Stadium Lights 3.

autor: Ghostie

Víceméně jednomyslně se dohodli, že po škole půjde Bill k Tomovi domů. Vlastně o tom ani nemuseli nijak diskutovat a Tom už brzy kráčel přes parkoviště, lehce nedočkavý a trochu se strachem, že se o Billovi dozví víc. Jeho den se ani po obědě nijak nezlepšil a doma ho čekaly nejméně dvě hodiny domácích úkolů, které se pravděpodobně protáhnou na čtyři kvůli věnování pozornosti teenagerům, ale i tak mu stále zbývalo zhruba pět hodin na odpočinek a načerpání sil. V pondělí naštěstí nepracoval, takže to bude jen on, Bill a videohry. Nebo cokoliv, co bude chtít Bill dělat; Tom si nebyl jistý, jestli je typ na hraní videoher. V každém případě byl Tom rád, že stráví čas s někým jiným; celý den si v hlavě přehrával reakce svých přátel. Pokaždé, když o tom přemýšlel, cítil se z toho frustrovaný, a tak se rozhodl, že nejlepší bude celou tu věc ignorovat, dokud nebude připravený si o tom s Georgem a Gustavem promluvit.

Tom odemkl auto a hodil batoh na zadní sedadlo, pak zvedl hlavu a ohlédl se přes rameno v naději, že uvidí Billa, jak se k němu blíží. Na parkoviště se hrnuli studenti vyšších ročníků a za nimi se rýsovala Westminsterská střední škola. Byla to obrovská škola se třemi patry, čtyřmi křídly a téměř třemi tisíci studenty. Nad obrovskou cihlovou budovou se táhla šedivá obloha, která hrozila deštěm, a Tom doufal, že si Bill pospíší. Znovu se podíval na studenty, ale rychle odvrátil oči, když náhodou zachytil Georgův pohled, když kráčel ke svému autu. V tu chvíli si Tom všiml Billa, jak přechází parkoviště z druhé strany. Tom na něj zamával, a pak konečně naskočil do auta, zastavil se a v polstrovaném sedadle se uvolnil, pak se naklonil a otevřel dveře spolujezdce.

„Kde jsi byl?“ Zeptal se zvědavě, když Bill hodil batoh do prostoru pro nohy a nastoupil dovnitř. Tom řídil vcelku velké SUV, ale i tak bylo poněkud komické vidět Billa, který byl samá ruka samá noha, jak se snaží s grácií dostat dovnitř.
Když Bill zavřel dveře, Tom pochopil odpověď na svou otázku dřív, než Bill stihl odpovědět, a okamžitě nastartoval, aby spustil ventilaci. Nechtěl, aby jeho auto smrdělo kouřem.

„Potřeboval jsem cigaretu,“ řekl Bill. „Většinou si ji dávám cestou domů. Doufám, že ti to nevadí…“ Tom se podíval do zpětného zrcátka, ale teď už odcházelo až příliš mnoho studentů. Povzdechl si a zapnul CD přehrávač; teď už budou muset počkat, až odjedou autobusy.
„V pohodě,“ řekl Tom a kousl se do jazyka, aby si odpustil poznámku, že Bill použil slovo „potřebovat“. Cigarety nepotřeboval – ale Tom slíbil, že mu nebude kázat. „Líbí se ti Adema?“ Uvažoval nahlas, než vůbec nějakou hudbu pustil. Nebyl si jistý, jakou hudbu má Bill rád, a jestli vůbec zná Tomovy oblíbené kapely.
„Jejich poslední album bylo dobré,“ přikývl Bill a Tom tedy stiskl tlačítko play.
„Přesně tohle album mám,“ usmál se. „Jaké další kapely máš rád?“ Ztlumil hlasitost o několik stupňů, aby ho slyšel.
„Většinou Indie rock.“ Bill sevřel prsty kolem lemu mikiny a tvářil se zamyšleně. „Teda ne proto, že bych se snažil být hipster, ale prostě se mi to líbí. Nemám rád přeprodukovaný rock a nemám rád uřvaný nebo tvrdší věci.“

Tom přikývl, opřel se do sedadla a podíval se na sbírku cédéček, kterou měl připevněnou na stínítku. „Mám rád hlavně alternativu,“ řekl nepřítomně, a pak se znovu zadíval na provoz v naději, že se vyhne další konverzaci.
Většinu cesty k Tomovi domů panovalo trapné ticho, a když ne trapné ticho, byla to trapná konverzace. Tomovi se ulevilo, když vjel na příjezdovou cestu a mohl jít dovnitř; nějak si představoval, že jakmile vystoupí z auta, bude to lepší. Bill poněkud ztichl, když si vzali nějaké občerstvení a utábořili se před televizí; Tom tam zapnul History Channel a Bill to úplně ignoroval a raději se schoulil k Tomovu boku. Zdálo se, že fyzická blízkost rozptýlila všechny rozpaky, a Tom vsunul volnou ruku do Billovy a lehce ji stiskl.
„Vážně se ti líbí tyhle věci?“ Zeptal se nedůvěřivě. Měl na mysli historický pořad, na který se dívali.
„Myslím, že je to zajímavé,“ bránil se Tom stydlivě a hladil palcem Billovy prsty. Zamyšleně zvedl Billovu ruku, a pak si ji položil na koleno. Billova ruka vypadala sama o sobě jako zázrak; jemná bledá kůže, dlouhé prsty a lesklé černé nehty. Tom si povzdechl. „Asi se svým kamarádům nemůžu tak úplně divit,“ přemýšlel nahlas a cítil, jak Bill pohnul hlavou proti jeho rameni.

„Jak to myslíš?“
„Chci říct, já bych si o sobě taky myslel, že jsem gay,“ zasmál se Tom, i když mu to vlastně nepřipadalo vůbec vtipné. „Ale… to není to, co mě trápí.“ Povzdechl si, a pak se podíval na Billa, aby viděl, že ho pozorně poslouchá. A tak Tom pokračoval: „Prostě nemůžu uvěřit tomu, že by jim to vadilo.“
Bill se zamračil a odpověděl: „Na světě je spousta lidí, kteří s tím mají problém. Pravděpodobně víc než lidí, kterým to nevadí.“ Zavřel oči a přetočil svou ruku v Tomově tak, aby se jeho dlaň opírala o Tomův hřbet a jejich prsty se volně proplétaly. „Říkal jsem ti, že nevidí věci stejně jako ty.“
„Já to prostě nechápu,“ zamumlal Tom. „Je to… je to hloupé.“
Bill se zasmál. „Proto tě mám rád,“ řekl Tomovi vřele a láskyplně ho přitiskl k sobě. „Nemusíš přemýšlet o tom, co je správné a co ne… prostě to víš.“ Vydechl tiše Bill, jeho dech zahřál Tomův krk, přitiskl se k němu o něco blíž a pevně se přitulil. „Kéž bych byl taky takový. Kéž bych to taky vždycky věděl.“

„Já to vždycky nevím,“ namítl Tom tiše, odložil skleničku, aby si Billa přitáhl o něco blíž, a popadl ovladač, aby televizi vypnul. Jejich ruce se neochotně oddělily, aby se mohli obejmout, a Tom si položil bradu na Billovu hlavu. „Je spousta věcí, které nevím.“
„Nemusíš vědět všechno… ale víš o věcech, na kterých záleží.“ Bill se v Tomově náručí schoulil do klubíčka, vypadal naprosto zranitelně, a Tom ho držel u sebe a spokojeně přijímal jeho teplo a pulzující dech. „Mám tě rád i proto, že ze mě děláš lepšího člověka,“ složil mu pochvalu a zvedl hlavu, aby se Tomovi přitiskl ke krku. Ta intimita Toma mátla a vzrušovala zároveň; zabořil prsty do Billových vlasů a hladil ho. „Všichni ostatní, které znám, mě chtějí jen zkazit. A já jím to nedovoluju…“
„Proč?“ Vydechl Tom, najednou dokázal vnímat jen sebe, Billa a každou molekulu mezi nimi. Relativní ticho prázdného domu mu křičelo v uších a on se přes něj snažil Billa slyšet.

„Protože se zdá, že mi to nikdy neublíží,“ zašeptal Bill, jeho hlas byl tichý a chvějící se, jako by se bál ho zvýšit. „Ale… nemůžu předstírat, že to tak není. To by byla lež.“ Bill stáhl ruce a přitiskl si je k hrudi, oči se mu rychle pohybovaly sem tam, jako by se nemohly rozhodnout, kde se zastavit. Konečky prstů sevřel lem svého levého rukávu, a pak se štíhlé prsty pevně omotaly kolem zápěstí. S bušícím srdcem ho Tom raději chytil, odstrčil Billovy prsty svými a znovu si ho přitáhl k sobě, čímž způsobil, že se rukáv stáhl. Bill odvrátil hlavu, téměř bolestivě ji přitiskl k Tomovu rameni a Tom zavřel oči, když krouživými pohyby přejížděl prsty po kůži Billova předloktí. Zalapal po dechu, když na Billově kůži ucítil nějaké rýhy, které se na ní nepravidelně střídaly, některé se křížily s jinými, některé byly dlouhé, jiné krátké. Tomovy prsty narazily na jizvy tenké a téměř neznatelné, stejně jako na jizvy podivně kulaté a drsné. Tomova ruka klouzala dál po Billově rukávu, palec jemně zatlačil do ohbí Billova lokte a tam jeho pohyby ustaly. Hladil Billa po paži, zatímco ho srdce bolelo, jako by mu do něj někdo vpíchl pomalu působící jed.

„Omlouvám se.“ Slabiky nebyly víc než závan vzduchu. Zvuk Billových rtů, které se rozestoupily, byl hlasitější než jeho skutečná slova. Jemná tvář se přitiskla na Tomův krk, když mu do něj znovu Bill schoval obličej, a Tom stáhl ruku zpět a místo toho omotal svou paži kolem Billova pasu. Cítil se bezkrevně, bezmyšlenkovitě a otupěle.
„Nemusíš,“ zašeptal Tom a cítil, jak ho při těch slovech pálí kůže. Lehce se zachvěl, přitáhl si Billa pevněji k sobě a snažil se utřídit své pocity.
„Mám pocit, že ti něco dlužím…“ Tom slyšel, jak Bill vydechl, ale jeho slova sotva zaregistroval.
„Nic mi nedlužíš.“ Tom se odmlčel, a pak vytvořil odpověď, jako by odpovídal na problém na svém blogu. „Nedlužíš nic nikomu kromě sebe. Neměl by ses dostávat pod tlak, abys řešil věci, které nejsou ve tvém vlastním zájmu.“

„Hmm.“ Bill přikývl do Tomova krku, nebo se k němu možná jen více přitiskl. „Můžu tady prostě… zůstat?“ Zašeptal. „Nebudu ti překážet… Jen si prostě nevěřím.“
„Jo,“ povzdechl si Tom, ruce mu poklesly a Bill se začal odtahovat a díval se kamkoli, jen ne na Toma. Tom se rozhodl, že se potřebuje rozptýlit od svých myšlenek, vstal a řekl: „Nevadí, když si udělám nějaký domácí úkol? Můžeš se koukat na tohle, nebo…“ Tom gestem ukázal k televizi, a pak zvedl batoh.
„Půjdu s tebou, pokud ti to nevadí,“ řekl Bill a klekl si na kolena a pak vstal. Přehodil si svůj batoh přes rameno a nesměle zaháknul prsty za Tomovy a vypadal, jako by si nebyl jistý, jestli smí. Tom se usmál a odvedl ho nahoru do svého pokoje a pobídl Billa, aby využil jeho postel, zatímco bude pracovat na domácích úkolech.

Zdálo se, že to Billovi vyhovuje, a rozvalil se na Tomově posteli, jako by na žádné předtím nikdy neležel. Vydával zvědavé trylky a vrkal jako spokojený pták a opravdu se zamiloval do Tomova polštáře. Spokojený s tím, že se Bill má čím zabavit, otevřel Tom svůj laptop a nejprve zkontroloval e-mail, odpověděl na dva nové problémy, a pak se pustil do domácího úkolu. Měl různé úkoly, od vyčerpávajících matematických úloh přes fyzikální laboratoř, která vyžadovala tvorbu grafů a analýzu, až po srovnávací esej z angličtiny. Než byl Tom hotov ani ne se čtvrtinou, Bill tvrdě spal; Tom se na něj čas od času podíval, aby ho zkontroloval. Takhle to pro něj bylo jednodušší a zbytek domácího úkolu měl hotový hned, jelikož se nemusel starat o to, jak svého kamaráda zabavit. Když skončil, vstal od stolu a uvažoval, že Billa vzbudí, ale nakonec vyčerpaně padl na něj.

„Nng…“ Bill se pod ním pohnul a Tom se líně převalil, aby viděl, jak Bill otevřel oči; byl by se mu omluvil, že ho vzbudil, ale pak je zase zavřel. Bill se k němu přitulil blíž, až se jejich ramena lehce dotýkala, a pak se jeho tělo znovu uvolnilo. Tom zavřel oči; nemůže být tak pozdě, pomyslel si, a taky si zasloužil pár minut spánku.

Ťuk ťuk ťuk

Ozvalo se vrznutí dveří a Tom se probudil, zvedl se na lokti a usmál se, když mu z břicha sklouzla bezvládná ruka. Podíval se na Billa vedle sebe, který ležel na straně s boky poněkud bolestivě vychýlenými, ale Tomovi se sevřel žaludek, když viděl, že se ve spánku Billův rukáv vyhrnul až k předloktí. Tom znepokojeně odvrátil pohled; i kdyby ty jizvy cítil sebevíc, nebyl připraven je vidět, protože mu v mysli vyvolávaly nejrůznější hrůzné, mentální představy, z nichž se mu dělalo špatně.

„Tome?“ Tomova matka, paní Kaulitzová, strčila hlavu do pokoje, když se Tom pomalu zvedal. Odvážil se ještě jednou podívat na Billa, ale nemyslel si, že by Simone ze svého úhlu mohla něco vidět. Těžce vydechl. „Oh, ty nejsi sám. Mám se vrátit později?“
„Ne.“ Tom vstal, položil si ruce na spodní část zad a protáhl se. Spaní v oblečení na ven bylo velmi nepohodlné a Tom přemýšlel, jestli Bill bude spát dost dlouho na to, aby si mohl dát sprchu a trochu se osvěžit. Tom se podíval na matku, která vypadala zvědavě a znovu si Billa prohlížela, ale Tom necítil potřebu jí v tom bránit. Věděl, že jeho matka by si nic nedomýšlela, aniž by si o tom s ním nepromluvila.
„No, zkus přijít dolů na večeři, ano? Zůstane i tvůj kamarád?“ Nespouštěla z Billa oči a Tom se jí nemohl divit; i když Bill spal, bylo zajímavé ho pozorovat.
„Jasně, dám si sprchu, pak ho vzbudím a přijdeme dolů.“

Simone přikývla a odešla; Tom věděl, že se chce o Billovi dozvědět víc, ale taky věděla, že si má počkat. Vždycky se snažila brát ohled na syna a jeho potřeby a svým způsobem byli dokonale sladění. Tomův otec Jörg nebyl úplně stejný; byl nesmírně zvědavý, ale Tomovi to nevadilo, protože to často vedlo k dlouhým rozhovorům typu otec-syn nejrůznějšího charakteru, které si Tom obvykle užíval. Ne vždycky byl jeho názor stejný jako jeho rodičů, ale měl štěstí, že měl rodiče, kteří si váží jeho názoru stejně jako svého, což mělo za následek nejednu zajímavou konverzaci.
Poté, co se Tom vydrhl a upravil svoje dredy, hodil na sebe nějaké oblečení a vlezl si na postel vedle Billa, čímž do něj šťouchl. Po sprše se cítil mnohem živější a soucítil, když Bill rozespale zvedl hlavu, a pak ji zase položil.
„No tak,“ pobídl ho Tom jemně a rozhodl se, že ho možná probudí nějaké pomazlení. Klekl si a předklonil se, aby Billovi odhrnul pramen vlasů ze spánku, a všiml si, jak se Bill snaží potlačit úsměv, pak ho objal kolem pasu a zvedl ho do sedu. Bill následoval jeho pohyb a narazil do Tomovy hrudi a pevně ho objal.

„Díky,“ zašeptal do Tomova ramena a Tom si nemyslel, že mu děkuje za to, že ho probudil. Přesto bylo úžasné mít v náručí tělo, jakékoli tělo; Tomovi přátelé nebyli zrovna ti, které by Tom nazval otevřenými, a Tom měl silný sklon odpuzovat ženy, a to až do té míry, že by si člověk mohl myslet, že je snad zlobr. Georg Toma rád ujišťoval, že to je kvůli tomu, že je hezký, což brání ženám, aby se k němu přiblížily, což mu připadalo poněkud divné, a Tom musel přemýšlet, jestli si z něj Georg tak trochu nestřílí.
„Dáš si večeři?“ Nabídl mu Tom tiše, slezl z postele a Bill ho následoval, sklouzl dolů, a pak si upravil mikinu. Tom došel k závěru, že Bill pod ní nic nemá. „Naši už jsou doma,“ dodal.
„Uhh, možná bych už měl jít domů.“ Tom poslal Billovi zamračený pohled a ten se rozpačitě podíval dolů, a pak si rukávy stáhl přes ruce. „Já nevím, jen je nechci naštvat.“
„Ani kousek? No tak.“ Tom natáhl ruku a Bill ji přijal, vděčně se usmál, jako by chtěl záminku, aby mohl zůstat déle. Tom mu ji moc rád dal.

Oba chlapci zamířili dolů, kde Simone a Jörg v kuchyni připravovali jídlo. Tom stál s Billem u dveří do kuchyně; byla příliš malá na to, aby se tam všichni vešli, a Jörg krájel zeleninu velkým kuchyňským nožem, na který si Tom dával velký pozor. Nože a nebezpečné věci obecně ho děsily.
„Ahoj,“ řekl Tom, aby upoutal pozornost rodičů, a Bill se mu natlačil na rameno, zřejmě aby nakoukl do kuchyně. Tom se posunul doprava a udělal tak Billovi větší prostor. Jörg a Simone přerušili přípravy a otočili se k nim. „Tohle je Bill,“ řekl Tom a rukou, kterou nedržel Billa, ukázal směrem ke svému příteli. „Zůstane na večeři.“
„Ahoj, Bille,“ řekl Jörg vlídně.
„Je hovězí pečeně, v pořádku, zlato?“ Zeptala se Simone, když pobíhala kolem trouby.

Vzhledem k tomu, že se Tomovi absolutně nedalo věřit, co se kuchyňských spotřebičů nebo přípravy jídla týče, věděl, že se snažila přijít z práce dřív, aby stihla dát maso do trouby.
„Ano,“ řekl Bill a Tom mu stiskl ruku.
„Nepotřebuješ pomoct?“
„Ne, to je v pořádku,“ řekla Simone. „Už tu jednoho pomocníka mám,“ dodala a plácla manžela rukou po rameni.
„Taaaak, my budeme hrát videohry,“ řekl Tom vesele; každá příležitost vyhnout se kuchyni pro něj byla výhra. Odtáhl Billa do obývacího pokoje, posadil ho na pohovku, a pak zvažoval, co vybrat. „Wii, nebo 360?“
„Wii,“ odpověděl Bill, a tak Tom zapnul konzoli a vybral dva ovladače Wii. Posadil se vedle kamaráda a hodil mu ovladač; hra, kterou chtěl hrát, už byla načtená. „Mario World?“
„Hrál jsi to někdy?“
„Uh, nejsem typ na videohry.“
„Okay, ukážu ti to.“

Po třech minutách hry, Bill odložil svůj ovladač. „Tohle nemůžu hrát,“ stěžoval si a zabořil obličej do Tomova ramene. Překvapený Tom zastavil hru a podíval se na svého kamaráda.
„Proč?“
„Mám hroznou závrať.“ Mario World byla hra, ve které byl každý svět tvořen 3D sférami, které se kutálely jako míče, když je postava prozkoumávala. Tom to chápal a soucitně Billa pohladil po koleni. „Vlastně je mi z pohybu docela rychle špatně,“ pokračoval, „proto se tak nějak videohrám vyhýbám.“
„Do prdele,“ zasmál se Tom. „Promiň. Měl jsem se tě zeptat, co chceš hrát.“
Bill zavrtěl hlavou. „Ne, žádné hry.“
„Okay.“ Tom se trochu v rozpacích kousl do rtu. „Promiň,“ zopakoval.
„Neomlouvej se.“
„Okay,“ Tom se usmál a poklepal prsty na Billovo koleno. „Hele, máš nějaký domácí úkol?“
„Asi jo, proč?“
„No, vlastně jsi neměl příležitost ho udělat.“
„Ne, stejně bych ho asi neudělal.“
„Měl bys ho udělat.“
„Ty máš na mě tak dobrý vliv,“ pochválil ho Bill a otřel se hlavu o Tomovo rameno. „Přinuť mě, abych ho udělal.“
„Uh… okay?“ Tom byl trochu zmatený. „Běž si pro batoh.“
„Ne,“ vydechl Bill a odtáhl se. „Musíš mě donutit, abych ho chtěl udělat.“
„Okay…“ Tom zvažoval své možnosti, naklonil se dopředu a zaváhal, než vklouzl rukou pod Billovu paži. Bez milosti ho začal lechtat a Bill sebou škubal, mával a křičel celých sedm vteřin, než se vyhoupl na nohy.

„Okay, okay, jdu si pro batoh!“ Bill klopýtl o pohovku a Tom ho pobaveně pozoroval. Vyběhl schody, jako by se odtamtud nemohl dostatečně rychle dostat, a když se zase svalil vedle Toma, byl udýchaný a jeho tvář zdobil široký úsměv. Bill pečlivě otevřel jeden ze svých pořadačů a vytáhl pracovní list.
„Matematika?“ Uhodl Tom a Bill si povzdechl.
„Nesnáším matematiku. Nech ji shořet.“ Bill znovu zavřel pořadač, ale Tom ho chytil za zápěstí.
„Pomůžu ti,“ nabídl se a Bill se na něj podíval.
„Vážně?“
„Jakou matematiku děláš?“
„Algebra II.“
„Pohoda.“ Tom znovu otevřel pořadač a vzal do ruky pracovní list. Algebru II absolvoval ve druhém ročníku, takže úlohy na stránce pro něj nebyly ani v nejmenším výzvou. Tedy, neměly by, ale Tom si nedokázal vzpomenout, jak na ně. „Počkej chvilku,“ řekl a vstal. „Jen si skočím pro poznámky.“
„Vážně?“ Bill se na něj pochybovačně podíval. „Ty sis vážně nechal poznámky?“
„Jo. Jen chvilku vydrž.“

Poté, co Tom doběhl do svého pokoje a rychle prohledal stůl, našel sešit z matematiky. Otevřel ho a nečinně procházel stránky a hledal konkrétní problematiku, kterou Bill potřeboval, matici. Založil si tu stránku a běžel zpátky do obývacího pokoje, kde se Bill povaloval a točil tužkou mezi prsty. Tom odložil sešit.
„Tady,“ řekl právě ve chvíli, když vešla jeho matka.
„Večeře je hotová, kluci,“ oznámila jim a vrátila se do kuchyně.
„Oops, vypadá to, že svůj domácí úkol neudělám,“ řekl Bill, vyskočil na nohy, a pak věnoval svému pořadači zamyšlený, téměř omluvný pohled. „Selhal jsi, Tome.“ Poslal Tomovi úsměv.
„To teda ne. Co kdyby sis půjčil můj sešit? A když budeš potřebovat pomoct, prostě mi zavoláš.“
„No…“ Bill vypadal rozpolceně a Tom se stále cítil být zmatený.
„Pokud si domácí úkol chceš udělat, tak proč ho prostě neuděláš?“
Bill pokrčil rameny. „Vždycky se najedou lepší věci na práci. Ale kvůli tobě se teď cítím provinile. Bylo by cool být takový… však víš, studijní typ a tyhle sračky.“

Následovali Simone, když vklouzla do jídelny, načež se ohlédla přes rameno, aby Billovi věnovala mateřský pohled typu: Dávej si pozor na pusu. Bill se na ni rozpačitě usmál a ona si povzdechla a zdálo se, že mu už odpustila.
„Známky jsou důležité,“ řekl Jörg, když se k nim připojil s nádobím v rukou. Simone mu pomohla je prostřít. „Ale není to to nejdůležitější.“ Mrkl na Billa, a pak se posadil do čela malého stolu. „Tak jo, kluci, pusťte se do toho!“

Několik minut se jediná konverzace mezi nimi točila kolem jídla. Zdálo se, že Simone má v úmyslu Billa trochu vykrmit, stejně jako byla pekelně odhodlaná dostat Toma na šedesát osm kilo. Tom si to nedokázal představit. Mnohem zábavnější však bylo, když ten, kdo byl rozmazlován jídlem, nebyl Tom. Nakonec když Bill už potřetí zdvořile odmítl další přidání a začínal vypadat zmateně, ozval se Tom a řekl matce, aby Billa nechala na pokoji. Ta mu věnovala varovný pohled, ale ustoupila. Celkově byla večeře, jako většinou u Kaulitzů, velmi neformální. Jörg položil Billovi jen několik přátelských otázek, než se ponořil do diskuse o podnikání se svou ženou, a Tom se bavil tím, že nohama pod stolem šťouchal do Billa. Bill si z nějakého důvodu tuto pozornost obzvlášť užíval, a kdykoli se Tomova noha odvážila přiblížit k jeho, jeho tvář se rozzářila.

Po večeři však Bill trval na tom, že už by měl jít domů, a tak se Tom postaral o to, aby si s sebou vzal jeho sešit matematiky, a upozornil ho na založenou stránku. Tom se nabídl, že ho odveze, ale Bill neústupně trval na svém, že prostě klidně může jít pěšky. Přesto ho šel Tom vyprovodit ke dveřím, tak trochu proto, že s ním chtěl mít ještě jednu soukromou chvilku. Než stačil odejít, chytil ho za zápěstí, přitáhl si ho blíž a pevně ho objal. Bill si povzdechl a naklonil se k němu, rukama objal Toma kolem pasu, a ten sjel rukama po Billových zádech až k lemu jeho mikiny a nutkavě ji stáhl dolů. Bill mu zabručel do ucha.
„To je v pohodě, Tome. Nemusíš mě litovat.“
Ta slova přišla odnikud a kopla Toma přímo do břicha.
„Já tě nelituju,“ bránil se horlivě. „Podívej…“
„Hele, Tome.“ Bill se od něj odtáhl a věnoval mu tvrdý, obviňující pohled. Tom ztěžka polkl a zhluboka se nadechl, čekal, až bude pokračovat. Ale zdálo se, že Bill už nemá co říct; otočil se na patě a zmizel.

original

autor: Ghostie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)