autor: Nephilim
Ahojky všem 
Další překlad je na světě… Je to kratší, ale hezká povídka. „Můj nejlepší hřích“ Tak si to užijte. Vaše Lauinka
Bill byl trochu naštvaný.
Právě ukončil poměrně bouřlivý hovor s Davidem poté, co vedl stejně bouřlivou diskusi s Tomem.
Jak začít den lépe, že?
Teď bylo jeho zasrané dvojče zavřené někde v domě, odmítalo s ním mluvit a manažer mu slíbil – vyhrožoval – že mu odpoledne zavolá a bude chtít slyšet dobré zprávy, takže Bill mohl jen zírat na prázdný list papíru před sebou.
Chyběly mu ty časy, kdy prostě jen čekal, až přijde inspirace, aby mohl písničku složit.
Nyní, po jediném albu, které vyšlo před více než dvěma roky a reedici téhož alba, která doslova volala „nevěděli jsme, jak z lidí dostat peníze“, a taky stále rostoucímu fandomu, který vyžadoval okamžitě něco nového, nezbývalo managementu nic jiného, než na něj tlačit, aby dal dohromady alespoň třináct nových písniček.
A Bill jich už pár připravených měl. Vyždímal svůj mozek a se svou obvyklou emocionálně depresivní povahou se dotkl témat, jako byla sebevražda, drogy, rozchod a kdovíco ještě.
A teď, čím zaplnit druhou půlku alba?
Podíval se na zeď, kde visely nějaké fotky jeho a Toma jako miminek, dětí a teenagerů.
Bylo skoro tradicí, že alespoň jednu písničku z alba věnoval svému dvojčeti. Pokud ne více než jednu. Věděl, že se rasta bude zlobit, stěžovat si, že kvůli tomu vypadá jako idiot, ale Bill věděl, že kdyby pro něj nenapsal aspoň jednu písničku, byl by naštvaný. Tom byl prostě takový: nikdy by nepřiznal, jak moc se mu líbilo, když ho Billovy plné rty takhle odhalovaly.
A také rádi přiváděli fanoušky k šílenství těmi absurdními významy svých písniček. Několikrát, když projížděl stránky nějakého fanklubu, narazil na klasickou debatu „o kom Bill ve svých písničkách zpívá?“ a odpovědi byly vždy tři: holka, kluk, Tom. Poslední možnost byla obvykle nejoblíbenější, za to ta první naopak nejmíň oblíbená.
Bill vždycky žasl nad tím, jak intuitivní dokážou jejich fanoušci být.
Takže Bill potřeboval napsat pár slov o svém bratrovi. Věděl, že Tom pracuje na písničce o nich, ale nechtěl mu o tom nic víc říct – a právě proto se to ráno pohádali. Když o něm Bill něco napsal, vždycky mu to běžel říct, aby se ujistil, zda nechce něco dodat. Tom vždycky říkal, že to se slovy neumí, a odmítal ho s ironickým „ty sladký kecy jsou spíš pro vás, holky“, což Billa vždy naštvalo a minimálně měsíc o tom přestal mluvit.
Místo toho Tom psal píseň o nich dvou a nechtěl mu nic říct. Podvodník.
I přesto – nebo možná právě proto – cítil Bill nutkavou potřebu něco o Tomovi napsat. Možná ne nic úplně pozitivního, jelikož ho dvojče tentokrát opravdu naštvalo, ale koneckonců i negativní stránky byly součástí jejich života jako páru.
Třeba by si Tom pro jednou nestěžoval, jak otřepané fráze použil.
Namířil pero na papír a snažil se z toho rozbouřeného víru, kterým byla jeho fantazie, něco dobrého vytáhnout.
Nic.
S povzdechem se opřel o opěrku židle a protáhl se. Podíval se na hodinky a zamračil se, když si vzpomněl, že Tom za chvíli odchází, protože ho čeká individuální focení pro nové album.
Zavrtěl hlavou a usmál se. Ještě neměli ani všechny songy a David se už obtěžoval obvolat snad dva tisíce fotografů pro booklet. Typický Jost.
Slíbil si, že pokud se Tom před odchodem nezastaví, aby ho pozdravil, zamkne ho doma.
Na stole mu zavibroval mobil a Bill se podíval na displej, aby se ujistil, že je to jeho nejhorší noční můra: David volal znovu.
„Tolik k „odpolednímu hovoru“, píp, píp, píp,“ zamumlal a hovor ukončil, aniž by ho zvedl. Na další půlhodinovou přednášku po té první už neměl náladu.
Když chtěl, uměl být jako koule na noze.
Zhoupl se na židli a nakrčil čelo ve snaze přijít na jiné myšlenky. Byl tak soustředěný, že ani neslyšel kroky ozývající se z chodby.
„Tak já jdu,“ uslyšel najednou za sebou, pak mu velká ruka něžně spočinula na tváři a přinutila ho otočit se a setkat se s těmi měkkými rty. „Uvidíme se později,“ zašeptal Tom na jeho rty a z očí mu zmizely všechny stopy hněvu, i když bylo zřejmé, že se stále trochu zlobí.
Bill ho sledoval, jak odchází, překvapen tím náhlým polibkem. Tom vyšel z místnosti, aniž by se ohlédl, a rychle mu mávl rukou, jak to dělal vždycky, když byl v rozpacích.
Tom si nepotrpěl na sladké výlevy a kýčovité věci. Vždycky čekal, až Bill udělá první krok, s výjimkou sexu, kde vládl rasta.
Bill se dotkl rtů a usmál se, když pomyslel na to, jaký je jeho bratr-dvojče kretén. Nejspíš si myslel, že polibkem ho zbaví vzteku. Věděl, že polibkem dokáže odvát všechen jeho hněv.
Protože Bill umíral touhou po Tomových polibcích. Po tom vrcholu nejčistšího hříchu na světě.
Pro Billa nebyl vrcholem sex. Ale ten lehký dotyk jejich rtů, ten elektrický výboj, který cítil pokaždé, když se jejich ústa dotkla.
Jako by každým polibkem zpečetili svůj smrtelný hřích.
Bill počkal, až uslyší, jak Tomovy kroky pomalu mizí, a poté, co se vchodové dveře s bouchnutím zavřely, upřel pohled zpět na papír.
Usmál se: nejlepší nápady přicházely vždy, když je nejméně čekal.
Popadl tedy pero a začal psát: Meine beste Sünde Geht durch die Tür… *
*Můj nejlepší hřích prochází dveřmi… začátek písničky Nach dir kommt nichts (album Zimmer 483)
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
