autor: Gaja
Bill tiše bubnoval prsty do opěrky, když pozoroval Toma, jak už asi podeváté nepřítomně listuje časopisem. Chápal, že celá tahle situace je poněkud neobvyklá a že to asi není nic, o čem by se mělo nějak víc mluvit, ale Bill si myslel, že by alespoň mohli vést hloupé řeči o počasí. Bill už nejednou bezmyšlenkovitě zauvažoval, že Tomovi podstrčí trochu něčeho, aby se lehce uvolnil, pokaždé však usoudil, že omámit někoho dvakrát během jednoho večera není zrovna nejlepší způsob, jak navázat vztah. Přesto měl pocit, že je Tom zábavný, i když trochu nemotorný, a možná i trochu šikovný, na což by si Bill zrovna nestěžoval.
Natáhl se k Tomovi a přejel mu prsty po zadní straně paže, za což si vysloužil překvapené nadskočení a lehkou paniku v jeho očích. „Promiň,“ zamumlal Bill tiše, stáhl ruku zpátky a povzdechl si. Tohle bude ten nejdelší let v životě.
***
„To je tvoje auto?“ Zeptal se tiše Tom, když Bill otevřel kufr černého BMW zaparkovaného na letištním parkovišti.
„Jestli ne, tak by se měl skutečný majitel zamyslet nad tím, jestli by nebylo rozumný vyměnit zámky,“ odpověděl Bill, usmál se na Toma přes rameno, čímž si vysloužil nechápavý výraz. „Jo, je moje. Občas jezdím domů a je vcelku fajn, když si nemusím pořád půjčovat auta. A taky je to o dost levnější a nikdo si nestěžuje, když kouřím.“ Bill schoval vlastní zavazadla do kufru, zavřel ho, a pak stiskl tlačítko na klíčích, aby odemkl dveře. „Nebude ti vadit, když budu kouřit, že ne?“
Tom důrazně zavrtěl hlavou a vplížil se na stranu spolujezdce, zatímco Bill nasedl na místo řidiče. „Samozřejmě, že ne, ne.“
Bill si upravil zrcátka a povzdechl si. „Vážně se musíš uklidnit,“ řekl, zapnul si bezpečnostní pás a naznačil gestem Tomovi, aby udělal totéž. „Jsi v okay. Jsi víc než okay. Právě se tvůj život dost výrazně změnil a já ti nehodlám ublížit. Tak se přestaň chovat, jako by na tebe měl někdo vyskočit ze stínu, jasný?“
Bill si znovu povzdechl, když Tom sklopil hlavu, přikývl a zamumlal „okay“, a začal se poutat.
„Anebo taky ne, víš, to je taky možnost.“ Bill nastartoval, zařadil zpátečku, vyjel ze svého místa a zamířil na otevřenou silnici směrem k domovu. „V příštích dnech ale musíme vyřídit spoustu věcí, takže nemůžu dopustit, aby ses choval jako nějaký katatonik. Musíme pro tebe vymyslet nové jméno, sehnat ti nové doklady, nové oblečení, taky bychom měli mrknout na vybavení tvojí ložnice, a to nemluvím o tom, že bychom vážně něco měli provést s tvými vlasy.“
„S mými vlasy?“ Zeptal se Tom a rukou pohladil pár dredů, které mu spadaly přes rameno. „Co je s mými vlasy?“
„Jsou příliš nápadné,“ odpověděl Bill. „Prostě jsou moc výrazný. Po světě se moc bílejch kluků s dredama nepohybuje, víš?“
„Ale já je mám celej život…“
„O důvod víc. Nemůžeme dovolit, aby tě našli, Tome. Takže všechno, podle čeho by tě mohli odhalit, musí pryč. Kromě toho jsou to jen vlasy. Dorostou a můžeš si s nimi dělat, co chceš,“ řekl Bill a vrhl pohled na Toma. „Můžeš s nimi dělat cokoliv jiného chceš.“
„Cornrows?“ Zeptal se Tom.
Bill nakrčil nos. „Cokoli jinýho, co není hrozné. Třeba si je ostříhat a obarvit na blond; jako nový look surfaře.“
„Hmm,“ zamumlal Tom zamyšleně a zadíval se na konec jednoho ze svých dredů.
„Každopádně bychom se měli pokusit udělat to, co s nimi plánuješ, už zítra, protože budeme potřebovat fotku na tvoji občanku. Nemá smysl podstupovat všechnu tu námahu jen proto, abys všude vypadal jako tvoje staré já. Takže dneska večer vymyslíme jméno, zítra zajdeme do salonu, nakoupíme a pokusíme se všechno stihnout do večeře. Co ty na to?“ Zeptal se Bill.
„Mám si do zítřejšího rána vymyslet úplně novou identitu?“
„Hádám, že čím dřív, tím líp.“
Tom si povzdechl, opřel se o dveře auta a zadíval se do tmy.
„Hej,“ řekl Bill jemně a natáhl se k Tomovi, aby se dotkl jeho paže. „Bude to v pohodě. Vím, že je toho hodně, ale je to lepší než alternativa s tvým zabitím, vážně.“ Usmál se Bill a pohladil Toma palcem po hraně čelisti. „Postarám se o tebe, slibuju.“
***
Nakonec trvalo více než týden, než byl Billův plán „stihnout vše do večeře“ skutečně dokončen, jelikož Tom byl nerozhodný při výběru nového jména. Bill mu nakonec řekl, ať si buď něco vybere, nebo skončí i on jako Kaulitz, a Tom s tím, k Billovu překvapení, souhlasil. Když měl Tom v ruce nový průkaz totožnosti, byla hračka obstarat několik kreditních karet na jeho nové jméno a jen o něco málo obtížnější bylo přesvědčit ho, že je opravdu může použít na cokoli, co si zamane.
„Budu ti muset koupit další novou komodu,“ řekl Bill, když si Tom hodil přes ruku další triko, a pak pokračoval v dalším šmejdění po obchodě. „Tímhle tempem obě zaplníš už do odpoledne.“
Tom se zastavil uprostřed vybírání dalšího černého trika a ohlédl se přes rameno na Billa. „Už to přeháním, co?“ Zeptal se, podíval se na hromádku oblečení, kterou mu Bill držel, a nervózně se kousl do spodního rtu. „Klidně můžu něco vrátit.“
„Neblázni,“ odpověděl Bill s úsměvem, objal Toma volnou rukou a dal mu malý polibek na tvář. „Chci, abys byl šťastný. Vím, že mě pořádně plná skříň dělá šťastným, takže ti to rozhodně nemíním upírat. Jen chci mít jistotu, že až budeš mít všechno vybrané, budeš to mít taky kam dát. A když už budu pořizovat další komodu, můžu vybrat tu nízkou s velkým zrcadlem, která se mi tolik líbila. Zrcadel totiž není nikdy dost.“ Bill si namotal copánek kolem prstů, lehce za něj zatahal, než se znovu odtáhl z Tomova osobního prostoru. „Navíc sis ještě nevybral kalhoty ani boty, takže ani nemám právo tě zastavovat.“
Tom věnoval Billovi něžný, vděčný úsměv, z něhož se mu podlomila kolena, a pak přidal černé triko, které držel v ruce, na hromádku, kterou nesl Bill, a pak zamířil rovnou k džínům. Bill ho sledoval, jak odchází, s vlastním malým zasněným úsměvem, a cítil neskutečnou touhu, když sledoval, jak Tom přejíždí prsty po látce, něžně ji hladí a prohmatává na stehnech. Připadal si kvůli tomu trochu hloupě, ale musel přiznat, že těm džínům tak trochu závidí. Po skoro třech společných týdnech se stále ta jejich předchozí scéna na gauči ještě neopakovala, žádné dlouhé, hluboké polibky, žádné něžné mazlení. Bill se více než ochotně snažil dát Tomovi najevo, že se nebrání myšlence na více fyzického kontaktu, dokazoval mu to tím, že mu věnoval drobné polibky na tváře, nebo přejížděl prsty mezi Tomovými copánky, ale Tom mu nic z toho neoplatil, což Billa velmi mrzelo. Chtěl víc.
Bill byl na půl cesty k Tomovi, když mu v kapse začal zvonit telefon, kvůli kterému musel vzít celý náklad oblečení do náruče, aby mohl z kapsy telefon vylovit. „Co?“
„Dobré odpoledne i vám, pane,“ řekl hlas na druhém konci linky a donutil Billa tiše protočit očima. „Užíváte si dovolenou?“
„Snažím se, jo. Ty už si nepamatuješ, co jsem ti říkal o tom, že mě nemáš rušit?“ Zeptal se Bill a zavrtěl hlavou na Toma, který na něj tázavě hleděl.
„Samozřejmě, že ano, pane, ale už skoro tři týdny jste mimo službu, a tak jsem si myslel, že bude nejlepší vás zkontrolovat,“ řekl hlas vesele.
„A?“ Bill se zeptal stroze a vzal si od Toma džíny.
„A zrovna přišla další zakázka a požadovali konkrétně vás. Řekl jsem jim, že nejste na příjmu, ale oni naprosto trvali na tom, že chtějí toho nejlepšího z nejlepších. Je to dost prestižní zakázka. Ale jestli chcete, můžu ji předat někomu méně zkušenému a doufat v to nejlepší. Je to opravdu na vás,“ řekl hlas.
Bill si povzdechl. „Okay, pošli mi specifikace na e-mail, přečtu si je později.“
„Velmi dobře, pane. Přeji vám hezké odpoledne.“
„Jo, jasně,“ odpověděl Bill, zaklapl telefon a s rozpaky ho strčil zpátky do kapsy.
„Takže… kdo to byl?“ Zeptal se Tom tak nenuceně, jak jen dokázal, a lehké napětí v jeho hlase způsobilo, že měl Bill chuť ho pohladit a říct mu, že je všechno v pořádku.
„Práce. Vypadá to, že už pro mě mají nachystaný další úkol,“ řekl Bill a přesunul si Tomovo oblečení na druhou ruku.
„A tou ‚prací‘ myslíš…?“
„Myslím, jo. Ale neboj se. Nejspíš je to nějaký hnusný diktátor nebo drogový dealer nebo tak něco; někdo, kdo si to zaslouží.“
„Jako já?“ Zeptal se Tom a vrhl na Billa krátký pohled.
„Hele, tohle není fér. Ty jsi byl jiný. Nezasloužil sis to. Proto jsi pořád tady,“ řekl Bill a pohladil Toma po ruce. „Většina z nich jsou…“ odmlčel se a rozhlédl se po obchodě s oblečením a hrstce pobíhajících zákazníků. „Nechci o tom mluvit tady, okay? Ty jsi jiný. Jsi výjimečný. Na to nezapomeň.“ Bill se zlehka dotkl Tomovy tváře a nechal prsty, aby přejely přes tvrdou linii jeho lícní kosti, jen aby se Tom odtáhl.
„Vlastně už se mi nechce nakupovat,“ řekl Tom, otočil se a odešel k pultu, Bill si povzdechl a následoval ho.
***
„Vlastně si nemyslím, že by tě to nějak zvlášť zajímalo,“ řekl Bill a zkontroloval zásobník na své pistoli, než ho zasunul zpátky na místo a uložil ji do kufru. „Máš to nafukovací lehátko do bazénu, vsadím se, že to bude větší zábava.“
„Chci to vidět,“ řekl Tom rozhodně ze svého místa na jednom z kovových stolků v Billově „pracovně“. Na první pohled to nebyla moc zajímavá místnost – malá, s několika stoly u stěn a hrstkou kovových skříněk – ale jakmile Bill začal otevírat zásuvky a vytahovat z nich věci, poměrně rychle se změnila z nudné na docela děsivou. Zbraně a krabičky s náboji ležely na jednom ze stolků, aby je mohl Bill vyčistit a doplnit náhradní zásobníky. Povytahované nože byly nabroušené na smrtící ostrost. Zkontrolované kleště byly uloženy do Billova kufru. Brutální smrt byla kousek po kousku zastrčena do naprosto neškodného černého kufříku a Tomovi tuhla krev v žilách, když viděl, s jakou netečností to všechno Bill dává dohromady, a dokonce si pro sebe tiše pobrukoval, když kontroloval ostří nože.
„Nevím, proč tohle děláš. Vidím, že se necítíš pohodlně. Máš úplně napnutá ramena,“ řekl Bill a ukázal na Toma třípalcovou čepelí s břitvou, kterou držel v ruce – jeho osobní favorit na otevírání žil – a rychle ji položil na stůl, když sebou Tom cukl. „Promiň.“ Bill přešel místnost, postavil se před Toma a lehce se opřel rukama o stůl po obou stranách jeho nohou. „Nechci, abys byl v mé blízkosti napjatý,“ řekl něžně a zadíval se do jeho očí. „A nechci odejít, když tu ještě nejsi pořádně zabydlený. Bude to jen pár dní, ale i tak. Měl bych tady být s tebou.“ Bill natáhl ruku a chtěl Toma pohladit po tváři, ale nakonec se zastavil a ruku stáhl. „Měl by ses vrátit nahoru,“ řekl Bill s povzdechem a odtáhl se, aby dal Tomovi prostor. „Za pár minut budu u tebe.“
„Ale….“
„Běž nahoru, Tome,“ trval na svém Bill a soustředil se na svou práci, zatímco Tom sklouzl ze stolu a odpochodoval z místnosti.
Bill sklopil hlavu a sám pro sebe se zamračil. Možná, že by jim to odloučení mohlo prospět. Tom by se mohl uvolnit, aniž by se kolem něj Bill neustále motal, a až se vrátí, možná to mezi nimi bude lepší a všechno bude mít hladší průběh. Bill zastrčil dalekohled do kufříku ke všem ostatním věcem, zacvakl ho a zamířil ven z pokoje, přičemž za sebou řádně zamkl dveře.
Když se ho Billovi znovu podařilo najít, Tom ležel naštvaně na gauči, ruce měl zkřížené na hrudi a s přimhouřenýma očima zíral na televizi. Bill došel za něj a konečky prstů přejel mezi Tomovými copánky, čímž si vysloužil zamručení a zavrtění. „Musím jít,“ řekl Bill tiše a sledoval Toma, který se ještě více nakrčil. „Nechci odejít s tím, že jsi na mě naštvaný.“
„Nejsem naštvaný,“ zamumlal Tom a odklonil hlavu, když si Bill opřel bradu o jeho rameno.
„Jo, jsi. Poznám to,“ řekl Bill a pohladil Toma po jednom z copánků. „Budu pryč jen pár dní, ale až se vrátím, mohli bychom podniknout něco hezkýho. Vezmu tě někam na večeři, co ty na to?“
Tom zabručel něco neurčitého a Bill posmutněl.
„Okay. Nezapomeň si na noc pustit alarm. Uvidíme se, až se vrátím.“ Bill dal Tomovi polibek na spánek, otočil se a zamířil ke dveřím, aniž by se ohlédl, zachumlal se do kabátu a popadl tašky.
***
Další dva dny se Tom bezcílně potloukal po velkém domě, šmejdil po internetových nákupních stránkách, opaloval se u bazénu a ze všech sil se snažil srovnat Billa, kterého znal, s Billem, kterým opravdu byl. V jednu chvíli byl Bill milý a přítulný a v další spřádal plány na vraždu a chystal se někomu opravdu ukončit život jen proto, že mu za to někdo nabídl peníze. Ti dva vypadali jako dramatické protiklady obsažené v jedné osobě, a občas Tom přemýšlel, která jeho stránka je ta dominantní, a jak dlouho bude Bill tolerovat, že je u něj, než ho to přestane bavit a dokončí práci, za kterou dostal zaplaceno. Tato myšlenka stačila k tomu, aby se Tom cítil naprosto nejistý, bez ohledu na to, kolik náklonnosti mu Bill věnoval. Vždycky existovala možnost, že se věci náhle a dramaticky zvrtnou.
Na druhou stranu tu byl fakt, že Bill je pravděpodobně jeden z nejúžasnějších lidí, jaké kdy potkal, a také se tak strašně moc snažil, aby se u něj Tom cítil jako doma. Tomovi bylo bez omezení dáváno všechno, co si mohl přát, všechno, co nikdy předtím neměl, a všechna něžná pohlazení a laskání, v něž mohl kdy doufat. Líbilo se mu, jak mu Billovy prsty projížděly mezi copánky, a líbily se mu drobné polibky, které mu Bill tu a tam věnoval, a nelíbila se mu drobná zamračení, která na Billově tváři zachytil pokaždé, když se od něj instinktivně odtáhl.
Všechno mu připadalo mnohem těžší, než ve skutečnosti nejspíše bylo.
Tom nadskočil, když uslyšel, jak se otevřely dveře, následované tichým pípnutím vypnutého alarmu. Tom se tiše připlížil do vedlejší místnosti, opřel se o futro dveří a sledoval, jak si Bill rukou prohrábl vlasy, když si zouval boty a prozatím je odstrčil ke zdi. Tom si nemohl pomoct, ale Bill vypadal unaveně a křehce, když stál u dveří, pod očima měl tmavé kruhy a zpod rukávů mu vykukovaly kosti zápěstí, jak se opíral rukou o zeď, aby udržel rovnováhu. V tu chvíli nevypadal ani jako malá hrozba, natož jako chladnokrevný vrah. Vypadal jen jako krásný, unavený mladý muž, který se vrátil domů po dlouhém dni, a Tom si s lehkým úsměvem uvědomil, že mu jeho přítomnost chyběla.
„Ahoj,“ řekl Tom tiše.
Bill se ohlédl a jeho tvář ozdobil zářivý úsměv. „Ahoj i tobě. Nevzbudil jsem tě, že ne? Myslel jsem, že jsem byl potichu.“
„Nevzbudil, byl jsem ještě vzhůru. Sotva jsem tě slyšel, ale napadlo mě, že tě půjdu pozdravit. Takže… ahoj.“
„Ahoj,“ odpověděl Bill s dalším úsměvem. „Jaký to bylo, mít celý dům na chvíli pro sebe?“ Zeptal se Bill, zvedl větší z kufrů a zamířil hlouběji do domu. Tom ho následoval. „Dělal jsi něco zábavného? Filmy? Lehátko v bazénu? Vypadá to, že ses opálil,“ pokračoval Bill a zastavil se, když mu Tom položil ruku na paži.
Otočil Billa k sobě, vzal mu kufr z ruky, položil ho na podlahu, a pak ho objal. „Chyběl jsi mi,“ přiznal Tom s povzdechem a nechal své prsty spočinout na Billových zádech.
Bill si tiše vydechl, přitiskl si tvář na Tomův krk a nasál jeho vůni. Tom voněl příjemně, jako příjemná kolínská a šampon, a vůbec ne jako staré čínské jídlo a všeobecný přetrvávající tělesný pach, se kterým se Bill posledních pár dní potýkal. „Taky jsi mi chyběl,“ odpověděl Bill a na půl vteřiny ho k sobě přitiskl, když cítil, že se chce Tom odtáhnout. „Bylo trochu zvláštní vědět, že tu na mě bude někdo čekat, až se vrátím. Nejsem na to zvyklý.“
„Mm hmm,“ odpověděl Tom, něžně sevřel Billovu tvář a palcem ho pohladil po lícní kosti. Bill se na něj podíval s nadějí v očích a jazyk mu automaticky vyklouzl z úst, aby si s očekáváním navlhčil rty. Tom se k Billovi naklonil a něžně ho políbil na tvář. „Měl bych jít spát, je pozdě,“ řekl a nechal ruku klesnout zpátky ke svému boku. „Ty by ses měl taky trochu vyspat. Pravděpodobně jsi prožil pár dlouhých dní.“
„Jo,“ vydechl Bill a potlačil záchvěv zklamání v břiše. „Dobře se vyspi.“
„Ty taky.“ Tom na Billa lehce kývl, prošel kolem něj, zamířil do svého pokoje a nechal Billa, aby se bezradně opřel o zeď.
autor: Gaja
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
