autor: Nephilim
Tak dneska, když je toho 1. září a dvojčatům je právě 33, dáme jednu narozeninovou jednodílku z dávných časů…
„Tak co plánujete s Tomem na 1. září?“
Bill málem zakopl o vysavač, kterým Simone vysávala podlahu v obývacím pokoji, a marně se ji snažil zastavit. Žena je během roku viděla tak málo, že by to dvojčata dokázala spočítat na prstech jedné ruky, a jestli bylo něco, co nenáviděli, bylo to nechat ji dělat domácí práce. Z nějakého nejasného důvodu byla Simone pevně přesvědčená, že je naprosto zbytečná, když při návštěvě svých dětí v jejich obrovském bytě v Hamburku nevyleští podlahu odshora dolů nebo nezařídí, aby bylo všechno na svém místě.
„Ještě nevím,“ odpověděl Bill nepřítomně, zvedl vázu, kterou Simone přendala ze skříňky na stolek, a vrátil ji na místo. „Mami, mohla bys přestat převracet náš byt vzhůru nohama?“
Simone si povzdechla a protočila očima. „Kdybych tu nebyla, žili byste v chlívku!“
Bill odpojil vysavač. „Přijela jsi nás navštívit a my jsme šťastní. Ale byli bychom raději, kdybys trávila čas s námi a ne úklidem, to zvládneme udělat sami!“
Žena na něj vzdorovitě hleděla. „A kde je, prosím tě, ten druhý uprchlík?“
„Nakupuje,“ pokrčil Bill rameny. „Rozhodl se, že na tebe udělá dojem svými kulinářskými dovednostmi.“
„Vážně? On nějaké má?“
Vybouchli smíchy, právě když se otevřely vchodové dveře.
„Taky se chci zasmát,“ začal Tom a vešel do obývacího pokoje se dvěma taškami.
„Tomi!“ Vykřikl mladší vesele. „Jak jsi přežil nákupy? Žádný dav šílených puberťaček?“
Tom vypnul hruď, když k němu Simone přistoupila a políbila ho na tvář. „Řekněme, že znám ta správná místa.“
„Řekněme, že ten chudák Tobi za tebe nakoupil, zatímco ty ses zamkl v autě,“ odporovala mu žena, zkřížila ruce na hrudi a povytáhla obočí, čímž dokázala, že je biologickou matkou Billa Kaulitze. „Tipuju správně, že?“
Tom protočil očima. „S tebou není žádná sranda!“ Protestoval.
„Zvedni zadek a běž radši vařit!“ Odpověděla Simone a hravě ho popostrčila směrem ke kuchyni. „Budu tvého bratra mučit tak dlouho, dokud mi neřekne, co plánujete dělat na narozeniny!“
„Mami, říkal jsem ti, že jsme ještě nic nevymysleli!“ Vyhrkl Bill a vrhl pohled na své dvojče, které zamrkalo, než zmizelo v kuchyni. Bill se usmál a sklopil zrak.
Naštěstí se Simone měla zdržet jen jeden den.
***
„Kupodivu jsem se neotrávila, musím ti pogratulovat!“ Vykřikla Simone s úsměvem a láskyplně pohladila po hlavě Toma, který se před zraky bratra začervenal.
Bill se zasmál, nabral si další sousto špaget a s chutí je žvýkal. Nikdy by Simone nepřiznali, že je to prakticky jediné jídlo, které Tom dokáže uvařit, aniž by převrátil kuchyň vzhůru nohama.
Žena se na ně dívala se zvláštním světlem v očích, jako by je pokaždé viděla přijít domů slavnější, milovanější a bohatší než předtím. Také více unavené, ale všechno má své pro a proti.
„A taky chci říct, že jste dospěli…“ přiznala s povzdechem.
Dvojčata se na ni ve stejnou chvíli podívala stejně vyděšeně. „To si uvědomuješ až teď?!“ Vykřikl Tom pohoršeně za oba.
Simone se zasmála. „Pro mě budete děti i ve čtyřiceti, a i když budete mít svoje děti.“
Bill se zadíval na svůj talíř a dál jedl špagety, které mu najednou zhořkly v ústech.
Tom si odkašlal a snažil se odvést Simoninu pozornost od Billa. „Takže vy s Gordonem prvního nepřijedete?“
Simone se zatvářila provinile. „Je mi to líto, miláčku. Rádi bychom tu byli na vaše 21. narozeniny, ale máme s Gordonem tu dovolenou zarezervovanou už takovou dobu…“
„Zasloužíte si to,“ dodal rychle starší z dvojčat. „Stejně nemáme s Billem moc plánů, jsme dost unavení a rádi bychom využili každé volné chvilky k odpočinku.“
„Myslela jsem, že poletíte do Vegas a opijete se,“ přiznala Simone pobaveně.
Tom předstíral, že je uražený. „Myslíš si, že jsme tak povrchní?“
„Oh, ale přestaň! Od svých osmnácti mi říkáš, že se nemůžeš dočkat, až dosáhneš plnoletosti i v Americe a pořádně to oslavíš!“
Starší se usmál. „To je pravda, ale i na to budeme mít čas.“ Vrhl pohled na Billa, který mu ho oplatil náznakem úsměvu. „Zatím si to chceme užít v klidu.“
„Dobře děláte,“ souhlasila žena. „Na můj vkus vedete příliš hektický život, udělají se vám vrásky!“
Bill prudce vzhlédl a Tom vyprskl smíchy nad jeho zděšeným výrazem.
***
„Tomi?“
Mezi prostěradly se ozvalo zašustění a Bill se po tmě přisunul blíž ke svému dvojčeti.
„Co?“ Zeptal se Tom zastřeným hlasem. Už skoro spal: byl večer jednatřicátého srpna a dvojčata se rozhodla, že počkají na půlnoc v posteli, a pak budou dělat to, co jim jde nejlépe: tajně se milovat.
Škoda, že Toma po celé té náročné práci přepadla únava a rozhodl se, že ho po půlnoci má Bill vzbudit, tedy pokud alespoň on zůstane vzhůru.
„Myslíš, že bychom si tentokrát něco měli dát?“
Tom objal Billa kolem ramen, přitáhl si ho k sobě a přitiskl mu nos na tvář. Chtěl být se svým dvojčetem co nejvíce v kontaktu. Mladší měl propletené nohy s nohama svého dvojčete.
„Nikdy si nic nedáváme,“ zamumlal Tom do jeho kůže.
„Já vím, ale myslel jsem… no, tohle jsou naše jednadvacáté narozeniny… já nevím,“ zamumlal druhý zmateně.
Tom se lehce odtáhl. „Chceš, abych ti něco dal?“ Zeptal se vážně a snažil se ve tmě setkat s Billovým pohledem. Nebylo to u nich zvykem, nikdy si nic nedávali, byla to jakási nevyřčená dohoda, ale kdyby Bill chtěl, Tom by mu dal celý svět zabalený jako dárek.
Bill se zavrtěl v jeho náručí, a nakonec se usmál a přitulil se k němu. „Ne,“ vydechl na jeho stále ještě lehce vlhkou kůži. „Mám tebe a nemyslím si, že bych mohl chtít cokoliv dalšího. Možná se zeptám Boha, jestli si tě můžu nechat ještě sto dní.“
„Myslíš toho samého Boha, který by nás nechal shořet v pekle, kdyby nás viděl?“ Zasmál se Tom.
„Třeba bych se mohl zeptat Buddhy,“ usmál se Bill šibalsky.
Tom mu úsměv oplatil a přiměl ho, aby zvedl hlavu a políbil ho. Vyměnili si několik něžných polibků, které na sebe nenechaly dlouho čekat a prohloubily se. Pro ně bylo nemožné zastavit se, byla to cesta, ze které nebylo návratu, která vás mohla dovést jen dál, než kde jste už byli: dvojčata došla tak daleko, jak jen dva bratři mohli dojít, a nebylo možné zastavit, když se ocitli v náručí toho druhého. Jen tak mohli tou cestou projít.
Tom se skláněl nad dvojčetem a jedna jeho ruka okamžitě vklouzla mezi černovláskova stehna, kde našla ještě uvolněný a vlhký otvor. Šeptem požádal o svolení a Bill roztáhl nohy, aby mu umožnil lepší přístup, a jeho tělem otřásl záchvěv očekávání.
Tom uchopil svůj znovu ztopořený penis, nasměroval ho ke vstupu dvojčete a zasunul špičku dovnitř. Podíval se na noční stolek a usmál se.
„Bille.“
„Jo?“
„Všechno nejlepší k narozeninám,“ ušklíbl se, a pak je oba znovu poskvrnil tím smrtelným hříchem.
***
Bill se protáhl, hlasitě zívl, sešel dolů a přemýšlel, kde asi jeho dvojče je. V žaludku mu kručelo, ale chtěl před snídaní najít Toma, který evidentně nebyl v kuchyni, protože necítil obvyklou vůni kávy, která signalizovala jeho přítomnost. Tom v podstatě věděl, jak na to, takže kdykoli se rozhodl udělat snídani, vrhl se po hlavě do přípravy konvice s kávou a nutil Billa, aby ho pochválil za dobře odvedenou práci.
Bill se při té myšlence usmál, vešel do obýváku a odhrnul závěsy z oken. Byl krásný den, ideální na relax se svým přítelem, kdyby se ovšem nejmenoval Bill Kaulitz a jeho přítel nebyl zároveň jeho dvojčetem.
Rozhlédl se kolem sebe a rezignovaně konstatoval, že se jim s Tomem podařilo zničit veškerou práci Simone během pár dnů. Proto vždycky říkal, že uklízet je naprosto zbytečné.
Jeho pohled padl na skříňku, kde byly uloženy všechny ceny. Se zklamáním si všiml, že je přikrytá nějakou látkou, a nedokázal pochopit, proč. Najednou uslyšel z kuchyně hluk, a když se vrátil do předsíně, všiml si, že zmizely i všechny jejich fotografie z předávání cen a jiných akcí. Zůstaly jen rodinné fotky a fotografie z dovolené.
„Tome?“ Zavolal, vešel do kuchyně a našel ho u sporáku. Nevařil kávu, ale mléko.
Tom se při zvuku jeho hlasu otočil a usmál se na něj. „Hey, dobré ráno! Posaď se, už je to skoro hotové.“
Bill se zmateně posadil, opřel se lokty o stůl, podepřel si hlavu složenýma rukama a sledoval své dvojče ve snaze pochopit, co dělá. Tom měl na sobě jen tričko a volné kalhoty, ve kterých šel spát – a pak v nich z pochopitelných důvodů nespal – neměl čelenku a byl bosý. Broukal si pro sebe nějakou melodii, netrpělivě sledoval mléko a přenášel váhu z jedné nohy na druhou.
Nakonec otevřel skříňku a vyndal dvě misky a krabici cereálií. Nalil mléko do misek a jednu položil před Billa spolu s cereáliemi.
Černovlásek popadl krabici s očima dokořán. „Ale to jsou přece cereálie, které nám kupovala mamka, když jsme byli malí. Já myslel, že už se nevyrábějí,“ vykřikl mile překvapen.
„Mimo Německo je neseženeš, a dokonce i tady je mají jen v pár supermarketech,“ vysvětlil Tom, posadil se vedle něj a vzal s sebou sklenici s cukrem. „Proto jsme je na turné nikdy neměli.“
Bill naplnil misku velkým množstvím cereálií, nabral si velkou lžíci a strčil si ji do pusy. „Bože,“ zasténal s plnou pusou a v mysli se mu vynořily vzpomínky na dětství. „Jsou stejně dobré a měkké, jak si je pamatuju!“
Tom se usmál a sám se pustil do cereálií. Vzpomněl si, jak před odchodem do školy snědli nejméně dvě plné misky těchto cereálií, a to byla asi nejpříjemnější část dne, protože ve škole to nebylo zrovna růžové. Snídani, kterou Simone připravila, se svou sladkostí vyrovnalo jen mazlení, které si dvojčata dopřávala v noci, když spala v jedné posteli.
Bill dojedl první misku během několika minut a připravil si další. Potěšení, že znovu objevil tak sladce známou chuť, mu skoro pomohlo zapomenout na všechny pochybnosti.
„Uh, Tomi,“ vzpomněl si náhle. „Proč jsi zakryl skříňku s cenami a sundal všechny ty fotky?“
Tom se na něj zmateně podíval. „O čem to mluvíš?“
Bill pozvedl obočí. „Děláš si ze mě srandu? Ty jsi všechno schoval!“
Rasta protočil očima. „Před tebou se nedá nic schovat,“ zamumlal a dal si do úst další lžičku cereálií.
„Tome, co se děje?“
Bratr si povzdechl. „Myslel jsem, že ti dám dárek,“ přiznal.
Bill se ironicky usmál. „Ah, a proto jsi nechal zmizet polovinu našich vzpomínek. To dává smysl.“
„Myslel jsem, že bychom mohli jeden den předstírat, že jsme obyčejní lidé, dělat normální věci a jíst tyhle cereálie,“ vysvětlil, cinkl lžící o misku, a konečně se setkal s pohledem svého dvojčete. „Říkal jsem si, že už máš všechno, ale přesto jsem ti chtěl dát něco důležitého, něco, co ti opravdu chybí. Co nám může chybět víc než normální život?“
Bill zatajil dech. Tomova myšlenka byla velmi sladká, ale…
„Tomi, to nedává smysl… Sice jsi ty věci zakryl, ale pořád tam jsou,“ řekl pomalu.
Tom pokrčil rameny. „Předstírejme, že tam nejsou. Mohli bychom se… koukat na film, péct dort, telefonovat sousedům, dívat se na MTV a předstírat, že jsme polovinu těch super slavných umělců nikdy nepotkali a kysele komentovat jejich divné vlasy, chodit po domě ve spodním prádle, sledovat naše staré koncerty a předstírat, že je neznáme… není to lákavé?“
Bill se usmál, vstal ze židle a posadil se Tomovi na klín, kde mu bylo rozhodně pohodlněji. „Nemusel jsi zakrýt všechny ty věci, abychom mohli dělat tohle. Taky proto, že když budeme předstírat, že tam nejsou, stejně nezmizí.“
„Ale no tak, Bille,“ namítl rasta. „Před každým koncertem se Georg jde vysrat a ty pak v koupelně vypotřebuješ celou lahvičku nějaké voňavky, ale ten smrad stejně nezmizí, jen ho překryješ, ale i tak je to chvilková úleva, ne?“
Bill vybouchl smíchy a Tom pokračoval: „Ti pitomí fotografové si myslí, že naše znaménka nejsou pěkná, a při každém focení je zakrývají kilogramy podkladové báze, ale jsou tam stále, a přesto jsou rádi, že nejsou vidět, že? A každé ráno, jen co se probudíš, strávíš tři hodiny v koupelně, aby ses zkrášlil, i když už krásný jsi jako slunce, a přesto si na obličej patláš krém a make-up, protože to děláš rád, že?“ Bill se otráveně zamračil, ale Tom mu nedal čas na odpověď. „Lidé věří, že jsme jen obyčejní bratři, protože mě v rozhovorech baví říkat, že v každém městě v celém vesmíru šukám holky, ale pravdou je, že na koncertech zažívám jeden orgasmus za druhým, když se jen přiblížíš, ale přesto všichni slepě věří té naší malé lži, že? Někdy prostě musíš trochu zakrýt pravdu, aby byli všichni spokojení.“
Bill otevřel ústa, aby něco namítl, ale pak je zase zavřel, protože neměl slov. Tom dokázal vyplodit takové úvahy a Bill žasl nad tím, jaký filozof dokáže jeho bratr být.
Tom se spokojeně usmál. „Tak co, chceš se se mnou na jeden den stát neznámým Kaulitzem?“
Mladší ho objal rukama kolem krku a otřel se o jeho rty. „Tak jo, velký bratře, který šuká holky v každém městě v celém vesmíru, čím začneme?“
Úsměv jeho dvojčete se rozšířil. „Přemýšlel jsem o Twisteru na zemi v obýváku, nebo bych mohl pustit nějaké naše staré domácí nahrávky z doby, kdy jsi byl ještě miminko v plínách.“
„To i ty,“ připomněl mu Bill pobaveně. „Bože, je ti vážně jednadvacet? S tím tvým mozkem bych ti tipoval maximálně pět.“
„Hej!“ Vykřikl Tom a předstíral, že je smrtelně uražený.
Bill se zasmál a políbil ho na nos. „Díky za dárek, Tomi. A všechno nejlepší k narozeninám, ještě jsem ti to nestihl říct.“
Tom polibek opětoval, ale na rty, usmál se mu na ně a ztišil hlas do šepotu. „Takže další mléko a cereálie?
KONEC
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
