autor: Salatina
Netřeba dodávat, že Bill seděl před počítačem velmi dlouhé a vyčerpávající vteřiny. Tom jen rozšířil oči a polkl, jako by se ho ta zpráva nějak dotkla. Sedl si na gauč, natáhl si nohy a rozrušeně si po nich přejížděl rukama. Proč ho to rozrušilo, to vůbec nevěděl.
Zkrátka ho stále zlobily vnitřnosti a měl pocit, jako by ten zatracený tajemný človíček zatloukal do stěn jeho žaludku spoustu hřebíků. Vážně nevěděl, co s ním sakra je, nebo to spíš věděl, ale bál se si to přiznat.
Při dohadování s Moudrým neuronem ve svém mozku se otočil k ubohému zmatenému chlapci a řekl: „Myslím, že bys měl souhlasit.“
***
Bill se poškrábal na hlavě, otevřel notebook a posadil se na postel, kde se o něj Tommy otíral. Včera večer se rozhodl, že dívce nedá jednoznačnou odpověď, aniž by si uvědomil, že by se kvůli tomu mohla cítit špatně. Vždycky to byl on, kdo byl alergický na jakékoliv čekání, a Karin teď nejspíš tvrdla před svým počítačem a čekala na jakýkoliv náznak chlapcova života.
Billovi se však včera do odpovědi moc nechtělo. Tom seděl vedle něj a on nechtěl, aby byl svědkem jeho odpovědi. Nějak je chtěl oba nechat v napětí. Toma, aby zjistil jeho reakci, a Karin, aby si ověřil její upřímnost a zájem. To, že by ho dívky zvaly na rande, rozhodně nebylo na denním pořádku. A tak nějak nevěděl, co udělat.
A pak tu byl Tom.
Ano, Karin ho přitahovala svou roztomilostí, přívětivostí a milou povahou, ale…
Bill zavrtěl hlavou a opřel se zády o zeď. Cítil napětí v žaludku. Vždy ho cítil před tím, než učinil nebo oficiálně oznámil své rozhodnutí, které pro něj bylo důležité. A teď se chystal dát Karin svou odpověď. Kéž by to nebylo žádné důležité rozhodnutí! Dalo se to v podstatě přirovnat ke konci jedné kapitoly a začátku druhé.
Neuvěřitelné; většinu života byl úplně sám, a teď se přistihl, že zapomíná na člověka, kterého se dokonce odvážil políbit, který mu zrychlil tep, se kterým mu bylo dobře, který… „Proč s tím nepřestanu?!“ Vyhrkl a praštil pěstí do pohovky.
Musel myslet na Karin. Tak sladkou, tak… zamilovanou. Nemohl se ubránit dojmu, že je vážně zamilovaná. Nechtěl být troufalý, ale… některé věci se dostanou na povrch, aniž bychom si to uvědomovali. Neustále myslel na všechny ty věci, kterých si na něm Karin všimla, na jeho fráze, na jeho laskavé a milé způsoby. Karin se zkrátka podařilo dostat do jeho hlavy. Skoro měl pocit, že se s Tomem přetahují o jeho srdce. Škoda, že to byly jen jeho pocity, ne jejich. Karin a Tom o jeho srdce nebojovali. Byl to on, kdo už nedokázal přesně říct, který z těch dvou ho přivádí k šílenství.
Zásadní rozdíl mezi nimi byl však jasný: Karin ho z celého srdce chtěla, Tom ne. Tom byl zadaný, zamilovaný a šťastný s někým jiným. Tečka. Konec.
Bill zatnul čelist. Přihlásil se na Skype a napsal Karin.
„Ahoj, chtěl jsem ti jen říct, že moje odpověď zní ano. Uvidíme se večer?“
Zrovna když jí poslal odpověď, vešel do jeho pokoje se širokým úsměvem Tom. Bill si už tak nějak zvykl, že poté, co se Tom odpoledne přivítá se Simone, zamíří rovnou do jeho pokoje.
„Ahoj Tome,“ přivítal ho s drobným úsměvem.
Chlapec přikývl a položil malého Billyho na zem. „Dobré ráno, jak se máš?“ Zeptal se a pohladil Tommyho.
Bill pokrčil rameny. „Hm, dobře. Ty?“ Řekl s malými rozpaky.
Tom se protáhl, jen aby tam tak nepostával. „Jsem strašně unavený, dneska jsme s tátou vyrazili v pět na benzínku… skoro jsem nespal,“ zamumlal a zívl.
Bill cítil, jak se mu v hrudi rozlévá obrovská vlna něhy: Tom byl tak zodpovědný, tak dospělý, tak pokorný. Přímo na ženění, poznamenal bláhově, aby si vzápětí uvědomil, že opět myslí na naprosté nesmysly.
Vzdychl, něžně se na něj usmál a poklepal rukou na matraci. „Sedni si,“ vyzval ho a položil prsty na klávesnici.
Tom tak učinil a naklonil se k počítači. Bill zrudl při pohledu na jeho blízkost, polkl a upřel pohled na obrazovku.
„Karin?“ Zeptal se Tom lhostejně a sledoval konverzaci mezi nimi.
„Ach, Bože! To je opravdu super! Jo, to bude skvělý! Dnes večer, v kolik? =D“
„Řekl jsem ano, takže se uvidíme večer,“ odpověděl Bill a snažil se napsat několik vět. Když byl Tom tak blízko, nemohl se naplno soustředit.
Tom ucítil, jak uvnitř něj mužík znovu polechtal jeho útroby a údery srdce se trochu zrychlily. S obtížemi se usmál a přikývl. „Udělal jsi dobře,“ řekl a narovnal se. „Karin vypadá jako dobrý člověk,“ vysvětlil nejistě a usmíval se jako idiot.
Bill přikývl a najednou se cítil… dospělejší? Chodil s holkou! Mohl s ní navázat vážný vztah, provést ji po vesnici, představit ji rodičům a naplánovat s ní společnou budoucnost. Na tváři se mu objevil první upřímný úsměv a oči mu zazářily novým světlem.
Tom si toho výrazu všiml, kousl se do rtu, odvrátil pohled a tiše si povzdechl.
Přestaň, řekl si v duchu. Neměl žádné právo se takhle cítit, už z úcty k Emmě a k Billovi. Srdce však často dělá, co chce: kroutí se, bije rychle, vynechává údery, plesá. Tom ho však nemohl poslouchat. Bill se snažil zapomenout, zapomenout na to, co mu nebyl schopen ani ochoten dát, a teď? Teď by byl jen překážka.
„Jo, je to dobrý člověk a… nevím, podle toho, co o mně ví, si myslím, že mě má ráda už nějakou dobu. Nevím, tuhle jsem nevěděl, co si mám obléknout, a ona navrhla „ten černý svetr se stříbrnými vzory a bílou koženou bundu s černým nápisem na pravé náprsní kapse,“ řekl překvapeně a potěšeně.
Tom se nervózně uchechtl. „Jo, musela tě ve škole asi dost pozorovat, co?“ Zamumlal a nevěděl, co říct.
Bill se začervenal a zabořil hlavu mezi ramena. „Připadám si pak důležitý,“ přiznal stydlivě.
Tom se usmál a cítil, že už vlastně nemá co říct.
Bill zvedl počítač a položil ho vedle sebe na matraci, pak vstal a otevřel skříň. „Musím se rozhodnout, co si vezmu na sebe,“ řekl, položil si ruce v bok a podíval se na oblečení, které tam viselo.
Druhý nakrčil čelo. „Vždyť jsou teprve čtyři, půjdeš nějak dřív?“ Zeptal se a povytáhl obočí.
Bill zavrtěl hlavou. „Ne, sejdeme se v půl desáté na náměstí, ale vždycky mi dlouho trvá připravit se,“ vysvětlil a zasmál se.
Tom přikývl. „Chápu. Mám už jít?“ Zeptal se a podíval se na chlapce, který byl stále otočený ke skříni.
Bill nakrčil čelo a otočil se, aby se mu podíval do očí. „Ne, proč?“ Zeptal se překvapeně.
Tom pokrčil rameny. „Možná chceš trochu soukromí,“ zkusil to nesměle.
„Ale ne, ty mě přece nijak neobtěžuješ.“
Tom přikývl a posadil se na podlahu, aby si pohrál s prcky. Už ničemu nerozuměl. Emma se najednou zdála být tak strašně daleko. A to nejen fyzicky.
***
Tom se vrátil domů kolem šesté. Bill vyházel půl skříně, než si vybral oblečení, které si dnes večer vezme, a on se přistihl, že přemýšlí, jestli když měli jít na pouť, mu také trvalo alespoň dvě hodiny, než si vybral tričko. Sám si nedokázal odpovědět, protože už prostě nebyl schopen jasně uvažovat. Konečně si uvědomil, že se něco děje. Něco v něm.
Unaveně si povzdechl a přitiskl si ruce na obličej. Bylo to tak těžké. Proč musel být vždycky tak pomalý? Proč nepochopil hned, co se v něm odehrává? Jedno bylo jisté: nebylo to fér. A zvláště to nebylo fér vůči Emmě. Teď jistě zrovna seděla za stolem a podtrhávala si ty nejdůležitější věty na stránce tlusté knihy.
Tohle si nezasloužila.
Lehl si na postel a podíval se na telefon ležící na nočním stolku. Musel ji slyšet.
Vzal telefon a vytočil její číslo. Několikrát zazvonil a k jeho uším dolehl dívčin sladký hlas.
***
Když Bill vyšel z domu, zima ho skoro donutila se otočit na podpatku a vrátit se do svého vyhřátého pokojíčku, schovat se pod peřinu a vyjít ven, až přijde jaro. O pár bloků dál na něj ale čekala chudák holka, a tak se Bill musel překonat a vydat se za ní. Když se bude trošku snažit, určitě to zvládne.
Zavřel dveře, zastrčil klíče do kapsy tmavé bundy, objal si rukama tělo a zastrčil bradu pod černou vlněnou šálu, aby se chránil před nemilosrdným větrem, který ho udeřil do tváře už tak zarudlé zimou. Ušel sotva pár metrů, když za sebou uslyšel něčí rychlé kroky. Jeho oči se lehce rozšířily a modlil se, aby ho pár minut před rande někdo neokradl nebo nezbil. Dál pokračoval klidným tempem, dokud nezaslechl, jak na něj ten člověk zadýchaným hlasem volá.
„Bille!“
Chlapec se otočil a uviděl naprosto rozrušeného Toma, udýchaného a oblečeného jen v jednom z jeho obrovských triček. Stále běžel, dělilo je pár metrů, a Bill překvapením otevřel ústa dokořán.
„Tome! Vždyť je strašná zima, co tu, kruci, děláš jen v tričku?!“ Zeptal se s obavou, jelikož se mu mohlo něco vážného stát.
Ale Tomovi byl chlad a fakt, že nemůže dýchat, jedno, vrhl se na něj a téměř zoufale ho objal. „Nechoď tam,“ vyhrkl, zhluboka se nadechl a vydechl, když cítil, jak mu ztuhl v náručí.
Bill se cítil úplně šokovaný, ztuhlý jako poleno. Něco se v něm vzbouřilo a on nemohl dýchat.
„O čem to mluvíš?“ Zeptal se, aniž by dokázal najít vhodnější slova.
„Nechoď tam,“ opakoval Tom a jednou rukou ho držel za hlavu. Chtěl jen, aby se černovláskova tvář zabořila do jeho krku, chtěl ji cítit, a to pro něj v tu chvíli byla jediná jistota.
Billovy oči se rozšířily a snažil se ignorovat rychlý tlukot svého srdce. Ta náhlá prosba nemusela vůbec nic znamenat, musel zůstat nohama na zemi a zůstat v klidu. Prostě v klidu.
„Rozuměl jsem, ale proč?“ Zeptal se zpod vlněné šály, zamrkal a snažil se podívat do těch očí, které ho už od prvního pohledu naprosto zmátly.
Když se však s těmi jantarovými zorničkami setkal už poněkolikáté, způsobily v něm něco jiného. Protože Tomův pohled se změnil.
Tom vypadal, že se chce plácnout do čela, jako by udělal nějakou hloupost. Vypadal, jako by byl plný až po okraj. Jako by měl každou chvíli vybouchnout kvůli všemu tomu zmatku. Když se mu podařilo najít sílu promluvit, snažil se Billovi dívat přímo do očí. Chtěl v něm číst, jako už se mu to párkrát podařilo. Opravdu chtěl. Jeho ruce se automaticky přesunuly k chlapcově tváři a jemně ji sevřely. Bill zalapal po dechu a cítil, jak jeho nohy ztrácejí pevnou půdu pod nohama a mění se v rosol. Bylo úžasné, že byl Bill za všech těch okolností tak neskutečně sladký.
Tom se kousl do rtu a ztěžka dýchal. „Protože strašně moc žárlím,“ přiznal, ztěžka si povzdechl, a pak vzhlédl, jako by se zbavil tíživého břemene.
Bill doširoka otevřel oči i ústa a doufal, že neomdlí přímo tady na chodníku, přímo v jeho náručí. Položil si ruku na srdce a rty se pomalu zformovaly do úsměvu, což Tom kvůli té zatracené šále nemohl vidět. Žaludek se mu kompletně sevřel a on cítil, jak se mu do očí tlačí slzy a pálí ho.
„Žárlíš,“ zopakoval Bill překvapeně a snažil se popadnout dech.
Tom přikývl, kousl se do rtu a sklopil zrak.
„Ale jak, proč? V jakém smyslu? A co Emma?“ Ptal se zmateně Bill.
Tom se lehce zasmál, pokrčil rameny a sundal ruce z chlapcovy tváře. „Počkej, jedna otázka po druhé. Zavolal jsem Emmě a všechno jsem to s ní vyřešil. Vím, že mluvit o takových věcech po telefonu, a ne z očí do očí, je nefér, ale musel jsem to udělat ihned. Měl jsem strach,“ začal a pomalu si dlaně otřel o džíny.
Billovo srdce vynechalo úder a cítil, jak v něm všechno víří.
„Vím, že mi to trvalo, než jsem to pochopil, ale už jsem prostě takový. Nechoď tam…“ prosil ho a v jeho tváři se zračila nespokojenost.
Bill na něj několik vteřin nevěřícně zíral, pak mu zavibroval telefon a on sebou trhl. Vytáhl ho z kapsy džínů a Tom ho s velkým smutkem sledoval.
„To je Karin…“ řekl Bill a podíval se na displej.
Tom se kousl do rtu, svěsil hlavu a ramena a smutně přikývl. „Udělej, co potřebuješ, Bille… v pohodě,“ řekl mu se srdcem až v krku.
Bill několik vteřin rychle těkal očima z telefonu na chlapcův obličej, pak se rozhodl hovor přijmout a vydechl.
„Ahoj Karin,“ jeho oči se upřely do Tomových a on už nedokázal odtrhnout oči od těch oříškových duhovek. Jeho zamilovanost nezmizela. Vůbec ne. Pouze se ji snažil zatlačit do kouta mysli, ignoroval ji, a teď se pomalu dostávala zpátky napovrch, silnější než předtím. „Ehm, ano… Karin…“
Tom se znovu podíval dolů. Nechtěl to vidět. Věděl, že nemá důvod si myslet, že mu Bill skočí kolem krku, že mu řekne, že nepůjde za Karin, že… „Něco se stalo, Karin.“
Tomovo srdce poskočilo a dostalo se až do jeho krku. Otevřel oči dokořán.
„Promiň, vysvětlím ti to… zítra ti zavolám. Omlouvám se, vážně. Dobrou noc.“ Bill odtáhl telefon od ucha a sklopil zrak. Vrátil ho zpátky do kapsy džínů. Tom se usmál a cítil, jak se tíha na jeho srdci zmírnila, a pak úplně zmizela.
Bill se vrátil očima k jeho a Tom se na něj okamžitě podíval. Stáhl šálu, která mu zakrývala ústa, pak mu stiskl boky a políbil ho. Políbil ho opravdově, z jasného důvodu, se vší sladkostí a citem.
Billovi se rozbušilo srdce, přitiskl se k chlapci a objal ho kolem krku. Jejich rty se roztáhly, společně prohloubili polibek a oba ztěžka dýchali.
Tomovy ruce vyjely nahoru, spočinuly na jeho lopatkách a přitiskly si chlapce více ke svému tělu. Bill se přitiskl ještě pevněji a cítil, že se od těch rtů už nikdy nechce odtrhnout, zvlášť teď, když ten polibek začal Tom. Nebyl to žádný ukradený polibek, byl chtěný a opětovaný.
Když se po minutě nebo dvou jejich rty, rudé a oteklé, od sebe odtáhly, dostavily se rozpaky a oni stáli přesně uprostřed té nitky, která spojovala jejich oči.
Několik vteřin nevěděli, co říct, a navzdory tmě se viditelně červenali. Tom si spokojeně povzdechl, usmál se a otočil se k dodávce, která byla zvláštně zaparkovaná na konci ulice. Chytil Billa kolem pasu a dal se do chůze. „Pojďme domů,“ řekl s úsměvem a vedl Billa k autu.
Bill si ani skoro nevšiml, že se jeho nohy daly samovolně do pohybu. Připadal si úplně lehký a měl pocit, že se vznáší několik centimetrů nad šedým chodníkem.
Zastavili před dodávkou a Bill se zasmál. „Copak jsi zapomněl, jak se parkuje?“ Zeptal se z legrace a snažil se zahnat své rozpaky.
Tom pokrčil rameny a galantně mu otevřel dveře na straně spolujezdce. „Jen jsem trochu spěchal…“ vysvětlil a lehce se začervenal, když se mu něžně zvedl jeden koutek rtů.
Bill cítil, jak mu srdce taje jako sníh na slunci, a když ucítil, že se mu začínají roztékat i nohy, raději nasedl do auta.
Tom obešel dodávku, sedl si na své místo, zasunul klíčky a nastartoval motor.
Bill se zářivě usmál a pevně ho objal kolem krku, čímž ho překvapil. Vtiskl mu polibek na rty a nadšeně ho přitiskl k sobě. „Jsem tak šťastný.“
autor: Salatina
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
