myslím, že jako: „Klidně tomu věřte… Mně je to u prdele.“
B: Ne ne ne… samozřejmě to má úplně jiný účinky, což ti teď nemůžu krátce vysvětlit, o tom bys mohl udělat celej díl, ale-
T: Ale já myslím, řekněme, že jenom víra, že svět skončí…
B: Ano, můžeš tomu věřit, mně je to jedno… ALE samozřejmě s tím potom přijde spousta věcí, které s tím musí souviset. Většinou je to taky tak, že se nesmí stýkat s okolním světem a taky s lidmi, kteří nepatří k tomu náboženství… nebo no, sektě, to nejsou náboženství, ale sekty, stejně jako scientologové, ti nemají ani internet!!!! Nemají ani přístup k tomu, aby zavolali policii. Nemají telefony, nemají osobní… to jim nepatří! Jsou odříznuti, žijí-
T: Kdo teď?
B: Scientologové.
T: Cože? Opravdu?
B: Jsou izolovaní od okolního světa, pak jsou výjimky, jsou taková různá „stádia“, když jsi třeba členem „Sea Org“ a pracuješ pro scientology, tak jsi odříznutý od všeho, žiješ na jejich pozemcích, oni vlastní obrovské pozemky, skoro města, a tam žijí jenom scientologové, je kolem nich plot, jsou odříznutí, nemají nic společného s ostatním světem, žijí jako… já nevím, jako před stovkami let nebo tak, nevědí o ničem zvenčí…
T: Páni…
B: Víš?
T: Mhm.
B: A pak jsou celebrity-scientologové, kteří samozřejmě nejsou tak odříznutí od světa, ale přesto se do toho často rodí, taky jako Leah Remini, která natočila ten dokument, ta se do toho narodila a dlouho si myslela, že dělá něco dobrého pro svět. A vždycky si myslela: „Musím…“ Postupně, skoro jako když loupete cibuli, si to uvědomíte: „Aha, to ani není pravda!“ … jako dítě, které zjistí, že Santa Claus neexistuje. A každý rok si víc a víc říkáte: „Aha, není to pod tou maskou můj dědeček? On se za něj jen vydává? Není to ve skutečnosti skutečný Santa Claus?“ A tak se to stane. A to je to samé! S takovými sektami. Jednoho dne si to uvědomí: „Aha, to všechno byly jenom kecy? Všechno, co nám říkali? To je šílenství!“
T: To je šílené, na to se chci taky dívat.
B: A proto jsem si to nikdy nedokázal představit. Ale přijde mi to strašně zajímavý, miluju tyhle věci.
T: Ale když se vrátím k té otázce, kdybych si dokázal představit, že bych byl vůdcem vlastní sekty, tak určitě!
B: Ano, rozhodně!
T: Ano. (Oba se smějí) Chci říct, rozhodně, ne?
B: Ano, kaulitzhillská sekta.
T: Ano, kdybych si představil, že třeba tady nahoře bychom koupili ještě nějaké pozemky tady kolem, v podstatě celý kopec, víš? A měli bychom tady všechny naše přátele, a je jich čím dál víc…
B: Ale samozřejmě by to bylo úplně jiné…
T: Bylo by to vtipný a úžasný, a my bychom se skvěle bavili!
B: Jo, a samozřejmě bys taky mohl… je to dobrovolné, víš? Nejhorší na tom je, že oni můžou…
T: Ne, já bych to udělal tak zábavně, že by ani nechtěli odejít.
B: Nejhorší na tom je, že se radikalizují!
T: Jo, to jsou asi ty skupinové dynamiky, ne? Asi se to tak vyvinulo, myslím, že to tak ani na začátku u mnoha případů nebylo.
B: Mhm. Ale taky jsem sledoval další zajímavou…
T: Proto je vždycky potřeba nějaký vůdce, a já si myslím, že bych byl dobrý vůdce.
B: Mhm… (Tom se směje) Myslím, že bychom se o to mohli dobře podělit.
T: Jo.
B: Pak jsme dostali e-mail od Jannise, to mi taky přišlo vtipné. A on píše: „Ahoj, vy dva chlípní mloci: Řekněte mi…“
T: Aha, my jsme tenkrát taky měli mloky!
B: Ummm… píše: „Asi jste utrousili své jméno, abyste něco dostali, třeba stůl v restauraci apod. Ale jsou i chvíle, kdy vám vaše jméno překáží?“ Ano a ano.
T: Jo… právě přemýšlím o tom, kdy naše jméno překáží… (oba se smějí).
B: TO JE SKVĚLÝ!!!
T: Ne, myslím jako… Někdy jsou chvíle, kdy to jméno nevyslovím, protože nechci… Já nevím… A taky je to tak.
B: Ne, ale to je často! Například když si v Berlíně objednám pizzu…
T: Jasně, a ty nechceš…
B: Nikdy, především ne, protože on má pak moje telefonní číslo, a pak by hned řekl: „Počkej? Cože? Bill Kaulitz? Skutečný Bill Kaulitz?“ Na takovou diskusi nemám náladu.
T: Ano.
B: Takže objednávání pizzy… nebo taky když musíš někde ukázat občanku, třeba když jdeš do stánku v mikině, a pak po tobě chce občanku, to mě taky štve… protože pak se na to dívá-
T: Ano, určitě.
B: To jsou momenty, kdy si myslím, že-
T: Taky když to nemusím dělat, třeba při rezervaci stolu, tak to ani nedělám, protože nechci, aby ti lidi někomu volali a říkali jako: „Dneska přijdou“ nebo tak něco, víš…
B: ALE samozřejmě, že to jméno taky často používám, když je třeba plně obsazeno.
T: Když je plně obsazeno, tak ano.
B: Když je plně obsazeno, nebo je to velmi exkluzivní restaurace, tak říkám své asistentce: „Zahrajte na kartu celebrity.“ A když je to plně obsazeno, tak to říkám své asistentce. A on to pak ví, dobře… Protože normálně…
T: Víš, kde taky nerad říkám svoje jméno? U všech věcí, kde si někoho „objednáte“, třeba u všech služeb, protože víte, že když řeknete jméno, bude to dražší.
B: Bude to dražší, ano. Já to taky nedělám.
T: Například já chci… já nevím. Když si chceš zrenovovat terasu nebo tak něco…
B: Ano.
T: -A teď někdo přijde a vylije beton, to neřeknete předem: „Dobrý den, Bill Kaulitz, chtěl bych nový beton,“ protože pak už víš, že to bude stát třikrát tolik než normálně.
B: Prostě jsem tady někoho měl, měl jsem tady různé lidi, kteří tady měli věšet zrcadla. Protože moje chodba…
T: Protože chceš mít ještě víc zrcadel, aby ses na sebe mohl celý den dívat.
B: Přesně tak.
T: Ty máš jedno třeba nad postelí.
B: Přesně tak. (směje se)
T: Takže v podstatě chceš mít celý strop zrcadlový, aby ses na sebe mohl dívat nahý.
B: Každopádně, takže přišli různí lidé, a to, co taky dělám, je například to, že si před příchodem sundávám šperky.
T: Ano.
B: Takže si sundám hodinky…
T: Aha, to je dobrý nápad, ano.
B: A sundávám si všechny šperky, protože si vždycky myslím, že se mi hned podívají na zápěstí, a když vidí, že nosím ten drahý šperk, tak to poznají: „Tady jsou peníze!“
T: Mění ceny.
B: Na sto procent!!! Já přesně vím, že to bude stát asi dvakrát tolik.
T: A jak jsem říkal, je to stejné i se jménem, vždycky máme falešná jména, i pro odbavení v hotelech-.
B: Přesně tak.
T: Vždycky to děláme s jiným jménem. Ledaže by Bill chtěl mít prezidentské apartmá za cenu základního pokoje, pak řekne: „Ale pan Kaulitz chce mít prezidentské apartmá za cenu základního pokoje.“ A oni řeknou: „Dobře, fajn.“ (smích)
B: Jo, samozřejmě, že v hotelech je to těžké, protože člověk dostane speciální zacházení, a pak se často stává, že si myslím, že…
T: Ano, ale většinou, hlavně na dovolené a ne na služební cestě, pak vždycky používáme falešná jména.
B: Ano, určitě na dovolené, to je pravda. Protože člověk pak nechce být obtěžován.
SLADKÁ, STŘEDNĚ OSTRÁ, EXTRA OSTRÁ
Heidi: herpes, migréna nebo průjem?
T: Aha! To byla moje žena. Poslala mi několik hlasových zpráv, když jsem se ptal poprvé, a já je všechny nevyslechl. Všechny jsem si je uložil a teď jsem si jednu přehrál.
B: Mhm… herpes migréna nebo průjem?
T: Upřímně řečeno, o oparech nic nevím, protože jsem je nikdy neměl.
B: Nikdy jsem ho neměl, ne přesně… NAŠTĚSTÍ!!!
T: Jednou jsi ho měl na penisu… jaké to bylo? (oba se smějí)
B: Ne, naštěstí nic takového nemám! Nemám to v těle, a pak to nemám.
T: No jo, buď to máš, nebo nemáš, a když ne, tak to nedostaneš… já to nikdy předtím neměl.
B: U mě to nepropuká…
T: Ne
B: Ale taky musíš říct, že před naším basákem Georgem stačí říct „herpes herpes herpes“ a když to teď slyší, tak…
T: Jo, pak ho začne pomalu brnět!!! Už vidím, jak mu horní ret…
B: … otéká…
T: … a už to vyskakuje ze rtu!!!
B: Hned se mu to udělá! A proto… nebo když se ti to zhnusí! To by pro mě bylo hodně špatný, protože se mi to zhnusí docela často!
T: Jo.
B: Víš, mně stačí pomyslet na krysu a dostanu opar.
T: Ano! Ano ano ano ano
B Proto jsem rád, že to nemám.
T: Ne, samozřejmě, že jsi celý den…
B: … znechucený. Ano, jsem znechucený celý den… proto bych řekl: herpes hraju „sladký“, protože ho prostě nemám, ale vím, že lidé, kteří ho mají…
T: Bohužel jím trpí.
B: Hodně na to trpí!!! To je taky hrozný! Vypadá to na hovno!!!
T: Boah! Umím si to kupodivu dost dobře představit…
B: … představ si to!!! Taky to bolí!
T: S tím rtem… jo… strašně to zhrubne a natéká a člověk má pocit, že to každou chvíli praskne! Umím si přesně představit, jak to bolí!
B: Jo, jako kdybych měl předtím opar… v jiném životě.
T: Ale já jsem nikdy neměl… nikdy jsem neměl opar.
B: Ano, taky si to umím představit
T: Protože jen podle výrazu Georgovy tváře, když má opar, si přesně dokážu představit, jaké to je.
B: Našpulí rty…
T: Ano, přesně tak. Musí to být opravdu nechutné i při jídle a všude…
B: Atejně říkám opar… ano… „sladký“.
T: „sladký“!
B: Co tam ještě bylo?
T: Migréna a co ještě?
B: Pak říkám průjem na „střední“.
T: No jo, průjem…
B: Protože průjem přejde relativně rychle. Řeknu, pokud nemáte skutečné onemocnění trávicího traktu…
T: No mysli na sebe a na mámu v Marrákeši, (oba se smějí).
B. Ano, takže Marrákeš…
T: Vzpomínám si, že jsi byl nějak dva týdny na dovolené v Marrákeši a já ti každý den volal. A 13. den jsi byl prostě takový hubený.
B: Tak hubený jenom (oba se smějí) to byla MOJE mistrovská očista! Vrátil jsem se a opravdu jsem to musel obnovit. Žaludek a střeva, protože jsem byl tak špatný!!! Po Marrákeši… ale všichni byli takoví! Fronta v hotelu byla tak dlouhá, že to bylo šílené!
T: Takže fronta na záchodě nebo co??
B: Ne, fronta na recepci na léky… většina z nich se ani nemohla dostat z pokoje! Člověk se ani nedostal zpátky nahoru… to bylo fakt hrozný!
T: Aha… zrovna jsem chtěl říct: jestli jste taky stáli ve frontě na veřejný záchod…
B: NE! Ne na veřejný záchod!!! Ne, ne, proboha…
T: Protože pak už vím… pak je po všem!
B: Neeee ne. To bych NIKDY neudělal. Tak to…
T: Směje se
B: To nepřipadá v úvahu! Já bych mohl mít ten nejhorší průjem… ale já stejně nikdy nechodím na záchod, takže…
T: Jo, to je pravda… jo a pak migréna úplně na „extra pikantní“, protože migréna… už jsem o tom jednou mluvil… klepu tady zase na dřevo. Protože ehm… i mít tyhle klastrové bolesti hlavy, a když je máte… opravdu všechno skončilo. Takže já tady teď klepu prostě zase na dřevo, protože už je to vlastně nějaká doba, co jsem měl klastrové bolesti hlavy…
B: A myslím, že to zná každý… když vás opravdu bolí hlava a pulzuje a vy prostě nevíte, co se sebou… a nic nepomáhá.
T: Ne, proti bolestem hlavy se prostě nedá nic dělat. Nic nepomáhá. Zvlášť proti extrémním migrénám…
B: A taky nejsi schopný ničeho. S oparem můžeš v životě fungovat, i s průjmem.
T: Ano! Pořád můžeš pařit a pít… ale s bolestí hlavy…
B: Prostě si nasaď plenu a vypadni!
T: Ano! Plenu a vypadnout (oba se smějí) a jdou na párty! (Směje se) ale s bolestí hlavy už nemůžeš dělat nic, protože jsi prostě mimo provoz…
B: Jasně, já si to myslím taky. Jsem s tebou!
CO NEVÍM, TO MĚ NEPÁLÍ
B: Moje oblíbená kategorie. Mám toho hodně, hodně toho tam zase… tento týden… co tě chci naučit.
T: No. Tak já začnu. Protože mám něco z našeho „Kaulquappenu“: Jsme přece jazykoví fetišisté a lidé to vědí. Takže: „Často používáme tyto členy nesprávně“. A teď si s vámi chci udělat malý test. Jestli víte.
B: MY, nebo samotní lidé?
T: Myslím, že samotní lidé. Ale jsem si jistý: Ty také. Pojďme se na to nejdřív podívat.
B: Mhm.
T: Takže: Vždycky musíš před to dát ten člen a já ti jen řeknu to slovo.
B: Ano.
T: Dobře?
B: Ano.
T: Takže: klientela.
B: „Das“ (to) klientela.
T: To je špatně.
B: Mhm.
T: Ano.
B: Proč?
T: „Ta“ klientela. („Die“ – německy)
B: No jo, to bych nevěděl.
T: Ano. Tam to začíná. Dále: zmatek.
B: Ehm, no, když se takhle ptáš teď. To je ten… (Tom se směje) No, vlastně bych řekl „ten“ („die“ v němčině) zmatek. Ale asi je to něco jiného.
T: Ano, co to je?
B: I když… říkám: „The“ („die“ v němčině) zmatek.
T: Jo, špatně (oba se smějí).
B: Je to „ten“? („der“ v němčině)
T: „Ten“ („der“ v němčině) zmatek. Ano.
B: To je legrační, že?
T: Ano…: Část těla.
B: „Ta“ („das“ v němčině) část těla.
T: Špatně.
B: „Ta“? („der“ v němčině)
T: „The“ („der“ – německy) část těla.
B: Divné. (Tom se směje)
T: Páni, takže zatím 0 bodů.
B: To je šílené, to bych zase nevěděl.
T: Tak tedy: kočičí stelivo.
B: Mhm. „The“ („das“ v němčině) kočičí stelivo.
T: Špatně.
B: „The“ („der“ v němčině) kočičí stelivo.
T: Špatně. „The“. („die“ v němčině)
B: … kočičí stelivo (oba se smějí).
T: Dvakrát špatně. No, to je mínusový bod…: toast
B: „The“. („der“ v němčině)
T: „The“ („der“) je správně. „The“ (německy „Das“) je špatně. Řekl bych: „The toast“. („Das Toast“ – německy)
B: Takže… já bych to řekl také.
T: Ano.
B: Ale já vím, že je to „ten toast“. („der Toast“)
T: „Přípitek“ („der Toast“) je správně. Ale „přípitek“ („das Toast“) zní…
B: … hloupě.
T: Pak: vosk… vosk…
B: Chtěl jsem se k tomu vrátit a udělat to tak, jak to říkám já. Protože tak to prostě je.
T: Někdo to takhle vymyslel a v určitém okamžiku se to muselo opravit. A já bych řekl, že to prostě zní špatně.
B: Špatně… jo.
T: Vosk.
B: Mmm… „the“ („der“ v němčině) vosk.
T: Špatně. „Ten“ („das“) vosk.
B: Mmm…
T: Ano.
B: Ano, ve skutečnosti bych pro vosk řekl také „the“ („das“), ale nechal jsem se od tebe „vyvést z omylu“.
T: Ano. A pak je tu ještě několik dalších příkladů, ale… to se dá říct…
B: Mhm.
T: Ty přece jen nejsi tak úplně jazykový fetišista.
B: Ne… ano, ano.
T: Ano, ano.
B: Řekl bych, že se dnes něco naučili. Jak to dělat správně. (Tom se směje)… Takže… nechal jsem si namontovat nové žaluzie. V mém pokoji. Teď mám v pokoji elektrické.
T: Mám teď hláskovat „žaluzie“, nebo jak? Jsi blázen.
B: ŘEKNI MI TO!
T: Nesmysl. (Ušklíbne se)
B: Teď se diví, jak se to píše.
T: Ou, ale nikdo neumí hláskovat jalousie. Z FF. Já bych řekl.
B: No. Ale teď jsme „s Güntherem v pořadu“.
T: Jalousie. Takže v každém případě: J, na začátku. Jalousieeee… jalloo… J – A – L – O – U – … řekl bych… S… měl jsem do té doby pravdu? Nebo úplně špatně?
B: Zatím nic neříkám.
T: Tak to řekni, prosím.
B: NE!
T: A na konci vím… žaluzie… Možná i s Y nebo tak něco.
B: No, to musím říct: Velmi dobře. Velmi, velmi dobře, pane Kaulitzi.
T: Děkuji.
B: To by mě nenapadlo.
T: Což je?
B: Myslel jsem, že to napíšeš úplně jinak.
T: Ne, ne.
B: S Jalousiem jste odvedl dobrou práci. S E – I, na konci.
T: S I – E.
B: Ano, ale udělal jsi to velmi dobře. Já jsem vůbec nevěděl, jak to napsat. Říkal jsem si: To je takové (divné) slovo… To se prostě nepíše…
T: Ano, ale odkud se to vzalo? Asi jsi to nezkoumal. Samozřejmě že ne.
B: Já jsem to nezkoumal. Jen jsem se inspiroval. Protože v mém pokoji teď po stisknutí tlačítka…
T: Žaluzie „Jalousie“) zní téměř francouzsky.
B: Ano. Všude v pokoji mám sklo. Také mám sklo za hlavou. To znamená, že moje postel je jako akvárium. Jsem jako ryba ve vodě.
T: Ano.
B: Všude kolem je sklo. A nakonec tam mám žaluzie. Teď můžu zmáčknout tlačítko a pak takhle: „Bwww…“ (vydává zvuk, jako když se spouští žaluzie)… všechno se ztmaví. A pak ráno: „Bwww“ (vydá zvuk, jako když se žaluzie zvedá) …všechno se zase rozsvítí. Je to opravdu pěkné.
T: Opravdu elegantní. Chtěl jsem si s tebou popovídat o tvém piercingu. Vím, že to zajímá hodně lidí… Viděl jsem (to) například ve zpětné vazbě. A máš prsten Prince Alberta, že?
B: Proč to říkáš?
T: Ano, protože v případě, že by to „Kaulquappen“ nevěděli, jsem jim to chtěl říct.
B: Ne, to nevím! Nelži pořád. Nikdo ti už nevěří. (Tom se zasměje) Brzy ti nebude věřit nikdo.
T: Ne, ale máš nějaké piercingy.
B: Ano.
T: Takže.
B: A žádný princ Albert.
T: Žádný princ Albert. Ale máš například piercing v bradavkách.
B: Přesně tak. Ano.
T: Vlastně 2 nebo?
B: 1.
T: Jeden jsi měl v jazyku, ale vyndal sis ho.
B: Vyndal jsem ho…
T: Pak jich máš v obličeji několik.
B: … „to“? „To“ jsem si vyndal. V obličeji je mám také, ano.
T: Na tváři jich máš několik, že? Dlouho jsi měl jeden v obočí.
B: Ano.
T: S trochou techno…
B: … zástrčkou.
T: Techno zátka s techno kuličkou.
B: Mhm.
T: To jsi měl taky v jazyce, že jo?
B: Mhm.
T: Ve tmě to svítilo. S efektem černého světla.
B: Mhm. S tím jazykem…: jako puberťák jsem měl vždycky rád takovou věc (piercing v jazyce), protože to bylo vždycky jako: „Jak se s tím můžeš líbat?“. A tak. A pak jsi mohl líbat, koho jsi chtěl.
T: Určitě. Ale to fungovalo i s piercingem.
B: Jo, taky do rtů. Měl jsem obojí hned: Měl jsem rty i jazyk.
T: Myslím, že jsem jako teenager neměl přítelkyni, která by neřekla: „Jé, to bych chtěla vědět, jaké to je. Jaké to vlastně podle mě je?“.
B: Jo, přesně tak.
T: Dobře, ale teď jsem přišel s prstenem Prince Alberta, protože je to jako ten nejradikálnější piercing, jaký můžeš mít. Asi tak.
B: To bych si nikdy nedovolil.
T: A vím, že náš strejda, tenkrát: nechal si udělat piercing Prince Alberta…
B: … piercing.
T: … si ho nechal propíchnout. A pak později ještě trochu víc (natáhl (?)).
B: Mhm.
T: Takže… jako v uchu, když si ho trochu zvětší.
B: Ou!!! (vtáhne vzduch mezi zuby kvůli bolestivé představě). Aahh!!!
T: Ale kroužek Prince Alberta není přes žalud. Je pod ním.
B: Stejně není PŘES žalud.
T: (ušklíbne se) Ale vlastně je to pod ním, s tou stuhou. Takže abych to řekl trochu stručněji, takhle: Prince Albert je piercing, který začíná od močové trubice a prochází dříkem penisu přímo do brázdy žaludu. Obvykle se nosí s „kuličkovým uzavíracím kroužkem“ nebo s hladkým „segmentovým kroužkem“, tedy bez kuličky. Piercing je umístěn za hlavičkou (žaludem) od močové trubice směrem ven, hned vedle…
B: Sotva držím pero… (Tom se směje) … necítíš se tak, když… čteš (takové věci)…?
T: Ano, cítím. Hned vedle předkožkové uzdičky nebo… (směje se)… vidíš? U uzdičky předkožky…
Každopádně to je ten příběh. A vůbec, chtěl jsem se tě zeptat, odkud myslíš, že ten název pochází? „Prsten prince Alberta.“ Proč se mu říká (tak)… Každý zná Prsten prince Alberta. Člověk si říká, odkud se to vzalo.
B: Uhh, řekl bych: Protože v minulosti byl nějaký princ, který možná rád nosil takové piercingy?
T: No jistě. To není tak špatné. Takže: Princ Albert, manžel britské královny Viktorie… chtěl prý kroužkem zadržet předkožku od žaludu. Takže vlastně docela chytré. Vlastně to udělal z pragmatických důvodů. Aby se pod ní netvořila smegma.
B: Fuj.
T: (vtipkuje) S tím máš taky problémy. (Bill se směje) Ten kroužek byl možná připevněný ke knoflíku kalhot. A pak si chtěl piercingem „přidržet předkožku“. Protože se pravděpodobně ještě neobřezali. A on si myslel: Já mám takovou dlouhou předkožku, která se mi tady pod ní kýve, a mám tady pořád nějak smegma…
B: „Nillenkäse“ pořád…
T: Přesně tak „penis sýr“. Přesně smegma je „penis cheese“. O tom víš hodně. (Bill se směje.) A já si myslím… a to mi přišlo jako docela zajímavá historka, že to vlastně bylo vymyšleno z pragmatických důvodů.
B: No, to je nechutné. Bahh!
T: A od té doby se tomu říká: Prsten prince Alberta.
B: Proč prostě princ Albert nedbal trochu víc o svou hygienu?
T: Ano, prostě si tu věc umyj.
B: Prostě ji umyj.
T: Ano.
B: Ou. Ano, už toho mám dost.
T: Ano. Ale přišlo mi to docela zajímavé.
B: Stejně už to nemůžu dělat. Nemůžu se teď vůbec soustředit. Fuj! Pak… samozřejmě mám doporučení na film, ale velmi rychle. „Lékárník“. Pro lidi, kteří ho ještě neznají a nevědí o něm – chtěl jsem vám něco prozradit: „Lékárník“ je opravdu napínavý. A to je to, co mě opravdu zajímá: že je farmaceutický průmysl tak strašně podělal.
T: Aha. Ano, to jsi mi řekl.
B: Měli obrovský skandál. Zpřístupnili lidem oxykodon jako velmi, velmi silný lék proti bolesti… na kterém jsou závislé miliony lidí. Umírali na něj. Takže je to opravdu, opravdu špatné. A ukazuje to, jak si farmaceutický průmysl s těmi lidmi prostě hraje. Dělá jim zle. Vytváří z nich závislost. Závislost. A pak se zapojí do programů pro závislé a vydělávají na tom. Takže je opravdu nechutné, jak se snaží lékaře instrumentalizovat. A jak se lékaři nechávají instrumentalizovat. A stávají se na tom závislými. A sami se stávají závislými. Takže je to velmi, velmi hrubý dokument. Rozhodně se na něj podívejte. „Lékárník“.
T: Musíte také říct, že farmaceutický průmysl je velmi, velmi obtížný. Je v něm bohužel, bohužel se spoustou špatných lidí, kteří…
B: A super je, Tome, podívej, teď… ani nevím, jestli to smím říct… stejně to udělám. Doufám, že mě nezabije: Candy, jeden z našich tahounů z „Queen of Drags“. Právě teď je v LA a podstoupila zákrok. A pak si nechala předepsat léky. A tak si povídáme a píšeme si a já říkám: „Panebože, myško, bolí to jako čert? Bolí tě to?“ Protože to vypadalo opravdu bolestivě.
T: Mhm.
B: A ona na to: „Ne, to je v pohodě. Tady v Americe předepisují takové šílené věci. Takže je všechno v pohodě“. A já na to: „Proboha, co jsi to dostala?“, že jo.
T: Ano.
B: A ona na to: „Oxy… něco“. A já: „Řekni mi, to zní jako…“
T: Oxykodon.
B: „…jako oxykodon“. Ona na to: „Jo, to je ono.“
T: Páni!
B: A já na to: „Určitě se podívej na Lékárníka.“ „Aha. … O tři hodiny později říká: „Už se toho nedotknu. Oni se museli zbláznit.“
T: Jo.
B: To samé: Doktor jí předepsal 40 tablet.
T: Ano, to je šílené. Po tomhle jsi přece závislá, ne?
B: A po 40 tabletách musíš jít do programu, aby ses toho zase zbavila.
T: Mhm.
B: 40 tablet. A Tome, je to dokonce napsáno na obalu: Měl bys brát 1-2 tablety denně.
T: Páni.
B: Jsi tak unešený už po jednom…
T: Jestlipak víš, že… že to ještě můžou předepisovat…
B: A teď ho okamžitě přestala brát. Podívala se na to a okamžitě přestala. Znamenalo to: „Jsem v šoku, že mi to předepsal“. Okamžitě přestala.
T: Čímž je třeba říci: Při tak těžkých operacích… s opravdu zjevnou bolestí… je jen málo léků proti bolesti, o kterých vím, že nejsou návykové.
B: A teď se podívej na tohle…
T: Morfin je také velmi silný.
B: A teď jí říkám: „A jak se cítíš bez toho? A ona říká: „Skvěle, vůbec to nepotřebuju“.
T: Ano.
B: „Já ty věci vůbec nepotřebuju“.
T: Aha.
B: A okamžitě je přestala užívat. Takže: Bláznivé! Přišlo mi to naprosto vzrušující.
T: Jo, páni. Jo, dobře, že jsi ji na to upozornil. Můžu jen říct: Pořád mám opravdu, ale opravdu skvělou písničku. A dneska jsme o ní několikrát mluvili, což chci dát do playlistu. A jsem opravdu zvědavý na ohlasy z našeho „Kaulquappenu“. Co si o ní myslí.
B: Já taky.
T: A to je náš nový singl, od Tokio Hotel. V tuto chvíli se jedná o sebepropagaci.
B: „HIM!“
T: „Him“ a dnes jsme ho dali na vrchol našeho playlistu. A doufám, že se vám bude líbit stejně jako nám. Na youtube je k ní i videoklip… mimochodem, je to dost hustý.
B: Ano, to je pravda.
T: S naším kamarádem Barisem, který to zase natočil. Je to skvělé video. O Barisovi a natáčení videa máme také vtipnou historku. Možná vám o ní povím příští týden, až si na ni vzpomenu.
B: Ano, to je pravda. A super by bylo… řekněte mi, co si o tom myslíte. V tom videu jsem měl takové vysoké boty. Skoro se v nich nedalo chodit. A já v nich musel skákat a tancovat. A nakonec se z toho vyklubalo fakt super video.
T: Ano.
B: Tak se na něj podívejte na Youtube.
T: A taky tu písničku. Já jsem opravdu …
B: Já jsem fakt nadšený, protože spousta lidí říkala: Je to nejlepší píseň Tokio Hotel od…
T: … dva roky.
B: Ne, (Tom se směje)… navždy! Říkají, že je to nejúžasnější skladba vůbec.
T: Vážně?
B: No, říká to spousta fanoušků a přišla mi spousta vzkazů. Adam Lambert mi dneska napsal: „Hele, tahle písnička je taková mňamka. Tuhle písničku miluju“.
T: To je skvělé, to mě těší.
B: Hodně lidí mi napsalo a bylo jim to sympatické: Páni, to je ta nejúžasnější skladba. Proto… Jsem zvědavý, co na to řeknou „Kaulquappen“. Taky bych to tam dal, ale nemůžu… Proto jsem tam dal „Dancing Feet“ s „Kygo & DNCE“. Myslím, že je to skvělá skladba. Taky bych ji tam chtěl mít.
T: To je v pohodě. Mně se to moc nelíbilo.
B: Mně se líbí.
T: No.
B: Taky bych chtěl mít tenhle na…
T: Taky vyřadíme několik písniček z playlistu. Aby byl trochu kratší. Toho jsem si taky všiml. Dali jsme na něj několik písniček souvisejících s tématem. Třeba je tam pár vánočních písniček. Musíme to trochu uklidit, aby to bylo zase trochu strukturovanější.
B: A rozhodně musíme… Tome… to jsme ještě neřekli: Lidi, jsme nominovaní na cenu za podcast. Woohoo!
T: Whoo-hoo!
B: Jsme naprosto šťastní. Jak je to super?
T: Mega.
B: Ano. Jsme nominovaní na cenu za podcast a samozřejmě pro nás můžete všichni hlasovat. Takže budeme moc rádi, když to uděláte. Pak stačí jít na „deutscher-podcastpreis.de“ a hlasovat pro „Kaulitz Hills“. Jsme nominováni v kategorii „Životní styl“. Nechápu, proč nejsme nominováni v kategorii „Politika a vědění“ …
T: Nejsme? Nebo co…
B: Ne.
T: Mhm.
B: To mě trochu zklamalo.
T: Ano.
B: Ale „Životní styl“ si taky vezmeme.
T: Vždycky si pamatuj… pokud nechceš hlasovat, protože si myslíš, že si to Bill nezaslouží: máš pravdu. Ale hlasujte také pro mě. Takže z tohoto pohledu to můžete udělat.
B: No, my bychom z vašeho hlasu měli velkou radost a pořádně bychom se vyděsili, kdybychom to vyhráli. To by byl sen.
T: Ano.
B: A pak nám samozřejmě vždycky můžete dát náměty na „Durchgekaulitzt“. Na příští týden: „Hey@kaulitzhills.com“ je náš e-mail. Můžete nám tam prostě napsat. My opravdu všechno čteme a na všechno se díváme. Tak nám to posílejte dál. A také nám můžete poslat DM na kaulitzhills.podcast. Nebo zanechte komentář. Nebo dát lajk. Co dalšího tam můžete udělat?
T: Hodnotit. Sdílet.
B: Hodnotit, samozřejmě. Sdílejte náš podcast, hodnoťte ho.
T: Sledujte seznam skladeb.
B: Také zvonek. Protože to spousta lidí nedělá.
T: To upozornění.
B: To upozornění. Když aktivuješ zvonek, vždycky se ti automaticky zobrazí nejnovější epizody.
T: Těším se na příští týden.
B: Já se taky těším, Myšáku!
T: Jen Lásku, ne nenávist.
B: Ahoj.
T: Brzy se uvidíme. Přeji hezkou středu. Ahoj. Ahoj.
B: Ahoj.
T: Ciao.
B: Čau.
