Stadium Lights 6.

autor: Ghostie

Sobotní ráno bylo příšerné. Ať už Tom dělal cokoliv, byl příliš roztěkaný; dokonce i když šel ze schodů, zastavoval se a po tisící si přehrával Billova slova. Přistihl se, jak se vzdaluje reálnému světu pokaždé, když se naskytla příležitost k hlubokému přemýšlení, což způsobovalo, že vegetil před televizí, sledoval reprízy Oprah a držel v ruce šálek studené kávy. Z toho mlžného oparu ho vytrhl až příchod rodičů.
„Co je to s tebou?“ Zeptala se Simone, vzala jeho hrnek s kávou a odnesla ji s sebou do kuchyně. Na chvíli se odmlčela. „Pokud jsi ji teda nechtěl pít studenou.“ Poslala mu skeptický pohled a on na ni překvapeně zamrkal.
„Měl jsi u sebe Billa, že?“ Zeptal se Jörg s hrnkem, který se dostal do jeho rukou, a Tom slyšel, jak se otevírají a zavírají dvířka mikrovlnné trouby následované pípáním tlačítek.
„Jo.“ Tom měl sucho v ústech; od chvíle, kdy se s Billem rozloučil, nepromluvil. V mysli mu probleskl Billův výraz a on se ho snažil z hlavy dostat. Vypadal tak…
„Říkal jsem si, že jsem ráno slyšel hlasy. Odvezl jsi ho domů?“
„Jo.“ Tom polkl a vypnul televizi. Odšoural se do kuchyně, svalil se na stoličku a hlava mu klesla přímo do dlaní.

„Dobře, co se stalo?“ Zeptala se jemně Simone, přistoupila blíž a přitiskla si k hrudi utěrku. Tomovi se sevřel žaludek. Nic ho neznervózňovalo víc než přidělávání starostí rodičům.
„To… prostě, do prdele. Nevím, co mám s Billem dělat.“ Simone ho pohladila po rameni a Jörg mu strčil do ruky teď už teplou kávu. Tom se pořádně napil a málem se udusil; zapomněl, že si ji připravil bez cukru.
„Co se stalo?“ Simone se na něj ustaraně podívala, když si třel hruď, a Tom na ni zavrtěl hlavou. Nebyl si jistý, jestli se ptá na Billa, nebo na kávu, ale nakonec si vybral to první.
„Potkal jsem ho na fotbalovém zápase a…“ Tom se zamračil a protřel si oči. Většinou neměl problém rodičům říkat o důležitých věcech ve svém životě, ale z nějakého důvodu v sobě nedokázal najít dost síly na to, aby jim to řekl i teď. „Já nevím,“ povzdechl si nakonec a váhavě se napil kávy, jako by si myslel, že by teď mohla chutnat o něco líp. „Zůstal u mě a… myslím, že mi to dalo spoustu věcí k přemýšlení. Ale zvládnu to.“
„Kdyby to bylo moc těžké, neboj se přijít za námi, dobře?“ Jörg jemně šťouchl pěstí do Tomova ramena a Tom se podíval na oba rodiče. Simone věděla víc, poznal to, ale bez protestů přikývla a otočila se zpátky k lednici.
„Vejce a toasty, nebo bramborové placičky?“
„Vejce,“ zamumlal Tom a vstal, aby našel cukr.

***

Po práci Tom zavolal Billovi. Ten výraz v jeho tváři, když odcházel… Tom to nemohl nechat jen tak. Když telefon zazvonil, sevřel se mu žaludek; už dlouho se necítil tak bezmocně. Chtěl – ne, potřeboval – Billovi pomoci a ujistit se, že je v pořádku.
„Haló?“
Jako by mu ze zad právě spadl náklad cihel, se Tom vděčně svalil na postel a těžce si povzdechl. „Bille. Díky, že jsi to zvedl.“
„Jasně. Ehm, co se děje…?“
„Hele, rozhodl jsem se, že si vážně musíme promluvit.“
„Oh. Um.“
„Já… vím, že jsi trochu… zmatený? A možná mi nevěříš. Ale já, já si myslím… prostě si myslím, že bys měl přijít.“ Tom přivřel oči a stiskl si kořen nosu. Nic z toho neznělo moc dobře, ale on potřeboval Billa vidět. Bylo to tak jednoduché.
„Nemůžu,“ řekl Bill tiše. „Za pár minut budeme večeřet…“
„No, ne hned,“ ujistil ho Tom rychle. „Až budeš moct. Jen si myslím, že si musíme promluvit, a rád bych to udělal z očí do očí,“ vysypal ze sebe, a pak se zarazil, aby se pořádně nadechl. Trochu zpomalil. „Snažím se ti říct, že… vím o tobě pár věcí, které… možná moc jiných lidí neví. Nebo vědí, ale…“
„Nezajímá je to,“ dokončil za něj Bill. „Podívej, Tome, já… já vím, že mi chceš pomoct, ale už jsme o tom mluvili, ne?“ Řekl Bill. Nastala pauza, během níž Tom nic neřekl, a tak Bill pokračoval: „Vím, že jsem to dnes ráno možná trochu přehnal, ale… nic se nezměnilo. Nemůžu… tě do toho zatáhnout, Tome.“
„Ale já už v tom namočený jsem,“ zasmál se Tom. „A chci ti pomoct.“
„Tome, musím už jít.“
„Bille…“

Hovor byl ukončen a Tomovi vyklouzl telefon z ruky. Zajel si prsty do dredů a přemýšlel, jak si získat Billovu důvěru. Vlastně to ani nepotřeboval, stačilo jen zastihnout Billa o samotě. Tohle Tom nemohl udělat po telefonu ani s lidmi kolem. Nemohl Billa jen tak odchytnout ve škole a nechat tak všechny jeho a Billovy kamarády dozvědět se všechna jejich nejděsivější tajemství. Protože Tom měl taky svá tajemství, a zatímco on znal spoustu Billových, Bill neznal žádné jeho. Možná, že když tohle změní, začne mu Bill důvěřovat. Tom si neprošel ničím podobným jako Bill, což neznamenalo, že by jejich situace neměly nic společného.
Po ukončeném hovoru, se Tom šoural po kuchyni a snažil se najít něco k jídlu. Vynechal večeři, aby mohl zavolat Billovi, a začínal toho rozhodnutí litovat. Jeho rodiče odjeli do Five Guys, což Tom stále nemohl pochopit, protože to místo bylo nasáklé arašídovým olejem a on byl na něj alergický. Rozhodně neměl v plánu se ke svým rodičům přiblížit dřív, než se oba důkladně zbaví všech stop po arašídech. Požádat je, aby mu nějaké jídlo přivezli, bylo taky dost mimo. Tom zvažoval, že si skočí koupit sendvič, ale byl příliš rozmazlený na to, aby za něj chtěl platit z vlastní kapsy. Kdyby před tím požádal rodiče, peníze by mu dali, ale teď by se nad ním už neslitovali, jelikož se rozhodl večeři vynechat, a pak když dostal hlad, si to rozmyslel. Už slyšel jejich přednášky.

Když se o pár minut později ozval zvonek, Tom zaváhal. Napadlo ho, jestli to náhodu nejsou jeho rodiče s náručí plnou arašídů smrti, ale taky věděl, že by mu tohle neudělali. Rozhodně by neriskovali zdraví svého syna, když mohli jídlo jen odložit a prostě si otevřít dveře sami. A tak se Tom donutil jít ke vchodovým dveřím, i když moc optimistický nebyl, jelikož pochyboval, že by ho v sobotu v sedm večer navštívil někdo, koho by chtěl vidět. Byl tedy velmi překvapený, když nakoukl kukátkem do stínu a spatřil vysokou postavu svého velmi známého kamaráda.
„Bille?“ Zeptal se Tom překvapeně, když otevřel dveře. Jeho první myšlenka byla, že Bill šel sám, potmě, v sobotu večer přes celé město, aby ho navštívil. Jeho druhá myšlenka byla, že Bill je velmi rozrušený, když se prohnal kolem Toma rovnou po schodech nahoru. „Hej, počkej!“ Tom znovu zavřel a zamkl dveře, rozběhl se za ním a chytil ho za zápěstí, když se otočil, aby vyšel další patro schodů.

„Ahoj,“ řekl Bill tiše a Tom ho pustil.
„Hej, jsi v pohodě?“ Bill zavrtěl hlavou, jeho oči byly pod vlasy a make-upem skoro neviditelné. Make-upem? „Pojďme do mého pokoje,“ navrhl Tom a vyhledal Billovu ruku. Pomalu ho vedl po schodech nahoru do svého pokoje, rozsvítil světlo a gestem Billovi naznačil, aby se posadil na postel. Bill si zkroutil prsty na kolenou a Tom si opatrně sedl vedle něj a snažil se mu pořádně podívat do tváře.
„Já… já vím, choval jsem se jako kretén, ale… s tebou se cítím v bezpečí,“ zašeptal Bill a začal se třást víc. Tom se kousl do rtu a odhrnul Billovi pár pramenů z obličeje; jeho oči, podlité krví a plné slz byly obtažené linkami. Tom se lehce usmál.
„Co je…?“
„Měl jsem rande,“ vydechl Bill a očima těkal po Tomově podlaze. Tom se zadíval na koberec, jako by čekal, že tam uvidí něco zajímavého, což se samozřejmě nestalo. „S Petem.“
„Oh… no… sluší ti to,“ řekl mu Tom po pravdě, jeho prsty zabloudily k Billovu koleni, a zdálo se, že to zasáhlo nerv, který Tom vůbec neznal. Bill propukl v pláč, schoval obličej v dlaních a přímo vzlykal. Tom byl v šoku. Několik vteřin váhal, než vzal Billa za ramena a rozhodl se ho obejmout. Bill víceméně vrazil hlavu Tomovi do ramene a pevně ho objal.

„Táta zjistil, že se s ním scházím,“ řekl Bill nakonec a jeho hlas byl nebezpečně tichý. Toma to zneklidnilo. „A, a já nevěděl, co mám dělat. Odešel jsem. Já… já jsem nikdy… nikdy předtím neodešel. Myslím… myslím, že jsem utekl z domova,“ zašeptal, a pak se znovu rozplakal. Tom byl otupělý a jednoduše Billa držel, aby mu dovolil vyplakat se. Nevěděl, co mu na to říct. Trvalo několik minut, než si Tom uvědomil, že od něj Bill potřebuje něco slyšet, i když si to možná nepřipouští.
„Bude to v pohodě,“ řekl mu Tom a snažil se znít co nejpřesvědčivěji. „Vážně. Můžeš tu zůstat… navždycky, jestli chceš.“ Tom si tím nebyl tak jistý, ale věděl, že rodičům by nevadilo, kdyby tu pár dní zůstal, možná i pár týdnů, kdyby to bylo nutné.
„Tome, já…“ Bill se odtáhl a otřel si slzy; linky měl rozmazané po celých tvářích a očích, ale Tom si stále dál myslel, že mu to vcelku sluší. „Chci se ti za to všechno moc omluvit. Ani nevím, kde začít.“
„Nedělej to,“ povzdechl si Tom. „Jsem smutný, když slyším, jak se omlouváš.“

„Mám pocit, že musím,“ zamumlal Bill a Tom zavrtěl hlavou. Posunul se, aby se zády opřel o zeď a měl tak trochu větší pohodlí, a Bill si zul boty a napodobil ho. Tom si ho přitáhl do náruče a opřel si hlavu o Billovu.
„Takže ty a Pete spolu chodíte?“ Zeptal se Tom zmateně, ale hned toho zalitoval. Tohle bylo nejspíše to poslední, o čem se chtěl Bill bavit. „Chci říct…“
„Nechodíme,“ přerušil ho Bill. „Ne úplně.“ Tom byl na rozpacích a Bill zvedl hlavu, aby se na něj podíval. „To je v pohodě. Už jsem se s tím tak nějak… smířil. Chci říct, že… je lepší ti ty věci říct, než je držet v sobě.“ Bill si opřel hlavu o Tomovo rameno. „Nemluvím… s lidmi o svých problémech. Ale je to jiný, když cítím, že… je tu někdo, kdo mě skutečně vyslechne.“
„Samozřejmě, že tě vyslechnu,“ řekl Tom soucitně, nepopsatelně šťastný z pocitu, že Bill sám od sebe našel u Toma vytoužený mír. „Takže včera večer, když jsi mě, ehm, políbil… to ho nenaštvalo, ne?“
„Oh,“ řekl Bill tiše. „Oh, za to se moc omlouvám.“
„To je v pohodě,“ řekl Tom otupěle a kousl se do rtu.
„Není, Tome.“ Bill se odtáhl, položil si ruce na tváře a pokračoval: „Není to v pohodě. Ty ne… neměl bys mě takhle vidět. A mrzí mě, že tomu tak bylo.“

„To není ten problém,“ vyhrkl Tom a protřel si oči. Už nemohl vydržet ten stres. „Hele, nejde o to, že hulíš. To mi nevadí, vážně, teda ne až tolik. Ale to, že… že jediná chvíle, kdy jsem tě viděl bezstarostného… a šťastného, byla právě včera večer. A to je něco, co mě štve. Nechci, abys musel hledat štěstí v drogách. Není to zdravé.“
Bill sklopil oči a Tom přemýšlel, jestli ho konečně zlomil. Natáhl se dopředu, chytil Billa za ruce a pevně je sevřel v naději, že mu předá alespoň trochu své síly. Bill mu poslal malý úsměv a Tom na oplátku povzbudivě přikývl.
„Není to tak těžké,“ řekl mu Tom tiše. „Já vím, že si myslíš, že ano, ale není.“
„Co není? Jen… být šťastný?“
„Jo.“ Tom se váhavě usmál a přitáhl si Billa trochu blíž. „Být šťastný je… je tak snadné, jako rozhodnutí, že prostě budeš.“
Bill si odfrkl. Tomova ramena poklesla.
„Takhle svět nefunguje,“ zabručel Bill a Tom zavrtěl hlavou.
„Okay,“ řekl. „Ale jednoho dne si uvědomíš, že je to pravda. Ale do té doby… můžeme na to na chvíli zapomenout? Vsadím se, že potřebuješ nějakou chvilku, aby sis vydechl. Chci říct…“
„Jo,“ povzdechl si Bill a okamžitě se znovu uvolnil. „To by bylo fajn, to by se mi hodilo.“

„Okay,“ zazubil se Tom a slezl z postele. Klekl si na kolena, přitiskl tvář na koberec a natáhl se pod postel. Ucítil, jak ho Bill zatahal za lem trička, a znovu vystrčil hlavu.
„Ty mi tohle děláš pořád.“ Bill naklonil hlavu na stranu, na rtech se mu objevil malý, plachý úsměv a Tom se na něj rozzářil.
„Tohle je moje kytara,“ představil Tom, když se postavil a držel v ruce pouzdro s kytarou. „Něco ti zahraju.“
„Oh! Nevěděl jsem, že hraješ…“ Bill se odsunul od kraje postele a udělal Tomovi místo.
„No jasně, miluju hudbu,“ řekl mu Tom a usmál se. Rozepnul zip pouzdra a vytáhl kytaru; měl ji už tři roky, byla to jeho druhá kytara a ani ve snu by ho nenapadlo ji vyměnit. Někdy ji rád nazýval svou nejlepší kamarádkou a v hloubi duše to opravdu nebral jen jako vtip.
„Já taky hraju,“ řekl Bill tiše a rukama si objal nohy. Tom se posunul blíž, takže se jejich ramena dotkla. „Můžu si na ni zahrát?“
„Jasně.“ Tom posunul kytaru a opatrně ji nabídl Billovi, který se zamračil.
„Myslel jsem, až zahraješ ty.“ Stydlivě se podíval na Toma, který mu kytaru dál nabízel.
„Chci tě slyšet hrát.“

„Oh.“ Bill zamrkal a vzal nástroj do ruky. Natáhl nohy a položil si kytaru do klína, pak sklouzl rukama po strunách. „Ještě nikdy… jsem pro nikoho nehrál,“ řekl.
„Vážně?“
„Ne…“
„To je škoda. A píšeš svoje vlastní nebo…?“
„Jo… píšu,“ řekl Bill tiše a podíval se na Toma. „Máš trsátko?“
„Oh.“ Tom sáhl do kapsy a vytáhl tři – jedno bylo průhledné se stříbrnými skvrnkami, jedno limetkově zelené a jedno dětsky růžové. Zdálo se, že to Billa pobavilo a vybral si to se stříbrnými skvrnami.
„Ty je nosíš u sebe?“ Podivil se a zabrnkal na struny. Tom pokrčil rameny a opřel se o lokty.
„Jsem, ehm, pověrčivý,“ zasmál se. „Jsou něco jako moje talismany pro štěstí.“
„Oh.“ Bill začal hrát melodii, něco tichého a chytlavého, ale už po několika akordech přestal. Tom zvedl obočí. „Promiň,“ řekl Bill. „Nevím, jakou písničku mám zahrát.“
„Prostě něco,“ pobídl ho Tom. „Cokoliv.“
„To… no možná to nebude moc dobrý.“
„Hele, nejsem tu od toho, abych tě soudil,“ řekl mu Tom, položil se zpátky na matraci a zkřížil ruce pod hlavou.
„Já vím,“ řekl Bill tiše a vybrnkal akord v jiné tónině. „Proto tě mám rád.“
Tom se usmál.
Najednou se místnost naplnila sytým zvukem Tomovy kytary a ložnicí se nesly těžké akordy. Akustika místnosti nebyla úplně ideální, ale díky klaustrofobickému prostředí působila píseň intimněji. Po krátkém intru začal Bill zpívat, což Tom úplně nečekal. Znovu se posadil, aby ho lépe slyšel. Píseň se zpomalila a ztišila, když Bill zpíval, a Tom pozorně naslouchal.

Who are you there with?
Cause I swear I’ve seen him before.
Though, in the distance I just turned my head away.

S kým jsi tam byl?
Protože přísahám, že už jsem ho někde viděl…
I když v dálce, jen jsem odvrátil hlavu.

Billův hlas byl tichý a zadýchaný a Tomovi z něj běhal mráz po zádech. Objal se kolem ramen a srdce mu tlouklo rychleji, když Bill pokračoval. Jediná vystoupení, která stála za to vidět, byla ta, která diváky uměla šokovat.

What part of clinging to the same trends
Makes sense to a boy who cries
At least twice a day because she’s unhappy?

Jaká část lpění na stejných trendech
Dává smysl klukovi, který brečí,
A to nejméně dvakrát denně, protože je nešťastný?

Jeho hlas se nečekaně zvedl a zesílil, když píseň opět nabrala na obrátkách.

We could have made it with a couple of deep breaths.
There was a light. We could have reached it, there was a light.
Though, all this pain and aggravation
Causes me to feel that I was just a card dealt out of spite.
Well, I call your bluff.

Mohli jsme to zvládnout s pár hlubokými nádechy.
Bylo tam světlo. Mohli jsme se tam dostat, bylo tam světlo.
I když všechna ta bolest a rozčilení
ve mně vyvolávají pocit, že jsem byl jen karta rozdaná ze zlomyslnosti.
Tak ti říkám, že blafuješ.

Hudba ztichla a Tom zatajil dech. Pak Bill znovu udeřil do strun a vyhrkl:

Get with it, get with it. Did you think that I was blind enough to not realize?
Well better luck next, better luck next guy.

Dej se do toho! Dej se do toho! Myslel sis, že jsem tak slepý, že mi to nedojde?
Tak příště hodně štěstí, příště hodně štěstí!

Prudce švihl krkem kytary nahoru a Tom se mu sotva stačil vyhnout. Bill se zcela ponořil do své hudby, která Toma děsila a zároveň fascinovala, a to tím nejlepším způsobem.

And why was it, why was it every time that we would have it out you wouldn’t cry?
You’d just place your bet, make the call, go run and hide.

Proč jenom, proč jenom, pokaždé, když jsme si to rozdávali, jsi nebrečel?
Prostě bys vsadil, zavolal, utekl a schoval se.

Billovy ruce se pohybovaly po strunách naprosto přirozeně; Tom poznal, že je zkušený a vsadil by se, že Bill hraje a skládá hudbu už léta. Nastala klidná mezihra, a pak začala další sloka.

Who are you there with?
Cause I smell him on your skin.
Though, in an instant I just turn my face in shame.
Now, on the edge of demonstration, a suspicious feel that I was just a card
Dealt out of spite.

Well, I call your bluff.

S kým jsi tam byl?
Protože ho cítím na tvé kůži.
Ačkoli v okamžiku jen zahanbeně odvrátím tvář.
Teď na pokraji demonstrace, mám pocit, že jsem byl jen karta
rozdaná ze zášti.
No, já ti říkám, že blafuješ.

Refrén se opakoval a Tom se méně soustředil na slova a více na Billa, na to, jak naklání hlavu a zpívá nejprve směrem do stropu, pak k rukám, zřejmě si vůbec neuvědomoval nic jiného než sebe a svou hudbu. Tom se cítil uchvácený, a dokonce inspirovaný. Potěšilo ho, že Bill má talent, skutečný talent. Bylo to východisko, a to zdravé, něco, o čem Tom věděl, že Bill potřebuje.

You’d just place your bet, make the call, go run and hide.

Prostě bys vsadil, zavolal, utekl a schoval se.

Následovala další mezihra, která většinou zahrnovala opakující se krátké akordy a pár tvrdých úderů a Tom si pak dokázal představit tu písničku s těžkou basovou linkou a burácejícími bicími v pozadí. Bill byl rozhodně metalový kytarista, ale jeho hudba zněla dobře i s akustickou kytarou. A Tom musel ocenit jeho všestrannost.

All alo – nec, all alo – ne…
Úplně sám, úplně sám…

Akordy se opakovaly a Bill působivě pohodil vlasy.

My heart isn’t broken, and I’m not dead
Moje srdce není zlomené a já nejsem mrtvý.

Bill tento text zopakoval ještě třikrát, a najednou se místností rozprostřelo nesnesitelné ticho.
„Jo,“ vydechl Bill po chvíli a podal kytaru zpátky Tomovi. Tom ji přijal, stále poněkud v šoku, a byl zmatený, když Bill zasténal a složil si hlavu do dlaní.
„Hej cože? To bylo dobrý,“ řekl mu Tom popravdě a popadl kytaru do náruče.
„Bylo to trapný.“
„Bylo to vážně dobrý,“ ujistil ho Tom a lehce strčil do jeho ramene svým. „Vážně. Máš úžasný hlas a píšeš dobrý písničky.“
„Díky,“ zamumlal Bill, ruce mu sklouzly do klína a Tom se naklonil dopředu, aby mu viděl do tváře. Bill si odhrnul část vlasů; červenal se a usmíval a Tom se rozzářil. „Zahraj něco,“ poručil Bill, když si všiml, že se na něj Tom dívá.
„Přesně vím, jakou písničku,“ odpověděl Tom a poslal Billovi drobný úsměv. „Napsal jsem ji já. Doufám, že se ti bude líbit,“ zamumlal, v duchu se připravil a začal hrát.

Fade in, start the scene
Enter beautiful girl
But things are not what they seem
As we stand at the edge of the world

Stmívání, spuštění scény
Vstup krásné dívky
Ale věci nejsou takové, jaké se zdají být
Stojíme na okraji světa

Hudba začala hrát naplno a Tom zaklonil hlavu; tuhle písničku moc často nehrával kvůli vzpomínkám, které s ní měl spojené, ale zdálo se, že v tuhle chvíli je pro Billa ideální.

„Excuse me, sir,
But I have plans to die tonight
Oh, and you are directly in my way
And I bet you’re gonna say it’s not right“
My reply:
„Excuse me, miss
But do you have the slightest clue
Of exactly what you just said to me
And exactly who you’re talking to?“
She said, „I don’t care, you don’t even know me“
I said, „I know but I’d like to change that soon, hopefully“

„Promiňte, pane,
ale měla jsem v plánu dnes večer zemřít.
Oh a vy mi stojíte přímo v cestě
a vsadím se, že řeknete, že to není správné.“

Moje odpověď:
„Promiňte, slečno,
ale máte alespoň tušení,
co přesně jste mi právě řekla
a s kým přesně mluvíte?“
Ona řekla: „To je mi jedno, vždyť mě ani neznáte!“
A já řekl: „Já vím, ale rád bych to brzy změnil, doufejme.“

Bill se naklonil blíž, jeho tělo bylo teplé a na Tomově rameni těžké. Tom slyšel, jak Bill pomalu dýchá těsně před tím, než začal refrén.

Yeah, we all flirt with the tiniest notion
Of self conclusion in one simplified motion
You see the trick is that you’re never supposed to act on it
No matter how unbearable this misery gets

Jo, všichni koketujeme s nepatrnou představou
sebezapření jedním zjednodušeným pohybem
Víš, trik je v tom, že se podle toho nikdy nemáš chovat,
ať už je to trápení jakkoli nesnesitelné.

Znovu sklonil hlavu, cítil, jak mu dredy kloužou po zádech, a trhl hlavou, aby si je přehodil přes pravé rameno. Bill se přitulil blíž.

„You make it sound so easy to be alive
But tell me, how am I supposed to seize this day
When everything inside me has died?“

„Podle tebe je tak snadné být naživu.
Řekni mi, jak se mám chopit dnešního dne,
když všechno ve mně zemřelo?“

Odmlčel se.

My reply:
„Trust me, girl
I know your legs are pleading to leap
But I offer you this easy choice-
Instead of dying, living with me“
She said, „Are you crazy? You don’t even know me.“
I said, „I know, but I’d like to change that soon hopefully“

Moje odpověď:
„Věř mi, děvče,
vím, že tvé nohy prosí o skok,
ale nabízím ti tuto snadnou volbu: místo smrti žít se mnou.“
Ona na to: „Zbláznil ses? Vždyť mě ani neznáš“
Řekl jsem: „Já vím, ale rád bych to snad brzy změnil.“

Tom se kousl do rtu, posunul krk kytary a znovu zazpíval refrén. Doufal, že ho Bill poslouchá.

I would be lying if I said that things would never get rough
And all this cliche motivation, it could never be enough
I could stand here all night trying to convince you
But what good would that do?
My offer stands, and you must choose

Lhal bych, kdybych tvrdil, že nikdy nepůjde do tuhého,
a všech těch klišovitých motivací by nikdy nebylo dost.
Mohl bych tu stát celou noc a snažit se tě přesvědčit,
ale k čemu by to bylo?
Moje nabídky platí a ty si musíš vybrat.

Tom ztěžka polkl a pořádně se nadechl, když se nad nimi vznášely tiché riffy jeho kytary. Zhluboka se nadechl a zvýšil hlas, aby znovu zazpíval dívčin part.

„All right, you win, but I only give you one night
To prove yourself to be better than my attempt at flight
I swear to god if you hurt me I will leap“

„Dobrá, vyhrál jsi, ale dávám ti jen jednu noc,
abys dokázal, že jsi lepší než můj pokus o útěk.
Přísahám bohu, že jestli mi ublížíš, skočím.“

Píseň mu v hrdle nabírala na obrátkách, stávala se hlasitější, stupňovala se.

„I will toss myself from these very cliffs“
And you’ll never see it coming“
„Settle, precious, I know what you’re going through
Just ten minutes before you got here I was going to jump too“

„Vrhnu se ze samých těchto útesů a
ty to nikdy neuvidíš!“
„Uklidni se, drahoušku, vím, čím procházíš!
Protože deset minut předtím, než jsi sem přišla, jsem se chystal skočit taky.“

Naposledy přehrál refrén, a pak se začal uvolňovat a tiše si broukal závěrečné akordy písně. Když dozpíval, uslyšel, jak Bill začal popotahovat, a tak Tom nechal hudbu doznít. Odložil kytaru, beze slova si přitáhl Billa do náruče a přitiskl si ho k sobě.
„Jak vždycky víš, co všechno potřebuju slyšet?“ Zašeptal Bill. Tom se zamračil a vtiskl tvář do Billových vlasů. Ta píseň v něm vyvolala spoustu starých pocitů, ale potřeboval být kvůli Billovi silný.
„Já…“

„Jsme doma, Tome!“ Vykřikl náhle Jörgův hlas a narušil tak to křehké ticho mezi nimi a Bill se zarazil.
„Oh,“ zalapal po dechu, odtáhl se a třel si hlavu. Udeřil se do ní o Tomovu čelist. „Mám odejít?“ Bill zalétl očima k Tomovi a tiše se zeptal.
„Ne, ne, zůstaň. Tak dlouho, jak budeš potřebovat,“ slíbil mu Tom. Zhluboka se nadechl, sebral se a vstal. Nohy měl jako z rosolu a udělal několik pomalých kroků, pak otevřel dveře a pokynul Billovi. „Tak pojď. Přinutíme rodiče, aby nám koupili večeři,“ navrhl. „Nebo jsi už jedl?“
Bill mlčky zavrtěl hlavou, chytil Toma za ruku a jako stín ho následoval dolů.

„Ahoj,“ řekl Tom opatrně, když strčil hlavu do obývacího pokoje s Billem víceméně přilepeným na zádech. Jeho rodiče se usadili na gauč k večernímu programu a Tom se cítil trochu provinile, že je vyrušil. „Bill je u mě.“ Kývl směrem ke krčícímu se chlapci za sebou. Věděl, že Bill tu nechce být a obtěžovat Tomovy rodiče o nic víc než Tom sám, a popravdě řečeno, Tom už ztratil chuť k jídlu, ale nechtěl, aby byl Bill hladový.
„Ahoj, zlatíčko,“ řekla Simone a natáhla krk, aby se na ně podívala. Tom ucítil, jak se Bill za ním pohnul, a pak koutkem oka zahlédl, jak jí zamával.
„Ještě nevečeřel. Mohli bychom si něco objednat?“ Tom nechtěl rodiče nutit, aby šli znovu ven. To by bylo prostě kruté.
„Jistě. Pojď se mnou do kuchyně,“ nařídila Simone a rázně vstala, čímž dala Tomovi jasně najevo, že je v průšvihu. Šťouchl do Billa a řekl mu, že jestli chce, může se vrátit nahoru, a Bill zmizel.

„Ehm,“ začal Tom, když vešel do kuchyně. Simone tam stála se zkříženýma rukama a v jedné ruce držela telefon.
„Prosím, řekni mi, že objednáš něco zdravého,“ řekla, když mu podávala telefon, a Tom přikývl. Byla tu místní prodejna, která doručovala, mohl by objednat něco od nich. „Komu píšeš?“ Zeptala se, když vytáhl telefon.
„Billovi, abych se ho zeptal, jestli je Giorgio’s v pohodě. Oni doručují.“ Odeslal zprávu a strčil mobil do kapsy.
„Tome, upřímně řečeno, mám o tvého přítele velký strach,“ řekla mu Simone a obočí se jí mateřsky zkroutilo. Tom přikývl a našel v lednici láhev vody; měl najednou úplně sucho v krku.
„Já vím,“ řekl tiše. „Já taky.“
„Je všechno v pořádku?“ Tom zavrtěl hlavou a neřekl nic, jelikož se raději napil z láhve. „Co přesně se děje?“ Zeptala se Simone a nesouhlasně na něj hleděla.
„Prostě je v těžké situaci,“ řekl Tom neurčitě. „Snažím se mu pomoct. Mohl by tady, ehm, třeba pár dní zůstat…?“
„Tome!“ Povzdechla si, rozpažila ruce a přistoupila blíž. Tom se na ni provinile podíval, protože moc dobře věděl, že přijde přednáška. „Podívej, já vím, že si myslíš, že mu můžeš pomoct, Tome, ale mně se zdá, že potřebuje odbornou pomoc. Chápu, že k němu máš vztah, a chápu, že je ve tvé povaze pomáhat lidem. Ale tohle nedělej. Nebraň mu v tom, aby navštívil nějakého profesionála, protože si myslíš, že víš, co potřebuje. Bill je jiný než ty. Jeho cesta nebude stejná jako ta tvoje.“

„Já vím,“ povzdechl si Tom a snažil se najít útěchu v podlaze kuchyně. „Jenže mami… ty sis mohla dovolit mě poslat k psychiatrovi. A upřímně, vždyť to celé bylo úplně na hovno. Vždyť to víš.“
„Přesně to říkám, Tome. Myslíš si, že to z něj prostě dostaneš? Řekneš mu, ať se vzchopí a přenese se přes to?“
„Mami, přestaň.“ Tom se podíval matce do tváře a narovnal se. „Říkal jsem ti, že nemá peníze. Ani nevím, jestli by mu jeho rodiče nějakou terapii zajistili. Jeho rodina je v prdeli. Momentálně jsem jediný, koho má, takže udělám, co budu moct, jasný?“
Otočil se na patě a odešel, jakmile vyšel z kuchyně, utíkal. Vyrazil po schodech nahoru do svého pokoje a vrhl se na postel k Billovi. Bill se otočil na bok, schoulil se k Tomovi a zašeptal: „Dostal jsi moji esemesku?“
„Oh,“ vydechl Tom, „ne. Já jsem, ehm, mluvil s mámou.“
„No, psal jsem, že nemám hlad.“
Tom si povzdechl. „Ten pocit znám.“
„Tome, prosím, řekni mi to, ano? Mýlil jsem se. Uvědomuju si to. Ta písnička… bylo to všechno, co jsem, myslím, potřeboval slyšet. Jak jsi to věděl?“ Bill se posadil na kolena, když se Tom znovu posunul k polštářům, a víceméně se vrhl do Tomovy náruče. Tom znovu uslyšel, jak popotahuje, a prsty zajel Billovi do vlasů. Pamatoval si na to. Pamatoval si to všechno. Pocit, že je mu špatně od žaludku, pláč každý druhý den kvůli nepodstatným věcem, popírání, že by mu někdo mohl pomoci nebo vědět, jak se cítí. Políbil Billa do vlasů, objal ho kolem pasu a přitiskl si ho k sobě.

„Řeknu ti to,“ vydechl Tom, když si Bill položil hlavu na jeho hruď. „Řeknu ti všechno. Okay?“
„Ty… ty jsi byl stejný jako já, že?“ Zeptal se tiše Bill. „Promiň… promiň, že jsem k tomuhle závěru tak rychle došel. Cítím se hrozně.“
„Ne, neobviňuju tě. Nebyl jsem… úplně jako ty. Chci říct, že jsem nikdy neřešil některé věci tak jako ty, ale před pár lety… ve druháku… a ve třeťáku: mi byla diagnostikována klinická deprese. Začalo to ještě předtím… myslím, že v létě po druháku.“ Tom se zhluboka nadechl a zavřel oči; nerad se pitval ve své minulosti. Nerad na ni vzpomínal. Nejlepší bylo jít dál a žít, jako by se nic z toho nestalo, ale Bill to potřeboval vědět.
„Já… začal jsem se stranit svých přátel,“ vysvětloval, „trávil jsem veškerý svůj volný čas doma s kytarou. Moc jsem o tom nepřemýšlel, víš? Teda zezačátku ne. Vůbec jsem si toho nevšiml, dokud se to nezhoršilo někdy v polovině druhého ročníku. Moje sebevědomí bylo tak nízké… schválně jsem dělal věci, které mě znevýhodňovaly, ubližoval jsem si. Emocionálně i fyzicky. Nenáviděl jsem se, viděl jsem na sobě tolik chyb. Ani jsem nevěděl proč. Prostě jsem měl pocit, že si nic nezasloužím. Moje známky byly nějakou dobu v pohodě, protože jsem měl pocit, že je to jediná šance, jak něco dokázat, ale po nějaké době se to tak zhoršilo, že i ty se prudce zhoršily. Pak si toho začali všímat moji rodiče. Tehdy mi bylo nejhůř. Skoro jsem nejedl, musel jsem se do jídla nutit. Strašně jsem zhubl… a i to mi bylo jedno. Rodiče mě začali vodit na terapie, ale léky, které mi doktor předepsal, jsem musel přestat brát, protože jsem na nich začal být až příliš závislý.“ Tom stiskl Billův pas, jako by se chtěl ujistit, že ho poslouchá.

Bill něco zamumlal a zatnul prsty do Tomova trička, dlouhými nehty přejel Tomovi po hrudi. „Tohle je důvod, proč nemůžu vystát drogy. Víš? Protože se po nich cítíš tak zatraceně dobře… a pak, když to vyprchá, se cítíš hůř než před tím. Když jsem byl na těch práškách, rozhodně to byly ty nejhorší dny, jelikož jakmile přestaly účinkovat, cítil jsem se jako… jako, ani se to nedá popsat. Ten pocit. Jako by někdo prostě… sáhl dovnitř a stiskl vypínač a ty jsi nemohl přestat myslet na… hrozné věci. Bylo to tak děsivé. Byl jsem na opravdu temném místě. Nedokázal jsem být znovu šťastný a trvalo to celé týdny. Předtím, než jsem měl deprese… a dokonce i na začátku, než jsem začal brát prášky, jsem nikdy pořádně nevěděl, co to znamená mít sebevražedné sklony. Myslet na sebevraždu. Přemýšlel jsem o tom – každý o tom přemýšlel. Bylo to něco jako přechodná záliba. Co by bylo potom? Koho by to zajímalo? Ale tehdy, když jsem byl na dně, jsem tak nenáviděl to, jak se cítím… Udělal bych cokoli, abych se toho pocitu zbavil. Říkal jsem si, že bych raději přišel o práci, o domov, o zdraví, o všechny své blízké, než abych se musel cítit takhle. Dal bych cokoli, jen aby ten pocit přestal… Víš, jaký je to pocit, že?“ Skončil tiše Tom a třesoucími se prsty se dotkl Billovy vlhké tváře. Cítil, jak Bill přikývl, a ztěžka se nadechl. Chtěl toho říct víc, ale byl příliš vyčerpaný vlastními emocemi, než aby mohl pokračovat.
„Je mi líto, že jsi tyhle věci musel cítit,“ zakňučel Bill a Tom si zakryl ústa, aby potlačil vzlyk. „Nikdo si nezaslouží, aby se takhle cítil.“

original

autor: Ghostie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)