autor: Nephilim
Ahoj všem, je tu další překlad… pod obrázkem je ve zkratce popis, který Nephilim sesmolila. 🙂
Vaše Lauinka
Tom je jedním z vojáků krále, který je přesvědčen o nutnosti války k potlačení povstání a obnovení míru na kontinentu. Během výpravy do Syanu je při přepadení zraněn, a když se probere, ocitne se v domě nepřítele.
Nebo je realita diametrálně odlišná od jeho představ?
Tom se probudil s obrovskou bolestí hlavy a v uších mu zvonilo tak hlasitě, že nebyl schopen vůbec logicky přemýšlet. S obtížemi otevřel oči a bojoval se silným světlem, které oslňovalo jeho tvář. Nepamatoval si, že by světla ošetřovny byla tak zářivá. Když se nad tím zamyslel, nebyl si vlastně ani jistý, jestli už někdy na ošetřovně byl, ale jeho myšlenky byly stále dost zmatené.
Zamrkal a snažil se soustředit na to, co se děje kolem něj. Jeho smysly se pomalu probouzely a on ucítil pod hlavou měkký polštář, díky kterému mohl odpočívat na posteli v polosedě. Cítil z něj příjemnou vůni, ne dezinfekci, jak by člověk na ošetřovně čekal. Připomínala mu krajinu Medrifu, města, kde se narodil.
Když se jeho zrak dostal do normálu, začal jasně rozeznávat místnost, ve které se nacházel. Jeho první logická myšlenka byla: tohle není ošetřovna. Byla to malá místnost, málo zařízená, stěny byly zhotoveny z materiálu připomínajícího dřevo a nepůsobily dvakrát stabilně. Světlo bylo mnohem méně nepříjemné, než se mu zpočátku zdálo, a jediné sluneční paprsky, které se do místnosti dostaly, pronikaly škvírami něčeho, co vypadalo jako provizorní okenice, ošuntělé a nakloněné na jednu stranu před velkým oknem. I přes zchátralý stav té místnosti bylo vše v pořádku a dokonale čisté.
Tom se pokusil vstát a zasténal, když ucítil bodavou bolest v rameni. Podíval se dolů a všiml si obrovského obvazu, který pokrýval polovinu jeho těla od pravého ramene.
Zamračil se. Rozhodně nebyl na ošetřovně ve svém táboře, přesto byl ošetřen.
Snažil se vzpomenout si, jak a kdy byl vůbec zraněn. Poslední, co si pamatoval, bylo, že jeho četa právě překročila syanskou hranici, když na ně zaútočili povstalci. Pak si vzpomněl jen na to, jak se vrhl do boje a bojoval, dokud ho výbuch za ním nesrazil k zemi. Pak tma.
Otázkou však zůstává: kde je teď? Ihned vyloučil, že by byl na povstalecké základně… Proč by ho léčili, když ho pravděpodobně plánovali mučit a potom zabít? Ale nebyl ani v hlavním městě, protože ty sluneční paprsky byly nejteplejší, jaké kdy pocítil… a království Kolge bylo příliš daleko na jih, než aby v něm bylo tak mírné podnebí. V hlavním městě Nida byla vždy velká zima, a to v každém ročním období.
Takže… pravděpodobně byl stále v severním Syanu, ale z nějakého důvodu ho povstalci nezajali.
Jeho myšlenky přerušila série skřípání na blíže neurčeném místě budovy, ve které se nacházel. Vypadalo to jako dům, ale tím si Tom nebyl jistý. Přes hučení, které mu výbuch bomby zanechal jako vzpomínku, se k jeho uším donesla série malých, tichých úderů. Tom ležel nehybně v posteli a nemohl jinak. Pokud ho plánovali zabít, neměl prakticky žádnou šanci tomu podruhé uniknout. Byl to jeho osud.
Jeho oči se rozšířily, když spatřil postavu, která o chvíli později vstoupila do místnosti.
Byla to dívka.
Tom se podíval na její štíhlou postavu zakrytou něčím, co vypadalo jako lehký vybledlý župan, který jí nechával odhalené nohy až po kolena. Když procházela kolem okna, aby zvedla improvizovanou okenici, sluneční paprsky osvětlily látku a v pološeru mu umožnily zahlédnout jemné křivky její pánve a štíhlá stehna pod županem.
Dívka měla dlouhé havraní vlasy, které jí lemovaly tvář bledou jako měsíc, a hubenými prsty namotávala obvazy, stejné jako ty, které používala k obvázání jeho ran.
Byla to ta nejkrásnější dívka, jakou kdy Tom viděl.
Snažil se zůstat v klidu, aby ji nevyděsil, protože si zřejmě ještě nevšimla, že je voják vzhůru.
Stačilo však, aby se otočila, kolem jednoho předloktí měla namotané čisté obvazy a ve druhé ruce malou misku, a našla dvě hnědé oči, které na ni už nějakou dobu zíraly. Viditelně sebou trhla a nechtěně upustila misku, která se na podlaze roztříštila na tisíc kousků, a tekutina, jež v ní byla, se rozlila všude kolem. Tom usoudil, že jde o nějaký podomácku vyrobený lék, a naklonil hlavu, aby sledoval postavu dívky, která se sklonila, aby posbírala střepy, a teprve pak si všiml jejích bosých nohou.
Dívka rychle vstala, odložila střepy a přistoupila k posteli, jako by se nic nestalo. Položila vedle sebe čisté obvazy a odhrnula z Toma přikrývku až k pasu.
Teprve pak si všiml, že na bílých obvazech tkví červené skvrny. Nejspíš stále krvácel, ale navzdory bolesti se malinko usmál nad zkroušeným výrazem, který se dívce objevil na tváři, když si i ona všimla krve. Rychle vstala, zmizela ve vedlejší místnosti a po chvíli se vrátila s malou miskou, skoro stejnou jako ta, která se rozbila.
Tom sledoval, jak mu jemné ruce opatrně sundávají starý obvaz a odhalují tak odřeniny na rameni a boku. Minimální škody, pomyslel si, když si vzpomněl, jak blízko výbuchu byl.
Dívka se zdála být zcela pohlcena tím, co dělala, a odhodlaně ignorovala vojákovy neodbytné pohledy.
Tom si tiše odkašlal a zdálo se, že se mu náhle vrátil hlas. „Já jsem Tom,” zaskřehotal hrubým hlasem, o kterém chvíli pochyboval, jestli je jeho.
Dívka k němu krátce vzhlédla, aniž by dala najevo nějaké zvláštní emoce, a pak pokračovala v roztírání té podivné domácí masti po ranách. Tom musel uznat, že bolest zmizela téměř okamžitě pod jemným dotekem těch rukou. Ještě chvíli ji mlčky pozoroval, než to zkusil znovu. „Mohl bych vědět, jak se jmenuješ?” Zeptal se tiše a přejížděl očima po té andělské tváři. Začal přemýšlet, jestli není náhodou opravdu mrtvý a jestli tohle není jen sen. Nemohl uvěřit, že taková vzácná krása existuje.
Dívka neodpověděla, vsunula vojákovi ruku pod záda a pomohla mu se nadzvednout, když mu omotávala čisté obvazy kolem těla, pak ho položila zpět do měkkých polštářů a pohledem mu naznačila, aby zůstal klidně ležet.
Tom s námahou natáhl ruku, aby ji zastavil, a všiml si, jak štíhlé zápěstí svírá ve své ruce. Dívka se na něj otočila, šokovaná a… vyděšená? „Děkuju ti za všechno, co pro mě děláš. Nevím, kdo jsi a proč mi pomáháš, ale jsem ti opravdu vděčný,” zamumlal pomalu a nespouštěl z ní oči, s každým slovem se jeho hlas stával jistějším. Nakonec si povzdechl, jako by chtěl zakrýt rozpaky nad tím, co právě řekl. Nikdy neuměl moc dobře mluvit, ale byl naplněn vděčností k tomu rozkošnému stvoření.
Dívčin výraz se ani trochu nezměnil, i když z toho, jak si Toma pozorně prohlížela, bylo zřejmé, že naslouchala každému jeho slovu. Nakonec upřela pohled na jeho ruku, která stále svírala její zápěstí, a Tom ji okamžitě s provinilým výrazem pustil.
Ještě chvíli se dívala na zraněného vojáka před sebou, jako by o něčem přemýšlela. Nakonec si povzdechla, zavrtěla hlavou a otočila se k malé skříňce, kde měla náhradní obvazy. Pak špinavé obvazy máchala v umyvadle plném vody, po chvíli s povzdechem přestala a obrátila se k Tomovi. Chvíli se na něj dívala, pak krátce promluvila a pozorně sledovala jeho výraz.
Tom překvapeně povytáhl obočí, protože nerozuměl ani slovu toho podivného jazyka, kterým dívka právě promluvila. Teď bylo jasné, že ani ona zřejmě nerozuměla tomu, co jí Tom řekl.
Sledovala ho vědoucíma očima, jako by mu chtěla říct, že pochopila, že nemluví stejným jazykem, a proto od chvíle, kdy vstoupila do místnosti, nepromluvila ani slovo. Pak se k němu opět otočila zády a vrátila se k praní špinavých obvazů v umyvadle.
Tom sledoval ebenové vlasy, které jí splývaly po ramenou až téměř do poloviny zad, a sklouzl pohledem níž – styděl se za sebe a za myšlenky, které ho napadaly – až k dívčiným nohám. Pak se rozhodl.
S obtížemi a bez ohledu na rány, které se mohly každou chvíli znovu otevřít, odhrnul ze sebe přikrývku a vstal z postele. Kromě obvazu měl na sobě jen krémové kalhoty ze stejné tenké látky, jako byl dívčin župan, a nejspíš mu je nasadila ona, protože poslední oblečení, které si pamatoval, že měl na sobě, byla vojenská uniforma Kontinentální armády. Pomalu se k ní přiblížil a všiml si, že teď, když stál, byl o hodně vyšší než ona.
„Hej…” oslovil ji tiše, a tím ji přiměl, aby se k němu otočila. Zatvářila se překvapeně a okamžitě se ho snažila gestem dostat zpátky do postele. Tom několikrát přikývl ve snaze ji uklidnit. „Jo, jo… ale nejdřív…” vzal ji za ruku a tímto jednoduchým gestem ji donutil ztuhnout na místě.
Dívka na něj zmateně hleděla a Tom v jejích očích spatřil další záblesk něčeho, co vypadalo jako strach. Proč se ho bála? Přiložil si její malou ruku k hrudi, díval se jí do očí a snažil se jí tak vysvětlit, že má dobré úmysly. „Tom,” zopakoval a snažil se, aby pochopila, že je to jeho jméno. Naklonila hlavu na stranu a ve tváři se jí zračil zmatek. Několikrát přesunula pohled z vojákových očí na svou ruku, kterou stále držel přitisknutou na své hrudi.
Konečně pochopila a její oči se lehce rozšířily. „Tom…” zopakovala nejistě a upřela svůj pohled na vojáka, jako by hledala potvrzení.
Tom se usmál, šťastně a zároveň s úlevou, a přikývl. „Tom,” potvrdil a pustil její ruku, i když nerad.
Zdálo se, že chvíli vyhodnocuje situaci, pak sebrala odvahu, vzala jednu z vojákových hrubých rukou do svých a přiložila si ji k hrudi. „Bill,” vysvětlila a zadívala se do Tomových očí.
Toma na okamžik uchvátil její tlukot srdce, který mu hrdě bil do dlaně: dívčino srdce očividně tlouklo stejně rychle jako jeho vlastní. Bylo to téměř neuvěřitelné. Pak si uvědomil, že mu dívka řekla, že její jméno je Bill. A pokud věděl, rozhodně to nebylo dívčí jméno.
„Bill?” Zopakoval zmateně a pozorně si ji prohlédl.
„Já,” přikývl a dál se mu díval do očí. Světlo zapadajícího slunce se nyní dokonale odráželo v jeho duhovkách a Tom si všiml zvláštní barvy Billových očí: byly jantarové, ale kolem zorniček měly drobné zlaté skvrnky. Nikdy takové oči neviděl, ale slyšel o nich. Byly skutečnou raritou, protože takové oči měli jen…
„Nefis…?” Zamumlal Tom nevěřícně.
Bill se při tom jménu instinktivně zarazil, ve tváři se mu při pohledu na Toma zřetelně zračil strach, a také přesně chápal proč.
O Nefisech četl jen v knihách, nebo je znal z doslechu. Na světě byla tři pohlaví: muž, žena a Nefis, který byl jakýmsi křížencem prvních dvou. Obecně byli definováni jako „stvoření obdařené mužskými i ženskými orgány” a ve starověku byli uctíváni stejně jako bohové, protože byli považováni za dokonalé bytosti. Samotné jméno Nefis v jazyce otců a později i v úředním jazyce znamenalo „dokonalý”.
Zbožšťování těchto tvorů však skončilo již před několika staletími, protože Nefisové byli ve všech ohledech jen lidé. Postupem času si sice zachovali toto jméno a z něj vyplývající význam, ale byli odsunuti na okraj společnosti a všichni jimi opovrhovali pro jejich „odlišnost”. Nebyli schopni se rozmnožovat, a tak se časem jejich počet velmi zmenšil.
Tom za celý svůj život žádného nepotkal, přestože navštívil spoustu míst na kontinentu, a dokonce pochyboval, zda vůbec ještě nějaký existuje. Alespoň do téhle chvíle.
Bill se na něj dál zmateně díval a nedokázal rozluštit vojákův výraz, zatímco Tom se snažil spojit si všechny střípky ve své stále ještě zmatené mysli. Hrudník „dívky” mu skutečně připadal zvláštní, ale nikdy by ho nenapadlo takovéhle zjištění. To vysvětlovalo, proč má to stvoření s mužským jménem tak ženské a roztomilé rysy.
Když se probral ze zamyšlení, vzal Billa za ruku a snažil se ho uklidnit. Na rozdíl od mnoha jiných neměl Tom žádné předsudky a nechápal důvod nenávisti k Nefisům. Stiskl tedy chlapcovu ruku mezi svými – rozhodl se, že ho bude oslovovat jako muže – a vlídně se na něj podíval, aby pochopil, že mu od něj nehrozí žádné nebezpečí.
Bill se na něj dlouho díval, než se trochu uvolnil a rozhodl se vojákovi důvěřovat. Nechal svoji ruku vyklouznout z jeho a kývl, aby mu dal najevo, že poselství pochopil.
Tom se usmál a poprvé se otočil k oknu, kde si všiml uličky v něčem, co vypadalo jako malá venkovská vesnice. Všechny domy byly malé a nestabilní, po ulici neustále projížděly vozy tažené dobytkem a v dálce bylo vidět obdělávaná pole, kam až oko dohlédlo.
Otočil se zpátky k Billovi, který sledoval jeho pohled, aby pochopil, co se cizinci honí hlavou.
„Syan?” Zeptal se Tom tichým hlasem a hledal potvrzení toho, co už od začátku tušil.
Bill přikývl a zadíval se do jeho očí. Vypadalo to, že se s ním snaží navázat oční kontakt co nejčastěji, snad aby mu dal najevo důvěru nebo aby s ním komunikoval. „Baruk,” řekl a upřesnil název města.
Voják se kousl do spodního rtu, naprosto zmatený z toho, co má dělat. Připadalo mu absurdní, aby Bill nevěděl, že je součástí Kontinentální armády. Syan se vzbouřil proti koruně a král vyslal vojsko, aby vzpouru krvavě potlačilo, takže Tom se jakožto královský voják ocitl v domě nepřítele. Kdyby to však Bill věděl, určitě by ho neošetřoval… nemluvě o tom, že Baruk byl několik mil od hranic, kde se bitva odehrála, takže ten, kdo ho sem dostal – ne-li sám Bill, vynaložil velké úsilí, aby mu zachránil život.
Nakonec se rozhodl být upřímný, protože alespoň to dlužil těm, kteří mu zachránili život. Nervózně si olízl rty – vědom si toho, že tímto si podepisuje ortel smrti – položil si ruku na hruď a řekl: „Kolge”, aby pochopil, odkud pochází a jak se do Syanu dostal.
K jeho překvapení Bill jen sklopil pohled, namířil ho jinam a pomalu, rozpačitě přikývl.
Takže to věděl. Věděl, že přivedl a ošetřil nepřítele a k tomu vojáka.
Tomovy oči se šokovaně rozšířily. V tu chvíli si víc než kdy jindy přál umět mluvit syanským jazykem, aby se toho chlapce zeptal, proč je tak velkorysý. Mohl ho prostě nechat zemřít, nebo jej předhodit ostatním vesničanům, kteří by jistě nebyli tak shovívaví jako on.
Napadlo ho, jestli se za tím neskrývá nějaký podvod. Podle toho, co věděl, se obyvatelé Syanu sdružovali do povstaleckých skupin, protože byli nespokojeni s kroky krále. Tom vůbec nechápal důvod vzpoury, protože současný panovník přinesl pro celý kontinent mír tím, že sjednotil všechny státy pod svou korunu. V jeho očích bylo chování Syanů nesmlouvavé a nepřijatelné. Proto se hrdě vydal na sever s vědomím, že dělá správnou věc a že musí ty nevděčné lidi postavit zpět do latě. Představoval si Syany jako nemyslící surovce, dychtící po krvi a válce.
A pak tu byl Bill, který mu zachránil život. To nějaké věci změnilo.
Bill vytušil, že „konverzace” je alespoň prozatím u konce, a tak, aniž by chtěl cokoliv dalšího poslouchat, nasměroval Toma zpátky do postele, zkontroloval obvaz, a pak se vrátil ke skříňce a vzal sklenici něčeho, co vypadalo jako voda.
„Počkej, já…” snažil se Tom protestovat a pokusil se znovu vstát, i když si nebyl jistý proč. Nechtěl zůstat v posteli, nebyl typ, který by vydržel jen tak nic nedělat.
Bill to musel pochopit, protože si k němu přisedl a donutil ho vypít celý obsah sklenice. Slunce už téměř zapadlo a v místnosti byla tma. Tom vypil tekutinu bez protestů, také proto, že měl skutečně žízeň. Černovlásek na něj upřeně zíral a Tom po několika okamžicích pochopil proč. Najednou se totiž začal cítit velmi ospalý a na pokraji zhroucení. Bill mu musel dát něco na spaní.
Nestihl ani zpanikařit, ani přemýšlet nad tím, zda to bylo naposledy, co v životě zavřel oči, jelikož se z místnosti brzy stala jen změť tmavých skvrn, a poslední, co spatřil, než se ponořil do tmy, byly Billovy zlaté oči, které na něj v šeru zíraly.
___________________
Druhý den ráno Toma opět probudilo slunce. Bolest hlavy byla skoro pryč, zato bolest v rameni byla rozhodně přítomná, ale snesitelná. Tom s obtížemi otevřel víčka a rozhlédl se. Jako obvykle ho uvítal skromný, ale uklizený pokoj. Nebyl to sen a on nevěděl, jestli si má oddechnout, nebo se začít bát. Pokud si dobře pamatoval, nacházel se na nepřátelském území, a díky tomu taky chápal, že jeho život visí na vlásku.
A ten vlásek byl Bill. Tom ho nikde neviděl ani neslyšel a nevěděl, jestli je to důvod ke znepokojení.
Obrátil svůj pohled k oknu, které bylo opět zakryté zchátralou okenicí: zvenčí se kromě slunečních paprsků ozýval i jistý šum, typický pro malé město. Tom stále nevěděl, jestli je to vesnice, nebo malé městečko. Baruk pro něj bylo jen další jméno na mapě a studiem geografie kontinentu neztrácel nikdy mnoho času.
Nejistý, co má dělat, pomalu vstal z postele a hledal něco, čím by si svázal vlasy, které mu sahaly těsně pod ramena. Na nočním stolku našel gumičku, udělal si rychlý culík a všiml si také svých vojenských bot, které byly vyčištěné a úhledně položené vedle skříňky. Billova laskavost ho nepřestávala překvapovat, a tak si nazul boty a vydal se na průzkum obydlí, aby toho chlapce s andělskou tváří našel.
Jakmile překročil práh malé místnosti, ocitl se ve stejně malé kuchyni. Vlastně nebyla tak malá jako ložnice, v podstatě to byla asi největší místnost v celém domě. Byla asi zhruba dvakrát větší než ložnice a také v ní byl menší nepořádek. Tom viděl nádobí naskládané v malém dřezu a nějaké další věci rozházené po dřevěném stole. Nalevo od kuchyně si voják všiml páru zavřených dveří: tipoval, že jedny z nich vedou do malé koupelny, ale nevěděl, kam by mohly vést ty druhé. Po Billovi však nebylo ani památky.
Tom udělal několik kroků vpřed a pod jeho botami zavrzala prkna podlahy. Pohyboval se opatrně a nebyl si jistý, co má dělat. Nejrozumnější by bylo najít svou uniformu a utéct, ale byl stále zraněný a Bill mu zatím neublížil. Vzhledem k jeho štíhlé postavě pochyboval, že by mu mohl cokoliv udělat.
Hlas ve vzdáleném koutě jeho mysli na něj křičel, že ten chlapec mohl klidně jít zavolat své kamarády nebo kohokoliv jiného, aby si s Tomem pohráli, ale tomu se mu nechtělo věřit. Nedávalo by to smysl a Bill stejně nevypadal jako takový zbabělec.
Když přemýšlel, co má dělat a kde černovlásek je, všiml si, že v pozadí se stále ozývá tlumený zvuk, jako když teče voda. Nepocházel však zevnitř domu.
Ze zvědavosti přistoupil k jednomu ze dvou malých oken v kuchyni a zjistil, že je z něj výhled na zadní část domku.
O pár metrů dál, vedle něčeho, co vypadalo jako malé obdělávané a oplocené políčko, byla jakási provizorní sprcha: dřevěný podstavec, z jehož středu vycházela kovová trubka, která sahala několik metrů nad zem a která byla na konci vertikálně zahnutá.
A pod proudem vody byl sám Bill. Úplně nahý.
Tom okamžitě ucítil, jak mu vyschlo v ústech.
Chlapec si jemně masíroval krk a ramena a nechal vodu stékat po svém štíhlém těle, které už bylo pokryto stovkami kapek. Vypadalo to, že si rozhodně dělá starosti s tím, že by ho někdo mohl vidět, jelikož se dobře kryl před zvědavci z ulice tím, že sprchal byla v zadní části domu.
Tomovi nikdy nepřipadal někdo stejného pohlaví přitažlivý – i když Bill tomuto popisu úplně neodpovídal – ale ani tu možnost nikdy nevyloučil. A při pohledu na jeho štíhlé nahé tělo si nemohl pomoct, ale ten pohled ho strašně vzrušoval. Bill měl rozhodně všechny vnější znaky muže, ale to, na co jeho pohled nevyhnutelně padl, byla měkká, plná křivka jeho zadečku.
Tomův pohled se zastavil právě tam, jeho duhovky potemněly a byly plné chtíče. Při tom pohledu vášeň zaplavila i další část jeho těla, a když si to Tom uvědomil, tiše zaklel, přitiskl si ruku do rozkroku a vzdálil se od okna dřív, než si Bill všimne, že ho špehuje.
Odsunul židli a posadil se ke stolu, protože nevěděl, co jiného dělat, aby se uklidnil. To, co se mu honilo hlavou, nebylo zrovna nejvhodnější v situaci, v jaké se nacházel.
Rukou si přejel po tvářích, kde mu již rašily vousy. Obvykle vždy dbal na to, aby byl dokonale oholený, což si osvojil během vojenské služby. Teď však vojákem nebyl nebo alespoň dočasně, a tak se rozhodl nechat to být a soustředit se raději na snídani, jelikož pocítil hlad. Ve skutečnosti nejedl už nejméně dva dny, a to nepočítal ty dny, kdy byl v bezvědomí. Když o tom přemýšlel, nevěděl, jak dlouho už tam vlastně byl, ale v tu chvíli na tom příliš nezáleželo. Musel něco sníst.
V tu chvíli se otevřely vstupní dveře a Bill vítězoslavně vstoupil dovnitř, jako vždy v županu a s úplně promočenými vlasy, které mu i částečně padaly do obličeje.
Tom, příliš ponořený do svých myšlenek, si ani nevšiml, že zvuk vody utichnul.
Chlapec se překvapeně zastavil ve dveřích, jistě nečekal, že najde vojáka mimo postel. Utáhl si župan kolem těla, přestože se netvářil nijak rozpačitě. Beze slova, také snad proto, že by to bylo zbytečné, zmizel za jedněmi ze zavřených dveří. Když se znovu objevil, měl kolem hlavy kus látky.
Tom sledoval jeho pohyby, když obešel stůl a přešel k malému příborníku umístěnému nad malými kamny, která nejspíš sloužila k vytápění místnosti v zimě. Vzal talíř, malý bochník chleba a položil vše před Toma, aniž by cokoli řekl. Pak opět odešel z domu a za chvíli se vrátil s konvicí zřejmě čerstvě nadojeného mléka. Tom na zahradě žádné krávy neviděl, a tak přemýšlel, odkud mléko přinesl. Bill vzal dřevěný pohár, naplnil jej mlékem a postavil před Toma.
Voják se podíval na to, co mělo být jeho snídaní, a pomyslel si, že je to něco úplně jiného, než na co byl zvyklý ve městě. I v armádě dostával více jídla, ale jelikož mu Bill nejen zachránil život, ale také ho hostil ve svém domě, neřekl ani slovo a přikývl hlavou jako gesto poděkování, když lámal bochník chleba na dvě poloviny.
Bill ho několik okamžiků pozoroval, přesně do chvíle, než si voják do úst strčil první sousto, pak si také nalil mléko a vzal si chleba. Zapnul kamna a posadil se na druhý konec stolu, sundal si z hlavy plátno a nechal si vlhké vlasy volně rozprostřít po ramenou. Mlčky snídal, zatímco teplo z kamen za jeho zády pomalu vysušovalo jeho havraní vlasy.
Tom se na něj čas od času podíval a přemýšlel, jak to mezi nimi bude dál bez komunikace fungovat. Byl si jistý, že zde nebude muset zůstat déle než pár dnů, jen aby se dostatečně uzdravil a mohl se vrátit do svého tábora. Přemýšlel, jaké vysvětlení použije, až se vrátí zpátky. Ale ze všeho nejvíc mu stále vrtalo hlavou, proč ho Bill přivezl až sem a staral se o něj.
Dvě důrazná zaklepání na dveře přenesla pozornost obou zpět.
Bill vstal a ve tváři měl zmatený a ustaraný výraz. Podíval se na Toma a ten na okamžik viděl, že není rozhodnutý, co má udělat. Vlastně by se měl nejspíše schovat, jelikož pochyboval, že všichni v té vesnici nebo ve zbytku Syanu budou tak srdeční k nepřátelskému vojákovi, ale ten dům bylo tak malý, že by jim stejně netrvalo dlouho a našli by ho, aniž by se museli snažit.
Černovlásek přešel ke dveřím a pootevřel je jen na malou škvírku, aby ten, kdo byl venku, neviděl dovnitř.
Tom zaslechl hluboký, drsný hlas muže mluvícího syansky. Bill odpověděl klidně, a i když Tom nerozuměl, o čem mluví, jasně poznal, že ten druhý musí být nějaký drsňák. Když promluvil, zdálo se, že jeho slova jsou plná opovržení, zatímco Nefis mluvil mnohem klidněji.
Po několika výměnách názorů se zdálo, že se konverzace vyhrotila natolik, že Bill vyšel z domu a zavřel za sebou dveře.
Tom byl zvědavý, ale nechtěl chlapci dělat problémy, a tak si sedl ke stolu, aby dojedl snídani. Opatrně setřepal drobky, které mu ulpěly ve vousech, a jedním douškem dopil zbytek mléka.
V tu chvíli začaly být hlasy venku příliš hlasité. Tom překvapeně povytáhl obočí, když uslyšel, jak ten neurvalec křičí nějaká rozzlobená slova. Rozhodl se situaci zkontrolovat, a tak se opatrně přiblížil ke dveřím, kousek je pootevřel a podíval se, co se venku děje.
Bill stál proti muži dvakrát většímu než on a ten byl kvůli něčemu opravdu rozzlobený. Černovlásek se mu pokusil čelit, ale Tom z řeči jeho těla poznal, že se bojí, aby se situace nezvrhla.
Což se stalo o několik okamžiků později, když ten velký chlap zvedl ruku s jasným úmyslem ho udeřit.
Tom jednal dřív, než myslel: vyběhl z domu, postavil se mezi ty dva a zablokoval muži ruku snadněji, než čekal. Chytil ho za zápěstí, sevřenou pěst měl jen pár centimetrů od jeho obličeje, a přinutil ho, aby ruku povolil.
„Nedotýkej se ho,” řekl pevně ve svém jazyce. Nevěděl, jestli muž jeho slovům rozumí, a ani ho to nezajímalo. Oči mu žhnuly, žádného muže, který se za něj tedy považuje, by nikdy nenapadlo uhodit tak křehké a bezbranné stvoření, jako je Bill.
Černovlásek tu scénu sledoval s vykulenýma očima. Nečekal, že by Tom zasáhl, a i když by byl raději, kdyby zůstal schovaný v domě, byl mu zároveň vděčný za to, že to neudělal.
Muž se na Toma podíval malýma, tmavýma očima plnýma odporu a Tom si byl skoro jistý, že dojde na pěstní souboj.
K jeho překvapení, ten velký muž zamumlal něco nedefinovatelného, vyprostil se z vojákova sevření a šel si po svém, ale ještě předtím stihl na oba vrhnout zlý pohled.
Tom ho sledoval, dokud si nebyl jistý, že se nevrátí, aby je chtěl napadnout, a pak se otočil k Billovi. „Jsi v pořádku?” Zeptal se jemně a Bill nepotřeboval překlad, aby pochopil, na co se ptá. Přikývl a spěšně ho popostrčil zpátky do domu.
Tom vešel dovnitř, aniž by působil další rozruch, protože chlapec se zdál být poněkud paranoidní. Rozuměl tomu a doufal, že nevzbudil příliš mnoho pozornosti. Neměl možnost se kolem sebe moc rozhlédnout, ale zdálo se mu, že jsou někde na okraji vesnice, města nebo co to vlastně bylo. Kolem byla jen pole a pár domů.
„Kdo byl ten muž?” Zeptal se ho, jakmile se opět posadili ke stolu, a doprovázel svá slova gesty, aby mu černovlásek rozuměl.
Bill se na něj podíval, ale neodpověděl a dál se věnoval snídani. Tom si uvědomil, že pavouka z díry nedostane, a nechal to být.
Po snídani Bill vstal, šel k oknu a díval se na ulici. Tom sledoval jeho pohyby a přemýšlel, jestli kontroluje, zda se muž nevrátil. Když na to pomyslel, pocítil, jak jeho útroby pohltil vztek.
Zavrtěl hlavou. Byla to absurdní reakce. Na první pohled to mohlo vypadat jako obyčejné hrdinství, ale Tom věděl, co jím otřáslo, když se s tím mužem střetl, a nedokázal si vysvětlit, proč se tolik bál o chlapce, kterého sotva znal. Zdálo se, že jeho vděčnost dosáhla nevysvětlitelných výšin.
„Hej,” ozval se Billův hlas.
Tom okamžitě zvedl hlavu a byl překvapený, že opět slyší jeho hlas. Vždycky byl tak tichý, i když možná jen proto, že nevěděl, jak s ním komunikovat. Chlapec ukázal na Toma, pak na dveře a udělal přes dveře pomyslný kříž. Pak zamával ukazováčkem ve vzduchu a nakonec ukázal na podlahu.
Tom se zamračil, ale téměř okamžitě mu to došlo. Bill mu říkal, aby za žádnou cenu nevycházel z domu a zůstal uvnitř. Přikývl s výrazem, který nejspíš musel vypadat velmi hloupě, pak chlapec zamířil do pokoje a pokynul mu, aby ho následoval.
Tom vstal a teprve pak si uvědomil, že ho obvazy na rameni a hrudi začínají štípat. Proto s radostí následoval Billa do jeho pokoje, aby si je nechal vyměnit a svěřil se do péče svého podivného, ale starostlivého anděla strážného.
___________________
Večeře byla na příděl a byla skromná, stejně jako snídaně a oběd. Tom byl statný muž a samozřejmě potřeboval víc jídla, ale vzhledem k situaci, ve které se nacházel, se neodvažoval stěžovat si. Vlastně si neměl vůbec na co stěžovat. Bill se o něj staral, živil ho a svým způsobem ho chránil, aniž by za to cokoli požadoval, nebo alespoň prozatím ne. Ne, rozhodně si nemohl stěžovat.
Sundal si plátěnou košili a podíval se na obvazy. Nekrvácel a skutečně se začínal cítit lépe. Za pár dní se zcela uzdraví, a co bude dělat potom? Na tuto otázku stále nenašel odpověď, ani na další, která ho trápila ještě víc: co s ním Bill udělá, až se uzdraví? Něco mu říkalo, že Nefis nemá v úmyslu ho prodat rebelům nebo něco podobného. Možná ho prostě nechá odejít.
Ale opravdu chtěl Tom po tom všem, co pro něj Bill udělal, jen tak odejít?
Ta myšlenka ho šokovala tím, jak absurdní byla. Samozřejmě musel odejít, nepatřil tam. Bojoval proti těmto lidem ve jménu svého krále a všeho, v co věřil. To, že našel jednoho mírumilovného Syana, nezměnilo jeho pohled na svět. Vlastně by si měl sbalit věci a odejít hned druhý den ráno. Jeho země ho potřebovala, musel najít svou četu.
Voják ležel na posteli a rozhodl se, že zítra ráno vstane brzy a beze slova odejde. Možná by mu mohl zanechat dopis jako poděkování, i když by Bill nerozuměl jedinému slovu. Možná by mu ho někdo přeložil, nebo ne, to už by nebyl jeho problém.
Při té myšlence se mu trochu bolestivě sevřel žaludek, věděl, že je nevděčný, ale nemohl si pomoct. Tohle nebyl život pro něj a ani nikdy nebude, i když si vždycky přál žít klidně a obyčejně jako Bill. A to, že už se k němu poněkud připoutal, bylo znamením, že musí co nejrychleji odejít.
Bill vstoupil do místnosti jako vždy s miskou, v níž měl připravenou mast. Když ho Tom uviděl, zavrtěl hlavou na znamení, že ho ten večer nic nebolí.
Černovlásek stál vedle postele, naklonil hlavu na stranu a zkoumal vojákův výraz, jako by se chtěl ujistit, že mluví pravdu. Tom se tvářil klidně a jeho poloha na posteli byla uvolněná. Opravdu to vypadalo, že ho nic nebolí.
Bill se otočil, položil misku na stolek před oknem a pomalu zavřel okenici.
Tom si nemohl pomoct, ale znovu sjel pohledem po jeho štíhlé, ale dokonale tvarované postavě, po jemných křivkách jeho zadečku a dlouhých, štíhlých nohách. Nemůžu za to, že Bill stále nosí ten průhledný župan, říkal si, aby omluvil to úžasné teplo, které se mu rozlévalo v žaludku. Na okamžik si vzpomněl na to ráno, kdy ho viděl nahého pod proudem vody, a musel si peřinu vytáhnout až k okraji kalhot, aby zakryl probouzející se erekci, která se v nich tvořila. Ten chlapec byl chodící pokušení, i když neudělal nic, čím by jej sváděl. Jeho krása byla nadpozemská a Toma přitahovala jako magnet, snad i proto, že od té doby, co vstoupil do armády, neměl mnoho příležitostí se „uvolnit”.
Bill se k němu otočil, když zapálil svíčku a položil ji na konferenční stolek. Světlo osvětlovalo jen část místnosti, ale to stačilo. Stál u okna a díval se na vojáka svýma zvláštníma zlatýma očima.
Tom lehce naklonil hlavu na stranu, protože tuhle situaci nechápal. Vypadalo to, jako by si ho Bill prohlížel, nebo byl možná jen hluboce zamyšlený. Působil nerozhodně, jako by o něčem přemýšlel. Sklopil zrak, možná si vybavoval nějaké vzpomínky, a pak ho přesunul zpátky k oknu a podíval se škvírou v okenici ven na místo, kde se ráno pohádal s tím mužem.
Tom ho pozoroval se stále zmatenějším výrazem, dokud se k němu černovlásek neotočil.
Bill si pomalu rozvázal župan a nechal ho sklouznout z těla na zem, přičemž nespouštěl oči z vojákových.
Tom zmateně zalapal po dechu. Billovo tělo bylo pod tou lehkou látkou úplně nahé, přesně jak si představoval.
Nefis tiše přešel k posteli, sundal z jeho těla přikrývku, čímž odhalil Tomovy kalhoty a pod nimi jeho napůl ztopořenou erekci. Sedl si k němu a pomalu mu je rozepnul, aniž by spustil svoje zlaté oči z Tomových.
Ten byl zmatený, nedůvěřivý a v jistém, nepříliš vzdáleném koutku mysli, ho tahle situace vzrušovala. Teplo, které se mu předtím nahromadilo v žaludku, se rychle rozšířilo do celého těla, až se začal bát, že se snad i červená. Což by bylo pochopitelné při pohledu na to, jak mu Bill pomalu a beze studu stahuje kalhoty.
Tom několikrát zamrkal. Nemohl uvěřit, že se tohle opravdu děje. To stvoření, tak introvertní, tak nevinné… ho teď pozorovalo s jakýmsi lhostejným chtíčem. Nevěděl, jak jinak to popsat. Billova tvář nevyjadřovala žádné zvláštní emoce, ale řeč jeho těla vyzařovala něco, z čeho se mu ježily chloupky na krku, tedy v dobrém slova smyslu.
„Bille…” zašeptal a byl překvapený, jak tichý a chraplavý je jeho hlas, který byl zároveň i nejistý. Nemohl se rozhodnout, jestli je tohle správné. Vlastně to vůbec nedávalo smysl. Sledoval, jak si Bill olizuje dlaň a něžně pečuje o jeho erekci. Když vyslovil jeho jméno, černovlásek zvedl pohled a zadíval se do jeho očí pohledem plným touhy. Tom se lehce prohnul a přirazil tak s tichým zasténáním svou erekci do Billovy ruky. I přes nejistotu, kterou cítil, jeho tělo přesně vědělo, co chce. Díval se černovláskovi hluboko do očí a náhle ho přepadla vlna pochybností, jestli si přece jen Bill nevšiml toho, jak si ho celou tu dobu prohlížel a na co myslel.
Potvrzení našel v chlapcově sebejistém výrazu, když palcem přejel po už tak vlhké špičce a nechal Toma, aby se znovu ztratil v jeho zlatých očích. Trochu se usmál, když vojákovi při té práci unikl ze rtů rozechvělý vzdech. Věděl, že přesně tohle si Tom celou dobu přál. Ale z jakého důvodu plnil jeho přání?
Bill si přiblížil dva prsty ke rtům a chvíli je sál, než nechal ruku zmizet za svými zády. Tom moc dobře věděl, co má v plánu, a zdálo se, že na chvíli ztratil dech. Sjel pohledem po Billově hebkém nahém těle až k erekci, která se mu hrdě tyčila na břiše. Než se nad tím stačil zamyslet, natáhl k ní ruku a pomalu ji masíroval od kořene ke špičce. Bill se zachvěl a tiše zasténal. Měl Tomovu ruku na své erekci a dva prsty v sobě. To dvojité dráždění přinášelo svoje ovoce.
Navzdory rozkoši, která mu zatemňovala mysl, se Tom nemohl zbavit pocitu, že to, co dělají, nedává žádný smysl, a to mu způsobilo nepříjemné sevření žaludku.
„Bille…” zopakoval. Něco v jeho tónu hlasu okamžitě upoutalo pozornost černovláska, který pustil jeho erekci a s očekáváním se na něj zadíval. Tom polkl a připadal si hloupě, že mu v takové chvíli chce pokládat otázky. Byl si jistý, že kdokoli jiný by prostě přijal to, co Bill nabízí, a byl by mu za to vděčný. „Proč…?” Zeptal se nejistě a vráska mezi obočím naznačila jeho zmatek.
Bill vytáhl prsty ze svého těla a obkročmo se na něj posadil. Otevřel ústa, ale rychle je zase zavřel, protože si vzpomněl, že spolu nemohou komunikovat pomocí slov. Nějak okamžitě pochopil, co Tom říká, protože vojákův obličej byl jako otevřená kniha a Bill uměl dobře číst v lidských výrazech. Pomohlo mu to pochopit, kdo ho považuje za zrůdu a kdo ne.
Sklopil zrak a cítil, jak ho voják propaluje očima. Tom na něj upřeně zíral, a když Bill znovu zvedl oči, zdálo se, že mu v nich ve tmě září něco, co by člověk nazval vděčností.
Tom už neměl čas o tom přemýšlet, Bill se k němu sklonil a položil mu ukazováček na rty, aby ho umlčel. „Ssh…” vydechl mu do tváře a zabodl oči do jeho. Zatímco se Tom soustředil na to, aby se neztratil v nadpozemské kráse jeho jemných rysů, Bill se nadzvedl nad jeho erekci, uchopil ji a nasměroval do sebe.
Tom zavřel oči, položil hlavu do polštářů a vydal ze sebe tiché hrdelní zavrčení. Nikdy předtím nic takového necítil. Bill byl kolem něj těsný, horký a jeho dírka byla téměř stejně vlhká jako u holek. Na chvíli měl pocit, že je to jen v jeho představách, ale pak si vzpomněl, že ten chlapec je Nefis a že to vlastně není tak úplně chlapec.
Otevřel oči a zjistil, že Billova tvář je tak blízko jeho, že mohl spočítat jeho dlouhé řasy jednu po druhé. Tváře měl zarudlé, oči jasné a jiskřivé, zatímco rudé rty zůstaly jemně pootevřené a vydávaly ty nejerotičtější zvuky, jaké kdy Tom slyšel.
To, že je zraněný, si uvědomil jen na chviličku. Vlastně se moc nehýbal, jelikož všechnu práci dělal Bill. Zdálo se, že chlapec vše dokonale promyslel, aby si tyhle chvíle Tom vychutnal.
Voják si znovu vybavil jeho klidný a vděčný výraz, který před chvílí měl. Jediné, za co mu mohl být Bill vděčný, byl fakt, že se ho to ráno zastal před tím surovcem.
Při té myšlence se mu rozšířily oči. Mohl to být Billův způsob, jak mu poděkovat?
Setkal se s černovláskovým pohledem a jeho výraz ho utvrdil v tom, že tomu tak skutečně je. Zdálo se, že Bill vždy chápe, co se mu honí hlavou.
Pomalu přikývl, čímž mu naznačil, že rozumí, a v příštím okamžiku už myslel jen na to, jak se tlačí do jeho tepla. Bylo mu jedno, že je to takhle rychlé, toužil po něm a vypadalo to, že černovlásek to cítí stejně, navíc tohle byla nejspíše jejich poslední šance a on ji nehodlal promarnit další paranoiou.
Bill se odtáhl a opatrně ruce položil tak, aby Tomovi neublížil. Několikrát lehce zavrtěl boky, dosedl a nechal do sebe vklouznout celou Tomovu délku. Cítil, jak mu špička naráží do toho slastného bodu, který způsobil, že se mu třásly nohy a ze rtů unikaly ty nejhlasitější steny.
Tomovy ruce automaticky sevřely jeho malé boky a diktovaly hluboký, pevný rytmus. Dával si pozor, aby s obvázaným ramenem nedělal příliš prudké pohyby, přirazil pánví mezi černovláskovy nohy a v extázi naslouchal mlaskání, které jejich těla vydávala pokaždé, když to udělal.
Matrace vrzala a Tomovi, který jako by nedokázal zastavit svoji hladovou touhu po orgasmu, se na čele tvořily kapičky potu. Bill byl jako u vytržení, potil se a třásl, když se na něm neohroženě pohyboval.
Tom mu přejel rukama po stehnech a hladil tu hladkou, sametovou kůži. Vtiskl prsty do jeho kůže a zavrčel, když je zatlačil obzvlášť hluboko, a cítil, jak Bill zalapal po dechu. Nyní to byl on, kdo upíral oči na Billa a s potěšením si všiml ještě jasnější červeně, kterou černovláskovy tváře dostaly. Roztáhl stehna doširoka, aby lépe viděl jejich spojení, a při pouhém pohledu málem omdlel. Byl to jeden z nejerotičtějších scénářů, jaký se mu kdy naskytl.
Přejel mu drsnými prsty po vnitřní straně stehen a všiml si, jak se chvějí pokaždé, když do něj pronikne, rychleji a rychleji, hlouběji a hlouběji, jako v extázi. Bill vypadal trochu překvapeně, možná nečekal, že Tom bude tolik spolupracovat nebo nečekal, že to bude takhle dobré.
Tom už nemohl déle odolávat. Voják s trhnutím, které ho stálo značnou bolest, změnil pozice a strčil rozrušeného Billa na záda mezi polštáře a zamotanou přikrývku. Znovu doširoka roztáhl jeho stehna a tvrdě do něj vnikl. Černovlásek rozkoší zavrčel jako divoké zvíře, což Tomovi způsobilo elektrický výboj v páteři.
Bill zvedl ruku, jemně mu ji položil na rameno a starostlivě ho pozoroval, i když jeho ústa dokázala jen sténat tím božským způsobem, když do něj Tom znovu a znovu přirážel.
Tom pohodil hlavou, pramen vlasů mu vyklouzl z culíku a spadl mu přes obličej, ale i přesto se trochu usmál. Bolest se dala snést, jelikož ji zcela přebila absolutní rozkoš, kterou prožíval. Věděl, že to dlouho nevydrží. Vlastně se mohl udělat jen při pohledu na Billa ležícího pod ním s roztaženými stehny, rudými rty a černými vlasy přilepenými na zarudlých, zpocených tvářích. Tohle byl obraz, jaký ještě nikdy neviděl, opakoval si v extázi.
Bill nechal ruku klesnout na matraci, odvrátil tvář, zavřel oči a přitiskl obličej do polštáře. Jeho vzdechy a sténání byly stále hlasitější, prohýbal se v zádech při každém hlubokém přírazu a jeho výraz byl zastřený rozkoší.
Tom nemohl odolat, sklonil se a políbil ho na koutek rtů. Bill znovu otevřel oči, otočil k němu tvář a vyhledal jeho ústa na svých již pootevřených rtech; vyměňovali si vlhké, mlaskavé, vášnivé polibky, zatímco Tom pečoval o jeho erekci na pokraji výbuchu.
Když jim došel vzduch, voják se odtáhl a zabořil kolena do matrace. Chytil Billa za boky a párkrát do něj pronikl řadou krátkých a velmi rychlých přírazů, přičemž jedinými zvuky, které naplňovaly místnost, bylo mlaskání jejich těl a černovláskovo sténání.
Bill šílel, nic z toho nečekal. Nevěděl, jestli ho víc pálí Tomův pohled, nebo jeho žhavý úd, který se do něj neúprosně noří.
Tom cítil, že je blízko, ale přesto měl pocit, že zvládne pokračovat celé hodiny. Najednou Bill ležel na boku a Tom byl za ním, jednou rukou ho pevně objímal kolem pasu a druhou mu přidržoval stehno, zatímco do něj pronikal pomalými, hlubokými přírazy a užíval si každý okamžik. Bill otočil hlavu a Tom se bez rozmýšlení vrhl na jeho rty a spotřeboval i to poslední množství vzduchu, které jim v plicích zbylo. Z tohoto úhlu se jeho penis dostal do neprozkoumaných míst a při každém přírazu cítil, jak se Bill v jeho náručí chvěje a jeho sténání je stejně tiché a rozechvělé jako jeho tělo. Byl to ten nejlepší pocit na světě.
Bylo pozdě v noci nebo už možná svítalo, když se Bill znovu ocitl nahoře a odevzdával se Tomovi, zatímco on do něj vnikal posledními línými přírazy. Díky péči Tomových prstů se Bill už udělal, nebo možná i dvakrát, opravdu to nepočítal.
Svět se omezil jen na tuto malou, polotmavou místnost, alespoň pro tuto noc. Nebyla zde žádná válka ani nenávist. Jen jejich touha a hladové polibky.
Černovlásek byl vyčerpaný, ale kupodivu ho nic nebolelo. Jeho vstup byl rozhodně pružnější než u normálního kluka, což byla jedna z „výhod” jeho rasy. Přesto ho Tom podrobil zkoušce a i on byl nyní na pokraji výbuchu.
Chytil Billa za štíhlé boky a přidržel ho, když se do něj udělal třemi silnými přírazy nahoru, které byly krátké a rychlé. Bill zasténal a svalil se na jeho tělo, ale dal si pozor, aby se opřel o vojákovo zdravé rameno. Byl tak lehký, že ho Tom dokázal zvednout hrudníkem, když lapal po dechu.
Bill mu zabořil obličej do krku a spokojeně usínal, jelikož po tom, co spolu dělali, neměl chuť ani sílu vstát z postele.
Tom tomu nevěnoval příliš pozornosti, nepřítomně si prohrábl vlasy a díval se do stropu, aniž by ho skutečně viděl. Zvedl pánev jen natolik, aby z Billova těla vyklouzl, jelikož mu nechtěl způsobit další bolest. Zdálo se, že ani jeden z nich není schopen pohybu, a Bill se zřejmě rozhodl, že Tom bude pro dnešní noc jeho postel, a tak se rozhodl, že prostě usne s chlapcem na hrudi.
Černovlásek už dýchal pomalu a pravidelně, což bylo znamení, že po souloži doslova odpadl. Tom se mu nedivil, bylo to… nepopsatelné. Povzdechl si a na rtech se mu objevil stín spokojeného úsměvu. Sklopil zrak a všiml si několika červených skvrn na obvazech, což bylo znamení, že se rány znovu lehce otevřely. Necítil potřebu kvůli tomu Billa budit, tohle počká do zítra. V tu chvíli byl naprosto klidný a smířený sám se sebou i se světem.
Automaticky pokračoval v líném hlazení Billových havraních vlasů a cítil, jak mu při tom těžknou víčka.
Když skrz okenici pronikly první paprsky svítání, Tom si naposledy předtím, než upadl do sladkého spánku, pomyslel, že by snad mohl v této vesnici zůstat o něco déle.
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
