autor: Ghostie
Poté, co Tom snědl pár soust z Billova sendviče, zabalil ho a klidně sledoval hru z jejich ne zrovna ideálního místa na lavičce. Členové kapely už tu nebyli, jelikož nyní seděli společně na tribuně, a Tom se vnitřně ušklíbl, když Bill navrhl, aby se tam vrátili i oni. Tomovi se ta myšlenka příliš nezamlouvala, ale také věděl, že jeho strach je iracionální, a nechtěl kvůli tomu Billa o něco připravit. Vstali, vyhodili prázdný kelímek a pytlík od chipsů a přešli přes dráhu na tribunu. Tom si strčil malý zbytek Billova sendviče do kapsy a pocítil na rukou chlad, zatímco si Bill neustále psal s nějakým kamarádem.
„Pojď,“ řekl najednou Bill, a konečně chytil Toma za ruku. „Mrkneme se na Allie.“
Tom si nebyl jistý, kdo je Allie, ale stejně šel s ním. Když se však přiblížili, poznal ji; Tom věděl, že je to jedna z Billových kamarádek, která hulí. Zamračil se; bylo nešťastné, že ji dokázal popsat jen takhle, ale ve skutečnosti o ní nic jiného nevěděl. Byla hezká, i když Toma odrazovaly obrovské tunely a piercing v nosní přepážce. Piercingy mu nevadily, ale ona vypadala příliš atraktivně na to, aby takhle zkompromitovala svůj obličej.
„Uh, chci cigáro,“ zakňourala Allie, když se posadili, a podívala se přímo na Billa. Tom se zadíval na hru, moc se nebavil, ale byl ochotný zůstat kvůli Billovi. Bylo to lepší než být nahoře na tribuně, usoudil, ale stále to nebylo ono.
„Na mě se nedívej, já žádný nemám.“
„Mám krabičku. Půjdeš kouřit se mnou?“ Tom na sobě ucítil oči a zaslechl: „Chceš kouřit?“ Tom otočil hlavu a uviděl, jak se na něj zvědavě dívá, jako by si nebyla jistá, co si o něm má myslet, ale Bill se náhle postavil, čímž mu znemožnil jakoukoli odpověď.
„Vlastně… John si s námi chtěl popovídat. Uvidíme se později, Allie.“ A pak už Bill zase táhl Toma až nahoru na tribunu. Tom se cítil zmatený a vyděšený, což nebyla dobrá kombinace.
„Uh,“ řekl a vlastně si nebyl jistý, proč Bill své kamarádce tak okatě lhal.
„Tohle mě prostě štve,“ zabručel Bill, a když už byli z doslechu, zpomalil a proplétal se davem kluků bez triček a pyšných rodičů. Bill se vykašlal na schody a začal stoupat přes lavice.
„Co?“
„Protože se tě zeptala, jestli chceš kouřit. Já nevím. Prostě… mě to štve.“ Bill po Tomovi střelil pohledem, vypadal opravdu naštvaně, a Tom se na něj jen pobaveně podíval.
„Mohl jsem… prostě říct ne.“ Tom to stále nechápal. Bill si povzdechl, vzal Toma za ruku a dovedl ho k hornímu rohu tribuny. Tomův žaludek se zkroutil. Fuj.
„O to nejde. Je to… já nevím. Prostě předpokládala, že budeš chtít, a pak to řekla takovým tím povýšeným způsobem, jako že ‚sakra, tenhle pozér bude kouřit moje cigára a já už ho pak nikdy neuvidím‘. Jakože, haló, ne všichni na světě kouří.“ Bill se svalil na tribunu a objal si kolena.
„Chápu,“ Tom se posadil vedle něj a mávl na Nathalii a její kamarády. Podíval se na Billa a pak mu prohrábl vlasy. „Díky.“
„Za co?“ Bill zvedl hlavu a Tom se na něj usmál.
„Dáváš na mě pozor,“ strčil do něj loktem Tom. „To je v pohodě, klidně se můžeš poflakovat se svými kamarády, když budeš chtít.“
„To, že kouřím, ještě neznamená, že chci kouřit pořád.“ Usmál se Bill a podepřel si bradu dlaní a nepřerušil s Tomem oční kontakt.
Tom se zmateně dotkl své tváře a pozvedl obočí. „Mám něco na obličeji?“
„Ne.“ Billova tvář byla ve světlech stadionu bledá a jeho dlouhé řasy vrhaly stíny na vysoké tváře. Tom si přál, aby šli někam, kde by nebylo tolik… světla. Zdálo se mu podivně zvrácené, že vidí Billa jasně jako ve dne, když je devět hodin večer. „Jen se dívám.“ Bill uhnul pohledem a zadíval se na své boty, schoulil se do klubíčka a objal si nohy, které si přitiskl k hrudi. Tom pozvedl obočí a automaticky se natáhl, aby mu stáhl mikinu.
„Tak roztomilí,“ poznamenal někdo, kdo si sedl vedle Toma. Byla to Nathalie. Tom pokrčil rameny; zdálo se, že lidé nejsou zvyklí vídat náklonnost mezi kluky, dokonce tak nenucenou jako mezi Tomem a Billem, ale Tomovi na tom nepřišlo nic zvláštního. „Nepřidáte se k nám?“ Zeptala se, když získala Tomovu pozornost. „Netrucujte tady.“
„My netrucujeme,“ odpověděli Tom i Bill současně. Tom se usmál a přejel rukou po Billových zádech. „Jen si povídáme,“ dokončil.
„O čem?“
„O ničem,“ odpověděl Bill a vstal. Jeho hlava zmizela v záři světel stadionu těsně za ním a Tom popadl jeho ruce, aby si pomohl na nohy.
„Je tu moc světla,“ postěžoval si nečinně.
„Tak pojď s náma,“ vyzvala ho Nathalie a Tom pochopil, že k nim přišla jen kvůli tomu. „Dneska večer jdeme všichni k Jacobovi.“
„Uhm…“ Tom nechtěl říct ano. Věděl, že budou pít a on skončí znuděný, osamělý a střízlivý.
„Prosím, Tome. Nikdy s náma nikam nechodíš.“
„Uh…“
„Bille, i ty jsi pozvaný.“
Jako by to byl pokyn, Bill vykročil vpřed a objal Toma kolem pasu. „Jasně,“ řekl. „Ale jen když půjde i Tom.“ Položil Tomovi bradu na rameno, pevně se k němu přitulil a Nathalie se rozzářila.
„Vy dva byste byli ten nejrozkošnější pár,“ poznamenala svým obvyklým nadšeným tónem. Nathalie byla stejně blonďatá jako oni. „Tak pojďme, jdeme, ne?“
„Počkej, Tom ještě neřekl, jestli jde.“ Bill naklonil hlavu a tázavě se na Toma podíval. Ten se trochu ošil; Bill musel vědět, že se tam bude jen pít, a to Tom nechtěl.
„Zítra musím do práce,“ řekl Tom neurčitě a pohlédl na oba přátele. Směnu měl ale až odpoledne a cítil se hrozně provinile, že lže, ale tohle prostě nebyla jeho parketa. Vlastně asi nechápal, proč chce, aby přišel; na takových večírcích s ním moc zábavy nebylo.
„Aww, to je na hovno.“ Povzdechla si Nathalie a podívala se směrem k partě. „Tak nevadí. No, my už půjdeme, tak ahoj, lidi.“
Bill se od Toma odtáhl a oba kluci se postupně se všemi z party objali. John znovu chytil Toma za zadek a snažil se škemrat o polibek s výmluvou, že se prakticky celý večer bavil jen s Billem, ale Bill mu vynadal a odstrčil ho. Ostatní se toho chytli a obvinili ho, že je až příliš majetnický vůči někomu, s kým se „jen přátelí“, což vedlo k tomu, že Bill všechny odstrčil a naštvaně zamířil pryč. Tom, ačkoli byl trochu unavený z toho, jak ho všichni kritizují, se cítil pobaveně a po odchodu celé party se vydal Billa hledat. Ten však nedošel daleko; byl ve vedlejší sekci, opíral se o zábradlí na samém vrcholu tribuny a málem Tomovi způsobil infarkt. Bez ohledu na kohokoli, kdo by je mohl vidět, se Tom rozběhl kupředu, chytil Billa kolem pasu a donutil ho dostat se nejméně o dvě lavice níž.
„Tome, co to sakra děláš?“ Bill zněl spíš překvapeně než naštvaně.
„Chceš se zabít?“ Vyprskl zběsile Tom. Bill se na něj podíval, jako by mu narostla další hlava. „Jen, jen si ze mě dělej legraci, ale drž se dál od okraje. Vlastně, pojďme sledovat zápas tam dole…“
„Tome…“ zasmál se Bill, a to ho trochu uklidnilo, byl rád, že jeho naštvání na přátele z něj už nejspíše vyprchalo.
Když si uvědomil, co udělal, rychle pronesl: „Promiň.“
„Za co?“
„Jsem tak trochu neurotik, co se týká výšek a blízkosti okrajů. Nechci vypadat jako blázen, jen… Prosím, už to nedělej.“ Tom se na něj přes rameno omluvně usmál, ale Bill nevypadal příliš uraženě.
„Okay,“ uchechtl se Bill a vedl Toma po tribuně dolů. Věnoval mu pohled přes rameno, přičemž se ušklíbl. „Hej, nechceš odsud vypadnout?“
„A kam?“
„Nevím. Prostě… jen pryč od lidí.“
„Jsem pro,“ řekl Tom dychtivě, a konečně cítil úlevu, když slezli z obrovské kovové konstrukce tribuny.
Bill se znovu zasmál. „Jsi tak roztomilý, Tome.“
„Je roztomilé, že se k smrti bojím výšek?“ Zeptal se tiše Tom. Znovu se přiblížili k piknikovým stolům a Bill se na jeden z nich posadil a stáhl si Toma na klín.
„Ne. Jsi prostě roztomilý.“ Vydechl Bill. „Předtím jsi tak nevyšiloval, a to u okraje byla spousta lidí.“
„Jo, no… ty jsi ty.“
„A? Všichni ostatní jsou taky tvoji kamarádi.“
„Jo, ale… byl bych smutný, kdybys zemřel kvůli nějakému strašlivému pádu z tribuny. Oh, nechci o tom mluvit,“ zakňučel Tom a znovu se mu udělalo špatně.
„Okay,“ zašeptal Bill, jeho teplý dech Toma polechtal na zátylku a on se zachvěl. „Nebudeme.“
Zatímco se k sobě tulili, vysloužili si podivné pohledy učitelů, které spokojeně ignorovali. Bill vypadal extrémně spokojený s rukama kolem Tomova pasu a hlavou opřenou o Tomovu lopatku, přičemž si neodpustil poznámky na Tomův kostnatý zadek, až po slova chvály, jak krásně hřeje. Tom mu drze připomněl, že ve skutečnosti je živý tvor, a Bill ho místo odpovědi štípl do boku. Pak si Bill postěžoval, jaká je zima, a tak mu Tom nabídl, aby šli k němu.
„Ne,“ zamumlal Bill a začal stahovat ruce z Tomova pasu. „Měl bych jít domů nebo se moje nevlastní matka posere.“
„Jo?“ Tom vstal a chytil Billa za ruce, aby mu pomohl na nohy. Bill se postavil a znovu si stáhl rukávy, pak si ovinul ruce kolem pasu a zachvěl se. Takový drobeček. „Pojď, odvezu tě domů.“
Černovláskovy prsty se vkradly do Tomovy dlaně, a pak se mu přitulil k boku. Přitiskl se k němu, aby přijal co nejvíce tepla, když mlčky přecházeli přes studentské parkoviště. Tou dobou již odcházelo i několik dalších studentů, ale nevěnovali Tomovi a Billovi pozornost. Tom našel své auto a odemkl ho, pobaveně sledoval, jak Bill poskakuje z nohy na nohu, když otevíral dveře. Tom rychle nahodil motor a zapnul topení, pak rovnou vyjel z parkoviště.
„Uh, přísahám, že se za poslední dvě minuty ochladilo snad o deset stupňů. Podívej, venku jsou mínus tři,“ ukázal Bill štíhlým prstem na ukazatel teploty, a pak si strčil ruku mezi nohy, aby ji připojil k té druhé. „Brrr.“
„Příště vezmu deku,“ poznamenal Tom a poté, co to řekl, o tom začal opravdu uvažovat.
„Skvělý nápad. Je to dobré na mazlení,“ pochválil ho Bill povzbudivě.
Auto se postupně zahřívalo, když Bill navigoval Toma k jeho domu. Tom se cítil trochu nesvůj, když vjížděli do čtvrti naproti zchátralému Kmartu, o němž věděl, že nemá dobrou pověst. Byla to žumpa chudoby a kriminality, což byl pro Toma těžko pochopitelný pojem, protože bydlel jen pět minut odtud v podobném domě, ale v mnohem hezčí čtvrti. Tom Billa vysadil před ošklivou šedivou tváří desítky let starého činžovního domu a okamžitě mu nabídl, že ho doprovodí ke dveřím. Už jenom to, že se nacházel v blízkosti takového místa, v něm vyvolávalo jeho věrnou paranoiu.
„Takže se uvidíme v pondělí,“ řekl Tom Billovi, když vyklouzl z auta, a snažil se, aby to neznělo tak znepokojeně, jak se cítil. Bill se zastavil, podíval se dolů a prohrábl si kapsy, než vytáhl nenápadný černý flip-phone s přívěskem Spongebob.
„Dej mi svoje číslo, musím s tebou chodit častěji,“ nařídil a podal Tomovi telefon, aby do něj naťukal svoje číslo. Tom to udělal, podal mu ho zpátky a řekl mu, aby mu později napsal. „Napíšu,“ slíbil Bill a naklonil se do auta, aby Toma objal, a trochu se k němu přitiskl. Tom ho stiskl a opřel se do sedadla, když Bill z auta vyklouzl.
„Dobrou,“ zavolal za ním Tom, jako by tím chtěl Billa udržet v bezpečí ještě o něco déle. Bill mu to oplatil a zavřel za sebou dveře.
Tom počkal, až Bill zmizí za dveřmi, a pak vyjel na ulici. Pomalu projížděl čtvrtí, byl poněkud nervózní, dokud nevyjel na jednu z hlavních silnic, která byla dobře osvětlená a víceméně bez aut. Tom se přiblížil ke svému domu jen o několik bloků dál a zaparkoval na malé příjezdové cestě. Vešel dovnitř přes garáž a poté, co pozdravil rodiče, kteří v obývacím pokoji společně sledovali nějakou kriminálku, vyběhl nahoru, aby se převlékl do pyžama a šel si lehnout. Přitom si do klína přitáhl notebook; jeho rodiče nebyli bohatí, ale mohli si dovolit levný desetipalcový notebook, který rodina „sdílela“, ačkoli Tom byl jediný, kdo ho používal, ale věděl, že rodičům to nevadí. Měli ještě jeden stolní počítač, který používali pro e-maily a příležitostné surfování, takže jim nechyběl.
Byla jen jedna věc, kvůli které Tom notebook pravidelně používal a kvůli které byl rád, že je jeho vlastní, což si uvědomil, když otevřel e-mail. Facebook, YouTube – na těch věcech mu nezáleželo. Byl to jeho blog, kde Tom trávil většinu času.
Tři nové zprávy, všiml si a zvědavě otevřel první z nich. Na svém blogu nechával zveřejněnou svou e-mailovou adresu a heslo, aby se jeho čtenáři mohli přihlásit a anonymně zanechat své problémy. Tom zkopíroval text z prvního e-mailu a vložil ho do nového dokumentu v Poznámkovém bloku, pak si ho několikrát přečetl, aby ho mohl vstřebat. Většinou, když Tom večer kontroloval e-maily, přečetl si je, vyspal se na ně a ráno je i s odpověďmi odeslal, ale v poslední době měl po začátku školy jiný rozvrh a naposledy se k nim dostal ve čtvrtek odpoledne.
Milý Tome,
podvedla jsem svého přítele. Opravdu mi na něm moc záleží, ale šlo to nějak pomaleji, než jsem chtěla. Nechtěla jsem ho podvést! Prostě se to stalo, a teď toho neskutečně lituju. Miluju ho a nechci mu ublížit. Nemůžu mu to říct, ale cítím se tak strašně provinile. Co mám dělat? Přemýšlela jsem, že se s ním rozejdu, ale to by vůči němu nebylo fér. Pomoz mi!
S pozdravem,
Zmatený zbabělec
Tom ohnul prsty, shrbil se nad malou klávesnicí a napsal odpověď. Problém byl docela jednoduchý; zdálo se, že dnes večer bude mít lehkou práci. Zdálo se, že jeho poradenský blog Dear Tom trochu upadal; první rok byl Tom rád, když dostal jeden dotaz denně, ale pomalu získával další čtenáře, až se plošně rozšířil a on začal dostávat tři až pět dotazů denně. Nebylo to moc, ale kdyby se návštěvnost opět zvýšila, mohlo by to teď, v posledním ročníku, být trochu náročnější. Poradenský blog měl od konce druhého ročníku, a i když většina studentů v posledním ročníku polevila, ten Tomův byl zaručeně nejtěžší ze všech. Chodil do pěti AP tříd, žádal o stipendia nalevo i napravo, a ještě se snažil stíhat mimoškolní aktivity a při své práci na částečný úvazek se snažil stíhat i veřejně prospěšné práce.
Milý zmatený zbabělče,
pokud se ve tvém vztahu nedějí věci tak, jak bys chtěla, nejlepší bude, když si o tom s přítelem promluvíš dřív, než se takové věci stanou. Pokud uvažuješ o tom, že se s ním rozejdeš, mohla bys mu rovnou říct, co se stalo, a nechat ho, aby se rozhodl, jestli bude chtít ve vztahu pokračovat, nebo ne. Nedělej tak důležité rozhodnutí za něj. Pokud ho miluješ, pak si rozhodně zaslouží vědět, co se stalo. Zdravý vztah musí být postaven na upřímnosti. Řekni mu, co se stalo, a slib mu, že až budeš příště chtít víc, řekneš mu to a promluvíš si s ním o tom, místo abys to dusila v sobě. Nenech se zastrašit, pokud se bude zlobit. Ujisti se, že ví, jak jsi upřímná. Hodně štěstí!
S pozdravem,
Tom
Toto byl nejčastější typ otázky – rada ohledně partnerů. Tom předpokládal, že je to proto, že se neobtěžoval zvolit pro svůj blog pseudonym, a tak na něj dívky hrnuly dotazy ohledně mužů, jelikož nebylo mnoho kluků, kteří by měli blogy s poradentstvím. Tomovi to nevadilo, protože rád pomáhal lidem.
Po zodpovězení posledních pár otázek je Tom všechny zveřejnil spolu s obrázkem roztomilého zvířátka, aby čtenářky trochu rozveselil. Tom měl uloženy stovky roztomilých a veselých obrázků, citátů a videí a snažil se každých pár dní nějaký spolu s otázkami zveřejnit jako poděkování svým čtenářům. Bylo to trochu kýčovité, ale byl to pro něj způsob, jak se ujistit, že jeho čtenáři vědí, že mu na nich záleží. Poté, co příspěvek zkontroloval, aby se ujistil, že jeho pravopis i formátování jsou bezchybné, Tom zavřel notebook, zastrčil ho do zásuvky nočního stolku a uložil se ke spánku.
***
O víkendu napsal Bill Tomovi jen dvakrát; v sobotu se ho zeptal, co dělá, ale Tom byl v práci, a tak mu to po několika hodinách napsal, ale na oplátku dostal jen „oh, ok“. A jelikož měl strach, že by pro Billa mohl být trochu otravný, kdyby ho později rušil, tak to nechal být.
V pondělí se věci vyvíjely normálně jako vždycky. Tom už byl zavalený domácími úkoly, projekty a hodinami v komunitě, takže nemyslel na nic jiného než na to, jak ten den přežít. Oběd byl osvěžující úlevou, dokud si Tom neuvědomil, že si zapomněl zabalit svačinu a musel utratit kapesné za oběd ve škole. Doufal, že ho kamarádi trochu pobaví a možná mu dovolí, aby si z jejich obědů, ačkoli ho koupený oběd nijak nenadchl, trochu ukradl. Tom se rezignovaně posadil naproti Julii, jediné, která momentálně seděla u stolu; tak nějak doufal, že si oběd kupují všichni, takže zjistil, že se jeho možnosti, jak dostat něco od ostatních, značně zmenšily.
„Ahoj,“ řekl nevýrazně a zvedl vidličku, aby ji zapíchl do jídla před sebou. Údajně to měly být lasagne.
„Uh…“ Tom se podíval na Julii a viděl, jak těká očima kolem a je naprosto napjatá; dívala se všude možně, jen ne na Toma. „Promiň, ale nemůžu se s tebou bavit, Tome.“ Julia prudce vstala, popadla svůj oběd a se sklopenou hlavou svižně odešla. Tom ji sledoval, nechápavě a zmateně, dokud si nevšiml, že si naproti němu sedají kamarádi a snaží se upoutat jeho pozornost.
„Co se děje?“ Zeptal se Georg a Tom sebou trhl. Snažil se vymyslet, co by mohl na Julii říct, aby ji urazil; nebyli zrovna blízcí přátelé, ale ve škole spolu dost často mluvili, a když ji Tom viděl naposledy, vycházeli spolu dobře.
„Uh, nic,“ odpověděl Tom automaticky, ale nakonec si to rozmyslel. „Chci říct, co se děje s Julií?“
„Jak to myslíš?“ Gustav se zeptal tím svým ostýchavým, ale pronikavým způsobem, který si dokonale osvojil. Byl tichý, ale vnímavý, a to tolik, že lidi kolem sebe znepokojoval. Naopak Georg byl pravý opak; podivínský, vědou posedlý milovník videoher, který se raději protloukal životem.
„Když jsem si k ní sedl, řekla, že se se mnou nemůže bavit a odsedla si. Nechápu to. Říkala vám něco?“
Přímý pohled, který spolu sdíleli, potvrdil, že ano. Vypadalo to, jako by se beze slov dohadovali, kdo mu to řekne, až nakonec zvítězila Gustavova tvrdohlavost a Georg se podíval na Toma a opatrně řekl: „Ona si myslí, že jsi gay.“
„Cože?“ Zasmál se Tom. „Okay, myslí si, že jsem gay. Tak proč se mi teda vyhýbá?“
Nastala chvíle nepříjemného ticha a Tomův úsměv zmizel.
„To jako vážně?“
Oba přikývli.
„Já… nechápu to.“ Tom se na oba dva podíval a cítil se naprosto rozpolceně. Nic na tom nedávalo smysl. Nenapadlo ho, že by Julia… „Počkat a teď vážně, ona se se mnou nechce bavit, protože si myslí, že jsem gay? Proč si to vůbec myslí?“
„Ty vole, viděl ses vůbec s Billem na tom fotbalovém zápase?“ Řekl Georg tiše a lehce se naklonil dopředu, jako by to bylo tajemství. „Chci říct, kruci, i já mám pochybnosti.“ Georg se na něj vyčítavě podíval a Tom se snažil pochopit, o čem to mluví.
„Ale… já ne… na tom přece nezáleží, ne?“ Tomovi přátelé opět zmlkli, když se na oba díval a dožadoval se odpovědi. „Že ne?“ Zopakoval.
Právě když Georg otevřel ústa, aby odpověděl, Gustav vyhrkl: „Homosexualita je hřích, který Bůh odsuzuje, a v to já věřím.“ Když to říkal, na Toma se nedíval, pak však k němu zvedl oči a na tváři se mu objevil stín viny. „Omlouvám se.“
Překvapený Tom se přistihl, že najednou stojí na nohách a zvedá tác s obědem. „Za své přesvědčení by ses neměl omlouvat,“ řekl chladně, rozzuřený jeho pokrytectvím. Tom se cítil otupělý šokem z toho nepříjemného zjištění a strnule se odlepil od svého obvyklého stolu, aby se najedl někde jinde, s někým jiným. Tom se rozhlédl po hlavách svých vrstevníků v naději, že mezi spolužáky najde nějakou známou tvář, a opravdu doufal, že mu jeho nepatrná popularita zajistí někoho známého. Zdálo se být poněkud příhodné, že první, koho zahlédl, byl Bill.
„Ahoj,“ řekl Tom, když přišel k Billovi, který seděl na klíně jedné dívky z druhého ročníku. Bill vzhlédl, vykřikl: „Tome!“ A okamžitě se vrhl Tomovi kolem pasu, aby ho stáhl na hromadu.
„Ho… počkej… můj tác…“ Tác víceméně úspěšně přistál na stole a po dalším pošťuchování, se dívka zpod nich vykroutila.
„Co se děje?“ Zeptal se Bill a přitulil se k Tomovým zádům, jako by to nebylo nic neobvyklého. Ostatní u stolu, kteří je pozorovali, se znovu vrhli do hovoru.
„Ehm, já, měl jsem chuť se k tobě připojit.“ Zkusil Tom a s nulovým úspěchem máchal rukou, aby mohl popadnout vidličku, zatímco Bill měl ruce obtočené kolem Tomových.
„Jaký jsi měl víkend?“ Pokračoval Bill a pustil Toma, když si uvědomil, že ze sebe dělá hlupáka, jak se snaží dosáhnout na vidličku. Tom mu poděkoval a váhavě se zakousl do lasagní. Chutnaly jako… nic. Tom ale předpokládal, že nic je lepší než něco, a tak si do úst vložil další sousto.
„V pohodě.“
„Nebyli jsme spolu.“
„Ne, to nebyli.“ Tom se trochu zavrtěl a zeptal se: „Můžu si, ehm, sednout?“
Bill se pod ním zavrtěl a řekl: „Možná jo, ale jen když se budu moct pořád tulit.“
Tom si odfrkl. „Samozřejmě.“ Odtáhli se od sebe a Tomův zadek dopadl na plast, když se Bill posunul na vlastní židli. Bill se pak opřel o Toma, který si konečně pořádně prohlédl svého mazlivého kamaráda. Bill měl na sobě opět mikinu s kapucí a úzké džíny a Tomovi chyběly všechny ty barvy a šmrnc, které byl zvyklý na něm vídat. Možná je to jen tím chladným počasím, usoudil Tom.
„Tohle asi nejspíš naštve moje kamarády,“ poznamenal si pro sebe, když se Bill ovinul kolem Tomovy volné paže jako liána.
„Co? Tak si k nim jdi klidně sednout… prostě to sveď na mě.“
„Ale ne, tak jsem to nemyslel.“ Tom si skousl spodní ret a pak řekl: „Myslí si, že jsem gay.“
„A?“ Bill si položil bradu na Tomovo rameno a on na sobě ucítil jeho oči. Měl pocit, jako by byl pod drobnohledem.
„Jo, přesně tohle jsem si říkal.“ Povzdechl si Tom a podíval se na Billa. Obočí měl svraštělé a jeho oči vypadaly v tlumeném světle jídelny temně. „Julie se se mnou odmítla bavit a odešla od našeho stolu a Gustav mi oznámil, že homosexualita je hřích.“
„A to je špatné,“ odtušil Bill. Tom zavrtěl hlavou, podíval se zpátky na svůj tác a neochotně si strčil do úst další sousto bez chuti.
„Je,“ rozhodl se. „Já nevím. Já nemůžu… já nevím.“ Tom zavrtěl hlavou; rozhodl se, že se svými falešnými přáteli se vypořádá později. Právě teď bylo na programu mazlení a Tom ho potřeboval o něco víc, než si byl ochoten připustit.
autor: Ghostie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
