autor: Nephilim
Opět všechny zdravím u dalšího překladu. Nemohla jsem odolat a pustila se do tohohle překladu. Musím uznat, že tohle ve mně vyvolalo vzpomínky na minulost. Kdo z těch, kteří hráli twc hry, nehrál tuhle klasiku, kdy Tom byl vedoucí a Bill asistent??? Snad asi všichni 😀 😀 😀 Tak si užijte verzi od Nephilim, Vaše Lauinka 😊
„Modrá.“
Zavrčel, převalil se na druhý bok a zabořil tvář do polštáře.
„Modrá!“
Odfrkl si a něco zamumlal, přemýšlel, kdo, kurva, v sedm ráno řeší názvy barev. Tu noc spal jen tři hodiny, protože vyřizoval nějaké šéfovy papíry, a neměl v úmyslu vstávat.
… Vteřinku.
Sedm ráno?
„MODRÁ!“
Bill se rychle posadil a málem se skutálel z postele. Otočil se k nočnímu stolku: budík ukazoval deset minut po sedmé.
A do prdele! Pomyslel si a vyklouzl z přikrývek. Běžel do koupelny a spěšně se opláchl, zamyšleně pohlédl na sprchu, kterou toho rána nestihne použít; vrátil se do pokoje a oblékl si první věci, které mu přišly pod ruku, a ani se neobtěžoval sladit barvy. Pak se vyřítil po schodech nahoru, přeběhl obrovské sídlo z jednoho konce na druhý, až dorazil ke dveřím, které teď znal až příliš dobře. Vysílačku zapomněl v pokoji a byl si jistý, že na něj stále křičí, aby ho vzbudil.
Zaklepal.
„Ah, tady jsi,“ uslyšel zevnitř znuděný hlas.
Bill si na nose upravil dioptrické brýle a s povzdechem vešel dovnitř.
„Dobré ráno, pane Kaulitzi,“ řekl uctivě a odhrnul závěsy, aby dovnitř pustil trochu světla. Neochotně se podíval k posteli a zjistil, že se na něj jeho šéf rozespale dívá, černé copánky měl rozházené po ramenou a několik vlasů na vrcholku hlavu, které nebyly spletené, mu neposedně trčely. Měl malé a prázdné oči jako každé ráno, kterými ho pozoroval, zatímco rytmicky mrkal. Bill měl sto chutí na něj začít křičet, že i ON se právě probudil, ale rychle se opět uklidnil.
„Volal jsem ti nejmíň desetkrát,“ zamumlal muž, poškrábal se na hlavě a odvrátil pohled.
I Bill odvrátil pohled od jeho svalnatého nahého těla. Alespoň měl tolik slušnosti, že byl přikrytý peřinou.
„Omlouvám se, já…“
„Jo, jo, dobře,“ přerušil ho rasta a mávl rukou směrem k velkým dveřím na straně místnosti. „Dnes modrá. A snaž se to udělat správně hned napoprvé, nechci přijít pozdě.“
Bill potlačil povzdech a se sklopenou hlavou zamířil ke dveřím. Jakmile je otevřel, vklouzl dovnitř něčeho, co nebylo nic jiného než obrovská skříň pana Kaulitze. Po obou stranách byly police vysoké až ke stropu, každá sloužila pro příslušný druh oblečení: kalhoty, trička, boty.
Boty byly největší posedlostí pana Kaulitze.
Bill nebyl jeho otrokem, i když si tak často připadal. Tom Kaulitz ho sebral z ulice, když byl čerstvým absolventem bez práce a domova. Taková byla krutá realita německé metropole: roky a roky studovat, aby člověk získal papír, který neznamená víc než kapesník na smrkání.
Kaulitz se nad ním slitoval nebo tak něco, a vzal ho k sobě domů. Bill se stal jeho asistentem na plný úvazek, a když se řeklo na plný úvazek, myslelo se tím opravdu na plný úvazek. Bydlel tam s ním, sice v méně luxusním křídle sídla, ale dokud měl jídlo a střechu nad hlavou, nemohl si stěžovat.
Nevýhodou ovšem bylo, že když byl s panem Kaulitzem nepřetržitě, musel vyhovět jeho požadavkům i po pracovní době. Anebo před ní, jako to dělal právě teď. Tom Kaulitz byl posedlý oblečením, vlastnil jeden z největších řetězců obchodů s oblečením a obuví v celém Německu, ne-li v celé Evropě. Byl tím tak posedlý, že musel mít všechno oblečení, co měl na sobě, od hlavy až k patě barevně sladěné.
A tady začínala Billova práce.
Tom Kaulitz každé ráno vyslovil jednu barvu a Bill musel zařídit, aby všechno oblečení dokonale ladilo. Někdy to mohlo trvat i hodiny: Bill například úplně nechápal – vlastně vůbec – rozdíl mezi smaragdově zelenou a tmavě zelenou, takže udělal chybu, když smaragdově zelené tričko spojil s tmavě zelenými botami, což naštvalo jeho šéfa, který zřejmě rozdíl mezi oběma odstíny zelené viděl. Černovlásek se omluvil pokrčením ramen a zamumláním „připadalo mi to stejné“, což rastu jen ještě víc rozčílilo.
Přesto ho ani po pěti letech nevyhodil. A Bill byl vděčný, protože opravdu nevěděl, co by si bez této práce počal. Díky Tomovi Kaulitzovi se seznámil s několika známými tvářemi německé smetánky, a tak doufal, že by snad mohl díky další práci pro něj získat i nějaké angažmá, které by více odpovídalo jeho schopnostem.
Zkrátka, aby mu jeho titul k něčemu byl.
Bill v podstatě neměl žádné přehnané ambice: nezáleželo mu na tom, aby prorazil, chtěl mít jen dobrou práci, teplý talíř a místo, kam se bude moci večer vrátit domů. A s Tomem Kaulitzem tohle měl, a to mu pro tuhle chvíli stačilo. Snažil se v sobě najít vděčnost vůči svému šéfovi pohřbenou někde pod deseti tunami únavy, kterou cítil, a spěšně se natáhl pro pytlovité džíny, triko a boty. Mikina nebo bunda se mohla doladit potom a stejně se o zbytek skoro vždy postaral Tom.
„Tady to je,“ zašeptal a spěchal zpátky do pokoje. Pečlivě vše rozložil na matraci a boty položil k nohám postele. „Modrá,“ zopakoval tiše, jako by hledal souhlas. Pro jednou nebyl Tom konkrétní. Neřekl třeba indigově modrá, takže i kdyby se Bill spletl o několik odstínů, Tom mu to nemohl mít za zlé.
Rasta nepřítomně přikývl, vstal a uvázal si prostěradlo kolem pasu. Bill upřel pohled na své nohy a ustoupil do rohu místnosti. Nemohl odejít, dokud mu to Tom nedovolil, ale jeho nekonečná plachost mu vždycky zabránila, aby v přítomnosti svého šéfa byť jen vzhlédl.
Zdálo se, že Toma to nezajímá, vždyť proč by se staral o chudého, špatně placeného asistenta, jako je on?
Tom si oblékl boxerky, pak oblečení vybrané Billem a občas pohlédl na postavičku schoulenou v rohu, jako by Bill chtěl splynout se zdí. Usmál se, zavrtěl hlavou a posadil se na postel, aby si nazul boty.
Bill zaslechl vrznutí postele a uvědomil si, že jeho šéf si sedl na její okraj, aby si zavázal boty. Odvážil se vzhlédnout a sledoval, jak se sklání a dlouhými hubenými prsty zavazuje tkaničky modrých tenisek. Tomovi táhlo na třicet a byl podnikatel, přesto se stále oblékal jako dítě, které si hraje na rappera. A vzhledem k tomu, co už dokázal, se mu samozřejmě nikdo neodvážil nic říct. Při té myšlence se usmál a sklopil pohled k zemi.
„Co to máš na sobě?“ Ozval se náhle Tomův hluboký hlas a Bill slyšel, jak se k němu blíží. Zrudl jako vždy, když se k němu někdo přiblížil až příliš blízko – což pro něj znamenalo asi metr od něj – a hledal záminku, aby se mohl rychle vymluvit.
„N-nejspíš už je pozdě a…“
„Vrať se do svého pokoje a obleč si ten černý oblek, který jsem ti minulý měsíc koupil na kongres v Berlíně. Takhle do kanceláře chodit nemůžeš, a ty to víš.“ Jeho slova byla tvrdá a Bill se cítil poníženě. Nebyla to jeho chyba, že neměl vrozený vkus na oblékání jako Tom Kaulitz. Kdyby tomu tak bylo, pravděpodobně by si na univerzitě místo humanitních oborů vybral módu a možná by našel uspokojivější práci.
Ne, že by práce pro velkého podnikatele, jako byl Tom, nebyla uspokojující, tedy většinou, ale… bylo tu nějaké ale a Bill ho nedokázal definovat.
„Promiňte…“ zamumlal, a pak mu zmizel z očí spolu se svým špatně zvoleným oblečením.
***
Než Tom Kaulitz nastartoval, nasadil si tmavé brýle Ray Ban na nos. Mohl mít tolik řidičů, kolik chtěl, ale jestli tu bylo něco, co miloval stejně jako svoji firmu, bylo to řízení. Vlastnil několik garáží pro svá auta, z nichž téměř všechna byla sportovní a samozřejmě velmi drahá.
Pro dnešní cestu do práce si vybral bílé Audi R8 a Bill seděl na sedadle spolujezdce a kontroloval na počítači šéfův rozvrh.
Tom zařadil zpátečku, opřel se rukou o opěrku u černovláskovy hlavy a chvíli ho pozoroval, jak pracuje. Velké dioptrické brýle mu lehce sklouzly z nosu a Tom mohl vidět, jak silná má skla. Bill musel být slepý jako krtek.
Ušklíbl se a vyjel z garáže. O dvě minuty později už uháněli opuštěnými ulicemi a mířili do centra Hamburku, kde sídlila Tomova firma.
Vila pana Kaulitze se nacházela za městem, kam se žádní paparazzi ani jiné osiny v zadku tak snadno nedostali. Nejezdily tudy ani žádné autobusy ani nic podobného.
Pro člověka bez řidičáku a bez auta, jako byl Bill, to také znamenalo, že se nedostane ven, dokud nepůjde i Tom.
Ne, že by Bill měl důvod někam chodit: nakupování ho nebavilo, o nákupy se staraly služebné a cokoli, co potřeboval do práce, pro něj měl Tom vždy po ruce. Kromě toho byla vila tak velká, že když se chtěl podívat ven, stačilo mu vyjít do obrovské zahrady.
„Takže?“ Naléhal Tom a upřeně hleděl na silnici, zatímco se kolem nich míhaly rozmazané šmouhy v podobě stromů, které lemovaly cestu.
Bill nakrčil nos a upravil si brýle. „V deset hodin se koná valná hromada s manažery,“ začal profesionálním tónem. Byl velmi plachý, ale když šlo o práci, byl vždy velmi vážný a pečlivý. Možná právě to byl důvod, proč ho Tom ještě nevyhodil.
„To bude trvat do oběda,“ zabručel Tom a bubnoval prsty o volant. „Dojdeš mi pro menu do čínské restaurace za rohem jako obvykle. Pokud nebude, vrátíš se rovnou do kanceláře a já se o to postarám sám.“ Pak se na něj na chvíli otočil a lehce podrážděně dodal: „A ani se mi nepokoušej přinést kebab jako minule! Byl jsem hodinu a půl zavřený na záchodě a málem jsem kvůli tomu přišel o zákazníka.“
Bill ztěžka polkl a jeho tváře zrůžověly, což ostře kontrastovalo s jeho bledou pletí. „Omlouvám se,“ zamumlal velmi tiše.
Tom se zasmál a zavrtěl hlavou. V hloubi duše se mu tahle submisivita líbila.
***
„Pane Kaulitzi?“ Oslovil ho tiše Bill, který zaklepal na skleněné dveře šéfovy kanceláře a jen nakoukl dovnitř. Tom zvedl hlavu od papírů a dal si další prázdný doušek ze své dopité kávy ze Starbucks, a nakonec si uvědomil, že ji vypil už před několika hodinami.
„Pojď dál,“ povzdechl si, přitiskl si ruku na čelo a vrátil se ke čtení nějakých papírů.
Bill mlčky vklouzl do velké kanceláře, jen koutkem oka pohlédl na drahé obrazy, které zdobily stěny, a drahý dřevěný nábytek pečlivě uspořádaný v místnosti.
Přešel ke stolu a položil na něj velký papírový pytlík. „Váš oběd,“ vysvětlil tiše a upřel pohled na hladkou plochu stolu, kde těsně u okraje, na který Bill tak upřeně zíral, stála pozlacená plaketa s nápisem „Tom Kaulitz“ a pod ním menší: „Výkonný ředitel.“
Tom poděkoval, popadl tašku a zkontroloval, co asistent koupil. Naznačil malý úsměv, který Bill zachytil koutkem oka a díky kterému si úlevně oddechl. „A… taky tohle.“ Dodal váhavě a položil vedle talíře štos sešitých papírů. „Thomson mi řekl, abych vám vyřídil, že jde o tu informaci, kterou jste mu dal za úkol zjistit a že je to velmi naléhavé.“
Tom se na něj zamračeně podíval, natáhl se po papírech a dotkl se černovláskovy ruky. Bill ji okamžitě stáhl, sklopil zrak a upustil štos papírů na zem.
„Proboha, promiňte,“ vykoktal rozrušeně a klekl si, aby všechno posbíral.
Tom protočil očima, vstal od stolu, sehnul se a jedním gestem sebral všechny papíry. „Můžeš jít.“
Bill ztuhl, jako by zmrzl, a vzhlédl, aby se podíval do Tomových očí, ale on se na něj nedíval. Jeho šéf měl staženou čelist a nakrčené obočí: byl podrážděný. Docela dost.
„Nechcete…“
„Řekl jsem, že můžeš jít,“ přerušil ho Tom a tentokrát mu pohled věnoval, ale naštvaný. „Jdi.“
Bill spolkl knedlík, pomalu vstal a vyloudal se ze dveří.
Proč když už konečně udělal jednu věc správně, musel udělat dalších deset špatně?
***
Tom ovládl chuť začít mlátit hlavou do stolu, a stiskl tlačítko na svém pageru. „Přijď hned do mé kanceláře,“ nařídil s povzdechem a sešil zpátky štos papírů, které mu Bill před několika hodinami přinesl. Den se zdál být nekonečně dlouhý a Tom tuhle část své práce nenáviděl. Raději se staral o módní přehlídky, skici nových kolekcí, designy nových bot, ne o papírování. Na tomhle nemohl využít svoji kreativitu.
Dvě lehká klepnutí na dveře ho přiměla vzhlédnout a spatřil Billovu štíhlou siluetu, která se rýsovala za dveřmi. „Pojď dál.“ Bill vstoupil jako vždy se sklopenou hlavou, váhavým krokem šel vpřed a zastavil se před stolem. Tom natáhl ruku se svým dopitým kelímkem Starbucks. „Potřebuju kafe, přines mi dvě. Bez cukru.“
Bill popadl kelímek, přikývl, pak zůstal stát a čekal, až mu Tom dá peníze, které potřeboval.
Jeho šéf něco škrábal do papírů, byl do toho úplně ponořený, a teprve po několika vteřinách si uvědomil, že tam Bill stále stojí.
„Co?“ Zeptal se naštvaně.
„Já… já… nemám u sebe peněženku, pane Kaulitzi,“ koktal černovlásek a na chvíli zpanikařil. Měl ji prostě přinést? Čekal Tom, že za něj zaplatí?
Tom si povzdechl, strčil ruku do kapsy mikiny, kterou měl položenou na křesle, a vytáhl peněženku Lacoste. Rychle sáhl po bankovce a podal ji asistentovi. „A spěchej, jsem unavený.“
Jako bych to nevěděl, pomyslel si Bill, ale klidně si vzal peníze a zmizel.
***
Bill spěchal zpátky a doslova balancoval se dvěma kávami. Věděl, že musí být rychlý, protože Tom nesnášel pít studenou kávu a Starbucks nebyl zrovna za rohem. Byl vyčerpaný. Skoro nespal, celý den běhal, neobědval a hlava mu bolestivě třeštila. Opravdu se nemohl dočkat, až tento den skončí.
„Hej, Bille!“ Slyšel někoho volat své jméno, když procházel chodbou ke kancelářím. To místo bylo obrovské. Otočil se a uviděl Georga, jak k němu běží.
„Georgu, teď vážně nemám čas…“ odpověděl Bill a pokračoval v chůzi.
„Moc prosím!“ Zaprosil Georg. „Stalo se mi něco s počítačem a nerozumím tomu! Jestli to nespravím, Schäfer mě zabije! Akorát si mě zavolal do kanceláře, protože jsem zapomněl vytisknout nějaké dokumenty, a vím, že mě zabije! Nemůžu to zase podělat, vyhodí mě na hodinu, prosím, pomoz mi!“
Bill se zastavil a povzdechl si. Věděl, že je mnohem schopnější než jiní, alespoň co se počítačů týče, a taky nechtěl, aby Georga vyhodili. „No tak fajn, pojď, podívám se na to,“ souhlasil.
Georg na něj vděčně pohlédl a odtáhl ho ke svému pracovnímu místu. „Koukej na to!“ Vykřikl zoufale.
Bill se posadil ke stolu, položil kávu na desku a podíval se na obrazovku počítače. „Tohle mi bude trvat věčnost!“ Postěžoval si.
„Prosím!“
Černovlásek se podíval na svého kolegu. „OK, udělám to, ale musíš mi udělat laskavost a odnést tyhle kávy panu Kaulitzovi, než půjdeš k Schäferovi. Jinak to budu já, kdo bude mrtvý.“
„Cokoliv chceš!“ Souhlasil Georg a přikývl na souhlas. „Jen něco okopíruju, a až se vrátím, odnesu mu tu kávu, OK?“
„Hlavně si pospěš!“ Nařídil mu Bill a sledoval, jak odchází. Podíval se na kávu před sebou a znovu se zadíval do počítače. Světlo vycházející z obrazovky na něj vždycky působilo zvláštně uklidňujícím dojmem, možná proto, že v noci obvykle usínal s počítačem na klíně, zatímco pracoval.
„Bože, jsem tak unavený,“ pomyslel si, protřel si oči a začal si hrát s klávesnicí.
***
Tom nervózně přecházel po chodbě a přemýšlel, co se asi tak jeho asistentovi mohlo stát, že mu donést ty dvě pitomé kávy zabralo hodinu a půl. Jak dlouhá fronta mohla v tuhle hodinu ve Starbucksu být? Ani nevěděl, kde ho má hledat, protože Bill nebyl tam, kde měl být, což bylo ve své kanceláři, kde pracoval. Dobře, možná byl trochu zbrklý, ale rozhodně ne flákač, takže Tom přemýšlel, skoro se strachoval, kde je.
„Listingu!“ Zavolal na muže, o kterém věděl, že je Billův kamarád, který spěchal z kopírky.
Brunet se zastavil a vyděšeně zíral na ředitele. „Ano, pane Kaulitzi?“
„Kde je Bill?“ Přerušil ho Tom a dál se rozhlížel kolem.
Georgovy oči se rozšířily. Do prdele, Bill. Vzpomněl si na dvě kávy, které měl Kaulitzovi přinést, a v duchu sám sobě vynadal, že je idiot. Kopírka, malý rozhovor se Schäferovou sekretářkou… Bože, když Linda byla tak krásná… Ztratil pojem o čase.
Nemohl to Billovi takhle zavařit. „Ehm, kdo?“
Tom protočil očima. „Trümper, Bill Trümper. Můj asistent, Listingu, nevíte, kde je?“
„Já… myslím…“ vykoktal Georg a v panice se rozhlédl kolem sebe.
„Listingu,“ řekl Tom chladně a se svými dvěma metry se postavil přímo proti Georgovým ubohým sto šedesáti centimetrům. „Kde je Trümper?“ Zasyčel.
Brunet byl v šoku. „Myslím… byl támhle u stolu… Poprosil jsem se ho-“ zkusil to vysvětlit, ale to už Tom zamířil tím směrem.
Věděl, kde Georg pracuje, a netrvalo mu dlouho jeho stůl najít. Otázka zněla: co sakra dělal jeho asistent u cizího stolu?
Odpověď přišla ve formě ledové sprchy, která ho ale rozpálila do běla. Bill Trümper, jeho asistent, tvrdě spal s hlavou položenou vedle té zatracené kávy, kterou mu měl do kanceláře přinést už před hodinou.
Tom zaťal zuby, zaťal pěsti a jednou silně udeřil do desky stolu.
Bill se náhle probudil a zmateně se rozhlédl. „Eh? Co…?“
„Dobré ráno,“ pronesl Tom posměšně, ale v jeho hlase nebyl ani náznak pobavení.
Bill vzhlédl a na místě ztuhl. Bože, ne, ne, ne…
„P-pane Kaulitzi,“ zamumlal a prudce vstal. Vzpomněl si, že pracoval na Georgově počítači, ale po několika minutách začal vidět rozmazaně a nebyl schopen pokračovat. Napadlo ho, že si na chvíli položí hlavu na stůl a počká, až Georg přijde pro kávu, a poslední, co si pamatoval, bylo, že mu víčka těžknou, a pak se zavřela úplně.
Ale co se stalo s kávou?
Podíval se dolů a s hrůzou zjistil, že tam stále je. Rozhlédl se kolem sebe a spatřil Georga, jak na něj se zoufalým výrazem dělá nějaká gesta. Bill dokázal rozeznat jen „Schäfer“ a „promiň“.
Do prdele, pomyslel si s divoce bušícím srdcem a otočil se na Toma. „P-pane Kaulitzi, strašně se omlouvám, prosím, já…“
„Dvě kávy,“ začal Tom klidně a pak zvýšil hlas. „Chtěl jsem, abys mi přinesl dvě zasraný kávy, a ty nedokážeš ani to! Neplatím tě za to, že tu spíš, tuhle práci by zvládl i pes! Vlastně si jsem naprosto jistý, že kdybych toho psa správně vycvičil, dokázal by mi přinést cokoliv, co bych potřeboval!“
„Pane, já… já… nechte mě to vysvětlit. Koupil jsem tu kávu, ale…“
„Nezajímá mě to,“ zasyčel Tom ledově a přiblížil se k černovláskově tváři. Bill mu ten pohled oplácet nedokázal – nikdy to nedokázal. „Jsi nespolehlivý,“ pokračoval chladně.
Bill cítil, jak se mu zhroutil svět. Slyšet tato dvě slova po pěti letech, bylo jako spadnout na dno. Bill měl pocit, jako by si Tom myslel, že nikdy neudělal nic správně, a v tu chvíli byl přesvědčen, že tomu tak možná opravdu je.
Tom popadl jeden z kelímků a přitiskl ho černovláskovi na hruď. „Možná, když tohle vypiješ,“ řekl s úsměvem. „Tak tě to trochu probere.“
Bill na sobě cítil pohledy všech zaměstnanců a cítil se ponížený. Jakmile Tom vyšel z kanceláře, utekl na toalety, kde se zamknul a další hodinu tam zůstal a plakal.
***
Bill se choulil na sedadle s notebookem v klíně a upřeně zíral na obrazovku. Po zbytek dne ani nedýchal, do Tomovy kanceláře už nevstoupil a zdálo se, že nedýchá ani teď.
Tom se na něj čas od času podíval, když mířili do sídla, a přemýšlel, jestli to ráno nebyl příliš hrubý. Věděl, že Bill je nejstydlivější, nejcitlivější a nejnejistější člověk na světě, ale ani na chvíli nepřemýšlel, že by s ním kvůli tomu měl jednat v rukavičkách. Navíc by to ani nebylo fér vůči ostatním zaměstnancům.
Bill s ním ale na rozdíl od ostatních žil, a pokud ho nechtěl vidět chodit po domě se všemi vlasy před obličejem jako Samaru v Kruhu, věděl, že musí něco udělat.
Ale co?
Bill se trochu narovnal a na okamžik pozvedl hlavu, což Tomovi umožnilo vidět lesklou stopu na jeho tváři.
Povzdechl si.
Možná to vážně přehnal.
***
Bill se snažil uvolnit a přesvědčit sám sebe, že je všechno v pořádku. Svědčila o tom i skutečnost, že Tom se o jeho propuštění nezmínil ani slovem, a tak si jako každý večer lehl do postele s notebookem, na kterém pracoval. Slíbil si, že dnes půjde spát brzy a dopřeje si alespoň šest hodin spánku. Nechtěl znovu zažít to, co dneska, zvlášť když stále cítil tu trpkou pachuť ponížení, jako by se to celé odehrálo teprve před chvílí.
Ve svém pokoji chvíli plakal. A ač jeho tváře, po kterých klouzaly slzy, již byly suché, peřina, kam průzračné perly dopadaly, byla stále vlhká. Vždycky byl takový uplakaný a citlivý, ale musel uznat, že ještě nikdy to nedošlo tak daleko. A aby se trochu rozveselil, snažil se myslet na to, že má stále práci, a že je tedy všechno v pořádku.
Zastavil své prsty na klávesnici notebooku. Ne, nic nebylo v pořádku. Za jediný den udělal příliš mnoho chyb; nikdy neviděl Toma Kaulitze tak rozzlobeného. Alespoň ne na něj. Špatné na jeho záchvatech bylo to, že se dokázal ovládat. Místo toho, aby se Tom proměnil v nějakou ječící bestii, zchladl jako severní pól. Což bylo pro Billa horší než peklo.
Dal si hlavu do dlaní a myslel na to, že kdyby se nezastavil u Georga, kdyby jen nejdřív přinesl tu kávu, a pak pomohl příteli, kdyby jen, kdyby…
Cítil, jak se mu do očí opět tlačí slzy, a neudělal nic, aby je zastavil. Tom mu už nevěřil. Sice ho nevyhodil, ale pravděpodobně zničil vše, co za těch pět let vybudoval.
Usnout v práci, panebože. Jak mohl klesnout tak hluboko?
Když se ozvala dvě zaklepání na dveře, lekl se a o několik vteřin později vstoupil do jeho pokoje Tom Kaulitz, jeho šéf. Měl na sobě šedé tepláky a bílé tričko. Jednoduché, ale jako vždy božské.
„Neruším?“ Zeptal se tiše, i když věděl, že Bill říct ano nikdy nemůže.
Černovlásek na něj rozpačitě hleděl, ve tváři směs zmatku a rozrušení. Tom do jeho pokoje nikdy nechodil, jen výjimečně. Proč přišel? V Billově hlavě se začala tvořit spousta hypotéz, z nichž nejpravděpodobnější zněla: chce mě vyhodit.
„Rád bych si s tebou promluvil o dnešku,“ pokračoval Tom a posadil se na okraj postele.
Bill zpanikařil, toho dne už snad podesáté. Měl pravdu, Tom se ho chystal vyhodit. Skončí zpátky na ulici, a pak bude moct mávat tím svým zbytečným titulem, který nikoho nezajímá. Ztratí všechno, úplně všechno.
Už přemýšlel, kam uklidil svůj kufr, když Tom pokračoval. „Myslím, že jsem…“ zaváhal a poškrábal se vzadu na hlavě, „… možná jsem to dnes trochu přehnal. Byl jsem…“ ušklíbl se. „No, vlastně jsem velmi unavený. Byl jsem nervózní,“ snažil se obhájit. „Popravdě jsem asi nepotřeboval další kofein,“ zažertoval a snažil se situaci odlehčit.
Bill zamrkal. Eh?
Jeho mozek vybouchl. Tom ho nevyhodil, a dokonce se mu omluvil? Jasně, neřekl přímo „promiň“, ale to, co řekl, stačilo. Kolik šéfů se omluvilo svým podřízeným? Pravděpodobně žádný. Bill náhle pocítil hlubokou úlevu a po tvářích mu sklouzlo několik slz, aniž by si to uvědomil.
Tom si povzdechl: „Ehm, Bille, to ne…“
„P-proboha, promiňte,“ vykoktal černovlásek, sundal si brýle a hřbetem ruky si otřel obličej. Protřel si oči a přinutil se znovu nebrečet. Chtěl si zpátky nasadit ta tlustá skla, ale dvě ruce mu sevřely zápěstí, až mu brýle upadly na matraci.
Bill zvedl oči a zjistil, že tvář Toma Kaulitze je jen pár centimetrů od jeho. Až příliš blízko.
„Nikdy jsem tě bez nich neviděl…“ zamumlal šéf a se zájmem sledoval Billovu tvář, jako by ho viděl poprvé. A vlastně to tak trochu bylo. Tom si nemohl vzpomenout, kdy naposledy viděl Billa bez brýlí, tedy pokud vůbec někdy. Teď už je bral jak něco, co k jeho asistentovi neodmyslitelně patří a nikdy nepřemýšlel o tom, co by mohlo být pod nimi, ani o tom, jak vypadá Billova tvář bez těch odporných popelníků. Místo toho byl Bill velkým překvapením: měl velké a hluboké oči barvy mléčné čokolády, které mu zcela zakrývaly brýle; jeho řasy byly dlouhé a působily křehce. Takhle jeho tvář vypadala úplně jinak. „Máš krásný obličej, proč nenosíš kontaktní čočky?“ Zeptal se ho a dál si ho prohlížel.
Bill cítil, jak se začervenal, a nedokázal se ubránit nutkání vymanit se ze sevření svého šéfa. Osvobodil se a na posteli trochu couvnul. „Já-já… nevím, na co by mi byly, mně to vyhovuje takhle…“ zamumlal a odvrátil pohled. „Byly by to jen zbytečně vyhozené peníze…“
Tom se přistihl, že od něj nedokáže odtrhnout oči. Byl zvyklý vídat hezké tváře, vždyť den co den pracoval s těmi nejúžasnějšími modelkami v Německu i mimo něj, ale Billova tvář měla v sobě něco zvláštního. Jeho obličej byl jemný, neměl ostré mužské rysy a ty velké, vyděšené laní oči byly jen třešničkou na dortu.
„Myslím, že se mýlíš,“ odpověděl a snažil se ho přimět, aby mu pohled opětoval, ale zdálo se, že postrádání „ochrany“ v podobě brýlí Billa ještě více zastrašilo. Černovlásek si okamžitě nasadil své brýle zpátky a znovu ukryl ty dvě jamky plné tekuté čokolády před zraky světa.
S tím rozdílem, že Tom teď věděl, o co přichází, a nehodlal si to dál odpírat.
„J-jsem unavený,“ řekl Bill slabým hlasem a opřel se zády o čelo postele. Nedíval se Tomovi do tváře, ale ten pochopil, že Bill chce, aby odešel, a tak mu vyhověl. Toho večera dostal víc, než doufal: přišel se nějakým způsobem omluvit a vrátit tak Billovi úsměv na rty a našel tvář anděla.
Tom se usmál, vstal z postele a zamířil ke dveřím. „Dobrou noc, Bille.“
Bill polkl, stále ještě červený ve tváři, a z čiré zdvořilosti se na svého šéfa nepodíval, když mu oplácel pozdrav. „Dobrou noc, pane Kaulitzi.“
***
Bill uložil termosku a chladicí box na zadní sedadlo Cadillacu Escalade. Měli strávit den ve fotoateliéru v Berlíně, kde mělo proběhnout focení pro nové číslo časopisu Max. Tom Kaulitz se chystal uvést na trh svou novou řadu oblečení a všechno muselo být perfektní, což znamenalo, že celý den nevytáhnou paty ze studia, a tudíž bylo zapotřebí vzít i nějaké jídlo. Tom byl vybíravý, takže jen zřídkakdy přijal nabídky cateringových společností; dával přednost tomu, aby mu vše připravily jeho věrné služebné a Bill byl nakonec vždycky ten, který to všechno zabalil, a pak se tahal s taškami plnými jídla.
„Až to dáš do auta, tak naskoč, už máme zpoždění,“ oznámil mu Tom, když vyšel předními dveřmi vily. Vyjel s Cadillacem z garáže a postavil ho na příjezdovou cestu před dveře, pak zamířil dovnitř, aby si dopil svoji kávu. Teď scházel po mramorových schodech, jednu ruku měl v kapse a druhou si pohrával s klíčky od auta. Měl na sobě světlé džíny, které mu byly mnohem těsnější, než nosil obvykle, a červenobílé kostkované triko. Tmavé Ray Ban samozřejmě nemohly chybět, a i když to nebylo moc elegantní, stále vypadal jako Adonis.
Bill si v jeho přítomnosti vždycky připadal strašně nemoderně a nevhodně, ale naštěstí se o módu nezajímal natolik, aby to nějak více řešil. Tom ho navzdory jeho špatnému vkusu ještě nevyhodil, takže to docela ušlo, ne?
Tom nasedl do svého skvostu a krátce po něm i Bill. Černovlásek si okamžitě zapnul pás a Tom se na něj úkosem podíval, jelikož se stále snažil nahlédnout za jeho brýle. Tu noc po svém „objevu“ nemohl usnout a stále přemýšlel o Billově tváři. Černovlásek byl vysoký, štíhlý a měl hezkou tvář. Vždyť mohl být klidně modelem, ne asistentem!
„Co dobrého Amanda připravila?“ Zeptal se jen tak pro informaci.
Bill pokrčil rameny. „Většinou jen sendviče. A ještě pár dalších věcí, nevím přesně.“ Zatímco mluvil, pohrával si se svými dlouhými prsty: Když neměl notebook na klíně, cítil se divně, ale ten den nemusel nic nebo skoro nic kontrolovat, vše už totiž bylo naplánované.
Přemýšlel, co bude ty tři hodiny cesty dělat, a děsila ho představa, že si bude muset s Tomem tak dlouho povídat. Na to nebyl zvyklý.
„A v termosce?“ Pokračoval rasta, když vyjeli z příjezdové cesty.
„Káva, ledový čaj a voda s ledem,“ odpověděl černovlásek okamžitě a zadíval se na autorádio. Třeba by ho trocha hudby uvolnila.
„Jsme dobře vybavení,“ poznamenal Tom a zřejmě vytušil, na co Bill myslí a pustil nějaké CD s hiphopem. Bill to čekal a nestěžoval si, protože to prostě byla hudba, a ta ho dokázala rozptýlit od všeho ostatního. Miloval hudbu.
Začal si broukat se zavřenými ústy, trochu pohyboval hlavou a bubnoval prsty o nohy. Bylo to silnější než on.
Tom se usmál.
***
Ateliér byl útulný, osvětlený lehkým, relaxačním světlem. Tom zamířil za fotografy a modelkami, kteří už tu byli, a Bill šel plnit své povinnosti, což bylo vyložit všechny tašky a mlčet, dokud Tom nebude něco potřebovat. A přesně to se mu hodilo, protože si s sebou vzal ke čtení román a opravdu toužil zjistit, jestli si nakonec vybere bohatého debila, nebo toho chudáka s dobrým srdcem. Samozřejmě fandil tomu chudákovi, ale ten kretén mu dával zabrat.
Posadil se k provizorním šatnám a podíval se na Toma, který si prohlížel připravené kulisy, zatímco mluvil s nějakými muži. Bill věděl, že pokaždé, když dojde na focení, Tom se touží znovu stát modelem. Byl jím, než se stal manažerem firmy, když ještě řídil jen její část, a také se mu docela dařilo, nemluvě o tom, že o něm básnili jak fotografové a stylisté, tak nadržené puberťačky. Samozřejmě se věnoval pouze modelingu extrémně volného oblečení a sportovní obuvi, což byly věci, o kterých si myslel, že můžou vylepšit jeho image. Podle něj v obleku a kravatě nevypadal dobře, a už jen nosit ho v práci (což bylo zřídka kdy) pro něj bylo utrpení.
Tom se na to focení těšil už od první chvíle, kdy ho před měsícem zorganizoval. Byla to jedna z částí jeho práce, kterou miloval, a Bill to dobře věděl.
Viděl, jak se usmívá, když mu jeden z fotografů pravděpodobně vysvětloval některé scénické efekty, a černovlásek se reflexivně usmál taky. Opravdu doufal, že se jeho šéf bude ten den bavit.
***
„To má být vtip?“ Zeptal se Tom a podíval se na svoje lidi.
„Je mi to opravdu líto, pane Kaulitzi, ale nikdo si nedokázal představit, že…“
„Takže jaké navrhuješ řešení?“ Přerušil ho Tom hlasem plným hněvu.
Pro toto focení bylo vše propočítáno do posledního detailu, od oblečení přes počet modelů až po počet fotografií. Byli zvolení čtyři modelové, pečlivě vybraní po sériích náročných konkurzů samotným Tomem, a tito čtyři chlapci měli uvést na trh novou exkluzivní řadu jedné z největších německých obchodních společností. Není třeba dodávat, že jakákoli chyba nebo neúspěch by znamenaly ztrátu milionů eur.
A právě to teď hrozilo.
„Já… já nevím, pane… museli bychom najít náhradu v rámci…“
„A myslíš, že to půjde?“ Zavrčel Tom a zatnul ruce v pěst.
Samozřejmě, že ne. Samozřejmě, že to nešlo. Nikdo totiž nečekal, že by si jeden ze čtyř modelů mohl ten den zvrtnout kotník a skončit rovnou na pohotovosti.
Muž neodpověděl, podíval se na své kolegy a pokrčil rameny. Nebyla to jeho vina, koneckonců za to nemohl.
Tom to věděl, ale nedokázal se uklidnit, jelikož všechno šlo do prdele.
Potřeboval čtyři modely, ne víc a ne míň. A měl jen tři.
„Jdu si pro kávu. Zavolej do agentury a zjisti, co se dá dělat. Až se vrátím, chci slyšet řešení, je to jasné?“ Počkal, dokud neuviděl přikývnutí, a pak odešel z placu. Všiml si termosek u šaten a posadil se do modrého křesla. Ve které z nich je káva? A kde je asistent?
„Oh, pane Kaulitzi! Dáte si něco k pití?“ Zeptal se Bill, který vyšel ze šatny.
Tom uviděl asistentovy dlouhé, štíhlé nohy, které se mu dostaly do zorného pole, a byl ohromen. „… Kávu…“
Bill přikývl, naklonil se k termoskám a z tašky vylovil balíček plastových kelímků. Naplnil jeden horkou kávou a podal ho svému šéfovi.
Tom si však kelímek nevzal – místo toho mu sundal brýle.
Bill zalapal po dechu, kelímek mu vyklouzl z rukou a vylil se na podlahu. Zdálo se, že si toho Tom ani nevšiml. Vzal černovláskovu bradu mezi ukazováček a palec, pomalu mu natočil tvář ze strany na stranu a soustředěně ho pozoroval.
„P-pane Kaulitzi…?“
„Bille, přemýšlel jsi někdy o modelingu?“ Zeptal se Tom vážně. Tak vážně, až se černovláskovi rozbušilo srdce.
„Já-já… c-co? Ne…“ vykoktal Bill a zachvěl se, když mu Tomovy drsné prsty klouzaly po tváři.
Tom se usmál. „Nechtěl bys to zkusit?“
***
Bill se na sebe podíval, a pak zvedl oči k Tomovi, který na něj zpoza fotografa zíral se širokým úsměvem. Ten pohyb zopakoval během dvou minut nejméně desetkrát, od chvíle, kdy si uvědomil, že má na sobě oblečení, jehož celková cena se pravděpodobně rovnala jeho ročnímu platu.
Měl na sobě černé kožené džíny, velmi těsné, s různými kovovými řetízky trčícími z neurčitých míst; světle šedý svetr, široký a dlouhý do půli stehen, s dírami, a díky tomu téměř průhledný, který dokonale nabízel pohled na černé hedvábné tričko, které měl pod ním; kožené boty s kovovými ozdobami, které nebyly zavázané, s podrážkou vysokou nejméně pět centimetrů a také podle toho, co viděl v zrcadle, ho nalíčili, zvýraznili krásu jeho očí a upravili mu vlasy tak, že zůstaly natočené na hlavě jako hřebínek kohouta. Člověk by ho jen stěží poznal.
Netřeba dodávat, že se Bill v tomto oblečení necítil dobře. Model? Ani nevěděl, jak začít! Stál nehybně uprostřed bílého pozadí ztuhlý jako ryba a vrhal na Toma zoufalé pohledy v naději, že si rasta uvědomí, že tohle nebude fungovat. Bill nechtěl, aby se na něj vzpomínalo jako na „toho, kdo zničil novou propagační kampaň Toma Kaulitze“.
Pokusil se vzbouřit, ale v šatně ho div nepřivázali k židli, zatímco stylisté a vizážisté kolem něj začali kroužit jako supi. „Musíme tento vzhled oživit,“ říkali; „ty vlasy takhle zůstat nemůžou,“ říkali; „tvůj vkus je opravdu strašný,“ říkali a jediné, co chtěl Bill říct – ne říct, ale zakřičet – bylo, že je jen asistent, ne žhavý model, se kterými byli zvyklí pracovat.
Jediné, co Tom řekl, aby všechny umlčel, bylo: „Je perfektní. Dejte ho do pořádku a pošlete ho na plac.“
A Bill by se v tu chvíli nejraději propadl hluboko pod zem, než aby ho viděli s rudými tvářemi. On a perfektní? Můj Bože.
Alespoň, pomyslel si s úlevou, když k němu přišla nějaká žena a ukázala mu několik pohybů, které bude muset pravděpodobně předvést před foťákem, se před Tomem nebude muset svlékat, přestože jeho šéf byl celou dobu před šatnou a několikrát nahlédl i dovnitř, na což Bill reagoval pohoršenými výkřiky.
„No tak, Bille, pohni se, musíš být trochu jako divoké zvíře,“ ukázal na něj fotograf.
Bill přemýšlel, jestli je tohle oblečení vhodné pro divoké zvíře, a pomyslel si, že v každém případě s těmi botami nezvládne udělat ani krok, a tak dál zůstal vyděšeně stát.
„Já-já…“
„Co se děje?“ Zeptal se překvapeně muž, který zřejmě netušil, že před ním nestojí profesionální model.
Tom přešel k fotografovi a poplácal ho po rameni. „Já se o to postarám,“ zašeptal, než přistoupil k Billovi na scéně. Černovlásek si rukama objal tělo a zadíval se na podlahu. Před všemi těmi objektivy a lidmi se cítil strašně nesvůj. „Hej,“ začal Tom tiše a položil mu ruku na paži. „V čem je problém?“
„Já to nedokážu, pane Kaulitzi,“ zamumlal Bill a podíval se na něj. „Nevím, co mám dělat, nejsem na tohle vhodný… nenechávejte mě to dělat, prosím!“
Tom se na něj mile usmál a snažil se ho uklidnit. „Bille, žádám tě o osobní laskavost. Opravdu potřebuju tvoji pomoc.“
Černovláskovo srdce zrychlilo údery. Cítil se důležitý.
„Nemusíš toho fotografa poslouchat, prostě se hýbej, jak chceš,“ pokračoval Tom a snažil se setkat s těmi dvěma nádhernými duhovkami. „Buď sám sebou, protože jsi opravdu nádherný.“
Billovi došel dech a nedokázal odpovědět, ale ani nemusel, protože Tom se s posledním úsměvem vzdálil a Bill v tu chvíli věděl, že se odhodlá a bude bojovat se stydlivostí jen kvůli němu.
***
Bill padl na svou milovanou postel a cítil se zničený po šesti hodinách cesty, kterou ten den absolvoval. Neměl ani chvilku oddechu, protože druhý den bude muset pracovat stejně jako dřív.
Jeho plán na večer byl jasný, vklouznout do pyžama, pustit si televizi, pomalu usnout, a především zapomenout na svůj první – a doufal, že poslední – modelingový zážitek.
Ačkoli všechno šlo dobře – podle Toma víc než dobře – nemohl si nevšimnout, jak nevhodná je ta práce pro někoho, jako je on.
Už jenom to, že se musel čtyřikrát převléknout, ho přivádělo k šílenství, jelikož móda ho vůbec nezajímala a nechtěl mít další příležitost předvést svou neznalost. Ale co na tom záleželo? Tom z něj určitě modela znovu neudělá.
„Neruším?“ Ozval se za ním hlas, po němž následovala dvě důrazná klepnutí na dveře.
Bill zalapal po dechu a otočil se k Tomovi, který právě vstoupil do jeho pokoje podruhé v příliš krátké době.
„Pane Kaulitzi!“ Vykřikl Bill, vstal a snažil se vzpamatovat. Návštěvu svého šéfa nečekal.
Tom se pobaveně usmál a přešel rovnou k věci. „Máš dnes večer něco v plánu?“
Bill ztuhl a zmateně se na něj podíval. Dělal si z něj srandu? Co by asi tak mohl mít na práci, když žili uprostřed ničeho a jeho jedinou prací bylo dělat mu asistenta – a zřejmě i modela?
„… Ne…“ odpověděl popravdě a poškrábal se vzadu na krku.
„Chtěl bys se mnou jít na večeři?“
Billovy oči se rozšířily a zalapal po dechu. Bylo to neformální pozvání? Něco jako vyrazíme si ven jako přátelé? S Tomem Kaulitzem?!
„J-jak to myslíte?“
„Nic formálního. Jen jsem s tebou chtěl povečeřet o samotě,“ vysvětlil Tom a pokrčil rameny, aniž by si uvědomil, že druhá část jeho věty způsobila jeho asistentovi zástavu srdce.
„Myslíte… ve městě?“ Zeptal se Bill stále zmateněji. Díky práci modela byla Tomova tvář mnohem známější než tvář obyčejného podnikatele. Proto bydleli mimo město.
„No, jo. Dnes večer se mi nechce zůstávat ve vile,“ přiznal rasta a s očekáváním se na něj podíval. „Tak co říkáš? Chceš jít se mnou na večeři, Bille?“
Černovlásek polkl. Mohl snad říct ne?
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
