autor: Salatina
Bill zmateně otevřel oči.
Pomalu se nadechl a vydechl, úlevně si prokřupl krk a líně se na něm poškrábal. Líbila se mu představa, že i přesto, že je osmnáctého září, nemusí vstát, osprchovat se, nalíčit a jít do školy.
Maturita byla už jen vzdálenou vzpomínkou: před třemi měsíci konečně odmaturoval a mohl se tedy považovat za svobodného. Nebo se alespoň osvobodil od studia a školy jako takové, protože brzy si bude muset najít nějakou práci. Jeho rodina, kterou tvořila matka Simone a otec Ralph, si nemohla dovolit mít syna, který by nepřispíval na domácnost, stejně jako si nemohla dovolit platit jeho studium na univerzitě.
Bill si sám uvědomil, že jakmile dokončí školu, bude muset začít pracovat. Simone a Ralph po něm nikdy nic nechtěli: prostě měl oči a viděl, jak si jeho otec chodí každý den uprostřed noci lámat záda a připravovat chleba na pult pekárny, kde byl prostým zaměstnancem. Také viděl, jak je jeho matka nešťastná a frustrovaná z toho, že nemůže pracovat, protože se kvůli problémům se srdcem dostala z 80 % do invalidního důchodu. Doma však usilovně pracovala, uklízela a leštila každý kout a zákoutí, aby vše bylo perfektní.
Bill si svých rodičů velmi vážil, měli mnoho problémů, ale nikdy po něm nic nechtěli, věnovali mu veškerou pozornost a péči, aniž by cokoliv žádali nazpět. Bill měl však kromě velkých očí také velké srdce. Už když studoval, se všemožně snažil, aby domů přinesl nějaké peníze: roznášel letáky, uklízel, barvil sousedovic paničky. Tedy ne, že by se staré vesnické dámy z Teupitzu o své vlasy nějak zvlášť staraly. Malá německá vesnička měla asi dva tisíce obyvatel a byla to jedna z těch vesnic, kde se všichni znají, všichni vědí všechno o všech a všechno je tam strašně nudné.
Bill tam vyrostl a nikdy mu nijak zvlášť nevadilo, že tam žije. Bylo to tu velmi útulné, ulice nebyly plné odpadků a nedopalků, vzduch byl čistý a lidé si tu žili šťastně, i když nebyli příliš bohatí.
Aby se dostal do školy, musel vždycky jezdit autobusem a každé ráno vstával v šest hodin. Byla to dlouhá a únavná doba, ale ta už pominula. Konec. Tečka.
Byl volný.
Znovu se nadechl, blaženě se usmál, lehce si protřel oči a protáhl si nohy. Jeho černé vlasy po ramena ležely rozcuchané na polštáři a působily jako mazlivý, rozcuchaný plyšák. Bill uslyšel, že cvakla klika, tak se otočil tím směrem a zamrkal rozespalými víčky. Simone nakoukla dovnitř a věnovala mu svůj obvyklý milý, mateřský úsměv.
„Dobré ráno, Bille, nechtěl bys jít se mnou nakoupit? Trochu mě bolí záda a potřebovala bych pomoct s taškami,“ požádala ho laskavě.
Bill se usmál a přikývl. „Jasně, mami, jen se osprchuju a přijdu, hmm?“ Odpověděl a vyskočil z postele.
Simone spokojeně přikývla a opustila pokoj, aby jej nechala se v klidu připravit. Bill zvolil oblečení, kterému říkal „nákupní/domácí/pracovní“, tedy lehkou mikinu a tepláky, ke kterým si obul bílé sportovní boty. Rychle se osprchoval a spěchal, aby matku moc nezdržoval. Učesal se, oblékl, a pak si vlasy vyžehlil. Nanesl si na obličej trochu krému a podíval se na sebe do zrcadla: Na to, že jsem se probudil před deseti minutami, nevypadám tak špatně, snažil se sám sebe přesvědčit a rozhodl se, že make-up nepoužije, aby ušetřil čas.
Vrátil se do svého pokoje a vzal si sluneční brýle, telefon – který byl pro jistotu přelepený páskou – a svou věrnou Mp3.
Nacpal si všechno do kapes mikiny a zamířil za matkou do obývacího pokoje. „Jsem připravený!“ Oznámil s úsměvem.
Simone přikývla, oplatila mu úsměv a vyšli z domu, samozřejmě pěšky.
***
Městská tržnice v Teupitz byla největší budovou v celé vesnici. Byla to asi dvacet metrů vysoká budova tmavě purpurovo červené barvy. Uvnitř byla rozdělena do tří oddělení: maso, ryby a ovoce, zelenina. Kromě toho se zde nacházel malý bar, ve kterém bylo také několik velmi oblíbených stolů na stolní fotbal.
Ten den svítilo sluníčko a krásný den neohrožoval ani jediný mráček. Trh se v takových dnech hemžil lidmi. Bill a Simone vstoupili do budovy a okamžitě si všimli velkého davu lidí, kteří se tlačili před pulty a občas se dohadovali, kdo z nich má přednost. Zatímco Simone stála ve frontě u řeznictví, Bill si nasadil Mp3, přenesl váhu na jednu nohu a čekal.
Po půl hodině Simone konečně dokončila nákup masa a ryb. Bill si sundal sluchátka. „Teď ovoce a zelenina?“ Zeptal se, vypnul svůj přehrávač a strčil si ho do kapsy. Vzal matce tašky z rukou a následoval ji.
Simona se usmála chlapcově laskavosti a přikývla. „Alespoň se seznámíš se synem zelináře! Jmenuje se Tom a je to zlatý chlapec, a taky je stejně starý jako ty.“
Billovy oči se rozšířily. „Mami, já se stydím!“ Přiznal a povytáhl obočí.
Simone se lehce usmála. „Před Tomem se nemusíš stydět, má příjemnou a klidnou tvář. A taky je roztomilý,“ řekla vesele.
Bill poraženě zavrtěl hlavou. „Super…“
Když přišli na řadu u zelináře, bylo už půl druhé a trh byl skoro prázdný. Za nimi už nikdo ve frontě nečekal. Bill se neúspěšně snažil schovat za matku: zahlédl chlapce jménem Tom a jeho postava a důvěrná znalost zákazníků ho poněkud vyděsily. Usmíval se pod čepicí, z níž mu vykukovaly copánky, vyprávěl vtipy a bavil svoje zákazníky. Zdálo se, že ho všechny dámy zbožňují: zdravily ho, oslovovaly ho jménem a zbožně na něj hleděly.
Simone se usmála a vesele chlapce pozdravila.
„Dobré ráno, Tome! Jak to, že jsi tu dnes sám?“ Zeptala se rozzářeně.
Bill se kousl do rtu a sklopil zrak. K čertu se mnou a mojí stydlivostí.
Tom oplatil ženě úsměv a zvedl papírovou tašku. „Zdravím, Simone, táta je nemocný, takže jsem ho donutil zůstat v posteli,“ zasmál se a opřel se rukama o pult plný úhledně naskládaných beden s ovocem.
Simone roztála a vypadalo to, že si teprve až teď vzpomněla, že je s ní i Bill. „Oh, drahoušku, to jsi udělal moc dobře. Dneska jsem s sebou přivedla i Billa!“ Řekla, otočila se a jednou rukou postrčila Billa dopředu.
Chlapec udělal krok vpřed a stydlivě vzhlédl. Tom se na něj podíval a Bill zrudl. Jdi do prdele! Nečervenej se! Proklínal se v duchu a snažil se usmát.
Tomovy rty se už poněkolikáté roztáhly do sladkého úsměvu. „Konečně tě poznávám, Bille! Moc mě těší, já jsem Tom,“ vyhrkl a natáhl k němu přes pult ruku.
Bill položil tašku na zem a i on mu ruku podal. „Těší mě, jsem Bill, ale to už víš,“ zašeptal. Jejich ruce se znovu odtáhly a Tom otevřel papírový pytlík.
„Takže, Bille, třešně jako obvykle?“ Zeptal se v dobrém úmyslu a Simone přikývla. Chlapec si nasadil latexovou rukavici a jednu po druhé vybíral ty nejčervenější a nejzralejší třešně.
Billovy oči se lehce rozšířily a pootočil se k Simone. „Jak to víš?“ Zeptal se Toma překvapeně.
„Tvoje mamka tu často nakupuje, takže už vím, jaké ovoce vždy bere,“ odpověděl Tom a zavřel tašku. Simone znovu přikývla. „A potom o tobě Simone dost často mluví. Jsem tu sice teprve měsíc, ale už vím, že máš rád třešně, že nechodíš ven bez Mp3 a samozřejmě, že se jmenuješ Bill,“ pokračoval zelinář a otočil se k ženě. „Co to bude dalšího?“ Zeptal se zdvořile a otevřel další pytlík.
„Jablka a pomeranče, díky, Tome,“ odpověděla Simone.
Bill zalapal po dechu. Podíval se na chlapce, který pracoval a všiml si něčeho, co ho přinejmenším vyděsilo: Měl oči jako Bambi…
autor: Salatina
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
