Překlad Kaulitz Hills Podcast Episoda 38: Alles Muschi im Schlosshotel (Všechny kočičky v zámeckém hotelu) 18. 5. 2022
překlad @Natalie | FC DE @Like_a_Color @kobra kid @_Lara_
T: Ahoj, myško
B: Ahoj, myško.
T: Hej, myš.
B: Jak se cítíš?
T: Jsem unavený, bolí mě hlava.
B: Skvěle jako vždy…
T: Uf, dneska už jsme letěli…
B: Vlastně je mi dobře, cítím se svěží – posledních pár dní jsem se hlídal, v podstatě žádný alkohol – poslední desítky let. směje se
T: Bille… Možná tři dny.
B: Aspoň to!
T: Tři dny sis dával pozor na hlas.
B: Byl jsem velmi disciplinovaný.
T: Protože jsi musel zpívat dvacet vteřin.
B: No vidíš, jak vážně to beru. Už je ze mě nový člověk! Ale teď je víkend a to znamená…
T: Už je víkend?
B: Mám skvělý přípitek – ale to ti řeknu později, až mi řekneš, co máme. Ale musíme si říct, že pro jednou sedíme vedle sebe!
T: Přesně tak, vidím, jak vypadáš vyřízený, jak jsi unavený, jak jsi starý…
B: Cože, já tak nevypadám?
T: Ano, vidím ti na obličeji, jak se dnes cítím. A jak dnes vypadám.
B: Já si nemyslím, že vypadáš unaveně, vypadáš skvěle!
T: Určitě. No, dneska jsme trochu unavení, tak jsem si objednal…
B: Něco na probuzení!
T: Ne, Mojito, abychom nesmrděli. Je v něm máta!
B: Aha, dobře…
T: Lidi v letadle se na tebe divně dívali, protože cítili, jak jsi včera pařil. Cítí, co přesně jsme dělali. Oslavovali jsme celou noc.
B: To není pravda, my jsme opravdu nedivočili? Přestaň.
T: No, spali jsme hodinu.
B: Tvrdě jsme pracovali.
T: Ano, tvrdě jsme pracovali. Za chvilku vám o tom budeme vyprávět.
B: A sedíme vedle sebe, takže si můžeme společně vychutnat drink. Ale ty jsi ho nemíchal, ty jsi někoho požádal, aby ho přinesl.
T: To není pravda. Šel jsem dolů a udělal jsem ho sám s kolegy v kuchyni, jako překvapení.
B: Nelži, Tome.
T: Je v tom máta, přinesl jsem ji z naší zahrady v L.A. Je v tom bílý rum, čerstvá limetková šťáva, dvě čajové lžičky cukru, pak čerstvá máta z L.A., dvě lžíce-.
B: Lžíce?
T: Lžíce? Je to možné? Jo, dvě lžíce sody.
B: Ty jsi takový kokot, teď to čteš, nedělal jsi to, tak to jenom předstíráš a neznáš ani rozdíl mezi čajovou lžičkou a lžící.
T: Ne, tohle jsou instrukce, které jsem použil!
B: Ha, nelíbí se mi to.
T: Nemáš to taky tak, že nikdy nevíš, co je čajová lžička a co lžíce?
B: Ne, já to mám jenom s levou a pravou.
T: Já jím čajovou lžičkou pořád, třeba vajíčko.
B: Jo, dobře, já taky, kdo jí vajíčko lžičkou?
T: Přesně tak, proto říkám, že by se to mělo jmenovat čajová lžička na vajíčka. Nikdy nevím, která lžička je která.
B: Aha, tak to myslíš… Takhle jsem to neviděl…
T: Já s čajovou lžičkou dělám spoustu věcí, třeba s ní jím jogurt.
B: Jo, já taky, všechno jíme stejnou lžičkou.
T: Tak jsem zmatený z toho, která lžička je která.
B: Takže čajovou lžičkou jíš…
T: Já nikdy nepoužívám lžíci, jenom na polévku. Ale někdy používám i velké čajové lžičky.
B: No, možná…
T: Rád používám větší čajové lžičky.
B: Máme rádi malé porce, takže s čajovými lžičkami je to jednodušší. Ale já mám třeba takové malé čajové lžičky, s těmi se nedá jíst.
T: To je na nic. Pak je můžeš používat jen na vajíčka.
B: Skvělý nápad, dám si to na seznam přání, větší čajové lžičky. To samé s talíři. Mám jen příliš velké nebo příliš malé talíře.
T: To je taky na nic.
B: Jo, potřebuju lepší, ty velké se nevejdou do myčky, takže je nepoužívám.
T: Naprosto. Hlavně na snídani není malý talíř dobrý, protože mám na talíři velkou variaci.
B: S malým talířem máš všude drobky a musíš toho tolik uklízet. Víš, jak to myslím? Takže jsem vždycky rozpolcený, ale nechci používat ty velké, protože je musím mýt ručně, a to je na nic.
T: Nejsou dobré na jídlo, nevypadá to dobře. Každopádně zpět k receptu. Potřebujete kousek limetky a kostky ledu. Tak jdeme na přípitek!
B: Uvidíme, co nám v hotelu připravili. Taky jsem si dneska napsal vlastní přípitek.
T: Ty sis ho vymyslel?
B: Ano! „Co můžeš udělat dneska, přesuň na zítřek! Zítra se můžeš věnovat práci, dneska si dám jeden!“
T: To sis snad nevymyslel?
B: Určitě jsem si to vymyslel, ukradl jsem to někomu!
T: Stejně jako tvé psaní písní.
B: Dobrý autor krade všechno. Každopádně na zdraví!
T: Na zdraví!
INTRO
T: Mňam.
B: Uf, mňam, to už jsem dlouho neměl.
T: Taky už jsem dlouho neměl mojito. Chutná sladce, že?
B: Sladké? Hodně máty.
T: Jo…
B: Vypadá to jako…
T: Jak jsem říkal, přivezl jsem si to z L.A.
B: Vypadá to jako zdravý nápoj, ale chutná skvěle.
T: Ale hodně sladce. Mátové lístky mi blokují brčko.
B: směje se Za chvíli budeme opilí, protože jsme pozvaní na večeři s naším týmem Spotify. Chtějí se s námi opít a my se tam chystáme, už jsme opilí.
T: Takhle nás znají.
B: Taky mají kamarády, ti se asi taky už opili.
T: Určitě jsou opilí.
B: Jsou to také Kaulquappens. Později jdeme na večeři. Musíme říct, že jsme se už před dvěma dny znovu sešli.
T: Jsme spolu už dva dny, ale připadá mi, že už déle, ale potkali jsme se před dvěma dny a cestujeme spolu. Teď jsme ve stejném městě a můžeme sedět vedle sebe. Teď jsme v Berlíně, ale právě teď jedeme z Dortmundu. Takže chci začít tím, že všem povím, co se tento týden stalo.
B: Když jsem přišel do hotelu, četl jsem o varování před bouřkou. Bylo to v televizi, říkali, že máme zůstat uvnitř.
T: Ještě že už máme po letu.
B: Jsem rád, že už jsme uvnitř, tak na zdraví!
SENF AUS HOLLYWOOD
T: Právě jsme přiletěli z krásného Dortmundu, po hodině spánku mi někdo zaklepal na dveře. Ani nevím, co se děje.
B: Tvůj mozek je super kašovitý. Už to slyším.
T: Jo, fakt kašovitý. (mushy)
B: Pro všechny, kdo neumí anglicky, tohle je anglické slovo, nemysleli jsme německé Muschi (pozn. překladatele: „vagína“).
oba se smějí
T: Ne!
B: Jsme dneska trochu hloupí. Tohle bude hloupá epizoda, uiuiuiuiuiui.
oba se smějí
B: Byli jsme v… A teď si musíme dávat pozor, protože si myslím, že odtamtud máme hodně Kaulquappens.
T: Z Dortmundu?
B: Z toho regionu, jo.
T: Ale vždyť každý může říct, že Dortmund není nejkrásnější město. Architektura a tak… Dá se tam zažít spousta zábavy, to jsem si jistý, teda my jsme se bavili.
B: Projížděl jsi Dortmundem a říkal jsi: „Teď si, Bille, představ, že jsi profesionální fotbalista a dostáváš spoustu peněz za to, že hraješ v Dortmundu, pak přijedeš sem, podíváš se z okna a říkáš si – páni, tady teď musím žít.“
T: Vždyť spousta z nich přichází z krásných měst v jiných zemích, a pak musí žít v Dortmundu! Vždyť tam jsou skvělí lidé a určitě se tam dá zažít spousta zábavy, ale mají tam pěkné byty a hezké staré město? Nevím, možná jsem v těch dobrých oblastech nebyl, ale nejsem si jistý.
B: Děláš to ještě horší! Typické. Jestli mají pěkné byty… smích Každý z Dortmundu řekne: „Můj byt je krásný!“ A to je to, co říkáš.
T: No dobře.
B: Ale neříkej takové věci, děláš to ještě horší. Když mají pěkné byty (dál se směje). Jsi blázen, určitě mají v Dortmundu opravdu krásné byty.
T: Ani nechci říkat, co jsi říkal o Dortmundu.
B: Dobře, smažeme tenhle rozhovor, začneme od začátku.
T: Byli jsme v Dortmundu, bylo to tam moc hezké. Byli jsme na Red Bull Soundclash.
B: Počkej, musíme to říct lidem. To je stará akce, která se teď vrací. Dva umělci bojují proti sobě, je to už mnoho let, ale bylo to přivedeno zpět až teď, poprvé po mnoha letech. Tentokrát proti sobě bojovali dva umělci: Badmómzjay s Kool Savasem a Bozza a Sido.
T: Hiphopová akce, rapový festival se spoustou hostů. Kdo tam ještě byl, viděl jsem Fler, byli tam Vize, spousta hostujících umělců.
B: Tolik hostů.
T: A my jsme byli překvapení. Byla tam jedna soutěž, kde oba umělci museli udělat cover písničky. Oba udělali ten cover a zkoušelo se, kdo to udělal nejlíp. Jsou tam kola, něco jako v boxu.
B: Ani nevím, kolik kol.
T: Já to taky nevím, viděli jsme jenom naši část.
B: Nás zajímala jenom naše část.
T: Ne, ale abych byl spravedlivý, v zákulisí nebylo moc televizí, kde by se dala sledovat show. Na pokoji jsme žádnou neměli.
B: Ne, to je pravda. A taky je to velmi stresující…
T: Počkej, nejdřív jim musíme všechno říct. Vybrali si Durch den Monsun.
B: Kategorie byla cover, vybrali si Durch den Monsun a zeptali se, jestli se chceme stavit, a my jsme se stavili, abychom zazpívali poslední refrén. Úkolem bylo, aby oba umělci udělali verzi písně, velmi zvláštní, a my jsme pak byli překvapením na konci. Předtím bylo stresující rozhodnout, ke kterému týmu se přidáme. Oba týmy nás chtěly, to vám můžu říct.
T: Chtěli hlavně mě. Ale protože jsme kapela, tak chtěli nás.
B: Rozhodli jsme se, že budeme neutrální jako Švýcarsko. Takže to bylo v pohodě, nemuseli jsme se přidat k žádnému týmu. Všichni ostatní umělci se museli přidat k nějakému týmu, každý tým má své hosty.
T: Jako příznivci, ti hosté jsou překvapení a přidají se k jednomu týmu.
B: To je jako Joko a Klaas, jeden člověk je s Joko
T: Jeden s Klaasem, jo.
B: A my jsme měli tu čest a mohli jsme být nad všemi, prostě se dostat na pódium za oba.
T: Prostě jsme se bavili a vytvořili v aréně dobrou atmosféru!
B: V podstatě jsem si předtím nadělal do kalhot.
T: Protože no, hiphopové publikum…
B: Nejen to, říkal jsem to i v minulém díle, v mém věku jsem čím dál nervóznější. Samozřejmě, že to nemůžu nechat nikoho vidět, a myslím, že to nikdo neviděl, všichni se na to můžete podívat…
T: Já tě znám dost dobře na to, abych to viděl hned.
B: Ne, můžu vám říct, že ve chvíli, kdy jsem na jevišti a zpívám první melodii, tak je to všechno pryč.
T: Samozřejmě ne že by zmizela melodie, ale nervozita.
B: Ano, je to jako řídit auto, všechno je automatické, nemusím na to myslet. Je to jako jízda na kole, ale no, už jsem na kole dlouho nejezdil, nevím, jestli to ještě umím. Pak už je to všechno pryč, ale to čekání předtím, zkoušky, a teď tentokrát to bylo šílené, protože jsme to nemohli nikomu říct. Bylo tam deset tisíc fanoušků hip hopu.
T: Vlastní fanoušci ne. Byli jsme si jistí, že tam na nás nikdo nepřišel, protože to nikdo nikomu neřekl.
B: A my jsme to nesměli nikomu říct!
T: To je stejné jako na festivalech, kde je spousta jiných umělců, vždycky je tam spousta fanoušků jiných umělců a ty nevíš, jestli se jim líbíš. Vlastně se mi to líbí, protože můžeš hrát a získat nové fanoušky, pokud se jim to líbí, ale je to určitě risk.
B: A já si říkal, hiphopové publikum, víš, co si vezmu na sebe? Pak jsem si řekl, že do toho půjdu naplno. Vzala jsem si podpatky, kožené kalhoty, bondage obleček, kožich, sluneční brýle. Ale ta atmosféra byla neuvěřitelná!
T: Bylo to skvělé a byl jsem opravdu šťastný, přijali nás s otevřenou náručí.
B: Atmosféra byla úžasná!
T: Mám z toho obrovskou radost, protože mám pocit, že tohle by už dávno nebylo možné. Ne proto, že by naše hudba byla dnes lepší, myslím tím, že jsme hráli stejné písničky jako tenkrát, ale v Německu je dnes hudba a žánry mnohem promíchanější. Už to není tak důležité.
B: Ten jeden člověk, co s námi dělal rozhovor, protože ani ti lidé nevěděli, že tam budeme, viděli to, když jsme zkoušeli, a říkali si „omg Tokio Hotel je tady“. A ten chlápek s námi dělal rozhovor pro Red Bull a ptal se nás, jak se nám líbí, že po letech všichni dokážou uznat, že ta písnička byla vždycky skvělá. To mi přišlo milé.
T: Sladké.
B: To bylo opravdu, opravdu skvělé.
T: Ale myslím, že je taky úžasný, že to není jenom u nás, mám pocit, že dneska můžeš míchat žánry, že už není tak cool myslet si, že určití umělci jsou sračky. Je tu větší akceptace. Na festivalech, dokonce i v Německu, jsou všichni…
B: Vzpomínám si, jak jsi tenkrát, když jsi běhal po akcích, nikoho nepozdravil, pamatuješ si na tehdejší Cometu? Nejen s hip hopem, s každým!
T: Jo, lidová hudba se nebavila ani s popem, ani s hip hopem, lidoví umělci byli nejhorší.
B: Ani jste se nepozdravili, každý si dělal to svoje. Dneska jsou rysy mezi různými žánry, držíte se pohromadě.
T: V Americe je to takhle už déle.
B: A oni nás pozvali, vybrali písničku a pozvali nás.
T: To mě potěšilo, to celé bylo skvělé. Dortmund, máme vás rádi.
B: Dortmunde, máme vás rádi, a všichni umělci, díky za pozvání. Měli jsme z toho super radost! Badmómzjay udělal skvělou verzi a taky se mi líbila verze Bozzy, vlastně zpíval Durch den Monsun, to bylo super.
T: Udělal to skvěle, výborné aranžmá.
B: Obě verze byly skvělé. Můžete se na ně podívat na Youtube, jestli chcete. To bylo skvělý, ale pak. No, hodinu spánku.
T: Neoslavovali jsme dlouho, ale do hotelu jsme se dostali pozdě, a pak jsme museli brzy letět do Berlína.
B: Museli jsme na letiště super brzo, v šest ráno, ale abych byl upřímný, byli jsme z toho trochu dekadentní… Nespali jsme v hotelu vedle místa konání, Tom chtěl mít něco extra speciálního…
T: To není pravda.
B: Řekni to všem.
T: No, radši bych jel hodinu autem…
B: Jak dlouho?
T: Hodinu.
B: Hm, ty bys raději jel hodinu, aby ses dostal do lepšího hotelu?
T: No, taky je to blíž k letišti.
B: Nemá Dortmund také letiště?
T: Ne.
B: No dobře…
T: Teď vypadáš hloupě. (Poznámka překladatele: v Dortmundu letiště skutečně je, takže nevím, kdo se tváří hloupě…).
B: Každopádně jsme jeli o kousek dál, protože je to opravdu pěkný hotel. Je to zámek a cítíme se tam skvěle.
T: směje se Je to zámek a cítíme se tam jako doma.
B: Bylo tam skvělé počasí, skvělé jídlo – chřest. Bohužel jsme tam nebyli dlouho.
T: Miluju chřest.
B: Jo, miluju chřest. Ale já jsem si tady v Německu obecně zamiloval jídlo. Dostal jsem se na letiště v Hamburku, byl jsem nejdřív v Hamburku, protože jsem cestoval po okolí. Berlín, Hamburk. V Hamburku jsem měl nákupní akci pro svou značku. Byl jsem v jednom ze svých oblíbených hotelů, přímo u Alsteru, a když jsem přijel na to letiště, uvědomil jsem si – úžasné, to vám musím říct. Normálně dostanete speciální VIP prostor. Obvykle nás po příletu na letiště někdo přivede do našeho vlastního pokoje, kde můžeme čekat.
T: Protože nechceš stát ve frontě.
B: Přesně tak. Ale tohle letiště je opravdu staré, takže to nemají.
T: Zajímavé, jak říkáš, že je staré, já si pamatuju, že tenkrát to bylo opravdu moderní letiště a všichni na něj byli pyšní.
B: No, to bylo před sedmnácti lety. Každopádně jsem všechno poznal a tam, kde jsme bývali, byla taková stará hala. Je to všechno otevřené…
T: Je tam skvělá pizza!
B: Skvělá pizza a mají Latte Macchiato s mlékem. smích To bylo opravdu milé, servírka se chtěla Tomovi věnovat a zeptala se ho: „Co byste si dal k pití?“ A on odpověděl: „Latte Macchiato.“ A ona se zeptala: „Samozřejmě, pane Kaulitzi, s mlékem?“ Smích.
Chci dnes Latte Macchiato s mlékem – jistě.
T: Dneska si ho dám s mlékem! směje se.
B: Každopádně tentokrát to bylo tak nějak podobně. Nemají sice velký VIP salonek, ale pro mě zabrali část normálního salonku, kde sedí všichni, kdo hodně létají. Použili židle a tyhle stěny a kdovíco ještě, aby oddělili část salónku – takový malý koutek. Přinesli mi chleba.
T: Jestli předtím nikdo nevěděl, že je tady nějaký VIP, tak teď už to ví. Když viděli tvoje blonďaté vlasy a čepici, tak samozřejmě věděli, že je to Sarah – ne, Bill Kaulitz.
B: A oni mi to všechno přinesli, byli strašně milí a já jsem si říkal, jak je to německé jídlo úžasné. To jsem chtěl říct. I na letišti měli úžasné.
T: Chřest?
B: Ne, chleba. Moc jsem toho nenaspal, protože jsem byl dlouho vzhůru a pracoval.
T: Teď jsi na to musel myslet, protože jsem – pracoval.
B: Ne, ne, já jenom, já jsem tam měl nějakou akci v Hamburku a bylo pozdě a musel jsem jet v šest ráno na letiště, abych se dostal včas do Dortmundu na zkoušku. A oni mi přinesli ten chleba a já jsem si říkal, no tak, prostě něco sním. Brzy ráno moc nerad jím, nemám moc rád snídaně, ale měli tam skvělý chleba, skvělý čerstvý německý chleba, malý talířek s, jak se to jmenuje, okurkou.
T: Okurka?
B: Ano, malé kousky okurky, zelené čerstvé okurky.
T: Nakládanou?
B: Ne, čerstvá okurka, zelená čerstvá okurka, čerstvě nakrájená. Není to skvělé? A pak sýr, opravdu mňamózní kousky sýra. A pak mě napadlo, mňam, dám na to máslo, na to sýr a na ten sýr kousek okurky.
T: Mňam!
B: Mňam, mňam. To my nemáme!
T: Trochu remulády by bylo skvělé.
B: Remoulade, tu jsem neměl, ale i tak je moc dobrá. Víš, když ten vlhký kousek okurky tak nějak všechno zvlhčí, i pod tím sýrem?
T: Jo, to spousta lidí nemá ráda. Já to ale miluju.
B: Opravdu mňamka. Tak jsem ten chleba snědl celý a říkal jsem si: „Tohle mi fakt chybí!“. Nejlepší na tom bylo, že mi to řekl jeden chlápek, a bylo to na letišti, ne ve speciální místnosti, a zeptal se mě: „Ty ještě kouříš?“ a já mu odpověděl: „Někdy, ani ne…“.
T: Když se mě takhle ptáš…
B: Takže v sedm ráno NA letišti, po bezpečnostní kontrole, všechno je otevřené, takže to může jít do každé místnosti, on mi dává popelník a říká mi „tady, jestli chceš…“ a já si říkal – cože?
T: Jaký popelník?
B: Takový ten starý, co měl náš děda, ze skla. Ten se mi líbil.
T: Tam je svět ještě skvělý.
B: Starý dobrý Hamburk, stýskalo se mi po tobě.
T: To je hezké. Když už jsme u toho starého dobrého, než jsem se dostal sem nebo než jsem se dostal do Dortmundu, byl jsem ve Vegas na předávání hudebních cen Billboard. Byla to sranda, byli jsme tam dvě noci, šli jsme ven s P. Diddym, Mary J Blidge, a to byla sranda! Mimochodem, P. Diddy je tak roztomilý! Celou tu akci, Billboard Music Awards, moderoval a dělal to velmi okouzlujícím způsobem. On se hudbě moc nevěnuje, je to teď podnikatel, má spoustu firem a vyrábí tequillu, myslím, že ne vodku. Teď má ale taky vlastní tequillu. Investuje do všelijakých firem a tak dále, ale je to na něm tak vidět, že je to až legrační. Na červený koberec si přinesl své lahve, a to okouzlujícím způsobem.
B: Neumím si představit, jak je to okouzlující.
T: Velmi roztomilé, a taky to udělal takhle, mně to přišlo roztomilé, moderoval a říkal, že jeho motto je „love love love“, a vždycky, když odtamtud vylezl, tak říkal: „Hej, kde jsou moji lidi? love love love!“ A pak všichni museli opakovat, love love love, a zase love love love, a pak zase love love love.
B: Jen miluj, ne nenáviď.
T: Tak roztomilé, love love love. Naprosto autentické. Byl jsem velmi pozitivně překvapený. Heidi ho zná už nějakou dobu a říkala mi, že je to opravdu skvělý chlap. Nejenže je opravdu milý, ale také velmi profesionální, a to se mi líbí. Naprostý profík, v zákulisí je velmi milý, na jevišti si pak vede opravdu skvěle. Takže si vlastně myslíš, že si to všechno zaslouží! Propaguje svoje věci a ty se nezlobíš, protože je to super samozřejmost.
B: Říkáš si, že je tak milý, že si koupím tequillu.
T: Jo a love, love, love. A na aftershow party udělal pořád to samý, požádal o ztišení hudby a pak řekl, že potřebujeme dobrou atmosféru, a love love love, a všichni tančili….
B: Do kterého klubu jste šli?
T: TAO. A byla tam Mary J Blidge, spousta dalších legend, a já jsem toho moc nenaspal, protože jsem se odtamtud dostal ve čtyři a v sedm ráno jsme museli odletět. Ale znovu jsem objevil svou lásku k – to bylo během denní party předtím. To nezní moc dobře, ale předtím jsme byli na denní party s Tiestem a já jsem znovu objevil svou lásku k pivu v plechovkách.
B: To jsem měl vždycky rád.
T: Je to úžasné a já jsem o tom nepřemýšlel, protože v L.A. je jedno, který chutná jako hovno – to jsme měli i na Coachelle.
B: Jo, to mi nechutná.
T: Ale v plechovkách je úžasné pivo!
B: Které, to nechceš říct?
T: Ne, nechci, ale začíná to na M.
B: No jo, to je skvělý.
T: A na večírku jsem si dal hranolky s pivem v plechovce. V horkém…
B: Páni, mňam.
T: Úžasné. Měli tam dešťové dělo…
B: To jsem viděl. Ty jsi takový Tiestův fanoušek a vidím, jak jsi zamilovaný a posloucháš tu písničku. Viděl jsem, jak jsi jedl hranolky.
T: Bylo tam to dělo na déšť a já si dal pivo a hranolky, život je fajn.
B: Miluju Vegas. Na krátkou dobu je to vždycky skvělé. Ale ne na moc dlouho.
T: Ne na moc dlouho a víš, co jsem si uvědomil, Vegas je takový – jsou tam skvělý restaurace, že jo? Chtěli jsme jít do téhle a téhle, nejlepší restaurace na světě mají ve Vegas v hotelech minimálně druhou restauraci. Ale musím říct, že jsme spali ve skvělém hotelu, ale ty restaurace jsou dělané pro masy. Problém je, že to nikdy není dobré. Máte takové ty chichi restaurace, které jsou většinou úplně v pohodě, mají stejné menu, ale chutná to, jako by to bylo dělané pro spoustu lidí.
B: Nechutná to jako na jachtě, ale jako na výletní lodi.
T: Přesně tak.
B: Dobré přirovnání.
T: Dobré přirovnání, ale já jsem na výletní lodi nikdy nebyl.
B: Já taky ne, ale takhle si to představuju.
T: S hotely je to stejné, nejdřív stojíte hodinu ve frontě. Dvacet minut! Pak někdo zvedne telefon a ty řekneš „chci hranolky a plechovku piva“ a oni ti řeknou, že to trvá 90 minut. 90 minut! Musíš si to představit.
B: Já vím…
T: Uf, to se mi na Vegas opravdu nelíbí. A v restauracích to nikdy není tak dobré. A pokoje vypadají, jako by je někdo právě rychle uklidil, protože je tam 1000 pokojů. Je to všechno pro masy.
B: Není tam žádná láska v detailech, není tam žádný malý pozdrav od hotelu. Nikdy tam není.
T: Nikdy!
B: Něco jako „těší mě, že jste zpátky“ nebo tak, to tam nikdo nedělá, protože mají 60 000 zaměstnanců. Je to dělané na to, aby se tam dostalo, aby se dostalo ven, na večírek, na cokoliv. Jak se to jmenuje v Miami na pláži, kde všichni šílí?
T: Jarní prázdniny.
B: Jo, to je jako jarní prázdniny! Je to Mallorca a Ibiza a tak.
T: Je to moc velký. Líbilo by se mi, kdyby ty restaurace a hotely byly menší.
B: Možná bychom si měli otevřít malý butikový hotel.
T: Menší, individuálnější… Je mi jedno, jestli to bude dál od sebe. Vegas je hodně malé, mělo by být větší, s menšími restauracemi a kvalitnější. Já jim to nevyčítám, když je to pro hodně lidí – když se podíváte na kuchařskou show v televizi, když je to pro 2000 lidí, nikdy to není tak dobré.
B: Je to jiné.
T: Je to úplně jiné, velký hrnec nikdy není tak dobrý jako babiččin malý hrnec.
B: Přesně tak.
T: V italské restauraci to nikdy není lepší, když uvaří 8000 kg špaget.
B: Speciální objednávky se taky nedělají, na to můžeš zapomenout.
T: Jo…
B: Ale taky je dobře, že tam bylo hodně lidí, já jsem to jednou udělal naopak a jel jsem s kamarádem na Vánoce do Vegas a tam jsme slavili Vánoce, protože to bylo super kýčovité. Šli jsme do sauny…
T: Vánoce ve Vegas, to je fakt špatný.
B: Opravdu špatný. Ale mysleli jsme si, že je to super, šli jsme do sauny – samozřejmě, že to je jako obrovský bazén, ne jako velké lázně, ale bylo to super, protože jsme byli v sauně a viděli jste spoustu lidí. Obvykle jsou Američané prudérní, ale ve Vegas samozřejmě ne.
T: Oni tam chodí nazí?
B: Ano, chodí nazí a…
T: Smíšená sauna? Smíšená?
B: Hmmm… ne, to si nemyslím, ne, smíšená ne.
T: To sis ani neuvědomil.
B: Každopádně jsem v sauně s někým málem měl oční sex a bylo to tak intenzivní, že můj kamarád řekl: „Dobře, odcházím.“ Smích. A to bylo opravdu žhavé, to si pamatuju. A pak jsem dostal strach, že mě zavřou, tak jsem rychle odešel.
T: Jo, to by mě zajímalo, ale teoreticky by to bylo povolené, ne? Je to soukromé. Nebo je hotel veřejný?
B: Nebyl jsem si jistý. To se mi jednou stalo, protože není nic žhavějšího než se líbat ve vodě v lázních. A jednou…
T: Ale v lázních ve Vegas? Musíš si dávat pozor…
B: Ve Vegas ne, ale jednou jsem se s někým líbal v lázních po divoké silvestrovské noci. Pak jsme asi ve tři ráno, úplně opilí, šli do lázní a nikdo tam nebyl, začali jsme se líbat všude a ani jsme nad tím nepřemýšleli. A druhý den jsem si vzpomněl, kurva, všude jsou kamery. Takže všude byly kamery a já si říkal, že do prdele. Říkal jsem si, že se to dostane ven na 1000 %. Ale nestalo se. Ale kdo ví, třeba někdo…
T: Třeba se teď někdo podívá do archivu.
B: Někdo má teď opravdu žhavou sexuální nahrávku se mnou.
T: Nevím, jestli je to sexy…
B: Já taky nevím.
T: Ale je vidět, odkud máš všechny ty plísně.
B: Právě se mi stalo něco zvláštního, šel jsem na narozeniny, narozeniny mé kamarádky, a potkala jsem někoho nového. Kamarádka kamarádky, seděla vedle mě. Oba jsme byli super nadržení, jako by to bylo už dlouho, tak jsme kontrolovali všechny kolem nás. Oba máme rádi uniformy, takže jsme si mysleli, že číšníci jsou sexy – a ona pak řekla: „Aha, promiň, já jsem jen slintala, to mi právě vylezlo z pusy.“ Smích.
T: Ale ne…
B: Tak jsme tam seděli a slintali a pozorovali ostatní lidi. To jsem radši šel do sauny.
T: Jo, radši jdi do sauny…
KAULITZ KOLUMNA
T: Chtěl jsem to dneska otočit a mluvit s tebou o něčem, co bych rád viděl v novinách: protože dneska chci oznámit něco velmi zajímavého. Protože můj dýdžejský projekt „Wedding Cake“ přichází k životu.
B: Ano.
T: Tento týden. Přesně zítra ve 20.15 na ProSieben můžete vidět „Wedding Cake“ ve finále „Germany’s Next Topmodel“. A já to jen exkluzivně oznámím: „Wedding Cake“ bude vystupovat. Společně se Snoop Doggem a Heidi. A „Wedding Cake“ se skládá ze dvou postav, které jsou kompletně animované. A pracovali jsme na nich dlouho. Jsou super super cool. Objeví se zítra jako projekce. A jsem opravdu zvědavý, co na to řeknou lidé. Myslím, že je to úplně super. Dlouho jsme o tom přemýšleli. Jsem nadšený. Doufám, že to bude vypadat skvěle. A zítra takříkajíc ožijí. A doufám, že to lidi budou brát v pohodě. Je to virtuální projekt. Takže se jmenují „Pop“ & „Bobbles“ a ti dva kluci jsou „Wedding Cake“. A budou na jevišti navždy jako „Wedding Cake“ a jo…
B: Pracuješ na tom už dlouho.
T: Mhm.
B: Jsi z toho nadšený. Na tomhle DJském projektu pracuješ už… nevím, jak dlouho… měsíce… ROKY… skoro si myslím…
T: … na tom DJském projektu, na tom nápadu… „Chai Tea with Heidi“ je titulní píseň. To byl první singl „Wedding Cake“. A následovat bude mnoho dalších singlů. Máme spoustu plánů. Spoustu hudby. A…
B: To znamená: První singl byl samozřejmě se Snoop Doggem a s Heidi. To už bylo skvělé.
T: Přesně tak.
B: A teď děláte EP s několika písničkami…
T: A rodí se naši avataři. A vypadají tak ÚŽASNĚ. Teď se chystám zveřejnit první věci i na Instagramu.
B: Vypadají fakt úžasně.
T: A ano… jsou tam. Jsou připravené.
B: Úplně se mi líbí tvůj avatar, který tě představuje.
T: Mhm.
B: Ale taky se mi moc líbí ten Devonův.
T: Vážně? (směje se)
B: Myslím, že… protože vypadá…
T: Jo, ale protože Devona znáš, tak proto.
B: Protože znám Devona a prostě mi to k němu tak sedí. Jsou TAK DOBŘÍ. Takže jsou tak trochu jako ty mimozemšťané…
T: … jako mimozemšťané.
B: … a úplně nad věcí.
T: Přesně tak.
B: Víš?
T: Přesně tak. A taky máme spoustu plánů. Můžou udělat úplně super… Nechci toho zatím moc prozrazovat. To všechno uvidíš, když budeš sledovat „Wedding Cake“ na Instagramu. Na pořad se podívejte zítra. Už se nemůžu dočkat, co mi řeknete. Opravdu se těším. Já se tak moc těším.
B: Jinak ti, Tome, můžu popřát jen dobrou tiskovku. Protože já mám velkou radost. Protože tento týden se karta obrátila. (Tom se směje.) Dostal jsi opravdový nářez své ARROGANCE-
T: Jo, to nebylo dobré.
B: – z minulého týdne.
T: Ano.
B: Dohnala tě. A máš opravdu špatné zprávy v tisku. A kdybychom teď udělali průzkum, tak…
T: Ale musíš nám říct, co to bylo…
B: Pak by to bylo úplně jasný, ta volba by byla moje.
T: Ale to bylo zase úplně sprosté. Zase mi překroutili slova v ústech. Já jsem byl… Sám jsem se musel smát.
B: Přestaň se ospravedlňovat! My nechceme nic vědět. Necháme to přesně tak, jak to je! Můžeme si to poslechnout. Nepotřebujeme…
T: Ano! Můžete si to poslechnout! A když se nad tím ještě jednou zamyslíš, musíš si uvědomit, že ten milion eur musíš nejdřív zdanit. To jsem říkal od začátku. To znamená, že tam jsou jenom …
B: Přestaň se ospravedlňovat…
T: To znamená, že už zbývá jen 500 000 eur. Těch 500 000 eur si musíš spočítat za celý život.
B: Tak už mlč.
T: Protože celý život máš kámen v botě.
B: Přečtu jich několik: „Řeči o penězích rozdělují fanoušky“ – tady je napsáno „tolik arogance“. (Tom se směje) „1 milion eur nemá pro Toma Kaulitze žádnou cenu“. Fuj.
T: Ale zamyslete se nad tím… Je tam… Podívejte, to jsem NIKDY neřekl!
B: „Blábol: 1 milion eur pro Toma Kaulitze jenom buráky“. Aha.
T: To jsem NIKDY neřekl!
B: To je pravda.
T: To je právě ono. To je tak sprosté, protože jsem to právě řekl: „Hele, protože když si to spočítáš, tak nejspíš skončíš na…“.
B: To bys neměl zdůvodňovat! Ne, ne, ne!
T: Ale když…
B: Já ti na to nedám žádný prostor. Ne.
T: Ne, když se nad tím logicky zamyslíš…
B: Ne, ne.
T: … pak je to 30 eur denně. A za to si nedám kámen do boty. Konec.
B: Ano. Ticho.
T: Ano.
B: Necháme to tak. Taky jsem si myslel, že je to velmi arogantní. (Tom se směje)
T: A taky v tom článku bylo, že bys to mimochodem taky neudělal.
B: A já jsem fakt rád, že se mi tady zase objevily nějaké dobré věci. „Spousta fotek, tajné vystoupení Tokio Hotel“, „Světová premiéra v Dortmundu – Bill Kaulitz válí na pódiu a vypadá fantasticky“.
T: To se tam nepíše. (Oba se smějí) To tam rozhodně nebylo napsáno. Fuj, jak zase lžeš. Co na tom bylo pravdy? Bylo to úplně vymyšlené?
B: No! Tak půl na půl. (Oba se smějí) Tak je to s tiskem vždycky.
T: Ano.
B: Ne, já jsem se svou image spokojený. Musím říct, že si myslím, že tento týden jsme to otočili a pomalu zase dostáváme ten správný tón, tady.
T: Ale možná bychom měli vynechat ty vtipy. Musíme být trochu vážnější.
B: Já ti to říkal.
T: Protože lidi to prostě nechápou.
B: Ano, říkal jsem ti to.
T: S tím milionem to nevypadalo dobře.
B: Ano, ano, teď vidíš: jak se to říká? Když…
T: „Jakmile je pověst zničená…“.
B: Ne, ne.
T: Aha.
B: Když kočka. Ne, ne kočka.
T: Když tě kousne do ocasu. (směje se)
B: Né, když jsi sám a… jak se to řekne…?
T: Já nevím.
B: Uklouzne…
T: Kdo uklouzne ve vlastním „hajzlu“?
B: Jak se řekne… „na vlastním hajzlu“…?
T: Nevím…
B: … smrdí. (Oba se smějí) Nevím, jak se tomu říká.
T: Ano.
B: Mám pocit, že teď hledám nějaké rčení. Které nemůžu najít.
T: Ano, ne, nevím které. Ale každopádně: Chtěl jsem s tebou probrat ještě něco jiného. Četl jsem něco, co mě opravdu přimělo přemýšlet o tom, že se přihlásím. Hledají (lidi) pro „Mantu Mantu 2“. (německá akční komedie z roku 1991 – je to prý kříženec Pomády a Rychle a zběsile, Manta je Opel ze 70. – 80. let. ČSFD 72 % )
B: To je vtipné. Mám přesně to samé. Mám to právě teď otevřené. „Manta Manta 2“.
T: Ano.
B: (Hledají) 2000 lidí.
T: Dobře.
B: To je legrační. Že to máš zase taky.
T: Uděláme to?
B: Nesmysl.
T: Proč ne? Kdysi jsme měli rádi „Manta Manta“.
B: Ano, ale tam je ta, co hraje teď…
T: Uschi!
B: … v táboře v džungli. Ano.
T: My jsme měli rádi Uschi. (hlavní ženská postava)
B: Ano. Ale…
T: Měli jsme Uschi rádi a máme… „Manta Manta“: Vždycky jsem si tenkrát, když dávali „Manta Mantu“, pevně předsevzal, že jednou budu řídit…
B: JÁ…
T: … Mantu. Manta…
B: Chtěl jsem ti to jen říct: Chtěl jsem se tě zeptat, co si o tom myslíš. Ale nemyslím si, že je to dobrý…
T: Ano, to je!
B: … nápad.
T: Já si myslím, že je to nejlepší nápad, jaký kdy měli. Za dlouhou dobu upřímně. Protože to je jediná věc, která byla super.
B: Jo.
T: „Manta Manta“…
B: Ale zklamání bude velké, protože to samozřejmě není tak cool, jako to bylo tenkrát.
T: Ano.
B: To je tak… oni dělají ten rozmach, který měli, a tu lehkost…
T: No… ale „Manta Manta“ … já jsem docela pro. Pořád jsem pro ty auta. Uvidíme, jestli se to udělá v pohodě…
B: Ano, není moc sympatická, to se musí nechat. Ona není, ona…
T: No, no… samozřejmě jsem ji neviděl v táboře v džungli.
B: Ona není, bych řekl, taková, jak říkáš: Člověče, Uschi…
T: Ale viděl jsem ji ve filmu…
B: Ano, ale to je právě ono.
T: Aha.
B: Už to tak není.
T: Ale jestli Till, ten z té doby… Manta Manta, kterou měl tenkrát. Ten žlutý… co to bylo? Žlutá – fialová. Žlutofialová Manta. Byla tak skvělá.
B: Problém je v tom, že teď už trochu parodují sami sebe. „Manta Manta 2“ měla přijít mnohem dřív.
T: Ano.
B: Víš, co tím myslím?
T: Ano.
B: Ten film je skvělý. Druhý díl měl vzniknout už tehdy. A ne teď.
T: A já jsem tehdy opravdu chtěl řídit Mantu. Ještě si to pamatuju. Rozhodl jsem se, když jsem ho viděl…
B: Protože Uschi už není Uschi. A jak se jmenoval? Ten už taky není, víš? V tom filmu byl super sexy. To už je teď trochu za námi.
T: Jak že se jmenoval? Už si ani nevzpomínám. Ale ta Manta, kterou řídil, byla úžasná.
B: No jo.
T: No, už se na to těším. A myslel jsem si…
B: Takže se na to těšíš. No.
T: Těším se na to.
B: Tak si oficiálně zvoláme: Roli pro Toma Kaulitze, prosím….
T: Ano.
B: … ve filmu „Manta Manta 2“.
T: To bych udělal okamžitě.
B: Aha, ano?
T: Hned bych do toho šel.
B: To mi přijde úžasné.
T: Ano, udělal bych to za vteřinu pro Mantu.
B: No jo?
T: Ano.
B: No, tak tedy.
T: Rád bych řídil Mantu. Fakt super. Takovou, kterou bych mohl sám pomáhat navrhovat. Opravdu skvěle vyladěnou Mantu. Pak bych mohl žít svou… však víš… svou buranskou stránku.
B: Ty?
T: Svou primitivní buranskou stránku. Projíždět Magdeburgem v Mantě. Páni, super.
B: No tak to jo. Pak je přihláška vyřízená.
DURCHGEKAULITZT
T: Samira nás oslovila a zeptala se nás, jak reagovala tvá rodina a přátelé, když sis nechal vytetovat levou ruku, Bille? Přišlo jim to v pohodě, nebo to – a to mi přišlo docela vtipné, že to řekla – možná vzbudilo podezření, že jsi úplně ztratil kontrolu nad svým životem? (začne se smát)
B: Ano.
T: To druhé. (smích)
B: Vzpomínám si, že můj nevlastní otec – takže jsem byl ještě hodně mladý, když jsem si to nechal udělat, myslím, že mi bylo tak dvacet nebo tak nějak. Takže jsem si to musel nechat udělat na dvě sezení. Nejdřív se dělaly obrysy, což trvalo sedm hodin. A musím říct, že v té době si moc lidí nenechávalo tetovat ruce. Mám pocit, že dneska je to víc sexy než tenkrát, když jsem si to nechával dělat já.
T: No, to si nemyslím.
B: Ano, dneska to dělá hodně lidí.
T: Jo, já mám taky tetování na ruce.
B: A ještě si pamatuju, že jsem měl jenom obrysy a pamatuju si, že náš nevlastní otec řekl – a on takové věci nikdy neříká a nehodí se to k němu-, odfrknul si a říkal: „Ach jo, co jsi to tentokrát udělal?“ (oba se začnou smát)
T: Jo, to bylo – všichni byli opravdu znepokojeni.
B: Tak jsem si říkal: „Aha…“ Obvykle si tatér připraví šablonu a nalepí ti ji, abys mu mohl říct, jak se ti to líbí, ale v tomhle případě to udělal od ruky. Začal tetovat, aniž bych to předem viděl, protože musí jít s kostmi v mé ruce. Dělal to naživo za pochodu.
T: Musím říct, že to udělal skvěle, vypadá to opravdu úžasně. A ruka byla tak oteklá, bylo tam tolik inkoustu.
B: A pak jsem tam musel jít podruhé, kdy jsem to vyplnil barvami a stínováním, a to trvalo dalších 4,5 hodiny a bylo to tak bolestivé. Prostě tam bylo tolik inkoustu, že to vypadalo jako krokodýlí kůže. Pak jsem si musel 1,5 týdne držet ruku nahoře, aby se mi tam nehromadila krev, a bylo to zabalené v celofánu a ruka byla třikrát větší než normálně, protože byla tak oteklá. Kdykoli jsem šel do restaurace, děti začaly plakat, a to jsem se ptal sám sebe: „Co jsem to udělal?“. Myslel jsem si, že jsem si to zkazil na celý život.
T: Jo, zkazil jsem si život.
B: Ale dneska si myslím, že je to tak krásné, a udělal bych to znovu a znovu. Člověk už o tom ani nepřemýšlí, abych byla upřímný.
T: Už na to nemyslíš, že jo. Ale zajímalo by mě, jaké to pro tebe bude, až budeš starý. Zvlášť když lidi nebudou vědět, čím ses živil, a uvidí tě jít po ulici s tímhle tetováním. Myslím, že z tebe bude děsivý děda. (začne se smát)
B: Jo, no. Jednou, když mě musela odvézt sanitka, protože jsem měl ledvinový kámen, tak mě posadili do nějakého kouta jako feťáka, protože jsem byl na vozíku bez košile, slintal jsem a zvracel. A všichni na mě koukali jako „ten nemá na účet“. Až jsem řekl: „Mám American Express, udělejte, co potřebujete. Ošetřete mě. Dejte všechno na kartu.“
T: Jo, jasně, mysleli si, že jsi nějaká oběť drog.
B: Což je podle mě hrozné. Zaslouží si, aby se s nimi zacházelo jako s každým jiným.
T: Samozřejmě, to je ale drzost!
B: To je v tomhle systému taková obrovská chyba.
T: Jo, systém zdravotní péče v Americe.
B: A když se mi to stalo v Americe, tak jsem si říkal: „Bože, v Americe už nikdy nechci být nemocný.“ Byla to tak strašná zkušenost. A dodnes si pamatuju, jak se na mě dívali. A takhle by se na mě lidé dívali, až budu dědeček, kdyby nevěděli, co jsem v životě dělal.
T: Jo, být tebou, tak si předplatím nemocnice tam, kde budeš později v životě žít. Zavolal bych jim a řekl jim: „Poslouchejte, až tam budu…“.
B: „Tohle je moje potetovaná ruka, chtěl jsem vám předtím poslat fotku.“
T: Přesně tak. „Tohle je moje potetovaná ruka, tohle je číslo mé kreditní karty. Prosím, přijměte mě do nemocnice. Nejsem z ulice.“
B: Jo, možná bych měl.
T: Taková škoda, že to musíš udělat, vážně.
B: Vskutku. Každopádně mi někdo poslal zprávu, která se mi moc líbila. Jen jsem se o tom chtěl tady zmínit. Napsala: „Jen tak dál! Díky vám jsem objevila lásku k podcastům. P.S. Protože lidé neustále říkají, že jste arogantní: Nemají smysl pro humor a nerozumí sarkasmu a ironii. Ale myslím, že to už víte. Já zase-“
T: „Jo, to je to, co jsem měl na mysli. Musím vynechat sarkasmus a ironii.
B: Poslyš, ona napsala něco moc hezkého: „Mně se zase líbí vnitřní architekti vašich mozků a váš mozkový karneval“.
T: Roztomilé.
B: Mně se to líbilo. Děkuji ti za zpětnou vazbu, Barbaro.
T: Děkuji za zpětnou vazbu. Tohle jsem po tisku z minulého týdne opravdu potřeboval.
B: Tom potřebuje pár povzbudivých slov.
T: Jo. Mimochodem, Katharina se ptala, jestli se zúčastníme evropské písňové soutěže (Eurovize) za Německo. O ESC bychom mohli mluvit za chvíli, ale jo, že by? Ptala se, jestli se zúčastníme, nebo jestli už jsme o to dokonce byli požádáni? Jak se nám pořad obecně líbí?
B: Tak vlastně jsme na to dostali spoustu žádostí a všechny jsme hned zamítli.
T: Zmařili jsme to.
B: Zkazili to. Musím říct, že bych to nikdy neudělal.
T: Bill nemůže soutěžit. Bill by to udělal jenom nesoutěžním způsobem.
B: To bych nikdy neudělal, protože vím, že bychom se dostali do problémů. Všichni by říkali: „To je nespravedlivé, že se toho účastní, vždyť už mají obrovskou kariéru.“ To by bylo nefér. A taky jde o to, že jsme ve všech těch zemích už hráli a máme tam obrovskou sledovanost, ve Francii, v Itálii. Takže by všichni říkali: „To je tak nefér, že se účastní oni.“
T: Ale ono to tak trochu je, ne?
B: Myslím, že by to byl od Německa chytrý tah. (začne se smát)
T: Kdepak, to si nemyslím.
B: Ne, já taky ne. Myslím, že by nás bojkotovali, ale už jen ta myšlenka „Dobře, necháme soutěžit kapelu, která má fanoušky v každé zemi“. Ale lidi by si mysleli, že to není fér, a my bychom jeli domů s nulou bodů, víš.
T: Jo, přesně tak.
B: Všichni by mohli říct, že je to nefér, že se účastníme. A myslím, že ať bychom tam dělali nebo hráli cokoliv, myslím, že bychom měli jenom problémy. 100%.
T: Kdyby šlo jen o nejlepší písničku…
B: -bylo by to nejlepší rozhodnutí. (Oba se začnou smát)
T: Tak poslouchej. Přemýšlíš o tom docela často. Bez tlaku, bez bodů, bez vítězství, takže bez toho, aby to byla taková obrovská věc, jen tak pro zábavu. Často jsi o tom přemýšlel, když šlo o televizní pořady. Kdyby to nebylo kvůli kamerám a kdyby to nebylo v televizi, tak by sis to užil. Hned bych se toho zúčastnil. Už jen proto, že se mi chce.
B: Samozřejmě.
T: A myslím, že to, co cítím, se týká i ESC. Zúčastnil bych se písničkové soutěže, kde je tolik zemí, tolik různých interpretů a autorů písní. Přijal bych tu výzvu.
B: Jo, já taky.
T: A všechno, co k tomu patří, kdyby to nebylo, kdyby to nebylo takové politické téma, kdyby se tolik nevyčítalo a kdyby se neudělalo pořadí podle bodů, tak bych se zúčastnil, protože to tak cítím.
B: Jo, jasně. Hrát a vystupovat tam, to bych taky udělal.
T: A ukázat jim, že víme, co a jak.
B: Jo, to bych taky udělal. (Tom se směje) Marie se nás ptala a chtěla, abychom o tom mluvili v Durchgekaulitzt, co se děje s Real Housewives of Beverly Hills (reality show) a jestli odtamtud někoho známe. A mně to přišlo vtipné, protože vlastně jednu z nich známe.
T: Říkalo se, že s ní máš vztah.
B: To je pravda. A ona dokonce provokovala a chtěla to. To se stalo, když jsem ji teprve poznal. Je to Lisa Vanderpumpová.
T: Mimochodem, než jsem přijel do Německa, stála na semaforu hned vedle mě.
B: Fakt?
T: Jo.
B: Takže když jsme se seznámili, Lisa zjistila, že jsme slavní a prominentní a venku bylo tolik fotografů a paparazzi, a napadlo ji, když odcházela, chytla mě za ruku přímo před paparazzi a odešla se mnou, ruku v ruce, protože se mnou chtěla mít titulku. A druhý den ji dostala. Všude v bulváru bylo: „Co se děje mezi Lisou Vanderpumpovou a Billem Kaulitzem?“. A jí se to líbilo. Byla tak koketní. Chtěla to takhle.
T: Také má koktejlovou zahrádku v Caesarově paláci. Zrovna nedávno jsem kolem ní šel.
B: Aha.
T: Koktejlová zahrada Lisy Vanderpump.
B: A můj nejoblíbenější moment s Lisou Vanderpump byl, když jsem byl v restauraci, dával jsem si venku těstoviny u Freda Segala a po měsících jsem ji znovu potkal. A ona zrovna nakupovala, chystala se vejít do obchodu, uviděla mě a povídá: „Miláčku, ahoj, jak se máš?“ a bla bla bla a začala se vykecávat. A já na to: “ Ahoj, rád tě vidím, jak se máš?“. A pak mi řekla: „Oh, měli bychom se spolu vyfotit“ a já na to: „Uhm, dobře, jasně, vyfotíme se“. A ona na to: „Tak dobře.“ A já na to: „Hm, ona mě právě požádala o fotku a já čekal, až vytáhne foťák.“ A ona: „Tak jo. A pak řekla: „Dobře, kde máš telefon?“. A já na to: „Aha, můj telefon?“ A pak jsem se musel chytit přes stůl – tak trapné – a vzít si telefon. A ona na to: „No tak, udělej si s námi selfie mobilem.“ A já si pomyslel: „Nechci si s tebou udělat selfie na mobil, jsi snad blbá?“ Ale nechtěl jsem být nezdvořilý, tak jsem si s ní udělal selfie na svůj telefon a ona na to: „Vypadá to úžasně, můžeš to zveřejnit.“ A já si pomyslel: „Nechci s tebou zveřejnit selfie, jsi blázen?“.
T: No, asi už byla v rytmu, protože se s ní lidi chtějí pořád fotit. Takže si říkala: „No jo, měli bychom se vyfotit spolu“.
B: Jo, chovala se ke mně jako k fanouškovi.
T: Jo, něco jako „udělali jsme spolu fotku, teď budu pokračovat v nakupování“.
B: Já bych byl radši, kdyby pokračovala v chůzi, ale no jo.
SLADKÁ, STŘEDNÍ, EXTRA OSTRÁ
T: Jo, Bille, takže na „sladké-střední-extraostré“ nás dneska někdo oslovil: Jen zkratka „CK“. A já si říkal, že je to možná naše maminka.
B: No jo.
T: Mohla by být.
B: Mhm.
T: Třeba dneska poslala něco anonymního.
B: To mi řekni.
T: Hm, takže… Musíš zařadit: Pach potu-
B: Ough.
T: -zápach z úst
B: OUGH
T: – nebo páchnoucí nohy.
B: Fuj…
T: Ale já bych šel ještě dál než k zapáchajícím nohám, takže opravdu-
B: Čpavek.
T: Čpavek. Ano.
B: Ough… Ach bože. Takže opravdu musím říct: Jsem velmi citlivý na zápach.
T: Mhm.
B: A já jsem měl takový štěstí na všechny moje záležitosti, protože jsem nikdy neměl takový případ, že bych rád… protože spousta mých kamarádek mi vždycky říkala: „Fuj, ten smrdí“ a tak, nebo něco není umytý…
T: Ough.
B: To jsem NIKDY nezažil.
T: Mhm.
B: Naštěstí!!! Protože to by byla moje nejhorší noční můra a myslím, že bych z toho byl agresivní. Protože z jiných tělesných pachů mám pocit… A proto taky nesnáším, když vy někde prdíte, v autě nebo tak…
T: Proč „my“?! To bych nikdy neudělal.
B: Mně to přijde… Obtěžovat mě něčím tělesným pachem, když to někdo udělá… To mě pak fakt naštve, vážně. Opravdu si myslím, že: „Jak můžeš takhle dýchat mým směrem?“ Nebo se potí…
T: Třeba zápach z úst mi přijde hodně těžký, protože nikdy nevím… Ale taky bych to nikdy nikomu neřekl.
B: Ne.
T: No a teď někdo přijde… To jsem zažil často od známých.
B: Jo. Ale já bych pak prostě couvnul. A já si myslím, že to je znamení, a když si to člověk neuvědomí, tak…
T: Uf, jsou lidi, kteří si to neuvědomují. Jsou lidé, kteří to nepoznají.
B: Ough…
T: A já nikdy nevím… Měl by jim to člověk říct?
B: Ne, nemůžu to nikomu říct. Nemůžu to říct.
T: Já to taky nemůžu říct!
B: To by pro mě bylo příliš trapné. Myslím, že je to příliš nepřátelské.
T: Protože, jak bys to řekl?
B: Prostě bych ukončil rozhovor a odešel.
T: Jo…
B: Myslím, že je to zdvořilé…
T: -Jo, ale někdy jde i o lidi, které máš rád, a jak bys…
B: Nicméně. Já bych ten rozhovor ukončil. Nejslušnější je ukončit rozhovor, odvrátit se a říct:
T: „Hezký večer.“
B: „Hezký večer, musím jít. “
T: Jo… Mhm. Ale co když je to napořád?
B: Pak je po přátelství. (oba se smějí) Já nevím!!!
T: Ale opravdu jsou lidé, kteří s tím mají problém.
B: Jo… tak já takového kamaráda nemám.
T: Ne, ale my jsme znali hodně lidí, kteří to měli… A pořád je taky známe, takže…
B: Mhm… Jo, ale… (oba se smějí) Ale ti, které znám…
T: Ještě se to dá vydržet.
B: Ti, co znám, o tom vědí.
T: Oni o tom vědí?
B: Tak já znám dva…
T: Vědí to o sobě???
B: Znám dva a vědí o tom, protože jim to často říkali jiní lidé, a pokaždé, když se mnou mluví, tak se vždycky trochu otočí.
T: Opravdu?
B: Nedýchají mi přímo do obličeje.
T: Vážně?
B: Ano. Prostě o tom vědí.
T: Mhm.
B: Přijali to. Vědí o tom a taky vědí, že nechci, aby na mě dýchali.
T: Zápach z úst?
B: Jo.
T: Dobře…
B: Hm, takže…
T: Velmi těžké.
B: Velmi velmi těžké… ne, ale taky mi přijde tak těžké to hodnocení, protože vážně: Páchne… To je pro mě velmi těžko snesitelné, protože si myslím, že když se…
T: Pach potu je taky hrozný…
B: Když ti pot strašně smrdí, tak samozřejmě pro mě je to taky věc, že prostě nedbáš na hygienu, a já si prostě myslím… To se prostě nedělá, víš, jak to myslím?
T: Mhm…
B: Protože já si toho taky všímám, víš.
T: Ale opravdu jsou lidi, kteří s tím mají větší problém…
B: Jo, rozhodně. Já vím, že to samozřejmě existuje. Ale pak bys tomu měl věnovat ještě větší pozornost, víš.
T: Jo.
B: Ough… Takže, kdybych si měl vybrat… Na sladko bych si vybral…
T: Já vím co. Tak já vím, co bych si vybral za sladké. Za sladké bych si vybral smradlavé nohy, protože smradlavé nohy… Pokud jsou „zabalené“ a v botách, tak to aspoň není přítomné přes den.
B: Jo.
T: Takže.
B: Já taky.
T: Ten čpavek jde ven, hlavně když si sundáš boty.
B: Ano. Tak to bych si taky vybral. A taky nohy… můžeš si prostě rychle vzít čerstvé ponožky…
T: Taky umýt, jo… nějaký čerstvý ponožky… Taky tomu můžeš pomoct něčím, jako je sprej nebo pudr…
B: Jo, taky bych si vybral nohy, i když mi to taky přijde těžký…
T: A pak?
B: Pak bych si vybral pot-
T: Jo, to si myslím taky.
B: Na střední… To mi taky přijde hrozný, ale myslím, že nejhorší je, když někomu…
T: Zápach z úst.
B: – když na mě někdo dýchne a smrdí to jako mrtví… lidé. (oba se smějí)
T: Mrtvoly.
B: Nebo jako hovno.
T: Ouw…
B: Taky jsou lidi, u kterých si myslíš, že jim někdo nasral do pusy. (oba se smějí)
T: Ach bože…
B: Víš, koho myslím, že?
T: Jo…
B: OUGH!!!
T: Ough, ne…
B: Vážně, musíš odejít z místnosti!!! (směje se) Bylo to TAK špatné, že jsem si vždycky myslel: „Ten chudák!!!“
T: Jo, chudák…
B: Protože něco MUSÍ být špatně!
T: Jo, určitě měl něco s tou žlučí…
B: Něco musí být špatně uvnitř těla, cokoliv zdravotního.
T: Ale vždyť tvůj pes Stitch to má taky a u něj tě to netrápí. (Bill se směje) Vážně!!! Vždyť mu to tak strašně smrdí z tlamy, a tobě to nevadí!!!
B: Aww, moje štěňátko…
T: Jo, on z pusy smrdí jako kráva ze zadku.
B: Ale jo, u něj to musí být něco zdravotního, ale to bylo opravdu tak těžké, a obecně mi to přijde tak těžké… Nebo třeba můj partner musel ráno rovnou vstávat, aby si vyčistil zuby, víš?
T: Mhm…
B: Takže všechny ty věci s tím vstáváním a francouzskými polibky… prosím ne.
T: To přece děláš jenom se svým psem, ne? Francouzské polibky po ránu. (oba se smějí)
CO NEVÍM, TO MĚ NEPÁLÍ
B: Mám něco vzrušujícího, je to perfektní dárek a už jsem si ho napsal.
T: Pro mě?
B: Ano, i pro tebe. Mimochodem, můj dárek dorazil, s týdenním zpožděním pro mého přítele.
T: A?
B: No, já se na něj podívám až po tomhle, je támhle v rohu. O týden později.
T: Aha, dobře.
B: Je tam sprej, to mi vyrazilo dech. Sprej na záchod! Jmenuje se to Power Stools a ten, co jsem otevřel tady, je dárková sada Power Stools. Je to perfektní.
T: To proto, aby to na záchodě tolik nesmrdělo?
B: Přesně tak!
T: To přece nemůžeš někomu dát.
B: Pro tebe, ne pro někoho.
T: Řekl jsi dokonalý dárek.
B: Perfektní dárek pro tebe.
T: Pro nás? Proč?
B: Abych byl upřímný, dal bych ho i sobě, odteď bych si ho dal na vlastní záchod, pro údržbáře, kteří přijdou. Pozor, když to dáš na záchod, vytvoří se z toho poklop-.
T: Počkej, ty to dáváš do vody?
B: Ano, dáváš to do záchodu- a v Americe, v Německu je to trochu jinak, ale v Americe je v míse voda. Není tam žádná polička. Spadne to rovnou do vody.
T: Tady v Německu je vždycky polička?
B: Ne, ne vždycky.
T: To jsou ty staré záchody.
B: Nesnáším, když je tam polička!
T: Uf, hnus, když to spadne, tak to spadne na poličku. Proč to ten záchod má? Aby voda nestříkala?
Oba se smějí
B: Ale je to nechutné.
T: Je to ochrana proti stříkající vodě. Ale pak to tam leží.
B: Každopádně u záchodů – u těch opravdových záchodů – kde to padá do vody, můžeš nejdřív dát do vody tu spršku. Vytvoří to takový kryt, chemický kryt, takže ten smrad nevystoupí. Je tam kryt a nikdo nemůže cítit, když jste byli na záchodě. Opravdu dobré, to se mi líbí.
T: A to musíš dělat pokaždé?
B: Kamarádka mi říkala, že to má vždycky u sebe a že si to tam dává, když je v práci nebo s někým, že jde dovnitř, dá si tam sprej a pak…
T: Takže pokaždé, když jdeš na záchod.
B: Ano. Takže ho můžeš mít prostě u sebe…
T: Myslíš tu pásku (anglicky band – nechápu význam, asi ten sprej) nebo o čem to mluvíš?
B: Ano, ten pásek. V Dortmundu jsme byli všichni společně v zákulisí a smrdí to, nikdo tam nemůže.
T: Já jsem tam nešel!
B: Ale ty další dva ode mě pozdravujou. Myslím, že je to skvělý dárek. Říkal jsem si, páni, to je fakt chytrý vynález.
T: Jo, já jsem si říkal, kolik si vyděláš jako přivýdělek?
B: Proč bys chtěl být komparsista?
T: Ne, jen jsem to předtím viděl, že hledají kompars a zajímalo mě, kolik si vyděláš.
B: Proč bys to chtěl dělat?
T: Zničil jsi mi pověst a já teď musím začít od nuly.
B: No, Tome, bude to míň než milion a to by ti nestačilo, takže…
oba se smějí
B: Jak se ti líbí to slovo-?
T: Počkej, co myslíš, kolik dostane komparzista?
B: Moc ne…
T: To je ale divný, neměli by dostávat plat jako normální lidi, jako komparzista si vyděláš 50 až 200 dolarů za celý den. Když to přepočítáš na hodinu, tak to není moc. Představ si, že bys dostal 50 dolarů za 10 hodin.
B: Myslím, že je to zábavná práce, i když… Vidíš, co se děje. Pro většinu lidí je to asi zážitek. A jsou šťastní – říkají si „podívejte se na mě, prošel jsem obrazovkou v Grey’s Anatomy“.
T: Komparzisté se vždycky hledají, ale někdy to dělají zadarmo.
B: Lidé chtějí být před kamerou.
T: V každé produkci je tolik komparzistů. Ale když jsem teď viděl ty odměny, raději bych měl skutečnou roli ve filmu Manta, Manta.
B: To bys musel nejdřív na konkurz.
T: Ne, žádný konkurz. Všichni vědí, že jsem skvělý.
B: To je pravda. Jak se ti líbí slovo „zum Piepen“?
T: „Zum Piepen“ je roztomilé.
B: To používám často. Když někdo jiný řekl, že si myslím, že „zum Piepen“, tak to také používám. Ty to říkáš také, že? Odkud to pochází?
T: Zum piepen… zum schreien… Zum piepen je jako pták. Pták, „zum piepen“.
B: Dělá ten zvuk pták?
T: Ne… cvrliká.
Oba se smějí
T: Myši dělají ten zvuk!
B: Já mám jiné oblíbené slovo. Na to jsem si vzpomněl. Je to nejúžasnější slovo až do konce světa. Hodí se ke mně! „doch“ (pozn. překladatele: tak trochu znamená „ale“, ale ne tak docela).
T: Doch. To se mi moc líbí!
B: Miluju doch! A to v angličtině neexistuje!
T: Pokud má někdo dobrý překlad pro „doch“ – řekněte nám ho.
B: Napište nám. Než vlastně vysvětlíte něco jako „z tohohle důvodu to neudělám a z tohohle důvodu nemůžeme udělat tohle“, tak se prostě otočíte a řeknete „doch“.
T: Žádné argumenty nejsou potřeba. Prostě „doch“, jo…
B: Ne – DOCH.
T: Doch.
B: Ne, DOCH.
T: Doch.
B: Doch. Miluju doch. Doch nepotřebuje vysvětlení.
T: Je to drzé.
B: To slovo se mi líbí. Chci anglický překlad, protože je to moje oblíbené slovo. Uvědomil jsem si, že nepoužívám rčení, ale víš, co často dělám?
T: Dnes jsi ukázal, že neumíš rčení, dlouho jsi nějaké hledal.
B: Víš, co dělám často? Jsou takoví lidé, kteří říkají věci jako „TSchüsseldorf“ a „Gönnjamin“, ale víš, co dělám já? Já říkám „Gudrun“.
T: Gudrun.
B: To děláš taky! Děláme to oba.
T: Ale Gudrun znamená jen „dobře, jdeme“.
B: Gudrun.
T: Ale myslím, že jsme si to vymysleli, ne?
B: Znamená to „dobře, už můžeme jít“. Gudrun. Jako – dobře. Nebo až skončíme: „Chceme jít? Gudrun“.
T: Gudrun. Ať se máš dobře!
B. Ne, to ne…
T: Jo…
B: Ne, aby ses měl dobře. Používám to pro…
T: Gudrun. Dobře, konec dne.
B: Gudrun. Co teď? Takhle. Když jsem s jednou věcí hotový, podcast je hotový, tak říkám: „Tak, Gudrun, pojďme na večeři.“
T: Tento týden musím dělat nějakou reklamu. Už jsem začal s Weddingcake, můžu jen říct – podívejte se na to, mým 3D avatarům se daří, doufám, a doufám, že to bude skvělé, držte mi palce. A pak ještě nějaká reklama, vychází náš nový singl – v pátek, tak ho pak přidám do playlistu. When we were younger od Tokio Hotel, skvělá písnička.
B: Musíš k ní něco málo vysvětlit.
T: Je o historii naší kapely, napsali jsme ji s Tobim Kuhnem – hele ty, jestli posloucháš – napsali jsme ji v Berlíně. Byla to pěkná session, rychlá session, myslím, že nám to trvalo tak dva dny. Je to historie naší kapely…
B: Řekli jsme si, že dobře, musíme napsat písničku o našem přátelství a o lásce, kterou k sobě v kapele chováme, a to jsme spolu už dvacet let.
T: Vyrůstali jsme spolu.
B: Tak jsme si řekli, že napíšeme písničku o našem přátelství. Pak nás napadlo, že každý má asi někoho takového. Nejlepšího kamaráda.
T: Rodina, láska láska láska.
B: Přesně tak, love love love. Chtěli jsme napsat písničku, kterou si můžete pustit v coververzi, když jste s nejlepším kamarádem na výletě. V tom duchu jsme to nesli.
T: Pozitivní, nostalgický, vzpomínky, pozitivní duch.
B: Přesně tak. Ta písnička se mi líbí! Dneska mi někdo říkal, když jsme byli na setkání s vydavatelstvím Redcord, kolik tam bylo lidí?
T: Asi patnáct lidí.
B: Patnáct lidí, kteří mají na starosti Tokio Hotel, všichni seděli u jednoho stolu, povídali jsme si a oni říkali, že je to jejich nejoblíbenější písnička Tokio Hotel z připravovaného alba. Jsem zvědavý, co na to řeknou Kaulquappens. Můžete nám napsat na hey@kaulitzhills.com…
T: Nejen zpětnou vazbu na píseň, na všechno.
B: Cokoli budete chtít. Řekněte nám něco na sladko, na středně, na extra ostro – můžete nám poslat i hlasovou zprávu a my vás zařadíme do podcastu.
T: Pokud chcete, aby vás poslouchalo milion lidí – pošlete nám to. Taky nám můžete říct, jak je Bill arogantní – myslím, že se mu to dneska zase moc nepovedlo. Všechno!
B: Můžete nám říct cokoli, co chcete, zpětnou vazbu, jo, nebo jestli máte něco pro Durchgekaulitzt. Můžete nám taky napsat DM na Instagramu, kaulitzhills.podcast, můžete nám napsat přímou zprávu nebo vzkaz nebo komentář. A samozřejmě byste měli lajkovat náš podcast, sledovat playlist – ach bože, tolik práce. Do playlistu taky něco přidávám.
T: Cože?
B: Byl jsem v šoku, že to tam není, doufám, že jsem to nepřehlédl, je to od Robyn – Call Your Girlfriend. Tu písničku miluju.
T: Mimochodem, skvělý klip.
B: Jestli se vám ta písnička taky líbí, tak se na ten klip podívejte. Ten tanec tam je takový volný – tak si tu písničku pusťte a zkuste tančit jako Robyn. Pak budete mít tu nejlepší náladu! Můžete mít ten nejhorší den a cítit se tak špatně, že je všechno na nic – pusťte si tu písničku a tancujte jako Robyn, zblázněte se. Pak se budete cítit lépe.
T: Jo.
B: Opravdu skvělá písnička.
T: Teď se opíjíme Spotify.
B: Jo, opíjíme se. Zasloužíme si to, nikdy nechodíme pařit. Já jsem se choval tak, že jsem pil zázvorový čaj a dával si pozor na hlas, a člověk si vždycky myslí, že to vystoupení má 20 vteřin, ale co všechno se do toho vejde, třeba kolik zkoušek. Přijdeš tam brzo, pak máš tolik make-upu.
T: Chudáčku.
B: Já jenom říkám, že to lidi nevědí. Oni vidí jenom to představení, ale nevědí, co všechno se za tím skrývá. Dát dohromady kapelu, dostat se tam. Kolik lidí se na tom podílí, kolik lidí je ve štábu, víš.
T: Aranžmá.
B: Lidi, kteří mi musí lepit kamínky na mikrofon.
T: Ti, co musí Georga naučit, jak se ta písnička hraje, vždyť on ji hraje už patnáct let, šestnáct nebo sedmnáct let, a pořád-.
B: Takže je toho hodně a bez těch lidí by to nešlo. A pak to člověk udělá a je to za chvilku hotové, ale stálo to za to. Ale pak jsem si říkal, že teď už si můžeme dělat, co chceme.
T: Příští týden už spolu nebudeme. Dáme vám vědět, kde jsem, budu na cestách.
B: Budeš létat tolika tryskáči, na tvém místě bych si už připravil nějaké odpovědi.
T: Já ani nevím, kde budu.
B: To už ti můžu říct.
T: Ne ne, to ještě nevíme.
B: Uvidíme. Pojďme domů, myslím, že by to pro tebe bylo dobré.
T: Dobře.
B: Vrať se zpátky na zem.
T: Přestaň, přestaň nenávidět. Láska láska láska.
B: Láska láska láska láska.
T: Jen miluj, ne nenáviď.
B: Sbohem, sbohem.
T: Sbohem, sbohem.
Ok, tak potud mám hotovo, nové překlady podcastů zatím nejsou, holky se asi dost naštvaly na Billa za to, jak je obvinil, a daly si tzv. „pauzu“. Jestli se k tomu někdy vrátěj, to se uvidí. Zatím je mrtvo, i když podcasty dál běží. J. :o)
