Kaulitz podcast epizoda 36

Překlad Kaulitz Hills Podcast epizoda 36: 3er mit Xavier und Fynn 4. 5. 2022
*překlad: @Lara_ @Like_a_Color @kobra kid @Natalie | FC DE

B: „Tachchen“. (smích) („Tachchen“ je „roztomilá“ verze „Tag=day“. Z „Dobrý den“.)
T: Ahoj, myško. Woah, „Tachchen“ je nechutné.
B: Tachchen… (Tom se směje) … je tak cool. Takže „Tachchen“ má v sobě něco „vyčítavého“.
T: Něco přímo „nasraného“, že?
B: Mhm. No, kdo to říká často… taky říká „Hezký den“.
T: Hezký den.
B: „Hezký den“.
T: Ano, to říkáš často tam, kde…
B: Ano, hezký den.
T: Tam, odkud pocházíme, to říkají často, že?
B: Ano, přesně tak. Má to v sobě takovou agresivitu a negativitu.
T: Je to tak trochu hned: No a? Dobrý den.
B: No? Je to jako…
T: „Pěkné auto. Kde si ho můžeš dovolit?“
B: Je to trochu podobné: Trochu zvedneš obočí a řekneš: „Tachchen“.
T: Mhm.
B: Jako: „Nebaví mě, že tě poznávám. Ten den byl taky na hovno.“
T: „Záleží na přístupu. Jak mě teď potkáš. Jak tady probíhá konverzace.“
B: Ano. „Tachchen“ je jako: „Uvidíme, kam to povede nejdřív“.
T: Přesně tak. Mhm.
B: „Ale zatím nemám moc dobrou náladu“.
T: Ano. Přesně tak. Zpočátku skeptický.
B: Zpočátku skeptický.
T: Ano.
B: Přesně tak. Skeptický – vůči životu. Vůči všemu.
T: Ano.
B: Vůči tomuto setkání. A taky je super, jak to píšeš: „s dvojitým ch“: „Tach – chen“ (oba se smějí).
T: Přesně tak.
B: Víš?
T: Tachchen. Ano.
B: A to mi TAK moc připomíná naše mládí a to, odkud pocházíme. „Tachchen, no? Taky ti přeji hezký den,“ říkají také.
T: Ahoj, myško.
B: Tachchen, myši.
T: Ano. Tento týden jsme byli na „All-Ears-Event“, živě z Los Angeles. A navrhli jsme „kotelníka“ (boilermaker).
B: Mhm.
T: A teď jsem si to vyhledal. A „kotelník“, abych tak řekl, existuje i na místní úrovni. Takže normálně se „kotelník“ jmenuje: shot – typicky je to „korn“. A dobré pivo k tomu. A pak záleží na tom, kde jste… v Kolíně nad Rýnem je pěkný „Kölsch“…
B: Mhm.
T: V jiných regionech se pije prostě „Pils“. V Bavorsku samozřejmě „Helles“. Ne?
B: Ano.
T: Takže si to přizpůsobíte. Existují také místní varianty „kotelníka“. A dělají ho se šumivým vínem.
B: Mhm.
T: Takže v některých regionech je to takový „míchaný“ pivní nápoj. Nevím přesně, ve kterých. Ale dovedu si to představit třeba v Magdeburku. Dovedu si představit, že v Magdeburku je „boilermaker“ prostě míchaný pivní nápoj. A to je to, co jsem ti dnes přinesl: variace toho, co jsme měli na začátku týdne.
B: Mhm.
T: Na „celonoční akci“.
B: Ano.
T: A to je teď… Neměl jsem doma šampaňské. Přinesl jsem si prosecco. Není to to samé?
B: Šumivé víno a prosecco?
T: Ano. To už bys měl vědět.
B: Aha, to nevím. Já piju jenom šampaňské.
T: Ano… chápu. Ano, ale je prosecco také jako… protože šumivé víno je levnější šampaňské, ne? Není to…?
B: Ptáš se špatného člověka. (oba se smějí)
T: Ano, dobře, takže: šumivé víno… a já jsem přinesl prosecco. To se míchá s pivem a já jsem tam hodil citron. Jeden čerstvý. S citronovou šťávou.
B: Aha, to zní jako „dámské pití“. (v angličtině „ladies cover“, netuším, jestli pro to má čeština výraz)
T: Nebo to je „dámské pití“. To by mohlo být taky, samozřejmě.
B: To je taky výborné. Mhm.
T: Taky výborné. Tak jsem ti přinesl „dámské pití“.
B: Mňam. Dej mi ho. – To vypadá skoro jako „Radler“.
T: Skoro to vypadá jako „Radler“, to je pravda.
B: Mhm.
T: Ano, samozřejmě je to světlejší kvůli… řekl bych kvůli šampaňskému.
B: Opravdu pěkné a světlé.
T: Aha, takže víš, proč si myslím, že šampaňské nefunguje? Protože v šampaňském není dost kyseliny uhličité.
B: Mhm.
T: Myslím, že Prosecco má víc kyseliny uhličité.
B: Aha, to by mohlo být.
T: Ano.
B: To způsobuje větší žaludeční reflux.
T: Přesně tak.
B: Pálení žáhy.
T: Je to pro tebe dobré. Dnes tě opravdu dobře pálí žáha.
B: … je pro mě dobré. Ale myslím, že je to dobře, protože dneska začínáme trochu dřív. Tohle je přesně ten správný nápoj na začátek… ano…
T: … začátek dne.
B: … začátek dne. (směje se)
T: Ano. „Pivo po ránu. Den je tvůj“. Na zdraví.
B: „Schnappi (kořalka) po ránu, zažene smutek a starosti“.

INTRO

T: Tak a teď ho nejdřív ochutnej.
B: Ohh. Co že je v něm?
T: Prosecco.
B: Mhm.
T: Pivo, trochu citronu. Je to vlastně docela dobré. (Bill se směje)
B: (směje se) Nikdy jsem neslyšel (Tom se směje): Že říkáš, že to není tak dobré. Ty si vždycky myslíš, že je to dobré.
T: Ano.
B: A víš proč? Protože jsem od té chuti čekal „Radler“.
T: Je to hodně sycené. Což je podle mě dobře. Ano, je to víceméně jako silný „Radler.“ Jen se to nemíchá se Spritem, ale se šampaňským.
B: Ano. Po pár doušcích je to zase v pořádku. Trochu hořké, myslím.
T: Ano, když se ho napiješ, máš žízeň.
B: Mně to přijde trochu hořké.
T: Ano, samozřejmě, že ne… asi je tu ještě jedna… co vždycky piješ na dámských jízdách? Piješ sladké prosecco.
B: Moet Ice.
T: Moet Ice. Ano, to je asi sladké Prosecco.
B: Ano. Je to sladké šampaňské.
T: Kdybys to tam teď dal. Asi by to chutnalo trochu sladčeji.
B: Ale já jsem… ano, já jsem dneska taky trochu ve stresu. Musel jsem se zrovna podívat po fotkách. A všiml jsem si, že když hledám fotku… a víš to? Chceš ji hledat v telefonu a VÍŠ, že tam ta fotka je. Ale už si ani nepamatuješ, ze kterého roku. A já musím říct: Mám… a myslím, že je to pořád malé číslo – mám v telefonu 49 000 fotek. A ty? (oba se smějí)
T: Ano, musím se nejdřív podívat. 49 000 fotek?
B: Mhm.
T: To zní na první pohled hodně.
B: Ne, myslím, že ostatní se tomu smějí.
T: Kde to můžeš vidět?
B: Prostě na fotkách. A pak se stačí podívat dolů a zjistit, jaké je to číslo.
T: Já mám 20000. 20247.
B: Ano, ty mě taky moc nefotíš.
T: Ale taky mám 3000 videí. Uh 2000. 2003 videí.
B: Ano, mám víc… ano… mám myslím… nevím… 10000-12000 videí. Ale…
T: Je úžasné, kolik se toho vejde do tak malého telefonu, že?
B: Naprosto. Ale když teď něco najdeš. A pak se vždycky můžeš vrátit v čase, víš? A já si pak vždycky říkám: Počkat – ve kterém roce tu fotku zase hledám? Kdy že to bylo? Byl to rok 2018? Byl to rok 2017? Byl to rok 2019? Cítí to tak i ostatní lidé, nebo je to zase jen můj strach z Alzheimera? Tak to nevím. A pak musím hledat opravdu dlouho. Zrovna jsem hledal jednu fotku a musel jsem hledat hodinu a půl.
T: Ne, je to stejné pro všechny. Problém je v tom, že: já jsem myslel na něco jiného, protože… myslel jsem na to – jestli někdy ztratím telefon…
B: Přesně to mám na mysli. Víš? Někdy si spolu sednete a řeknete si: „Jé, my jsme kdysi žili v takovém pěkném domě v blabla.“ Nebo: „Jé, já byl na Halloweenu na tom a tom. Počkej, já ti to ukážu“. A pak se zase můžete vrátit zpátky – před 6, 7, 8 lety. A zase ukázat fotku odtamtud, víš?
T: Ano.
B: Myslím, že je to krásné. Ty to používáš. Nebo právě teď: Potřeboval jsem fotku na dárek k narozeninám a napadlo mě: Aha… pěkná fotka.
T: Ano, můžeš si otevřít notebook a hledat ji tam. Myslím, že je to bezpečnější.
B: Ano, to je pravda.
T: Tam je to bezpečnější.
B: Mhm.
T: Tam je to bezpečnější. Není dobré mít to na telefonu.
B: Ale u večeře s sebou notebook nemáš, řekněme. Teď, když chceš někomu něco rychle ukázat.
T: Ne, to je pravda.
B: A víš? Nebo když mluvíš o svém pejskovi a řekneš: „Aww, ten byl jako miminko tak roztomilý“. Jak často ukazuju fotky Stitche jako miminka. (Tom se směje) Víš?
T: Jo, stejně je to otravné. Ostatní lidé nechtějí vidět fotky tvého psa, že?
B: Samozřejmě.
T: Ne.
B: Ale jo, chtějí.
T: Ne. Stejně jako ostatní lidé nikdy nechtějí vidět fotky tvých dětí, myslím. Myslím, že když lidé přijdou a řeknou: „Podívejte se na moje dítě. Podívejte se na moje dítě“… Myslím, že ostatní lidi to opravdu nezajímá.
B: Ano.
T: Víš?
B: Mhm.
T: To je vždycky tak – všichni lidé jsou samozřejmě velmi pyšní na své psy, na své děti…
B: Mhm.
T: … ale myslím, že ve skutečnosti je to tomu druhému člověku úplně jedno. Pokud nejste opravdu dobří přátelé. Pak jim to není jedno.
B: No, taky musím přiznat…
T: Ale když je to třeba známý, který řekne: „Moje holčička zase pořádně vyrostla“. Pak si to myslíš hned od začátku: Ano…
B: Ano, také musím přiznat: absolutně mě nezajímá, když mi jiní lidé ukazují své psy.
T: Ano.
B: Vůbec. Pokud to nejsou moji přátelé.
T: Jo, pokud jsou to opravdoví přátelé…
B: … pak je to jiné.
T: Dobře, pojďme začít týden.
B: Jo.

SENF AUS HOLLYWOOD

B: Pak jsem samozřejmě byl trochu v depresi. Protože když člověk listuje zpátky, tak vidí… „Kurva, před čtyřmi lety jsem byl prostě v top formě“.
T: Ano. Toho sis všiml až teď, když sis vybral tu fotku.
B: Jo, toho jsem si zase všiml. Projížděl jsem si svoje věci a říkal jsem si: Aha, hmm. Pak jsem si to znovu přiblížil a podíval se na sebe. A pomyslel jsem si: Páni, před čtyřmi lety? Je úžasné, co čtyři roky dokážou.
T: Mhm.
B: Vypadáš úplně jinak.
T: Rozhodně.
B: A pak jsem zase dostal dobrou náladu. Pak jsem si pustil video Jana Böhmermanna o Kliemannovi. A pak jsem měl zase dobrou náladu. To mi přišlo skvělé (smích).
T: Ano, to musím říct: Jan samozřejmě odvádí opravdu skvělou práci. To opravdu musím říct. Klobouk dolů, opravdu.
B: Fakt dobrý.
T: Scénář je samozřejmě neuvěřitelně chytře napsaný. Je to zahrané skvělým způsobem. Dělá to opravdu skvěle.
B: Ano, a mám pocit, že jsme tak nějak spřízněné duše. Říká přesně to, co jsem si vždycky myslel. (směje se)
T: … vždycky jsem si to myslel. Ano, naprosto. On by byl ten, se kterým jsme se kamarádili ve škole.
B: Ano, to si myslím taky.
T: A my bychom byli naštvaní kvůli jiným lidem.
B: Mhm.
T: Ne?
B: Ano. A stejně jsem ten týden začal dobře: Přemýšlel jsem o tom, že se zbavím pondělků.
T: Aha.
B: Jde o to, že neděle je můj oblíbený den, ne? Miluju neděle.
T: Já taky. Mhm.
B: Správně? Je to můj nejoblíbenější den v týdnu. Ale až od té doby, co jsem vyrostl. Ale dřív, jako dítě, hrůza.
T: Nesnášel jsem neděli.
B: Nesnášel jsem ji. Protože to bylo…
T: To byl den domácích úkolů.
B: Do poslední chvíle jsem seděl před televizí. A zase jsem se díval na svůj oblíbený film, na svůj oblíbený seriál… a většinou jsem si řekl: Aha, v pět (hodin) začínám… v šest (hodin). V 7 (hodin) začínám… s domácími úkoly z matematiky.
T: Ano.
B: Vyhýbal ses povinnostem. A pak už bylo 8 (hodin). A pak jsem si pomyslel: Aha, tak to udělám zítra těsně před hodinou, až tam budu sedět. A pak jsem to neudělal vůbec. A pak jsi zase dostal pětku. A proto… to byl vždycky takový tlak. A já jsem to takhle odkládal. A uvědomil jsem si – jako dospělý je to samozřejmě hezčí, protože člověk dělá v pondělí věci, které má rád. Naštěstí to tak pro mě je.
T: Mhm.
B: Ale nakonec to tak není. Ale nakonec si člověk řekne: Aha, já nechci v pondělí dělat ty e-maily… nebo tu posranou ranní schůzku. Teda, jak jsem říkal, nakonec samozřejmě dělám věci, které dělám rád. Věci, které dělám rád. Ale pořád je to zasraná schůzka, kterou člověk opravdu nechce mít.
T: Ano, samozřejmě. Nesnáším pondělky. Ale v pondělí se nedá vypnout. Víš, proč ne? Protože ostatní lidé v pondělí nevypínají.
B: Jo, to je ten problém.
T: To znamená: Dostáváš posrané e-maily.
B: Ano, ale když je nečteš…
T: Dostáváš žádosti. Máš ten tlak. V pondělí musíš dodat novou písničku na mastering. Máš schůzku s módní značkou. Kde ti znovu zavolají a řeknou: „Produkce má zase zpoždění“. V pondělí přijdou lidé s problémy. Všechno (co jsi zastavil) v pátek… v pět (hodin), kde jsi zabouchl laptop a pomyslel si: Ale no tak, udělám to v pondělí. A v pondělí se všechny ty sračky vrátí jako lavina. Je to tak.
B: Tome, záleží na tom, jak se s tím vypořádáš. Taky si můžeš říct: Ne, teď se zbavím pondělka. Proto tyhle sračky nečtu. A nedívám se na telefon. Problém je – je to krysí ocas. Když zrušíš pondělí, musíš zrušit i úterý.
T: Protože jinak je úterý nové pondělí. (Bill se směje) Ano.
B: Protože jinak je pondělí zase v prdeli.
T: Ano. A úterý je nové pondělí,
B: Ale když se zbavím pondělí, tak by se neděle mohla stát mým opravdu oblíbeným dnem.
T: Protože máš přece pořád volno, ne?
B: Protože mám pořád volno.
T: To by bylo jako v sobotu.
B: Pak bych přece jenom nemohl udělat neděli nealkoholickou a ještě bych si trochu… (oba se smějí).
T: … „mít trochu“.
B: … „mít pár“.
T: Nicméně „jít zase sbírat houby“.
B: Ano. Trochu šampaňského k snídani.
T: „Jít na benzínku a nasbírat pár hub“.
B: Ano. Ale i tak to bylo fajn (mít v pondělí volno): Protože tohle pondělí jsem to už jednou udělal a bylo to krásné. Opravdu jsem se cítil jako v neděli. A proto je můj týden díky tomu nějak kratší. To mi přišlo docela fajn. Restaurace jsou ty, které to dělají. V pondělí mívají často zavřeno.
T: V pondělí ano, to je den odpočinku. Samozřejmě „den volna“ je v pohodě. Ale mimochodem, taky jsem o tom přemýšlel.
B: Taky bychom mohli udělat „den volna“.
T: To se neříká: Ještě je víkend. Ale prostě řekneme: Máme „víkend“ – pondělí je den odpočinku.
B: A pondělí je den odpočinku.
T: To bys mohl říct třeba teď.
B: Po divokém víkendu přichází odpočinek.
T: Jo, to ne, ale to si naplánujeme předem. Řekneme to celému týmu a řekneme: Pozor – v pátek jen do pěti (smích).
B: Mhm.
T: A pak sobota, neděle volno. Pondělí – den odpočinku.
B: Hned rozešlu e-mail.
T: Ale přemýšlel jsem o tom… teď, když jsi řekl e-maily… přemýšlel jsem o tom dni ještě okatěji. Myslel jsem si: Proč vlastně… protože emaily mě opravdu nejvíc stresují. Protože jsem takový chlap, že jsem totální kontrolor. Nesnáším, když mám plnou schránku. Některým lidem je to jedno.
B: Jo.
T: U mě je to opravdu špatné.
B: Jo.
T: A vidím modré tečky z nepřečtených e-mailů…
B: Hrozné.
T: … to mě přivádí k šílenství.
B: Šílenství. Musím se tím prokousávat.
T: Nemůžu ani začít být kreativní a jít do studia nebo myslet na něco jiného, když mám ve schránce pořád tolik e-mailů. A vlastně by mi to mělo být úplně jedno. Ale není. A ty e-maily… chci říct… kolik jich dostáváme denně? Když je dobrý den, tak jich mám tak 60…
B: Mhm.
T: … když byl špatný den, tak asi 150. A když pak dostanu 150 e-mailů… tak neudělám nic. A já jsem si říkal: Proč to dělám? Proč jsem vůbec k zastižení na e-mailu? Ed Sheeran nemá ani telefon. Tak jsem si řekl…
B: Nevěřím mu.
T: Já nevím.
B: Nevěřím mu.
T: To byl jediný důvod, proč ho mám ještě vůbec rád. Neber mi to. (směje se)
B: Tomu vůbec nevěřím. On přece není „tak cool“.
T: Ne?
B: Ne.
T: Ale mně to přijde strašně cool. Mně by to přišlo strašně cool.
B: Ano, ale já mu nevěřím.
T: Říká, že je k zastižení jen občas. Všichni vědí, že nemá mobilní telefon. To znamená: všechno musí jít přes jeho tour manažera. Přes jeho manažera. Každý, kdo je v jeho blízkosti, s ním pak musí mluvit, jinak není k zastižení.
B: Mhm.
T: To je samozřejmě pro kreativitu úplně v pohodě.
B: Myslím, že je to skvělé.
T: A já jsem si říkal: Neměli bychom se zbavit e-mailů? Že prostě řekneme – hele – „přes e-maily už nejsem k zastižení“.
B: No, to už děláme často. Často říkám: „Poslouchej, hlavně když jsem na cestách…“ Mám před sebou další cestu, tak řeknu: „E-mail je velmi špatný. Pokud je to naléhavé, dejte mi prosím vědět textovou zprávou“. To je moje oblíbená věc – v textové zprávě. Také nesnáším telefonáty. Takže nevolejte. Ale krátká textovka…
T: Co také nesnáším, je, když mi někdo odepisuje na hlasovou zprávu. To taky nemám rád.
B: Ne, ale já mám hlasové zprávy rád.
T: Sám je rád posílám, ale nemám rád, když se mi vracejí. Hmm, ani ne.
B: Spíš než telefonát.
T: Ano, raději než telefonát. Ano, telefonát je úplně špatně. (směje se)
B: Telefonát je velmi špatný nápad. Telefonát je vždycky špatný nápad. Ale proto nechápu, proč lidé, například… protože… když můžu zavřít notebook, když můžu zavřít mobil, tak jsem…
T: … velmi šťastný.
B: Velmi šťastný.
T: Já taky.
B: Víte, jsou lidé, kteří na něm hrají hry. Kde si myslím: Cože?
T: Hry?
B: … ale jsem rád… Ano, ano. Dřív jsme si na telefonech hodně hráli.
T: Ano, mluvíš o tom, když mi bylo zase patnáct a přes…
B: Ano!
T: … byli na turné.
B: Když už jsem pracoval jako blázen.
T: Mhm. (Oba se smějí) Ano, tehdy jsem taky pracoval jako blázen.
B: Ano, ale chci říct: Často jsi byl na telefonu. Byl jsi takový Dudler (někdo, kdo dřímá)… taky u počítače. Hodně lidí hraje na počítači. To mi přijde dost zvláštní. Protože já jsem šťastný, když můžu zavřít tu obrazovku.
T: Ano, ano.
B: Já bych si k tomu večer nesedl…
T: Ano, samozřejmě.
B: … a hrát na té věci další hru.
T: Ne, já bych se… podíval: Se mnou je to takhle – já bych neuvěřitelně rád hrál hry. Já bych strašně rád hrál hry. Já bych byl takový člověk. Taky bych rád seděl doma a hrál na Playstationu. Jenže na to nemám čas. To znamená, že se k tomu nedostanu. Nehrál jsem už několik let. Kdybych měl čas, rád bych hrál na notebooku… Měl bych rozdělený pevný disk. Jednou ve Windows a jednou v Macu. A pak bych měl hry jen na celý den…
B: Ne.
T: … na něm.
B: Ale jaká byla tvoje oblíbená hra? Nebo jaká je tvoje oblíbená hračka? Jaká to byla hračka?
T: Moje oblíbená hračka?
B: Protože si myslím, že už jsi měl období, kdy sis také hrál…
T: Ano.
B: Taky jsme spolu hráli Tomb Raider. To jsme měli strašně rádi.
T: Přišlo nám to neuvěřitelně vzrušující.
B: To bylo vzrušující.
T: Byli jsme příliš mladí, když jsme to hráli.
B: Myslíš?
T: Ano, ano. Protože to byla hra… samozřejmě nějak od šestnácti nebo tak, ne?
B: Já si vzpomínám… my jsme se hrozně báli, děsili jsme se. A báli jsme se. Pořád jsme křičeli…
T: Teda jo. Jistě.
B: … když přilétli netopýři.
T: Pro nás to bylo úplně děsivé, ta hra.
B: Mně to přišlo skvělé.
T: Bylo nám asi devět nebo kolik.
B: Bylo to jako dívat se na film.
T: Ano.
B: Mhm.
T: Byli jsme hodně malí, když jsme to hráli. Dobře, ale moje oblíbená hrač…
B: To ti můžu říct: uvidíme, jestli to teď řekneš. Já vím, jaká je tvoje oblíbená hračka.
T: Moje nejoblíbenější hračka byla krabička od zápalek, chtěl bych říct.
B: Ne.
T: Takže myslíš tu mladou? Nebo starší?
B: Ne, tak mladší. Ano, ano, tak mladá. Taky musíš říct…
T: Rytířský hrad.
B: Přesně tak!
T: Ano.
B: Ty jsi měl rytířský hrad.
T: Plastový rytířský hrad.
B: Plastový rytířský hrad a měl…
T: Byl z velkého plastu. Byl odlitý z obrovského kusu plastu. Krásně namalovaný.
B: Maminka ho namalovala. Maminka ho namalovala z…
T: Aha, maminka ho namalovala? To jsem nevěděl.
B: Ano. Neměli jsme tolik peněz na hračky, že? To musíš říct.
T: Mhm.
B: Neměli jsme dětský pokoj plný tisíců hraček.
T: Ne.
B: Ale bylo to něco velmi zvláštního. Každá hračka. A tehdy si myslím… myslím, že se všichni složili a dali ti ten rytířský hrad.
T: Mhm. A to byla taková velká… že jo? Jak jsem říkal, velká plastová část.
B: A ty jsi ho měl dlouhá léta… přesně tak, byl odlitý jako velmi tenký plast. Vlastně úplně blbej.
T: No, ale bylo to hezký. Bylo to, jak jsem říkal, krásně namalované.
B: Ano, protože to malovala maminka. Ano, maminka nám vždycky všechny věci zkrášlila a namalovala. Protože to byla vlastně obyčejná věc ze supermarketu.
T: Ano.
B: A pak nám to vždycky zkrášlila.
T: Pak tam byly malé plastové figurky rytířů, že?
B: Přesně tak. A ty jsi je miloval.
T: Ano.
B: Hrál sis s nimi donekonečna. A jaká byla moje nejoblíbenější hračka… měl jsem spoustu oblíbených hraček… ale moje nejoblíbenější hračka v té době byla… nedávno jsem to znovu objevil a říkal jsem si, že je to tak krásné. A napadlo mě, že by se z toho vlastně mělo udělat zboží: tyhle oblékací panenky. Tyhle papírové panenky, na které se dá navléknout oblečení. A vzadu je přeložíš. Znáš je ještě?
T: Ano.
B: Víte, máte takové malé papírové panenky. Velmi levné hračky. Nic nestojí. Je to papír.
T: Papírové.
B: Jsou to papírové panenky. Nalepíš je… můžeš jim dát různé oblečení.
T: … nalepit na ně různé oblečení.
B: Pak si můžeš dát účesy.
T: Nelepte je – přehněte je nahoře.
B: Přehněte je. Skládání panenek.
T: Ano.
B: Ano, a teď nedávno mi jeden fanoušek udělal skládací panenku.
T: Mhm.
B: A pak se daly složit všechny jejich oblečky. To mi přišlo moc hezké.
T: To je super.
B: Měl jsem z toho opravdu radost. Protože… ano, to bylo prostě…
T: Mimochodem, když jsi mluvil o tom, jak jsme jako děti nesnášeli neděle, tak mě to zarazilo. Protože to byl vždycky den domácích úkolů. Druhý den se muselo jít brzy do školy. Blížila se zkouška z matematiky. Nebo cokoliv jiného. A já jsem pořád sdílel utrpení. Protože… vím, že jsem volal našemu nejlepšímu kamarádovi. A můj nejlepší kamarád nebo náš společný nejlepší kamarád, alespoň chodil do mé třídy.
B: Mhm.
T: A samozřejmě jsme měli vždycky minimálně stejné domácí úkoly.
B: Já jsem na to vždycky žárlil.
T: To už jsi neměl.
B: Ne.
T: Protože… A ani nevím, jestli jsme si to někdy řekli: Byli jsme rozdělení – ve škole.
B: Trestaný.
T: Penalizováni.
B: Mhm.
T: Že jo? Učitelé nás šikanovali.
B: Ano.
T: A … co myslíš tím „učitelé“… já bych je tak vůbec nenazýval, že?
B: Ne.
T: Byli to takoví staří… staří „domácí draci“, kteří tam byli už od nejhlubších dob NDR. To už byli staří.
B: Mhm.
T: Oni už učili naši mámu. A když jsme začali chodit do školy, tak jsme měli stejnou třídní učitelku, jako měla tenkrát maminka.
B: To asi mnozí z naší generace znají. Že problém s lidmi… byl… nebo s těmi učiteli… byl: Oni ještě uměli děti mlátit do obličeje…
B + T: … mlátili je.
T: Ano, ano.
B: A taky uměli hodit klíčem. Dát facku za zátylek. Nebo někdy.
T: Já jsem taky dostával facky ve škole, od učitelů.
B: A pak nastal ten obrat. Pro ně těžké. Pro naši generaci…
T: Ano.
B: Nám je teď 33 let… Bylo to pro ně těžké se vzpamatovat. Nevztáhnout na ně ruku.
T: Mhm.
B: A samozřejmě ne vždycky se nám to podařilo. To znamená, že jsme taky pravidelně…
T: To se nepovedlo. Já jsem pravidelně dostával…
B: … facku.
T: … ještě si to pamatuju: Můj učitel tělocviku mi dal ve škole pořádnou facku.
B: Mhm.
T: Takovou, že ti opravdu „zvonilo v uchu“.
B: A vzpomínám si, že se vždycky říkalo: „Hele, on už tu stejně dlouho nebude. Tak už to nech být.“
T: Ano, „nech to být“.
B: „Stejně půjde brzy do důchodu“.
T: Ale stejně s námi učitelé nevycházeli. Mysleli si, že jsme moc drzí. My jsme asi taky byli hodně drzí, že?
B: Ano.
T: A pak v jednu chvíli řekli… a to byl pro nás samozřejmě konec světa.
B: Mhm.
T: To bylo to nejhorší, co se nám mohlo stát. V jednu chvíli, jako trest, řekli: „Dvojčata teď budou chodit do dvou různých tříd.“ Myslím, že jsme předtím byli ve třídě A. A pak jste přišli do třídy… už si nevzpomínám…
B: D!
T: Ty jsi byl ve třídě D. A já byl ve třídě E.
B: Mhm.
T: A to pro nás samozřejmě byla naprostá noční můra, protože předtím to bylo vždycky: My dva proti zbytku světa. A oni to taky věděli. Rozdělili nás. To byla jedna z nejhorších věcí, která nás potkala, myslím, že nás všechny dohromady. Nebo ne? To bylo… to rozdělení… jak se nás snažili rozdělit. Rozdělit nás, protože věděli, že jsme spolu tak silní. A to se muselo udělat nejdřív pedagogicky.
B: Mhm.
T: Aby řekli: „Oni jsou na nás dohromady příliš silní“.
B: Ano.
T: To bylo také tehdejší prohlášení: „Jsou na nás příliš sebevědomí. Jsou na nás příliš silní.“
B: „Chceme je oslabit“.
T: „Chceme je oslabit, prosím“.
B: Mhm.
T: „Chceme je rozdělit, prosím, aby se nám s nimi lépe jednalo“.
B: Jsou příliš svéhlaví.
T: To si musíte představit: Tohle je úplně…
B: To by bylo dneska nepředstavitelné.
T: Udělat to je opravdu šílené. A myslím si, že to je jedna z největších nespravedlností, která se nám vlastně stala. Ehm, ano, to je jedno. Vlastně si o tom musíme chvíli povídat. Protože to mělo mnoho důsledků. A vůbec, takhle jsme se seznámili s naším nejlepším přítelem.
B: Mhm. Přesně tak. Dodnes je to náš nejlepší přítel. Taky je fajn, že jsme vždycky měli a pořád máme společného nejlepšího kamaráda. S ním člověk určitě neustále přemýšlí o tom, co by mohl dělat později. Taky jsme se spolu chtěli stát policisty. Víte? My tři. My tři. A vždycky jsme se chtěli navzájem krýt. Nebo jsme si chtěli společně otevřít pizzerii.
Kde bychom si řekli: Pevně věříme, že když si prostě dáme naši oblíbenou mraženou pizzu… víte kterou… s těstovinami… například…
T: Jo. Těstovinová pizza.
B: Těstovinová pizza.
T: Jo, ta mi chutnala.
B: Jo. (Tom se směje). Kdybychom je vzali a vylepšili je… (smích).
T: Já si jen představuju, kdybychom Italovi řekli: „V Německu rádi jíme těstovinovou pizzu.“ (oba se smějí).
B: A nám to tak chutnalo, ne?
T: Ano.
B: Zvlášť v roce, kdy jsme kouřili trávu a hráli Mario Kart. Když nám bylo osmnáct a celý den jsme byli jen sjetí. A pak jsme si na konci strčili pizzu do pusy a říkali si: Mňam! A pak sis vždycky říkal: Chutná to tak fantasticky, tahle pizza. Neříkej mi, že kdybychom si ve třech otevřeli obchod – A nasypali do něj čerstvé ingredience…
T: Já už ani nevím… Já už ani nevím, čím bychom měli sypat čerstvým.
B: Ale my jsme vždycky říkali: Posypeme trochu, abyste zkreslili vzhled té mražené pizzy…
T: Ano.
B: … aby vypadala aspoň trochu čerstvě. Že když to tam dáme a řekneme: „Jé, to je 45 dolarů v LA.“ (Tom se směje). Řekli bychom, že si myslíme, že je tam fronta…
T: Jo.
B: … kolem bloku.
T: Jo. Jen na těstovinovou pizzu. Lidi by říkali: „Prosím? Těstovinová…“ Je to jako ty divné koblihy a croissanty smíchané dohromady. Jak se to jmenovalo? Cronuts. Je to úplně to samé. A těstovinová pizza…
B: Takže…
T: … to je ten nápad.
B: – pak pošleš…
T: Kdybychom si my dva dali těstovinovou pizzu v obchodě, v LA, nebo dokonce v Německu. To by fungovalo i v Německu.
B: Ano.
T: V Německu by neměla stát 45 dolarů. (směje se)
B: Ne, ale v LA by to bylo jako: „Panebože, zkusil jsi tuhle pizzu? Ta stojí 45 dolarů!“
T: „Je to fakt drahý, ale stojí to za to“.
B: To by ani neřekli: „Je to drahé“.
T: Ano.
B: Řekli by: „Je to super drahé a tak dobré!“
T: Ale je to mňamka.
B: Ale je to mňamka. Víš, jak to myslím?
T: Ano.
B: Po tomhle už by nic nepřišlo (od nich). Pak prodáváš parkování venku za 20 dolarů. To znamená, že návštěva u stánku by stála 65 dolarů pizza.
T: V Německu bychom ji mohli zlevnit tím, že bychom nabízeli i plátky.
B: Mhm.
T: Například.
B: Za 20.
T: Ano… ne, méně. V Německu nemůžeš dělat za dvacku. V Německu už se rozčiluješ, když zaparkuješ. Parkování s obsluhou v Německu také neexistuje.
B: Já vím!
T: Ale v Německu je super věc… co vždycky v Německu dělám: Vždycky stojím v zóně zákazu parkování…
B: Protože si myslíš, že by to bylo pohodlné. Ano.
T: Parkovací lístek, to už stojí…
B: … méně než parkování v Los Angeles, jo.
T: V LA stojí parkování 20 dolarů. Je jedno, kde zaparkuješ, je to 20 dolarů.
B: Ano.
T: V Německu stojí pokuta, myslím, 10-15 eur.
B: Jo, ale oni jsou stejně blázni… tuhle jsem si říkal… vzpomínáš, jak jsme nakupovali kytky. A pak jdete do toho obchodu a oni vám poradí a mají všechny ty, aha, speciální rostliny. Ale ony vůbec nejsou speciální. Tady v Los Angeles rostou u silnice. Když jsme byli na cestě do Vegas. A viděli jsme je kolem Palm Springs…
T: Jsou všude.
B: Jsou na každým zasraným rohu. To znamená: Místo toho, abychom tam jeli (Tom se směje) a koupili si jednu z těch věcí… za kolik je chtějí prodat… 20000-25000 nebo 35000. Pak vidíš takovou pěknou kytku, takový malý ananas, vypadá to trochu legračně pěstovaný…
T: Ananasová palma.
B: Ale to je všude jinde za 30000, takhle. A pak jsem si říkal: Řeknu svému zahradníkovi, aby si udělal malý výlet a šel dolů…
T: Do přírodní rezervace?
B: Ne, do přírodní rezervace ne (oba se smějí). Jen dolů po silnici. Může prostě jet dolů po silnici a já mu dám pár…
T: Ano. Ale stejně se to nesmí. To je krádež.
B: Koho okrádám?
T: Vždyť to víš, ne?
B: Koho? Od koho?
T: Ano, z města.
B: Takže když teď, řekněme… no, jsme teď na dálnici na cestě do Palm Springs.
T: Jo, to nesmíš.
B: A na těch silnicích jsou všude u silnice místa, kde lidi chčijou, serou…
T: Jo, smíš chcát na kytku, nesmíš si ji brát s sebou.
B: Takže když mu řeknu: „Co kdybys odjel, trochu se projel, viděl jsem tam jednu pěknou. Nalepil jsem na ni malou červenou tečku, abys věděl, kterou myslím. Vezmi si ji, jeď a přivez mi ji.“
T: To by mohl udělat, ale stejně by to bylo nezákonné.
B: No jo, ale to by mě stálo jen zlomek z těch třiceti tisíc.
T: Jo, jo. To určitě.
B: Proto jsem si říkal, že bych prostě šel… není to „šedá zóna“, myslíš?
T: Ne, ne.
B: Že se prostě můžeš porozhlídnout po městě a zjistit, co se ti líbí?
T: Zbláznil ses? (oba se smějí) Nesmysl. Je hezké jít na procházku do Berlína, do Prenzlauer Berg na třídu: (Bill se směje): „Člověče, tady ten dvousetletý dub…“ (Bill se směje). „Ten se mi strašně líbí. Dneska si ho vezmu s sebou“.
B: Ano, ale tady to tak úplně není.
T: No.
B: Víš, kde to myslím. Je to u silnice, někde, kde ani nejsou žádné budovy.
T: Ano, každopádně. To se nesmí.
B: To není v Prenzlauer Berg.
T: Ano, no. Ale jaký je v tom rozdíl? Jestli je to Prenzlauer Berg, nebo u silnice?
B: No, tam žijí lidé… možná jsou to taková zařízení.
T: Ne, to se nesmí.
B: Ne?
T: To není dovoleno.
B: Já se na to podívám.
T: Mimochodem, právě jsme měli Den matek. A všiml jsem si… protože nám to naše asistentka připomněla a řekla: „Ano, bože, brzy bude Den matek. Nechcete poslat květiny?“. A pak jsem si řekl: Já na to – počkejte chvíli. Osmého května je Den matek, desátého května má naše maminka narozeniny. A pak jsme často trochu zlí a spojujeme to.
B: Mhm.
T: A říkáš si: My to nějak zvládneme najednou (oba se smějí).
B: Je to jako u lidí, kteří mají narozeniny o Vánocích nebo krátce po nich. Pak ti dají…
T: To jsem právě chtěl říct. To je úplná blbost.
B: Úplně.
T: No, chci říct, že máma byla prostě šťastná. Protože Den matek už není tak důležitý. Ale je.
B: Mhm.
T: Chci říct, že spousta matek dostane ke Dni matek něco hezkého. A u mámy je to tak, že si myslím: Člověče, teď bych radši dal opravdu velkou kytici. Devátého (května).
B: Mhm.
T: To je přesně mezi Dnem matek a jejími narozeninami (smích).
B: Ano.
T: Víš? Ale to je jako u dětí, které mají narozeniny také o Vánocích. Jak je to na hovno? Znali jsme jednoho chlápka…
B: Vždycky mi ho bylo líto.
T: … když chodil do školy a měl narozeniny o Vánocích, 24. prosince…
B: Ano. Bylo mi ho líto.
T: … to je hrozně na nic.
B: To je hrozně na nic. Já bych si narozeniny změnil.
T: To nemůžeš.
B: Ale můžu. (Tom se zasměje) Řekl bych: „Změním to“.
T: Jo. (Bill si odkašle). Alespoň pro přátele a rodinu určitě ano.
B: Ano.
T: Nikdo se přece nedívá do tvého pasu. Můžeš prostě říct, že…
B: To bych řekl: „Poslyš, takhle to nefunguje. – NEBO – opravdu bys měl pokaždé přinést dva dárky stejné hodnoty. Jinak…“
T: Nedovedu si představit, že by to někdo udělal.
B: Já si to taky neumím představit.
T: Nikdo to nedělá. Když řekneš: „Hele, Benjamine… 24. prosince má na Vánoce narozeniny… pojď, zajedeme kolem a přineseme mu něco pěkného.“ A pak: „Tak to je dobrý. To je jasné.
B: Taky si myslím, že bys měl vždycky výmluvu, že řekneš: „Ano, ale tentokrát máme něco velmi speciálního…“.
T: Přesně tak.
B: „… jsme vymysleli. Proto se to počítá pro oba“.
T: Ano. Přesně tak. Vždycky.
B: Víš?
T: Vždycky.
B: Ale není to tak zvláštní.
T: S rodiči taky. Oni nemají… poslouchej mě… protože normálně se dává něco hezkého a je trochu času na šetření.
B: Ano, ano.
T: Pak zase dáš něco pěkného. Ale takhle je to všechno na jedné hromadě.
B: Přesně tak.
T: Nepřemýšlíš o tom měsíce dopředu a nepřemýšlíš takhle: Aha, tak teď už mám jenom…
B: Jo, to je na nic.
T: To je úplně na nic.
B: To je taky na nic, protože ty ostatní věci k tomu taky patří. Je to taky všechno ten povyk. To, že přijdeš speciálně. Že máš s sebou pěkný dort. Že se zkrášluješ. Všechny ty oslavy, slavnosti. To všechno odpadá. To je jen jednou, a pak už to skončí.
T: Ano.
B: Jinak máš vždycky dvě věci, na které se můžeš těšit. To by mě strašně zatěžovalo, to musím říct.
T: Já taky.
B: Pro mě je to tak důležité. Já bych se z toho zbláznil.
T: Ano, myslíš, že je z toho maminka smutná?
B: Z čeho?
T: No, že má narozeniny tak blízko ke Dni matek.
B: Ne, to si nemyslím. Máma udělala… ne… Máma udělala něco špatného. Vždycky říkala: –
T: – „Ach, Den matek…“
B: – „Ach, Den matek pro mě není tak důležitý.“ Tak si myslela, že na nás dělá chytrý psychologický trik.
T: Mhm.
B: A řekla: „Musíš být na maminku hodný každý den.“
T: Ano, ano.
B: „Ne jenom jeden den.“
T: Což jsme dělali. (směje se)
B: A my jsme to vždycky brali jako příležitost říct: „No, tak to máma ke Dni matek nic nechce.“
T: Mhm. Ano, ani Den dětí jsme nebrali moc vážně. Existuje taková věc – Den dětí.
B: Né, ale já bych něco chtěl.
T: A co Den dětí? Jak dlouho ho slavíš?
B: No, na Den dětí.
T: Ano, ano. Jak dlouho, to je, jak dlouho jsi dítě? Protože teoreticky jsi pořád dítě.
B: Ano, to je vlastně pravda, ne?
T: Protože my jsme vždycky maminčiny děti.
B: Takže si myslíš, že bychom měli něco dostat ke Dni dětí?
T: … na Den dětí.
B: Ano, to je pravda. V tom máš pravdu.
T: Teoreticky.
B: Mhm.
T: Protože když přestaneš…
B: … být dítětem?
T: … být dítětem? A kdy začneš slavit „Den otců“? Ve tvém případě
B: … no…
T: Den otců jsme slavili už od 12, 13 let.
B: Ano (Tom se směje), začali jsme brzy. Já jsem s tím začal brzy.
T: Začalo to už s ručním vozíkem. Ano.
B: Kromě toho jsem udělal úplně dobré postřehy tento týden. Byl jsem na večírku, kde na mě někdo začal mluvit. A já jsem si pomyslel: Prosím tě, nemluv na mě. Já už vím… já (ne)chci… víš? Takže někdo, kde víte: „Nemůžu s ní vycházet“.
T: Mhm.
B: Já už to vím, já jsem neměl… ona byla úplně „opilá a nad věcí“. A už jsem věděl: Ona opravdu chce…
T: Takový LA…
B: Úplně LA. A bylo to fakt nahlas. Schválně vždycky tak nahlas v okamžicích, kdy jsem se na ni taky podíval. Chtěla na sebe strhnout veškerou pozornost. Bylo to pro mě hrozně těžký, protože jsem si říkal: Já se nechci dívat. Nechci navazovat konverzaci. Udělej to sama… Nechci, prosím. Ale to už bylo jasné předtím…
T: Ano.
B: … mě nechce pustit.
T: No, když to budeš moc ignorovat, bude to mít opačný účinek.
B: Ano, snažil jsem se najít dobrou střední cestu.
T: Ano.
B: Ale ona si dobře načasovala okamžik, kdy jsem musel jít na záchod. A v tu chvíli vstala a šla ke mně. A pak mi složila nějaký kompliment.
T: Aha. To jsi mi řekl. Mhm.
B: A zároveň, aby si řekla o kompliment na její oblečení. Někdo takový. Který vám pak řekne: „Jé, mně se líbí ten klobouk“, který máš na sobě.
T: Ano.
B: A vy pak řeknete: „Jé, to je hezké.“ A ona na to: „Jo, já jsem si dneska nebyla jistá tím svým, ale prostě jsem si taky chtěla vzít klobouk“.
T: Aha.
B: Takže to musíš automaticky říct: „Ne, to je taky super“.
T: „To je krásné.“
B: A pak vás zapojí do rozhovoru. A já jsem si říkal: Ne! – Teď mě chytila. Teď mě chytila.
T: Ano.
B: A pak to bylo ještě horší. A pak řekla: Ach! A ach, jak je to skvělé. Tak se taky spojíme. Protože já se taky hodně zabývám módou a PR a…“ řekla.
T: Ale ne!
B: „Mám vlastní PR agenturu a samozřejmě jsem dělala i s hudbou… můj bývalý přítel byl hudebník.“
T: Mmmh.
B: Takže bez ohledu na to, co jsem řekl, samozřejmě taky dělala všechno. A všechno je vlastně i v jejím oboru…
T: Jasně.
B: … které prostě dělá. Takhle, že jo?
T: Ano. A taky kreativní. Kreativní mysl.
B: A ona se ptá: „Hele, co máš na instagramu?“ A já už si pak vždycky říkám: …
B+T: Ohhh…
T: Ne.
B: Ne! Teď se mě ptá na můj Insta.
T: Jo, kdežto… stejně si ho může najít, když má tvoje jméno.
B: No, ale nemá. Potkala mě. Řekl jsem jí to: „Já jsem Bill“. Ona asi nutně neví, co dělám.
T: Mhm.
B: Nevím. Já nevím.
T: Mhm.
B: A já jsem jí to samozřejmě zhruba řekl. Vždycky to říkám velmi neurčitě. A říkám: „Ano, ano… dělám hudbu. A ano, produkuju hodně hudby“… nebo… nemám ponětí!
T: Mhm.
B: Ne, já se vždycky snažím… víš to…
T: „Já jsem fotograf“.
B: Ano (oba se smějí). A ona pak jako: „Aw, dej mi svůj insta“ a pak si říkám: Shit…
T: Ohh.
B: Ok, tak to je teď všechno.
T: Mhm.
B: Tak jí dám insta. A TADY to prostě nestačí. A ona na to: „Jo, pojďme se spojit“. A já na to: „Proč mi nedáš svůj Insta. Pak ti prostě napíšu zprávu. Protože tu moji už viděla. A ona na to: „Ne, ne, sleduj mě. Sleduj mě!“ A já na to: „Ne, ne. To je v pořádku. Napíšu ti zprávu.“ (Tom se směje).
T: Ale to je přece vlezlé, ne?
B: Tome – teď poslouchej: Pak vezme telefon a zmáčkne „Sledovat“!
T: Ano, dobře…
B: Kdo to dělá? No, to se mi stává docela často.
T: Ano, ale můžeš to hned zrušit.
B: Samozřejmě!
T: Ano.
B: Ale v tu chvíli si říkám: Je to blázen?
T: Ano.
B: Není to tak, že bych… nějak… sledoval 2000 lidí.
T: Všichni je vidí.
B: Samozřejmě!
T: Kolik lidí sleduješ?
B: Myslím, že sleduji asi 400 lidí.
T: Aha, to je docela hodně.
B: Ne, to není moc.
T: Mám účet na Instagramu, který se jmenuje „Wedding Cake“. Sleduje ho možná sedm lidí.
B: Ano. Ale zatím jsi skoro nic nezveřejnil. Dělám to už… dělám to už roky.
T: Mimochodem, v tuhle chvíli ti můžu doporučit jiný. Tom Kaulitz je super úžasný Instagram. Nic tam není. To znamená, že vás nebudou spamovat. Můžete mě prostě sledovat. Prostě z lásky. Prostě jen z podpory můžete sledovat účet Tom Kaulitz. A nic se nestane. Váš život se nezmění. (Oba se smějí)
B: Ale Tome. Kdo to dělá? Kdo stiskne „follow ? Myslel jsem, že jsem se zbláznil, vážně. Nejdřív jsem řekl: „Ne, to je v pořádku.“ Opravdu jsem jí v tu chvíli poslal zprávu… ona na to: „Ne ne, protože jinak tě nenajdu!“. A já na to: „Napíšu ti zprávu“.
T: Drzé.
B: Já jsem jí v tu chvíli taky psal.
T: To přece vidí každý, ne?
B: A ona mi bere telefon a říká: „Ne ne, měl bys mě sledovat“ a mačká follow. Kde jsem si myslel: Jak moc můžeš být oprsklá? To je opravdu…
T: Ano.
B: … zcela novou formu nevhodnosti a drzosti. Ale není to poprvé, co se mi to stalo. A tentokrát jsem si to myslel: No… často jsem to udělal takhle, ze slušnosti jsem pak chvíli počkal, než jsem se odpojil, znovu. To znamená, že jsem se snažil: Opravdu jsem počkal týden nebo dva, než jsem řekl…
T: Ale to je moc hezké.
B: Ano. Protože pak jsem si to zase rozmyslel: Ne že by mě pak nenáviděli. Takže jsem opravdu… Šel jsem na záchod a hned jsem zmáčkl unfollow. Protože jsem si říkal: Ona musí být blázen…
T: Ano.
B: Ty to neděláš, nebo co?
T: Ne. No, nevíš… sleduješ jen lidi, u kterých máš opravdu pocit, že si dobře rozumíte. Máte stejné zájmy. Přijdete si navzájem super. S cizími lidmi to neděláš.
B: Samozřejmě.
T: Sledovat někoho je závazek.
B: Samozřejmě… jak mám vědět, co by zveřejnila?
T: Ano.
B: Ona může zveřejnit cokoli. Potom je nějak přítelkyní Xaviera Naidoo a (Tom se směje) je na Telegramu.
T: Později bude dělat trojku s Xavierem Naidoo a Fynnem Kliemannem.
B: Ano, přesně tak. Ano. (Tom se směje) A pak… pak jsem ve špatném kruhu. Ale já stejně nevím. To s tím sledováním a běháním za ním a tak… Tuhle na mě čekal soused. Protože vtipné je, že si myslí, že jeho pes a můj pes jsou kamarádi. Jenže to víte, jen když znáte Stitche: Stitch nemá…
B+ T: … žádné kamarády. Kromě Cappera.
T: Kromě Cappera.
B: Přesně tak.
T: Mhm.
B: Takže… A on vždycky říká: „Ohhh! To je Stitch!“ vždycky říká. A já na to: Oghh!
T: Zase on…
B: Ano, přesně tak. A já si vždycky říkám: Rychle dál. A on na to: „Aha, já jsem chtěl jenom dostat Mila ven.“ (Tom se směje). A já na to: „Aha, no. Dobře.“ A rychle pokračovat se Stitchem, protože už přemýšlím: Prosím, nedělej to. Prosím, nedělej to. A pak opravdu jede to samé…
T: Taky musíš říct, co je Milo. Milo je dobrman.
B: Fenka psa.
T: Fenka dobrmana. Mladá fena dobrmana, která nemá vůbec žádný výcvik. Myslím, že ještě neumí ani „sedni“.
B: Ne.
T: A na vodítku chodí tak špatně, že ten chlap, který je opravdu starý, za ní prostě „letí“. Takže pes vždycky chodí s NÍM.
B: Ano.
T: A ne naopak.
B: A většinou ji ani nemá na vodítku. Je to antiautoritářská výchova.
T: Anti-autoritářská výchova. A má pocit, že má psa zcela pod kontrolou.
B: Úplně. (Tom se zasměje) Klidně vám poběží po ulici. A někdy to vidím a říkám si: ona utekla, ne.
T: Ano.
B: Je za ní jen tři kilometry.
T: A předstírá, že je úplně v klidu. Jako by: „Ano, ano…“
B: A Milo, dělá si svoje. (Tom se směje) Kdežto já si říkám: No, promiň. Tady kolem jsou tisíce agresivních psů.
T: Jo.
B: A někteří řidiči, kteří neumějí řídit. No, a pak mě napadlo: Rychle pryč. Jdu dolů (po ulici) a samozřejmě slyším Milin obojek. Jak se zase rozběhne.
T: Mhm.
B: A já si říkám: Ale ne. A teď? Co uděláš teď? Teď přijde Milo. To znamená, že teď už běží napřed a už je se Stitchem a se mnou. Takhle… že?
T: Mhm.
B: A teď už vím, že je za námi. A teď jsem nevěděl: Mám počkat?… Protože s ním nechci jít na procházku (trochu se zasměje).
T: Jo. Vlastně musíš.
B: Ale já ne.
T: Ne. (oba se smějí)
B: Protože jsem si to myslel: Aha !… krátce jsem to měl v hlavě: Aha, to by asi bylo zdvořilé.
T: Ano.
B: Ale mně se teď nechce chodit PŮL hodiny pěšky…
T: … venčit psa. Ano, to je hrozné.
B: Protože tahle procházka je taková… nemusím teď zvedat telefon. Nemusím s nikým mluvit. Ani se mi nechce s nikým mluvit.
T: Ne.
B: A já jsem se na chvíli zamyslel: Na žhnoucím slunci s tím chlapem, půl hodiny mě přemlouvá…
T: Špatně.
B: … o věcech, které mě vůbec nezajímají.
T: To je to nejhorší, co se ti může stát: Potkat někoho na procházce…
B: Uf.
T: … souseda. Kde musíš být milý. Ale vůbec se ti nechce.
B: … nemám na to náladu.
T: To je nejhorší.
B: A proto mě to právě napadlo: Budu předstírat, že si Mily vůbec nevšímám.
T: Jo. (oba se smějí)
B: A tak jsem prostě pokračoval se Stitchem.
T: Ano.
B: A ona šla pořád za námi.
T: A Stitch…
B: A pak se v jednu chvíli otočil a najednou byl pryč. Pak mi to bylo zase líto.
T: Aww.
B: Ano.
T: Milo…
B: Mhm.

KAULITZ KOLUMNA

T: Četl jsem něco úžasného, co mi připomnělo hezký sen. Nebo o něčem, co bychom také jednou chtěli udělat. A sice: Ředitelka věznice z Alabamy; z oddělení s vysokou ostrahou; utekla spolu s vězněm.
B: Aha! Opravdu???
T: Spolu, jo.
B: To je jako při útěku z vězení!
T: Jako při útěku z vězení, ano. Takže jako úplně náhodně… bylo tam i video z bezpečnostní kamery, to je šílený, ona tam jde…
B: Páni… oni jsou pár?
T: Zřejmě.
B: Aww… to je roztomilé.
T: To znamená, že spolu celou dobu měli skrytý vztah.
B: To mi přijde strašně sexy!
T: Ano, také si myslím, že je to šílené. Nejspíš spolu celou dobu tajně šukali. Představ si to, ona asi chodí jako, já nevím: „Pan XXX…“ a pak s ním chodí po vězení, aby ho ošukala ve sklepě nebo tak něco, já nevím…
B: Mhm…
T: To musí být šílené.
B: Úžasný.
T: Protože to musíš udržet v tajnosti! Takže teď se jim to podařilo utajit po celou dobu, že všichni nevěděli, o co jde, až do samého konce! Všimli si toho, protože se k ní nemohli dostat, a všechno vyšlo najevo až potom. Tak vešla dovnitř, otevřela dveře a předstírala, že… tak velmi formálně, že nepostavili žebřík nebo tak něco-.
B: Předstírala, že s ním prochází vězením.
T: -že ho vzala s sebou, přesně tak, byla jako: „Já s tím vězněm ležérně jdu, naložím ho do auta a údajně ho vezmu k soudu, protože se na něj má vypracovat psychologický posudek.“ – „Aha.
B: Mhm.
T: Ale co, kdyby ti lidi dávali pozor, tak už bys to měl vědět: Za prvé, nesmíte vězně převážet sám, protože ona sama nasedla do auta, sama odjela, otevřela vrata, nenuceně s ním odjela. Ale byla to ředitelka věznice, takže samozřejmě nikdo nic neřekl.
B: OH ředitelka????
T: JO!
B: Aha!!! To je neuvěřitelné!
T: Tak ona ho dostane ven… Ten chlap je vrah!
B: Šílený…
T: Vrah, chci říct, že neznáš žádné podrobnosti, ale je ve vězení kvůli tomu…
B: Mhm.
T: A jo, ona ho vzala s sebou do auta, a pak se nejdřív zjistilo, jak ji chtěli zastihnout a nemohli, pak našli to auto na parkovišti obchoďáku, vlastně ne moc daleko od věznice, ona ho tam zaparkovala, a tam asi přesedli do svého soukromého auta a jeli dál, a pak se zjistilo, že krátce předtím požádala o důchod, že dala výpověď, vyplnila všechny formuláře a tak… a teď jim padají šupiny z očí a myslí si jako: „No jo, ona dala výpověď, a co, ten chlap je pryč, co?“. Do večera jim to nedošlo, myslím, že je ještě nenašli.
B: Neuvěřitelné.
B: Vždyť ona je v dobré pozici, protože samozřejmě zná každý trik!
T: Každý trik, jo.
B: To dává smysl. A jestli…
T: Úžasné je, že když jsem se díval na to video, tak šla tak uvolněně, nic takového…
B: Samozřejmě, to je jako ve škole za starých časů, jde kolem ředitelka, a ty víš, že se na ni nemusíš dál dívat, nemusíš něco předpokládat, je to ředitelka, ona by nikdy nic neudělala…
T: Jo, samozřejmě.
B: To je jasný, ona se celou dobu o všechno stará, ona by nikdy… Takže neuvěřitelný!
T: Že jo?
B: Dobrý tah od toho kluka. Vypadá dobře?
T: To nevím, já jsem si jich moc nevšiml.
B: Dobře, hned se na to podívám.
T: Ano. Bylo to v Alabamě, tady v USA.
B: Šílený.
T: Ano. Ale byl to úžasný příběh.
B: Úžasný příběh!
T: Ano.
B: Jo, to mi přijde skvělé. Tak samozřejmě, že tento týden o mně byly v novinách jen samé kecy, je to čím dál horší, Tome. Vlastně bych si měl dát pauzu.
T: Jo, taky jsem o tobě četl spoustu nesmyslů.
B: Jo, jenom to!!! Píše se o mně tolik hrozných věcí a já mám vždycky pocit, že si ti lidé musí myslet něco jako… panebože, vlastně bych si měl zase dát hodně dlouhou pauzu.
T: Třeba to, co jsem si tady otevřel, tam se píše: „Ze všech lidí její švagr ohrožuje její dobrou pověst.“ To je fakt. Tak tady to napsali: „High-tech zvlhčovač vzduchu v pokoji, všude čerstvé květiny, zákulisní péče-„, všechno samozřejmě v kombinaci s fotkami, a tam je napsáno: „-ZÁKULISNÍ PÉČE“, to je taky super (smích) Tam je v podstatě tvoje vizážistka, která ti kreslí oční linky nebo co, já nevím, a pak je tam napsáno „Zákulisní péče“, jako kdybys… protože to vypadá trochu jako-
B: Extra ošetření…
T: Ne, vypadá to trochu jako soukromý lékař nebo tak něco.
B: No jo…
T: Protože má na sobě masku, vypadá to, jako bys v zákulisí dostával extra péči. Pak: „Drahé šampaňské“, pak je tam fotka, jak stojíš před autem, a je tam napsáno: „Luxusní auto a šofér, dovezený miláček…“ a pak je tam tak trochu napsáno, že Heidi kazíte turné, protože ona je v podstatě pořád ta holka z Bergisch-Gladbachu, ta přízemní holka z Bergisch-Gladbachu, a s tím vaším luxusním výletem-
B: A já teď kazím rodinu.
T: Ano.
B: Hm… No, to bylo taky napsaný: „Drzý útok Billa Kaulitze na veřejnosti: To už zachází příliš daleko? Sprosté posměšky vůči Helene Fischerové“. Což není…
T: Ale proč Helene Fischerová?
B: Protože jsem řekl, že Helene Fischerová bude také přemýšlet o Only Fans za 40 milionů!
T: No, neřekl jsi „možná“, řekl jsi „určitě, vsadil bych na to všechno.“.
B: Dobře, ale proč je to teď výsměch? Nebo drzost?
T: Ne…
B: Jaký útok?
T: Jo…
B: Odkdy je to drzý útok?
T: Myslím, že za 40 milionů by to udělal skoro každý.
B: Chtěl jsem to říct! Promiň, ale jestli by někdo neukázal bradavku za 40 milionů, tak je blázen.
T: Tak to máš tak trochu komplexy.
B: Tak to jsi blázen!!! (Tom se směje) Omlouvám se, ale kdyby se ke mně dostal jediný člověk, který by neukázal bradavku za 40 milionů, tak bych mu dal facku!!!!
T: Ne, chci říct, že je jen málo lidí, kteří by to neudělali za 40 milionů, možná nějací jsou, ale… no jo, jen málo lidí by mě napadlo.
B: Mhm.
T: Tak třeba já. Já bych to neudělal.
B: Co mě taky pobavilo, RTL to napsala, a myslím si, že to byl úžasný titulek, protože si dovedu představit, jak ten reportér říká: „Der hat doch nen Vogel! (T.n: překládá se jako „má ptáka“, podobný význam jako např: Pro něj je to umělecké dílo, pro každého ochránce práv zvířat spíš pochybná dekorace.“ (překlad: „He his out of his mind“)
T: Labuť…
B: Ta labuť. (směje se). Ale úžasný mi připadá podtitul: „Der hat doch nen Vogel!“ (Vždyť je to labuť!). (oba se smějí)
T: Jo, to bylo zase velmi chytré.
B: Velmi chytré! „Na, der hat doch nen Vogel!“ (No, má ptáka!).
T: „Der hat nen Vogel, flop of he week!“ (Der hat nen Vogel, propadák týdne!)
B: „Flop týdne, Der hat doch wohl nen Vogel, ten Bill Kaulitz!“ Ale co je také úžasné, je to, že říkají, že pro mě je to umělecké dílo, ale pro ochránce práv zvířat spíš pochybná dekorace… Proč by to mělo být pochybné pro ochránce práv zvířat?
T: Já taky nevím…
B: To je taky tak špatně prozkoumané… Protože, proč by to mělo být sporné pro ochránce práv zvířat?
T: Ne, to je prostě jasný, víš? To je přece jasný, že jsou jako: „Aha, tak s tím mají určitě ochránci práv zvířat problém.“ To je jasné.
B: Já bych si spíš myslel, že nějaký aktivista si taky vystaví labuť, protože si myslí, že je krásná, že oslavíme život toho krásného tvora o něco déle, místo abychom ji vyhodili do koše!
T: Jo.
B: Ne?
Oba: Nebo ji spálili.
B: -nebo cokoli… Nebo že ji sežerou jiné labutě.
T: Ano. Ani teď bych nevěděl, proč by s tím ochránci práv zvířat mohli mít problém.
B: Ne.
T: Umm… Mimochodem to, pokračuje… Taky jsem tady četl: „Jejich výstřednosti se prodražují, Tom a Bill Kaulitzovi: Pěkně rozmazlení! Nikdy nekončící přání navíc. “ A pak se tam píše něco takového: „Čerstvé květiny, zvlhčovač vzduchu v pokoji, speciální med, a tak to pokračuje…“. Tak to mi přišlo úžasné, jak to zakončili, protože ani to nebylo to nejšílenější, později napsali: „Pro sourozence je důležitý i sýr. „Na turné si vždycky dáváme Käseigel (sýr-edgehog) s hroznovým vínem,“ říkají. Nejraději však jedí ementál s marmeládou, což je stravovací zvyk po jejich matce. A je toho ještě VÍC!“
B: Ještě víc??? DOKONCE VÍC dekadentní než sýr Emmentaler???
T: Ještě VÍC než „Käseigel“ s hroznovým vínem a ementálem!!!!
B: TOME, teď už to stačí!!!!
T: To je ještě dražší, ale teď-
B: TAK oni med a zvlhčovač vzduchu v pokoji, který si můžeš objednat za 22 eur od zásilkové služby, o které jsme právě mluvili-.
T: A Käseigel za 5 eur, a teď-
B: Ale musí se to někde zastavit.
T: Pokračuje to dál: „Bill chce, aby ho vozili jen ve speciálních autech a oddělili ho od kolegů z kapely. Pěkně rozmazlený.“
B: Dost odtažitý.
T: Pěkně odtažitý.
B: Mhm. Kéž bych teď mohl něco takového prohlásit.
T: No, tak to mám zase já.
B: Jo.
T: Podařilo se mi…
B: Udělal jsi ze mě rozmazleného. Proto už toho moc nenamluvím, přestože od: Co teď děláme s Only Fans? Začínáme s tím nebo co?
T: Myslím, že s OnlyFans… něco jsem vymyslel. Tak jak by to bylo super, kdybychom třeba věnovali peníze?
B: Mhm…
T: Protože pak by přišlo hodně peněz, mám pocit, že by se lidi radši dívali na tvoje neestetické tělo než na…
B: Hm, jo… Takže já…
T: Protože by byli jako: „Dobře, je to pro dobrou věc, tak…“
B: No, ale to je přesně to, co se mi nelíbí-
T: „-tak mi pošli ten nehet…“
B: Mně by přišlo lepší, kdybychom řekli, že to darujeme, abychom si udělali první dojem… Hm, kolik přijde peněz a co je možné, a nejdřív řekneme: „Dobře, darujeme je…“
T: Ukrajina by byla dobrá.
B: No, ale když teď řekneme na dobrou věc, tak je to takový „Fynn Kliemannský“… (německý influencer a hudebník)
T: Ne, ne na „dobrou věc“… to by opravdu šlo na Ukrajinu.
B: Museli bychom to blíže definovat… Ukrajina.
T: Jo.
B: Takže pro uprchlíky z Ukrajiny, peníze by šly jim.
T: Ano, takže buď bychom to dali uprchlíkům, je tam i hodně pro děti, mohli bychom to věnovat i přímo Ukrajině, takže… to bychom museli promyslet.
B: Ale určitě bychom to měli přidat přímo. Vsadím se, že je tam něco jako popis, a pak bychom mohli přímo jmenovat tu organizaci…
T: Dobře, tak pozor: Vybereme organizaci-
B: ALE, já vlastně nechci, aby lidi… Dobře, to je taky laciná výmluva, nikomu bych nevěřil, že by byli takoví: „Dobře, je to pro dobrou věc…“ Taky by mohli jako, já nevím, kolik to je, taky by to mohli přímo darovat, jestli to dávají na moje OnlyFans, tak proto, že jsou trochu nadržení…
T: Ne, je lepší, když za ty peníze něco dostaneš!
B: Ano, pěknou a sexy fotku mě!
T: Ano. Proto.
B: Proto, oni ji pak chtějí mít.
T: Jo, ale spíš aby si z toho dělali legraci.
B: Neee, tomu nevěřím. (Tom se směje) Tomu nevěřím. Někteří lidé mě už dneska oslovili a ptali se: „Tak kde je ten účet? Nemůžeme ho najít.“ To je ten důvod. Myslím, že hodně lidí čeká.
T: Dobře, fajn.
B: Dobře,
T: No, myslím, že je to dobrý nápad.
B: Dobře, to znamená: Když tenhle díl vyjde, účet už bude online?
T: Nééé… To tak rychle nezvládneme. Museli bychom víc přemýšlet o tom, kam by ty peníze měly jít.
B: Ale nemusíš o tom přemýšlet tak dlouho. Založíme účet, mně to zabere jedno odpoledne, pak přidáme organizaci a je to.
T: Dobře, dávejte si pozor: To byl jen nápad. Teď se budeme muset podívat, jak rychle to zrealizujeme. Jestli máme spoustu věcí na práci, myško.
B: Dobře, řekneme vám, až bude účet online.
T: Ano.
B: Ale určitě to uděláme.
T: Ano, můžeš to zveřejnit na svém Instagramu, ne?
B: Až to bude online?
T: Ano.
B: Dobře, fajn.

DURCHGEKAULITZ

T: Verena nás oslovila a zeptala se – „jak děsiví vám připadají digitální asistenti?“.
B: Řekla jsi „gefracht“? (poznámka překladatele: skutečné německé slovo je „gefragt“ a Tom ho vyslovil v nářečí)
T: -ano?
B: Mhm.
T: Co?
B: Říkáš „gefracht“?
T: Ano. Někdy.
B: Mhm. Dobře.
T: Proč jsi dneska taková mrcha? Jsi takový celý den.
B: Jo, dneska jsem trochu podrážděný.
T: Takže. Jak děsiví ti připadají digitální asistenti? Protože pořád mluvíme o asistentech a ona tím myslí něco jako Amazon Alexa, Siri a tak. „Používáte tohle? Tom asi ne, ale Bill by mohl, jako influencer“. Ona to pochopila, ty to chápeš, Vereno. Pokud ano, aktivujte Alexu a řekněte jí: „Alexa – zahrajeme si Akinator“. Nevím, co to je. Akinator. „A zamysli se nad sebou, myslím, že je to děsivé“. (Akinator je francouzská videohra. Během hraní se pokouší určit sérii fiktivních nebo skutečných postav, na které hráč myslí, položením řady otázek. Využívá program umělé inteligence, který se díky zkušenostem s hráči učí ty nejlepší otázky.)
B: Hm… nemůžeš tomu říkat asistent, je to něco jako hra? Asistent…
T: Nemyslím si, že je to hra, myslím, že je to nebezpečné, protože je to tu jen proto, aby to sbíralo tvoje data. Poslouchají celý den a…
B: Ale asistenti, zajímalo by mě, v čem by mi to mohlo pomoct? Můžu říct: „Siri nebo Alexa mi dnes večer ve 20.30 udělá rezervaci v Chateau Marmont pro čtyři lidi“? To si nemyslím.
T: To by bylo zajímavé.
B: Zavolá to manažerovi a zeptá se ho?
T: Myslím, že technicky by to bylo možné.
B: To by bylo úžasné. To si nemyslím. Pak můžeme vyhodit toho našeho.
T: Ne, protože ona nemůže vyměnit žárovky nebo tak něco.
B: Ne, ale když jí řeknu „hele, Alexo, rozbila se mi žárovka, sežeň mi někoho, kdo ji opraví“, tak by to taky stačilo.
T: To by bylo možné.
B: A ona za mnou někoho pošle?
T: Pravděpodobně ano.
B: Nikdy. Tomu nevěřím.
T: Já nevím. Ale myslím, že příští generace Siri to bude umět.
B: No, budu se na to muset podívat, myslím, že by to bylo super. I pro mého asistenta je to něco těžko pochopitelného, takže…
T: Ne, ale Vereno, máš úplnou pravdu – já nic takového nemám. Siri mám vypnutou, otisk prstu nemám-
B: Žádné údaje o poloze.
T: Žádné údaje o poloze, všechno. Nemám nic. Můžu jen posílat SMS nebo někomu volat.
B: Říkám ti, že Tom by taky mohl mít starý telefon Nokia se Snakem.
T: Nemám nic. Žádné zařízení v domě, které by mě mohlo poslouchat. Nechci, aby se věci dostaly ven, jsem hodně tajnůstkářský.
B: Mám pár věcí, o kterých bych s tebou chtěl mluvit. Není to nic, na co by se lidé ptali, ale tento týden jsem narazil na pár vět a samozřejmě na jazyk. Mám nové oblíbené slovo. Někdo mi ho řekl a já jsem ho nikdy nepoužil, ale je roztomilé. „Zügellos“ („nespoutaný, bezuzdný, bez zábran“).
T: Zügellos. Mhm.
B: Jak se ti to líbí?
T: Jo…
oba se smějí
B: To se mi líbí! „Bylo to úplně nespoutané“
T: Ungezügelt. (znamená totéž)
B: Jo nebo zügellos. To taky existuje. Ungezügelt – zügellos.
T: Stitchi. STITCHI! Tom odchází a vrací se
B: „Ten večírek byl úplně nespoutaný“
T: Dobře, jo, dobré slovo pro popis večírku.
B: Víš? A pak si řekneš: „Dobře? Zügellos?“
T: „Co se tam stalo?“
Oba se smějí
B: To byl zügellos, přijdu. To oblečení bylo bez zábran. Je to sexy, trochu zakázané, ale ne úplně…
T: „Včera večer to bylo zügellos“
B: Tak to chce každý vědět, co se stalo. Tak se mě ten člověk zeptal a já na to: „Ano! Přesně tak!“. A pak mě jedna věta rozesmutnila. Dívala jsem se na Ozark, jsem jeho velký fanoušek, a sledovala jsem poslední díly. Miluju Wendy!
T: Skvělá herečka! Už jsme někdy doporučovali-
B: Tak často! Big C, že?
T: Ano.
B: Tu jsme doporučovali už dřív.
T: Každopádně The Big C, skvělý seriál. Musím si vzít prášek z hub, abych si začal pamatovat.
B: Wendy je moje nejoblíbenější postava, mám ji moc rád a je tak dobrá, a ten otec – pozor, spoiler!
T: POČKEJ! Ještě jsem to neviděl!
B: NE, chci o tom mluvit!
T: Nebudu poslouchat!
B: Já ti to řeknu!
T: NE.
B: Ano.
T: BILLE!
B: Není to špatné, je to malý detail, nic to nemění.
T: povzdechne si
B: Nic to nemění na…
T: Zkušenosti?
B: No… Otec říká, a já si myslel, že je to těžké: „Není snadné tě milovat“.
T: To říká její táta?
B: Její táta, ano. No, není snadné tě milovat. A já jsem si myslel…
T: Páni, když ti to někdo řekne…
B: Stiskl jsem pauzu a říkal jsem si, páni, to si musím zapsat, to je tak drsný. A nechal jsem si to, abych to napsal bývalému příteli.
T: Skvělý název písničky!
B: Jo, dá se z toho udělat skvělá písnička, ale já to napíšu svému bývalému příteli. Někomu, někdy. Možná v budoucnu…
T: Ve správné situaci.
B: Jo, ve správné situaci.
T: Doufám, že někoho takového nepotkáš.
B: No, když se podíváš na moje poslední vztahy, tak nějak to funguje u všech, ne?
T: Jo… ale no, to je skoro až moc okaté, že je nemůžeš milovat.
B: No právě proto. Myslím, že je to skvělá věta. Když jsi citově mrtvý, tak si možná ani neuvědomují, jak je to drsné. Není snadné tě milovat. Protože to „není snadné tě milovat“ je těžké…
Poznámka překladatele: na tomto místě se diskutuje o tom, jak se to řekne německy.
B: Tak trochu to taky znamená, že každý, kdo se tě snaží milovat, už toho dělá moc, buď vděčný. Není snadné tě milovat. Tohle se mi líbilo.
T: Mně se to taky líbí. Skvělá písnička!
B: A pak mám taky skvělou větu, která mi připomíná naši minulost a místo, kde jsme vyrůstali, dobře se hodí k „Tagchen“.
T: Směje se „Tagchen“
B: Je to „Jsem šťastný, když mě lidé nechají na pokoji“.
Oba se smějí
T: Chci, aby mě nechali na pokoji.
B: Ne, „když mě lidé nechají na pokoji“.
T: Ale to ode mě v budoucnu ještě uslyšíš.
B: Jo, už jsem to od tebe slyšel.
T: Jo.
B: Ale prosím tě, přemýšlej o tom! Slyšel jsem to v jednom rozhovoru. Je to tak smutné, protože to tak trochu zní, jako bys rezignoval na život, na nic se mě neptej, nechci se zamilovat, jsem šťastný, když jsem sám, zavřel jsem dveře, nechci vědět nic o tom, co se děje na světě špatného, dobrého, nic.
T: Nic.
B: Jsem šťastný, když jsem sám. Je to stejný typ člověka, který říká „Tagchen“. Ten typ člověka, který říká „Tagchen“, když s ním dělají rozhovor, a pak řekne, že chce být sám! To je postava, která řekne všechno.
T: Já to myslím jinak, když to říkám, jsem rád, když mě nechají o samotě ve smyslu…
B: Klid v duši.
T: -že se můžu opřít, dát si nohy nahoru a vyjet na kole. Pro mě je to spíš meditace. Něco jako „nechte mě chvíli meditovat“.
B: Myslím, že je to reakce na něco, někdo se tě na něco zeptá a ty prostě řekneš „jsem rád, že mě necháš být“, něco jako promiň, že jsem tě obtěžoval?
Oba se smějí
T: Mám někoho skvělého, myslím, že to dobře zapadá do dnešní kategorie zamyšlení Durchgekaulitzt, Mareike napsala: „Kdy jsi naposledy dělal něco poprvé?“. A teď se nad tím zamysli. Myslím, že je to skvělá otázka, protože dělat věci poprvé – ne všechny, ale některé – je vzrušující! Mluvili jsme o tom, jak je skvělé dělat něco poprvé. Pokud děláte stále totéž, někdy máte pocit, že prožíváte stále stejné emoce. Nikdy to není tak dobré jako poprvé!
B: Mohl bych teď mluvit o umělcích, třeba o jednom, kterého jsem právě viděl poprvé – ale samozřejmě jsem nebyl poprvé na koncertě. To je spíš o jiných věcech asi… Naposledy si vzpomínám, když jsem byl oddávajícím na tvé svatbě. To jsem ještě nikdy nedělal! Můj bratr se nikdy předtím neoženil – správným způsobem -, takže to byly všechno nové věci. Celá ta svatba byla o prvních pocitech. Pustit bratra dvojče, celou rodinu a přátele, všechny ty emoce ze strany všech – to bylo nové, nikdy jsem je tak neviděl. Bylo tolik okamžiků, kdy jsem si říkal, že tohle dělám poprvé. Proto to bylo tak zvláštní.
T: To je pravda. Řekl jsi to dobře.

SLADKÁ – STŘEDNÍ – EXTRA OSTRÁ

T: Stitch právě udělal – nevím, jestli mu to šlo z pusy, nebo ze zadku.
B: Krknul si.
T: U tebe člověk nikdy neví.
B: Krknul si…
T: Smrdí to.
B: V takových chvílích nevím, jestli mám dýchat pusou, nebo nosem! Když dýchám pusou, mám pocit, že to cítím.
T: Přesně to mám na mysli! Když to tak strašně smrdí, musí to být ve vzduchu.
B: Já opravdu nechci dýchat ústy.
T: Právě sis vzal pití, aby ses hned napil.
B: Ne, aby to bylo cítit!
T: Dobře, jen jsem se napil a pomyslel si fuj.
B: Teď nechci mluvit. Ale otázka zní – a já se na to pořád ptám, ale teď se mi asi všichni vysmějí – kde se to v nás bere, že si myslíme, že to smrdí? Proč to všem smrdí? Nikdo by nepřišel a neřekl „aha, ono to tak nesmrdí“.
T: Dobrá otázka…
B: Proč si nemyslíme, že vůně jahod je odporná?
T: Jo… Myslím, že je to přirozené.
B: Nebo v létě… odkud se bere?
T: Je to příroda, je to v nás. To, co cítíme teď, je lidský odpad. Zvířecí odpad.
B: Ale proč nechceme jíst lidský odpad?
T: To je pravda. Někteří to asi nemají.
B: Jsou divní.
T: Nejsou správně napojení… Ale každému co jeho jest, nechceme je diskriminovat. Takže Vivian nás oslovila pro naši kategorii sladké, střední, extra ostré a my – nebo ty, Bille – můžeme tyhle věci roztřídit. Buď si už nikdy nemusíš čistit zuby, ale přesto budeš mít skvělou hygienu, nebo už nikdy nebudeš muset chodit na záchod, nebo už nikdy nebudeš muset spát, ale přesto budeš mít energii.
B: Dobře, už nikdy nespat…
T: To mi přišlo skvělé, protože samé dobré věci!
B: Všechno dobré. Ale já bych řekl, že už nikdy spát… Ne, sladké, střední, extra ostré, sladké je pro mě…
T: Čištění zubů.
B: Čištění zubů.
T: Jo, pro mě taky.
B: Myslím, že je to skvělý, ale mě to zas tak moc neštve. Dělám při čištění zubů i jiné věci, třeba jsem ve sprše a to se mi líbí.
T: To je něco, co jsem ti mimochodem ukázal!
B: Ne, to je blbost.
T: A ty, my jsme to nedělali vždycky…
B: Ne, já jsem s tím začal až ve dvaceti!
T: Ve dvaceti a od té doby si čistím zuby ve sprše, protože tím ušetřím čas.
B: Ale taky proto, že jsem rád ve sprše déle. Myslím, že v té době jsem také začal čůrat ve sprše.
T: No ano, ve sprše se dělá všechno.
Oba se smějí
T: Dobře, to bylo milé, co je střední?
B: Nikdy už nemuset jít na záchod, to je střední.
T: Jo…
B: Protože si myslím, že je to v pořádku… Ale dobře.
T: Už nikdy nemuset na záchod je skvělé!
B: No jo, ale někdy si rád zajdu na záchod. Nemusím chodit tak často, mám velký močový měchýř, můžu hodně pít-
T: Já taky!
B: Jsou takoví ti lidé, kteří musí během dlouhé jízdy čtyřikrát zastavit, ale to já nemám.
T: Hrozné!
B: Já můžu jet z Hamburku do Mnichova, aniž bych musel jít jednou na záchod.
T: Já taky. Ale ty nepiješ moc vody, jen alkohol.
B: Ale já taky piju hodně šampaňského!
T: Ale já piju pivo, takže lidé většinou potřebují chodit na záchod častěji, ale já ne.
B: Máme velký močový měchýř.
T: Jo.
B: A myslím, že jsem si ho dobře vytrénoval, protože ve škole jsem se na záchod neodvážil.
T: Ale tak to přece začalo. Jsou takové situace, kdy se ti nechce jít na záchod.
B: Třeba na Coachelle, tam se ti nechce moc často!
T: Na Coachelle, a opravdu musíš jít…
B: Měním svou odpověď, to je pro mě sladké. Ano, někdy je to otravné, ale ne zas tak moc. Pak střední je, že si nikdy nemusím čistit zuby.
T: A nikdy spát, teď pozor!
B: To by bylo vůbec nejlepší!
T: Já miluju spaní, myslím, že je to nejlepší věc na světě, ale…
B: Ale mně vadí, že ho tak miluju.
T: Přesně tak, nenávidím to, že to tak miluju. Potřebuju spát.
B: Když mi zazvoní budík, tak si říkám uf.
T: Dal bych všechno za to, abych mohl spát dál.
B: Ale já nespím dobře, oba nespíme dobře.
T: Přesně tak, ale právě proto to mám tak rád, když se mi dobře spí! Když se na chvíli probudím, chci se hned vrátit tam, kde jsem byl předtím. Chci spát dál.
B: A když…
T: To už jsem říkal tolikrát. A myslím, že Elon Musk jednou řekl, že pracuje na něčem, abychom už nemuseli spát.
B: Tomu nevěřím.
T: Kdyby to udělal, tak by náš život byl dvakrát delší, nebylo by nám jen 90 let, ale 180!
B: A někteří lidé spí 8 nebo 9 hodin, představ si, kolik času by měli navíc! My nespíme dlouho.
T: Pět nebo šest hodin.
B: Ale představ si, že bys spal 8 hodin, a pak bys měl mnohem víc času.
T: Úžasné. Takže spát by bylo to nejlepší. Ani to nemusí úplně zmizet, ale kdybychom si mohli dobít baterky třeba jen na hodinu, to už by bylo skvělé!
B: Úžasné!
T: Kdybychom se mohli jenom na hodinu nabít.
B: To bych si nechal zabudovat.
T: Já taky.

CO NEVÍM, TO MĚ NEPÁLÍ

B: Tak jsem se tuhle něco dozvěděl. Někdo mi poslal zprávu. Obávám se, že jsem… Aha, tady to je. Sandra mi poslala zprávu a říká: „Jen takový fakt pro tebe, Tome. Pracuji u zubaře v oboru profylaxe. Pomocí testu na zárodky v dásňových kapsách můžete odhalit i zárodky fekálií. Často se to stává u majitelů psů, kteří mají své psy, kteří jim neustále olizují tlamu. Nechutné, že?“
B&T: Eeeeewwww.
B: Přesně to říkám!
T: To je nechutné.
B: Není to nechutné?
T: Jo.
B: Fuj, fekální zárodky v dásňových kapsách.
T: Fuj, to nezní dobře.
B: Ale to je to, co říkám. To jsou ti lidé, kteří dávají svým psům celý den jazykové polibky.
T: Takže dneska mám pro všechny tady skvělý životní hack (vychytávku nebo tak něco J). Jasně, takže jsme se naučili, co to je? Je to „die, der, das“ life hack? Dozvěděli jsme se, že je to nové německé slovo.
B: „Der“ life hack.
T: „Der“ life hack. Takže pro vás mám nový, úžasný life hack a pro tebe taky, Bille. A vlastně se to hodí i k našemu tématu, protože jsme říkali, že milujeme těstovinovou pizzu. Když si dáme mraženou těstovinovou pizzu, většinou chceme dvě, protože jedna nám nestačí. Jak je dostaneme na jeden plech? Dvě pizzy se na jeden plech nikdy nevejdou. U mražených pizz je to vždy stejný problém. Buď se překrývají, nebo…
B: Já je překrývám.
T: Ty je překrýváš? Pak se rozmočí.
B: Jo, rozmočí se nebo jeden roh není křupavý.
T: Jo, není křupavý, není hotový a musíš ho odříznout.
B: Ne, nemusíš ho odkrajovat. Když máš hlad, tak to prostě rychle sníš (smích).
T: Jo, ale tak je to vždycky. Nebo je odsunete dozadu nebo na stranu, a pak máte troubu celou špinavou, sýr je všude. A myslím, že tenhle problém má každý. Takže než je dáte do trouby, můžete mraženou pizzu buď rozlomit, nebo nakrájet, a pak ji na plechu sestavit. Rozčtvrtíte („vierteln“ v němčině, říká to s lehkým nářečím) je-
B: Vierteln (s použitím dialektu) nebo vierteln (s použitím vysoké němčiny)?
T: Vierteln (používá vysokou němčinu) (směje se).
B: Vierteln (používá vysokou němčinu).
T: A pak se skládají kousky, no, to vidíš, jak bys to popsal? Takhle se vám na jeden plech vejdou dvě celé pizzy.
B: Aha. No, první plátek položíš na plech nosem nahoru a kůrkou dolů a u dalšího plátku je to obráceně. Stejně jako boty.
T: A pak obráceně, správně. Takhle dostaneš tři čtvrtky vedle sebe. A přesně totéž uděláte na spodní polovině plechu. A nakonec položíte dva zbylé plátky na pravou a levou stranu plechu.
B: Takže je to něco jako velký čtverec.
T: Ano, pizzu sestavíš jako velký čtverec.
B: Aha. Ale myslím, že je docela těžké je krájet, když jsou zmrzlé.
T: Jo, to samé. Tady se píše, že je to poměrně snadné.
B: Čím je krájíš? Mně se už špatně krájí pizza, když je hotová a křupavá.
T: Tady. Ty jsi asi ani nevěděl, jak funguje trouba, Bille. Tady je vysvětlení, jak to funguje. To jsem taky nevěděl. Takže horní lišta je určena pro pokrmy, které potřebují zapečený povrch, jako jsou zapékací mísy. K tomu je horní lišta dobrá. Spodní lišta je určena pro pokrmy, které potřebují křupavý spodek, jako je pizza. Prostřední je ideální pro pokrmy, které potřebují stejný žár z horní i spodní části.
B: Právě jsem chtěl říct, že pizza je dobrá, jen když je křupavá nahoře i dole. Mám rád, když jsou opravdu křupavé.
T: To já taky, jo.
B: Já mám rád obojí.
T: Jo, měli bychom to vyzkoušet.
B: Já mám rád, když jsou mražené pizzy skoro jako sušenky (oba se smějí).
T: Úplně suché.
B: Úplně suché. Myslím tím, když jsou opravdu křupavé, už se mi sbíhají sliny.
T: Možná bychom si měli otevřít obchod s mraženou pizzou. Přemýšlel jsem o tom. Nebudeme to tajit, říkali bychom tomu „Tomova a Billova úžasná prodejna mražené pizzy“.
B: Ne, nic bychom neřekli. Říkali bychom jí „Tomova a Billova úžasná pizza“. Je jedno, jestli je mražená, nebo ne. Byli bychom naprosto netransparentní ve stylu Finna Kliemanna (oba se smějí).
T: Takže to znamená, že mražená pizza se nejlépe připravuje na spodní kolejnici. Kdybys dal do trouby jinou, obě by potřebovaly více času na dopečení a vypadaly by jinak. Abyste je nemuseli po nějaké době v troubě přehazovat, můžete použít právě tento trik. Na jeden plech můžete dát dvě pizzy běžné velikosti.
B: Velmi dobře, děkuji.
T: Počkej. Také se tu píše, že pizzy můžete rozlomit bez nože nebo nůžek. Položte pizzu – zatím nesundávejte fólii – na pult tak, aby na něm byla vlastně jen jedna polovina pizzy. Tuto část držte a druhou část zatlačte dolů. Pizza se rozlomí napůl. Postup opakujte, dokud nakonec neskončíte s rozčtvrcenou pizzou.
B: To zní velmi kamikadzeovsky.
T: Ale pořád máš na pizze fólii. Všechno, co se odlepilo, můžeš prostě dát zpátky na plátky.
B: Dobře. To bychom měli někdy zkusit.
T: To bude návod pro naše kuchaře.
B: Měli bychom to vytisknout a někde pověsit.
T: Správně, a pověsit to někam pro naše zaměstnance.
B: Kromě toho mám ještě jedno malé filmové doporučení. Tak samozřejmě se podívejte na Ozark, já jsem to udělal a moc se mi to líbilo. A určitě byste se měli podívat na Batmana. Je to kontroverzní filmové doporučení, protože já žádný z filmů o Batmanovi neznám. Nikdy předtím jsem žádný neviděl. Asi desetkrát jsem u toho usnul.
T: Myslím, že ten film je velmi uklidňující.
B: Jo, je strašně uklidňující. Ta nálada je skvělá.
T: Jo, myslím si to samé.
B: Musel jsem si to pustit desetkrát znovu, ale moc rád se na to dívám. Se zapnutým krbem. A těch pár minut, které můžu sledovat film, než usnu, ty mám opravdu rád. Ale samozřejmě to není film, u kterého bych řekl: „Panebože, to musíte vidět“.
T: Jasně, je to film na neděli, kdy máš kocovinu. Můžeš se na něj dívat, když usínáš. A pak se zase probudíš a dějí se úplně stejné věci jako předtím.
B: Přesně tak a myslím, že to byl dobrý film. I když musím dodat, že mi vadí, že Batman nemá žádné zvláštní superschopnosti.
T: Má jenom gadgety. Je jako MacGyver.
B: Přesně tak. Ale to člověka nutí přemýšlet: „Proč ten plášť a uši? Drží ho zpátky.“ Měly by mít nějaký účel.
T: Nepomáhá mu pláštěnka létat?
B: Ne.
T: Ne? Aha, jasně.
B: Vypadá to super, ale ty jsi spíš…
T: Počkej, já myslím, že ta pláštěnka ho posiluje, ne?
B: Ne.
T: Jo, celý oblek ho dělá silnějším.
B: Jo, ale to je trochu přitažené za vlasy, protože ten plášť tam taky může prostě nebýt. Mně se ten plášť líbí, nechápej mě špatně. Plášť se mi vždycky líbí.
T: Můžeš ho nosit jen tak ležérně.
B: Jo, rozhodně. Ale nemá žádnou přidanou hodnotu, to mi vadí. A taky se mi nelíbí ty myší uši. Kdyby s nimi lépe slyšel, super, to bych úplně pochopil. Taky by si s nimi mohl schovat obličej.
T: Ale to nejsou myší uši, že ne?
B: Batman – to jsou netopýří uši. Mají dobré uši, ne? Nebo mají jen dobré oči? Ale ne, oni vůbec nevidí (oba se zasmějí).
T: Myší uši znamenají, že je to Kaulquappe.
B: Jo, myslím, že by měl mít v uších pořád podcast Kaulitz Hills, jinak by měl slyšet na míle daleko. Ale většinou by rekvizity, které mají, měly mít nějaký účel.
T: Jo. Ale dřív chodil ven jako James Bond a měl pěkné pomůcky.
B: Je hrozně nešikovný, často padá. Chci říct, že je super sexy. Myslím, že…
T: Robert Pattinson?
B: Myslím, že je tak roztomilý.
T: Vážně? Robert Pattinson?
B: Jo, myslím, že je tak roztomilý?
T: Vážně? To je…
B: A myslím, že je to skvělý Batman.
T: Aha.
B: A má hezký obličej. Je roztomilý a trochu emo. Obecně vzato je emo-like, proto je dobře obsazený.
T: Myslím, že je divné, že ti připadá roztomilý.
B: Vypadá, jako by pořád žil ve tmě, protože je trochu bledý. Myslím, že je dobře obsazený a velmi roztomilý. Má pěkný hlas. Člověk se s ním chce mazlit, víš, co tím myslím?
T: Já vím, jak to myslíš.
B: Dobře, kromě toho mám do playlistu písničku od Xaviera Naidoo feat. Finn Kliemann (oba se smějí). Ne, samozřejmě že ne, myslel jsem, že možná pro Finna Kliemanna? Karma Chameleon od Boy George (oba se smějí).
T: Ach jo. Tak jsem dneska ráno vezl Henryho do školy a on si sem tam pustí opravdu dobrou hudbu. Miluju to, díky dětem objevuju novou hudbu. Má indie playlist s opravdu skvělými indie popovými písničkami, které neznám, a interprety, kteří ještě nejsou tak velcí. A nevím, jak se vyslovuje jejich jméno. Je to buď Djo nebo Djo, prostě D-J-O. Písnička se jmenuje Roddy z alba Twenty Twenty. Je to taky dobrá deska, úplně vám ji doporučuju, fakt super. Dozvěděl jsem se o něm přes Henryho. Kromě toho se těším na příští týden.
B: To já taky. Jen jsem chtěl dodat, že nám můžete posílat nápady na Sladkou střední extraostrou. Nejlépe to uděláte jako hlasovou zprávu e-mailem a pošlete nám ji. A aby bylo jasno, pokud nám ji pošlete, souhlasíte s tím, že bude přehrána zde v podcastu. My ji v epizodě přehrajeme.
T: Musíte si ujasnit, že to uslyší miliony lidí.
B: Přesně tak.
T: Uslyší to každý druhý člověk v Německu.
B: Pokud nechcete, aby se to hrálo, neposílejte nám hlasovou zprávu. Pokud nám ji pošlete, předpokládáme, že souhlasíte s tím, aby se zde přehrávala. Takže nám posílejte své nápady na Sladkou střední extraostrou! A také věci pro Durchgekaulitzt, zpětnou vazbu, můžete nám poslat cokoli, co máte na mysli, na hey@kaulitzhills.com nebo přes DM na Instagram, @kaulitzhills.podcast. Tam nám můžete posílat i hlasové zprávy. Tome, příští týden tu nebudeme.
T: Příští týden se opět rozdělíme.
B: Já už tu nebudu.
T: Ty už tady nebudeš. Budeš si zase žít svůj tryskáčový život, a proto se na náš další díl těším ještě víc.
B: Já taky.
T: Jen miluj, ne nenáviď.
B: Ahoj.
T: Ahoj.