autor: Salatina
„Jsem tu,“ zamumlal Bill a psychicky se snažil připravit na výslech třetího stupně své milované a zvídavé matky. Z kuchyně se okamžitě ozval hluk, který Billa donutil potlačit nervózní smích. Simone se na Billa vrhla a skoro ho až napadla. „Musíš mi to všechno vyprávět!“ Vykřikla skoro v záchvatu.
Bill nakrčil čelo. „Mami… nedáš si heřmánkový čaj?“ Zeptal se s obavami.
Simone se nadechla a zvedla ruce do vzduchu. „Měl jsi jít ven s tou dívkou, pak jsi mi zavolal a řekl jsi mi, že jsi s Tomem! S Tomeeeem!“ Vysvětlila a otevřela oči a ústa dokořán, jako by právě řekla něco šokujícího.
Bill vůbec nechápal, proč je kolem toho všeho takový rozruch; jeho mamka měla vždy Toma ráda, ne?
„Mami, co se děje? Toma jsi měla vždycky ráda,“ řekl prostě, i když se červenal. Doslova byl hozen do téhle neomalené řeči a začínal se děsit toho, proč se k čertu jeho matka takhle chová.
Simone se uklidnila, zhluboka se nadechla a usmála se. „Lásko, já Toma miluju! Jen by mě prostě zajímalo, jestli jsi s ním šel prostě jen takhle ven, nebo jestli to s Karin nedopadlo dobře a ty ses rozhodl promluvit si s kamarádem!“ Vysvětlila žena a pohlédla na chlapce širokýma očima plnýma naděje.
Bill si povzdechl a zasmál se, zrudl jako jedna z těch třešní naskládaných na nějakém prazvláštním dortu. „Co kdybychom si šli sednout?“ Navrhl a promnul si ruce.
Simone ho beze slova odtáhla do kuchyně a donutila ho rychle se posadit ke stolu. Udělala totéž, opřela se rukama o stůl a naklonila se k chlapci. „No tak!“ Pobídla ho a přimhouřila oči.
Bill protočil očima a povzdechl si. „Byl jsem na cestě na rande,“ začal a zachvěl se. Slyšel za sebou ozvěnu Tomových rychlých kroků, jako by se ten okamžik teprve odehrával. „Ale zaslechl jsem za sebou kroky. Byl to Tom,“ řekl a položil si ruce na obličej.
„Panebože, a?“ Naléhala na něj Simone a její oči se stále zvětšovaly.
„Řekl mi, že žárlí,“ řekl jedním dechem.
Žena lehce vydechla a začala se ovívat rukama.
„Tak jsem zavolal Karin a řekl jí, že se něco stalo. Pak jsem byl s Tomem.“
Simone bouchla rukou do stolu, Bill nadskočil a polekaně stáhl ruce. „Co je?!“ Zeptal se s obavami.
„Co tím, kruci, myslíš, že jsi byl s ním?! Co jsi to udělal?! Co ti řekl?! Co jsi?!“ Vyhrkla a rozhodila rukama.
„Mami! Jen jsme se líbali, OK?!“ Řekl rozpačitě a odvrátil svůj pohled od jejího upřeného pohledu.
Simone při těch slovech vyskočila jako zoufalá žena, křičela jako pominutá a napodobovala něco, co měla být jako malá oslava. „Moje dítě si našlo lásku!“ Vykřikla a zvedla ruce k nebi.
Bill zavrtěl hlavou. „Mami, nepřeháněj,“ zamumlal rozpačitě, zatímco žena se dál točila, aniž by mu věnovala pohled. Pokrčil rameny a znovu zavrtěl hlavou. „No, jdu do svého pokoje, Tommy byl už docela dlouho sám,“ řekl do větru, protože jeho matka byla rozhodně ve svém vlastním světě.
Bill vešel do pokoje a malý Tommy se k němu přiblížil a otřel se mu o kotník.
„Oh, kluku. Pojď sem,“ řekl malému, sklonil se a vzal ho do náruče. Lehl si na postel, položil si Tommyho na břicho a podrbal ho za ušima. Jeho pohled padl na jeho drahého Bambiho a on nedokázal potlačit úsměv, který se mu na rtech objevil a dodal mu hloupý výraz.
Oh Tome, pomyslel si při vzpomínce na včerejšek. Stalo se to tak rychle, že stále nemohl uvěřit, že skutečně zažil všechny ty pocity, z nichž mu při pouhém pomyšlení naskakovala husí kůže. Na druhou stranu, věci se neodehrávaly úplně rychle. Tomovi trvalo několik dní, než si uvědomil, že má o Billa opravdový zájem.
Chlapec si povzdechl, a najednou si na něco vzpomněl. Nebo spíše na někoho. Karin.
Dlužil jí alespoň omluvu a vysvětlení za to, že se na ni vykašlal, aniž by jí věnoval byť jen pět zatracených minut. Kdyby byl Bill na jejím místě, cítil by se jako hovno, zbytečný člověk zavržený lidstvem a další klasické klučičí duševní onanie.
Povzdechl si, přiskočil k počítači, rychle ho zapnul a čekal na připojení k internetu. Během pěti minut byl na Skypu a okamžitě vyhledal dívčin kontakt. „Tady to je,“ řekl si pro sebe, kliknul na kontakt a okamžitě se pokusil zahájit videohovor. Dívka se objevila po třiceti vteřinách na obrazovce a nic neříkala, jen zírala přímo před sebe do počítače, s prázdným výrazem a s vlasy rovnými jako špagety. Vypadala mnohem zanedbaněji než při videohovorech předtím.
Bill si povzdechl, zamával rukou doleva a doprava, a pak se provinile usmál. Karin zvedla ruku a ihned ji zase spustila.
„Ahoj Karin… Ehm, nebudu se ptát, jak se máš, protože to vidím… Podívej, chtěl bych se s tebou sejít, protože bych ti rád vysvětlil pár věcí, omlouvám se za to, jak jsem se k tobě včera choval, ale přísahám, že to bylo důležitý.“
Dívka sklopila pohled a přikývla.
Bill se usmál a pokrčil rameny. „Oh no, uhm, můžeme se sejít dneska odpoledne kolem třetí v kavárně na náměstí?“ Navrhl a doufal, že mu dívka odpoví alespoň jednoslabičným slovem.
Karin však ještě jednou přikývla a hovor ukončila.
Bill byl několik vteřin zmatený, pak si povzdechl a uvědomil si, že Karin s ním asi nejspíš nechce mluvit. Pravdou však bylo, že i když ho mrzelo, že jí ublížil, nemohl si pomoci, ale říkal si, že to byla správná volba.
Tom byl ta správná volba.
***
Karin byla bledá, bez make-upu, tichá a zlomená. Ani mu neřekla „ahoj“, když přišla do kavárny. Bill se ocitl v rozpacích, protože nebyl zvyklý vidět člověka, který kvůli němu trpí, kterému na něm záleží tak moc, že je uveden do vegetativního stavu. Dál míchal lžičkou v šálku s kávou, povzdechl si, vzhlédl a znovu se podíval na dívku. „Rád bych ti vysvětlil, co se včera stalo, ale nejsem si jistý, jestli to chceš slyšet,“ vydechl tiše.
Dívka vzhlédla, kývla na něj a vyzvala ho, aby mluvil.
Bill nakrčil čelo a na okamžik zapomněl, co chtěl dívce vysvětlit. „Promiň, ale to, že nemluvíš, je směšné,“ řekl v záblesku přímočarosti, která se zrodila kdoví z jaké skryté části jeho mozku. Karin rozšířila oči, odfrkla si, nakrčila čelo a omotala si ruce kolem hrudi.
„Každopádně,“ začal Bill a zavrtěl hlavou, „včera jsem zrušil rande, protože mě někdo zdržel. Ten člověk se mi líbil už dlouho, ještě než jsem poznal tebe, ale zezačátku to bylo jen jednostranné. Chci říct, že když si ten člověk všiml, že se zajímám o tebe, začal si uvědomovat, že možná jeho zájem přesahuje přátelství, a tak mě včera zastavil hned před domem. Prostě se něco stalo a přesně to jsem si celou tu dobu přál, proto jsem nechtěl jít na rande s tebou, jelikož jsem konečně mohl mít vedle sebe tuhle výjimečnou osobu. Nezrušil jsem to rande bezdůvodně, Karin, a doufám, že…“ cink. Bill ztuhl, popadl mobil a přijal hovor od Toma. Karin sklopila zrak a velmi tiše vydechla.
„Bille, kde jsi?“ Zeptal se Tom rychle.
Bill nakrčil čelo. „V kavárně na náměstí, proč?“ Zeptal se nechápavě.
„Okay, hned jsem tam.“
„Proč… um…“ tútútú.
Bill odtáhl mobil od ucha a mrzutě se na něj podíval, jako by ho do něj právě kousnul.
Povzdechl si a znovu se podíval na dívku. „Promiň, o čem jsem to mluvil?“ Řekl a vrátil mobil zpátky do kapsy.
„Oh nic, jen jsi mezi řádky řekl, že jsi mě využil k tomu, aby ta druhá osoba žárlila. Nemyslela jsem si, že jsi takový, upřímně řečeno, teď jsem šťastnější, že jsem o tebe přišla, než že jsem tě konečně potkala. Je to neuvěřitelné, ale opravdu platí, že zdání klame,“ pronesla, mávla rukou a upřela na chlapce chladný, vážný pohled.
Bill otevřel oči a ústa dokořán, pak zběsile zavrtěl hlavou. „Začal jsem se s tebou více bavit, protože jsem si vážně myslel, že bych s tebou mohl začít chodit! Takže o čem to, sakra, mluvíš? Myslím, že jsi prostě jen moc naštvaná, že jsem se neozval,“ vyhrkl rozrušeně.
„No, jak by ses na mým místě cítil ty? Čekala jsem měsíce, než jsem se s tebou mohla setkat osobně!“
„Karin, ty by ses někdy vzdala někoho kvůli člověku, kterého znáš teprve dva dny?“ Zeptal se Bill a podíval se jí přímo do očí.
Karin zavřela ústa, nakrčila čelo, zavrtěla hlavou a těžce si povzdechla.
Bill pokrčil rameny a maličko se usmál. „Přesně to se stalo mně. Prosím, snaž se to pochopit, Karin… On kvůli mně taky opustil svou přítelkyni a…“
„Svou přítelkyni?“ Přerušila ho Karin a tvářila se zmateně.
Bill otevřel ústa a zrudl. „Ehm… ano, je to… je to kluk.“
„Bille!“
Karin a Bill se otočili a uviděli, jak se k jejich stolu blíží jistý chlapec s copánky. Tom před dívkou ztuhl a jeho pohled přeskakoval z Billa na Karin a zpět. „Ruším vás?“
„Ne, ne, posaď se,“ odpověděla Karin okamžitě. On mě nechce, protože má kluka, a zaplaťpánbůh za to! Problém je v tom, že… no, on je kluk, já ne! Přikývla si pro sebe Karin. Proč jsem se nenarodila s tou věcí v kalhotách? Dodala hloupě a znovu si povzdechla.
Tom se posadil a usmál se. „Bille, mám super bombu!“ Začal gestikulovat.
Bill povytáhl obočí. „Nemyslíš, že bys měl prvně pozdravit?“
„Oh, promiň. Ahoj, Karin,“ řekl dívce s úsměvem. Otočil se k Billovi a bez nejmenších výčitek ho políbil na rty.
Karin se nezmohla na nic jiného než na povzdech. Koneckonců, problém bylo její pohlaví, a ne, co já vím, příliš tmavé nebo zplihlé vlasy. I kdyby chtěla sebevíc, prostě by neměla šanci. Okay, cítila se skleslá a smutná, ale… no, co s tím mohla nadělat? Nic. Absolutně nic.
Opřela se zády o opěrku a přinutila se k malému úsměvu.
„Co se stalo?“ Zeptal se Bill chlapce, který se na něj usmíval jako idiot.
„Bille, na tržnici uspořádali takovou soutěž!“ Vykřikl Tom vzrušeně a mávl rukou na číšníka, aby si objednal kávu – jako by jeho tlak už nebyl dost vysoký. Bill povytáhl obočí a Karin se nemohla ubránit hihňání nad Tomovým neuvěřitelně… teplým nadšením.
„A co já s tím?“ Zeptal se Bill a podezřívavě si chlapce prohlížel.
Tom si olízl rty a prokřupl klouby na obou rukách, pak otočil zápěstími, takže křupla také. „No, je to soutěž, kterou pořádají každých pět let, ale jen v případě, že některý ze stánků na trhu zůstane prázdný. Před dvěma měsíci zavřela své dveře prodejna Fresh Pasta a dnes ráno byl vyvěšen plakát se soutěží. Do soutěže se může přihlásit kdokoli a funguje tak trochu jako studentské projekty v Americe. Však víš, ty, kde se dělají projekty, pak se vystavují a porotci udělují medaile. Jenže tady se nedělají žádné papírové modely, ale… obchod. Obchod s potravinami, nebo by to klidně mohl být například obchod se sladkostmi, nebo, co já vím, čajovna. V soutěži jde hlavně o kreativitu a o celkový design obchodu. Skvělé je, že vítěz vyhraje celou výstavbu tohoto obchodu! Kdo vyhraje, platí pouze daně a nájem,“ vysvětloval, gestikuloval a usmíval se jako osmileté dítě. Velmi něžně, ale rozhodně dětsky.
Karin lehce zmateně naklonila hlavu.
Bill pokrčil rameny a poškrábal se na hlavě. „A ty by ses rád zúčastnil,“ usoudil a povytáhl obočí. Tom protočil očima a Karin oba nechápavě sledovala a musela se tiše usmívat nad jejich výrazy. Bylo to vtipné.
„Bille, ty nechápeš,“ začal Tom a nakrčil čelo: „Ehm, ten, kdo by se měl zúčastnit, jsi ty,“ vysvětlil a přesvědčeně přikývl.
Druhý chlapec rozšířil oči a otevřel ústa dokořán. „Cože?! Já?! A co mám, sakra, udělat… Cukrárna…“ došlu mu najednou a nasadil nechápavý výraz.
Tom se zářivě usmál a spokojeně přikývl: „Mohli bychom pracovat na… no, pokud chceš, abych do toho šel s tebou,“ řekl a přikrčil se na židli.
Bill se začervenal a široce rozpřáhl ruce, skočil mu kolem krku a políbil ho na tvář. „Oh, Tome, samozřejmě!“ Vykřikl, a pak vrhl omluvný pohled na Karin, která se poněkud zmateně a rozpačitě mračila na židli.
Bill se od chlapce odtáhl, ale dál se na něj usmíval. „Tak jo, kdy začneme?“
***
Uplynuly dva dny. Bill a Tom se přihlásili do soutěže a okamžitě začali své nápady realizovat.
Tom chtěl vytvořit poněkud originální místo, kde by se mísily zdravé věci s jinými, mnohem více… sladkými. Velmi sladkými.
Do soutěže měli k dispozici velký pult, ve kterém minimalizovali ústřední myšlenku obchodu. Tom byl přesvědčen, že mají vítězství v kapse. Jejich nápad byl opravdu vynikající, Bill byl skvělý kuchař a… no, měl eso v rukávu.
„Tohle mě moc nepřesvědčilo,“ namítl Bill náhle.
„Cože?“ Zeptal se druhý a položil nůž na prkénko.
Byli v kuchyni u Billa doma, úplně sami. Soutěžní projekt vytvářeli za použití jídelního stolu, na který položili pánve, které představovaly dorty a různé sladkosti, a dalšími jinými předměty, které v kuchyni našli. Bill a Tom přesně věděli, který co představuje. Okay, použili jeden popisek, který vysvětlovat, co znamená mixér uprostřed celé té kompozice. Kdyby je někdo viděl, nejspíše by si myslel, že jsou domovní prodejci hrnců a pánví. Nebo nožů. Nebo podobných nesmyslů.
„Podívej se, tohle. Myslím, že se to spíše hodí na pravou stranu,“ vysvětlil Bill a posunul hrnek na kávu. Tom naklonil hlavu a pak jí zavrtěl.
„Proč? Podle mého názoru byla lepší na tom místě předtím,“ odvětil zamračeně.
Bill zkřížil ruce. „Ale pak to není vůbec symetrické! Kdyby to bylo podle tebe, hrnek by byl až moc blízko u mixéru a celý by ho zakryl,“ řekl, živě gestikuloval a nasadil jeden z těch doslova neodolatelných výrazů.
Pravdou bylo, že Tom ten hrnek dal na stůl nelogicky schválně. Chtěl jen vidět, jak se Billův nos nakrčí jako jednomu z těch roztomilých ježečků, kteří se po jakémkoli kontaktu stočí do malé kuličky. Ve skutečnosti Bill takhle přesně vypadal. Tom jasně viděl jeho bledou tvářičku, vlasy schované pod velkou bílou kuchařskou čepicí, kterou nosil jen proto, že nesnášel motání se okolo hrnců a pánví, aniž by měl vlasy svázané.
Tomovy rty se lehce zvedly v něžném úsměvu. Proč je tak roztomilý? A proč jsem najednou takový gay? Podivil se hned poté Tom. Skutečnost, že teď už bylo všechno jasné a potvrzené, zřejmě něco v Tomovi odblokovala. Upřímně řečeno mu nevadilo, že se často ztrácí ve svém světě a neustále přemýšlí o Billovi. A koneckonců na to měl plné právo, že? Bill byl… Tom ztuhl. Co byl Bill? Bill se na to, jak to mezi nimi je, neptal a ani on sám ohledně toho nic neřekl.
Perfektní.
… Takže?
Bill se otočil, rozrušen chlapcovým mlčením. Zjistil, že stojí na místě a zírá na něj, a tak mu se zmateným výrazem zabořil ukazováček do ramene. „Tome?“ Chlapec s copánky se mu podíval přímo do očí, pak ho prudce objal a majetnicky sevřel. Bill trochu překvapeně roztáhl ruce, ale po několika vteřinách se uvolnil, položil ruce na chlapcovy lopatky a s úsměvem si povzdechl. „Tome, co se děje?“ Zeptal se a vychutnával si teplo pevného, ale uklidňujícího objetí.
Bill několikrát našel Tomovy rty na své tváři, aniž by se od nich odtrhl. Byly to vlhké, teplé rty a Bill cítil, že poznávat je kousek po kousku, jak to dělal, jen zvyšuje touhu cítit je na sobě.
Tom vydechl horký vzduch na jeho kůži, pak Billa posadil na stůl. Bill překvapením rozšířil oči. „Odpovíš mi?“ Zeptal se, překvapen chlapcovým podivným chováním.
Tom se hloupě uchechtl a pokrčil rameny. „Ehm… nejsi… alergický na inkoust, nebo já nevím, na aceton nebo alkohol?“ Zeptal se, čímž druhého zmátl.
Bill nechápavě nakrčil čelo. „Cože?!“
Druhý pokrčil rameny. „Jen ano, nebo ne,“ prosil a pohladil ho rukama po stehnech.
Bill se při tom kontaktu začervenal a přesunul pohled z rukou do Tomových očí. „Ne, na tyhle věci nejsem alergický, proč?“
Tom přikývl a pokrčil rameny. „Okay, počkej tady a nedívej se,“ doporučil mu a podezřívavě na něj ukázal prstem.
„Okay,“ souhlasil Bill a sledoval, jak druhý spěšně odchází z kuchyně.
Zbláznil se. Praštil ho pěstí do hlavy, aniž by si to uvědomil? Měl snad nějakou otravu z velkého množství dortů? Bill akorát stihl vymyslet tu nejpitomější teorii ze svého repertoáru, když se Tom vrátil s rozrušeným poloúsměvem. V rukou držel pero, alkohol a aceton.
Bill to stále nechápal.
„Takže,“ začal Tom, položil obě láhve na stůl a vzal si pero, „protože nemám ani vindru a nemůžu si dovolit vůbec nic, aspoň dokud my dva nevyhrajeme tu soutěž a nezačneme pracovat,“ řekl s úsměvem, čímž rozesmál i Billa, „napadlo mě něco levného… To proto, že nechci brát nic jako samozřejmost, protože i přes tyto společné chvíle mě možná stále nechceš, i když… no, okay,“ mluvil rychle, a pak chytil chlapce za levou ruku.
„Že tě možná nechci? Tome, děláš si srandu? Co to děláš?“ Ptal se Bill stále zmateněji a sledoval, jak mu chlapec přikládá špičku pera na prsteníček.
„Pšššt, počkej,“ řekl Tom a nakreslil mu kolem prstu dvě kolečka, která byla úplně nakřivo, a dovnitř nakreslil srdíčka. „Tímhle tě žádám, abys byl můj přítel,“ gestikuloval, nápadně se červenal a mluvil velmi ztěžka.
Bill se snažil neomdlít.
Tom popadl dvě lahvičky, jednu s alkoholem a druhou s acetonem a podal je chlapci, který se naprosto zbožně díval na svůj pomalovaný prst. „Pokud se ti to nelíbí, klidně si to smyj. Já se v tom nevyznám a vlastně nevím, který z těch svou dokáže smýt inkoust. Možná záleží na typu inkoustu.“
Billovi bylo zjevně úplně jedno, jakým způsobem by mohl smýt tohle malé gesto chlapce s copánky. Mnohem zajímavějším tématem bylo co nejprocítěnější líbání překvapených rtů.
Bill nejspíše opravdu chtěl být přítelem zelináře.
Když se jejich jazyky přestaly pomalu proplétat, oba se odtáhli, ale brzy nato se znovu propletly. Bill chlapce křečovitě sevřel, přitáhl si ho k sobě, až Tomova stehna narazila na okraj stolu, na kterém seděl. Byl tak blízko, jako ještě nikdy nikdo, a Bill cítil, jak to v něm vře, protože ten před ním nebyl jen tak někdo, byl to… kruci, byl to Tom! Bill chtěl s radostí použít slovo „Tom“ jako synonymum pro krásu, pro něžnost, pro ochranu, pro klid, pro překvapení. Pro lásku.
Kvůli poslední myšlence se jeho žaludek zachvěl. Bože, Bille, uklidni se, je opravdu příliš brzy! zkusil si v duchu zopakovat, ale nedokázal ignorovat to bušení srdce. Jeho srdce bylo tak rozpálené jako zrna kukuřice. Hrozilo, že brzy praskne a on už pak nedokáže udržet na uzdě svůj upovídaný jazyk a zatracené city.
Tom chvíli kolébal chlapcovo tělo, pak ho znovu zvedl a odnesl do obývacího pokoje. Bylo jasné, že nastane „mazlící chvilka“, a Tom se na ni neskutečně těšil.
Bill se lehce pohnul a naklonil se ke stolu. „Pero.“
Tom se natáhl dozadu a Bill ho vítězně chytil, pak se pevně přitiskl k chlapcovu tělu. Když se Tom posadil na pohovku, ocitli se oba v poněkud nepříjemné pozici.
Tom seděl a Bill měl omotané nohy kolem jeho těla a ruce pevně sešněrované kolem jeho krku.
Bill se okamžitě zavrtěl, odsunul se stranou a klidně si sedl na rastovy nohy, aniž by si sedl tak daleko, aby ohrozil jejich polibky. S radostí uchopil Tomovu levou ruku a na prsteníček mu také nakreslil prstýnek s malými srdíčky uvnitř. „Bože, to je tak trapné!“ Zasmál se Bill a dal jejich inkoustem potřísněné prsty k sobě.
Tom pokrčil rameny a něžně se usmál. „Ale stojí to za to.“
Bill přikývl a přitulil se k němu, se závojem polibků na jeho rudých, vlhkých rtech. „Tak moc.“
autor: Salatina
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
