autor: Nephilim
Ahojky všem, je tu další jednodílka. Taková trochu hororově roztomilá. Nejdokonalejší je pasáž, kdy se zpívá písnička, a samozřejmě, překládat text je jedna věc, ale přeložit něco, co by se mělo rýmovat, to je jakože hodně jinej level. Chvilku jsem si nad tím poseděla a doufám, že se to alespoň trochu rýmuje 😀 😀 😀 Jinak ta písnička nemá nějak hlubší význam, Neph k tomu psala, že si prostě našla nějaký songy a básničky a podle potřeby to spatlala dohromady. 😀 😀 Tak si to užijte
Vaše Lauinka
Chlapec otevřel zrezivělou hřbitovní bránu a rychle se vplížil dovnitř. Ze zavrzání starého železa mu naskočila husí kůže. „Kdo mě k tomuhle donutil?“ Zeptal se sám sebe, když procházel mezi náhrobky a pozorně se rozhlížel. Byla příliš velká tma, než aby bylo možné rozeznat něco víc než tmavé tvary, a úplněk na chvíli zastínil zlomyslný mrak. „Máma mě zabije,“ pomyslel si sklesle, oči měl rozšířené strachem a srdce mu hlasitě bušilo v uších.
Proč, sakra, musel přijmout tu hloupou sázku? Moc dobře věděl, že Jennyfer si s ním stejně nehodlá nic začínat, a taky kdo by o tuhle couru vůbec stál? Sázku přijal jen proto, aby nebyl větší srab než Buck, ale když o tom tak přemýšlel, radši ho měl ignorovat a pokračovat v cestě, alespoň by se pak o halloweenské noci neocitl na hřbitově.
Zachvěl se.
Nebyl pověrčivý a ani nevěřil žádné z těch povídaček, které se o Halloweenu vykládají, jako že se tu noc otevřou dveře, které spojují svět živých se světem mrtvých. Hlouposti. Bylo mu deset, takže byl dospělý. Přestal věřit na pohádky, když mu řekli, že Santa Claus neexistuje.
… Proč se tedy vůbec necítil bezpečně?
Podíval se před sebe a uviděl malou mohylu uprostřed hřbitova. Stačilo se tam dostat, vylézt na strom a zamával Buckovi a spol., kteří zůstali venku a čekali na něj.
„Beztak utekli domů, zbabělci…“
Vylezl na malý kopec a zadíval se na velký dub nad sebou. Zblízka vypadal mnohem větší. Jeho matka říkala, že je to nejstarší strom ve městě. Toma to moc nezajímalo, musel na něj prostě vylézt a dokázat, že je opravdový muž. Bez otálení začal šplhat po dlouhém kmeni. Bylo to pro něj docela snadné, protože prakticky od narození lezl na všechny stromy.
Měsíc konečně vykoukl z hustého mraku a ozářil větve stromu, takže Tom uviděl velkou větev přímo nad sebou a chytil se jí oběma rukama.
„Jsem hrdina,“ pomyslel si hrdě.
Najednou zaslechl zlověstné šustění listí nad sebou, i když vítr vůbec nefoukal. Zadržel dech a vzápětí se k nebi vznesl žalostný výkřik. Tom vykřikl, pustil se větvě, spadl dolů a naštěstí skončil na hromadě měkké hlíny u kmene velkého dubu.
Několik minut ležel na zemi a snažil se vzpamatovat ze šoku, když spatřil sovu, jak vzlétla a opustila korunu stromu.
„Pitomý pták,“ procedil skrze zatnuté zuby, posadil se a oprášil si hlínu z trička.
„Ta nebohá sova nemůže za to, že si hraješ na opici a lezeš po stromech, i když to vůbec neumíš,“ zasmál se odněkud hlas a donutil ho se zachvět.
Tom obrátil pohled k nejsvětlejší části kopce a uviděl malého chlapce, který na něj zíral a seděl na velkém balvanu.
Byl hubený, opravdu velmi hubený a skoro to vypadalo, že je nehmotný. Z barev jeho oblečení Tom rozeznal jen černou a byl si prakticky jistý, že to není kvůli tmě – chlapcovo oblečení nejspíše bylo celé černé. Měl krátké vlasy, také černé, s podivnou ofinou spadající mu do obličeje. Usmíval se jeho směrem a jeho zuby se ve tmě leskly jako diamanty.
Tom se s námahou zvedl, jelikož ho trochu bolela záda.
„Do toho ti nic není,“ zamumlal, aby se bránil, ale tak nějak se mu ulevilo, že na tom hřbitově není sám. „Co tady děláš?“
Zdálo se, že černovlasý chlapec o tom chvíli přemýšlí, a pak pokrčil rameny. „Jsem tu kvůli večírku.“
Tom zmateně zamrkal. „Večírku? O čem to mluvíš? Nevím, jestli sis toho všiml, ale jsme na hřbitově.“
Černovlásek se usmál, seskočil z balvanu a přistoupil k němu. Tom instinktivně o krok ustoupil.
„Jak se jmenuješ?“ Zeptal se zvědavě.
„Tom.“ Odpověděl váhavě.
Chlapcův úsměv se rozšířil. „Chtěl bys vidět něco pěkného, Tome?“
Tom přemýšlel, jestli mu chlapec také řekne své jméno, ale černovlásek před ním zůstal nehybně stát, stále se usmíval a čekal na jeho odpověď.
„Co?“
Černovlásek vzhlédl, jako by chtěl něco zkontrolovat.
„Kolik je hodin?“ Zeptal se Toma.
Chlapec zkontroloval své hodinky s pokémony. „Bude půlnoc, proč?“ Tentokrát mě máma opravdu zabije.
„To je dobře!“ Vykřikl a zatleskal. „Tak to za chvíli začne!“
Tom se chtěl znovu zeptat, co tím myslí, ale černovlásek mu jednou rukou zakryl oči. Tom se oklepal: jeho ruka byla ledově studená!
„Co to děláš?“ Vykřikl otráveně a marně se snažil odstranit si z očí ten kus ledu.
Černovlásek nepromluvil a Tom několik minut neslyšel nic než šumění větru, pak se vzduch kolem něj prvně ochladil, a pak náhle oteplil a byl si jistý, že slyší vzrušené hlasy.
Otevřel ústa, aby se znovu zeptal, co se děje, ale najednou už necítil chlapcovu ruku na svých očích a mohl je tak otevřít.
Okamžitě to udělal: kopec byl plný lidí!
„Co se to děje?“
Přicházeli ze všech stran a jeden byl divnější než druhý: někteří měli staromódní oblečení, jiní dlouhé vousy, další podivné klobouky na hlavách.
„Tohle je náš večírek,“ zašeptal mu do ucha černovláskův hlas a Tomovi to přišlo jako závan studeného větru. Kdy se dostal za něj?
Ohlédl se na dav a srdce se mu rozbušilo: někteří z nich se ani nedotýkali země! Vypadalo to, jako by se vznášeli zavěšení asi deset centimetrů nad zemí, a většina z nich měla průhledné nohy! Ucítil na rameni velkou ruku a div hrůzou nenadskočil deset metrů vysoko. Se srdcem bušícím v hrudi a s očima dokořán se pomalu otočil a zjistil, že na něj zírá černovlasý chlapec a velký pán s obrovským kloboukem na hlavě a knírem.
„Vítej, mladý muži,“ řekl mu ten pán a usmál se.
Tom se vykroutil z jeho sevření a ustoupil o několik kroků, protože nevěděl, jak odtamtud zmizet.
Černovlásek k němu přistoupil a natáhl ruku. „Připoj se k nám!“ Řekl s úsměvem.
Kdyby mohl křičet, udělal by to, ale zdálo se, že se mu hlas zasekl v hrdle. Zběsile zavrtěl hlavou, a konečně se mu podařilo dát nohám povel k pohybu. Zadýchaně běžel z kopce a v hlavě mu stále zněly hlasy těch duchů. To nemůže být pravda!
Zakopl o kořen, spadl na zem a poranil si koleno. Ignoroval bolest a krev, která mu vytékala z rány, vstal a trochu kulhal. Musel se odtamtud dostat pryč, a to hned!
Černovlásek sledoval, jak blonďatý chlapec upadl, vstal, zoufale se chytil brány, a pak vyběhl ven, aniž by se obtěžoval ji zavřít.
Musel se smát.
„Kdo to byl, Bille?“ Zeptal se muž s velkým knírem, který se k černovláskovi přiblížil, a i on zíral na malého chlapce běžícího po příjezdové cestě vedoucí ke vchodu na hřbitov.
„Jen malý kluk, pane starosto. Protože mě náhodou uviděl, napadlo mě pozvat ho na náš večírek, ale zřejmě jsme ho trochu vyděsili,“ vysvětlil a zasmál se.
„Ach, ti živí! Baví je napodobovat nás o halloweenské noci, a když pak náhodou někoho z nás potkají, jsou k smrti vyděšení, no nevadí!“ Zamumlal a upravil si klobouk. „Pojď, musíme zazpívat naši písničku.“
Bill spokojeně přikývl a odklusal za starostou s tím, že by mu vlastně vůbec nevadilo si s chlapcem ještě chvíli povídat.
† o 4 roky později †
Tom rychle zavřel skříňku a přehodil si batoh přes rameno. Neušel ani dva metry, když uslyšel zvonivý hlas, který na něj volal. „Tome, počkej!“ Blonďák se s úsměvem otočil k tmavovlasé dívce, která se k němu právě připojila. „Co plánuješ na Halloween? Pořádám u sebe doma party a byla bych moc ráda, kdybys přišel!“
Tom se smutně usmál. Dívka se do něj zamilovala už v první třídě, a jelikož tohle byl jeho poslední rok, bylo mu trochu líto, že její pozvání odmítne už potřetí. Bohužel měl na Halloween rande, které rozhodně nemohl propásnout.
„Omlouvám se, Karin, ale už mám jiné plány,“ odpověděl omluvným tónem.
Dívčina tvář posmutněla a její úsměv zmizel, aby se hned vrátil a rozzářil se.
„To nevadí, chápu to! Možná jsem tě měla pozvat dřív než 31.!“ Odpověděla a předstírala falešnou veselost. „Tak se měj, Tome!“
Chlapec ji trochu smutně sledoval, jak odchází, a pak se vrátil k východu.
†
„Jsi si jistý, že se letos nemůžeš vrátit o něco dřív? Nelíbí se mi, že zůstáváš venku až do svítání, mladý pane.“
„Mami, co to děláš? Čím jsem starší, tím dřív mám být doma? Pokud vím, mělo by to být přesně opačně,“ zasmál se Tom a vybíral si oblečení na večer. Bylo to něco, co dělal jen jednou za rok, ale dnes v noci muselo být všechno dokonalé.
„A co říkají rodiče té dívky na to, že jejich dům bude celou noc plný opilých dětí?“ Naléhala Simone, které se to stále moc nelíbilo. Tři roky chodil Tom na večírky svých spolužáků, a ten halloweenský z nepochopitelných důvodů trval nejdýl. Trochu pozdě si uvědomila, že bude muset svému synovi stanovit určitá pravidla a trochu víc ho hlídat, aby si nemohl dělat, co se mu zlíbí. Vždyť jak žil teď? Čtrnáctiletý kluk bez jakýchkoliv pravidel, který si chodí domů až za svítání.
Dobře, možná trochu přeháněla. Celý rok byl Tom hodný chlapec a domů se nevracel později než o půlnoci. Jen o halloweenské noci zůstával venku o několik hodin déle, možná proto vždy Simone přivřela oko.
„Její rodiče odjeli někam pryč za prací, takže tam bude její teta, a ta s tím nikdy nemá problém.“
Žena se rozhodla přestat s vyšetřováním, protože Tom už měl na ten večer všechno připravené. Ještě nikdy neviděla svého syna tak soustředěně si vybírat oblečení; obvykle vylovil ze skříně nějaké extra velké tričko a první buggy džíny, které našel, a oblékl si je. Jediným náznakem marnivosti, který si neodpustil, byl výběr kšiltovky, která ladila s tričkem.
Jakmile Simone odešla z pokoje, Tom si lehl na postel a přemýšlel o tom, co se tu noc stane.
Stále si velmi dobře pamatoval na své první setkání s Billem. Ano, nedopadlo zrovna nejlíp, ale to jen proto, že byl nedospělé posrané dítě a všechny ty duchy si okamžitě spojil s lidožravými příšerami nebo tak něco.
Druhý den po svém trapném útěku se na hřbitov vrátil, ale chlapce ani ostatní nenašel. Tehdy si myslel, že měl jen nějakou halucinaci, ale mozek mu stále opakoval, že to tak není. Vzpomněl si, že ty lidi viděl, vzpomněl si na Billovu ledovou ruku na svých očích a vzpomněl si na jeho úsměv.
O dalším Halloweenu se náhodou ocitl před hřbitovem a spatřil na kopci světlo. Okamžitě v něm bez zvláštního důvodu vzplanula jiskřička naděje a hned se rozběhl k velkému dubu. Jeho očekávání se naplnilo: všichni ti duchové tu znovu byli a on také.
Nejdřív se omluvil za své chování z minulého ruku – a přišlo mu strašně divné omlouvat se duchovi, nebo co to bylo – a pak si začali povídat. Dozvěděl se, že chlapec se jmenuje Bill a že je to jakýsi duch nebo ztracená duše, a že právě proto má určitou hmotu – což znamenalo, že se ho Tom může dotknout.
Bill mu vysvětlil, že existují různé druhy duchů a že se liší podle hříchů spáchaných v životě: čím více hříchů spácháš, tím více jsi po smrti neviditelný a v nejvážnějších případech také omotaný těžkými železnými řetězy. Bill zemřel velmi mladý, takže jeho duše byla čistá, a proto se jeho tělo mohlo zhmotnit tak, že ho lidé jako Tom – který musel mít nějaký šestý smysl – mohli vidět. Ačkoli mu nikdy neprozradil svůj věk, Tom odhadoval, že mu musí být asi dvanáct, možná třináct. Příčinu smrti se nikdy nedozvěděl a Tom se naučil ochotně přijímat to, co mu Bill tajil.
Černovlásek mu však prozradil, že nikdy s žádným člověkem nemluvil, protože je opravdu vzácné, aby se někdo s takovými schopnostmi narodil, a ještě vzácnější je, aby se někdo živý odvážil o halloweenské noci vstoupit přímo na hřbitov. Tom se cítil nevysvětlitelně šťastný, když se dozvěděl, že je jediným živým člověkem, kterého Bill kdy poznal.
Od té doby chodil Tom každý rok o halloweenské noci na hřbitov a účastnil se svátku mrtvých, kdy se od půlnoci do svítání na hřbitov scházeli všichni duchové, aby oslavili otevření dveří, které spojovaly jejich svět se světem živých.
Tom věděl, že je výjimka potvrzující pravidlo, a stále přemýšlel, jestli ho jednoho dne z toho soukromého večírku nevyhodí jen proto, že není „dost mrtvý“.
Vlastně ho to příliš nezajímalo, alespoň do doby, dokud mohl Billa vidět, i když jen na pár hodin.
V průběhu let přišel na to, že to, co k tomu roztomilému duchovi cítí, není ani přátelství, ani zvědavost, natož strach. Došel k závěru, že se do něj zamiloval. Uvědomoval si, jak hloupé to je, protože on je naživu a Bill je mrtvý, ale i na to existovalo řešení.
Tento Halloween měl ale být jiný, musel být. Tom se mu chystal vyznat své city a navrhnout Billovi způsob, jak být spolu pro případ, že by jeho city opětoval, v což Tom doufal.
Už tak byl neskutečně vzrušený a začal se připravovat na tu magickou noc.
†
Tom dorazil na hřbitov krátce po půlnoci, protože měl potíže nejprve s alibi, a pak s policistou, který nechtěl nechat běhat jen tak po ulici samotného čtrnáctiletého chlapce. Při pohledu na světlo zářící na kopci se okamžitě uklidnil a s rukama zabořenýma do kapes své obrovské mikiny klidně vylezl nahoru. Bylo úžasné, jak dobře se na takovém místě cítil.
Několikrát ho napadlo, jestli to malé světýlko – z něhož se vyklubal malý ohníček hned, jak se dostal nahoru – nemohou vidět i jiní lidé, ale Bill ho uklidnil, že to je další z věcí, které vidí jen lidé s takzvaným šestým smyslem.
Jakmile se dostal nahoru, na rameni mu spočinula velká ledová ruka a lehce jím zatřásla.
„Tome, chlapče! Letos jsi nás opět poctil svou přítomností, co? No jo, no jo,“ srdečně ho přivítal duch s velkým černým knírem.
Tom se zdržel chichotání: na ten staromódní způsob mluvení si nikdy nezvykne.
„Dobrý večer, pane starosto, a příjemnou zábavu,“ odpověděl zdvořile a lehce mu pokynul hlavou, zatímco jeho oči prozkoumávaly dav a hledaly jistého černovlasého chlapce.
Velký duch nejspíše pochopil, koho hledá, protože ho pustil.
„Jestli hledáš toho, koho si myslím, je támhle,“ s úsměvem ukázal před sebe. „Příjemnou zábavu!“
Tom viděl, jak zmizel – doslova – v davu duchů a vydal se za chlapcem.
Seděl na balvanu, kde ho spatřil poprvé, s malým nosíkem nahoru a pohledem obráceným k úplňku, který hřbitov osvětloval. Nezměnil se ani trošičku, stejně jako roky před tím, říkal si Tom. Stejné černé vlasy, stejná ofina do tváře, stejné černé oblečení.
Bill mu řekl, že jako duch samozřejmě nemůže vyrůst ani se převlékat. Přesto byl vždycky překvapený, jak se čas zastavil, když vkročil na hřbitov. Bylo to, jako tu noc, hodiny přestaly tikat a všechno zůstalo nehybně viset mezi těmito dvěma světy.
Ten však dál nezadržitelně stárl.
„Ahoj…“ pozdravil, přišel k černovláskovi a posadil se na velký kámen vedle něj.
Bill nevypadal překvapeně, že přišel, nejspíš ho viděl už od chvíle, kdy prošel bránou. Otočil se a lehce se na něj usmál. Tom doufal, že alespoň tenhle rok se na něm Bill zastaví pohledem na déle než dvě vteřiny, aby zjistil, jak moc se změnil.
Nezklamal ho; Bill na něj skutečně zíral svýma tmavýma očima, lesklýma jako onyx a hlubokýma jako dvě černočerné studny. Viděl, jak k němu natáhl ruku, a připravil se na ledový kontakt, který následoval.
„Jsi… jiný…“ řekl mu černovlásek a jen zlehka se dotkl jeho tváře, jako by se bál, že se rozbije.“
„Vyrostl jsem,“ odpověděl Tom smutně.
„Ano, ale… letos jsi… jiný… tvoje vlasy…“
Tom se rozhodl, že si nechá udělat dredy. Vlastně to rozhodnutí dlouho zvažoval, protože právě kvůli tomu, aby si mohl pořídit svůj vysněný účes, si nechával narůst vlasy už od jedenácti.
„… ale jsem pořád stejný Tom, že?“ Zeptal se se strachem v hlase.
Bill se znovu usmál a přikývl.
„Ty ses nezměnil ani trošičku,“ pokračoval rasta.
Bill se lehce zasmál a ukázal své krásně bílé zuby. „Tome, každý rok říkáš to samé,“ zasmál se pobaveně.
Blonďák pokrčil rameny. „Jde o to, že každý rok to vidím a myslím si, že s každým dalším rokem se vzdálenost mezi námi zvětšuje.“
„Proč to říkáš?“ Zeptal se černovlásek a lehce se zamračil.
Tom si řekl, že teď je ten správný čas mu to všechno říct. Prozradit mu, co k němu cítí, a říct mu, že je ochoten s ním strávit zbytek věčnosti.
„Protože já…“
Za nimi se ozval hluboký hlas ducha. „Je čas zpívat, chlapci. Vstávejte, jde se k ohni.“ Bill beze slova vstal a následoval ducha; Tom si povzdechl a přinutil se udělat totéž.
Řekne mu to později.
Písnička, kterou duchové zpívali o halloweenské noci, nebyla nic náboženského, posvátného ani oficiálního. Znělo to spíš jako ironický popěvek, který se měl lehce vysmívat živým a trochu i mrtvým a uměleckým způsobem oslavit otevření dveří.
Tom se zpěvu nikdy neúčastnil. I teď pozoroval duchy, kteří utvořili kruh kolem ohně, ale neodvážil se stoupnout si do kruhu mezi ně. Nikdo mu to nezakázal z důvodu, že snad není součástí jejich světa, ale Tom měl přesto pocit, že je lepší, když se alespoň v těchto chvílích bude držet dál. Byla to píseň duchů, takže se do toho nepletl. Spokojil se s pohledem na Billa, který zpíval, což bylo více než uspokojivé.
Když se všichni postavili na svá místa, dal starosta znamení a zpěv mohl začít.
Tom viděl, jak Bill otevřel ústa a svorně s ostatními zpíval tu ironickou a strašlivou písničku:
Duchové! Duchové! Dort je tu pro všechny;
Prosím, pane, zde je dort pro duchy.
První kousek pro Pavla, pro Petra je druhý,
Třetí je pro toho, kdo tu s námi není.
V zářivém, smutném měsíčním světle
k nebesům stoupají dvě bílé věže,
kde nad komíny upíři prohání se svěže.
Hrušky a jablka, to vše je dobré ovoce.
Švestky a třešně, srdce radostí zatluče.
Pírko ze sovy, jazyk psí,
Zaplatíš za účet, který tě zabolí.
Uvařte a povařte ten vývar pekelný
Duchové! Duchové! Dort je tu pro všechny!
Duchové se na sebe podívali a ironicky se usmáli, když jim ze rtů vyklouzla ta slova písničky.
Tom už byl na tento rituál zvyklý, ale musel přiznat, že když ho slyšel poprvé, běhal mu mráz po zádech. Proč vlastně? Vždyť to nebylo nic hrozného.
Jakmile zpěv skončil, kruh se rozpustil a všichni duchové se vrátili k oslavě podle svého gusta: byli tu tací, kteří se procházeli po obloze, někteří ze srandy procházeli ohněm, aniž by se spálili, a jiné pro změnu bavilo děsit těch pár zvířat, která na tom ponurém místě zůstala.
Tom se otočil a okamžitě uviděl Billa, jak míří přímo k němu.
„… jsi i o dost vyšší…“ zasmál se Bill a lehce naklonil hlavu na stranu, protože věděl, že to Tom zbožňuje. Než rasta promluvil, znovu se zhluboka nadechl.
„Bille, musím s tebou mluvit o něčem vážném.“
Černovláskův výraz se nezměnil, vlastně se smál ještě víc. „Pro ducha není nic vážného.“
„No, tak se o tom budeš muset přesvědčit,“ popadl ho za ruku a táhl ho davem, aby našel nějaký klidný koutek. Držel Billovu ledovou ruku a přemýšlel, jestli to není jen sen, jestli je opravdu možné, aby ho mohl takhle držet. Možná, že kdyby se otočil, zjistil by, že v ruce drží jen větev nebo něco podobného.
Raději se neotáčel.
Naučil se, že podle dechu člověka se dá poznat spousta věcí. Například, zda je člověk rozrušený, nebo zda je unavený. Co by dal za to, aby mohl vědět, co Bill cítí, aniž by se musel otočit. Jenže Bill nedýchal.
Ucítil osten bolesti v srdci, a konečně našel místo, které mu vyhovovalo. Spadlý náhrobní kámen. Opravdu originální místo pro vyznání citů.
Přinutil Billa, aby se posadil, a sám stál. Takhle alespoň mohl chodit sem tam a ventilovat tak svou nervozitu.
Bill bez výrazu sledoval jeho zmatené pohyby a neřekl ani slovo.
„Bille,“ promluvil pevným hlasem. „Už čtyři roky sem chodím každý Halloween. Víš proč?“
„Protože se ti líbí naše party?“ Zasmál se Bill, pobavený Tomovým vážným výrazem.
Tom zaťal pěsti. Bylo možné, že to Bill nepochopil? Co když k němu necítil to samé?
„Ne. Chodím sem, abych… sakra, chodím sem, abych tě mohl vidět!“ Přiznal a vypustil všechen vzduch z plic.
„A co je na mně tak zajímavého?“ Zeptal se Bill a rychle se na sebe podíval.
Tom si povzdechl a posadil se vedle něj.
„Ty,“ odpověděl. „Ty mě zajímáš. Jsi pro mě… výjimečný. Myslím, že k tobě cítím něco silnějšího, než jsem kdy k někomu cítil. Myslím, že jsem se do tebe zamiloval.“
Tentokrát Bill vyprskl smíchy. „Tome! Jsem duch!“ Smál se dál.
Rasta zůstal vážný. „To je mi jedno. Chci jen vědět, jestli cítíš to samé ke mně.“
Bill také zvážněl a upřel na něj svoje onyxové oči. „Duchové nemají city.“
Tomovi se rozbušilo srdce, ale nevzdal se. „… to není pravda. Kdybys neměl city, nemohl bys… nemohl by ses smát, tvoje tvář by neměla výrazy… nemohl bys dát tón svým slovům…“
Bill si povzdechl, což bylo skoro jako ledový závan větru a Tom se zachvěl: ještě nikdy ho neviděl povzdechnout si.
„Tome, tohle nemá smysl… jsme ze dvou různých světů. Ty jsi živý a já jsem z tohohle světa už dávno odešel…Vyrosteš, zestárneš… A já zůstanu takový navždy, napořád … Copak ty sám nevidíš, že tohle nejde?“
„Našel jsem řešení,“ odpověděl Tom a k Billovu překvapení vytáhl z kapsy velký nůž. Jeho čepel se v měsíčním světle zaleskla. „Stačí, abych zemřel, že?“
„Tome,“ řekl Bill tiše. „Nevíš, co říkáš. Opustil bys svůj pozemský život, rodinu a přátele, abys strávil nudnou věčnost s duchem?“
„Miluju tě,“ odpověděl Tom sebevědomě.
Bill zavrtěl hlavou. Tohle nemohla být pravda, prostě nemohla. Věděl, že k tomu jednou Tom dospěje, pochopil to z toho šťastného pohledu, který mu rok co rok věnoval, když se znovu setkali. Avšak doufal, že tento den nikdy nenastane.
Tomovi bylo čtrnáct, a měl před sebou celý život, kdežto on byl jen malým duchem, který měl před sebou celou věčnost. Kdyby jen Tom věděl, jak moc mu závidí. Vzdát se života bylo šílenství.
Láska, kterou mu Bill mohl dát, byla věčná, nesmrtelná. Kdyby to dovolil, byl si jistý, že by Toma miloval navěky, zatímco rasta by to nikdy nedokázal. Nikdy by nemohl milovat ducha, protože on nebyl opravdový člověk, nemohl by mu být nablízku, když by to potřeboval, nemohl by mu pomáhat, nemohl by se s ním opravdově milovat.
A také Bill věděl, že Tom dříve nebo později přestane na hřbitov chodit. Byl to jen malý chlapec, kterého fascinoval posmrtný život, ale jakmile si najde něco lepšího nebo trochu dospěje, už na hřbitov nepřijde, celý ten absurdní zážitek zařadí mezi „dětskou bujnou fantazii“ a bude si dál žít svůj život. Bill věděl, že ta chvíle je blízko a možná, že tohle byla jejich poslední společná noc.
„Pokud kvůli tomu, co cítíš, začneš toužit po zatraceném životě, pak nikdy neřeknu, že tě miluju.“
„Beru to jako přiznání,“ odsekl Tom naštvaně a dál držel nůž.
Bill položil svou ledovou ruku na jeho a lehce ji odsunul. „Odlož ten nůž, Tome. Odlož ho.“
Na velkém kopci nad městem se objevilo první zlatavé světlo svítání. Bill i Tom se otočili a spatřili první sluneční paprsky.
Tom si povzdechl. Znovu bylo po všem.
Bill pustil jeho ruku.
„Nedělej žádná unáhlená rozhodnutí, Tome. Kdybys zemřel, vyhýbal bych se ti celou věčnost,“ zasmál se. Chtěl vstát a připojit se k ostatním duchům, když ho Tom chytil za ruku.
„Příští rok budu chtít jasnou odpověď,“ řekl rozhodně.
Bill se usmál, pro jednou to nebyl ani sarkastický, ani nijak pobavený úsměv. Tom by si troufl říct, že je trochu i smutný.
„Tak tu buď i příští rok.“
„Cože?“
Silné světlo ho donutilo na několik vteřin zavřít oči, a když je znovu otevřel, zjistil, že je sám. Ruka, která předtím držela tu Billovu, teď svírala vzduch.
Povzdechl si. Takhle to bylo vždycky, ale nikdy si na to nezvykl.
Když odcházel, strčil si ruce do kapes a myslel na Billova poslední slova.
Co tím myslel? Bylo přece jasné, že se Tom vrátí i o dalším Halloweenu, jako několik posledních let, a jak to bude dělat navždy.
Prošel hřbitovní branou a otočil se směrem ke kopci.
„Už jen tři sta šedesát pět dní,“ řekl si pro sebe.
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
