autor: Nephilim
Když uslyšel, jak prudce bouchly dveře, hned věděl, jak stráví zbytek večera.
Předpověděl všechno, co se ten den stane, od barvy boxerek, které bude mít na sobě, až po pravděpodobný nešťastný konec. Proto ho nepřekvapilo, že vše proběhlo podle jeho představ.
Mlčky následoval svého bratra, který se po zabouchnutí dveří rozzlobeně posadil na postel a dal si hlavu do dlaní.
Ten den byl pro všechny těžký, ale pro nikoho nebyl tak těžký jako pro Toma.
Bill si vzpomněl na úzkost, s níž bratr to ráno vstal, i když se ji snažil maskovat nucenými úsměvy a stejně nudnými polibky. Ale černovlásek byl jeho dvojče a některé věci prostě cítil.
Posadil se na okraj postele vedle něj a jemně mu položil ruku na rameno. Tom hlavu nezvedl.
„Tome…?“
„Já už tyhle sračky nezvládnu,“ vykřikl náhle rasta, až sebou Bill trhnul. Jeho hlas byl tichý, drsný a… zlomený.
„Tome… Tomi, věděl jsi, že se o tom bude mluvit… Vždyť to bylo po celém světě…“ snažil se mu Bill vysvětlit klidným tónem. To poslední, co chtěl, bylo, aby se jeho bratr cítil špatně, a tak ho musel uklidnit a snažit se to přejít jako něco, čemu se nedá vyhnout, stejně jako všichni ostatní.
„To je mi úplně jedno, Bille!“ Vyhrklo dvojče a rozzuřeně se na něj podívalo. Měl tmavé kruhy pod očima, protože nedávná cesta na Tchaj-wan a s ní spojená změna časového pásma ho rozhodily, a i když byli už nějakou dobu zpátky v Německu, stejně nemohl spát. „Musí si přestat zahrávat s mým životem, MUSÍ PŘESTAT!“ Pokračoval rozčileným tónem, žíly na krku mu zřetelně vystupovaly a tvář mu zkřivil rozzlobený, ale zoufalý výraz.
Bill sevřel rty a sundal ruku z Tomova ramena. V takových případech bylo vždycky těžké najít tu správnou lež, aby uklidnil své dvojče. Bill to musel brát s rezervou, jinak by to všechno jen zhoršil.
Šlo o to, že situace byla choulostivější a o něco vážnější než jindy. Tom byl prakticky ponížen před celou zemí. A nešlo ani tak o to, co psaly noviny, protože ne každý je tak hloupý, aby věřil časopisům, které se snaží získat čtenáře jen tím, že si vymýšlí skandály, ale o to, jak se k němu chovali novináři a moderátoři během Comet. Dvojčata se velmi brzy naučila, že být dospělý fyzicky není totéž jako být dospělý psychicky, a od začátku své kariéry se o tom rok co rok přesvědčovala. Jména všech těch lidí, kteří je využili, aby udělali skandál nebo je zesměšnili, už nepočítali a ani si je nějak přesně nepamatovali. Jasnější zůstaly jen poslední události, které pravděpodobně bolely nejvíce.
„Tome, není to nic, co bychom už nezažili…“
„Ne, Bille, každým rokem je to horší a horší! Ty mrchy, co nás pronásledovaly, celá ta záležitost s bitkou, soudní jednání, které jsem absolvoval, už ani nepočítám a upřímně řečeno, byl bych raději, kdybych je nemusel počítat vůbec! A teď vychází album, zase ten zmatek, rozhovory, fámy, vystoupení, koncerty a další koncerty… a další fámy! A to ani nemluvím o té krávě Paige, která mě sere a neustále mi píše, jestli si s ní nechci domluvit další rande, jelikož Flypside jsou v prdeli!“ V obličeji úplně zrudl, takže se odmlčel, aby popadl dech, a Bill se neodvážil otevřít pusu, protože věděl, že jeho bratr ještě neskončil. „Nejsem zasranej pěšák, ani zkurvenej prostředek k vydělávání peněz!“ Otočil se a zlostně se podíval na černovláska. „To byl opravdu úžasný nápad, říct novinám, že jsme brali drogy, viděl jsi ten výsledek? Kdo ví, kolik fám teď o mně a modrých, zelených nebo žlutých pilulkách vyjde! Proboha, Bille, víš, že čím míň toho těm chlapům řekneš, tím líp. Jak jsi mě k tomu mohl donutit? Jasně, tobě je to jedno, vždycky to nakonec odseru já, ty jsi andílek skupiny!“
Bill se rychle kousl do jazyka, aby mu něco neřekl. Tohle nemluvil Tom, ale jeho vztek a frustrace způsobené tím zatraceným dnem, takže bylo lepší držet hubu, než říkat věci, kterých by litoval – jako Tom. Věděl, že zítra se za ta slova přijde omluvit.
Černovlásek si však uvědomil, že on není tím nejlepším, kdo by mohl své dvojče utěšit. Jak zvláštní.
Vycítil, že Tom potřebuje být sám a možná udusit pár výkřiků v polštáři, a tak vstal.
„OK. Jdu se osprchovat,“ řekl jen, sundal si mikinu a zamířil do koupelny.
Když zavíral dveře, slyšel jen tlumený dopad Tomova těla na matraci.
***
Sprcha byla vždycky nejlepší způsob, jak ukončit špatný den a začít dobře nový.
Bill vyšel z koupelny s ručníkem kolem pasu a vlhkými vlasy. Bylo příjemné je mít krátké, jelikož se tak snížilo riziko, že by mohl onemocnět, kdyby je nechal jen tak volně.
Tom ležel na posteli a ruce měl složené přes obličej, lokty vystrčené a dlaně přitisknuté na očích. Dělával to vždycky, když se chtěl zbavit nějakého nepříjemného pocitu.
Bill byl pravděpodobně jediný, kdo si všiml Tomova nepohodlí. Jeho bratr měl tendenci dělat určité věci, když byl nervózní nebo rozrušený: bezdůvodně se usmíval, kousal se do rtu nebo si jazykem přejížděl po zubech a patře, takže jeho grimasy byly ještě dvakrát vtipnější než normálně.
Moc dobře si pamatoval, že když měl rozhovor pro Vivu s holkou, jejíž jméno si nikdy nedokázal zapamatovat, přejížděl jazykem prakticky všude, kde to šlo, nafukoval a vyfukoval tváře a díval se všude, jen ne na ni, na tu zmiji, která mu položila otázku, které se kytarista celý večer děsil: „Tome, a co ta věc s modrou pilulkou?“
Stud, rozpaky, frustrace. Tom nebyl typ, který by se nechal srazit kvůli nějaké hloupé fámě, ale čeho je moc, toho je prostě příliš, a za poslední rok toho prožil opravdu hodně, než aby jeho hlava unesla cokoli dalšího, aniž by se pod údery ostrého nože nerozpadla na dvě části jako kus ovoce.
Ano, prošel mu jeden z jeho drsných vtípků, ale za jakou cenu?
Tu později viděl jen Bill, když jeho bratr ležel bezmocně na posteli v apartmá příliš velkém pro dva lidi.
Černovlásek si oblékl boxerky a tričko. Věděl, že Tom nemá na sex náladu, i když bylo téměř tradicí, že po výhře jakékoliv ceny to dělali celou noc. Ráno po vítězství na amerických VMA je naštěstí nikdo neviděl, jelikož nikdo nepřišel zkontrolovat, kde jsou a co dělají.
Posadil se na matraci vedle svého staršího bratra, rukou ho pohladil po copáncích a sundal mu černou čelenku.
„Tomi, co kdyby ses svléknul, hm?“ Zkusil to opatrně.
Dvojče nereagovalo, ani se nepohnulo a Bill by řekl, že tvrdě spí, nebýt té strnulé polohy jeho paží.
Vydechl a pohladil ho po hlavě. „Tome…“
Ani tentokrát nedostal odpověď, ale na tom nezáleželo. Věděl, jak se Tom cítí, a chápal to, takže ho dál hladil po hlavě, dokud neucítil něco vlhkého na spánku svého dvojčete.
„…“
Bill neváhal ani okamžik, objal bratra kolem ramen a přitáhl si ho k sobě. Tom mu schoval hlavu do prohlubně krku a nechal dvojče, aby ho k sobě přitisklo a políbilo na jeden ze spánků, který měl mokrý od pár slz, jež nedokázal udržet.
Tom nikdy nebrečel, a to bylo něco, čím se neustále chlubil, protože Bill naopak fňukal kvůli čemukoli, ať už to byl trapný film, nebo něco vážnějšího. Tom byl ten tvrdší z nich, ten silný, hrdina za každé situace a taky ten, který měl vždy připravené řešení.
Pro celý svět byl Tom Kaulitz přesně takový.
Pro Billa byl Tom prostě jeho bezstarostný a křehký starší bratr, o kterého se musel starat víc než o cokoli jiného. Byl láskou jeho života, o kterou musel pečovat tisíci pozornostmi.
„Tome, Tomi…“ zašeptal mu Bill tiše do ucha.
„Jsem unavený…“ řeklo dvojče tupým, přidušeným hlasem. „Jsem unavený z toho, že se mnou jednají jako s věcí… Jsem unavený z toho, co si lidi myslí, jsem unavený z toho, že mě považují za zasranýho pracháče, který prorazil v hudební branži jen díky štěstí… O tohle všechno jsme se neprosili, Bille… Nic z toho nechci, už to nechci…“
Bill přikývl, protože věděl, že Tom potřebuje vylít svoje srdce. „Dobře, Tomi, co chceš dělat?“ Zeptal se a jemně ho pohladil, jako by byl jeho bratr ze skla.
„Chci zavolat Davidovi a říct mu, že už mě tyhle sračky nebaví a že s tím končím!“ Vykřikl o něco hlasitěji, ale jeho hlas se po chvilce zlomil. „Že odjíždím domů a že už nechci do konce života vidět objektiv fotoaparátu!“
Černovlásek znovu přikývl a otřel vlhké stopy na tvářích svého dvojčete. „OK, ale nemyslíš, že ti to nakonec bude všechno chybět? Myslím, že to stojí za to, Tomi. Rád děláš hudbu a rád ji děláš před tolika lidmi. Hudba je odjakživa náš život.“
Tak to bylo vždycky. Dříve nebo později jeden z nich dosáhl limitu a vybuchl, a pak to byl ten druhý, kdo musel minimalizovat ztráty. Potřebovali jeden druhého, aby v tom nelítostném světě přežili, jelikož se do něj dostali jako příliš mladí. Třeba příště bude na řadě Bill, aby svým emocím pustil uzdu, ale věděl, že tady bude Tom, aby ho utěšil.
Potřebovali si navzájem poskytnout dobré důvody, aby dál dělali to, co dělají, aby dál ráno vstávali s úsměvem na tváři, a i když se jim svět bude jednoduše vysmívat, oni ho pošlou do prdele. Nikdy nechápali, jak to dělají Georg s Gustavem, ale pro ně byl ten druhý víc než rodina. Byl vším, ale opravdu vším, co potřebovali.
Když Bill řekl, že si nedokáže představit svůj život bez Toma, bylo to proto, že si život bez něj opravdu nedokázal představit.
Billův život byla hudba, ale ten krutý byznys by ho prostě pohltil a vyplivl zpátky tam, odkud přišel, kdyby tam nebyl Tom, který mu byl oporou. Proto si bez Toma nedokázal představit, že by dělal to, co dělal. Stejné to bylo i s Tomem, který mohl své slabosti ukázat jen své druhé polovině, protože jen ta mu mohla skutečně porozumět. Protože věděl, že by ho nikdy nekritizoval.
Tom se tiše zasmál a Bill se usmál. Tomovy „krize“ měly obvykle tři fáze: vztek, frustrace a překonání toho všeho. Nyní nepochybně vstupoval do třetí a poslední fáze, což znamenalo, že to Bill znovu dokázal.
„Jsem unavený,“ řekl Tom, zavřel oči a přejel řasami po bledém krku svého dvojčete.
Bill se neubránil zachvěni. „To už jsi říkal.“
„Ne, myslím… fyzicky unavený. Chce se mi spát,“ upřesnil rasta. „Pojďme spát.“
„Musíš se svléknout.“
„Nechce se mi,“ odpověděl Tom a odtáhl se od svého dvojčete „Takhle to je taky fajn.“
Bill si otráveně, ale pobaveně odfrkl a natáhl se pro peřinu. Zhasl světlo a místnost byla matně osvětlena pouze měsíčním světlem.
„Jednou to stejně udělám,“ řekl Tom najednou do tmy.
„Co?“
„Jednou to všechno poseru a získám zpět svůj život.“
Bill neodpověděl, jen se přitulil – tentokrát do Tomovy náruče.
„Ty… půjdeš se mnou?“ Snažil se ujistit rasta.
Bill se usmál. Byl Tom vážně po všech těch letech a slibech stále tak nejistý?
„Samozřejmě, Tomi. Skočíš ty, skočím i já, že?“
Tom přikývl, i když ho Bill neviděl, a přitiskl si svoji druhou polovinu blíže k hrudi.
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)