autor: Ghostie
Druhý den u oběda si Tom hlídal čas, aby přišel o něco dřív a byl první u stolu, kde obvykle sedával. Nechtěl se rozhodovat, jestli si má přisednout ke kamarádům, protože on problém neměl, to oni ho měli. Takže pokud s ním budou chtít mluvit, musejí za ním přijít. To mu připadalo dost fér. A výsledky se příliš nelišily od toho, co očekával; Julie se mu stále vyhýbala, ale Georg a Gustav si k němu bez váhání přisedli a nikdo jiný z jejich malého okruhu přátel o ničem neměl ani tušení. Tom dojedl polovinu sendviče, druhou odložil, a pak se zadíval na oba své nejlepší přátele; nikdo zatím nepromluvil.
„Ohledně včerejška,“ pronesl rozpačitě, čímž přerušil ticho, a upřely se na něj dva páry očí.
„Teď ne,“ odpověděl Georg diplomaticky, jako by čekal, až Tom toto téma nadhodí.
„Co bylo včera?“ Zeptal se další jejich kamarád Roby. Tom pokrčil rameny.
„Nic důležitého,“ lhal. Georg odvrátil pohled a Gustav navázal s Robym rozhovor o novém bubnu, který si pořídil. Jakkoli byl Gustav tichý a rezervovaný, nedokázal se držet zpátky, když přišla řeč na bubnování. Tomovi a Georgovi tak nezbývalo nic jiného než si mezi sebou vyměňovat rozpačité pohledy, zatímco ostatní kamarádi u jejich stolu si mezi sebou povídali, a Tom si přál, aby celá ta atmosféra nebyla tak napjatá. Jakmile dojedl oběd, vstal a omluvil se, že musí na záchod.
Vlastně ho nepřekvapilo, že se k němu Georg dobrovolně připojil. Z jídelny vyšli mlčky, ale Tom svého kamaráda před chlapeckými záchody zastavil. Georg neztrácel čas a řekl: „Hele, co se týče včerejška, myslím, že jsi to trochu přehnal. Chci říct, hele: Je mi jedno, jestli jsi gay, jasný? Ale Gustav… Co jsi čekal? Vždyť víš, že je extrémní katolík.“
„To s tím nemá nic společného,“ povzdechl si Tom, opřel se o zeď a strčil si ruce do kapes. Kousal se do spodního rtu; na jednu stranu mu bylo trochu trapné, jak rychle ho to naštvalo, ale na druhou stranu si nemyslel, že by reagoval jinak, kdyby se to stalo znovu. „Vím, že jsem neměl odcházet, ale tohle mě prostě naštvalo. Schovává se za své náboženství, aby měl výmluvu pro svou homofobii. To není správný.“
„Hele, chlape, dej mu trochu volnosti. Uvědomuješ si vůbec, že většina tvých kamarádů smýšlí podobně? Přemýšlel jsi někdy o partě, se kterou se stýkáš?“
„Jak to myslíš?“
Georg si prohrábl vlasy způsobem, který působil neskutečně komicky, a pokračoval: „Všichni jsme malý bílý děcka s určitými privilegii a konzervativními rodiči. Nikoho v naší partě takový věci nezajímají. To přece víš.“
„Moji rodiče nejsou konzervativní,“ zamračil se Tom. Všiml si, že jeho kamarádi pocházejí z převážně věřících rodin a jeho etničtí přátelé byli většinou z různých kruhů, ale nikdy předtím si to nespojil. Tom sevřel pěsti v kapsách a kousl se do rtu.
„Moji taky ne,“ povzdechl si Georg a věnoval mu pohled, jako by mu chtěl naznačit, že v tom jedou společně. Tom si nebyl jistý, v čem přesně jedou. „Tak nějak nechali na mně, abych se rozhodl. A já nevím. Ale prostě je divný, jak se chováš k Billovi.“
„Není to divný,“ řekl Tom tiše. „Holky se takhle chovají pořád.“
„Jo, ale ty jsi kluk!“ Vykřikl podrážděně Georg. Tom se rozhlédl kolem a přemýšlel, kdy přijde učitelka a pošle je zpátky na oběd.
„No a co? To by nemělo být důležitý,“ bránil se Tom neochotně. Nerad se s Georgem hádal, protože byli nejlepší kamarádi už od střední školy, ale nedokázal pochopit, co je na tom tak nepochopitelného. Mazlil se s Billem, protože Bill se mazlil s ním, a ani jeden z nich s tím neměl nejmenší problém. Nebylo to tak, že by se snad pokoušel mazlit s Georgem nebo Gustavem.
„To je, Tome. Kluci se takhle nechovají.“
„Čeho se bojíš? Takže je v pohodě se takhle k Billovi chovat jako gay, ale už není v pohodě se takhle chovat jako hetero?“
„Jo! Proč je tak těžký to pochopit? Myslím, že je to docela normální!“
„To…“ Tom se zarazil dřív, než mohl na adresu svého přítele říct něco opravdu urážlivého. „Ty to nechápeš,“ pokusil se vysvětlit, ale uvědomil si, že to opravdu nijak vysvětlit nemůže. Bylo to tak, jak říkal Bill; Tom prostě poznal, co je správné a co ne. Byl to instinktivní pocit. Nevěděl, jak ten pocit popsat slovy. Toma však napadlo, jak teda vlastně mohl vědět, že má pravdu? Pokud jeho názory nebyly založeny na logice, nemohl je brát jako pravdu.
„Čemu nerozumím?“ Zeptal se Georg, přestože působil klidně, nebylo tomu tak. Tom viděl, jak v příteli narůstá frustrace, a rozhodl se vycouvat dřív, než se situace ještě zhorší.
„Nic, to je jedno. Hele… Bill a já takoví nejsme, okay? Je to jednoduchý.“
„To… to je fuk, jdu dojíst oběd,“ rozhodl se Georg pohotově a odplul, takže Tom najednou zůstal stát sám a udělalo se mu nevolno.
Tom po zbytek dne zmateně mlčel. Billa neviděl ani na něj nenarazil, ale nejspíš to bylo proto, že se prostě snažil, aby tomu tak bylo. Připadal si hloupě, že se mu vyhýbá, ale nevěděl, jak s ním po včerejším večeru mluvit. Jestli však něco Tom v tuhle chvíli rozhodně věděl, pak to, že Billa nelituje a nehodlá se ho vzdát.
Když dorazil domů, s chutí se pustil do domácích úkolů. Těšil se na rozptýlení, ale to mu dlouho nevydrželo a on se začal neklidně potloukat po domě. Přemýšlel o průběhu posledních dní; od pomalého nahlédnutí do tragického světa, který patřil Billovi, přes úplné vyhoštění z něj až po hádku s nejlepším kamarádem o něčem, na čem vůbec nezáleželo. Tom nebyl gay. Ale přesto ho homofobie jeho přátel trápila. Tom si lehl do postele a se zmatkem ve své hlavě si v duchu vyvolal hádku: Homosexualita je nepřirozená. Láska by měla být mezi mužem a ženou, protože tak se vyvíjí přirozený svět. Ale láska je cit, něco, co je vlastní jen lidem. Měla by záviset na pohlaví? A vůbec, je správné lásku nenávidět, nebo se jí dokonce bát? Odpověď byla vždy záporná. Tom si stále stál za svým původním názorem, ale… co dělat se svými přáteli, kteří to nedokázali pochopit? Nebo s Georgem, který si myslí, že je v pořádku být gay, pokud člověk jedná podle svých sexuálních preferencí? Proč by se člověk prostě nemohl chovat tak, jak je mu příjemné? Co vlastně znamená pohlaví, když se láska odehrává mezi dvěma myslemi?
Jako obvykle, když byl Tom zvědavý, obrátil se na internet. Sedl si do postele a vzal si na klín notebook; měl sice psací stůl, ale ten byl tak přeplněný poznámkami, domácími úkoly a informacemi o stipendiích, že vlastně nesloužil k ničemu jinému než k odkládání věcí. Otevřel okno prohlížeče a zvažoval, co vlastně má hledat. Instinkt mu velel, aby navštívil poradenské stránky a přečetl si názory lidí, kteří se v těchto věcech orientují mnohem lépe než on, ale zároveň věděl, že poradenské rubriky nejsou odpovědí na všechno. Otevřel tedy Google a usoudil, že tohle je dostatečně široká platforma, kde začít s vyhledáváním, ale po několika hledáních a mnoha článcích na zdi Toma napadlo, že by měl svůj přístup změnit. Ne, že by měl problém se čtením článků, ale v tuhle chvíli prostě chtěl něco stručnějšího.
Po chvíli pátrání na YouTube Tom našel to, co hledal. Pohltila ho videa různých lidí na internetu, kteří vyjadřovali své názory na danou věc. Přinejmenším to bylo podnětné. Tom se snažil najít videa z obou pohledů problematiky, ale jak se zdálo, objevil jen výsměšné komentáře, které se stále týkaly jen jedné strany, včetně jednoho videa nějakého svérázného muže, který napadá bramboru jablkem a pomerančem. Tom si nebyl jistý, co to má společného s bráněním práv homosexuálů, ale možná to byl celý smysl experimentu. Ať už to bylo jakkoli, Tomovi to nedávalo vůbec žádný smysl.
Tom po chvilce odložil svůj notebook, jeho mysl byla až po okraj plná nových myšlenek. Nic z toho, co viděl, mu neřeklo nic hlubokého, spíše to jen potvrdilo věci, o kterých on sám uvažoval. Tom přemýšlel, jestli je to opravdu tak jednoduché; že láska je správná, nenávist špatná a nezáleží na způsobu, jakým člověk miluje. Tak proč s tím měli Georg, Gustav a Julie takový problém? Tom si uvědomil, že tohle je přesně to, co se celou tu dobu snaží pochopit. Přemýšlel nad jejich pochybnostmi, a dokonce se na to snažil podívat jejich očima, ale jediné, k čemu dospěl, bylo ujištění, že má pravdu. Nebo spíš, že se jeho přátelé mýlí. Tom se najednou na posteli posadil, přehodil nohy přes bok a sáhl po telefonu na stole.
Jestli Tomovi pomohlo pár videí na YouTube upevnit jeho vlastní přesvědčení, možná by to pomohlo Georgovi vidět věci jeho očima. Gustav byl jiný případ; u něj Tom věděl, že má před sebou dlouhou cestu.
„Haló?“
„Ahoj, Georgu.“ Tom si znovu přitáhl notebook do klína a otevřel ho. „Hele, pamatuješ, o čem jsme dneska na obědě mluvili?“
„Myslel jsem, že už je to uzavřená věc…“ Georg zněl rozpačitě a Tom se kousl do rtu.
„Já vím, ale… chci jen, aby ses na to zkusil podívat z mého pohledu. Okay?“
„Jak to myslíš?“
„No… zrovna jsem se díval na YouTube. Běž na internet, chci ti poslat odkaz.“
„Odkaz na co?“
„Na jedno video.“
„O čem? O homosexuálech? Myslel jsem, že jsme se dohodli…“
„No jo, ale…“ Tom ztichl. Jak mohl Georgovi vysvětlit, že mu stále uniká obrovská část Tomova argumentu?
„Tome, proč ti na tom tak záleží?“
„Já…“
„Okay, jsem online.“
Otevřel chat s přezdívkou Georgrocks a zaváhal. Nebyl si jistý, co mu tím přesně chce říct. Zamračil se a nečinně přejížděl po mezerníku. „Chci ti jen ukázat tohle video,“ promluvil do sluchátka. Tom vložil odkaz a odeslal ho, pak se posadil. Chtěl jen, aby s ním někdo souhlasil, ale uvědomil si, že Georg tou osobou není.
„Tome, tohle je hloupost. Já tomu nerozumím. Proč jsi tím tak posedlý?“
„Nejsem tím posedlý,“ odporoval Tom a odsunul notebook stranou. Vstal a začal chodit sem tam.
„Ale jsi! Pokud nejsi gay, tak na tom přece nezáleží, ne?“
„Záleží!“ Tom skoro křičel. Ani po tom všem nedokázal pochopit, proč ho ta otázka tak vytáčí. Všechno, co se týkalo téhle situace, mu vrtalo hlavou. „Hele, Georgu, jenom proto, že jsem heterosexuál, bych měl takový věci ignorovat?“
„Já to nechápu, Tome. Já prostě nechápu, proč ti na tom tak záleží! Je to proto, že je Bill gay, nebo co?“
„Protože… Chci říct, že by mě to nemělo zajímat jen proto, protože jsem heterák? Prostě mě jen trochu trápí, že všichni moji kamarádi jsou homofobní, a to jsem o tom nikdy předtím nepřemýšlel. Nemyslím si, že je to správný.“
„Já nejsem homofobní,“ řekl Georg tiše a Tom sevřel mobil pevněji, vyrazil z pokoje a seběhl dolů, protože byl frustrovaný a potřeboval se nějak uklidnit.
„Když to musíš říkat, tak jsi,“ vpálil mu Tom.
„Co to kurva meleš, ty vole? Co to do tebe vjelo? To je fuk, zavolej mi, až budeš při smyslech.“
Ozvalo se cvaknutí a Tom hodil mobil přes celou místnost.
„Kurva.“
Tom padl na kolena a znovu sebral telefon, rád, že netrefil nic jiného než koberec. Povzdechl si a zhroutil se dozadu, rozvalil se na podlaze v obývacím pokoji.
***
Teď už nejen znuděný, ale i naštvaný Tom se pomalu prodíral odpolednem. Dal si horkou koupel, která mu pomohla se uklidnit, a když sešel dolů, slyšel své rodiče v kuchyni. Tom se zastavil pod schody, předklonil hlavu a zabalil si dredy do ručníku, než se vydal do jídelny. Položil si ruce na římsu, která oddělovala obě místnosti, kuchyň a jídelnu, a řekl:
„Mami, tati, jsem gay.“
Pohyb v kuchyni úplně ustal a Simone i Jörg obrátili oči na svého dospívajícího syna. Jörg se zasmál a zavrtěl hlavou a Simone se zeptala: „Proč to říkáš?“
Tom se vzdálil od polo zastíněné stěny a vstoupil do kuchyně. Zkroutil prsty u nohou na dlaždicích, strčil ruce do kapes tepláků a přemýšlel, jak s tímhle tématem nejlépe začít.
„Pamatuješ si na Billa, že?“
„Je to vážně tvůj přítel?“ Přemýšlel nahlas Jörg a Simone ho nesouhlasně plácla přes ruku.
„Tom není gay,“ informovala ho a Tom se usmál; Simone znala svého syna lépe než on sám sebe, ne že by Tom o své sexualitě někdy pochyboval.
„Ne není…“ Tom si přitáhl židli k jejich malému pultu, posadil se na ni a pohupoval nohama. „Ale on gay je. A mezi mnou a mými přáteli to vyvolalo spoustu sporů.“
„Ach bože,“ povzdechla si Simone tiše. Vyměnili si s Jörgem pohledy a Tom se kousl do spodního rtu.
„Julia si myslí, že jsem gay, a odmítá se se mnou bavit, Gustav vyjádřil své vlastní obavy a Georg si myslí, že by mi to mělo být jedno, protože jsem heterosexuál. Ale mně to není jedno a rozčiluje mě to.“ Tom si složil ruce přes opěradlo židle a položil si na ně bradu. Simone k němu přistoupila, aby ho pohladila po rameni, a Jörg se opřel o pult naproti synovi a vypadal zamyšleně.
Po několika pobídkách rodičů jim Tom vysvětlil celý příběh od začátku. Rodiče mu večer předtím několikrát naznačili, že by se o Billovi rádi dozvěděli víc, ale on byl příliš frustrovaný, než aby o něm chtěl mluvit. O čtyřiadvacet hodin později ze sebe všechno vysypal. Bylo těžké uvěřit, že to vše trvalo teprve od pátku, ale Bill byl klíčem v dokonale vyváženém mechanismu, který tvořil Tomův život. Už více než rok se necítil tak ztracený a frustrovaný jako teď, i když ho vlastně vůbec nepřekvapilo, že mu jeho přátelé nepomohli, protože to nebylo poprvé. Tehdy se Tom obrátil na rodiče; ti byli a pravděpodobně i nadále budou jediní dostatečně kompetentní, aby pochopili, co Tom potřebuje.
„Myslím, že se na to díváš ze špatného úhlu, Tome,“ rozhodl Jörg, když se vrátil k vaření, a Simone ho sledovala zkoumavým pohledem. Jörg nepatřil k těm, kterým by se vaření jídla dalo svěřit, ale dokázal se přizpůsobit, na rozdíl od Toma, jehož schopnosti dosahovaly udělání toastů nebo nějakého jídla z mikrovlnky.
„Jak to myslíš?“ Tom si sundal ručník a zavrtěl hlavou, aby si rozhodil dredy. Prohrábl si je rukou, a pak si ručník položil přes ramena.
„Myslíš si, že je to o právech homosexuálů. Není. Problém je v tom, že ty, Tome, jsi empatický a spravedlivý jedinec, a tví přátelé takoví nejsou. Nemám nic proti tvým přátelům; říkám jen, že ti záleží na ostatních lidech, když jsou znevýhodnění. Bylo by to úplně stejné, kdyby byl Bill černoch a tvoji přátelé ho neměli rádi, nebo kdyby se s ním stýkali jen proto, že je černoch. A ty bys cítil potřebu ho bránit, protože je ve tvé povaze zastávat se druhých. V tom je právě ten problém.“
Po chvíli ticha se ozvala Simone: „Souhlasím,“ odpověděla. Pak pokračovala: „Tohle je střet osobností, ne ideologií. I když uznávám, že Georg, a zejména Gustav a Julia, by mohli být tolerantnější. Ale jejich způsob myšlení je takový, že pokud se jich to přímo netýká, není to jejich problém. Což je nešťastné, ale takhle to prostě mají nastavené, Tome. Nemůžeš je donutit, aby to viděli tak, jak to vidíš ty. To prostě nejde.“
„Máš pravdu,“ povzdechl si Tom a sesunul se ze židle. Začínalo to být nepohodlné. „Takhle jsem o tom nepřemýšlel.“
„No, proto jsi přišel za námi,“ řekl Jörg moudře. Tom se usmál, a pak se svalil na podlahu.
„Vstávej,“ řekla mu Simone nesouhlasně. Tom se na ni zamračil.
„Jsem vyčerpaný,“ postěžoval si.
„Tak, než doděláme večeři, lehni si na gauč,“ nařídila mu a nabídla mu ruku, „ale nepleť se nám tady. Máš to tak jednoduché, víš to? Máš už hotové domácí úkoly?“
„Jo.“
„Tak se běž podívat po stipendiích,“ navrhl Jörg a Simone souhlasila. Pak ho popostrčila.
„Tak běž.“
Tom se dovlekl ke vchodu do kuchyně a zastavil se. „Díky,“ řekl opožděně.
„Od toho jsme tady,“ řekla mu Simone tiše, věnovala mu široký úsměv hrdé matky a Tom si uvědomil, že je opravdu čas jít. Střelil po ní vděčným úsměvem a vyběhl nahoru.
***
Zbytek týdne ubíhal zpočátku pomalu, ale Tom se dokázal zatvrdit a prostě se jím prokousat. Zdálo se, že Georg na celou událost už zapomněl, a když si vzpomněl na slova svých rodičů, dokázal se přes to přenést i Tom. Gustav také poměrně rychle zapomněl na všechno, co se týkalo této události, a v pátek přišel Tom do školy s pocitem, jako by se vůbec nic nestalo. Bylo to neskutečné, když si pomyslel, že se s Billem na fotbalovém zápase vůbec nemusel potkat. Celý týden s Billem nemluvil, ale to nebylo nic neobvyklého, koneckonců spolu neměli žádné hodiny. Vlastně až když Tomovi zavolala Nathalie a prosila ho, aby večer přišel na fotbalový zápas, si na Billa konečně vzpomněl.
„Hrajeme doma?“ Zeptal se Tom spíš ze zvyku než ze zvědavosti. Právě jel domů z práce a těšil se, že na něj čeká teplá večeře a postel; to si rozhodně nechtěl nenechat ujít kvůli studené fotbalové noci, kdy se bude třást na kovové tribuně. Hned po škole šel do práce a toužil jen po chvilce odpočinku, po chvilce času, kterou bude mít jen sám pro sebe. Nehledě na to, že musel aktualizovat svůj blog.
„Jo,“ zacvrlikala Nathalie.
„Já nevím, Nathalie. Podívej, celý den jsem byl venku…“
„Tomeeeee,“ zakňourala a Tom si odfrkl.
„Vždyť jsem byl na tom minulém zápase,“ ohradil se.
„No a? To není výmluva! Vždyť se s námi vídáš tak málo! Prosím tě, pojď, Tome, prosím.“
„Já nevím, jsem vyčerpaný…“ Tomovi začal v uchu pípat telefon a on se rychle podíval na displej. Volala mu matka. „Hej, vydrž. Na druhé lince je moje mamka.“ Tom přepnul telefon, když přijížděl k semaforu, a řekl: „Haló?“
„Ahoj, Tome, tady mamka. Volám ti, abych ti řekla, že se domů vrátíme až kolem desáté…“
„V deset?“ Zopakoval nechápavě Tom. „Jak to?“
„Zlato, Jörg jde dnes večer na večeři s kongresmanem, pamatuješ? Stejně jsem neměla čas ti něco uvařit, tak jsme ti nechali peníze, aby sis koupil pizzu. Je tam i něco navíc, kdybys chtěl pozvat Georga k nám, nebo tak něco.“
„Oh. Hm, díky, mami.“ Na semaforu se rozsvítila zelená a Tom zaváhal; na další světelné křižovatce mohl buď odbočit doleva a jet domů, nebo pokračovat rovně a jít na fotbal. Ten začal teprve před deseti minutami.
„Řídíš?“ Zeptala se Simone, čímž Toma vyrušila z jeho myšlenek.
„Jo. Akorát jsem skončil v práci.“
„No dobře, nechám tě řídit. Zavoláme ti, až budeme na cestě domů, ano? Budeš ještě vzhůru?“
„Jo… nejspíš.“
„Dobře. Tak ahoj, zlatíčko.“
„Ahoj, mami. Ehm, užij si večeři,“ dodal jakoby mimochodem. Jeho otec byl politický lobbista a většinu času trávil buď vyčerpávající prací v kanceláři, nebo večeřením s politiky. Dnešní večer byl tím druhým případem. „Popřej za mě tátovi ‚hodně štěstí‘.“
„Vyřídím. Ahoj!“
Tom zavřel telefon, aniž by si vzpomněl, že na druhé lince stále čeká Nathalie. Uvažoval, že jí zavolá zpátky, ale v tu chvíli uviděl, jak se před ním objevuje škola, a uvědomil si, že ve zmatku zapomněl odbočit.
autor: Ghostie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
