autor: Nephilim
Když ho poprvé uviděl
– Beze jména – (Nameless)
To město bylo strašně studené.
Jednou z nevýhod života v Německu bylo, že už na začátku října mrzlo jako v prosinci. V Německu, zejména na severu, byl prosinec téměř celý rok.
Bill se zachumlal do bundy, třel si ruce zakryté měkkými vlněnými rukavicemi a snažil se je ještě víc zahřát tím, že na ně foukal. Cítil, jak mu mrzne nos, a věděl, že ho má červený, ale šálu měl pevně omotanou kolem krku a nehodlal zničit ten dokonalý způsob, jakým si ji zavázal, aby si ho zakryl. Navíc by vzhledem ke svým černě nalíčeným očím a dlouhým řasám vypadal jako muslimka.
Rozhlédl se a doufal, že neodbočil špatně. Měl mlhavou představu o tom, kde škola je, protože tam byl jen jednou, takže měl nějaké pochybnosti – nemluvě o jeho špatném orientačním smyslu. Mohl jet autobusem, kdyby znal zastávku a čas. Slíbil si, že to musí zjistit.
Věděl, že jedním z léků proti chladu je myslet na něco hezkého, co ho zahřeje. Okamžitě se v myšlenkách vrátil k ránu, kdy strávil patnáct krásných minut hlazením blonďaté hlavičky svého andílka, který klidně spal ve své postýlce. Dělal to skoro každé ráno: Bill si chtěl užít těch pár ranních chvilek s Konnym, než ho bude muset vzbudit jako každé ráno, aby ho odvedl do školky.
A tak každé ráno černovlásek vstal, připravil se, pak se vplížil do pokoje svého malého chlapečka, lehl si vedle něj na postýlku a pozoroval ho, jak ze spánku špulí rty nebo si cucá malíček, zatímco kadeře jeho blonďatých vlásků spočívaly na polštáři.
Tyto myšlenky Billa zahřály u srdce a podařilo se mu zapomenout na zimu natolik, aby našel cestu ke škole.
Zastavil se před branou, která byla stále zavřená. Do prvního zvonění zbývalo patnáct minut, takže se evidentně otevírala až na poslední chvíli. Mráz se znovu zmocnil jeho těla a Bill se rozhlédl kolem sebe a znovu si foukl na ruce. Rychle si všiml kavárny na druhé straně ulice a náhle se rozhodl, že má chuť na druhou teplou snídani, a tak zamířil přímo tam.
Když vstoupil do kavárny, všiml si, že už tam bylo několik studentů. Možná to byli ti, kteří jeli autobusem, a tak tu byli dřív, než bylo nutné, a využili příležitosti, aby se nasnídali, jelikož to doma nestihli.
Zdálo se, že mají milé tváře, a Bill přemýšlel, jestli jsou mezi nimi i jeho noví spolužáci. Změnit školu ve čtvrtém ročníku nikdy nebyla jednoduchá věc, ale Bill tři roky snášel spolužáky a hloupé předměty, které se učily na jiné střední škole, a po prvním měsíci čtvrtého ročníku si uvědomil, že už tam nebude ani minutu. Simone to zřejmě věděla už dávno a nic nenamítala, tvrdila, že když je šťastný on, je šťastná i ona. Svatá to žena!
Bill se najednou cítil šťastný, aniž by k tomu měl určitý důvod, a protože se mu tyto záchvaty klidu stávaly jen zřídka, rozhodl se, že si ho vychutná s nějakým dobrým horkým nápojem.
***
Tom nesnášel vstávat takhle brzo. Nenáviděl to z celého srdce, které bylo stejně ledové jako zbytek města.
Zaprvé, když vstával příliš brzo, v polovině případů našel děvku, kterou v noci ošukal, ještě v posteli a musel vyplýtvat i tu trochu energie, kterou ráno měl, aby ji vykopal z domu; zadruhé, vstávat za svítání znamenalo opustit dům a promrznout až na kost.
Protože Tom nemohl vydržet jen tak sedět doma a nic nedělat, připravil se a vyšel ven, aby zamířil na cestu do školy.
A tady přišla světlá stránka věci. Když šel dřív, nemusel snášet Andreasovo zbytečné tlachání ani Georgovy idiotské pokusy o to být středem pozornosti. Samozřejmě tu nebyl ani Dirk, který byl vždy dobrou společností, alespoň na rozumné rozhovory, které nemohl vést s ostatními, ale Tom byl zvyklý být sám a už věděl, co udělá.
Jako každé ráno se usadil v kavárně u školy a vyšel ven, až když se mu chtělo, ať už zvonilo, nebo ne. Když vstoupil, s úšklebkem si všiml, že už je z poloviny plná ranních ptáčat, jako byl on sám. Sbohem, tolik milovaná samoto!
Přistoupil k pultu a zavrčel na barmana, aby mu udělal horkou čokoládu. Byl to jeho oblíbený nápoj, ale nikdy by to nepřiznal, ani kdyby ho mučili. Pro zbytek světa bylo oblíbeným nápojem Toma Kaulitze cokoli, co obsahovalo až přehnané množství alkoholu. Byl cool, žádný slaboch.
Jen na okamžik zapřemýšlel o tom, co by Georg řekl, kdyby ho viděl usrkávat čokoládu z bílého hrnku, a hned tu myšlenku zahnal a oklepal se. Kromě toho, kurva, on byl šéf, proč by se měl starat o názory ostatních? Ale i přesto to tak bylo.
„Pro koho byla ta čokoláda?“ Zeptal se barman a položil hrneček s podšálkem na pult.
„Pro mě!“
„Pro mě!“
Tom se zmateně otočil, když uslyšel ten zvonivý hlas zároveň se svým. Vedle něj stál černovlasý chlapec (nebo dívka?), celý zabalený jako sněhulák, který mu oplácel stejně zmatený pohled. Po několika vteřinách černovlásek sklopil oči a jeho bledé tváře jemně zrůžověly. Proč se červenal? Tom se přistihl, že přemýšlí.
„V-vezmi si ji, já počkám na další,“ řekl Bill smutně a podíval se na rastu, který stál vedle něj. Byl opravdu roztomilý a Bill si ho nemohl nevšimnout. Zvláštní vlasy, kroužek ve rtu, plné rty a rozkošné znaménko na tváři. Ano, opravdu roztomilý, a Bill se přistihl, že instinktivně doufá, že je ve třídě s ním.
Když promluví osud.
Bill věděl, že je to jeho čokoláda, protože tu rasta ještě ani nebyl, když si ji objednával, ale chtěl na něj udělat dobrý dojem, protože byl opravdu strašně roztomilý a Bill byl prostě až příliš hodný.
Tom něco zamumlal, popadl čokoládu a bez poděkování si šel sednout k jednomu ze stolů.
Bill byl zklamaný, ale snažil se to nedat najevo, a po chvíli dostal i on svůj horký nápoj. Rozhodl se, že čokoládu vypije u pultu, protože si myslel, že do zvonění už nezbývá mnoho času.
Tom sledoval, jak si ten chlapec/dívka beze jména sundává vlněné rukavice a jemnými prsty pokrytými černým lakem si bere dva balíčky cukru, aby je nasypal do čokolády. Jako by sama o sobě už nebyla dost sladká!
Doufal, že navzdory tomu podivnému hlasu je to holka, protože byla hezká: rovné černé vlasy, růžové rty, dokonale nalíčené velké oči. Protože pokud to není holka, je to buzerant a Tom by se musel potrestat za to, že si myslí takové věci o nějakém špinavém buzerantovi.
Bill pil čokoládu po malých doušcích a občas se rozhlédl kolem sebe, hlavně po rastovi, který ho zřejmě pozoroval. Cítil, jak se začervenal, a napil se pořádně, až si opařil jazyk. „Ahh!“ Zaúpěl a přemýšlel, proč je pořád tak neopatrný.
Tomovu pozornost upoutala malá kovová kulička, která se mu leskla na jazyku. Kurva, piercing. To bylo něco, co ho u dívek vzrušovalo jako blázen. Možná na jiných místech, ale… i na jazyku to bylo v pohodě.
Škoda, že by na ten piercing zapomněl, kdyby se dozvěděl, že ta dívka je ve skutečnosti kluk.
Bill se podíval na hodiny na zdi a zalapal po dechu: za chvíli mělo zvonit!
Rychle zaplatil, usmál se na barmana, navlékl si rukavice a doslova z kavárny vyběhl.
Tom ho sledoval oknem, když s tvářemi a nosem rozkošně zarudlými zimou spěchal přes ulici na školní dvůr.
Chvíli váhal, a pak se rozhodl, že pro jednou může jít i na první hodinu.
***
Bill se před zavřenými dveřmi třídy doslova třásl. Musel absolvovat tři tisíce koleček ze sekretariátu do ředitelny a pak zpět do sekretariátu, než mu řekli, že se může bez problémů dostavit do třídy.
A teď stál přede dveřmi, které měly od té chvíle změnit jeho školní život k horšímu nebo lepšímu. Netřeba dodávat, že se bál: vzhledem k tomu, jak s ním zacházeli na jeho staré škole, doufal, že změna přinese něco pozitivního, protože v něm zůstalo několik otevřených ran, které se jen tak nezacelí, a kdo ví, jestli vůbec někdy.
Tiše zaklepal, jeho prochladlé červené klouby se zachvěly o dřevo. Na profesorovo pozvání dovnitř popadl kliku, pomalu otevřel dveře a okamžitě na sobě ucítil dvacet párů očí.
„Ah, vy musíte být ten nový student,“ zvolal profesor nepříliš nadšeně. Bill přikývl a upřel pohled na podlahu, muž si ho dovolil prohlédnout a zamračil se. „Ach, promiňte… Myslel jsem, že přijde kluk…“
Bill se začervenal. „Já jsem kluk… Jmenuji se Bill Trümper…“ zamumlal kompletně v rozpacích a zaslechl, jak se ze třídy ozvalo nějaké chichotání a pár zašeptaných slov „buzerant“. Dobrý začátek, pomyslel si.
„Aha,“ řekl pouze učitel, jako by se to chichotání nedostalo i k jeho uším. „Tak jo, lidi, tohle je váš nový spolužák, jmenuje se Bill Trümper. Pořádně ho přivítejte.“ Odříkával to jako dětskou říkanku, kterou znal nazpaměť. Pak se obrátil k černovláskovi. „Posaďte se.“
Bill se konečně podíval na třídu a srdce se mu rozbušilo, když si uvědomil, že v jedné z posledních lavic sedí ten rasta, kterého viděl v kavárně.
A místo vedle něj bylo volné.
Bill naznačil plachý úsměv a zamířil k tomu malému místu v rohu v naději, že to rastovi nebude vadit.
Tom viděl, jak se k němu blíží černovlásek (nyní již měl jméno), o němž právě zjistil, že je muž. „Kurva, tenhle buzerant mě přivádí na šílené myšlenky,“ pomyslel si znechuceně a pozoroval jeho nadějeplný úsměv lehce naznačený na plných rtech.
Těch rtech, které později milionkrát políbí.
Rozhodně neměl v plánu sedět vedle něj, a tak se otočil na Georga a ušklíbl se. Brunet okamžitě pochopil jeho gesto a rychle se přesunul do lavice, ke které Bill mířil.
Černovlásek se před ní zmateně zastavil. „Promiň… můžu si sem sednout?“
Georg se ušklíbl: „Ne, promiň, tahle lavice je obsazená…“ Zvedl prst a ukázal na druhou stranu třídy. „Jestli hledáš sekci buzíků, tak ta je přesně támhle,“ dodal přátelsky.
Bill zkřivil rty, sklopil pohled a přinutil se neplakat. Nic se nezměnilo, změnil školu, jen aby se ocitl v úplně stejné situaci.
V tu chvíli mohl jen zatnout zuby.
„Dobře…“ zamumlal zlomeným hlasem a zamířil k jediné volné lavici, která, jak zjistil, nebyla ničím jiným než jakýmsi odpadkovým košem, protože byla pokryta použitými kapesníky, kusy papíru, žvýkačkami a podobně.
Bill tiše seděl, vytáhl si sešit a penál, jediné věci, které si na první den přinesl. V rychlosti se snažil uklidit ten nepořádek, a pak začal opisovat, co bylo napsáno na tabuli.
O pár minut později ho něco zasáhlo do zad.
Bill se otočil a uviděl papírovou kouličku kutálející se po zemi. Vzhlédl, aby se podíval, kdo ji hodil, a zjistil, že se na něj s úsměvem dívá rasta.
Billovo srdce znovu vzplálo: jeho úsměv byl upřímný. Opětoval mu ho stejně zářivým úsměvem.
„Bille,“ zašeptal a naklonil se k němu. Bill se také naklonil, zvědavý a vzrušený.
Rastův úsměv se změnil v ďábelskou grimasu. „Vítej v pekle.“
Billovo srdce pomalu ztuhlo, stejně jako jeho úsměv. Viděl, jak se Tom narovnal a střelil pohledem na kluka, který mu před tím zakázal sednout si do lavice, kterou si vybral: brunet se tiše zasmál a Bill si uvědomil, že se jeho život stane skutečným peklem.
Když ho Tom viděl poprvé, ještě nevěděl, že Bill změní jeho život, stejně jako Bill nevěděl, že Tom naplní ten jeho; když ho Tom viděl poprvé, nevěděl, že vášeň pro horkou čokoládu je jen jednou z mnoha věcí, které mají s Billem společné, stejně jako Bill nevěděl, že si zamiluje ty oči, jež mají barvu jeho oblíbeného nápoje; když se Bill a Tom poprvé setkali, ani jeden z nich nevěděl, co to znamená cítit se milován a necítit jen samotu.
Všechno to začalo horkou čokoládou…
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
