autor: Salatina
Kdyby ho v tu chvíli někdo pozoroval, určitě by si myslel, že trpí autismem.
Protože upřímně řečeno, Bill se poslední čtvrt hodinu nechoval jako příčetný: byl zcela nehybný s pohledem upřeným na svůj mobil. A z jakého absurdního důvodu se do tohoto stavu dostal? Netřeba dodávat, že jádrem problému byl Tom.
Skutečnost byla taková, že se Bill prostě nemohl dostat na trh, takže zelináře neviděl už dva dny. Byla neděle a on se stále ještě neodvážil poslat mu zprávu, jen aby mu dal vědět, že je naživu.
Koneckonců ani Tom se mu neozval, a právě proto se Bill před tím zatraceným mobilem cítil tak strašně nerozhodně. Možná chtěl být Tom o víkendu sám. Určitě ho trávil se svými přáteli a na jistého zákazníka, který miluje třešně, si určitě ani nevzpomněl.
Bill sebou trhl a těžce si povzdechl. Co se týkalo paranoie, byl opravdový mistr, dokázal vymyslet i dvě za vteřinu, jednu horší než druhou. Ale takhle se nikam nedostane. Rozhodně musel na té zatracené klávesnici něco napsat a poslat mu zprávu, alias známku života.
Zamračeně uchopil telefon, jako by se ho snažil vyděsit. Otevřel složku se zprávami a začal něco psát. Něco jednoduchého, obyčejného.
„Ahoj Tome, jak se máš?“ Napsal, a pak zprávu ihned odeslal. Věděl, že kdyby ještě chvíli čekal, stiskl by červené tlačítko a nic by neudělal. Položil mobil zpět na postel a znovu ho neodbytně propaloval pohledem.
Bože, to jsem ale idiot. Neříkal jsem si ještě před pár minutami, že Tom chce být sám? Ale já ne, otravuju ho v neděli odpoledne, abych uspokojil svou dětinskou potřebu s tím zelinářem mluvit. Jsem opravdu blázen, idiot, a… „Vrr“.
Vibrace jeho telefonu přerušily jednu z jeho nesčetných duševních onanií a přiměly ho nadskočit. Potlačil nutkání zavýsknout štěstím a přečetl si novou SMS zprávu.
„Ahoj, Bille! Mám se dobře, neměl jsem kredit, abych ti napsal, stalo se něco? Zrovna jsem se chystal ti napsat. Dnes večer chci se svými dvěma kamarády společně povečeřet u mě doma, nechceš se k nám přidat?“
Bill otevřel ústa dokořán a přitáhl si ruku k hrudi. Stačila jen taková jednoduchá nabídka, aby mu vyrazila dech. Bezdůvodně se zmateně rozhlédl kolem sebe. Jeho reakce byly skutečně absurdní. Věděl jen, že teď nejspíše zemře na infarkt, jelikož jeho srdce bilo až příliš rychle. Neustále těkal očima z jedné strany pokoje na druhou, jako by se každou chvíli mohl objevit defibrilátor a tým šílených lékařů.
Bill zavrtěl hlavou, zahnal všechny ty nesmysly a rychle napsal odpověď.
„Šel bych rád, ale nebude to vadit tvým přátelům?“
Koneckonců, všichni nemohli být tak krásní, milí a hodní jako Tom. Jít na tu večeři by mohla být velká chyba.
Bill svraštil čelo a pokrčil rameny.
„Mí přátelé souhlasí, neboj! Takže to znamená ano? Každý něco přinese, první chod, druhý chod nebo dezert (jakákoli narážka na tvé dorty je čistě náhodná!) (To není pravda, upeč nám, prosím, dort!), již uvařený, který se ohřeje nebo uvaří u mě, pak se najíme, pustíme film nebo hrajeme karty. Jdeš do toho?“
Bill se začervenal a rozpačitě se usmál. Tu Tomovu prosbu chápal jako skrytý kompliment, takže veškerá jeho paranoia právě vyletěla oknem a nahradilo ji znovuzrozené odhodlání.
„Okay, ale nevím, kde bydlíš!“
Teď se jen musel rozhodnout, jaký dezert připraví. Matně si vzpomínal, že mu zbylo pár ingrediencí, ale ty se daly použít jen na přípravu… „Tiramisu!“ Vykřikl, vyskočil z postele a běžel do kuchyně. Musel si pospíšit, věděl, že příprava zabere nejméně dvě hodiny.
Simone zvědavě rozšířila oči. „Bille, proč tu běháš a křičíš?“ Zeptala se šokovaně a zírala na chlapce, který vytahoval z lednice různé věci.
„Dnes jdu s Tomem a jeho dvěma přáteli na večeři, každý něco přinese a já teď musím udělat Tiramisu!“ Vysvětlil rychle, oblékl si zástěru a položil na stůl misku.
Simone na místě nadskočila a zatleskala. „To jsem ráda,“ vydechla s úsměvem a vysloužila si chlapcův pobavený pohled.
Billův mobil zavibroval a šílený kuchař si horečně přečetl Tomovu odpověď.
„Neboj, vyzvednu tě. Musím totiž tátu ještě odvézt ke kamarádovi. Tak v osm?“
Bill se snažil nepřijít o rozum a vyťukal kladnou odpověď, obrátil kuchyň vzhůru nohama a dal se do dalšího lahodného dezertu.
***
Tiramisu spokojeně odpočívalo v lednici, zatímco Bill s ručníkem omotaným kolem úzkých boků pobíhal po pokoji. Netřeba dodávat, že nevěděl, co si má vzít na sebe. Nechtěl vypadat příliš přehnaně, ale ani jako škuban. Možná by byly ideální těsné kalhoty a obyčejné tričko. Vyžehlené vlasy, vhodná bunda, náhrdelník a jde se, ani moc, ani málo.
Rozhodl se vzít si tmavé džíny a šedý svetr s barevnými potisky. Bylo už sedm a on ještě stále nevěděl, jaký zvolit make-up! Možná bude lepší to nepřehánět. Koneckonců teď necítil žádnou potřebu nanášet si přehnanou vrstvu očních linek a stínů.
Jakmile si oblékl obyčejné, ale pečlivě sladěné oblečení, Bill zmizel v koupelně, zapnul svoji věrnou žehličku, svázal si vlasy a dal si make-up. Nanesl trochu na tmavé kruhy pod očima a vše řádně zapudroval, pak si oči obtáhl úzkou linkou tužky a trochou řasenky. Nerozhodně se podíval na průhledný lesk na rty, pak ho popadl, nejprve si na ně dal trochu balzámu, a pak je rozzářil leskem.
Usmál se a vyzkoušel si před zrcadlem různé výrazy, pak se cítil lehce spokojený. Rozpustil si vlasy a zjistil, že je půl osmé.
„Žehlička,“ rozdělil si havraní vlasy na dvě části a začal je rovnat. Vytvaroval si pramen vlasů přes oči a nanesl na něj kapku laku na vlasy, aby se leskl.
Vypnul sporák a zkoumal svůj odraz, když si uvědomil, že přípravy dokončil ještě před osmou hodinou.
Rychle se vrátil do svého malého pokoje, stříkl si trochu parfému na krk a zápěstí a otřel je o sebe. Popadl černou tašku a vložil do ní zrcátko, tužku, mobilní telefon a klíče od domu.
Byl oficiálně připraven.
Když vstoupil do kuchyně, Simone se něžně usmála, šťastná, že vidí chlapce, jak touží strávit večer jinak než obvykle.
Bill vytáhl Tiramisu z lednice a uložil ho do jedné z barevných krabic.
„A kde vůbec Tom bydlí?“ Zeptala se zvědavě Simone a podívala se na chlapce.
„Já nevím,“ začal Bill, a pak se začervenal: „V osm mě vyzvedne,“ lehce se usmál.
„Oh, jak jsem šťastná!“ Vydechla už po několikáté.
Bill protočil očima a zasmál se. „Mami, to už říkáš po třicáté!“
Žena pokrčila rameny a zakousla se do jablka. „Um, jsem moc, moc, moc ráda!“ Opakovala a vychutnávala si ovoce.
„Opakuješ se…“ posmíval se jí Bill, a pak zaslechl zvuk klaksonu, který se ozýval zvenčí. Chlapec odhrnul záclonu a spatřil Toma, jak vykukuje z otcovy dodávky a naklání se přes volant.
„Mami už je tady, tak já jdu, hezký večer.“ S taškou a dezertem v rukou spěchal ven z domu.
Jakmile se posadil vedle zelináře, cítil se strašně trapně a nervózně se usmál. „Ahoj, Tome,“ pozdravil ho nesměle a snažil se vypadat klidně.
„Ahoj, jak se máš?“ Zeptal se Tom, naklonil se k němu blíž a políbil ho na obě tváře.
Bill zůstal téměř nehybný a připadal si jako tlakový hrnec, takový ten, který díky tlaku hlasitě píská.
„Dobře,“ odpověděl a zadíval se na cestu před sebou, jako by studoval umělecké dílo.
Tom vyrazil a podíval se na krabici, kterou Bill držel v rukou. „Co jsi pro nás připravil?“ Zeptal se zvědavě a jako obvykle se mu už teď sbíhaly sliny.
„Tiramisu, myslíš, že bude tvým přátelům chutnat?“ Zeptal se vyděšeně Bill. Nenapadlo ho zeptat se, co mají jeho přátelé rádi, a teď už bylo pozdě.
Tom se zasmál a povytáhl obočí. „Oh, to neznáš Georga! Sní opravdu cokoliv! A Gustav se vždycky přizpůsobí, ale myslím, že neexistuje nikdo, komu by tvoje dezerty nechutnaly!“ Žertoval vesele a otočil se doprava.
Bill měl sto chutí sundat ruku z tašky a začít se ovívat. Příliš mnoho komplimentů. A i když všechny směřovaly na jeho kuchařské umění… cítil, jak umírá štěstím. Líbilo se mu, že si Tom víc, než čehokoli jiného váží toho, co umí. Možná to bylo právě proto, že to byl prostě Tom.
***
Jakmile vstoupili do zelinářova domu, Bill se zvědavě rozhlédl. Byl malý, ale pěkný. Stěny byly zpola obložené dřevěnými prkny, takže to tak trochu působilo jako horská chata a brzy pochopil, že kromě malé místnosti, která sloužila jako kuchyň, obývací pokoj a jídelna, jsou tu celkem tři pokoje.
Tom položil klíče do misky a pověsil si bundu na věšák u vchodu. „Bille, jestli si chceš sundat bundu, můžeš si ji pověsit tady,“ pobídl ho s úsměvem.
Bill položil tašku na zem, dostal se z jednoho rukávu bundy a jednou rukou balancoval s dezertem. Tom k němu přistoupil a popadl tašku a barevnou krabici. „Všechno to odnesu do kuchyně,“ vysvětlil a vše položil na obdélníkový stůl.
Bill se konečně mohl dostat z bundy, přešel k zelináři, promnul si ruce a znovu se rozhlédl. Byla tu pohovka pro čtyři lidi, před ní malý konferenční stolek, na tmavé skříňce spočívala televize a v rohu místnosti byla nenápadná kuchyňská linka.
„Ukážu ti dům, hm?“ Usmál se Tom. Bill s malým úsměvem přikývl a následoval ho.
Tom otevřel dveře a rozsvítil světlo. „Jak můžeš vidět, tohle je koupelna.“ Bill nahlédl dovnitř a okamžitě si něčeho všiml. Nebylo tam vůbec nic ženského. Žádný parfém, žádná rtěnka, nic. Nepozorovaně nakrčil čelo a následoval chlapce do vedlejší místnosti. „Tohle je můj pokoj,“ řekl Tom, otevřel dveře dokořán a nechal Billa, aby si s pootevřenými ústy místnost prohlédl.
„Moc hezký!“ Vydechl při pohledu na tmavomodrý nábytek a téměř maniakální pořádek v chlapcových věcech. „Jsi pořádný,“ poznamenal nahlas.
Tom pokrčil rameny. „Není to záměr, je pro mě přirozené uklízet, řekněme, že se necítím dobře, když mám věci rozházené všude kolem,“ vysvětlil jednoduše. Když Tom dorazil k poslednímu pokoji, strčil hlavu dovnitř, aby zkontroloval, zda tam není nepořádek. Všiml si, že otec nechal všechno nedotčené, a tak otevřel dveře dokořán a Bill začal ložnici zkoumat. „Tohle je tátův pokoj.“
Bill sevřel ústa a potlačil nutkání položit mu otázku, která se mu právě honila hlavou.
Tom zvedl jeden koutek úst a pokoj zavřel. „No tak, Bille, zeptej se mě,“ pobídl ho se smíchem a posadil se na pohovku v obýváku.
Bill předstíral, že nemá ponětí, o čem mluví a opatrně si sedl vedle něj. „Ehm, co?“
Tom zvedl obočí a zapnul televizi. „Umíráš zvědavostí a teď děláš, že nic!“ Zasmál se s vědoucím výrazem.
Bill pokrčil rameny a vzdal to. „OK, OK. Jak to, že v koupelně není nic ženského a ložnice je jen tvého otce?“ Zeptal se jedním dechem a doufal, že není moc netaktní.
Tom se k němu otočil s klidným úsměvem. „Máma s tátou žijí odděleně a ona tu už asi šest let nebydlí,“ vysvětlil, aniž by se zdálo, že se ho to přiznání nějak víc dotklo.
Bill si místo toho přiložil ruku k ústům a jantarovýma očima vyjádřil veškerou svou lítost. „Promiň, nechtěl jsem otevřít tak citlivé téma,“ omluvil se a sklopil zrak.
„Ale ne, přísahám, že to není tak zlé, jak to vypadá. Táta s mámou byli civilizovaní lidé a dělali, co mohli, aby mě svou situací nezatěžovali. Zůstali přáteli a nikdy se v mé přítomnosti nehádali. A vůbec, v poslední době se mezi nimi něco děje a já mám z toho nesmírnou radost,“ vysvětlil a oči se mu rozzářily nadějí.
„Co se mezi nimi děje?“ Zeptal se opatrně a pozoroval chlapce.
„Zjistil jsem, že spolu chodí. Po telefonu jsem ti to nemohl říct, protože táta neví, že jsem na to přišel, ale i teď jsou ti dva spolu.“
Bill povytáhl obočí. „To je krásné,“ zasněně vydechl. Vždycky byl romantik.
Tom přikývl a zazvonil zvonek. Když zelinář otevřel dveře, Bill se zamyslel a modlil se ke všem svatým, aby ze sebe neudělal hlupáka. Do téměř tichého domu vpadly hlasy obou přátel a Bill vstal.
„Ahoj lidi, okay tohle je Bill,“ řekl Tom, když se oba chlapci přiblížili k té štíhlé postavě.
Chlapec s hnědými vlasy po ramena se zdvořile usmál a natáhl k němu ruku. „Georg,“ představil se.
„Bill,“ odpověděl a potřásl mu rukou.
„A já jsem Gustav, těší mě,“ řekl druhý mladý muž s brýlemi a světlými vlasy. Bill se rozpačitě usmál a z celého srdce doufal, že na chlapcovy přátele udělá dobrý dojem.
„Co jsi přinesl?“ Zeptal se zvědavě Tom a promnul si ruce.
„Moje mamka upekla těstoviny bez masa, jaké štěstí pro tebe a smůla pro mě,“ žertoval Georg.
Tom ho praštil do ramene. „Jaká smůla? A navíc, dneska je to vyrovnané, dva vegetariáni proti dvěma přesvědčeným požíračům masa.“
Georgův a Gustavův pohled se přesunul na Billa, který zuřivě zčervenal.
„Ale ne, Tom si našel spojence!“ Vydechl Georg dramaticky a plácl se rukou do čela.
Ostatní tři se zasmáli a všichni přešli ke stolu. „A co jsi připravil ty, Gusi?“ Tom zamířil k příborníku a vytáhl příbory, sklenice a talíře.
„Udělal jsem šneky z listového těsta se zeleninou a rajčaty uvnitř. A ty, Bille?“ Zeptal se chlapec zvědavě.
„Um, já… jsem udělal Tiramisu,“ odpověděl rozpačitě.
„Oh, a co kdybych se dostal rovnou k dezertu?“ Zeptal se Georg a doslova slintal.
Ostatní se zasmáli a Bill přistoupil k Tomovi, aby mu pomohl prostřít stůl.
„Georgu, nebuď chamtivec.“
***
„Barva!“ Vydechl Bill vesele a posbíral všechny žetony naskládané uprostřed stolu.
Georg hodil své mizerné dvojky na stůl a do široka rozpřáhl ruce. „Vzdávám se, nepracuješ náhodou v kasinu?!“ Zeptal se zdrceně.
Bill pokrčil rameny a zasmál se. „Mám prostě štěstí!“ Vysvětlil a uvědomil si, že v této dlouhé hře pokeru vyhrál skoro všechny partie.
Po druhém chodu si udělali pauzu, protože všichni byli narvaní až k prasknutí, ale teď Georg dělal všechno pro to, aby se dostal k osudnému dezertu, na který se těšil už několik hodin.
„Já říkám, že si dáme Billovo legendární Tiramisu!“ Prohlásil Tom vítězoslavně a rozesmál ostatní.
„Moc od toho nečekejte, Tom přehání,“ varoval je Bill opatrně, aby se vyhnul případným rozpakům, k nimž se nyní zjevně schylovalo.
„Bille, nemluv nesmysly…“ opáčil Tom, strčil hlavu do lednice a vrátil se ke stolu s dezertem v rukou.
Když Tom otevřel krabici, Georg zatajil dech, a aby se ujistil, že jeho talíř bude naplněný jako první, a strčil ho Tomovi do ruky, když krájel dezert na kostky. „Bože, Georgu, tvoje oči jsou větší než tvoje břicho! Uklidni se!“ Odfrkl si, když mu dával kousek na talíř.
Georg se ani neobtěžoval odpovědět, vrhl se po hlavě do dezertu a spokojeně zasténal. „Máš zlatý ruce, Bille!“ Zahuhlal s plnými ústy a blaženým výrazem.
Bill se usmál a zčervenal. „Ehm, díky.“
„Hej, jenom já můžu Billa za jeho kuchařské schopnosti takhle chválit, to já to objevil!“ Vyhrkl žertem Tom a posadil se vedle něj poté, co všem dezert rozdal.
Bill cítil, jak se uvnitř rozplývá, a nervózně se zachichotal.
„Tome, jsi podlý, využíváš Billa jen kvůli jeho vaření!“ Škádlil ho Gustav.
Bill lehce nakrčil čelo a vzal chlapcovu výtku vážně. Vždyť by to tak opravdu mohlo být, ne?
„Jdi do prdele, Gusi, jen žárlíš, protože nemáš kamaráda jako on!“ Odpověděl mu vážně, a pak na něj vrhl výmluvný pohled. Blonďák tak nějak pochopil, že Bill je ten typ, který všechno bere vážně, i když je to řečeno jen v legraci.
Tom mě považuje za přítele… opakoval si Bill v duchu a postupně si probíral chlapcova slova.
„Je to blbost, jen jsem si dělal legraci!“ Vyhrkl Gustav a olízl prázdný talíř.
„A co takhle přídavek?“ Zeptal se Georg a podíval se na prázdný talíř s výrazem ztrápeného dítěte.
Tom se usmál a ukrojil další kostku. „Georgu, to je první inteligentní věc, kterou jsi řekl.“
***
Bill mohl říct, že konečně strávil večer s přáteli. Nemyslel si, že bude tak dobře vycházet s lidmi, které právě poznal, ale pak usoudil, že Tom si zřejmě své přátele pečlivě vybírá.
„Bavil ses dnes večer dobře?“ Zeptal se ho Tom, když nastartoval auto.
Bill přesvědčeně přikývl. „Naprosto skvěle, děkuju moc!“
Tom se usmál a Bill se na něj zadíval, miloval ty jeho sladké výrazy.
„To jsem rád. Každopádně na tu středeční pouť musíme vyjet v šest, cesta tam trvá asi půl hodiny.“
Bill přikývl a spokojeně zatleskal. „Už se nemůžu dočkat, až se budu cpát sladkostmi!“
Tom se zasmál a souhlasil. „To mi povídej!“ Řekl a zastavil na stopce. „Každopádně, aby sis nemyslel nic špatného, Gustav předtím opravdu jen žertoval, nevyužívám tě kvůli dortům,“ ujistil ho vážně.
Bill zrudl. Byla pravda, že o tom vážně uvažoval. A teď se styděl jako blázen. „Já vím, neboj,“ odpověděl a kousl se do obou rtů.
„Ale uvažoval jsi o tom, přiznej to,“ naléhal na něj Tom.
Bill neodpověděl a provinile sklopil zrak.
„Nebudu se zlobit, když řekneš ano, protože vím, že to tak je,“ usmál se Tom a věnoval mu milý pohled.
Bill pokrčil rameny. „Jsem už prostě takový, promiň.“
„To nevadí,“ uzavřel a zastavil u krajnice.
Bill si povzdechl a obrátil se k němu. „Vážně ti moc děkuju za dnešní večer,“ řekl a vděčně se na něj usmál. Pak sebral všechnu odvahu, kterou v sobě našel, natáhl se k němu a nesměle ho objal, vdechoval jeho vůni a jeho srdce vynechalo jeden, dva, tři údery.
Tom se usmál, objal ho nazpět a pohladil ho po zádech. „Není zač, Bille, jsem rád, že se ti to líbilo.“
Bill ho naposledy vřele stiskl, pak se od něj jen trochu odtáhl, políbil ho na pravou tvář a pak na levou a zůstal v objetí. Lehce, opravdu velmi lehce se jejich nosy o sebe otřely a Bill cítil, jak uvnitř hoří.
„Dobrou noc, Tome,“ rychle řekl, odtáhl se a otevřel dveře dodávky.
„Dobrou noc, Bille, uvidíme se,“ rozloučil se Tom, odjel a po několika metrech mu zmizel z dohledu, když odbočil doleva.
Bill se nadechl a zalapal po dechu. K čertu s ním.
Zatracené srdce, které splašeně bilo proti jeho vůli.
Pro nic za nic.
Nebo možná pro všechno.
Pro Toma.
autor: Salatina
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
