autor: Salatina
Když oba dorazili k Tomovu domu a nesměle se drželi za ruce, zjistili, že dům je prázdný.
„Táta asi někam šel. Objednáme si pizzu?“ Zeptal se Tom a usmál se jako idiot.
Bill přikývl a tváře měl červené jako dvě jablíčka. Nemohl uvěřit tomu, co zažívá. Celá ta situace se během půl hodiny úplně obrátila naruby! Neuvěřitelné. Vážně, to bylo neuvěřitelné.
Tom zvedl sluchátko pevné linky a vytočil číslo, pak přešlápl z jedné nohy na druhou a rukou se opřel o tmavou dřevěnou skříňku.
Bill na něj několik vteřin omámeně zíral. Ramena měl široká, silnou rukou, na které se rýsovaly žíly, držel sluchátko, mezi copánky, které mu složitě spadaly až po konec lopatek, byl vidět hladký kousek kůže, který tvořil zátylek. Byl nádherný. Z téhle pozice Bill viděl kousek jeho nosu, kulatého a lehce ohrnutého.
Vypadal jako… křupka, pomyslel si Bill zmateně a nechal si tu trapnou poznámku pro sebe. Shodil bundu, položil ji na pohovku, protáhl se a lehce si promnul ruce.
Tom položil sluchátko a otočil se k němu. Najednou se cítil nabitý adrenalinem, něčím novým… štěstím. Bezdůvodně se usmál a rozevřel náruč směrem k chlapci, který rozpačitě sklopil zrak, přiblížil se a nechal se obklopit tou něžnou náručí.
Bill se k němu s povzdechem přitulil, lehce ho stiskl a objal ho kolem pasu. „Jak je možný, že se všechno změnilo za necelou hodinu?“ Zeptal se zmateně, ale šťastně.
Tom zaraženě pokrčil rameny. „Víš, je to moje chyba. Říkal jsem ti, že věci chápu pomaleji, a nakonec kvůli mně trpí víc lidí, než bych si přál. Absolutně to není tvoje vina, naopak, jsi na mě dokonce moc hodný, myslel jsem, že mi dáš facku, a pak půjdeš za Karin,“ přiznal, zavřel oči, sklonil se a zavrtal nos do jeho ramene.
Teplo Tomova dechu chlapce ještě více uvolnilo. Bylo to tak příjemné…
„Chvíli jsem uvažoval, že to udělám, ale… znáš ten pocit kdy i když víš, že tě někdo druhý zbožňuje, že tě chce celým svým srdcem a vším, nemůžeš pro něj prostě opustit někoho jiného?“ Zeptal se tlumeným hlasem.
Tom přikývl, na žaludku se mu udělal další uzel a Bill pokračoval. „Tohle byl ten případ. Ačkoli Karin umí být milá, nemohl jsem ignorovat fakt, že tě mám tak moc rád,“ vysvětli rychle a okamžitě se začervenal.
Tom se zavrtěl a začal ho kolébat, pomalu se pohyboval doleva a doprava. „Karin jsi rád neměl?“ Zeptal se pochybovačně.
Bill si zklamaně povzdechl a protočil očima. „Svým způsobem jsem ji měl rád, ale nikdy jsem ji neviděl osobně. Je to jiné, Tome, myslím, že to není tak těžké pochopit.“
Tom se zmateně zamračil a předvedl svůj štěněčí výraz. „V čem je to jiné?“ Zeptal se znovu a připadal si jako totální hlupák.
Bill zavrtěl hlavou. „Zapomeň na to, nemůžu ti to vysvětlit, na to musíš přijít sám,“ odpověděl a pokrčil rameny. Pohladil ho po hlavě jako učitelka osmiletého žáka. „Vážně jsi pomalý.“
Tom uraženě povytáhl obočí. „Neříkej to! A vysvětli mi to, prosím.“ Postěžoval si a dupl nohou o zem.
Bill se od něj odtáhl a zasmál se jako dítě. „Ne, ty na to přijdeš sám.“
A to Tomovi znělo jako slib.
***
„Připomeň mi, kolik je nám let?“ Zasmál se Tom a odhodil jednu z karet, které držel v ruce.
„Devatenáct?“ Odpověděl zmateně Bill a pozvedl obočí.
„Vypadáme, jako by nám bylo osmdesát,“ odvětil Tom a sledoval chlapcův další pohyb.
Snědli pizzu, vypili colu, a pak začali hrát karty, seděli na koberci uprostřed Tomova pokoje a v televizi byl puštěný hudební program.
„Na hraní karet není nic špatného,“ namítl Bill a byl neuvěřitelně soustředěný.
„Když myslíš. Každopádně já končím,“ informoval ho chlapec s tmavými copánky a odhodil poslední kartu, kterou držel v ruce, na koberec.
Bill otráveně otevřel ústa dokořán. Hodil své poslední tři karty na ty, které ležely na koberci, zkřížil ruce na hrudi a nafoukl tváře jako křeček.
Tom se tiše zasmál, posunul se vedle něj a objal ho tak, jak byl, s rukama zkříženýma a hlavou skloněnou.
„Pff,“ odfrkl si Bill, snad jen proto, aby se dočkal vytouženého pomazlení.
Tom se sklonil a políbil ho na tváře. „Co mám udělat? No tak, odpusť mi to.“
„Ne,“ odvětil Bill a předstíral, že je naštvaný, ač nebyl.
Tom se znovu zasmál a pohladil ho po tváři a cítil, jak se Bill začíná uvolňovat. „Odpouštíš mi?“ Zašeptal teď už vážným tónem. „Teď nemyslím karty, myslím tím to všechno,“ dodal a sklopil oči.
Něco uvnitř Billa se rozehřálo, rozteklo a změnilo v rosol. Bože, Tom na něj měl zničující vliv. Ty zatracené oči jako má Bambi, jeho ruce na jeho kůži, jeho hlas, který se ozýval milimetr od jeho ucha, byly jen některé z věcí, které ho přiváděly k šílenství.
„Už ses mi omluvil…“ řekl mu, uvolnil ruce a objal ho kolem těla.
„Já vím, Bille, ale byl jsem blbec. Měl jsem to pochopit hned, měl jsem si hned uvědomit, že ti chci poslat pytlík tvého oblíbeného ovoce s přáníčkem uvnitř, protože jsi mě okouzlil jinak, než jsem si myslel, a měl jsem to pochopit, když jsem tě žádal, abys se mnou šel na pouť, než jsem tě na tom kolotoči takhle objal a…“
„Tome, nech toho,“ přerušil ho Bill, chytil ho za tvář a políbil na rty.
To byl možná jediný způsob, jak zastavit všechny ty chlapcovy výčitky a nesmyslné bláboly.
***
Nevěděli, jak se jim podařilo usnout na tenkém koberci, který vůbec netlumil kontakt mezi nimi a podlahou. Přesto se jen dál a dál líbali, klouzali po sobě víc a víc, až skončili na podlaze. Spali asi hodinu, pak se Tom probudil, bolest v zádech mu nedovolila udržet oči zavřené a tělo uvolněné.
„Bille?“ Zamumlal lehce ospale a rozlámaně.
Bill mu zasténal do hrudi a zmateně otevřel jedno oko. „Bože, usnuli jsme. Kolik je hodin?“ Zeptal se a zvedl hlavu.
„Půl dvanácté,“ odpověděl Tom, zívl a snažil se rozhýbat svá bolavá ramena.
Bill vstal, posadil se a bezmyšlenkovitě si protřel oči. Podíval se na své klouby, zjistil, že jsou celé černé a zafuněl. „Ach ne,“ zaprotestoval zoufale a rozhlédl se po zrcadle.
Tom se při pohledu na tu bledou, vyzáblou napodobeninu pandy zasmál a zavrtěl hlavou. „Táta ani já nemáme ehm… žádné odličovadlo, ale možná bys mohl použít mýdlo…?“ Nabídl mu zmateně, gestikuloval a ukázal na dveře.
Bill přikývl, oba vstali a zamířili do koupelny. Bill se na sebe podíval do zrcadla a znovu si odfrkl. Vlasy moc rozcuchané nebyly, ale chudák tužka byla rozmazaná všude kolem očí. Povzdechl si, pustil vodu a opláchl si obličej. „Nemáš nějakou vatu?“ Zeptal se s nadějí.
Tom přikývl, otevřel přihrádku a podal chlapci hrst vaty velikosti jablka. Bill zvedl hlavu z umyvadla, otočil se, podíval se na beztvarou hmotu, a pak vyprskl smíchy.
„Tome, bude mi stačit jen kousek,“ vysvětlil pobaveně.
Tom se začervenal a zamračil se, utrhl kousek vaty a podal mu ho. „Jak to mám asi vědět?“ Zamumlal rozpačitě a nacpal zbylou vatu zpět do igelitového sáčku.
Bill popadl vatu a políbil ho na tvář, přičemž mu na kůži zanechal pár kapek vody. Tom se hloupě usmál a čekal, až se Bill odlíčí.
„Umm, telefon!“ Vykřikl Bill a rozběhl se k chlapcově pokoji, ve kterém neustále zvonil jeho telefon. Tom ho dohnal, posadil se na postel a snažil se soustředit na stále zapnutou televizi.
„Haló? Samozřejmě, že jsem v pořádku, proč bych nebyl? … Ehm, ne.“
Tom viděl, jak se chlapec neuvěřitelně začervenal, a svraštil čelo. Bill se poškrábal na tváři a začal přecházet po pokoji. „Ne, nejsem s ní… jsem s Tomem.“ Tom se tiše zasmál, sklopil pohled, sepjal ruce a opřel se lokty o kolena. „Ma… mami!“ Vyhrkl Bill s úmyslem ukončit hovor a přerušit to, co se očividně stávalo poněkud trapným rozhovorem. „Ehm, já nevím. To-ome?“ Vyslovil jeho jméno, pokud možno, ještě červenější a rozpačitější. Jednou rukou zakryl sluchátko a Tom se na něj podíval.
„Jo?“
„Máma chce vědět, jestli tu zůstanu přes noc, a jelikož je pro ni najednou nové to, že s někým chodím, tak si hned myslí, že…“
„OK.“
Bill ztratil dech a otevřel ústa dokořán, ale neodpověděl. Vyčerpal svou zásobu jednoslabičných slov. „Mami, ano. Ano. Ano. Ano,“ pro jeho matku jednoslabičná slova nikdy nedošla. „Mami! OK, uvidíme se zítra, dobrou noc. Líbám tě,“ ukončil hovor, povzdechl si a přitiskl si ruku na čelo.
Tom vstal, otevřel skříň a vytáhl dvě fleecová pyžama. „Černé nebo modré?“ Zeptal se ho.
„Černé samozřejmě,“ uvolnil se Bill, zvedl pyžamo a znovu se cítil trapně.
„Půjdu se převléknout do obýváku a zavřu dveře, jo?“ Uklidnil ho hned Tom, a aniž by čekal na odpověď, zmizel a zavřel dveře. Bill se usmál a začal se převlékat. Po několika vteřinách uslyšel bouchnutí vchodových dveří a mužský hlas, který Toma pozdravil.
„Proč se převlíkáš v obýváku?“ Zeptal se muž chlapce, který se nasoukal do pyžamového topu a vypadal, že by v něm nejraději zmizel.
Tom trochu ztuhl. Jak tohle jeho otec přijme? Otevřel ústa, aby odpověděl, ale jeho otec k němu přistoupil a usmál se.
Bill poslouchal a oblékal se rychlostí blesku a doufal, že do místnosti náhle nevtrhne Tomův otec.
„Přijela Emma? Myslel jsem, že už se budete převlékat ve stejné místnosti,“ zažertoval muž a poplácal ho po zádech.
Tom si povzdechl, sklopil zrak a zavrtěl hlavou. „Ne, tati, není tam Emma,“ přiznal a kousal se do vnitřní strany tváře.
Bill si dokonale uměl představit, jak muž svraštil čelo.
„Tak… kdo?“ Uslyšel ten zmatený tón, který bolel stejně jako ostrý nůž zabodnutý přímo do žaludku. Tom si povzdechl a položil ruku na otcovo rameno, který byl o něco menší než on. Nechtěl zničit vztah mezi nimi, svého otce zbožňoval, ale musel udělat správnou věc, musel své rodině říct pravdu. Nechtěl vidět, jak se ten muž s milou tváří a rysy tak podobnými jeho vlastním zkřiví do grimasy nesouhlasu, ale musel si s ním promluvit. Musel mu říct o svém životě, o tom, co si vybralo jeho srdce.
„Tati, musím s tebou mluvit, přijdu za tebou do tvého pokoje. Jen minutku, ano?“ Řekl Tom nesměle. Muž přikývl a zmateně odešel do svého pokoje.
Tom zaklepal na dveře svého pokoje a uslyšel, jak Bill skoro zašeptal: „Pojď.“ Přivítal ho vyděšený výraz, který ho překvapil, a srdce mu ztěžka spadlo až do žaludku. „Tome, nedělej nic, co by ti mohlo ublížit, prosím,“ prosil ho Bill a s bolestným výrazem si sedl na postel.
Tom se něžně usmál a přistoupil k němu. „Ne, neboj se. Půjdu za ním a všechno mu řeknu. Táta je můj nejlepší přítel, a když ne teď, tak dřív nebo později to určitě pochopí. Počkej na mě tady, doufám, že to nebude trvat moc dlouho, hm?“ Vtiskl mu vlhký polibek na rty a odešel z pokoje, zanechávaje za sebou kompletně vyděšeného Billa sedícího na matraci.
Přitiskl si ruce na odlíčený obličeji a lehl si na postel. Chtěl zavřít oči a spát, ale napětí mu to nedovolilo.
***
„Tak co se děje?“ Zeptal se muž soucitným tónem a poplácal matraci vedle sebe. Tom se posadil vedle něj a těžce si povzdechl.
„Tati, nevím, jak moc se ti bude líbit, co ti teď řeknu,“ začal se strachem a sklopil zrak.
„Tome, no tak,“ pobídl ho zvědavě Gordon.
Tom se kousl do rtu a přikývl. „Už nejsem s Emmou, tati.“
„A proč?“ Zeptal se lítostivě a stiskl mu koleno, aby ho utěšil.
„Já… rozešel jsem se s ní. Je tu ještě někdo další,“ odpověděl Tom a cítil, že jeho duševní schopnosti se s blížícím se okamžikem hlavního doznání vytrácejí.
Při tomto přiznání se Gordon zatvářil velmi překvapeně. „Byl jsi do ní velmi zamilovaný!“ Vydechl šokovaně, ale hned na to nasadil pochybovačný výraz. „Teda myslím, nebo ne?“ Zeptal se nakonec. Možná svému synovi rozuměl méně, než si myslel.
„Jasně, miloval jsem ji, ale tati, je těžké nedívat se kolem sebe a ignorovat někoho, kdo ti dává víc, aniž bys to sám chtěl… chápeš?“ Snažil se vysvětlit a gestikuloval. Pak si uvědomil, že pojem, který se mu snaží vysvětlit, je tentýž, který mu Bill odmítl před pár hodinami vysvětlit. Jak hloupé…
Gordan chápavě přikývl a trochu přivřel oči. „Takže ve tvém pokoji je teď ta druhá osoba, pokud to chápu.“ Tom přikývl. „A proč mi ji nepředstavíš?“
Tom si těžce povzdechl. „Tati, je to… je to kluk,“ přiznal rychle a zadíval se na matraci.
Prosím, hlavně mě nezbij, přál si a zúžil oči.
„Tome, podívej se na mě,“ začal Gordon. Když Tom vzhlédl, spatřil otcovy vážné oči, které mu chtěly proniknout až do duše. „Jsi si tím jistý?“
„Ano, tati,“ odpověděl a z celého srdce doufal, že se otec nezvedne z matrace a nevykopne ho ven.
„OK,“ řekl Gordon, svěsil ramena a trochu si povzdechl. „Nemám nic proti tomu, dobře? Jen si na to musím zvyknout. Nezabiju tě proto, že jsi prostě na kluky.“
Tom se usmál a vrhl se na něj. Vypadal jako dítě. „Vážně děkuji, jsi opravdu nejlepší. Mám tě rád,“ spokojeně zamumlal.
Gordon se zasmál a několikrát ho poplácal po zádech. „Já tebe taky, synku. No tak, seznam mě s ním. Musí být skvělý, když tě dokázal zaujmout natolik, že jsi opustil Emmu. Chci říct, že je velmi krásná.“
Tom se začervenal a vstal. „Tati, ty už ho znáš.“
Gordon vstal a následoval ho. „Oh ano? A odkud?“ Zeptal se zmateně.
„Jeho matka u nás nakupuje…“
„Syn zákazníka?!“ Zeptal se Gordon a pobaveně zavrtěl hlavou.
Tom neodpověděl a zaklepal na dveře svého pokoje. Bill vyskočil na nohy a uhladil si pyžamo. „Pojď dál,“ odpověděl a snažil se znít jako normální člověk. Pravdou bylo, že byl prostě jen vyděšený, nic víc.
„Bille, táta se s tebou chce seznámit,“ usmál se Tom.
Bill doufal, že neomdlí. Toho dne zažil až moc zvratů; jeho srdce nemuselo další vydržet.
„Zdravím, já jsem Bill,“ řekl nesměle a natáhl k muži jemnou, bledou ruku.
Gordon se usmál a podal mu ruku. „Gordon. Ale vždyť ty jsi syn Simone.“
Bill se začervenal a rozpačitě přikývl. „Ano, to jsem,“ řekl s malým úsměvem.
Tom se zářivě usmál a potlačil nutkání popadout ho a mazlit se s ním až do konce svého života.
„Tak já jdu spát, ehm. Dobrou noc.“ Gordon je oba poplácal po zádech, vyšel z místnosti a zavřel za sebou dveře.
„Takže to vzal dobře?“ Zeptal se Bill rozrušeně, aby si to potvrdil.
Tom ho objal a zasmál se. „To je prostě můj táta…“ odpověděl, jako by to bylo vysvětlení i odpověď. Bill se usmál a oddal se mu, nechal se vtáhnout mezi přikrývky a usnul zahalen vůní chlapce s Bambiho očima.
***
Druhý den ráno Bill, Tom a Gordon společně posnídali. Bill se cítil neuvěřitelně dobře. Koneckonců nebyl důvod se stydět – byli tři muži, ne? Kromě toho Gordon působil spíš jako třicátník než jako nějaký otec od rodiny, jeho vtípky působily dost mladistvě a Bill si nepamatoval, kdy se naposledy při konverzaci s dospělým tolik nasmál.
Tom byl rád, že vidí Billa takhle uvolněného. Možná fakt, že spali celou noc v objetí a probudili se teprve před půl hodinou, dokázal odstranit všechny jeho rozpaky. Ani on takhle po ránu, zvláště v neděli, neměl chuť projevovat žádné komplikované emoce, jako je nepohodlí nebo rozpaky.
Bill spokojeně jedl svoje cereálie s mlékem a přikusoval k tomu pečivo s čokoládou, zatímco mu Gordon vyprávěl o tom, jak se jeho dodávka zastavila uprostřed dálnice do Berlína.
Tomův mobil ležící na stole zazvonil, a chlapec ho zvedl, zatímco žvýkal kousek toastu. „Prhhofo?“
„Tome?“ Zeptal se hlas na druhé straně.
Tom zamrkal. „Emmo?“ Odpověděl chlapec, čímž upoutal pozornost svého otce i Billa.
„Jo, jsem to já… Dneska jsem přijela. Jsem doma, cestovala jsem celou noc. Vím, že jsem ti včera říkala, že to chápu a že je to v pohodě, ale moc ráda bych se s tou osobou, o které jsi mluvil, potkala. Nechci dělat scény, přísahám, jen se s tou osobou chci setkat, Tome. Šlo by to?“
Tom zalapal po dechu, zakryl telefonní sluchátko a otočil se na Billa, který ho pozoroval a ve vzduchu držel svoje čokoládové pečivo. „Chce se s tebou setkat…“
autor: Salatina
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
