Stadium Lights 5.

autor: Ghostie

Možná to byla jeho pověrčivost, nebo se mu prostě jen nechtělo otáčet, ale Tom se ocitl na zápase. Zaparkoval, zaplatil za lístek a vytáhl mobil, aby zavolal Nathalii. Sotva to zvedla, uviděl ji, jak na něj mává z horní části tribuny. Tomovi se zvedl žaludek, ale přesto začal stoupat nahoru a známý pocit strachu rostl s každým jeho krokem. Posadil se vedle Nathalie poté, co ji objal, a krátce si prohlédl partu. Zdálo se, že tu zatím moc lidí není; dvě dívky, Jasmine a Sara, za nimi drbaly a nahoře na tribuně seděl Bill, který byl mezi Sadiyou, dívkou ze Středního východu, kterou Tom znal z hodin angličtiny, a chlapcem s tlustými brýlemi, kterého Tom nepoznával. Billovy oči se setkaly s Tomovými a vyměnili si úsměv, než se Tom otočil zpátky k Nathalii; poté, co se rozešli v nepříliš dobrém, Tom usoudil, že bude nejlepší nechat Billa, aby on sám přišel, když bude chtít.

„Jsem ráda, že jsi přišel. Jako že, nikdo tu ještě není. A my už se spolu vůbec nebavíme! Co jsi dělal?“ Rozpovídala se Nathalie a Tom si dal ruce pod sebe.
„Hele, vím, že ty v životě nemáš žádné ambice, ale já jsem měl zatraceně moc práce mezi školou, vysokou a prací,“ řekl škádlivě. Doufal, že Nathalie z jeho slov neuslyší pravdu, že se s ní prostě mimo školu nerad stýká.
„Kam jdeš na vysokou?“ Nathalie vytáhla zrcátko, aby zkontrolovala svůj make-up; jako obvykle byla dokonale nalíčená.
„Nevím,“ přiznal Tom. „Už jsem podal pár přihlášek…“
„Už? Vždyť je teprve říjen!“ Vykřikla Nathalie. Zamávala na něj leskem na rty, a pak si jím trochu potřela rty. Tom ji fascinovaně pozoroval; jako kluk nechápal přitažlivost lesku na rty a přemýšlel, jestli si holky vážně myslí, že díky němu jsou jejich rty přitažlivější. Prostě vypadaly lepkavě – a podle Tomova názoru by nebylo moc super líbat takové lepkavé rty.
Tom pokrčil rameny a pokračoval: „Příští víkend mám v plánu navštívit s tátou další školy a pracovat na dalších přihláškách… Říkám si, že není na škodu podat přihlášku na co nejvíc škol. Až na to, že podání přihlášky něco stojí.“
„Vážně? To je blbost. Já nevím, myslím, že se spokojím s komunitní vysokou, a pak přestoupím, když najdu něco, co chci dělat. Ale to je fuk. Teď mě to nezajímá.“ Poté, co si Nathalie nacpala lesk na rty a zrcátko do kabelky, odříhla si a vstala. „Dáš si něco k jídlu? Já jo. Mám hlad.“
„Ne, ale půjdu s tebou.“ Tom se postavil na nohy, uhladil si džíny na stehnech, a pak se ohlédl přes rameno. Bill už se na něj díval a na jeho tváři se objevil obrovský úsměv.

„Tome, pojď sem!“ Zavolal na něj a ukazoval na místo vedle sebe. Tom se ohlédl po Nathalii, ale ta už hledala cestu ven z tribuny.
„Vím, že je pro tebe tvůj přítel důležitější,“ zavolala, když odcházela, a Tom obrátil oči v sloup.
„Tome!“ Zavolal znovu Bill a Tom se opatrně vydal po několika tribunách až na samý vrchol, kde seděl Bill. Chtěl si sednout naproti němu o lavici níž, ale jeho ruka se mu omotala kolem paže a zatáhla za ni. Bill nebyl příliš důrazný, ale z toho gesta byla cítit jistá naléhavost. Tom se natáhl, aby Billa objal, a smál se, když vzrušeně vydechl. Bylo skvělé vidět Billa tak veselého.

„Ahoj, Bille,“ řekl Tom, vyprostil se z jeho sevření, a konečně se posadil. Ani ho moc nepřekvapilo, když se na něj Bill takhle vrhl a padl na sedadlo vedle Toma, který ho nervózně zachytil. Poslední, co chtěl, bylo, aby Bill spadl z tribuny. „Ahoj,“ kývl směrem k Billovým kamarádům, kteří ho také pozdravili.
„Jsem rád, že jsi tady,“ zamručel Bill a jeho končetiny se okamžitě omotaly kolem Toma. Zasmál se a položil si hlavu na Tomovo rameno. „Sadiyo, podívej se na ty jeho dredy,“ řekl tichým hlasem a jeden z nich zvedl. „Jako hadi.“
„Jo,“ zachichotala se a sdílela pohled s dosud bezejmenným chlapcem.
Tom si uvědomil, že na Billově chování bylo něco divného. Jeho slova byla pomalá a nedávala smysl. A věci, které dělal, jako by nedělal on. Tom se k němu naklonil, aby k němu přičichl, a překvapilo ho, když místo toho ucítil pár rtů, které se přitiskly na jeho.
„Krásný dredatý chlapče, chci tě políbit,“ zazpíval Bill a Tom se šokovaně odtáhl.
Bill byl zhulený.
Tom si nebyl jistý, co si o tom má myslet, ale věděl, že nechce, aby ho Bill políbil.
„Ne, díky,“ řekl Tom a odstrčil ho od sebe. Slyšel, jak se Billovi kamarádi smějí, a vstal. „Hej, jdu za Nathalií, OK?“ Nečekal na odpověď a spěchal dolů po tribuně, kde po cestě na svoji kamarádku narazil.

„Copak Tome? Rozhodl ses, že si nakonec něco dáš?“ Zeptala se ho, když zastavila a Tom zavrtěl hlavou.
„Ne, jen… jsem se chtěl dostat pryč od Billa.“ Věnoval kamarádce pohled přes rameno a kousl se do rtu. To, že odešel, od něj nejspíš nebylo správné, ale absolutně nevěděl, jak se ve společnosti zhuleného Billa má chovat, zvlášť když se ho pokusil políbit.
„Proč? Myslela jsem, že jste dobří přátelé.“
„Ani ne…“ Tom ji následoval zpátky na tribunu a ucítil, jak se mu sevřelo srdce, když si vzpomněl, že v pondělí viděl Billovy jizvy. Bylo špatné Billa opustit; očividně měl problémy, které sahaly daleko za hranice braní drog. „Nebo já nevím. Je zhulený.“ Tom otočil hlavu jeho směrem, kde seděl jen pár metrů od něj a vypadalo to, že se už vzpamatoval z odmítnutí a hrál si se Sadijinými vlasy. Tom ztišil hlas. „Já jen… prostě nevím, jak se s tím vyrovnat,“ přiznal.

„Se zhulenými lidmi je náhodou zábava!“ Nathalie rozbalila svou tyčinku a nabídla Tomovi. Ten odmítl. „Hej, Bille!“ Zavolala, když si sama kousla, a Tom se ohlédl, aby viděl, jak Bill zvedá hlavu a následně se vydává jejich směrem. Pohyboval se sice pomalu, ale byl samý úsměv, když si opět sedl vedle Toma.
„Ahoj!“ Zajásal a přitulil se k Tomovu rameni. Tom pocítil nutkání zadržet dech, když ho obklopil zápach trávy. Vrhl na Nathalii bezradný pohled a ona na něj jen mrkla.
„Podívej, jak je šťastný,“ pobídla ho Nathalie. Tom se podíval; Bill se teď bez jakéhokoli důvodu chichotal. Ten pohled Toma spíš rozesmutnil, než uklidnil. Jeho oči se setkaly s Billovýma, ale nakonec od něj oči odtrhl, když se Bill zadíval jinam.
„Tome, podívej se na ta světla,“ šeptal mu Bill do ucha, i když vůbec nebyl potichu, a začal se šíleně hihňat. „Koukni se!“ Bill natáhl ruku, jako by se snažil chytit světla stadionu. „Jsou tak krásná, Tome, podívej!“
„Dívám se,“ lhal Tom; ve skutečnosti se bál, že si Bill zíráním do světel poškodí oči.
„Chtěl bych, aby ses na ta světla podíval,“ zašeptal Bill s tváří přitisknutou k Tomovu ramenu. „Vidíš je? Jsou hezká?“
„Ano, Bille.“

„Páni, ten je dobře zhulenej,“ zasmála se Nathalie. Tom vstal a Bill ho napodobil, i když zavrávoral.
„Jdu si pro preclík,“ oznámil a Nathalie protočila očima.
„Jasně, jen běž. A necháš mi tu alespoň Billa, abych měla nějakou zábavu?“ Zeptala se s nadějí hlase.
„Chci zůstat s Tomem,“ vydechl Bill a Tom se na ni prosebně podíval. „Mám hlad. Mohl bych sníst… tři kočičky,“ řekl vážně, než vyprskl smíchy.
Nathalie se nad jeho smíchem rozesmála taky a sotva se zmohla na: „Kočičky? Já myslela, že jsi gay, Bille!“
Tom už měl celé situace plné zuby, popadl Billa za ruku a začal ho táhnout pryč z tribuny. Rozhodl se, že jim oběma koupí preclík. Slyšel za sebou Billův smích a povzdechl si. Věděl, že tohle bude dlouhá noc, ale nehodlal Billa opustit.
„Ahoj, Pete!“ Zavolala Bill a Tom se ohlédl a viděl, jak se chlapec s brýlemi přesouvá do jiné sekce. Zvedl ruku k Billovi, který mu věnoval vzdušný polibek.
„Kdo je Pete?“
„Já nevím… kdo je Bill?“ Další smích. Tom se kousl do jazyka, ale byl vděčný, když se konečně mohli dostat z kovové smrtící konstrukce, kterou byla tribuna.

Poté, co u stánku s občerstvením koupil oběma preclík, přivedl Tom Billa k piknikovému stolu, aby se najedli. Rozhodně neměl v plánu vrátit se na tribunu. Bill jedl pomalu, občas se na delší chvíli zadíval před sebe a nedělal nic, a pak do něj Tom šťouchl a on se zasmál a vyprávěl Tomovi o tom, co ho zrovna napadlo. Tom doufal, že se u jídla dostane víc k sobě, ale pak mu došlo, že si možná trochu spletl látky. Zklamaný Tom po nich vyhodil odpadky a chytil Billa dřív, než se mohl znovu zatoulat k tribuně.
„Chci sledovat zápas,“ řekl mu Bill a Tom protočil očima. „Prosím, Tome.“
„Jen když zůstaneme dole na tribuně.“
Kompromis netrval dlouho. Ve chvíli, kdy John dorazil se zbytkem party, Bill zmizel a Tom se neochotně vydal za ním. Vyčerpaný, stále hladový a celkově nešťastný se vyškrábal po schodech nahoru a rozhodl se, že kromě svých přátel uspořádá vlastní večírek lítosti o jednom člověku. Vytáhl telefon, aby zavolal někomu dalšímu, s kým by si mohl vyrazit, ale Georg a Gustav byli s kapelou a nikdo další, s kým měl chuť Tom mluvit, tu nebyl. Vlastně jediné, po čem Tom toužil, bylo jít domů, objednat si pizzu a hrát videohry, dokud neusne.
Ale dokud se Bill snažil zabít tím, že spadne z tribuny, tak se to nestalo.

„Co to děláš?“ Povzdechl si Tom, chytil Billa kolem pasu a opatrně ho stáhl o patro níž. Vzhlédl a uviděl Billa, jak se naklání přes okraj, zřejmě v plivací soutěži s Nathalií.
„Počkej, vždyť jsem vyhrával!“ Vykřikl Bill. Zkroutil se Tomovi v náručí a plivl. Hromada hlenu a slin dopadl s děsivým plesknutím na tribunu. Tom se málem pozvracel. „Přistálo to alespoň někomu na hlavě?“ Zeptal se Bill a než se dočkal odpovědi, zachichotal se v jeho náručí.
„Bille… sedni si, prosím.“
„Tome, o co ti vlastně jde?“ Zeptala se ho Nathalie, ale Tom nestihl odpovědět, jelikož John vyskočil na nohy.
„Tom je tady? Proboha! Hej!“ Vzápětí se drobný chlapec vrhl na Toma bez ohledu na to, že jeho ruce už byly plné Billa.
„Byl jsem tady,“ upřesnil Tom a cítil, jak se mu Bill vysmekl. Zaklonil hlavu, jen aby viděl, jak se Bill znovu naklání přes okraj. Žaludek se mu okamžitě stáhl. „Vydrž chvilku.“ Odstrčil juniora od sebe, což vyvolalo koketní zachichotání a poznámku o tom, jak je Tom silný, a znovu Billa popadl.
„Hej!“ Vykřikl Bill, a aniž by se bránil, znovu přepadl na Toma.
„Vážně po tobě chci tolik, když jsem tě žádal, aby ses držel dál od okraje?“ Zeptal se prosebně.
„Možná bys měl jít, Tome,“ řekla mu Nathalie soucitně a Tom jí věnoval vděčný pohled.
„Jít? Vždyť právě přišel!“ John omotal ruce kolem Tomovy paže.
„Jsem tu už skoro hodinu,“ řekl mu Tom podrážděně. „Jdu domů… a myslím, že Bill jde se mnou.“
„Cože?“
„Huh?“ Zdálo se, že Bill vůbec nevnímá. Tom si povzdechl.
„Hej, nech je jít,“ řekla Nathalie Johnovi a odstrčila ho od Toma. Právě v takových chvílích byl Tom rád, že se s ní kamarádí. „Jestli chtějí odejít a užít si nějakou společnou chvilku o samotě, tak je nech.“
No, skoro.

„Oooh, čas o samotě,“ zopakoval John a vrhl na ně oplzlý úsměv. Tom zavrtěl hlavou a vedl Billa pryč z tribuny.
„Nevadí ti, když půjdeme, že ne?“ Tom se cítil lehce provinile, protože jeho pohnutky vzít Billa k sobě domů byly čistě sobecké, ale Bill zatím neodporoval a Tom by se cítil neskutečně nervózně, kdyby nechal Billa na zápase, když byl zhulený.
„Ne.“ Jeho ruka popadla Tomovu a jen tak jimi máchl. „Dáš mi najíst?“
„Mamka mi nechala peníze na pizzu.“
„Pizza,“ zopakoval Bill a znělo to potěšeně. Tom si pomyslel, že se možná pomalu dostává ze svého opojení – jen velmi pomalu.

První věc, kterou Tom udělal, když se dostali k němu domů, bylo objednání pizzy. Billovi bylo zřejmě jedno, jaká bude – rozvalil se na gauči hned, jak vešli do dveří. Tom si k němu po ukončení hovoru sedl a měl radost, když se kolem něj Bill obtočil jako liána a přitiskl se k němu. Bylo to, jako by v jejich vztahu neexistovala žádná pauza – jako by se v pondělí nerozešli ve zlém. Billova slova stále jasně zněla v Tomově hlavě a on litoval, že za Billem nepřišel, když měl příležitost. Teď si Tom nebyl jistý, jestli na to ještě někdy dojde, jestli vůbec může Billovi pomoci. Byl to rozhodující okamžik a on naprosto zklamal sebe i Billa. Rozhodl se špatně.

Když přivezli pizzu, kluci spolu prohodili sotva dvě slova. Tomovi to vlastně nepřišlo vůbec divné. Byl hladový a unavený a Bill byl buď příliš zhulený, nebo nebyl zhulený vůbec, ale tak jako tak se smířil s naprostým mlčením. Tom dal poslíčkovi štědré spropitné, jelikož s ním soucítil, že musí v pátek pracovat tak dlouho do noci. Přinesl pizzu před Billa a než stačil přinést i pití, černovlásek už stihl sníst jeden a půl trojúhelníčku. Ve dvou pizza rychle zmizela – zbyly jen Billovy okraje.
„Jdeme spát?“ Nabídl mu Tom, když se Bill ovinul kolem něj. Bill přikývl a věnoval mu unavený úsměv. „Běž do mého pokoje. Ještě uklidím.“
Poté, co vyhodil krabici od pizzy, zhasl světla a zamkl, vydal se za Billem nahoru. Převlékli se do pyžam, a hned vpluli do postele, oba až příliš unavení na nějaké toulavé oči nebo ruce. Tom si ani nebyl jistý, proč ho ta myšlenka napadla; zřejmě očekával trochu víc intimity a její nedostatek ho mátl. Ale to, že se mu Bill rozvalil na hrudi, když si lehli, mu to vynahradilo, a příjemná váha a teplo Toma rychle ukolébaly k zaslouženému spánku.

***

Ráno byl Tom už nějakou dobu vzhůru, než si uvědomil, že i Bill je. Když se naklonil přes Toma, aby vylovil svůj telefon z džínů a začal někomu psát, byl to jasný signál. Tom nic neřekl, jen lehce pohladil Billa rukou po zádech, dokud neupoutal jeho pozornost. Když si ho všiml, odhodil telefon stranou a znovu se k Tomovi přitulil. Tom objal Billa kolem pasu, zadíval se do stropu a přemýšlel nad celým sledem událostí, který je přivedl až sem. Tom si přál na všechny zapomenout a prostě začít znovu. Cítil, jak se Bill proti němu silně nadechl, pak pomalu vydechl a odtáhl se. Tom se nebránil, ale dovolil svým rukám, aby zůstaly na Billově pasu.

Bill vylezl z postele a zamumlal: „Omlouvám se. Měl bych jít domů.“
„Ne, zůstaň ještě chvilku,“ naléhal Tom, posadil se a chytil ho za zápěstí. „Za co se omlouváš? Pojď, vrať se sem.“
„Rodiče jsou naštvaní, že jsem zůstal venku, aniž bych jim dal vědět,“ řekl Bill a poslal Tomovi omluvný pohled. „Musím jít.“ Sebral své oblečení a podíval se na Toma. „Můžu se převléknout v koupelně?“
Tom otevřel ústa, aby řekl ano, ale zaváhal. „Ne,“ rozhodl se a natáhl k Billovi ruku. „Pojď sem.“
Bill se zamračil, ale přesto udělal, co mu bylo řečeno. „Omlouvám se za včerejší večer,“ řekl tiše. „Nechtěl jsem… nechci, abys mě viděl, takhle…“
„Tak proč to děláš?“
„Nerad to říkám, Tome, ale… ty jsi nikdy nebyl zhulený. Nemůžeš to pochopit.“
„Já chápu, proč to děláš. Cítíš se díky tomu líp. Já vím, jak drogy fungují, Bille.“
„Pak víš…“
„Pak vím, že si jen kopeš hlubší hrob.“
„Tome… já tohle nechci poslouchat,“ řekl Bill, pohrával si s oblečením a chtěl vstát. Tom ho chytil a snažil se ho přinutit, aby zůstal na místě. „Přestaň se chovat, jako bys mě znal! Neznáš mě! Víš o mně úplný hovno!“ Vybouchl Bill a vytrhl se z jeho sevření. Když to udělal, Tom se postavil na nohy. „Neznáš mě, nevíš, co prožívám a jak se cítím,“ vyštěkl. „Přestaň se mi snažit pomoct.“
„Bille, já chci jen…“
„Já vím, co chceš! Miluješ to. Líbí se ti, že se takhle trápím, a chceš mi pomoct. Chápu to. Protože jsi, kurva, dobrý člověk, Tome, ale nechápeš to a ani nemůžeš a nikdy ani chápat nebudeš.“ Bill se teď třásl a zíral na Toma, oblečení zapomenuté v zaťatých pěstích. „Hele, ty nevíš, čím si procházím.“
„Ty nevíš, čím jsem si prošel,“ oponoval mu Tom a ztěžka polkl.

Bill si odfrkl a odpověděl: „Oh, jo? Ty a tvůj zasraně dokonalý život? Víš, jaké máš štěstí, že žiješ s oběma rodiči, kteří vydělávají dost peněz na to, abys měl každý večer jídlo na stole, s otcem, který tě nemlátí, protože jsi gay?“
Bill se zarazil a oči se mu rozšířily. Bylo takové ticho, že by Tom možná i slyšel spadnout špendlík, nebýt krve, která mu proudila ušima, jak mu srdce bilo na plné obrátky. Bill vypadal vyděšeně, najednou sebou trhl a otevřel dveře Tomova pokoje. Tom jednal reflexivně, popadl Billa za paži a mrštil s ním o zeď dřív, než stačil jednou nohou vylézt ze dveří a ramenem je zabouchl. Cítil, jak se Bill u zdi třese, slyšel, jak posmrkává a adrenalin z něj vyprchal stejně rychle, jako přišel. Tom si Billa něžně přitáhl k sobě, otupělost z šoku se dostavila a on zabořil tvář do Billova krku. Otevřel ústa, aby něco řekl, ale slova, která chtěl říct, mu na jazyku zemřela.

„Nechci tě do toho zatahovat,“ zašeptal Bill velmi tichým hlasem. „Nepatříš do mého světa.“
Tom se roztřeseně nadechl a odpověděl: „Máš pravdu. Ničemu z toho nerozumím. Ale… jsou věci, kterým nerozumíš ani ty sám. Prostě mi věř, když říkám… že vím, jak se cítíš.“
„Jak to můžeš vědět?“ Zeptal se a hlas se mu zlomil. Tom si nebyl jistý, kdo z nich pláče, nebo jestli pláčou oba. Přitáhl si Billa blíž k sobě a dýchal na jeho kůži, vlhkou jeho vlastními slzami.
„Prostě vím, okay? A chci ti pomoct. Ale musíš mi to dovolit. Prosím.“
„Mně nemůžeš pomoct, Tome…“
„Protože to znamená, že bych musel vědět jak,“ odtušil Tom. „Což znamená… že už bych nebyl dokonalý, že?“
„Já… musím domů,“ řekl Bill a odtáhl se. Podíval se na Toma vlhkýma, vyděšenýma očima a Tom si ho přitáhl zpátky do náruče.
„Okay,“ zašeptal a zabořil ruku do Billových rozcuchaných tmavých vlasů. „Běž se obléknout, odvezu tě.“

original

autor: Ghostie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)