autor: Nephilim
Den 1. – Autobus
Byla to obvyklá rutina.
Čelo opřené o studené sklo a sluchátka v uších: dvě nezbytné základní věci, jak přežít hodinu ve studentském autobuse.
Ta první věc v podstatě nebyla tak nezbytná, ale v létě chladné sklo poskytovalo úlevu.
Bill nepřítomně sledoval cestu, kterou už milionkrát absolvoval, a snažil se neusnout. Pokud je pravdou, že pozornost teenagera po ránu trvá jen dvacet minut, pak už je promarnil doma, zatímco se líčil. Oči měl orámované silnou vrstvou černé tužky a pod make-upem se mu rýsovaly tmavé kruhy. Trocha řasenky a lesku na rty dotvářely jeho image pravého gaye.
Jo, nikdy neměl problém si to přiznat. Měl svou vlastní filozofii, jednoduchou, ale stručnou: „Pokud se ti to líbí, OK, jestli ne, tak si naser.“
Problém byl v tom, že holkám nepřišel dost mužný a pro gaye byl naopak až moc zženštilý. Výsledek: po celých sedmnáct let nikdy s nikým nechodil.
Smutně si povzdechl a přepnul písničku z plačtivé na srdceryvnou. Tiše si pobrukoval, a snažil se vcítit do umělce, který zpíval ten text a doufal, že dříve či později sám prožije nějaký milostný příběh.
Den 1. – Ve škole
„Jsi jako koule.“
„Díky moc,“ zavrčel Bill a sesunul se na lavici. Většinou o přestávkách poslouchal hudbu nebo kreslil, ale toho dne se cítil nějak víc v depresi.
„Ne, vážně, Bille, ty jsi koule,“ zopakovala Katja, jeho spolužačka a zároveň i nejlepší kamarádka. „Kdy si, sakra, konečně najdeš přítele? Je ti sedmnáct, potřebuješ zdravě šukat!“
„Kat!“ Okřikl ji černovlásek a přitiskl jí ruku na pusu. „Drž hubu!“ Zasyčel a vyhnul se tomu, aby dodal patetické „navíc čekám na opravdovou lásku.“
„Je to pravda,“ trvala si na svém jízlivě. „Měl bys začít!“
Bill si zabořil hlavu do náruče a zasténal. „Jako by to bylo tak snadný,“ zamumlal zoufale.
„Jsi strašnej pesimista,“ pokračovala kamarádka. „Měl by ses naučit se víc angažovat! No nic, jdu si pro svačinu,“ uzavřela, vstala a vyšla ven, aniž by si toho roztěkaný suplující učitel všiml, jelikož měl plné ruce práce, aby tu malou zoo nějak usměrnil.
Bill si odfrkl a našpulil rty.
To se ti snadno řekne, ty atraktivní heterosexuální přesvědčovatelko!
Den 2. – Autobus
Nenáviděl, nenáviděl, nenáviděl vesnice, kde autobus zastavoval. Na těch zastávkách vždycky nastupovalo nejvíc lidí a on se pokaždé musel vzdát toho dokonalého volného místa vedle sebe kvůli nějakému dítěti s batohem Gormiti nebo kvůli nějaké děvce se zářícím růžovým mobilem, který měla neustále přilepený u ucha. Nenáviděl to. Jeho největším snem bylo mít nějakou rezervační službu, aby si zamluvil dvě místa jen pro sebe.
Ten den bylo místo ještě volné, do zastávky, kdy měl vystupovat, zbývalo asi patnáct minut a Bill pevně doufal, že si tam nikdo nesedne.
S hrůzou sledoval, jak se na další zastávce otevřely dveře, a do autobusu se nahrnula masa lidí. Obrátil pohled k oknu a zesílil hlasitost svého iPodu. Izolovaný, chtěl být izolovaný.
Jak očekával, po několika vteřinách koutkem oka zachytil ruku ukazující na volné místo vedle něj. Apaticky přikývl, aniž by se otočil, a někdo se posadil vedle něj.
Přinejmenším dobře voněl. Obvykle byl parfém to jediné, čeho si Bill všiml na lidech, kteří vedle něj seděli, a musel uznat, že málokdo voněl tak dobře a hořkosladce jako on. Skoro by se vsadil, že je to nějaká pánská kolínská, ale který sedmák by na sebe lil kolínskou?!
Ze zvědavosti lehce otočil hlavu, aby spatřil tvář toho uzurpátora, který zabral jeho oblíbené místo.
S překvapením zjistil, že je to kluk zhruba v jeho věku, ne-li starší – nedokázal to s jistotou říct, protože rysy jeho obličeje byly strnulé a čistě mužské, ale zároveň i sladké a dětské; měl malý nosík jako brambůrku, který byl k nakousnutí, a o kousek níž pár růžových, plných rtů, které v koutku zdobily dvě malé tmavé kuličky piercingu. Bill se kousl do rtu: byl to hezký kluk, o tom nebylo pochyb. Jeho gay-radar se dal do pohybu, ale ihned pochopil, že tenhle typ kluka nebude homosexuál ani náhodou.
K tomuto rozhodnutí ho přiměly dvě věci: tou první byly jeho vlasy. Byly to dlouhé černé copánky a Bill věděl, že se jim říká cornrows, stejně jako věděl, že ti, kdo je nosí, jsou většinou děvkaři. Zakrývala je kšiltovka s něčím, co vypadalo jako lehká černá látka, která mu obepínala celou hlavu a končila malým kšiltem vzadu. Ale neskrývala však všechno, protože tunely v jeho uších byly jasně vidět.
Tou druhou bylo jeho oblečení. Oblečení, které nosí ti, kteří čmárají po zdech. Bill proti nim samozřejmě nic neměl, ale vždycky si myslel, že jsou špatní. Extra volné oblečení, spreje a cigarety. Takhle to většinou chodilo.
Černovlásek věděl, kolik se toho nakecá kvůli předsudkům, protože on sám byl uprostřed toho víru od chvíle, kdy se začal líčit, ale při pohledu na toho kluka vedle sebe musel uznat, že z něj v těch volných džínách a černé bundě třikrát větší, než bylo nutné, šel strach. Přesto měl tvář anděla. Démon s tváří anděla.
Ani si nevšiml, že tam sedí a zírá na něj, alespoň dokud se k němu ten kluk neotočil se zdviženým obočím.
„Potřebuješ něco?“ Zeptal se ho a Bill se při jeho hlubokém chraplavém hlase zachvěl.
„Oh, já…“ vykoktal a rozhlédl se kolem. Do prdele, Bille, takovej trapas. „… Budeš vystupovat tady, u umělecký?“ Zeptal se rychle, protože si byl jistý, že odpověď zní ano. Jeho škola byla plná „zvláštních“ typů.
K jeho překvapení rasta zavrtěl hlavou. „Ne. Proč? Potřebuješ vystoupit?“
„… jo…“ zapípal Bill a k smrti se styděl. Tajně doufal, že bude chodit do stejné školy jako on. Taky nejspíše proto, že umělecká škola byla považována za doupě flákačů, a on nechtěl, aby si přesně tohle o něm ten kluk myslel.
Rasta vstal a snažil se uhnout, aby černovlásek mohl projít. Bill vyklouzl ze svého místa a přiblížil se k východu, přičemž ho koutkem oka sledoval, jak si sedá vedle okna, kde předtím seděl on sám.
Když vystupoval na své zastávce spolu se čtvrtinou studentů z autobusu, napadlo ho, že by zaplatil zlatem, kdyby věděl, kde vystupuje ten kluk.
Den 12. – Ve škole
Katja praštila rukama do lavice, až Bill nadskočil.
„Kat, jsi normální?!“ Protestoval černovlásek a položil si ruku na srdce.
„A teď mi řekni, co se s tebou, kurva, děje!“ Odsekla dívka a přísně se na něj zamračila.
„O čem to mluvíš?“ Zeptal se černovlásek a vyhnul se jejímu zkoumavému pohledu. Nastal okamžik pravdy.
„Mluvím o tom, že jsi poslední dobou úplně mimo, ne že bys normálně nebyl, ale teď jsi prostě totálně mimo, myšlenkama jsi někde jinde! A já, jakožto tvoje nejlepší kamarádka, se cítím uraženě, protože mi nechceš říct, co za tím je!“
Bill si povzdechl. Ano, vážně před ní nedokázal nic skrývat, a koneckonců, co by se mohlo stát, kdyby jí to řekl.
„Někdo se mi líbí…“ zašeptal, když se k ní naklonil.
Dívka zůstala několik vteřin vážná, jako by posuzovala, jestli říká pravdu, nebo ne, a pak se jí rty roztáhly v širokém, zubatém úsměvu.
„Ooh, Billino se zamiloval! A kdo je ten šťastlivec? Znám ho?“
„Ne… a nejsem zamilovaný… spíš zakoukaný!“ Zamumlal rozpačitě.
„No, i to je zázrak. Jaký je?“
Bill se začervenal, když si vzpomněl na chlapce z autobusu. „Je… hezký. Jednoduše perfektní.“
Katja se šibalsky usmála. „Takže hezkej… no a jak se jmenuje?“
„Nevím,“ přiznal černovlásek smutně.
Andělská tvářička – tak mu říkal – začal každý den jezdit stejným autobusem, nebo možná jím jezdil vždycky, ale Bill ho nikdy neviděl. Stávalo se, že si sedl vedle něj, jelikož Bill ostatním říkal, že místo vedle něj je obsazené, takže když nastoupil, musel si tam sednout. Ale přestože se černovlásek vždy těšil, až ho uvidí, nikdy nedokázal říct víc než: „Promiň, ale příští zastávku vystupuju, můžeš mě pustit?“
Bylo to tak frustrující.
„Ty nevíš? Sakra Bille, buď iniciativnější!“ Vynadala mu kamarádka a vzrušeně gestikulovala.
Bill si povzdechl. „Hele, Kat, to není tak snadný. Vlastně ani nevím, jestli je gay, protože na to moc nevypadá!“
„No, když si s ním nepromluvíš, tak to určitě nikdy nezjistíš! Zkus se s ním spřátelit, zbytek se uvidí potom!“
„Já se stydím!“ Odpověděl Bill naštvaně. „Navíc mě bude mít určitě za debila, protože dělám tuhle pitomou školu!“
„Pokud je tomu tak, znamená to, že je větší debil než ty,“ poznamenala dívka moudře. „Zkus to, Bille, za to přece nic nedáš, ne?“
Den 13. – Autobus
„Zkus to, Bille, za to přece nic nedáš, ne? Bla, bla, bla,“ mumlal černovlásek a napodoboval svoji kamarádku, když se vydal na další nekonečnou cestu. To ráno měl smůlu, a když nastoupil, nenašel žádné volné místo, takže musel zůstat namačkaný mezi ostatními lidmi a stát. Při každé zatáčce a při každém zastavení se jeho tělo zmítalo sem a tam a cítil, že se mu dělá špatně.
Navíc věděl, že takhle neuvidí Andělskou tvářičku, a to ho rozhodně štvalo nejvíc.
Opřel si čelo o kovovou tyč a dával pozor, aby nezmáčkl tlačítko stop. Ztěžka si povzdechl a nechal oči zavřené. Byl unavený už teď, a to ještě ani nebyl ve škole.
Najednou ucítil, jak se mu něco otřelo o zadek. Ušklíbl se: nesnášel, když se kvůli stísněnému prostoru lidé otírali jeden o druhého ve snaze vytvořit si kousek místa. Podle jeho selského rozumu pokud nebylo místo, nemělo smysl obtěžovat ostatní, protože neměli ani oni.
Cítil, jak se ho někdo znovu dotkl, zhluboka se nadechl a snažil se ovládnout, aby se neotočil a nezačal křičet na toho, kdo ho obtěžuje, aby přestal a konečně pochopil, že už více místa není.
Potřetí se něco změnilo a on zřetelně ucítil ruku, která mu osahávala zadek. Oči se mu rozšířily a ztuhl na místě. Někdo ho obtěžoval? Navzdory svému ženskému vzhledu a sexy zadečku se mu ještě nikdy nestalo, aby byl tak veřejně obtěžovaný, zvlášť v autobuse!
Kvůli panice nedokázal pohnout ani brvou, zatímco ta velká, neznámá ruka se ho stále naléhavěji dotýkala a hladila ho.
„Ne, prosím, ne,“ pomyslel si vyděšeně a přivřel oči. Nedokázal zareagovat a cítil, jak mu po tváři sklouzla slza. Opravdu byl vyděšený.
O chvíli později ucítil ruku, která ho chytila za zápěstí a táhla ho pryč. Vzhlédl a zjistil, že zírá na dlouhé černé copánky tančící na silných ramenou zakrytých černou bundou. Jeho černou bundou.
Chlapec se prodíral davem a táhl Billa za sebou. Nezastavil, dokud se nedostali do zadní části autobusu, kde kupodivu byla dvě místa v rohu ještě volná. Zamířil k nim a pustil jeho ruku, aby Bill mohl vklouznout na sedadlo u okna. Pak se posadil vedle něj.
Bill, stále ještě otřesený, se schoulil na sedadle, objal si rukama tělo a s vytřeštěnýma očima zíral před sebe, protože se bál, že se každou chvíli ten hajzl objeví.
„Jsi v pohodě?“ Zeptal se rasta a položil mu ruku na rameno.
Bill měl knedlík v krku, a tak jen zavrtěl hlavou.
„Už je to v pořádku… Mrzí mě, že jsem nezasáhl dřív, ale bylo těžký se tam dostat.“
Černovlásek znovu zavrtěl hlavou, přivřel oči a nechal slzy volně téct. Opravdu neměl důvod se omlouvat, nebýt toho jeho, bůh ví, co by se stalo. Vzlykal a jeho štíhlá ramena se lehce otřásala pod tíhou úlevy. „D-děku…“ pokusil se vyslovit, ale neúspěšně.
Rasta se usmál, položil mu ruku na záda a lehce jej pohladil, aby ho uklidnil. „Není zač.“ Chvíli se zamyslel, a pak dodal: „Mimochodem, jsem Tom.“
„B-Bill…“ vydechl černovlásek a utřel si slzy rukávem mikiny. Věděl, že si zničil celý make-up, a neodvažoval se tomu druhému podívat do tváře, zvlášť když mu srdce tlouklo tak rychle, až měl pocit, že mu chce prorazit hrudník a dostat se do hrudi druhého chlapce, kam patřilo.
„Bill…“ zopakoval Tom tiše. „OK, Bille, rád bych se s tebou seznámil jinak, ale teď už je to jedno.“
Bill přestal vzlykat a zadržel dech. Pochopil to správně? Tom ho chtěl poznat?
„P-promiň…“
Rasta vyprskl smíchy. „Dělám si srandu,“ upozornil ho.
Bill si otřel obličej a lehce pootočil hlavu, když se na jeho rtech objevil malý úsměv. Tom zašátral v kapsách a vytáhl látkový kapesník. „Oh, tady… promiň, že mě to nenapadlo dřív,“ řekl a podal mu ho. „Je čistý, na psí uši,“ dodal s úsměvem.
Bill ho roztřesenou rukou přijal, polohlasně poděkoval a vysmrkal se. „Vyperu ti ho,“ zašeptal.
Tom mlčel, zatímco si černovlásek pomocí malého zrcátka, které našel ve své tašce, stíral z obličeje zbytky rozmazané řasenky.
„Měl jsem strach…“ zašeptal Bill a přikrčil se na sedadle částečně proto, aby přerušil ticho, které mezi nimi zavládlo, a částečně proto, že se potřeboval vypovídat.
„Chápu… Myslím, že se to občas stane, pokud chodíš na tak přeplněný místa, jako je tohle.“
Bill se na něj uraženě zadíval. „Ne, samozřejmě, že ne! Fakt mě nebere, když mě osahávají maniaci!“ Vykoktal vztekle a v rozpacích.
Tomovy oči se rozšířily. „Špatně jsi mě pochopil! Myslel jsem to tak, že… Chci říct, že jsi roztomilý, takže jsem myslel, že se ti to stalo proto… ehm…“
Bill zamrkal a zíral na něj s kompletně šokovaným výrazem, který Tom naštěstí nezachytil, jelikož si upravoval šátek.
Čím si to zasloužil? Musel udělat nějaký obrovský dobrý skutek, když si s Tomem nejen popovídal, ale zjistil, že ho považuje za roztomilého! A to rozhodně nebyla heterosexuální fráze. Žádný kluk by nikdy neřekl o jiném klukovi, že je roztomilý. Nikdy. Nemožné.
To znamenalo dvě věci: buď byl Tom bisexuál, nebo ještě líp homosexuál.
Billovi se chtělo skákat radostí.
„Oh, promiň… špatně jsem to pochopil.“
Tom se usmál a černovláskovi se sevřelo srdce. „To je v pohodě, žádnej problém.“
Bill se otočil k oknu a dotkl se své horké tváře. Nechtěl být moc otravný, jelikož by se Tom mohl zlobit, kdyby rozjel nějakou konverzaci, jako by byli přátelé.
Koutkem oka zahlédl, jak si z batohu vytáhl iPod – nejspíš si myslel, že Bill už nechce pokračovat v konverzaci, i když ve skutečnosti tomu bylo právě naopak.
Takovou příležitost nemohl promarnit. Sebral odvahu do obou hrstí a otočil se. „Tome, můžu se tě na něco zeptat?“
Druhý chlapec, který právě odmotával sluchátka, je odložil, aby mu mohl věnovat veškerou pozornost. Vypadal trochu překvapeně, ale přikývl a Bill se usmál.
Ve skutečnosti to bylo více než jedna otázka. Začali mluvit a nemělo to konce. Mluvili o všem. Zjistili, že mají mnoho společného, přestože vypadali jako dva zcela odlišní lidé. A přestože jejich styly byly úplně odlišné, každý z nich respektoval vkus toho druhého. Oba věděli, co znamená být diskriminován jen proto, že je člověk sám sebou.
Pokaždé, když Tom promluvil, cítil Bill příjemné teplo v žaludku, které se mu rozlévalo po celém těle, a doufal, že rasta cítí totéž, i když věděl, že to by chtěl už příliš. Koneckonců znali se jen krtáce…
„Oh kurva, Bille! Myslím, že jsi přejel svoji zastávku!“ Upozornil ho náhle Tom a vyklonil se z okna.
Bill se prudce otočil a vyjekl. „Do prdele!“ Zaklel. „Jak se to mohlo stát?!“
„Můžeš vystoupit na nádraží, chytit jiný autobus a vrátit se. Nebude vadit, když půjdeš až na druhou hodinu, ne?“ Navrhl Tom a přemýšlel.
Bill se začervenal. Kdyby v klidu souhlasil, Tom by si mohl myslet, že jeho škola je až příliš benevolentní. Nebo si to možná myslel už od začátku. Na druhou stranu, nemohl mu přece lhát.
„No, asi jo…“ připustil a sklopil zrak.
„Co se děje?“ Zeptal se Tom a naklonil hlavu, aby se mu podíval do tváře.
„Myslíš si, že jsem flákač, že? Protože jsem na umělecký…“ zakňučel Bill a cítil se uboze.
Tom na něj zmateně zíral. „Proč bych si to měl myslet? Umělecká škola je fajn.“
Bill polkl. Připadal si tak hloupě, když začal o tak idiotském tématu. „Ale všichni si myslí, že je to škola k ničemu, protože si myslí, že tam jen kreslíš…“
Druhý pokrčil rameny. „Pokud rád kreslíš, tak je to v pohodě. Taky jsem chtěl jít na uměleckou.“
Černovlásek s úlevou zvedl hlavu. „Vážně?“
„Jo,“ potvrdil Tom a zasmál se. „Myslím, že by sis s tím neměl dělat hlavu. Udělají se ti vrásky,“ řekl a štípl ho do tváře. „A zničíš si tu svou krásnou tvářičku.“
Bill se začervenal a snažil se to skrýt tím, že předstíral, že něco hledá v tašce.
Tom mezitím vstal a stiskl tlačítko, aby dal znamení řidiči. Autobus byl nyní téměř prázdný.
„Další vystupuju,“ vysvětlil.
Bill neochotně přikývl a zbývajících několik minut cesty už spolu nepromluvili.
Když autobus začal brzdit, Tom popadl tašku a vstal.
„No… tak se měj,“ kývl na něj rasta a vyskočil z autobusu. Bill ho sledoval, jak jde tím svým rytmickým krokem, jak se mu příliš obrovské džíny otírají o asfalt a batoh mu visí na jednom rameni, směrem k budově nedaleko: byla to strojní průmyslovka.
Pohledný, milý a také chytrý.
Tiše si povzdechl a zkroutil se na sedadle. Ani si nevyměnili čísla, ale měl pocit, že ho brzy znovu uvidí.
Den… to není podstatné – Ve škole
„Určitě se něco stalo,“ prohlásila Katja s nebezpečně povytaženým obočím.
Bill poskakoval dokolečka a hvízdal. „Proč myslíš?“ Zeptal se naivně s obrovským úsměvem na tváři.
„Protože skáčeš od chvíle, kdy ses dostal do školy! Chápu, že máš radost, protože je další školní den u konce, ale co to RÁNO? Už mi to konečně vysvětlíš?“
Bill se vesele zasmál, když spěchal k východu, zatímco Katja se plahočila za ním.
„Jsem šťastný!“
Katja se ironicky usmála. „To mi došlo, Bille. Ale proč?“
Bill neodpověděl, jen vyšel ven a rozhlédl se. Náhle se zastavil a podíval se na místo za bránou doprostřed davu studentů. Jeho úsměv se rozšířil, vykřikl a rozběhl se k bráně.
Katja neměla čas cokoli říct, mohla ho jen sledovat očima.
Viděla, jak se bezhlavě rozběhl a vrhl se do náruče vysokého kluka v extra volném oblečení s černými copánky.
Rasta se trochu naklonil a vtiskl Billovi polibek na rty, ten mu ovinul ruce kolem krku a polibek prodloužil tím, že na jeho rty přitiskl ty své.
Katja překvapeně zamrkala a nemohla uvěřit, co se před ní odehrává. Pak se usmála a zavrtěla hlavou: nakonec měla vždycky pravdu.
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
