autor: Nephilim
Tom už poněkolikáté obrátil fotografii v rukách. Byli na ní on a Bill, blízko, příliš blízko jako vždycky; Bill měl jednu ruku kolem jeho ramen a Tom měl ruce v kapsách, jako by nevěděl, co s nimi. Vzpomněl si na ten okamžik: Bill tvrdil, že když je menší, bylo by směšné, aby mu Tom omotal ruku kolem ramen, a tak to udělal on, zatímco Tomovi nezbylo nic jiného, než strčit ruce do obrovských kapes.
Ta fotka byla skoro dva roky stará. Nejspíš z Malediv. Byl si jistý, že v té době byli na dovolené, ale měl hlavu trochu popletenou vzpomínkami na všechna místa, která za poslední roky navštívil.
Hvězdy světové úrovně. Opravdu hezký snímek.
Což znamenalo spát každou noc v jiné posteli, neoblékat se do ničeho, co stojí méně než tisíc eur, nemít čas si dojít ani na záchod a skoro nedýchat.
Tom v tu chvíli nedokázal říct jediné pozitivum. Kdykoli byl smutný nebo melancholický, dokázal myslet jen na negativní stránky svého života. V uvozovkách.
Ne, musel uznat, že to mělo i pozitivní stránky. Živit se tím, co miluje, bylo stále to nejlepší, co ho mohlo potkat. Hudba, fanoušci, cestování… peníze. Ano, je zbytečné to popírat, ty také.
Bylo to opravdu skvělé.
Bylo krásné sdílet vše s druhou polovinou sebe sama, každou radost i každou bolest, vždy a všude, společně, spojeni proti světu.
Bylo to hezké, dokud to všechno nezkazil jediným slovem.
Twincest.
Skvělý reklamní tah. David nikdy nebyl hloupý, jinak by se z céčkového boybandu Bed&Breakfast nikdy nedostal až na vrchol společnosti Universal.
Jejich manažer okamžitě projel všechny existující webové stránky, aby zkontroloval jejich úspěšnost, a to, co objevil, mu místo znechucení vneslo do očí zvláštní světlo.
Nikdo z nich nikdy neměl problém cokoliv předstírat. Vždyť i k natáčení videoklipu jste museli mít v krvi nějaké ty herecké schopnosti. A taky tu byl fakt, že po první kabelce od Gucciho se zdálo, že Bill nebude mít nikdy dost peněz.
Aby ho přesvědčil, stačilo Davidovi spojit slova fanservis a peníze.
S Tomem to bylo složitější. Kytarista to nepovažoval za tak skvělý tah a nebyl si jistý, jestli vážně chce předstírat, že šuká svoje dvojče, aby zvýšil prodeje, které – nutno říct – nebyly v té době vůbec špatné.
Nemluvě o tom, že měl pocit, že tenhle výmysl mu kousek po kousku zničí vztah s Billem. Byl to hloupý pocit – jak by se mohlo patnáct let dvojčecí telepatie tak snadno zničit? – ale Tom se naučil věřit svým instinktům víc než čemukoli jinému.
Je jasné, že stejně jako jejich vzhled, chování a texty písniček – ačkoli vždy tvrdili, že jsou nezávislí – se nakonec museli podřídit rozhodnutí nahrávací společnosti.
David vyhrál jackpot. Fanservis se prodával ve velkém.
Kromě obvyklých čtyř namyšlených idiotů, kteří byli všude, zbytek fandomu šílel z každého pohledu, z každého fyzického kontaktu, z každého dvojsmyslného vtipu dvojčat Kaulitzových.
Bill měl škodolibou radost; Tom v noci nespal a myslel na to, že to, co dělají pro fanservis, by mohlo být více přirozené. Po několika měsících se totiž zdálo, že každé Billovo gesto je na milimetr vypočítané, aby vydělalo peníze; přirozenost byla zcela pryč a tehdy se Tom začal cítit přidušeně.
Přesto se to dalo snést. A abychom se vrátili k předchozímu tématu, všechno bylo dokonalé, dokud to Tom nezničil.
Ano, protože zřejmě z obou dvojčat Kaulitzových připadl božský trest za to, co udělali, Tomovi.
Jelikož se nakonec do svého dvojčete opravdu zamiloval.
Po překonání fáze sebenenávisti, mentálního lynčování, tohle nemůžu – jo, ale chci to, není to legální a jsem heterosexuál! – po vždyť je to můj bratr, ale je tak sexy a další věci, které mu nedaly spát spoustu vyčerpávajících nocí, přišlo uvědomění a později to i přijal. Tom Kaulitz byl zamilovaný do svého dvojčete.
Od té chvíle to šlo rychle z kopce. Každý provokativní pohled nebo dotek, který mu Bill věnoval na koncertech, už nebyl důvodem k pouhému nepohodlí, ale k explozivní erekci, kterou Tom musel potlačovat znásilňováním nebohé Gibsonky; kýčovité fráze spojené s intenzivními pohledy, které Bill předváděl při rozhovorech, se nakonec staly opravdovým psychickým mučením pro Toma, který naivně přemýšlel, kolik pravdy se za těmi slovy skrývá. Zkrátka jako každý fanoušek Twincestu.
Pak už se nedokázal ovládnout a to málo, co zbylo z jejich bratrského vztahu, bylo zničeno v den, kdy Tom popadl Billa za zápěstí, zatáhl ho do hotelového pokoje a do tváře mu skoro zakřičel ta dvě slova, která ještě nikdy neřekl. Nikdy, za celý svůj život.
A právě v tom se projevila veškerá naivita osmnáctiletého kluka. Jelikož byli dvojčata, Tom předpokládal, že i Bill musí cítit něco podobného. Třeba si to ještě úplně neuvědomoval, třeba jen potřeboval pomoct, aby to pochopil, ale ten pocit v něm musel být zakořeněn.
Po svém přiznání tedy čekal jakoukoli pozitivní reakci nebo něco takového.
Co nečekal, bylo, že se na něj Bill podívá jako na blázna, praští dveřmi a odejde.
Prostě bum. Konec dvojčat Kaulitzových.
Tom si neustále opakoval, že je idiot. Nikdo nikdy nespočítal, kolikrát přesně, protože to nikdo nikdy neslyšel.
Zvenku muselo všechno vypadat normálně, ale uvnitř měl Tom poprvé pocit, že už s Billem nejsou jako jeden. Vždycky tvrdili, že jsou dvě poloviny jedné duše, ale Bill, aby zůstal celý, si nejspíše vybral svoji druhou polovinu podle obličeje nebo něčeho podobného, což Tom nedokázal.
A po dvou letech, kdy se navzájem ignorovali a mluvili spolu, jen když to bylo nutné, mu zbyla jen jejich fotka, která ukazovala to, čím skutečně byli: bratři.
Tom strávil hodiny pozorováním těch tváří, úsměvů a nejspíše tam ještě nevěděl, co se stane. Přesto už na té fotce byl Tomův úsměv trochu pokřivený, možná proto, že si už tehdy uvědomoval, co udělá a co to způsobí.
Zdálo se, že od té doby uplynula celá staletí. Tom ještě neposbíral všechny kousky sebe sama, ale už tehdy si přiznal, že i kdyby všechny ty kousky měl, stejně by je nedokázal poskládat dohromady, a tak to vzdal. Rozbitá věc, i když je opravená, už nikdy nebude stejná jako dřív. Někdy si však opravdu přál, aby jeho srdce bylo něčím neživým; alespoň by to tolik nebolelo.
Od té chvíle začal být nechutně filozofický. Přemýšlel, že by napsal knihu s názvem: Konec lásky, která ani nezačala. Kdo ví, třeba by se pár výtisků prodalo, například nějakému bláznivému fanouškovi Twincestu.
Zavrtěl hlavou a snažil se vrátit do reality. Den ode dne to bylo těžší a těžší, protože se mu podařilo vytvořit si jakýsi alternativní svět, kde na něj Bill nezíral jako na zrůdu pokaždé, když se potkali, a kde incest byl tou nejpřirozenější věcí na světě.
Ale bohužel byl stále Tom Kaulitz, dvacetiletý kluk se zodpovědností větší než on sám. Zodpovědností, která by se dala vyjádřit dvěma slovy: Tokio Hotel.
Tom tedy vstal z malé pohovky, na které se rozvaloval, strčil si fotografii do kapsy a usmál se na bodyguarda, který ho přišel doprovodit do televizního studia. Bill už tam nejspíš seděl v pohodlném červeném křesle a nechával Natalii, aby dodělala poslední úpravy. Bill šel vždycky před ním nebo po něm. Důležité bylo držet se od Toma co nejdál a dvojče to moc dobře chápalo. Při jejich poslední hádce, kdy už létaly i drahé židle v luxusním pětihvězdičkovém hotelu, mu otevřeně vmetl do tváře, že by klidně mohl seknout s kariérou zpěváka, protože je mnohem lepší herec. Křičel na něj, že kdokoliv jiný může předstírat, že je Bill Kaulitz a že nemá bratra – dvojče. Protože přesně takhle to bylo: Bill a Tom Kaulitzovi už nebyli bratři – dvojčata. Jen na matrice a na nějakém dalším zaprášeném kusu papíru. Byli to spíš dva skvělí herci, kteří se uměli dobře přetvařovat a raději obětovali svůj zdravý rozum než rodinu, kariéru a přátele. Z určitého úhlu pohledu se to dalo pochopit.
Tom si sáhl do kapsy, aby se ujistil, že tam fotka stále je. I když věděl, že neudělal nic špatného, proč měl neustále chuť křičet a rvát si vlasy do krve?
Jako pokaždé si nedokázal odpovědět, a tak si nasadil masku a vyšel ze šatny.
***
Klasické otázky, obvyklé pokusy o flirt ze strany tazatele, klasické obscénní plakáty v publiku.
Pře dvěma lety by se Tom pohodlně uvelebil v křesle a užíval si své těžce vydobyté slávy.
Nyní, když vedle něj seděl bývalý bratr, který se o něj otíral a věnoval mu pohledy jen proto, že to vyžadoval ten požehnaný fanservis, a dusivý pocit, který se stal součástí jeho rutiny poté, co ztratil všechno, na čem mu v životě nejvíce záleželo, se Tom cítil jako ryba na suchu a jen stěží se dokázal soustředit, aby vnímal otázky. Měl si je přečíst před živým vysíláním a připravit si odpovědi, ale nestihl to, a teď toho hořce litoval.
„O Billovi se říká, že je to romantické dvojče a o Tomovi, že je nenapravitelný playboy,“ říkala dívka a trochu přehnaně mrkla na toho druhého. „Ale Tome, ty vážně vůbec nevěříš na lásku? Stalo se třeba něco, co ti vnuklo myšlenku, že láska neexistuje? Snad nějaké zklamání?“ Zeptala se bez ostychu a způsob, jakým si dala nohu přes nohu, jako by říkal: „Pokud jo, tak tě utěším, neboj.“
Tom si odkašlal, na takovou otázku nebyl připravený. Když přemýšlel o svém životě, mohl s klidem říct, že jediný člověk, kterého kdy opravdu miloval, byl Bill, což mu všechno neuvěřitelně usnadňovalo, a zároveň i dost komplikovalo.
Přesto odpověď našel. A stačilo jen pootevřít rty, aby si uvědomil, že ví, jak přesně na tuhle otázku odpovědět.
„Už jsem byl zamilovaný, ale nemyslím si, že někdy budu někoho opravdu milovat,“ řekl a překvapil tím i sám sebe. „Někoho jiného,“ opravil se v duchu a ucítil na sobě Billovy oči. „Láska je opravdu vzácná a krásná věc, ale může být i hořká, pokud to ten druhý neopětuje.“
Z nějakého důvodu i divocí fanoušci v místnosti na pár vteřin ztichli. Bylo vzácné, že Tom Kaulitz pronášel takové úvahy o něčem, co pro něj teoreticky neexistovalo.
Aby přerušil to skoro trapné ticho, Bill přišel s velmi smutnou větou: „Jakákoli podobnost s konkrétními lidmi je čistě náhodná.“ Pak vyprskl smíchy jako husa, když se podíval na tazatelku, která se začala smát s ním.
„Oh, no, myslím, že Bill asi ví, o kom Tom mluví. Chci říct, že před Tokio Hotel jsi měl normální život a určitě jsi měl holky, které…“ a takhle pokračovala, ale Tom už ji neposlouchal.
Ztraceně si prohlížel Billův profil a přemýšlel, kde udělal chybu a proč se ho Bůh – nebo jak ho přejmenoval, ten parchant se svatozáří – rozhodl potrestat právě takovým způsobem.
Tom nevěděl, co všechno by dal za to, aby se jejich vztah s Billem vrátil do starých kolejí, ale věděl, že ať už udělá cokoli, vrátit to nedokáže.
A navzdory tomu všemu do něj byl stále zamilovaný.
Dál sledoval Billa, který mu věnoval ohnivý pohled, jenž naznačoval, že si později promluví o tom, co před chvílí řekl, a že se nejspíš znovu pohádají. Rutina, obyčejná rutina.
Jeden den je člověk v Paříži, druhý den v New Yorku. Jeden den má člověk dvojče, druhý den se vaše duše rozdělí na dvě části a vy se ocitnete bez své nejdůležitější poloviny.
Tom strčil ruku do kapsy a sevřel v ní fotku.
Přesto ho miloval víc než sám sebe. Mohli se ho dokolečka ptát, co by dělal, kdyby se Bill ocitl na okraji propasti, jeho odpověď by byla stále stejná.
Neexistuje žádný lék, protože neexistuje žádná nemoc.
autor: Nephilim
přklad: Lauinka
betaread: J. :o)
