autor: Ghostie
„Už se tak necítíš?
„Ne. Nikdy jsem nemohl. Poté, co jsem navždy zahodil ty prášky, jsem dělal všechno pro to, abych se dostal na lepší místo, psychicky. Terapie pro mě byla důležitá. Potkal jsem tam spoustu lidí, kteří mi pomohli a dali mi sílu. Myslím, že nejdůležitější věc, kterou jsem se při překonávání deprese naučil, bylo prostě… se cítit sebejistě. Ani jsem si nevšiml změny, ale jak se to zlepšovalo… už jsem prostě neměl stejné myšlenky. Můj terapeut se mnou dělal taková cvičení… neuvědomoval jsem si, k čemu slouží, ale budoval mi sebevědomí. Díky tomu jsem se už necítil tak špatně. Podíval jsem se do zrcadla, usmál se na sebe a řekl si: „Dneska bude skvělý den.“
„Jak… jak? Jak jsi…“
„Jak jsem se dostal z deprese?“ Tom odhrnul Billovi vlasy ze spánku a jemně mu zvedl bradu. „Tím, že jsem mluvil s lidmi, kteří věděli, jak se cítím, a slyšel jsem o tolika lidech, kteří se zvedli a porazili své vlastní démony. Tím, že jsem pomáhal ostatním…“ Tom si vzpomněl na svůj blog o radách; založil ho zhruba ve stejné době. „Asi tím, že jsem dal svému životu smysl. To je podle mě to, co způsobuje deprese: pocit beznaděje, že všechno jde do prdele. Přesně tak jsem se totiž cítil.“
„Ale…“
„Můj život je dokonalý, já vím.“ Usmál se Tom, ale necítil to. „To, co jsi říkal, byla pravda. Vyrůstal jsem ve skvělém domově. Ale pár let to bylo drsné. Dostali jsme se do finančních problémů, rodiče byli posedlí svou prací a zapomněli na mě. To… mě opravdu ranilo. Nikdy předtím jsem si nevšiml, jak moc na mámu a tátu spoléhám. Protože to byli prostě moji rodiče, víš? Ani kamarádi mě nechápali. Byl jsem až příliš jiný než oni a vlastně tomu tak je stále. Neměli o tom ani ponětí. Jen do mě rýpali, že jsem asociální, a tehdy jsem se snažil najít jiné party. Georg a Gustav jsou pořád moji kamarádi, ale… vlastně nemám nejlepšího kamaráda od doby, co jsem si uvědomil, že ani jeden z nich tu pro mě nemůže být, když je nejvíc potřebuju. Každopádně. Tohle je můj životní příběh,“ dokončil se smíchem a stiskl Billa.
„Oh,“ zašeptal Bill a omotal ruce kolem Tomova krku. Tom přesunul ruce k Billovu pasu a místo, aby Billovi stáhl mikinu, vsunul ruce pod ni. Bill zalapal po dechu. „Tome…“
Tom pohnul hlavou, takže jejich tváře byly sotva pár centimetrů od sebe a zvedl obočí. „Hmm?“
„Oh,“ zopakoval Bill. Na rtech se mu objevil malý úsměv. „Zapomněl jsem. Ahoj.“
„Ahoj,“ usmál se Tom. „Tohle je lepší než rande s Petem, ne?“
„Jo…“ Tom sledoval, jak Billovy oči klesají níž, jak se dívají na Tomovy rty a on si je podvědomě olízl.
Po napjaté pauze se Billova brada zvedla, až se jeho rty setkaly s Tomovými a cudně se k nim přitiskly. Tom reagoval automaticky, přesunul jednu ruku, zabořil ji do Billových vlasů a něžně ho vzal za temeno a přitáhl si ho do polibku. Slyšel, jak se Billův dech zatajil, a dlouhými prsty bloudil po jeho hrudi a lechtal ho, zatímco se jejich ústa pohybovala, roztahovala a znovu a znovu do sebe zapadala, jako by byla dílky puzzle a oni si potřebovali jen ověřit, že k sobě dokonale pasují. V Tomově žaludku vzkvétaly nejrůznější pocity a tryskaly mu v hrudi; nejrůznější dobré, rozechvělé pocity bez tíže, jiskřící nervy, které byly nepříjemně příjemné a zahladily všechny špatné vzpomínky a špatné pocity. Polibek byl stále vlhčí, rty se roztahovaly a znovu kolem sebe zapadaly, nacházely nové způsoby, jak se k sobě přitisknout, až se Bill odtáhl. Tomovy smysly se vrátily, tělo mu znehybnělo jako mrtvé a jediné, co slyšel, bylo Billovo klidné, pomalé dýchání, které bylo naprosto hlasité až ohlušující; jediné, co viděl, byly Billovy rudé, oteklé rty, stále před ním roztažené, jako by prosily, aby se jich znovu zmocnil; jediné, co cítil, bylo teplo, které mu pronikalo rukama i tělem a obracelo mu žaludek příjemně nepříjemným způsobem; jediné, co cítil, byl Bill, jeho směs vůní, kouře a květin a levného deodorantu; a jedinou chuť, co cítil, byl Bill, když si olízl rty a sbíral jeho chuť, tak prostou, ale pro Toma tak hlubokou.
„Bille…“ Tom přitiskl nos na Billův, zoufale toužil po dalším polibku, a černovlásek jen zaklonil hlavu, aby ho znovu mohl okusit na rtech. Slyšel, jak Bill tiše zasténal, ale pak se od něj odtáhl, až Tom spadl dozadu, načež se vyškrábal z postele. „Bille!“ Tom vyskočil a teprve tehdy si uvědomil, co se stalo. „Počkej, počkej, počkej,“ vydechl, když Billova ruka našla kliku a Tom k němu pomalu přišel; oba se na sebe dívali s vytřeštěnýma očima, jako jeleni chycení v záři reflektorů. Tom k němu došel a postavil se mezi Billa a dveře, pak uchopil Billův biceps a stále ještě v šoku si ho přitáhl do náruče. Políbil Billa. A zatraceně se mu to líbilo.
„Bille, já… já nemůžu. Ty to víš,“ zašeptal Tom.
„Vím. A ani bych tě o to nežádal.“
Tom se zhluboka nadechl a ze zoufalství stiskl Billa silněji v naději, že neodejde. Nebyl si jistý, kam by Bill šel, ale věděl, že domů by to nejspíše nebylo. Tom se odtáhl natolik, aby mohl vzít Billa za ruku a podívat se mu do očí, ale když to udělal, úplně ho přemohla touha ho znovu políbit. Tom odvrátil pohled a táhl Billa zpátky k posteli.
„Mluv se mnou,“ požádal ho tiše. „Ty už teď o mně víš všechno. Ale co ty?“
„Co já?“ Bill si lehl na postel a Tom mu poslal malý úsměv a poplácal se po stehně. Bill mu vyhověl a posunul se, aby mohl položit Tomovi hlavu do klína a Tom mu zabořil ruku do vlasů.
„Pověz mi o svých rodičích. A o svých přátelích. A o Petovi.“ Tomovo srdce si při vyslovení chlapcova jména sevřelo, jelikož přemýšlel, jak by se kvůli tomu rivalovi měl cítit. Díky tomu se cítil ještě hůř, skoro až špatně; nebyl gay a představa, že by k nějakému klukovi choval takové city, ho naprosto mátla. Polibek a jeho důsledky prozatím odložil na později, ale nedokázal odložit své emoce a ty byly uvnitř něj šíleně zmatené.
„S Petem nic,“ řekl Bill chladně. „Když jsem říkal, že jsme byli na rande… Jen jsem nechtěl, abys věděl, že jsme byli na party. Víš… chtěl jsem se jen na jednu noc odvázat. Obvykle se s ním dokážu dobře bavit. Ale on pro mě není nikdo speciální.“
„Okay.“ Tom se kousl do rtu a nechal hlavu klesnout ke zdi. Nechtěl teď přemýšlet. Ne, dokud si nepromluvím s rodiči, pomyslel si. Ti budou vědět, co má dělat. „Pokračuj.“
S jednou rukou sevřenou kolem Tomova trička Bill Tomovi odvyprávěl celý svůj příběh. Vysvětlil mu, že jeho otec byl alkoholik, který si nedokázal udržet práci, a kvůli tomu ho matka opustila, když bylo Billovi pouhých deset. Od té doby měl Billův otec každý druhý rok jinou ženu a ještě více milenek bokem, zatímco Bill šel prostě stranou. O Billův život se nezajímal kromě toho, že mu říkal, aby chodil do školy, uklízel dům a krmil kočku. Kočku, jak Bill Tomovi řekl, která před dvěma lety zemřela. Bill mu pak prozradil, že má pocit, že by si ani nevšiml, kdyby se vypařil z povrchu zemského.
Penelope, Billova současná nevlastní matka, jen přilévala olej do ohně. Pracovala na poloviční úvazek a jen stěží dokázala uživit rodinu, ale ráda Billa peskovala za to, že nemá práci. Pokud otec Billovi dostatečně nevynadal, zasáhla a připomněla mu to: Bill neudělal žádné domácí práce, nebo: Bill nebyl celý den doma, nebo: Bill v tom oblečení zase vypadá jako teplouš. Teprve když se kolem něj začala motat Penelope, měl Billův otec se synovým stylem oblékání problém. Možná se objevila nějaká ta nesouhlasná poznámka, ale Penelope jako by v něm odblokovala a uvolnila homofobii a Bill teď žil ve strachu ve svém vlastním domě.
Dokud Bill mluvil, Tom zůstával rozptýlený, ale když potom skončil, Tomovy myšlenky se na něj valily jako blesková povodeň, až jeho mysl náhle přetékala emocemi. Nedokázal Billa obejmout ani s ním být v kontaktu, aniž by myslel na to, že si ho přitáhne blíž a políbí ho. Tom zavřel oči v naději, že ty představy zablokuje, ale pak k němu přicházely ještě silněji. Dotýkat se Billa a cítit ho, držet ho a líbat ho; Tom nikdy předtím necítil takové nutkání k jinému chlapci. Znepokojený a lehce v panice se přistihl, že vstává z postele, jako by ho vzdálenost mezi ním a Billem měla od těch myšlenek oddělit.
„Půjdu říct rodičům, že tady nějakou dobu zůstaneš, OK?“ Řekl mu spěšně Tom a strčil si ruce hluboko do kapes, když si uvědomil, že se mu třesou. V tu chvíli studoval Billa, který ležel na posteli jako opuštěná panenka, zlomená a zapomenutá těmi, kdo ji kdysi milovali. To ho naprosto ubíjelo. Tomovo srdce se rozbušilo dojetím a klopýtal zpátky ke dveřím, neschopen odtrhnout oči od Billovy smutné, shrbené postavy na posteli. Jako náčrtek krásné postavy, zmuchlaný a odhozený.
„Budu tady,“ řekl mu Bill tiše a Tom několik vteřin přikyvoval, než se přinutil odtrhnout od něj oči. Už měl ruku na klice dveří, když uslyšel, jak Bill pokorně pípnul: „Tome?“
„Jo?“ Tom se pokusil něco říct, ale dokázal jen šeptat. Odkašlal si, polkl a slabě zopakoval: „Jo?“
„Promiň. Za… za ten polibek. Nechci tě od sebe odehnat. Prostě na to zapomeň, ano?“ Tom nemohl souhlasit, protože to nechtěl. Jen přikývl a otevřel dveře, sotva slyšel Billa, jak šeptá: „Stejně jsi pro mě až moc dobrý.“
Ta slova se honila Tomovou hlavou, když otupěle zamířil za rodiči. V televizi blikaly akční scény a Tom si mnul ruce a čekal, až si ho rodiče všimnou. Přišoural se o něco blíž a Jörg vzhlédl, pak se znovu zadíval na obrazovku až do reklamy. Když se objevily reklamy, ztlumil zvuk a zeptal se: „Co se děje?“
„Ehm, ahoj. Nevadí, když tu Bill chvíli zůstane?“
„Proč?“ Simone se naklonila blíž a podívala se přímo na Toma. Tom se zhluboka nadechl.
„Utekl z domova,“ vyhrkl, a pak se vrhl rovnou dopředu, než rodiče stačili něco říct, „a já vím, že chcete, abych ho nechal být, ale rodiče se o něj nepostarají a já jsem lepší než nic.“ Když to ze sebe všechno vysypal, začal si hrát s nehty; vlastně ani neměl v úmyslu toho tolik vyzradit, ale teď to bylo venku. Přikývl, jako by se chtěl ujistit, že dělá správnou věc.
„Utekl z domova?“ Zopakoval Jörg a naléhavě vstal. „Mám zavolat jeho rodičům?“
„Ne! Ne. Ehm, nevím, jestli je to dobrý nápad. Rád bych si ho tu pár dní nechal. Já… on se nechce vrátit a já taky nechci, aby se tam vracel.“
„Tome, tohle je ale vážné,“ řekla mu Simone, vypnula televizi a připojila se k Jörgovi. „Měli bychom ho vzít domů…“
„Ne, to bychom neměli,“ přerušil ji Tom a zvýšil hlas. „Mami, je mu tam mizerně. Nemůžeme mu prostě dopřát pár dní klidu, kdy se nebude muset starat o… o své rodiče?“ Ukončil tiše a nebyl si jistý, jestli je připravený říct matce a otci o týrání, které musí snášet.
„Pak bychom měli zavolat sociálku,“ řekl Jörg rozhodně. Tom zavrtěl hlavou.
„Je mu osmnáct, nic s tím neudělají.“ Rozhodil rukama Tom a podíval se na oba své rodiče. „Tak nějak… mám nápad. Ale…“
„Tome, ne,“ řekla Simone tiše. „Podívej, nemůžeš se stát berlí toho kluka…“
„Ty tomu nerozumíš! Mami,“ prosil Tom, „on někoho potřebuje. Já měl vás. On nemá nikoho.“
„No, jsem si jistý, že určitě někoho má,“ usoudil Jörg a podíval se na svou ženu a pak na Toma. „Myslím kamaráda, přítele? Někoho?“
„Ne, vy to nechápete. Jeho rodiče se o něj vůbec nestarají. Nezajímají se o něj. Jeho kamarádi, všichni mají své vlastní problémy. Nikdo se o něj nezajímá tak jako já. Musím něco udělat. Nenechám ho trpět.“
„Proč ti na něm tak záleží?“ Zeptala se ho Simone, když se posadila, a Tom s Jörgem ji následovali, a ne příliš elegantně se zhroutili vedle ní. Tom si povzdechl a položil si tvář do dlaní. Kde měl Tom začít s popisem, jak na něj Bill působí?
Po dlouhém mlčení, zrovna když se zdálo, že je Simone připravená tak nějak hovor ukončit a poslat ho pryč, Tom vyhrkl: „Políbil jsem ho.“
„Cože jsi?“ Vyprskla Simone a Tom spojil ruce, pak je zase roztáhl a sevřel.
„Nevím, proč se to stalo,“ přiznal Tom tiše. „Prostě… se to stalo. A taky mi to nepřipadalo špatné.“
„Jsi bisexuál?“ Zeptal se nevinně Jörg, za což si od své ženy vysloužil tvrdý pohlavek.
„On není bisexuál! Tvůj syn je heterosexuál, proboha, a to se jen tak nezmění.“
„Mám ho opravdu rád,“ ozval se Tom. Pohlédl na oba rodiče; Jörg vypadal klidně, ale Simone se tvářila pohoršeně.
„Můj syn není gay,“ zašeptala Simone.
„Mami!“ Vykřikl Tom. „Co je to s tebou? Já nejsem gay. A kdybych byl, tak by to snad nebyl problém!“
„Samozřejmě, že ne,“ ujistil ho Jörg, a pak se podíval na svou ženu. „Myslím, že se tvoje máma jenom bojí, že…“
„Lhal jsi nám?“ Zeptala se Simone nedůvěřivě. Tom se na ni podíval, jako by jí narostla další hlava.
„Já nejsem gay! Nikdy předtím se mi žádný kluk nelíbil! Já jenom… mám rád Billa, okay?“
„Já… promiň,“ zašeptala Simone, omluvila se a odešla z místnosti. Tom ji sledoval, jak odchází, upřímně zmatený. Jeho matka nebyla homofobní, tím si byl jistý. Podíval se na otce, který jen pokrčil rameny.
„Nejde o to, že se ti líbí nějaký kluk. Jde o to, že tě nezná tak dobře, jak si myslela. Vy dva jste si byli vždycky blízcí… na úrovni, na které jsme nikdy my dva nebyli.“ Usmál se na něj Jörg a sklonil hlavu, jako by chtěl říct: Všiml jsem si, a Tom v rozpacích odvrátil pohled. Vždycky se cítil trochu provinile, že upřednostňuje matku, i když to neznamenalo, že by měl otce méně rád. Jen měl pocit, že se jí dokáže více otevřít. „Cítí se teď rozporuplně, když ví, že o tobě neví všechno. Víš, myslela si, že jsi blázen, když se snažíš Billovi pomoct. Jenže se ukázalo, že ti na něm opravdu záleží. A to je v pořádku.“ Jörg se na Toma usmál a jemně ho udeřil do kolena. „Já ti můžu říct jen tohle: Jdi do toho, jestli ho máš opravdu rád.“
„Díky, tati.“ Tom se rozpačitě usmál a poněkud rozpačitě otce jednou rukou objal; to, že mu otec poradí s kluky, opravdu nečekal. „Mám si jít promluvit s mámou?“ Zeptal se zmateně, ale Jörg zavrtěl hlavou.
„O to se postarám já. A mimochodem: Bill může zůstat, jak dlouho bude potřebovat. O tom svém plánu mi povíš později, dobře?“
„Okay.“ Tom se usmál, popřál mu dobrou noc a vyběhl nahoru za Billem.
Bill v jeho pokoji ležel na posteli, oblečený v Tomových teplácích s několikrát srolovaným pasem a Tomově tričku Teenage Mutant Ninja Turtles, které měl ještě z dětství. Bill ležel na břiše, v rukou měl iPod a na uších měl Tomova sluchátka. Tiše zavřel dveře a jen si ho prohlížel; hubené paže se sotva znatelnými svaly, štíhlé boky, pramínky vlasů, holé kotníky a ty dva zatracené dolíčky v dolní části zad. Tom se pomalu přiblížil a srdce se mu nepřirozeně rozbušilo; nikdy se takhle ohledně žádného kluka necítil a k smrti ho děsilo, že se to teď děje. Nechtěl však, aby se tohle Bill dozvěděl, a tak potichu vytáhl notebook a posadil se vedle něj na postel. Jejich oči se setkaly a Tom na svého kamaráda kývl a ztěžka polkl.
„Naši říkali, že tu můžeš chvíli zůstat,“ zamumlal Tom, když se na něj Bill tázavě usmál. Tom měl sucho v krku a bál se, že se mu zlomí hlas, když ho zvýší. Bill se převalil k Tomovu boku a zavřel oči. Tom ztuhl.
„Díky,“ řekl Bill a Tom otupěle přikývl. Bill otevřel oči, věnoval mu širší úsměv a překulil se zpátky na břicho.
Poté, co otevřel notebook a přihlásil se, otevřel internetový prohlížeč a tupě zíral na svůj e-mail, který se objevil. Čekalo ho sedm nových otázek; návštěvnost jeho poradenského blogu se v poslední době zvedla a on začínal uvažovat, že by si podal inzerát na druhého administrátora, který by mu pomohl převzít část zátěže. Problém byl v tom, že nikomu nedůvěřoval zdaleka tak moc jako sobě, natož návštěvníkům svého blogu, těm, kteří si nedokázali odpovědět na své vlastní problémy. To byl koneckonců důvod, proč si Tom založil vlastní blog; protože si myslel, že může pomáhat lidem, protože chtěl lidem pomáhat, a protože byl natolik bláhový, že si myslel, že zná odpovědi na všechny otázky. Teď, v situaci, v níž by ho nikdy nenapadlo, že se ocitne, si připadal infantilní a nepřipravený. Rychle odešel z webu a zadal adresu jiného, o kterém doufal, že by mu mohl pomoci.
Bare Bones byl blog se všemi radami, jediný, který Tom sám sledoval. Bylo to ideální místo, kde položit svou otázku; prvně ho napadlo se zeptat svých čtenářů, co by podle nich měl udělat, ale okamžitě si za ten nápad vynadal. Prozrazovat osobní detaily o svém životě v poradenském sloupku bylo naprosto nevhodné. Jeho čtenáři potřebovali mít pocit, že svěřují svá tajemství úplně cizímu člověku, jinak by mu nevěřili. Právě Bare Bones Toma motivoval k založení vlastního blogu, a i teď se k němu obracel, když se zasekl na nějakém obzvlášť složitém problému. Už je to věčnost, co tam poslal nějaký svůj vlastní problém, ale procházel jím, jako by to byla jeho druhá přirozenost.
To, co Toma na blogu zpočátku přitahovalo a co mu nyní přinášelo užitek, bylo to, že byl nesmírně vstřícný k menšinám a představoval skutečný rozsah problémů, spíše než drby a rady, které se objevovaly v časopisech, a které se obvykle zaměřovaly na nevýrazné a obecně bezpečné otázky privilegovaného života. Tom se chtěl vzdělávat a kulturně vyznat ve všech problémech světa, nejen v těch, kterým byl vystaven. Tom věděl, že povaha jeho problému bude v Bare Bones respektována a odborně zpracována, což se o něm samotném říct nedalo. Když si to uvědomil, předpokládal, že pokud vážně najme nějaké nové zaměstnance, měl by najít nějaké lidi z menšin, kteří doplní jeho řady. Tom byl bílý muž ze střední třídy: nesmírně privilegovaný, a ne zrovna kvalifikovaný k tomu, aby poskytoval rady v širokém spektru témat.
Všechny tyto myšlenky Tom zatlačil do pozadí, když se ocitl před formulářem na webové stránce. Otevřel rozbalovací nabídku, aby zjistil povahu svého problému, a zarazil se, když jeho myš ze zvyku okamžitě zamířila na Osobní/Emocionální. Zhluboka se nadechl, spustil myš o několik políček níž a místo toho vybral LGBTQ. Tohle nebyla jen rada ohledně vztahů, kterou potřeboval, ale i rada ohledně jeho vlastní sexuality. Bylo možné se kvůli někomu stát homosexuálem? Tom o tom upřímně pochyboval.
Zadal svou e-mailovou adresu, vybral velké textové pole a začal psát.
Nikdy jsem si nemyslel, že by moje sexualita byla něčím, co by mě mohlo zmást. Vždycky jsem se považoval za heterosexuála a upřímně jsem si myslel, že jsem – líbí se mi holky. Nikdy jsem se na jiného kluka nepodíval a nemyslel na něj nějak sexuálně. Ale v poslední době se hodně stýkám s klukem, který je gay, a nesmírně jsme se sblížili. Mazlení pro nás bylo vždycky normální, ale dnes jsme se políbili a já se cítím rozpolcený. Mám ho moc rád a líbil se mi i ten polibek, ale nejsem si jistý, co to vypovídá o mé sexualitě. Jsem z toho zmatený, protože jsem nikdy k žádnému klukovi nic takového necítil, ani vzdáleně. Možná jednou nebo dvakrát jsem cítil zvědavost, ale to je myslím normální u každého, kdo prochází pubertou. Tohle je něco úplně jiného, než na co jsem zvyklý, a jsem bezradný. Upřímně se mi líbí, ale co když jsou to jen hormony a za pár měsíců mě to úplně omrzí? Nechci mu ublížit, ale nevím, co mám dělat.
Prosím, pomozte mi,
Vystrašený, ale zvědavý
Tom poslal otázku dřív, než se nad tím stačil zamyslet, a posadil se zpátky na polštáře, zatímco se jeho žaludek nepříjemně zavrtěl. Cítil se naprosto bezprizorně, když si třel rukama obličej a přemýšlel, co si o tom polibku myslí Bill. Přemýšlel, jestli by si o tom s Billem prostě neměl promluvit. Přesně to by si poradil, pravděpodobně. Když všechno ostatní selže, prostě si o svých problémech promluvte. To je nejlepší způsob, jak je vyřešit. Koneckonců, psaní do poradny bylo svým způsobem náhražka pro ty, co se příliš báli čelit vlastním problémům.
A Tom se bál. K zbláznění. Nikdy tohle necítil k žádnému chlapci – vlastně vůbec k nikomu. Uvědomil si, že vlastně nikdy neměl vztah ani s dívkou, kromě své první a poslední přítelkyně v osmé třídě. Tom si začínal uvědomovat, že možná měl jeho otec pravdu a že ve skutečnosti je bisexuál a jen si to nikdy předtím neuvědomil, protože neexistovali kluci, kteří by byli jeho typ. Ale to neznělo správně. Ne tak úplně. Vlastně nic z toho neznělo správně. Tom byl prostě kompletně zmatený.
„Co děláš?“
Tom málem vyskočil z postele. Srdce mu bušilo, jako by někdo mlátil do bubnu a kůže mu úplně celá zrudla, když vykoktal: „N-nic. Já jen… jen jsem si něco četl.“ Prsty mu kmitaly po klávesnici, až se mu konečně podařilo zavřít webový prohlížeč, a prakticky hodil notebook na stůl. Tom cítil potřebu všechno vysvětlovat, i když to byla naprostá blbost, a tak pokračoval: „Znáš to, když se nudíš, tak prostě hledáš náhodné věci na Wikipedii.“
„Ehm… ne,“ odpověděl Bill. „Ale budu ti věřit.“ Zívl, protáhl se, zvedl ruku, a pak se převrátil na záda. „Myslím, že půjdu spát.“
„Jo,“ souhlasil Tom otupěle a vypotácel se z postele. „Jenom se převleču a ehm, ehm… jo.“ Rozpačitě přemýšlel, jestli by neměl jít spát jinam, ale přišlo mu, že to by bylo už přehnané. Šmátral po pyžamu, a konečně se trochu uklidnil, jakmile se vyčůral a vyčistil si zuby, ale když se šoural k posteli, stále měl obavy. Bill stále poslouchal hudbu ve sluchátkách, což Tomovi připadalo docela sladké, a pak ztuhl. Bylo v pořádku si tohle myslet? Neměl tušení. Měl tak trochu chuť běžet k rodičům a vyplakat se jim na rameni. Ale místo toho to zvládl jako velký kluk; vlezl si do postele, statečně dovolil Billovi, aby se k němu přitulil – a možná ho v tom i trochu povzbuzoval – a myslel na něco uklidňujícího, dokud neusnul.
autor: Ghostie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
