autor: Meggie
Příchuť č.1: Cigarety
This was never the way I planned
Not my intention
Takhle jsem to nikdy neplánoval
Nebyl to můj záměr
(Katy Perry – I kissed a girl)
Nejsem gay.
Nejsem a není to jen fráze, kterou bych si chtěl snad krýt zadek – v jakémkoli slova smyslu. Je to fráze, kterou říkám proto, jelikož představuje pravdu. Abych byl upřímný, představa, že jsem v posteli s mužem, se mi hnusí. A to docela hodně.
Protože muži jsou v podstatě zvířata připravená udělat cokoli, aby dostala to, co chtějí. Ženy jsou možná sice chytřejší, ale také poddajnější. Žena je tvárná a stačí velmi málo k tomu, abyste ji mohli učinit svou.
A pokud pak nosíte určité jméno – nebo příjmení – je vše automaticky mnohem snazší. Protože, nebudeme si nic nalhávat, nosit příjmení Kaulitz znamená mít k dispozici spoustu nadržených žen, které jsou připraveny udělat cokoli, aby splnily každé vaše přání.
Muž by nic takového neudělal. Protože chlapi jsou mnohem větší kreténi a s mnohem větší hrdostí a při představě, že by si před něčím klekli, by si raději urvali koule. Muži jsou ve skutečnosti i mnohem hloupější.
To je důvod, proč nikdy nebudu mít rád muže. A proč je mám raději jako přátele, než abych na ně myslel, když si ho honím – což by pak, když o tom tak přemýšlím, asi ani nefungovalo, takže by to bylo opravdu zbytečné. Muži jsou tak trochu hloupá zvířata, která se pohybují ve smečkách a loví holky. Tedy až do chvíle, kdy si člověk uvědomí, že potkal tu pravou, tu, která ho snese víc než ostatní, která ho dělá ještě hloupějším, a tak se rozhodne hodit sex, drogy a rock and roll za hlavu a zamknout, co má v kalhotách. Tolik k tomuhle tématu.
Vlastně i ženy jsou v tomto smyslu tak trochu mrchy.
Ale o to tady nejde.
Jde o to, že nejsem gay. A neříkám to proto, abych si tím kryl zadek. Říkám to jednoduše proto, jelikož vím, že to tak je.
I když se líbání s chlapci stalo jakousi rutinou. Ale hej, je mi osmnáct, je jasný, že se v mém uvažování objeví i nějaké nesmysly.
Říkal jsem, že muži jsou hloupí. A myslím, že do celkového obrazu dokonale zapadám. Rád bych byl výjimkou, ale ve skutečnosti jen potvrzuji pravidlo.
***
Ve skutečnosti jsem velmi hloupý člověk. A nejen proto, že spadám do mužské kategorie, to ne. Jsem muž, kterému ještě přitěžuje několik dalších nezanedbatelných faktorů.
Abych to řekl tak, jak to je, není normální začít považovat svého bratra za atraktivního. A ještě nenormálnější je začít přemýšlet o tom, jak toho bratra dostat.
Dá se říct, že je to zkrátka blbost a hotovo. A že s mým mozkem je něco opravdu velmi špatně. Něco nefunguje správně.
Protože nevím, jak jinak si vysvětlit, proč mě stále přitahují pěkný kozy. Ale když si musím vyhonit, myslím na něj.
Jsem živoucí nesmysl a dokazuju to čím dál víc.
Chci říct, nejsem gay, ale když jsem se ocitl tváří v tvář možnosti uvést do praxe naprosto šílený nápad – který může konkurovat absurditě zamilovanosti do mého bratra – dvakrát jsem se nerozmýšlel.
Někdy si říkám, že kdybych byl holka, bylo by to mnohem snazší. Pak si vzpomenu, proč tolik miluju být muž – ano, i přes všechny uvedené nedostatky, protože můžu šukat, aniž bych do toho příliš zatahoval srdce – protože jak víme, ženy jsou vždycky strašně vlezlé, citlivé a emocionální a ihned se pro nic za nic zamilují – a taky se rád vyhýbám těm otravným dnům periody – a můj bože, stále si pamatuju matku, která po mně v těch zatracených pěti dnech najednou požadovala, abych si pamatoval, že ponožky se hází do koše na špinavé prádlo, a ne k nohám postele.
Každopádně být ženou by bylo snazší, pokud jde o oslovení jiného muže. Protože v tomhle směru mi to s klukama moc nejde.
Nebo alespoň… jsem si to myslel.
Pak jsem zjistil, že univerzální jazyk pro balení funguje stejně. A tím začalo mé období rozporuplnosti.
Období, které rozhodně nepopírám.
Jenže všechno má svůj důvod.
Dokonce i to, že se teď nacházím na další nechutně nejednoznačné diskotéce a že už víceméně vím, co mě čeká. Nějaký neznámý buzerant, který se bude dožadovat, abych ho dostal do postele, což se nikdy nestane. Protože jsem rozporuplný, ale ne masochista. A skutečnost, že můj zadek je objektivně nedotknutelný, neznamená, že můžu dostat zadek někoho jiného.
Ne jen tak ledajakého buzeranta.
Mého bratra, možná…
Říkal jsem to. Jsem hloupý. Patřím do mužské kategorie. Je mi mizerných osmnáct. A jsem rozporuplný. Co se ode mě dá čekat?
***
Ivan je objektivně absolutně nemužné jméno. Nebo to tak možná vidím jen já, jelikož mi to tak vyhovuje. Nemám tušení.
Vím jen, že je to přesně to, co jsem hledal.
Fyzicky není nic moc. Můj bratr je zkrátka objektivně hezčí, přitažlivější a prostě všechno. A neříkám to proto, že jsem do něj zamilovaný. Říkám to proto, že to tak objektivně je.
Jelikož jsem muž, rozpoznat krásu jiného muže není snadné. Takže když to říkám, znamená to, že to myslím vážně. Nebo že je tahle úvaha součástí dalšího rozporu v mé hlavě.
Ale jestli o jeden více nebo méně, už nehraje žádnou roli.
Každopádně ten chlap není vůbec atraktivní. Není moc vysoký, není nijak zvlášť stavěný, není vtipný a nemá absolutně žádný vkus pro módu. Zkrátka je to jedinečný záporný faktor, takže se dá s jistotou říct, že se mi nemůže líbit.
Ale to nevadí.
Zajímá mě jen to, co je v těch rtech.
Věděl jsem, že to bude ten pravý, hned jak jsem ho uviděl. Kouřil, v ruce stále držel krabičku cigaret, prostě jen to a všechno ostatní – tedy to, že je to nějaký sráč – šlo stranou.
Kouřil Marlboro light.
Kouřil cigarety mého bratra.
A to jsem si nemohl nechat ujít, protože přesně z tohoto důvodu jsem do St.Georg šel. Jelikož jsem hledal někoho, kdo má na rtech tu specifickou chuť.
Protože to je přesně můj cíl a jediná věc, kterou mohu udělat.
Jak jsem říkal, nejsem gay. Ale to, že ho můžu políbit, je jediný způsob, jak můžu ochutnat to, co by mohlo přesně odpovídat chuti rtů mého bratra.
A to je příležitost, kterou si nemohu nechat ujít.
***
Právě proto jsem začal dělat kompromisy se svým egem, se svou sexuální orientací, se vším.
Už teď si uvědomuji a dochází mi, že ne, dívat se na mého bratra, jak se svléká, a považovat ho za vzrušujícího, není normální, ale dostat se do bodu, kdy si myslím, že ho mohu nahradit nějakým teplým debilem, je snad ještě horší. Přesto se mi to nezdá jako špatný nápad. Vždyť můj bratr kouří ty odporné cigarety, ne?
A můj bratr je kluk.
Takže abych ho mohl políbit, aniž bych ho opravdu políbil, a mohl tak dál žít šťastně, aniž bych musel utéct do Malajsie nebo se odstěhovat někam, kde by přijali ubohého masochistického idiota, musím najít nějaké okliky.
Dnes večer je mou oklikou Ivan. Ten chlap, který se mnou mluví už hodinu, myslí si, že je vtipný, a vypráví mi o tom, co studuje. Myslím. Ne, že bych ho moc vnímal, myslím, že jsem se ztratil po první čárce.
Ale já tu vlastně nejsem proto, abych s ním mluvil. V žádném případě ne. Říkal jsem, že o tenhle druh zkušeností nemám zájem.
Ivan se opře o opěradlo pohovky, než mě znovu začne pozorovat, jako bych byl vzácné zvíře. Je to trochu trapné, s dívkami to není stejné. U holek je OK, když se na mě takhle dívají… ale kluci…
Každopádně si na to začínám zvykat.
Ivan není první, abych tak řekl. Dostávám se do toho. A jakmile se do toho dostanu, není to tak těžké.
A zlepšuju se, vážně.
Chci říct, že když si vzpomenu, jaké to bylo poprvé, divím se, že jsem nedostal pěstí do obličeje a pořádně nakopáno do koulí. Místo toho jsem se přimkl k někomu, jehož jméno si ani nepamatuji, ale jehož chuť alkoholu nemohu dostat z hlavy kvůli Bloody Mary, kterou právě vypil.
Ani tehdy jsem neměl žádné pochybnosti, když jsem ho uviděl.
Ani ve chvíli, kdy se okraj sklenice dotkl jeho rtů.
Měl být můj, stejně jako Ivan.
I když Ivan, stejně jako ti před ním, mi byl naprosto ukradený.
***
Pravdou je, že představa, že to všechno dělám, se mi stále trochu hnusí. Teprve potom přijdu domů, lehnu si na gauč, popadnu ovladač a začnu sledovat nějaký náhodný pořad. A netrvá dlouho a přijde můj bratr, rozespalý, rozcuchaný a rozkošný.
A ve chvíli, kdy si sedne vedle mě, ve chvíli, kdy se o mě otře, ve chvíli, kdy se stane vším, co vnímám, ve chvíli, kdy se ten pitomý sval v mé hrudi začne sám od sebe hýbat, ve chvíli, kdy všechno zmizí a zůstane jen on, si uvědomím, proč to musím dělat.
Uvědomuji si, že ano, existuje konkrétní důvod, proč právě teď oslovuji toho muže, náhodně vylosovaného z balíčku možností, s jasným záměrem ho políbit.
Protože nemůžu políbit svého bratra.
Ale musím mít ty rty. Musím je ochutnat. Musím vědět, co nemůžu mít, a nějak to dohnat. A tohle je jediný způsob, který jsem našel.
Tak jsem tady, s jistými rozpaky a jistým znechucením chytám Ivana za bradu a přitahuji si ho blíž. A pak zavřu oči a nechám všechny ostatní smysly, aby se rozvinuly. Pootevřu rty, zatímco do mě proniká chuť těch cigaret, omamuje mě a hledá si své místečko v mé mysli, abych na ni ani v budoucnu nemohl zapomenout. Abych tu chuť našel znovu zítra, až přede mnou nebude Ivan, až přede mnou bude jen můj bratr.
A můj bratr bude to jediné, co budu vnímat.
A tak nechám svůj jazyk vklouznout do jeho úst, aby se do těch mých nesmazatelně otiskl každý výtažek z té zasrané cigarety.
A se zavřenýma očima, s chutí tabáku mezi rty, s rukama toho chlapa, který mi přejíždí po zádech, mě ovládne iluze, že jsem s někým jiným.
A když se od něj odtáhnu, stále v rozpacích, ale spokojený s tím, co jsem zjistil, s hrůzou si uvědomím, že nejsem jediný, koho to všechno uspokojuje. Protože v mých kalhotách je určitě něco, co se snaží upoutat pozornost.
Seru na hormony, seru na hloupost, seru na to, že jsem muž, a seru na to, že je mi osmnáct.
A ano, také na rozpory, které mě s oblibou tolik přivádí k šílenství.
***
Když za sebou zavírám vchodové dveře, snažím se držet iluze, že před sebou nenajdu stát svého bratra. Ale vím, že je to jen sen. Protože můj bratr může klidně spát, ale když přijdu domů, musí být něco v jeho smyslech, co ho donutí se probudit. Je to něco zatraceně otravného, protože ve chvíli, kdy ho najdu stát před sebou v těch jeho příšerných úzkých teplákách a jednom z těch příliš těsných triček, budu se cítit strašně provinile.
Provinile za každou sračku, kterou udělám.
Provinile, protože jít hledat jeho rty na úplně cizím člověku není normální.
Provinile, protože… protože jsem idiotský kretén, který moc dobře ví, že ho tyhle moje neustálé noční útěky zraňují, protože nenávidí být sám a ještě víc nenávidí mě, že ho opouštím kvůli něčemu, co bere jako náhodné šukání.
I když ve skutečnosti nešukám.
I když ve skutečnosti jen chodím na určitá mizerná místa s jediným úmyslem, abych ho na pár chvil mohl mít v podobě nějakého cizince.
Rozvalím se na gauči a popadnu ovladač. Stala se z toho určitá znepokojující rutina. Vím, že kdybych šel rovnou do postele, nemohl bych usnout, dál bych se převaloval mezi prostěradly a zavíral oči v naději, že budu moci znovu ochutnat bratrovy rty. Přestože rozhodně nejsou jeho.
Trpím rozpory, říkal jsem to.
Bloudím mezi programy jako bolestná duše a nemusím čekat dlouho, než ke mně dolehne známý zvuk bratrových kroků.
„Tomi?“ Zamumlá ospalým hlasem.
Otočím se, abych se na něj podíval, dokonale si vědom toho, co před sebou najdu.
Moje osobní neštěstí.
Moje nejvroucnější touha.
Přijde blíž a posadí se vedle mě.
Musel si před spaním mýt vlasy, protože vůně jeho šamponu je nezaměnitelná a naplňuje vzduch kolem něj.
„Nevrátil ses tak pozdě,“ zamumlá a úkosem se na mě podívá.
Pokrčím rameny a znuděně sleduji obrazovku televize. A pak se ke mně ten hlupák přiblíží, vklíní hlavu mezi mé rameno a krk a začne se uvolňovat, jako by chtěl takhle spát.
„Proč si nejdeš lehnout?“
„Otravuju tě?“ Zamumlá naštvaně.
Jestli mě otravuješ?
Jdi do prdele, Bille, určitě nemáš ani ponětí, co mi způsobuješ.
Lehce natočím obličej, abych na něj lépe viděl, a lehce se usměju. „Jistěže ne,“ zamumlám, než udělám další blbost a zadívám se na jeho rty.
A jsem totální kretén, vážně. Protože některé věci prostě chci.
Protože by mě zajímalo, co mají ty rty, ta ústa, více, než ta, která jsem našel v těch klubech. Ve srovnání s chutí z Marlboro light.
A já jako hloupý idiot zírám na tvar jeho rtů, na drobné našpulení, které vykreslují, na plnou růžovou barvu zvýrazněnou tenkou vrstvou balzámu.
Tyhle rty nikdy mít nemůžu, protože nejsem takový blázen, abych v ně doufal.
Ale nemohu si pomoct a ztrácím se v nich. Pozoruju jejich křivky a představuju si, jak je zakrývám svými vlastními, jak je koušu a vychutnávám, jako by to byl obzvlášť chutný kousek dortu.
… a můj bože, vím, že jsem v těchto chvílích patetický, ale nemůžu si pomoct.
Už jsem se zmínil, že je mi teprve osmnáct a jsem plný rozporů?
autor: Meggie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
