autor: Nephilim
Du bist (Ty jsi)
Alles was ich bin (vše, co jsem já)
And alles was durch meine Adern fließt (a vše, co mi proudí v žilách)
Immer werden wir uns tragen (Vždy se o sebe budeme starat)
Egal wohin wir fahrn (Ať budeme kdekoliv)
Egal wie tief… (Nezáleží na tom, jak daleko)*
Blbost.
***
Tom si znovu přečetl těch pár řádků, které měl před očima, už poněkolikáté, a snažil se v tom šílenství najít smysl. Pečlivě se vyhýbal pohledu na jméno odesílatele, protože to byl jistě ten nejabsurdnější detail celého dopisu. Kdyby věřil v Boha, bral by to jako zázrak, ale Tom už několik let nevěřil v nikoho jiného než v sebe, a tak hlasitě zaklel a hodil zmačkaný papír na zem.
Upozornění jeden den předem. Typický Bill.
Zatímco se snažil nepodlehnout pokušení začít křičet a rvát si vlasy, začal rychle přemýšlet, jak to celé udělat. Jak ho měl, sakra, přivítat? Nebylo to tak, že by byl z jeho návštěvy kdovíjak šťastný. Právě naopak.
A hlavně, jaké přivítání očekával po tak dlouhé době?
Tři roky a ani jeden telefonát, a teď mu poslal dopis – dopis? Žili snad ve středověku? – aby mu oznámil, že mu dva dlouhé dny hodlá přerůstat přes hlavu?
Bill rozhodně věděl, jak lidi mučit. Tom si s lítostí pomyslel, že to vždycky uměl zatraceně dobře, zvlášť když šlo o něj. Ten dopis byl toho dalším usvědčujícím důkazem.
„Jdi do predele, Bille!“ Zasyčel a zíral na zmačkaný papír válející se na koberci v obýváku. Jeho mysl mu neváhala nabídnout lehce sprostou odpověď: Dřív jsi v ní byl ty.
Znovu zaklel, a pak šel uklidit svůj zasraný byt.
***
To, co se druhý den objevilo u jeho dveří, byla rozhodně špatná kopie Billa. Pořád vypadal zatraceně dobře, ale proboha, Tom v něm nenašel téměř nic z Billa, který odešel – a neměl by být překvapený, ale nemohl si pomoct.
„Ahoj,“ pozdravil ho bezbarvým hlasem. Musel zjistit, jak se k němu má vlastně chovat. Bill byl vždycky nepředvídatelný.
Černovlásek ho s lehkou grácií odsunul od prahu, aby mohl vstoupit do haly. Elegantně si sundal velké sluneční brýle a rozhlédl se kolem.
Tom došel k němu a viděl, jak se mračí, pak se na něj konečně podíval. „Ty se vážně neumíš starat o dům,“ řekl bratrovi první větu po třech letech. Jeho hlas se nezměnil, snad jen byl o něco hlubší a chraplavější, spíš jako měl vždycky Tom.
Tom protočil očima. „Taky tě rád zase vidím,“ řekl ironicky a ignoroval Billovu další grimasu. „Tvůj pokoj je pořád na stejném místě, takže myslím, že tam trefíš sám.“ Informoval ho a přešel rovnou k věci, protože mu došlo, že s tímhle Billem žádný dialog neproběhne.
Černovlásek prošel kolem něj po schodech a prohrábl si rukou vlasy, které měl o poznání kratší, než když ho Tom viděl naposledy. Dodávalo mu to mužnější vzhled, nemluvě o tom, že na jeho tváři nebyla ani stopa po make-upu.
Za jiných okolností by se Tom Billovu mužnému vzhledu začal smát. Ale to už byl jiný život.
„Oh,“ vydechl černovlásek a cvakl jazykem ve dveřích svého starého pokoje. „Věděl jsem, že tohle bude ten nejhezčí pokoj v celém domě. Koneckonců, nejspíš to bude tím, žes na něj ani nesáhl,“ poznamenal zlomyslně a otočil se na Toma, který mezitím došel k němu.
Dvojče se na něj podívalo velmi naštvaně. „Jdi do prdele, Bille.“
Skvělý začátek.
***
Kolem oběda si Tom v obýváku četl noviny a čekal, až se uvaří těstoviny. Slyšel, jak je Bill nahoře hlučný, stěhuje nábytek a hází věci do krabic, i když se zřejmě ne vždycky trefil. Celé dopoledne pilně pracoval a Tom se začínal divit, kolik věcí za sebou nechal, když odcházel.
V mysli se mu okamžitě vybavily vzpomínky na dobu před třemi lety, na ono zimní ráno, kdy si Bill sbalil kufry, práskl za sebou dveřmi a odešel.
Očividně si je sbalil špatně.
Přesto do té doby necítil potřebu přijít a odnést si své věci. Od doby, kdy odešel, Tom do jeho pokoje nevstoupil, takže netušil, co tam jeho dvojče zanechalo. Kromě něj, samozřejmě.
Na okamžik ho napadlo, jestli se Bill na balení kufrů jen nevymlouvá a nevrátil se proto, že ho chtěl znovu vidět. Pak by možná měl naději.
Nebo jen dělal z komára velblouda?
„KURVA!“ Uslyšel křik seshora; Billův hysterický hlas mu zazněl v uších a na okamžik byli zpátky v autobuse, na turné, Bill nadával, protože došlo mléko a on neměl v čem topit své cereálie a Tom se smál, protože jeho křik byl slyšet až k lůžkům, kde ještě podřimoval.
Složil noviny a položil je na stůl; s obtížemi se zvedl z měkké kůže pohovky a vydal se nahoru, aby zkontroloval, zda jeho – bohužel – jediné dvojče neumírá.
„Jsi v pohodě?“ Zeptal se řečnicky a opřel se o futro dveří jeho pokoje.
Bill k němu zvedl hlavu, vlasy měl rozcuchané a zlý pohled. „Tvou pomoc nepotřebuju,“ vyštěkl kysele, než se znovu pokusil zvednout dvě krabice naskládané na sobě, které vypadaly dost těžce.
Tom si pomyslel, že by ho klidně mohl nechat ve sračkách, protože se zdálo, že Bill se k němu nehodlá chovat hezky, ale pak si vzpomněl na všechno to duševní týrání, které na gauči prováděl, a rozhodl se, že by mu mohl udělit milost.
„Nech to být, já to udělám,“ řekl pak, přistoupil k němu a snažil se mu vzít z rukou alespoň jednu krabici.
Bill se prudce otočil a krabice mu celou vahou spadla na nohu. „Do prdele!“ Zanadával se slzami v očích a zvedl jednu nohu, aby si promasíroval bolavé chodidlo. Naštvaně se na Toma podíval. „Bože, jdi odsud, nepotřebuju tvou pomoc, zvládnu to sám!“
„To vidím,“ odvětil Tom sarkasticky, stejně zvedl obě krabice a snažil se nedat najevo, že je trochu unavený. „Možná se z tebe stal macho plný testosteronu, ale co se týká síly, jsi na tom o poznání hůř, ať už chceš, nebo ne,“ připomněl mu a klidně zamířil ke schodům.
Bill zlostně zavrčel, ale neodpověděl a jen ho s kulháním následoval.
„Polož je támhle ke dveřím,“ nařídil mu chladně. Tom chtěl udělat, co mu řekl, ale Bill ho zastavil. „Vlastně ne, polož je k těm ostatním.“
Rasta zakoulel očima a znovu zvedl krabice.
„Když o tom tak přemýšlím, tak je radši nech u dveří,“ ozval se Bill znovu a zamračil se.
„Kurva!“ Vykřikl Tom, když už je pokládal k ostatním, které už v hale stály. „Jestli je nutně potřebuješ mít u dveří, tak si je vem a dej si je tam,“ zasyčel nevrle a zmizel v kuchyni.
„To ty jsi mi chtěl pomoct, aniž by se tě o to někdo prosil!“ Připomněl mu Bill, dal si ruce v bok a křičel, aby ho v kuchyni slyšel.
„Neslyšel jsem žádné ‚děkuji‘!“ Zakřičel na něj Tom sarkasticky.
„Protože jsem taky žádný neřekl!“ Připomněl mu Bill a zlomyslně se usmál. „A ani neřeknu! Čekáš ode mě příliš mnoho, zlato.“
Tom vřel skoro jako voda v hrnci. Energicky míchal těstoviny a snažil se udržet, aby se za ním nerozběhl a neudusil své dvojče kuchyňskou utěrkou. „Vlastně od tebe nečekám ani hovno, miláčku. A teď pohni zadkem do kuchyně, jídlo je hotové!“
Podle ticha, které následovalo, usoudil, že Bill stojí rozhořčeně v hale a pravděpodobně zírá na místo, kde Tom před několika minutami zmizel v kuchyni, s vyvalenýma očima a otevřenými ústy. Pak uslyšel těžké kroky, které se blížily, a židli, která zaskřípala o podlahu. Když se otočil se dvěma talíři těstovin v ruce, Bill zíral na nějaké místo vedle sebe, seděl u stolu se zkříženýma rukama a mračil se.
„Jako děcko,“ okomentoval to Tom a postavil mu pod nos talíř s těstovinami.
***
Bill kouřil na malé terase. Podlaha v hale byla teď plná zavřených krabic a Tom se snažil dostat z kuchyně do obýváku. Po obědě – ale ani během něj – toho moc nenamluvili. Tom měl několik otázek, ale byl si jistý, že mu Bill na žádnou z nich neodpoví. Bylo zvláštní, vidět ho chodit po domě jako za starých časů. Tom věděl, že už na to není zvyklý, ale Billova přítomnost mu připadala tak normální, tak správná, že mu to nepřipadalo nijak zvláštní.
A mělo by, protože už tři roky mu nebyl takhle blízko.
Černovlásek se znovu vrátil do domu, prohrábl si vlasy, nedopalek cigarety měl stále mezi rty a ruku v kapse těsných džínů. Kvůli balení se převlékl do domácího, takže na sobě měl jen staré šedé tričko – tak staré, že Tom hádal, že ho našel ve skříni, když balil svoje věcí – vybledlé džíny a na nohou měl černé Conversky. Vypadal jako z osmdesátých let nebo kluk z ulice. A Bill nebyl ani jedno.
„Kde jsi byl?“ Zeptal se ho, když se vrátil z kuchyně, aby odhodil nedopalek.
Bill se zastavil před ním uprostřed obývacího pokoje a povytáhl obočí. „Že by v kuchyni?“ Odpověděl samozřejmě.
Tom se ovládl, aby neobrátil oči v sloup. „Páni, na to bych sám asi nepřišel,“ odpověděl sarkasticky. „Myslím potom, co jsi odešel.“
To byla jedna z otázek, na které se neměl ptát. Bylo to, jako by mezi nimi vyrostla jedna z těch slavných zdí, které Bill vždycky opěvoval ve svých písních. Tom cítil nepřekonatelnou bariéru mezi sebou a tím, co kdysi tvořilo neoddělitelnou polovinu jeho duše.
Celá situace byla při pohledu zvenčí absurdní. Bill tam byl už půl dne a Tom se ho až teď, po třech letech nevědomosti, na něco zeptal.
Dvojčata vždycky tak trochu vybočovala z normálu – docela dost – a ani jednomu z nich to nepřipadalo divné.
„Oh, máš zájem?“ Zeptal se uvolněně černovlásek a předstíral překvapenost, i když nebyl.
„Řekni mi to, pokud chceš.“
Černovlásek zaváhal. „U mámy,“ odpověděl, pak se podíval směrem k terase a zkřížil ruce na prsou. „Zůstal jsem u ní pár měsíců, než jsem si našel byt.“
„Mohl jsi jet do Berlína. Máme tam dům,“ upozornil ho Tom.
„Přesně tak, máme,“ podotkl s úsměvem Bill. „Chtěl jsem dům pro sebe, ne pro nás.“
Tom chvíli mlčel, vstřebával ta slova a hledal nějaký vnitřní airbag, který by ztlumil tu ránu.
„Proč ses nepřestěhoval rovnou jinam?“ Zeptal se nakonec a byl překvapený, že byl Bill ochoten konverzovat.
Nebo ho k tomu tak trochu donutil.
Podle toho, jak černovlásek zavrčel, poznal, že druhá možnost je ta správná. „Necítil jsem se připravený opustit Hamburk.“
„Odjel jsi k mámě do Magdeburku,“ připomněl mu Tom ironicky.
„Ne proto, abych tam bydlel,“ podotkl Bill naštvaně.
„Jo, ale když jsi tam byl, mohl jsi odjet do Berlína, místo toho ses usadil v Hamburku. Proč?“
Bill se vyhnul jeho pohledu a pokrčil rameny. „Hamburk je mi bližší,“ odpověděl smutně a potlačil tu část mozku, která na něj křičela, že Tom je jedním z důvodů, proč se vrátil. Ať se jim to líbilo, nebo ne, byli dvojčata a pro oba bylo těžké být od sebe, ať už mezi nimi byly jakékoli city.
„Každopádně teď už to není problém,“ dodal hned potom a otočil se na Toma. „Stěhujeme se do Frankfurtu.“
Tom si odkašlal, aby zakryl své rozrušení. „Frankfurt? Proč zrovna tam?“ Zeptal se rychle a panika v jeho hlase, kterou se snažil skrýt, ho vyděsila. Bylo to pryč, že? Žil bez něj tři roky, nezbylo nic, že?
Byla to pravda?
„Helen odtamtud pochází a dostala práci ve velké bankovní pobočce. Je to dobrá příležitost pro nás oba, i já bych tam mohl najít nějakou práci.“
„Ty si snadno najdeš práci kdekoliv,“ odpověděl Tom, než se dokázal zastavit. „Jsi Bill Kaulitz.“
Rastovi se při pohledu na malý úsměv, který se objevil na rtech jeho dvojčete, zatmělo před očima. „Bill Kaulitz… jo.“
Zdálo se, že to už nemá velkou cenu. Kdysi bylo toto jméno symbolem pro slávu, peníze a publicitu. Teď už byl jen hvězda, která vyhořela až příliš brzy, stejně jako mnoho jiných. Bylo těžké přijmout, že Tokio Hotel byl nakonec jen meteorit, který zmizel stejně rychle, jako se objevil. Ještě někde existovaly fankluby a fóra, ale už to prostě nebylo ono. Už nikdy to nebude jako dřív.
Bill a Tom na sebe několik nekonečných minut zírali. Nebylo to tak, že by si neměli co říct, jen se zdálo, že není vhodný čas na konverzaci. Měli by se nenávidět, ale jak upřímná může být nenávist dvou lidí, kteří se donedávna šíleně milovali?
Přesto se o to oba hodně snažili a stále to zkouší.
Bill se díval Tomovi do očí a snažil se vzpomenout na všechny důvody, proč ho odstranil ze svého života, a rozhodl se vytvořit si jiný, aby mu do něj jeho dvojče už nemohlo zasahovat.
Tom zíral na svůj odraz v podobě Billa, jeho osobního zrcadla duše, a snažil se vzpomenout si na všechny důvody, proč ho nejprve přinutil odejít, a pak ho jako blázen nedokázal zastavit.
Ani se o to nepokusil.
Ticho přerušil Billův telefon. Černovlásek se probral a vytáhl ze zadní kapsy džínů telefon; zkontroloval displej a jeho pohled roztál. Ve stejnou chvíli se Tomova tvář naplnila bolestí, aniž by s tím mohl cokoli udělat.
„Lásko, jak se máš?“ Zeptal se černovlásek, otočil se ke svému dvojčeti zády a pomalu zamířil pryč.
Lásko, jak se máš?
Kolikrát slyšel tu větu pronesenou tím harmonickým hlasem mířenou jemu? Kolikrát ho samotného napadlo nazvat ho „láskou“, ale nikdy to neudělal? A teď mohla ta žena skutečně zaplnit prázdnotu, kterou v sobě Bill vždycky nosil? Tu prázdnotu, kterou poprvé dokázal zaplnit jen Tom?
Rasta tomu nemohl uvěřit, ale Billův výraz byl tak sladký a šťastný, když telefonoval s dívkou, která se brzy stane jeho ženou, že se mu v srdci udělala malá trhlina.
Kde byl celou tu dobu? Proč se nesnažil získat ho zpět?
A vrátil by se Bill k němu, kdyby to udělal?
„Ano, jsem u Toma doma,“ slyšel Billa vyslovovat jeho jméno, jako by to bylo jméno kohokoliv jiného. „Přijedu zítra, neboj se… Taky se nemůžu dočkat, až tě obejmu.“
Takhle to být nemělo.
Tom se zvedl z pohovky a spěchal pryč, přičemž cítil, jak ho Bill propaluje pohledem, když vybíhal schody. Zavřel se ve svém pokoji a lehl si na postel. Potřeboval být sám a přemýšlet, ale jediné myšlenky, které se mu honily hlavou, nebyly uklidňující.
Takhle to být nemělo.
Ale stalo se, a už bylo pozdě.
***
„Jsi, kurva, génius, to je jasný.“
Bill obrátil oči v sloup a zkřížil ruce na hrudi, gesto, které dělal už ze zvyku.
„Myslím to vážně,“ pokračoval Tom, povytáhl obočí, ukazováčkem a palcem zvedl z černovláskovy postele staré děravé boxerky. „Perfektní.“
„Radši mi pomoz ty věci dostat ven,“ vyštěkl Bill, popadl tašku, která sama o sobě zabírala půlku postele, a odložil ji stranou.
„Oh, takže teď chceš moji pomoc?“ Posmíval se mu Tom a zkřížil ruce. „Tak na to můžeš zapomenout. To ty jsi udělal všechen ten nepořádek,“ kývl hlavou k přeplněné posteli svého dvojčete.
„To bude trvat roky a budu dělat spoustu hluku,“ odpověděl mu Bill a znělo to spíš jako výhrůžka než oznámení. „A jelikož je docela pozdě a já předpokládám, že chceš jít spát bez otravných zvuků, tak mi jistě milerád pomůžeš.“
„Radši bych tě nechal spát se mnou,“ odpověděl Tom tiše a brzy si uvědomil, co řekl.
Billovy oči se rozšířily a zíral na něj jako na blázna, neschopen říct jediné slovo. Od té doby už uplynula celá věčnost.
„Chci říct,“ rychle dodal. „Gauč dole je dost malý a moje postel je manželská. Myslím, že bude lepší pro dnešek zakopat válečnou sekeru.“
„Já nic zakopávat nebudu,“ odpověděl Bill okamžitě a instinktivně o krok ustoupil. „Nebudu s tebou spát.“
Tom zavřel oči a povzdechl si. „Perfektní. Koneckonců, podlaha bude určitě pohodlnější než moje postel. A rozhodně méně zaprášená než ta tvoje postel, protože i když se ti podaří všechny tyhle věci dostat pryč, ty peřiny budou stát za hovno,“ usmál se a zamířil ke dveřím. „Dobrou noc, Bille.“
Tom znal svého bratra tak dobře, že věděl, že by spal klidně i s Yettim, pokud by to znamenalo spát v prostorné a čisté posteli. Vrátil se do svého pokoje a čekal, až uslyší těžké Billovy kroky na chodbě.
Kroky, které uslyšel o necelých pět minut později.
Černovlásek mlčky vklouzl do pokoje, hodil tašku vedle postele a rovnou otevřel skříň svého dvojčete, aby se v ní prohrabal.
„Co hledáš?“ Zeptal se Tom a trochu ho naštvalo, že se mu Bill hrabe ve věcech – prostě to byl jeho zlozvyk a zlozvyků se těžko zbavuje.
„Chci si dát sprchu,“ zamumlal černovlásek a sklonil se nad zásuvkou. „Cítím v nose prach.“
„Župany jsou v koupelně,“ informoval ho Tom a znovu si lehl na postel. Zapnul televizi a rozhodl se předstírat, že mu Bill za necelých čtyřiadvacet hodin nenarušil život.
Bill uprostřed místnosti na okamžik zaváhal, jako by nevěděl, co přesně má dělat, nebo jako by se cítil nepříjemně. Jeho pohled spočinul na posteli, na dvojčeti a na masce lhostejnosti, kterou si Tom mazaně nasadil, aby se před ním chránil.
Mlčky opustil pokoj a zamkl se v koupelně.
Tom uslyšel cvaknutí zámku, povzdechl si, sesunul se na matraci a přitiskl si ruce na obličej. Všechno to bylo tak rychlé, že stěží mohl uvěřit, že Bill ráno zase zmizí.
Vzpomněl si, že tentokrát opravdu opouští město a cítil bolest na hrudi. Pokud chtěl něco udělat, musel to udělat hned. Měl jen jednu noc.
***
Bill vklouzl do pokoje a v ruce svíral měkký bílý župan, který našel v koupelně. Byly tam dva a černovlásek nechápal proč, než si k nim přičichl a zjistil, který z nich je Tomův: neměl v úmyslu obklopit se jeho vůní. Druhý byl bez vůně, takže si uvědomil – s malinkou úlevou, i když by to nikdy nepřiznal – že nepatří žádné z Tomových přítelkyň ani partnerů. A tak si ho vzal.
Posadil se na postel a začal si malým ručníkem vytírat vodu z konečku vlasů. Udělal si na hlavě turban, ale pár pramenů mu jako obvykle spadlo do obličeje. Stejně nebude trvat dlouho, než uschnou. Sehnul se a hledal v tašce čisté boxerky. Vypadalo to, že Tom u televize usnul, a Bill ho nehodlal budit, a už vůbec ne teď, když se chystal svléknout. Vstal a rozvázal si župan; pro jistotu se ještě jednou ohlédl k posteli a zalapal po dechu, když viděl, že má Tom otevřené oči a upírá je na něj.
„Do prdele,“ zasyčel a rychle se otočil v naději, že nestihl nic zahlédnout. Bylo mu nepříjemné se před ním převlékat, a tak si řekl, že nejvhodnějším řešením bude vrátit se do koupelny.
„Nechápu, v čem je problém,“ prohodil Tom a otočil se na bok, aniž by spustil oči z Billových zad. „Už jsem tě nahého viděl.“
Bill se při těch slovech a při vřelém tónu, jakým je Tom pronesl, zachvěl, jako by ho chtěl provokovat.
„To ale neznamená, že chci, abys mě takhle viděl znovu,“ odpověděl suše a rychle vklouzl do boxerek, aniž by si sundal župan. Otočil se, zvedl přikrývku a rychle pod ni vklouzl zády k rastovi.
Tom vypnul televizi a místnost se ponořila do úplné tmy. Otočil se a sledoval Billova záda. Věděl, že dvojče se ani nesnaží usnout, protože ve vzduchu bylo prostě příliš mnoho napětí a Tom rozhodně nebyl jediný, kdo ho cítil. Natáhl k němu ruku a byl v pokušení pohladit ho po rameni, jen aby si uvědomil, že takové gesto by mohlo narušit už tak vratkou rovnováhu, kterou, jak se zdálo, našli.
Bill se držel co nejdál od jeho strany postele a Tom si s lítostí vzpomněl na všechny ty roky, které prospali společně na jedné polovině kompletně propleteni, jako by ta druhá polovina byla zbytečná, protože dvojčata se potřebovala cítit spojená, vrátit se k jednotě, kterou ztratila hned, když přišla na svět.
„Proč ses vrátil?“ Zeptal se nakonec Tom, který už to nedokázal vydržet.
Bill se nepohodlně posunul mezi přikrývkami, aniž by se otočil. „Abych si vzal svoje věci.“
Tom ve tmě protočil očima. „Ne, Bille, myslím to vážně. Proč ses vrátil?“
„Napsal jsem ti to v dopise,“ odpověděl mladší.
„Jen kvůli tomu? Vážně?“
„Mělo by těch důvodů být snad víc?“ Zeptal se Bill ironicky.
„Myslel jsem si to.“
„Myšlení nikdy nebylo tvou silnou stránkou,“ odpověděl Bill lakonicky, v jeho hlase byl cítit lehký sarkasmus, jako by byl ze všeho příliš unavený, než aby se mu dokázal vysmívat.
Tom se nervózně posadil na posteli. „Tohle sis nemyslel, když jsem dokázal vytvořit správnou hudbu k jakýmukoli textu, který jsi napsal, aniž bys cokoli řekl,“ podotkl podrážděně. „Vzpomínáš si? Nebo ses donutil zapomenout i na to? Tak vzpomínáš si, Bille? „Jsi všechno, co jsem já, všechno, co proudí v mých žilách.“
V tu chvíli se Bill také posadil, stejně podrážděný jako on. „Jo, vzpomínám si, OK? Vzpomínám si na všechny ty sračky, které jsem udělal, na všechny ty kecy, kterým jsem věřil, na všechny ty tvoje kecy. Šťastný?“ Vzdorovitě se na něj zadíval, přestože ve tmě toho nebylo moc vidět, a pak si znovu lehl. Oba zůstali zticha, byli tak tiší, že bylo zřetelně slyšet jejich těžké, nepravidelné dýchání.
Pak Bill znovu promluvil a Tomovi znovu puklo srdce.
„Byl jsi vším, čím jsem, a byl jsi vším, co mi proudilo v žilách,“ slyšel Billa šeptat do polštáře, jako by se chtěl raději udusit, než aby ta slova vyslovil.
Poslední, co Bill po těchto slovech uslyšel, bylo dupání rychlých kroků na chodbě a prudké bouchnutí dveří obývacího pokoje.
***
Káva, kterou Tom pil, měla tu nejvíc hořkou pachuť, jakou v životě ochutnal. Nebyl v ní žádný cukr, ale nebylo to kvůli tomu, jako spíše kvůli osobě, která ji připravila.
Bill se skláněl nad dřezem, oplachoval kávovar a svůj hrnek, přestože měl myčku přímo u nohy. Jestli měla být káva a mytí nádobí milým gestem omluvy nebo odměnou za pohostinnost, Tom nevěděl a ani ho to nezajímalo.
Bylo jasné, že Bill nemá v úmyslu s ním znovu navázat jakýkoli vztah, a těch necelých čtyřiadvacet hodin to více než dostatečně dokazovalo. Tom už ho nedokázal přimět, aby změnil názor, a začínal si myslet, že to možná ani není správné. Možná se jen potřeboval podívat na všechno z Billova pohledu a přijmout fakt, že všechno bylo špatně už od začátku. Měl jít prostě ven, najít si holku, oženit se s ní, mít s ní děti, koupit si nový dům, odstěhovat se odsud, zestárnout s ní a umřít.
„Pamatuješ, jak jsme říkali, že spolu budeme žít navždy, i kdybychom si našli přítelkyně? Představovali jsme si dva byty propojené dveřmi, šílenost…“ začal náhle, téměř ztracen v myšlenkách. Napil se kávy a nepřítomně zíral na suky ve dřevě stolu.
Bill přestal mýt nádobí a zatajil dech. Vypnul vodu, otočil se a opřel se o dřez. Chtěl říct, že ano, že si to pamatuje až příliš dobře a že tomu opravdu věřil, stejně jako věřil všemu, co mu Tom řekl, než ho zradil.
Místo toho se zeptal: „Copak? Dneska máme den citátů?“
„Přestaň, kurva,“ vyštěkl Tom. „Přišel jsi sem s vytasenou zbraní, i když jsem ti nic neudělal. Vlastně jsem se dokonce snažil být milý, dokud jsi-“
„Dokud jsem co?“ Přerušil ho Bill, zvýšil hlas a oči mu zaplály. „No tak, Tome, řekni mi, co jsem ti udělal tak špatného, vyčítej mi to. Tak co jsem udělal? Oh, počkej, nasliboval jsem ti hory doly, a pak jsem šel s fanynkou „prožít staré časy“? Oh ne, ten, kdo tohle udělal, jsi ty!“
„Neříkám, že…“
„Neříkáš, že co? Že jsi neudělal nic špatného? Oh, taková maličkost!“ Vykřikl a gestikuloval, jak to dělal vždycky, když byl rozrušený. Navzdory všemu Tomovi chyběla i tato Billova část.
Zazvonil zvonek u dveří. Bill vrhl na své dvojče ohnivý pohled, ústa měl stále napůl otevřená, jak chtěl dál pokračovat v rozhovoru. Šel otevřít dveře stěhovákům a dal jim pokyn, aby naložili všechno z chodby, pak se vrátil do kuchyně, vzal si bundu, kterou měl přehozenou přes opěradlo židle, a oblékl si ji.
Tom na něj mlčky zíral a stále seděl.
Bill se otočil a chystal se odejít, aby si vzal posledních pár věcí ze svého pokoje. Ve dveřích se však zastavil a zůstal stát zády k Tomovi.
„Jestli je tu někdo, kdo to všechno podělal, tak jsi to ty, Tome. Takže se přestaň vrtat v minulosti, vymýšlet staromódní fráze a snažit se ve mně vyvolat pocit viny nebo ještě hůř, chtít po mně, abych obnovil cokoliv z našeho vztahu. Snažíš se zbytečně,“ hláskoval pomalu. Pak, aniž by nechal Tomovi čas na odpověď, vyšel nahoru a vzal si své věci.
Když sešel dolů, chodba byla čistá a po Tomovi nebylo ani stopy.
Ucítil, jak se jeho srdce sevřelo; perfektní, nechtěl se s ním loučit. Udělal to před třemi lety a už se těšil na remake.
Jeho plány se rozpadly, když překročil práh dveří a ucítil, jak ho někdo chytil za zápěstí. Šokovaně se otočil a našel Tomovu tvář, stejně rozrušenou, jen pár centimetrů od své.
„Už tě znovu nenechám takhle odejít,“ vydechl rasta zoufale.
Bill se prudce vykroutil z jeho sevření a snažil se skrýt skutečnost, že se třese. „Naštěstí nepotřebuju tvoje svolení.“
„Ty… ty mě obviňuješ z toho, že říkám a dělám kraviny,“ začal Tom s obtížemi. Přinutil se ke smíchu, hořkému, smutnému. „Podívej se na sebe. Co jsi udělal, Bille? Celé roky jsi mi věnoval celé písně, celá alba, rozhovory, focení… připadal jsi mi úplně ztracený. A co pak? Jak dlouho ti trvalo, než jsi to všechno vymazal, hodinu? Minutu? Možná, že nakonec nejsem jediný, kdo plácá nesmysly, hmm?“
Bill se musel krotit, aby mu nezačal křičet do tváře, že kdyby byl opravdu takové dvojče a milenec, kterého si přál, uvědomil by si, že to celé udělal jen proto, aby se bránil, aby se nerozpadl na milion kousků, a že všechno, co mu kdy řekl, řekl proto, že o tom byl přesvědčen z celého svého srdce.
Nemohl uvěřit, že Tom o jeho slovech pochyboval.
Už si opravdu neměli co říct.
„Nic neřekneš? Takže mám pravdu, všechno to byla blbost… Nech mě v noci o samotě a tak.“ Tom pokračoval a očekával od Billa nějakou reakci, jakoukoli, která by mu dala najevo, že není všechno ztraceno, i když to tak chvíli vypadalo.
Bill zavrtěl hlavou, přehodil si popruh tašky přes rameno a ustoupil o několik kroků.
„Nebyly to kecy, ale…“ odpověděl tiše a už byl napůl venku ze dveří. Ale Tom už nenatáhl ruku, aby ho zadržel. Bill sledoval jeho ruku, jak nehybně spočívá podél těla a vzpomněl si na zcela identickou scénu z doby před třemi lety. Tom se vzdával příliš snadno, nebojoval ani o to, o čem tvrdil, že je pro něj v životě nejdůležitější, a Billa už unavovalo cítit se špatně za oba dva.
Podíval se mu do očí a pomyslel si, že je to naposledy. Chtěl, aby to bylo naposledy.
„Noc skončila, Tome,“ uzavřel, otočil se k němu zády a odešel z jeho domu, odešel od něj.
Tom ho sledoval, jak jde po příjezdové cestě, která ho pomalu odváděla z jeho života, tentokrát už nadobro.
Natáhl ruku, jako by chtěl chytit jeho, ale okamžitě mu mrtvolně padla k boku.
Zavřel dveře, opřel se o ně a sklouzl se po nich zády na podlahu.
Přitiskl si ruce na obličej. Bylo po všem, konec.
Nevěděl, jestli má cítit zlomené srdce, nebo úlevu. Odpověď přišla, když se mu podařilo otevřít třesoucí se rty a promluvit do prázdna.
„In mir, wird es langsam kalt…” (Uvnitř mě začíná být chlad…)*
*text písničky „In Die Nacht“
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
