autor: Salatina
„Mám přítelkyni, Bille…“
Bill nemohl uvěřit, že se mu podařilo ze sebe udělat takového idiota. Políbil ho! Co si, sakra, myslel?
Jsem idiot, řekl si v duchu, zavrtěl hlavou a padl do postele. Tommy zamňoukal, uvelebil se v pelíšku a opřel si čumáček o malé šedivé tlapky. Bill se na něj podíval a něco mu došlo: tohle kotě mu každou vteřinu bude připomínat Toma.
Kromě sebe proklínání však vážně přemýšlel o Tomově chování. Všechna ta znamení, ta objetí, pozvání na pouť, vzkaz v pytlíku s třešněmi, smsky… tím vším mu chtěl Tom říct, že s ním chce být jen kamarád?
Bill to nedokázal pochopit: Tom použil opravdu dvojsmyslný způsob, jak mu dát najevo, že se s ním chce přátelit. To byl ten důvod, proč Bill pocítil právo ho políbit. Škoda, že elektrický výboj, který pocítil při kontaktu se zelinářovými rty, mu jen potvrdil ten pocit, o kterém již koneckonců věděl, že cítí. Kdyby to byla nemoc, nazvali by ji „trvalý nebo v nejlepším případě chvilkový syndrom okamžité zamilovanosti“.
Skvělé, teď si ještě začne vymýšlet nesmysly.
To, že cítil, že má na ten polibek právo, však neznamenalo, že by se cítil míň trapně. Hanba ho sžírala víc než obvykle.
Vždycky věděl, že stud je jeho součástí, a teď o tom měl ten nejkonkrétnější důkaz.
A ještě trapnější než ten polibek a přiznání bylo, jak Bill rychle zmizel.
Popadl Tommyho, nacpal ho zpátky do tašky a vyběhl z dodávky, přičemž tiše a spěšně zamumlal: „Dobrou noc“. Netřeba dodávat, že Tom několik vteřin nehnutě seděl a sledoval chlapcovu reakci.
Bill neplakal, to ne. Věděl však, že teď bude mít velké problémy chodit na trh. Co bude dělat? Jak se mu bude moct podívat do očí? Proč se, sakra, musel umět tak dobře dostávat do tak nepříjemných situací?
Bill zafuněl a pokusil se zavřít oči.
Přesně po čtrnácti vteřinách jeho telefon zavibroval a Bill vzdychl.
„Bože, ne,“ povzdechl si a otevřel zprávu od Toma.
„Bille, je mi moc líto, co se stalo, byl jsem hloupý, že jsem ti o téhle části svého života neřekl, ale víš, je to trochu složitější, než se může zdát… Rád bych ti to vysvětlil, ale nevím, jestli chceš slyšet, co ti chci říct… Je mi to opravdu líto…“
Bill zakňučel a začal psát odpověď.
„Moc se omlouvám, Tome. A mimochodem, myslím, že chci vědět všechno o té komplikované situaci, o které mluvíš…“
Ach, Bill a zvědavost. Vždycky to byla jedna z jeho nejotravnějších vlastností. Překonala i stud.
Zatímco čekal na Tomovu odpověď, viděl, jak Tommy vstává, rozhlíží se po místnosti a zvědavě očichává různé předměty. Když přišel blíž k posteli, zvedl čumáček a jeho pozornost okamžitě upoutal plyšák Bambi.
Bill sledoval, jak nehybně sedí, rovně jako pravítko, zírá na plyšáka, aniž by pohnulo očima nebo mrklo. Bill přesunul pohled z Bambiho na Tommyho, z Tommyho na Bambiho. Nakrčil čelo a zavrtěl hlavou. „Tommy, nemůžeš se přece zamilovat na první pohled do plyšáka, který má stejné oči jako ty!“ A stejné oči jako má chlapec, po kterém jsi pojmenovaný… dodal v duchu.
Zdálo se, že se kotě probudilo a přišlo blíž k posteli. Jednou tlapkou se natáhlo, chytilo se přehozu a snažilo se dostat na matraci. Bill ho vytáhl nahoru, a jakmile ho položil na postel, malý se okamžitě vrhl na plyšáka, lezl mu po čumáku a tiše mňoukal.
„Můj bože…“ vydechl Bill překvapeně.
Kotě se uvelebilo mezi Bambiho kopýtky a nepohnulo se ani o milimetr.
Bill si povzdechl a zkontroloval mobilní telefon: nic. Naštval Toma svou poslední zprávou? Rychle zkontroloval odeslané zprávy, ale nic zvláštního tam neobjevil. Tom přece psal, že by rád vysvětlil ten složitý příběh s jeho přítelkyní.
Jeho přítelkyně, pomyslel si otráveně.
Vrrr.
Billovy oči se rozšířily, otevřel zprávu a dychtivě četl každé slovo. Délka zprávy vysvětlovala, proč Tomovi trvalo dobrých pět minut, než mu odpověděl.
„Pokusím se to nijak moc nerozpitvávat… Jsme spolu teprve měsíc, ale ona o mě měla zájem už dlouho. Když mi to řekla, nevěděl jsem, co mám dělat. Po skoro třech měsících jsme spolu šli ven a po dvou týdnech jsme se rozhodli, že spolu začneme chodit. Problém je, že tu není… je to velmi inteligentní holka a studuje na univerzitě v Berlíně. Vídáme se jen jednou za měsíc a je to pro mě těžké, takže se snažím o ní moc nemluvit a myslet na ni co nejméně. Proto jsem ti o ní neřekl, chtěl jsem prostě myslet na něco jiného a snažit se moc nelitovat. Doufám, že to neohrozí naše přátelství, Bille, protože jsi milý člověk a nerad bych o tebe přišel, omlouvám se, měl jsem být upřímný a všechno ti to říct… Nečekal jsem, že se stane to, co se dneska večer stalo a mrzí mě to, je to moje chyba. Rozhodně jsem byl až moc… přítulný? Přesně tak, přítulný! Mám problém včas odhalit city ostatních, a je to jedna z mých nejhorších vlastností, a já to vím… Omlouvám se.“
Bill skoro cítil, jak mu jeden z Tomových prstů probodává kůži, žebra a dotýká se přímo jeho srdce. Tom sice neuměl skvěle chápat pocity druhých, zejména ty, co se týkaly lásky, ale dokázal v lidech vyvolat emoce pouhými slovy.
Bill se kousl do rtu a ztěžka si povzdechl. Takhle toho chlapce z hlavy nikdy nedostane. Bylo to příliš, příliš dobré na to, než aby to byla pravda. A on ho nemohl mít. Nejspíš nikdy, pomyslel si Bill a vzdychl.
„To mě moc mrzí, Tome… Opravdu nevím, co na to říct. Co se týká našeho přátelství, musím o tom trochu přemýšlet, jelikož bych se teď cítil trapně, kdybych se s tebou měl vidět, promiň. Pokud tě to potěší, rád tě uvidím, ale časem. Teď je to moc rychlé a taky pro mě složité… omlouvám se, ale raději bych to měl teď takhle…“
Odeslal zprávu a zadíval se na strop: teď to byla správná volba.
***
„Miláčku, mám pro tebe malý dárek,“ vydechla Simone a probudila Billa, který už dvanáct hodin spal. Žena ho nechala dlouho spát vzhledem k tomu, že se včera vrátil pozdě.
Bill se převalil na bok a několikrát zamrkal. „Co je to, mami?“ Zeptal se chraplavým hlasem, úplně rozespalý.
Simone se k němu přiblížila a něco držela v náručí. „Ta–dá!“ Zazpívala a ukázala mu starší typ notebooku. „Tátův kolega si koupil nový a ten starý mu daroval! Není nejlepší, ale má nějaké bezdrátové připojení!“
„Bezdrátové připojení?“ Zeptal se Bill rozespale, a pak přesunul pohled k Tommyho pelíšku. Nechal si Bambiho v posteli a Tommy usnul na plyšové hračce. V tu chvíli však byl malý vzhůru a pozoroval Simone, aniž by pohnul jediným šedivým chloupkem.
Pomalu se vrátil pohledem k matce, posadil se na posteli a vzal jí notebook z rukou.
„Um, díky mami. Musím tě někomu představit,“ usmál se přátelsky Bill a vrátil se pohledem ke kotěti.
Simone nakrčila čelo a otočila se k pelíšku. Několik vteřin se nehýbala, pak se zhluboka nadechla a vykřikla, poskakovala a mávala rukama. Tommy doširoka nastražil uši a narovnal se, když k němu Simone přistoupila, aby se s ním pomazlila. Kotě zavrnělo a spokojeně leželo, zatímco se Simone zachichotala. „Bože, je tak roztomilé! Dostal jsi ho včera na pouti, že? Je to zlatíčko! Jak se jmenuje?“ Ptala se vzrušeně.
Billovy oči se rozšířily. Vážně teď musel matce říct, že dal kotěti jméno podobné Tomovu? Bože, jak trapné.
„Tom a já jsme si vzali každý jedno, jeho se jmenuje Billy, moje Tommy,“ rychle vysvětlil.
Simone otevřela pusu dokořán a okamžitě roztála. „Oh, jak roztomilé!“
Bill přikývl, ale nechtěl vědět, jestli ta slova patří jemu a koťatům, nebo jemu a Tomovi.
Otočil notebook v rukou, zapojil ho, zapnul a čekal, až se systém načte. Matka mezitím zvedla Tommyho a obrátila se k němu. „Můžu ti ho na chvíli ukrást?“ Zeptala se a usmála se jako dítě. Bill se usmál a přikývl. Když se mu před očima objevila pracovní plocha počítače, malé okénko v pravém dolním rohu ukazovalo přítomnost bezdrátových sítí. Sousedé měli zřejmě nezabezpečenou síť, takže si ji na chvíli mohl půjčit, aniž by byl odhalen.
Otevřel si internetový prohlížeč a první stránka, která ho napadla, byl Facebook. Jak je to dlouho, co se naposledy podíval na svůj profil? Oh, to bylo ono. Od doby, kdy naposledy navštívil školní počítačovou učebnu. Na Facebook se přidal jen proto, aby si zahrál poker nebo tu pestrobarevnou hru, kde si můžete postavit farmu.
Jakmile se přihlásil, našel ke svému překvapení čtyři žádosti o přátelství. Kdo by ho sakra chtěl mít za přítele, i když jen virtuálně? Zkontroloval odesílatele žádostí a málem spadl z postele.
Georg Listing
Karin LovesTheLonelyOne
Gustav Schäfer
Tom Trϋmper
Po tomto šokujícím okamžiku upoutalo jeho pozornost jediné jméno, které mezi žádostmi neznal.
Kdo je ta Karin? Zeptal se sám sebe, když přijal všechny čtyři žádosti a okamžitě zamířil na její profil.
Na fotkách byla hezká, tipoval ji asi na osmnáct. Měla rovné černé vlasy a její oči byly zelenohnědé. Měla v sobě něco povědomého a byla hezká, moc hezká. Fráze na jejím profilu však nebyly zrovna veselé a optimistické.
„Od chvíle, kdy odmaturoval, už škola není stejná jako dřív…“
„Nejradši bych se praštila do hlavy a zapomněla na jeho obličej…“
Problémy s láskou, pomyslel si Bill s hořkým úsměvem. Zkontroloval dívčiny údaje a ke svému překvapení zjistil, že navštěvuje Hotelier.
„No jo, tam jsem ji viděl!“ Vydechl a pochopil její žádost o přátelství.
Poté, co si prohlédl Georgovy a Gustavovy profily, přešel k Tomovu. Ze strachu si ho nechal na konec. Bál se toho, co uvidí. Pravděpodobně fotky s jeho přítelkyní. Smutně si povzdechl a klikl na jeho profil.
Kliknul přímo na fotoalba. Byla jen dvě. Otevřel první a objevil tam jen tři nebo čtyři zelinářovy fotky. Ve druhém albu byli všichni ti, kteří byli pravděpodobně jeho přáteli. Uviděl Georga a Gustava a zasmál se jejich šíleným karnevalovým převlekům, pak přešel k fotografii Toma a dívky s dlouhými hnědými vlasy, která ho něžně líbala na rty.
Bill ztěžka polkl a prohlédl si tu dívku. Perfektní. Byla krásná. Přesně tak, jak si Tom zasloužil. Byla štíhlá, o pár centimetrů menší než on, měla milou, něžnou tvář a dětský výraz.
Kousl se do rtu a klikl, čímž přešel na další fotku. Na ní se s Tomem objímali, ona v jedné ruce držela knihy a usmívala se přímo do foťáku. Měla zářivý úsměv, jasné oči ve tvaru půlměsíce, růžové tváře a plné, lesklé rty.
Bill se na několik vteřin zastavil a povzdechl si. Teď už chápal, proč s ní Tom je. Byla báječná.
Jeho pozornost upoutalo malé okno na pravé straně obrazovky. Někdo mu přes chat psal. Byla to ta dívka, Karin.
„Díky, že jsi přijal mou žádost o přátelství…“
Bill se usmál a chtěl odpovědět, když vtom mu poslala další zprávu.
„I když asi po čtyřech měsících X)“
Chlapec otevřel ústa dokořán a začal rychle ťukat do klávesnice.
„Není zač! Čtyři měsíce? Omlouvám se, ale neměl jsem doma internet, vlastně jsem svůj první počítač dostal až dneska!“
„Oh, chápu. Mimochodem, já jsem Karin, ráda tě poznávám!“
„Bill, těší mě.“
„Ty jsi taky chodil na Hotelier, vždycky jsem tě viděla na autobusové zastávce =)“
Bill byl velmi překvapen dívčinými pozorovacími schopnostmi. Koneckonců, ve škole mu pozornost nikdo moc nevěnoval, kromě okamžiků, kdy se stal středem posměchu před polovinou školy.
„Jo, díval jsem se na tvoje fotky a říkal si, že jsem tě už někde viděl.“
„Prohlížel sis moje fotky? °//° Jaká škoda!“
Bill se rozesmál nad vtipným obličejem, který mu poslala, a odpověděl.
„Nemluvím o žádné ostudě! Nemáš se za co stydět, jsi v pohodě =)“
Eh, za obrazovkou můžete udělat cokoli, dokonce i kompliment, aniž byste se červenali a museli se dívat všude okolo, jen ne do očí svého přítele.
„Oh, bože! Moc ti děkuju!“
„Nemáš zač!“
„Každopádně jsem ti chtěla říct, že mě opravdu mrzí, jak se k tobě ve škole chovali. Asi už o tom nechceš mluvit, ale cítím svůj podíl viny, protože mě to mrzelo, ale neměla jsem odvahu se k tobě přiblížit a podat ti pomocnou ruku!“
Bill šokovaně otevřel ústa dokořán. „Wow,“ tiše vydechl a snažil se nestisknout tři písmena najednou.
„Nevím, co na to říct… Jsem opravdu rád, že se našel někdo, kdo místo výsměchu také myslel na to, jak jsem se asi cítil… Přísahám, že už jen tohle mě nutí se usmívat! Děkuju!“
„Neděkuj mi, vůbec jsem ti nepomohla… byl jsi tak… osamělý, že jsem si v jednu chvíli myslela, že jsi to opravdu ty, kdo nechce mít nikoho okolo sebe…“
Bill se hořce usmál, a pak ho zaujalo jedno slovo.
Osamělý.
Karin použila stejné slovo v angličtině ve svém „příjmení“ na svém profilu.
Karin je osamělá.
Ať už to byla pouhá náhoda, nepozornost, nebo snad způsob, jak ho přimět, aby pochopil, že… Zavrtěl hlavou a rychle odpověděl, aby zahnal všechny ty myšlenky. „Ty za to nemůžeš… Každopádně ne, nebyl jsem to já, kdo se rozhodl být sám. Je ale pravda, že v určitém okamžiku jsem přestal lidem věřit. Začal jsem se uzavírat sám do sebe a nedokázal udělat první krok.“
„Já ti rozumím, víš? Na základce se ke mně chovali úplně stejně jako k tobě na střední, jak smutné. Pak jednou můj bratr málem zmlátil nějakého idiota, který si ze mě dělal legraci, a všechno se začalo zlepšovat! Doufám, že se teď i pro tebe situace zlepšuje… =)“
Tommy vešel do pokoje a začal mňoukat, kroužit a očichávat každý kout. Bill nakrčil čelo a pak se vrátil pohledem k obrazovce.
„Řekněme, že ano, mám přátele, ale problémy zůstávají…“
Tommy dál mňoukal a začal vydávat vysoké kňouravé zvuky. Vykřikl. Bill začal mít poněkud strach a rychle odepsal.
„Bože, moje kotě pláče a já nevím, co mu je! Napíšeme si později, hm? Ahoj =)“
Přiskočil ke kotěti a zvedl ho, ale kotě stále mňoukalo. „Tommy, co se děje?“ Zeptal se zoufale a jako by očekával odpověď. „Mami, dala jsi mu najíst?“ Vykřikl Bill a přitiskl malého k hrudi.
„Ano, dala jsem mu mléko a přísahám, že bylo dost teplé! Co je s ním?“ Zeptala se ustaraně a vešla do pokoje.
Bill zavrtěl hlavou. „Já nevím, mami! Co mám dělat?“
„Zkus si lehnout do postele a zahřát ho, uvidíš, jestli to třeba nepomůže. Vrátím se za pět minut, mám na sporáku jídlo,“ a s tím opustila místnost.
Bill si povzdechl, posadil se na postel, držel kotě na klíně a přikryl ho. Sáhl po počítači a načetl domovskou stránku Facebooku.
Na zdi se objevily poslední zprávy od jeho jediných tří přátel a zaujal ho Tomův status.
„Dneska volno… Ale jsem smutný, moje kotě pláče a já nevím, co mám dělat. Nějaké rady?“
Bill zadržel dech. Obě koťata plakala současně? Zvláštní. Velmi zvláštní.
„Tommy taky pláče…“ okomentoval Bill jeho status a skoro zapomněl na celou tu situaci, která se odehrála včera večer.
Tommy dál vydával podivné zvuky. Možná…
Billovi zazvonil mobil a chlapec ho rychle zvedl. Byl to Tom.
„Co se děje?“ Zeptal se rychle, než stačil cokoliv říct.
„Dobré ráno, Bille. Podařilo se ti Tommyho uklidnit?“ Zeptal se rozrušeně Tom.
Bill slyšel v pozadí Billyho mňoukání.
„Ne, pořád pláče…“ vydechl smutně a pohladil malého.
Slyšel, jak si Tom povzdechl a na několik vteřin ztichl.
„Myslíš, že se jim stýská?“ Zeptal se opatrně Tom.
Bill se kousl do rtu. „Taky si říkám, že to bude ono…“ řekl a zavřel oči.
„Můžu se u tebe stavit? Vím, že mě nechceš vidět, ale chci jen zjistit, jestli jsou v pořádku.“
Billovo srdce se znovu rozbušilo. „Ano.“
„Za chvíli jsem u tebe.“
Bill upřel pohled na nějaké neurčité místo a najednou pocítil smutek. Neměl ani chuť se převlékat. Stejně by to bylo k ničemu.
***
„Ahoj Bille,“ pozdravil ho Tom a držel mňoukajícího Billyho v náručí.
„Ahoj, pojď dál,“ pozval ho dovnitř Bill.
Zamířili do chlapcovy ložnice, kde se zoufalý Tommy svíjel na Billově ustlané posteli. Tom k němu přistoupil a položil Billyho vedle něj. Jakmile to udělal, obě koťata se k sobě přitiskla a spokojeně zamňoukala. Oba chlapci je pozorovali a Billovi se najednou chtělo plakat. Obmotal si ruce kolem trupu, zkřivil rty a podíval se dolů.
Tom si povzdechl a otočil se k němu. „Myslím, že se budou muset často vídat, aby nebyli smutní…“ poznamenal rozpačitě. Bill přikývl, ale do tváře se mu nedíval. Prostě nemohl. „Bille, je mi to líto,“ řekl smutně Tom. Chtěl ho obejmout, aby mu dal najevo, že tu pro něj vždycky bude. Ale bylo tomu tak?
Bill rozrušeně zavrtěl hlavou. „Vážně o tom nechci mluvit, Tome.“
Tom sklopil pohled a přikývl. „Okay, ale láme mi srdce, když tě takhle vidím a vím, že za to můžu já,“ řekl poníženě.
„Přenesu se přes to…“
Zelinář se kousl do rtu a vtáhl ho do objetí. Pevného. Velmi pevného. Bill ztuhl a držel ruce podél těla.
„Nedělej mi to ještě těžší, prosím,“ prosil ho, vdechoval jeho vůni a ani se nehnul.
„Ještě jednou se omlouvám,“ řekl, než se odtáhl.
Bill přikývl a sevřel čelist. Jasně viděl smutek v Tomových očích, ale skočit mu kolem krku nebyl zrovna ten správný krok, kterým by ho dostal ze svého srdce.
„A co koťata?“ Zeptal se Tom a snažil se změnit téma.
Bill pokrčil rameny. „Já… nevím. Když budeš mít čas, můžeš se stavit a přinést sem Billyho.“
„Mám všechny večery volné.“ Tom se otočil a pozoroval, jak si ti malí spokojeně hrají.
„To znamená, že se můžou vídat každý večer.“ A nejen oni… dodal Bill v duchu a těžce si povzdechl.
„OK…“ souhlasil Tom. Doufal, že když se budou vídat každý večer, pomůže jim to rozmrazit jejich vztah. Bolelo to, strašně bolelo vědět, že Bill je na tom takhle. Snažil se mu pomoci, ale místo toho mu jen přitížil. Udělal by však cokoli, aby to přátelství obnovil. Z několika vět a gest si odvodil, jakou má Bill cenu a kolik mu může dát.
Nechtěl ho ztratit.
Ne.
autor: Salatina
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
